Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na Angelovu odpověď jsem radši nereagovala. Bylo to lepší pro oba. Ležela jsem v klubíčku, skoro uprostřed úkrytu a mlčela. Překvapil mě Balrog. To jsem musela uznat. Tak nějak jsem byla přesvědčená, že je spíš na straně Angela, vzhledem k mojí povaze a jejich minulosti. U slova ‘pomilovat’ jsem sebou lehce škubla. Proč to jako řekl?! Koukla jsem na něj trochu se zamračila. Angel byl pěkný, to ano, ale že bych s ním nutně potřebovala spát? To asi ne. Navíc Balrog dostal svůj malý ohýnek, který si následně přičaroval i Angel. Bylo mi jasné, že chce, abych si o své pohodlí řekla. Prvně jsem si říkala, že se prostě kousnu a vydržím to, ale zima byla opravdu velká. ”Dáš mi taky oheň nebo počkáš až budu milejší?” řekla jsem neutrálním hlasem. Ne moc milým, ale ani ne moc bojovným a nepříjemným.

Sledovala jsem Angela a překvapeně jsem zastříhala oušky, když na mě zase zavrčel.”Byl bys radši kdybych předstírala?” zeptala jsem se na oko udiveně a s návalem studeného větru si kolem těla obehnala huňatý ocas. Ledový mráz se mi zažíral do každé buňky v těle s jen sklopila uši, aby se s nimi něco nestalo. Třeba aby mi do nich nenadoukal ledový vítr, to by nebylo moc dobré. Jeho další slova mě moc nepřekvapila. Chvíli jsem byla ticho a jen si olizovala krev, co ulpěla na mém krku z jeho packy. Bylo to sice složité, ale aspoň to šlo dolů. ”Nikdo neřekl, že jsme nepřátelé...” pronesla jsem a dál se věnovala čistění bílé srsti. ”Ale ta tvoje hnáta na mý hlavě mě fakt rozčilovala, snad nechceš, abych ti poděkovala?!” dodala jsem a ještě víc kolem sebe utáhla ocas, abych se ubránila zimě, která stejně po chvilince dorazila a ke mě, ocas neocas.

Držela jsem jeho polštářek opravdu pevně a rozhodnutím, akorát se nedala zapřít má fyzická stránka oproti té Angelové. Kdyby chtěl, vůbec by nemusel použít magie, aby mě ze sebe dostal. Liány mi pomalu začínaly svazovat tlamu a já nemohla nic dělat. Byl to strašný pocit, vědět, že jste vydání napospas o hodně silnějšímu vlkovi. Když se po mě Angel ohnal, nepřivřela jsem bojácně oči, jak by to každý normální vlk udělal. Celou dobu, co jsem byla uvězněná, jsem na něj vytrvale zírala a doslova ho propichovala ledovým pohledem. Stejně studeným a nepřístupným, jako byla zima tam venku. Když mě srazil na zem, cukla jsem sebou s pokusila se ho zadníma nohama odstrčit. Konkrétně jsem ho kopla do břicha, s větším štěstím možná do o něco citliějšího místa. Jakmile se ode mě odtrhl, oddechla jsem si a jen ležela a koukala mu záda. Nečekala jsem ale na žádný zázrak a kořeny si z tlamy rychle strhla. ”Tak se na mě podívej, já to na tebe nikomu neřeknu,” pronesla jsem směrem k němu. Možná trochu udýchaně, ale i tak s droboučkým, spokojeným úsměvem. Avšak jestli jsem někdy byla krásná, tak teď, zakrvácená, udýchaná a ubrečená, jsem hezká rozhodně nebyla.

Držela jsem v zubech jeho černou nohu a přitom se užírala vlastní odporností. Jak se se mnou může vůbec někdo bavit?! myslela jsem si a na jazyk se mi přes slzy co stékaly po mém čumáku až na Angelovu nohu, dostala slaná, odporná chuť slz. Jsi hnusná a ještě fňukáš! Řvalo na mě podvědomí. Přesto mě v srdci zahřálo Balrogovo povzbuzení. Ovšem kdybych byla ve své kůži, došlo by mi, že mi to říká hlavně proto, aby měl nějakou zábavu. A pak slova Angela... Ještě jsem nechtěla zemřít, nestihla jsem toho zatím ještě celkem dost! Už jsem jeho nohu pokorně pouštěla, ale jen co se můj stisk trochu povolil, koulla jsem do Angelových očí a zamračila se. Ne! pomyslela jsem si a rychle po Angelově noze opět hryzla. Akorát trochu blíž je mně. Přesně do polštářku. Ajaj. Tohle nebylo pěkné zranení. Bolelo totiž pernamentně. Ať jste chodili po čemkoli nebo snad odpočívali, tahle ranka pořád pálila. A aby toho nebylo málo, velmi lehce se do ranky dostala infekce. Opět jsem zvedla modrý pohled k Angelovi a i přes slzy a s jeho tlapkou v tlamě, jsem se usmála.

Sledovala jsem Angela jako by mohl za chvíli vybouchnout. Horký, jako ten oheň, co tu byl. Všechny by nás to smetlo a já byla už navždy jen mastným flekem. To by nebylo moc hezké... I já se zasmála nad jeho pochvalou sebe samého, takovým tím pohrdavým smíchem. "Je to pořád tak hezké, když si to musíš říkat sám? Dokonce mi tě začíná být líto," podepřela jsem si packou hlavu a potom koukla na Balroga. "Podívej! I Balrog si to myslí, akorát to přes ten šutr co má na obličeji a v mozku není vidět," řekla jsem a ukázala na něj tlapkou. Jestli mi odpověděl nebo se bránil, já to nebrala v potaz, protože jsem tu měla o něco větší oběť. Angel se z ničeho nic zvedl a vyrazil směrem ke mě. Nedůvěřivě jsem ho pozorovala, ale nikam neutekla, nebo neucukla, když se dotkl tlapou mé hlavy. "Okamžitě," sykla jsem a švihla ocasem. "Dej tu pazouru pryč z mojí hlavy," zavrčela jsem. Avšak vztek se smíchal s podivným pocitem, který jsem už před nějakou dobou vytěsnila z hlavy. "Že bych byla škaredá? Možná že nejsem vůbec hezká, mám tlusté krátké nohy a jen se koukněte na tu odpornou zažloutlou srst! pomyslela jsem si a z očí mi začaly téct samovolně slzy. Avšak pořád se ve mě nacházel vztek, který pramenil čistě z Angelova dotyku. A tak, těsně než svou packu sundal, jsem se mu do ní zakousla. Stiskla jsem jak nejvíc jsem mohla a na chvíli se mi zdálo, že snad cítím kovovou chuť krve. Přitom jsem se zvedla ze své pozice v leže a přikrčila se, stále třímajíc jeho tlapu v mých ostrých zubech, přičemž mi po tvářích tekly slzy naprostého zoufalství.Stejně jsem hnusná, už je to jedno, jestli mě tu zazdí nebo spálí na popel!

"No jo, taky mám výhrady a přesto jsem tu s váma," koukla jsem na ně a zvedla hlavu z předních nohou. Nechtěla jsem být vyloženě ofenzivní, ale tahle věta se vyloženě nabízela. A že za to možná půjdu na mráz? Stejně by to za to stálo. Sice jsem tu teď stála, teda vlastně ležela, naproti vlkovi, co ovládal snad každou magii, která na světě existovala, ale stejně jsem necítila strach, nebo nějaké pochyby. Teda, jasně že bych po něm nešla fyzicky, zase tak bez mozku nejsem, ale trochu slovíček snad nikdy nikomu neublížilo, ne? Balrog nevypadal, že se do našeho popichování nějak zapojí, a jestli ano, pravděpodobně bude na Angelově straně. Jak jinak. Však Angelova další slova mě donutila lehce nehnout hlavu na stranu. Opravdu to řekl?! Slaďoulince jsem se na něj usmála a zamrkala modrýma očkama. "Je tu vážně úžasné, být ve společnosti takových vlků na úrovni. Moc se mi líbí ten melír co máš na té srsti... taky nějaká magie? Nebo snad jen tvé tlusté hýždě moc rychle hubnou a ty to nechceš takhle před zimou dopustit?" rýpla jsem si. Možná že jsem trochu přestřelila, ale jen ať se naštve! Stále jsem se na něj mile usmívala a každé slovíčko, co jsem vypustila z úst, znělo jako pochvala za něco úctyhodného. Jako bych mu těmi urážkami vzdávala hold.

"No jo, aspoň mě vlci nepřehlídnou," pokrčila jsem rameny a trochu se uchechtla. Věděla jsem, že nejsem příjemná a rozhodně ne první volba vlků, když se jedná o delší cesty nebo pobyt na jednom místě. Nějak výrazně mě to ale netrápilo. Byla jsem prostě taková a jestli se to někomu nelíbilo, mohl mi akorát tak políbit zadek. Samozřejmě mi neušel pohled, který Balrog vrhal na plameny. V tomhle jsem se mu nedivila, také jsem oheň moc nemusela. Většinou jen ničil. Navíc jsem ho absolutně nedokázala dostat pod kontrolu, což mě štvalo. Chtěla jsem dokázat manipulovat s tak mocnou věcí. To už by mě ti hlupáci nebrali na tak lehkou váhu. Poslouchala jsem Balroga tak jedním uchem, protože mi nepřišlo, že by říkal něco důležitého, co bych nutně potřebovala slyšet. To jaká byla jeho minulost, mi bylo u mého bílého zadku. "Netuším, myslela jsem že na to přijdu časem," promluvila jsem taky a sledovala jak Angel žere. Vypadal jako prase a já se začínala divit, kam to do něj všechno padá. Ale neměla jsem hlad, takže mi zase tak nevadilo, že se přede mnou cpe jak protržený.

Ležela jsem v rohu úkrytu a sledovala Angela, což by mu mohlo přijít sice nepříjemné, ale to mi nějak výrazně nevadilo. "Máte to tu komplikované," poznamenala jsem po vysvětlení ohledně ďábelských vlčat a obmotala si kolem těla huňatý, skoro liščí ocas. Bylo tu fajn, Angelův oheň určitě přišel vhod. Když jsem se totiž zaposlouchala do zvuků zvenčí, vůbec se mi nechtělo vylézat. Odporný studený vítr chrastil s korunami stromů a já jen doufala, že nějaký nespadne před vchod. I když z těmi všemi magiemi by asi nebyl problém udělat vchod jiný a nebo kmen stromu odstranit. "Byl," uchechtla jsem se vzhlédla k východu, kudy měl přijít každou chvíli Balrog. Má minulost byla sice nepříjemná na vyprávění, ale když vás nelitovali, dalo se to přežít. Ta mrtvá vlčata mě sice v tu dobu dost vzala, ale teď bych řekla, že mě to nějak víc netíží. Což je pro velkou spoustu vlků těžké si představit. Vždyť některé vlčí matky se bojí svá mláďata vůbec nechat dospět, jak se bojí aby si neublížila. No a já to měla za sebou, prostě zemřela hned a já se teď kvůli jejich případné smrti nemusela stresovat.
"Ach, našel si cestu?" zeptala jsem se ironicky Balroga, když po takové době konečně strčil čumák i s jídlem do úkrytu. Přitom jsem se samozřejmě neubránila pousmání a jen sledovala rozhovor vlků. Kdybych nebyla líná, mohla jsem si dát roky dohromady a vytvořit si tak nějakou časovou osu, kvůli které bych věděla, kdo se s kým potkal dřív a kdy přesně. Ale nechtělo se mi, takže jsem jejich setkání zařadila do kolonky - dlouho. Vlastně mě to zase tak moc nezajímalo, abych nad tím polemizovala delší dobu. Po chvíli jsem se rozhodla, že odpočinek je přecejen důležitý a položila si hlavu na přední tlapky. Ale oči jsem nezavírala a stále dávala pozor, co se kolem mě děje.

V úkrytu bylo dobře. Vítr tam nefoukal, takže by se dalo říct, že tam bylo teplo. S hodně velkými uvozovkami. Nešla jsem si pěkné místo u stěny, s takovým malinkým ďůlkem. Zdálo se to pohodlné, a tak jsem dlouho neotálela a složila svůj chlupatý zadek. Bylo fajn si trochu odpočinout. Angel navíc hned potom začal vyprávět cosi o tomhle místě. Musela jsem lehce nevěřícně povytáhnout obočí (//víš jak to myslim :D). "Vlčici obskočil démon, jezero zalila krev a nenarozené prokleté vlče na vás poslalo hady?" řekla jsem a neubránila se úšklebku. Tomu se dost blbě věřilo. Jasně, magie a to všechno mě trochu nahlodalo, že by ty příběhy mohly být pravdou, ale stejně. Bylo to dost jetý. "Vždyť neříkám abys je přestal používat, sama bych to dělala stejně," pokrčila jsem lehce rameny. To že byl až moc pyšný bylo spíš konstatování, než výtka.
Navíc mi to zase tak drápy netrhalo. Bylo mi to celkem jedno, nevadili mi sebevědomí vlci. Vlastně bylo lepší, když byli přehnaně sebevědomí, než když by byli ufňukánci a andílci. Možná kvůli mému vkusu nedopadlo to všechno v minulosti dobře. A jak se tak zdálo, i Angela má minulost celkem zajímala. Při zmínce jména toho hajzla jsem sebou trochu cukla. Neslyšela jsem ho už hodně dlouho. Chvíli jsem jen civěla kamsi na stěnu, protože se tam odrážela zelená, z Angelových znaků. Bylo to pěkné, ne že ne. "Jsou mrtvá," pronesla jsem s ledovým klidem a zabodla oči přímo do Angela přede mnou. Takhle z odstupem času to bylo možná dobře, že pošla. Neměla jsem teď nic, co by mě někam nebo k někomu vázalo. Byla jsem naprosto volná... a navždycky sama.

Přikrčen v křoví jsem pozoroval budoucí jídlo a mlsně si olízl čumák. Jaký já měl na tu laň chuť! Nejedl jsem snad celou věčnost a až teď mi došlo, jak se na to jídlo těším. Avšak něco mě z mého soustředění vytrhlo. Zacítil jsem podivně povědomý pach. Trochu jsem se zamračil, ale stále sledoval stádo před sebou. Až když se otočila Acci a zvolala ono jméno, pocítil jsem lehkou radost. Tak přecejen se objevil, jak Acci doufala. Jen co jsem se otočil, abych viděl, jak její 'kamará' vypadá, ztuhly mi svaly v těle. Byl to on! Ten hajzl a zrádce! Krev se mi vařila v těle a oči snad musely propalovat každou jeho buňku. "Ty svině," zavrčel jsem a vydal se pomalým, rázným krokem přímo k němu, aniž bych si všiml, že se mi tlapky a ocas obalili plameny. Vzduch kolem mého těla jakoby se zbláznil a divoce si pohazoval s mojí novou, modrou srstí. Přišel jsem až těsně k Marcosovi a rozzuřeně švihl ocasem. "Líbí se ti ty jizvy cos mi udělal, když jsem se nemohl ani pohnout?!" štěkl jsem na něj a vycenil zuby.

Angel na moji otázku, který koneckonců otázkou svým způsobem ani nebyla, neodpověděl. Možná to bylo dobře, takhle se to prostě hodilo pryč. Jakoby nikdo z nás nic neřekl. A u Balroga to byla dokonce pravda. Za celou dobu řekl tak dvě slova, ale to mě zase tak z míry nevyvádělo. Znala jsem ho už nějakou dobu, a tak jsem věděla, že slovy šetří, jako by se za ně mělo platit. Další Angelova slova však nebyla mířena na mě, takže jsem byla zticha i poté a jen jsem pomalu šla za Angelem, u kterého jsem doufala, že ví co dělá. Zanedlouho jsme došli až k řece. V dohledu nebyl žádný mělčí úsek, tak co jsme tu proboha dělali? Trochu nedůvěřivě jsem pohlédla na černo zeleného vlka a švihla ocasem. Když se rozešel směrem k vodě, jen jsem na něj civěla. Co jako dělá? Prohnalo se mi hlavou a já se zaraženým dechem sledovala, jak se mu pod nohami tvoří led.
Chvíli jsem na to jen koukala, protože se mi moc nechtělo dávat život všanc zrovna na takovém.... kouzelném ledě. Ale co mi zbývalo. S hlubokým nadechnutím jsem se po ledovém mostě rozešla a vydechla až poté, co mé nohy opět stály na pevné zemi. Můj nos zachytil srnku dřív než mé oči. Stejně jako Angel bych masíčkem nepohrdla. Ale vyloženě hlad jsem neměla. Už jsem chtěla navrhnout strategii 'lovu', když v tom se ze země zvedly šlahouny a srnku podržely na místě. Řekla bych, že mě to uchvátilo, ale zároveň jsem k 'novému' Angelovi získala jakousi nedůvěru. Mohl mě uškrtit, zaledovat, prošpikovat liánami... Sledovala jsem jak srnka trpí a abych pravdu řekla, zase tak jsem se v tom nevyžívala. Nebyla jsem tyran a nemilovala jsem utrpení druhých, proto jsem uvítala srnčinu smrt v podobě Angela. "Hádám, že tys tu získal magie, křídla a znaky," poznamenala jsem a rozešla se směrem k němu. "A podle toho, žes i tu polomrtvou malou srnu zabil pomocí magie, soudím, že se ti tvé magie líbí," švihla jsem ocasem a přešla až srně, přičemž jsem sledovala, jak nám dělá úkryt. "A komu by se taky nelíbily," uchechtla jsem se pro sebe a začala táhnout srnu směrem k úkrytu. Strčila jsem do vchodu hlavu a prohlédla si to vevnitř, nevypadalo to zase tak hrozně. "Každopádně, to z tebe nesmývá toho vychloubače," mrkla jsem na něj a vlezla dovnitř celá. Neohlídla jsem se sice, jestli Balrog jde, ale podle toho, že se na úkryt tak moc těšil, jsem pochybovala, že zůstane venku.

"Jakože za ten vítr můžeme my?!" koukla jsem na Angela překvapeně a poté se podívala i Balroga. "Teda jako nechci nás... mě podceňovat, ale rozhodně za tu zimu nemůžem," řekla jsem o něco tvrději, snad aby ho nenapadlo to na nás opět shodit. Švihla jsem ocáskem a hlavu obrátila směrem, odkud jsme přišli. Neřekla bych, že vítr vál z té strany. Vlastně bylo těžké určit, z které strany přichází, protože se spíš tak prohnával okolím. Sledovala jsem ale i Angela, zdál se trochu víc jako vlk, než když jsem ho znala předtím. Že by se tak vlezdoprdelka trochu vzmužila?! Usmála jsem se pro sebe, když trochu vycenil zuby a přešlápla. Vítr se do mě sice opíral stejně jako do ostatních, ale se svou tělesnou stavbou jsem to zvládala o dost hůř.
To že Angel opustil smečku pro mě bylo dost veliké překvapení. Vždyť se nezdálo, že by mu tam něco chybělo?! Ale byla to jeho věc, stejně jako ta moje. Nehodlala jsem vyzvídat, protože mi to za prvé bylo jedno a za druhé jsem se nechtěla rýpat v minulosti obecně. "Jo, úkryt bude fajn," přikývla jsem a rozhlédla se kolem. To by mě zajímalo, jak najdeme úkryt pro tři vlky. Cestou jsem nezahlédla jedinou jeskyni. Přesto... tu Angel žil déle, tak by se mohl předvést. A já bych to dost uvítala.

Sledovala jsem Angela, jako by přede mnou stál duch. Nepříjemně jsem se ošila. Ten poslední, koho jsem potřebovala vidět, byl někdo ze staré smečky. Bože ať nerejpe do toho jak jsem zdrhla... pomyslela jsem si a ani si nedokázala představit situaci, kde oběma vysvětluju jak a proč k tomu došlo. I když... Angel by to asi mohl vědět, když si měl s tím idiotem tak blízko. "Co bych tu asi dělala?" obořila jsem se na něj a švihla ocasem. A co tu jako dělal on? Pohlédla jsem následně i na Balroga, který se s Angelem znal taky. A zřejmě dost dobře. "Prostě nás to sem vyplivlo, nemysli si, že jsem si cestu sem snad vybrala," poznamenala jsem a nepříjemně se na něj zadívala. Nejraději bych odsud vypadala. Od toho vlka, který jako by byl ztělesněním celé mé odporné minulosti.
Hned na to jsem oči musela přivřít, protože se do mě opřel studený ledový vítr. Super, to jsme si pomohli. Odfrkla jsem si v duchu a dobrá nálada mě pomalu opouštěla. "A co ty tu děláš?!" zeptala jsem se, stále ještě trochu vykolejeně. Prostě byl to poslední, co bych čekala uprostřed tohohle lesa. A ještě ke všemu měl křídla a ty zelené znaky! Jak k tomu proboha přišel?! Ale teda... nějakou ozdůbku bych taky brala.

Sledovala jsem jak do Balroga padá zbytek malého tvora, který by stěží zaplnil jednoho vlka, natož dva. Ale co, museli jsme být skromní a silní, protože podle větru, který se náhle zvedl, zima přicházela v dost odstrašující formě. Ale já měla dobrou náladu z podařeného lovu, z roho že jsme našli normální les a z toho že se Balrog nechová jak tupec. Tedy prozatím. Pohodila jsem ocasem a vzhlédla k nebesům, na kterých proletěla černo zelená koule. "Aby to tentokrát nevyhubilo nás," podotkla jsem a uchechtla se. Ale samozřejmě že jsem byla také zvědavá a tak jsem se vydala podívat se, co to bylo za podivnou věc. Studený vítr se začínal stupňovat a má bílá srst tak vlála ve vzduchu.
"Zrovna když je mi tak dobře, musí někdo otravovat..." zabručela jsem si pro sebe, když jsem pomalým během vyrazila za šedivákem. Nespěchala jsme tak moc jako on. Zajímalo mě sice, co tam spadlo, ale ne tolik, abych kvůli tomu musela rychle běhat. Když jsem se dostala až k řece, nakrčila jsem čumák. Zmátl mě pak jiného vlka, který se tu nacházel. Připadal mi povědomý, ale ne až tak, abych ho rozeznala přesně. Zato Balrogovi byl asi povědomý dost, protože Angela hned poznal. Rychle jsem si pro sebe kývla hlavou. Jak jsem jen mohla zapomenout! Přišla jsem ještě o něco blíž a zvědavě sledovala jeho křídla a peříčka všude kolem. Co bylo ale také důležité, bylo to, že Angel vůbec nebyl k zahození. Naklonila jsem bílou hlavu a přivřela modrá očka. "Zdravím... já ti příteli říkat nebudu," ušklíbla jsem se na něj. Za prvé jsme se tak dobře neznali a za druhé bych tak neřekla nikdy nikomu.

<- Pityas

"Pocem ty svině," zavrčela jsem si pro sebe a trochu se pousmála, protože jsem opět zahlédla tu jeho srst, kterou jsem toužila třímat v zubech. Packy se mi zabořovali do o něco měkčí země a já zjistila, že jsme se v zápalu lovu přesunuli někam jinam. Do daleko příjemnějšího místa. Úplně jsem cítila krev na svých tesácích a lahodnou chuť masa na mém mlsném jazyce. Kličkovala jsem mezi stromy jak nejobratněji jsem to zvládala, ale i tak jsem se nevyhla tomu, abych se o kmeny stromů párkrát neotřela, což mě celkem zpomalovalo. Ale Balrog nebyl zase až takové budižkničemu a nahnal mi zajíce přímo pod nos. Skočila jsem proto mrštně v před a tlapami jeho malé tělo přitiskl k zemi. Zabila jsem ho tedy už jen svým doskokem, ale přesto jsem ho ještě vzala do tlamy a párkrát škubla hlavou.
Když mi do nosu zabloudil pach lahodné krve, nezabránila jsem radostnému zavytí. Bylo jen krátké, ale i tak se dalo poznat, že patří vlčici, jelikož bylo celkem dost vysoké. Otočila jsem bílou hlavičku směrem k Balrogovi a zastříhala ušima. "Je to můj zajíc a taky jsem holka, takže jím první," poznamenala jsem a pustila se do zajíce. Avšak v půlce jsem přestala a hodila zbytek Balrogovi. Sice jsem se necítila dvakrát plná, ale hlad jsem neměla a to bylo hlavní. Olízla jsem si čumák, který chytil růžovou barvu a rozhlédla se kolem. "Nevypadá to tu špatně," pronesla jsem si pro sebe a mávla zaujatě ocasem.