Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ušklíbla jsem se na Balroga a vylezla z té ledové vody, která mi se štěstím způsobí jen rýmu nebo nějaký druh kašle. "Nepříjemná bílá potvora ale stále zůstává u tvého boku, takže zase neni tak strašná, co?" mrkla jsem na něj a pohodila ocasem. I když na mě pořád nadával, pořád zůstával se mnou, takže to muselo znamenat, že zase taková bestie nebudu. A nebo jsem byla, ale Balrog nebyl rád sám. Což.... jsem nepředpokládala, protože zrovna on byl typem vlka, který bude navždy chodit po lesích sám, bez kámošů, partnerky a nebo vlčat. Fuj. Těžko říct jestli to není spíš výhra. Udělala jsem několik rychlých kroků a zavětřila. Usmála jsem se pro sebe, když jsem zacítila pach zajíčka, nedaleko od nás. Obrátila jsem hlavu na šediváka a mrskla ocasem. "Tak jdem, nevypiješ to snad celý, ne?" ušklíbla jsem se na něj a tichým klusem se dostala až do blízkosti rychlého chlupáče.
Malými kroky jsem se dostala až do blízkého křoví, odkud jsem zajíce chvíli pozorovala. Čekala jsem, až se Balrog přidá. Zajíce to však na na jednom místě přestalo bavit a pokusil se odhopkat pryč. Což jsem nechtěla, protože to znamenalo běh a vyčerpání navíc. A tak jsem se rozběhla za ním. Bohužel terén tu byl opravdu na pěst a tak mi podklouzla na zmrzlé zemi noha a já bokem napadla na ostré šutry. Zavrčela jsem si pro sebe a s odhodlaným výrazem se vydala směrem, kterým zajíc odběhl.

>> Common forest

"Má pusa je alespoň upřímná a ne otravně milá," švihla jsem ocasem a ušklíbla se. Jo, to co řekl byla pravda, ale co, já se za to nestyděla. "Navíc ty máš co říkat, kdokoli by tě poznal, ty studenej čumáku, hned by táhl odkud přišel," uchechtla jsem se a pohodila dlouho srstí na krku. U vody jsem se taktéž jako on na minutu zastavila a podívala se do odrazu v hladině. Když jsem koukla zpět na Balroga, nevypadal dvakrát spokojeně se svým odrazem. Já na druhou stranu spokojená byla. Krásná dlouhá srst byla jen korunkou bezchybné postavy a uhrančivých očí.
Spokojeně jsem se usmála a opatrně vlezla do celkem studené vody. Naštěstí ale byla čistá. Pravděpodobně byla z nějakého kusu ledu, takže kvalitka byla více než dostačující. Do vody jsem vlezla všemi čtyřmi nohami, tak, aby mi voda sahala do půli dlouhých nohou. Poté jsem se taktéž sklonila a napila se. Když jsem uhasila svou žízeň, ještě stále ve vodě jsem nasála do nosu pachy okolí. "Možná bychom se tu zvládli najíst... když bys trochu hnul svou prdelí," koukla jsem na něj s úšklebkem a pomalu vyšla z vody.

Sledovala jsem okolí a přitom měla natočené jedno ucho k Balrgovi, kterého jsem poslouchala a vyhodnocovala jakou cenu má s ním zůstávat. Nakonec jsem se však rozhodla, že má asi pravdu. Navíc pravděpodobnost, že najdu mě vyhovujícího vlka byla dost malá. Takže jsem jen lehce kývla bílou hlavou a udělala několik kroků vpřed. "Jo, vim kde je voda..." pronesla jsem a pohodila ocasem. "Asi tě ještě chvíli přežiju. Alespoň do té doby, než se najde někdo lepší," řekla jsem naprosto vážně a poté se trochu usmála. Mohl hádat, jestli jsem to myslela opravdu vážně nebo jestli jsem si jen dělala srandu.
Pravda byla, že pokud by se tu objevil svalnatý krásný vlk, který by mi s radostí plnil přání, asi bych tady Balroga opustila. To ale byla tak malá šance, že jsem skoro stoprocentně počítala s tím, že mi bude viset na krku ještě nějakou dobu. "Ale jestli chceš zmizet, tak prosím," pohodila jsem hlavou kamsi vedle mě a s nezájmem se otočila směrem, kterým by se podle mého šestého smyslu měla nacházet větší vodní plocha. Možná bychom mohli ulovit i nějakou rybu. Ale byly to mrchy a těžko říct, zda by se nám to v tomhle mrazu povedlo. Jít pomalu bylo nudné, stejně jako Balrog, takže po několika krocích jsem se rozběhla a pomalým klusem se sunula dopředu.

<- Ice world

Krajina se měnila čím dál tím víc a jak bylo vidět, všiml si toho i Balrog, který se vzápětí radostně rozběhl. Jako malé vlče. Protočila jsem očima a nijak neměnila tempo své chůze. Jasně, byla jsem taky šťastná, že se dostáváme pryč z toho sněhu, ale běhat jsem kvůli tomu rozhodně neplánovala. Škubla jsem ocasem a podívala se pořádně kolem sebe. Stopy sněhu a zima se tu zdržovali pořád, ale ne v tak velkém měřítku jako tam kde jsme se probudili. Oklepala jsem ze sebe zbytky sněhu a došla až ke stojícímu Balrogovi. Nastražila jsem uši a nasála vzduch do růžového čumáku.
Poté jsem modravýma očima koukla po šedivém a přešlápla. "Co teď?" zeptala jsem se a zastřihala ušima. Mohli jsme tu něco ulovit, třeba dva zajíce nebo klidně i víc. Byl tu ale dost nepříjemný terén, takže by to nemuselo dopadnout dobře. Také jsem cítila větší množství vody, což by mohlo znamenat možnou koupel a samozřejmě pití. Možností tu bylo hodně, ale já to rozhodovat nechtěla. Za prvé mi to bylo jedno a za druhé jsem na něj nechtěla plýtvat slovy. A to ani těmi jedovatými, za což pravděpodobně mohla i změna místa, na kterém jsme se nacházeli.

Mrzutě a paličatě jsem si stála za svým. Ležela jsem v tom ledovém sněhu na důkaz toho, že lovit prostě nejdu, i kdyby se tam objevila ta nejhezčí a nejlahodnější laň pod sluncem. Navíc jsem nebyla žádná bačkora, která by trochu nepohodlí nevydržela. "Hmm, asi nebudu jen přítěž ale i hloupá," odsekla jsem mu a když jsem se zvedala, ocasem jsem 'omylem' nahrnula sníh na jeho osobu. To, kam jsem se trefila jsem neviděla. Nakonec jsem se opět rozešla, ale šla jsem několik metrů za Balrogem, abych nemusela poslouchat jeho debilní kecy.
Tak prej 'pojďme'. Tse, jako bych potřebovala někoho kdo by mi rozkazoval. Stáhla jsem ušiska ke krku a pohled jsem zabořila těsně pod sebe. A i když jsem se nedívala dopředu, nějak jsem ucítila, že se pomalu, ale znatelně začíná oteplovat. Sníh už tu nebyl tak hluboký a strašně zmrzlý a když jsem hrábla packou opravdu hluboko, vykoukla na mě zpod bílé přikrývky zeleň. Usmála jsem se pro sebe, jelikož to znamenalo, že opouštíme tohle odporné místo a dostáváme se někam k lesu. To mi hned zlepšilo náladu. Takže jsem zvedla a hlavu a očima se doslova usmívala na stromy, které jsem v dálce viděla.

-> Pityas

Balrog byl celou dobu ticho a to bylo jeho největší štěstí. To že jsem byla ticho i já, bylo hlavně proto, že jsem se prala se svou zlejší stránkou, kterou jsem se snažila přesvědčit, že bych ho ještě neměla zahazovat. Přesto mě trochu podráždilo, když se dostal až těsně vedle mě, protože jsem chtěla mít svůj klid a soukromí. Aspoň na chvíli jsem nechtěla vidět tu jeho tmavě šedou srst, která tady v téhle bílé poušti doslova zářila. Takže jsem na něj vrhla vražedný pohled a radši upřela zrak před sebe. Ale i tak jsem si všimla, jak začal zabočovat a protože mě zajímalo, co může za změnu jeho směru, zaposlouchala jsem se a nasála vzduchu do nosu, spolu s pachy. I přes zmrzlý a nepříjemný pocit v nose jsem ucítila stádo... pach byl podobný vysoké, takže asi losů? Co jiného žije ještě v téhle zimě?!
Místo toho, abych se vydala za ním, lehla jsem si na zem. Nožky jsem si dala pod sebe a ocásek si obtočila kolem těla. Prostě jako polární liška. Vzhlédla jsem k Balrogovi a uraženě nakrčila růžový čumáček. "Když jsem přítěž, můžeš mě tu nechat a jít si lovit sám, nic po tobě nechci," štěkla jsem na něj a odvrátila pohled, abych svou větu ještě podtrhla. Nějaká malá část mě se ještě divila, že jsem neschytala nějaký hryzanec, protože jsem sem tam byla fakt na zabití. Ne, že bych to nevěděla. Já to uznávala, ale bylo mi to jedno. Silou vůle jsem se snažila zakrýt chuť na teplé jídlo v žaludku a zimu, která mnou projížděla jako ostré střepy. Nožky mě nesnesitelně pálily, ale moje hrdost byla víc než moje pohodlí.

Hrdě jsem si vykračovala a nesla si hlavičku lehce nahoře, jakoby každá vločky sněhu patřila mně. Balrog mě samozřejmě dost štval už delší dobu, ale na druhou stranu, aspoň dokázal ulovit jídlo. Já ale samo sebou taky nebyla jen přítěž, jak sám řekl! Dokázala jsem v lesích najít vodu, dostat se do malých míst a nebo manipulovat s vlky, které by nás oba roztrhali na kusy, kdyby chtěli. A dostalo se mi nějakého vděku? Hm? Ne!! Nedostalo, místo toho jsem byla nařknuta, že jsem k ničemu! Pche!! Já a k ničemu. Ten ještě uvidí, jen jak se odtud dostanu, tak si ho najdu a ukážu mu jaká jsem přítěž. Nadávala jsem si v hlavě, ale přesto jsem postřehla, když na mě zavolal. Se skrytým zájmem jsem líně otočila hlavu a upřela na něj ledová, jedovatá očka.
Nakonec jsem se otočila celá a pomalým ne moc nadšeným krokem se vydala zpět k němu. "Fajn, ještě to s tebou přežiju," zabrblala jsem si pod nos a vydala se směrem který určil. Nekoukla jsem se jestli jde, prostě jsem šla monotónně dopředu a naštvaně sklopila uši ke krku. Pořád jsem byla naštvaná, a tak jsem zarytě mlčela a civěla do ledové plochy předemnou. Sice jsem věděla, že Balrog je ten typ vlka, co řekne, co má na srdci, ale tím víc mě to naštvalo! Myslel to s tou přítěží vážně! Zamračila jsem se pro sebe a hodila za sebe pohled typu - tohle si ještě vypiješ-.

"Je očividné, že hloupý jsi tu ty, když nechápeš ironii," nakrčila jsem nos a stáhla uši k zátylku. Dost mě štval. Od té doby co jsme se potkali. Ale sama bych pravděpodobně přežívala jen těžko. Navíc i tenhle mamlas byl dostačujícím společníkem, když nikde nikdo jiný nebyl. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se od něj odtrhnu při střetu s jiným vlkem. Teda když to nebude sladká vlčice, protože to bych radši zůstala s ním. Nerada, ale zůstala. Poslouchat ty řeči bych rozhodně nemohla. "Tak já jsem přítěž, jo?" otočila jsem na něj nabručeně hlavu a zamračila se. Mé modré oči byly ledové víc než kdy jindy a ocasem jsem nevraživě švihala tam a zpátky.
Nebýt taková zima, asi bych měla lepší náladu a tak by mě tahle poznámka asi tak nerozhodila, ale teď mi připadala jako dost urážející a já si to nehodlala nechat líbit. "Ostatně... ty taky nejsi moje NIC!" odsekla jsem a otočila jsem své bílé chundelaté tělo ostře od toho jeho a rozešla se směrem pryč. "Tak v tom případě si tu umrzni sám!" zakřičela jsem na něj ještě a hrdě si nesla svou prdel směrem pryč. Plánovala jsem to za nějakou dobu stočit k severu taky, ale nechtěla jsem se s ním potkat. I když tenhle tah asi nebyl zrovna nejchytřejší, protože sama tu umrznu já dřív než on. Ale hrdost je prostě hrdost. Na druhou stranu, byla tu fakt zima a já si nebyla jistá, jestli v téhle pustině najdu cestu na jih. Takžeee, kdyby za mnou přišel a omluvil se, asi bych nedělala moc caviky a přidala se zase k němu. Ale jestli ne, tak ať si políbí řiť!

To, jestli mi svou kořist nabízel mi bylo jednoduše u zadku. Jestli nechtěl, abych to jedla, měl mi to říct. A i kdyby mi to řekl, asi bych si stejně kus ukradla. Nebudu přece trpět hlady! Je to vlk, má být gentleman a lovit pro mne. Tak jak to normální vlci dělávají. A že se můžou přetrhnout, aby pro mně mohli cokoli udělat. Nevybrala jsem si nejlepšího společníka na moje cesty. Ale aspoň lovil... někdy. Sledovala jsem ho jak žere zbytek zajíce a na mysl mi vytanula myšlenka, že tohle nám na dlouho stačit nebude. Taky se ten pitomec nemohl přemoct a ulovit toho víc. Nevypadám snad jako vlče, které zasytí zaječí noha. Navíc jsem mu nechala dost velkou půlku! Nad jeho špinavým čumákem jsem jen ohrnula čumák, ale jinak to nekomentovala, protože já ho měla od krve taky.
"No neříkej, fakt na jih?! Já myslela že půjdem víc na sever, abychom to měli rychlejc za sebou," poznamenala jsem ironicky a švihla huňatým ocasem. Vážně jsem se podobala polární lišce. Nestačila jsem udělat ani jeden krok a už se na mě otočil s těma jeho pitomýma kecama. "Moje prdel je moc hezká na to, aby pro tu tvojí lovila. Navíc... to ty seš tady ten samec, tak se trochu vzmuž a koukej lovit víc, protože z toho zajíce jsem se moc nenajedla," odsekla jsem mu a jasně dala najevo, že se nebudu zabývat tím, jestli bych pro něj neměla něco ulovit. Pche, to těžko. Navíc mi lovení nešlo. A to ani v lese, natož tady na Antarktidě. "To bys prvně nějaký musel mít," řekla jsem a trochu se uchechtla. Hned na to jsem udělala pár rychlých kroků a ocitla se tak vedle něj, ale i tak byl trochu víc vepředu, aby mohl vést.

Stála jsem ve sněhu a modrýma očima sledovala okolí, jestli se ten pitomec uráčí přijít. Bůh ví, jestli třeba neodešel sám. Nakrčila jsem růžový nosík a rozešla se kamsi dopředu. Kdyby se Balrog vrátil, pravděpodobně by musel zahlédnout stopy a popřípadě jít jejich směrem, až by narazil na mě. Oklepala jsem se, abych se ze sebe dostala zbytek sněhu, takže moje srst následně vypadala dost načechraně, s čímž se nedalo nic dělat. Musela jsem prostě počkat, až zase slehne.
Kde kdo by mohl říct, že svým vzhledem do tohohle prostředí zapadám. Bílá srst a modré oči, jako by byly snad ztělesněním zimy. Ale co se týče zimy, byly jsme spíš nepřátelé než přátelé. Pravda, vedra nebyla o moc lepší, ale to se šlo alespoň zchladit v nějakém jezeře, řece nebo potoce. Takhle jsem mohla jen doufat, že co nejdřív narazím na nějaké teplejší místo, protože takhle mě čekala smrt hladem. Šla jsem opravdu pomalu, takže když se můj společník uráčil vrátit, musel mě uvidět téměř hned. A taky že se tak stalo. Už jsem ho chtěla počastovat nějakými nepříjemnými poznámkami, ale přinesl jídlo... takže jsem mu těch pár minut mého osamění v této ledové pustině odpustila.
Upřela jsem na něj ledové oči a poté koukla na zajíce. "Jo, dám si," řekla jsem jen a pustila se do nabízeného jídla. Byla bych idiot, kdybych si ho nevzala. Nechala jsem ale lovci půlku. Ne, že by mě tak zajímalo, jestli pak bude mít hlad, ale proto, aby mohl případně ulovit další jídlo, což by mu s kručícím žaludkem nemuselo jít tak dobře. Když jsem polkla poslední sousto, olízla jsem si lehce zakrvácený čumák a koukla opět na Balroga. "Kam půjdem? Ještě chvíli oba tu chcípnem... ale aspoň v týhle zimě nebudou naše mrtvoly smrdět," ušklíbla jsem se a posadila se, než se u ráčí sníst svůj kus zajíce.

<- starý domov

Ležela jsem se zavřenýma očima a jen okrajově vnímala zimu, která mi projížděla tělem, jako miliony úlomků skla. Nevraživě jsem nakrčila nos a pootevřela modré oko, které následně překontrolovalo krajinu kolem mě. Ležela jsem napůl propadlá ve sněhu a bylo velice těžko rozeznatelné, co je ještě má srst a co už ledový sníh. Pomalu jsem zvedla hlavu a tlapkou si otřela nepříjemný sníh z z růžového čumáku.
Nějakou chvíli jsem jen ležela a rozhlížela se kolem. Ani za mák jsem nemohla přijít na to, jak jsem se sem dostala. Zastříhala jsem zmrzlýma ušima a otočila hlavu skoro až dozadu. Kde je ten idiot? Napadlo mě téměř okamžitě a lehce jsem zamávala ocasem, až se sníh kolem mě zvedl. Ležet na ledovém sněhu určitě nebyl dobrý nápad, a tak jsem se pomalu začala zvedat na promrzlé nohy, které mě stěží unesly. Potřebovala jsem se rozhýbat, možná něco ulovit, jestli tu teda něco žije. Opatrně jsem se protáhla a udělala několik kroků dopředu, abych se ujistila, že všechno funguje jak má. A očividně vše šlapalo, jen jsem byla celkem v šoku a lehce ožehlá mrazem. Super.