Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledovala jsem vlče jak se plácá na ledě a k mé nelibosti mu to zase tak nevadilo. Nakrčila jsem nad tím malým hnusem čumák a stále jen seděla a rozhlížela se kolem. Mohla bych ho třeba zanést do lesa a zpovzdálí sledovat, až práci udělají jiní... hmm, to znělo docela dobře. Lehoulince jsem se usmála a nezajímaje se to, jestli si hrál nebo tak něco, jsem ho vzala do tlamy a rozešla se s ním pryč. A protože byl ještě docela dost malé štěně, vyhodila jsem ho kousek do vzduchu a pak ho zase chytla do tlamy. Hrála jsem si s ním trochu jako s kusem masa, ale musela jsem přiznat, že to byl celkem zábava. Občas mi skoro spadnul, takže jsem ho musela chytit třeba za nožku. Nebyla jsem ale idiot a nekousala jsem silně, protože jsme stále byli dost blízko místu, kde by mohli být jeho rodiče.
Nakonec jsem ho nechala spadnout do sněhu a lehla si kus od něj. Byla jsem celkem vyčerpaná z toho šikanování. Prohlížela jsem si toho malého vlčka a přemýšlela, koho mi připomíná. Přivřela jsem oči a natočila hlavu na stranu. Jeho pach mi byl dost povědomý... načež mi to došlo. Smrděl jako Angel! Ale to přece nešlo! Neměl vlčata!
I když pravda, dávalo by to smysl. Když jsem ho viděla naposled, smrděl jinak. A tohle vlče mi to dost připomínalo. Celkem mě štvalo, že jsem tu jeho ještě neviděla, protože mě dost zajímalo, co si to přitáhl, že si tím musel mít hned vlčata.

Pobaveně jsem sledovala zmatené vlče a trochu si odfrkla. Tahle malá stvoření mi připadala tak... tak nesmírně nesympatická. Kdybych si byla jistá, že kolem nikdo není a jeho rodiče se každou chvíli neobjeví kolem, hodila bych ho do jezera. I když bych asi prvně musela nějakým způsobem rozbít led. Což... nevypadalo moc lehce. Ale já bych to nějak zvládla, pro vlčata cokoliv. Jen co se ale ve sněhu začal převalovat a poskakovat, nakrčila jsem znechuceně nos a pozvedla jednu tlapku nahoru, kdyby se mě to třeba chtělo dotknout. Fuj, hnus. Nechápala jsem, jak si někdo mohl tyhle tvory dobrovolně dělat. Největší odpornost na tom byla ta, že já jednou taky byla vlče! Všichni byli vlčata... tato představa mi způsobovala silné nevolnosti, chtělo se mi z toho blejt.
Uskočila jsem do strany, jak se po mě ten malý zmetek sápal. "Necháš toho?!" štěkla jsem po něm a pohled stočila k jezeru. Třeba by byl led na břehu trochu tenčí a dal by se lépe rozbít...hmmm. Rozhodla jsem se ale dostat vlče k ledu stejně, protože mě zajímalo, jak mu půjde bruslení. Navíc by si mohl 'omylem' zlomit nožku a já bych nemusela nic vysvětlovat. To se přece v zimě stává, ne? "Hele," zabručela jsem a kopla ho směrem k břehu jezera. Ještě jsem ho trochu postrčila hlavou, abych nemusela čekat půl dne než se tam doplahočí, a tlapami jsem smetla vrstvu sněhu z ledu. "Je to sranda," usmála jsem se na vlče a poplácala kluzkou hladinu. A kdyby se mu náhodou do krasobruslení nechtělo, strčila jsem ho tam tlapou. Následně jsem si sedla vedle a čekala až se třeba rozejde, abych ho mohla strčit. Popravdě jsem si teď trochu připadala jako kočka a myš, což mi po dlouhé době zvedlo náladu.

<< Les u mostu přes Luku

Spokojeně jsem si to vykračovala ve sněhu a prohlížela si okolí, protože tady jsem ještě nebyla. Sice jsem měla možná trochu sklerózu, ale tohle místo jsem si nepamatovala ani trochu. Trochu jsem pohodila hlavou a natáhla do čumáku nějaké pachy, které se tu nacházely. Nebylo to vesměs nic zajímavého, sem tam nějaký zajíc, vysoká nebo liška. I když pravda, i vlky jsem tu cítila. Vlastně jsem jich tu cítila celkem dost. Zamračila jsem se a natočila hlavu na stranu. Žeby tu byla nějaká smečka? Na druhou stranu, pachy se zase nezdály tak moc blízko, tudíž jsem se rozhodla tu setrvat. Klusala jsem sněhem, s ocáskem zvednutým a skoro bych i splývala s krajinou, kdyby na mě nezvonily krystalky.
Jen co jsem doběhla k jezeru, kdesi v na druhé straně jsem ve sněhu zahlédla černou kouli chlupů. Z větší dálky to vypadalo jako zajíc, ale teď se ke mě dostal i větřík s jeho pachem a já musela znechuceně konstatovat, že se jednalo o vlče. A nikde ani noha... kde se asi tak toulali jeho rodiče? Jeho pach mi však byl trochu povědomý, tak jsem se rozhodla ho nezardousit hned jak se k němu dostanu blíž.
Pomalými kroky jsem se dopravila k němu a sledovala ho ledovýma očima. "Kde máš mámu, spratku?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu. "Tady bys být neměl, je tu zima a sníh," dodala jsem, a protože jsem mu chtěla ukázat ten sníh hodně z blízka, majzla jsem ho zezadu tlapou, takže do bílé hmoty zahučel celý - čumákem napřed. Nic příjemného. Mě to ale, přiznávám, dost pobavilo, takže jsem vycenila tesáčky v úsměvu.

<<Temný les přes Most

Znechuceně jsem si odfrkla, protože jsem se opět dostala k tomu mostu, kterým jsem předtím přišla. Docela mě zajímalo, jestli nejsem třeba nemocná nebo tak něco, když si tak pitomě pletu směry. Neřekla bych půl slova, kdybych tudy ale nešla sotva před několika dny. Protočila jsem nad svou neschopností oči a pak si prostě dál šlapala v docela známém lese. Popravdě se mi tenhle zatím líbil nejvíc. A těžko říct, jestli jsem tu samou myšlneku neměla v hlavě, i když jsem tu procházela poprvé. Trochu jsem se začínala bát, jestli nemám nějakou zapomínací nemoc, jelikož to co se mi poslední dobou stávalo hraničilo s normálností.

>> Křišťálové jezero přes Luku

Odfrkla jsem si nad vlkovými slovy a sedla si pod nějaký mrtvý strom. Všechny tu byly mrtvé, takže... jsem si vlastně prostě jenom sedla pod strom, kterých tady bylo tisíce. Vlastně jsem si tu připadala docela malá. I když já byla malá všude, takže to zase tak hlubokomyslná myšlenka nebyla. Sice je pravda, že poslední dobou jsem přemýšlela víc, ale stále jsem nějaké rozjímaní u jezera s květinkami za zády brala jako pitomost a zhovadilost. Nakonec jsem i já zvedla svůj bílý, krystalky obdařený zadek a rozešla se pryč z tohoto odporného místa, které bylo dost jednotvárné, takže jsem neměla moc páru, jakým směrem se vydat. Nakonec jsem se rozhodla pro směr - dopředu a toho se držela. A neplánovala jsem se vracet, takže tam kam mě dovede je cílová destinace.
>> Les u mostu přes Most

Přihlšuju Akélu (tam je to random, možná klidně i samici) a asi i Árese :D toho ale jenom k někomu, kdo by mu byl věkově asi nějak blíž (se Shine mu to asi nevyjde).... a že bych taky dala obě pohlaví, ať je prdel?:D

"Ani ne," kývla jsem hlavou a probodla ho ledovým pohledem. Ačkoli ze začátku vypadal docela zajímavě, po chvíli se mi jevil dost nudný. Nebyla s ním ani trochu zábava, takže jsem jen protočila oči. "Možná," protáhla jsem a sedla si kus od něho. "Hmm, takže to tu neznáš... v tom případě by sis mě dávat pozor. Nejsou tu zrovna dvakrát milí obyvatelé," řekla jsem a trochu se ušklíbla. "I když ty k nim taky asi patříš," dodala jsem a opět si ho přeměřila pohledem. Kdybych tu měla Scara nebo někoho z Chaosu, mohli bychom tohohle nekňubu trochu potrápit, pak by s ním mohla být možná i sranda. Bohužel jsem ale nevěděla, jestli bych ho sama ve výsledku nějak přeprala a riskovat kvůli němu krk se mi fakt nechtělo.

Sledovala jsem vlka a snažila se na něj najít nějaký názor. "Abych pravdu řekla, jsem dost možná jediná svého druhu," řekla jsem dosti hrdě a lehce pozvedla hlavu, jakože já jsem taky ta královna. Trochu jsem se pousmála a udělala k němu ještě pár kroků. "Co jsem zač? Hmmm, složitá otázka," řekla jsem zamyšleně a naklonila hlavu na stranu. "Pravděpodobně jsem někdo, na koho je si dobrý dávat pozor," mrkla jsem na něj a rozešla se. "Ale vzhledem k tomu, že ses ptal dost možná na jméno... Azzip," sdělila jsem mu a obešla ho."Očividně jsi tu nový," řekla jsem, když jsem z něj necítila žádnou smečku, ale ani pořádně zdejší prostředí. Místní měli ten pach takový jiný. Ale nevypadal, že by z toho tady byl nějak vyklepaný, takže nějakou dobu tu už být musel. Měla jsem nováčky ráda, mohla jsem jim plést hlavy všelijakými blbostmi a oni s tím pak chodili po ostrovech.

<< Most

V Temném lese jsem se nebála o nic víc než v normálním. Vlastně jsem se nebála skoro nikdy, za což pravděpodobně mohl můj dosti laxní přístup k životu. Ale nestěžovala jsem si, alespoň jsem se uštřila od hysterických záchvatů a panikaření pokaždé, když bych zahlídla podezřelý stín. Švihla jsem bílou oháňkou a začenichala. Podle pachů se tu pár vlků nacházelo, ale já rozhodně nestála o společnost vlčice, kterou jsem neplánovala risknout, tudíž jsem se pokusila jít jiným směrem, než odkud jsem cítila přítomnost ostatních. Ne, že bych neměla vlčice v oblibě, vlastně jsem nedělala moc rozdíly mezi nimi a vlky, akorát někdy... někdy jsem měla radši samce. A zrovna teď byla ta doba.
Moc jsem se nestarala o směr cesty, tudíž mě nohy zavedly k cizinci naprosto náhodně. Nakonec mi to ale ani tak nevadilo, protože docela ušel. Nechtěla jsem před něj ale hned skočit a využila té výhody, že jsem stála proti větru. Obešla jsem ho, abych si ho prohlédla ze všech stran, přičemž jsem se stále schovávala za křovím nebo stromy. Pokud byl ale vlk při smyslech, musel tušit, že tu není sám. Neplánovala jsem to moc protahovat, proto jsem nakonec ze stínů vylezla a pousmála se. "Jsi docela zajímavý," začala jsem narovinu a trochu si ho prohlédla i z blízka, načež jsem udělala pár kroků k němu a naklonila hlavu na stranu. "I když těžko říct, ještě jsem tě neslyšela otevírat tlamu," dodala jsem a trochu se uchehtla.

<< Ovocný lesík přes les u mostu

Přecházela jsem známé území a musela konstatovat, že jsem se dost nudila. Možná byla blbost opouštět tu vlčici, protože jsem alespoň měla co dělat. Navíc jsem měla očividně navrch, takže jsem se neměla ani čeho bát. Švihla jsem ocáskem a rozhlédla se, byla jsem opět u mostu, který jsem ale ráda neměla. Nesnášela jsem výšky, bála jsem se jich hlavně proto, že jsem si nikdy nebyla jistá, jestli sem tak vysoko, aby mě to rovnou zabilo a nebo bych si jen přelámala všechny kosti a skučela kdesi v lese, kde by mě nikdo nenašel dokud bych nezemřela na vnitřní krvácení. Jo, měla jsem docela bujnou fantizii, o to víc mě ale děsilo, že to nebyla ani tak fantazie, jako reálná možnost. Prosto jsem most skoro přeběhla, jen abych už byla na druhé straně.

>> Temný les

"Protože s tvojí postavou bys nepřeprala ani mouchu," odpověděla jsem jí. Následně mě přestala vlčice bavit. Pošťuchání bylo fajn, ale spíš když na druhé straně byli samci, protože pak se dala očekávat ještě jiná forma 'zábavy'. Z tohohle by nic nevzešlo a ještě by mě nakonec překecala, abych s ní šla lovit, což se mi chtělo zrovna teď asi nejmíň. Neměla jsem ráda lov ani pro své vlastní potřeby, ještě abych lovila někomu jinýmu. Nakonec jsem zvedla svůj zadek a ještě chvilku koukala jak odchází. Zanedlouho jsem se pak rozhodla přejít někam jinam také. A protože se mi nakonec druhý ostrov zase tak moc nelíbil, rozhodla jsem se jít zpátky. První ostrov jsem už znala jako své boty, takže se mi tam docela líbilo. Líbilo se mi tam určitě nejvíc, protože jsem to tam prostě znala a věděla jsem, co mě čeká za rohem. Švihla jsem ocasem a rozešla se směrem zpět, přičemž jsem se rozhlížela kolem sebe, jestli tu náhodou něco zajímavého přecejen nebude.

>> Most přes Les u Mostu

Sledovala jsem vlčici neutrálně, což byl docela pozitivní rozdíl od toho, jak jsem se na ni koukala ještě před několika vteřinami. "Hmm, koukám že dost vlků si to myslí taky," řekla jsem a očima sklouzla k jejím jizvám. Docela mě zajímalo, jak k nim přišla. Taky jsem sice měla prořízlou tlamu, ale jizvu jsem neměla ani jednu. Možná to taky bylo tím, že jsem nesrala špatný vlky. I když... jo, srala. Ale dokázala jsem se pak ohnat zpět, takže většině se pak nechtělo pošťuchovat s malou naštvanou vlčicí. "Jo? Ale vypadá to, že víckárt tě chytli, než že bys utekla. Navíc mě moc nepodceňuj, možná jsem menší, ale řekla bych, že kdyby na to přišlo, dostala bys přes tu tvoji drzou tlamu," pronesla jsem směrem k ní a švihla ocasem.
"Pravda, je to moje věc," připustila jsem a trochu se pousmála, protože jí tohle téma očividně nebylo příjemné. "Co je mi po tom, co máš v oblibě? Zrovna se mi lovit nechce," oznámil jsem jí a sedla si. Neplánovala jsem jí shánět jídlo nebo jí třeba jenom pomáhat. Nebyly jsme žádné kamarádky a ještě mě štvala. Ale zatím jsem se tvářila docela normálně.

Sledovala jsem ji a v těle se mi hromadil vztek a všechna ta nevybitá energie za posledních pár dní. "Ani ne," řekla jsem neutrálně a trochu jsem cukla koutkem v jakémsi malinkém úsměvu, který byl ale dost ironický. Ve své bývalé smečce jsem se tahala s alfou, takže jestli to měl někdo těžký, já určitě ne. Ale to jsem se rozhodla jí nevykecat. Vtipný bylo, že to do podobného závěru směřovalo i tady. Asi bylo mým osudem svádět vůdce smeček. A i když to bylo těžké, nakonec jsem svoje rozhořčení schovala kamsi do hloubi mé duše, abych to pak mohla vytáhnout v tu nejméně očekávanou chvíli a pořádně jí zřídit.
Následně jsem se kolem vlče protáhla a otřela se o ni bokem, přičemž jsem jí kolem tlamy mávla ocasem. "K vlčeti mám docela daleko," pousmála jsem se a obešla ji celou. Nakonec jsem stanula před ní, kousek nalevo. "Abych nakonec nelovila tebe," broukla jsem. Změna mého chování byla dost nápadná, po předešlém vzteku nebylo ani stopy. "Jo?" sledovala jsem jak kolem mě chodí úplně klidně. Věděla jsem, že moc dobře tuší, jakou mám teď možnost po ní vyjet. A právě proto jsem nic neudělala, čekala by to. "To mi řekni... nesvědí to občas? Máš trochu vypelichaný zadek, tak jestli jím nejezdíš po zemi?" zeptala jsem se a trochu naklonila hlavu na stranu."Mohla bych tě toho ale zbavit. Třeba všechnu vyrážku na ocase nebo uších bych uměla dost účinně odstranit," mrkla jsem na ni.

Opovržlivě jsem sledovala vlčici naproti mě a sem tam švihla ocasem. Nevypadala zrovna dvakrát chytře, ani jako silák... nějaká krasavice taky ne, jizva kam se vlk podíval. Prostě naprosto k ničemu. I když by se na ní mohli nováčci v Chaosu učit trhat nožky, a nebo bych mohla pomoct sobě a utrhnout jí všechny čtyři. "U nás to bývalo tak, že ti víc k ničemu poslouchali ty, kteří měli očividně navrch.. nemusíš mít ani tolik mozku v hlavě, aby ti došlo, že sereš špatnou vlčici," zavrčela jsem na ni a švihla ocasem. Udělala jsem krok směrem k ní a byla připravena se kdykoli ohnat buď na obranu či jako útok, kdyby mě hodně naštvala.
"Proč bych to měla říkat zrovna tobě? A kdo ti dovolil mi tykat?" zeptala jsem se jí a natočila hlavu na stranu. Nikdy jsem na nějaké zdvořilé chování a vykání nebyla, ale proč to nevytáhnout. "Vůbec kdo se tě prosil o tvojí přítomnost? Nemáš nic lepšího na práci než mě otravovat? Doporučila bych ti hledat něco na tu vyrážku, co máš všude na těle," ušklíbla jsem se, přičemž jsem samozřejmě myslela ty jizvy, no doufala jsem, že bude tak chytrá, aby to pochopila. I když těžko říct, připadala mi spíš jako nevycválané vlče.

Ležela jsem pod jedním ze stromů tak dlouho, až jsem nakonec usnula. Nezdálo se mi nic zajímavého, stejně jako obvykle. Někdy jsem tedy mívala sny, které by ostatní možná označily za noční můry, ale já se nějakým způsobem v životě naučila strach odsunout do pozadí a situace řešit nějak logicky, zároveň mi také nepřišly jako traumatizující situace, které by ostatní poznamenaly na celý život. Hold jsem byla možná trochu šutr. I když jsem emoce měla, no většinou to byl vztek, když jsme se bavily o těch silnějších a déle přetrvávajících. Poslední dobou jsem se však dostávala do jakési melancholie a neměla náladu vůbec na nic, a to ani na vztekání. Přesto mě vyrušení ze spánku dost podráždilo.
Rozespale jsem otevřela oči a zamrkala na vlčici přede mnou. Následně jsem zvedla hlavu a tiše zavrčela. "Kdo ti dal slovo, ty rozkouskovaná vochechule," řekla jsem jí, a nevraživě stáhla uši. Nijak mě její slova neurážela, protože jsem se sebou byla spokojená. Spíše mě dožírala drzost té malé nicky, která k tomu všemu vypadala, jako by se skamarádila se sekačkou. Nechtěla jsem na ní koukat se zvednutou hlavou a tak jsem se postavila, i když jsem stále byla o něco menší než ona.