Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Les u Mostu přes Luku

Abych pravdu řekla, tlapky mě začínaly docela bolet. Navíc jsem neměla ani tu pitomou výdrž, která by mě donutila pokračovat. Přesto jsem se dostala do o něco teplejšího místo. Nebyla to žádná pláž, ale aspoň něco. Našla jsem si největší strom, pod který jsem si nakonec lehla a položila si hlavu na packy. Nebyla jsem ale zase tak unavená, abych šla spát. Nesnášela jsem tyhle napůl unavené 'nálady', kdy by vlk nejradši spal, ale ještě tak moc unavený není. Stáhla jsem uši a radši se začala umívat, protože bílý kožich na sobě měl znát hned všechno. Navíc ještě teď, když tu byl sníh a bláto. I když byla teda tma a nic moc nebylo vidět... stejně jse neměla co jiného na práci. Nakonec jsem si položila hlavu na tlapky a jen civěla mezi stromy. Nudaa.

<< Temný les přes Most

Přejít přes ten most mi nevadilo tak moc, jak jsem předpokládala, že bude. Možná to bylo tím, že mi bylo tak trochu jedno, jestli spadnu nebo ne. Jo, depky se mě držely pořád. Neměla jsem moc důvodů, proč chodit po tomto světě, takže jestli bych spadla... pff, tak ať. Stejně by se po tom nikdo nepídil, nehledali by mě a ani by je to nezajímalo. Ale přesto v těchto myšlenkách byla svoboda. Mohla jsem kam chtěla, nebo si dělat co jsem chtěla. Všem to bylo jedno... Švihla jsem ocasem a trochu zvedla hlavu, abych zavětřila, jestli se náhodou nějakému tomu teplejšímu místo neblížím. Ale ano... nakonec to vypadalo, že se tu trochu oteplilo. A navíc... nebyla ta tma už nějak dlouho?

>> Ovocný lesík přes Luku

<< Small přes Pityas

Pomalu jsem přecházela z pzemí na území a musela v potěšením konstatovat, že jsem to tu znala. Podle mého jsem měla relativně dobrý orientační smysl, takže jsem se prostě chtěla vydat někam na teplejší místa. Sice jsem mohla na poušť, ale tam to bylo zase moc teplé. Navíc jsem nestála o to, abych měla písek všude. Cítila jsem z druhého ostrova jakési teplo. Navíc jsem měla takový pocit, že už jsem v těchto končinách byla a narazila na nějakou pláž nebo co. Přesto se mi Temný les nelíbil a já si přála, abych odtud už vypadla. Nebyla jsem sice strašpytel, ale ukousnout si krk příšerou bych si taky nechtěla nechat. Švihla jsem ocasem a radši přidala do kroku, i když moje fyzička na tom moc dobře nebyla. Vlastně jsem byla, co se týše fizických dovedností, naprosto nepoužitelná. A vadilo mi to? Ne.

>> přes Most do Lesa u mostu

<< Zátoka smrti přes Kvetoucí louku

Pomalu jsem postupovala dál. Bylo to na nic, ta zima. Hlavně můj kožich si s tím úplně nevěděl rady. Už kolikrát se mi do hlavy zatoulala myšlenka, že bych si koupila od toho vlka, co mi daroval mé zbarvení nějakou magii, třeba zrovna toho ohně, abych tu pak takhle nemrzla a nebyla úplně bezbranná. Akorát... prostě mi to nešlo přes packy. Nedokázala jsem s klidným pocitem používat ani mou vrozenou magii, natož nějakou přikoupenou. Prostě jsem byla asi divná, saromódní a všechno ostatní, ale jako Angel bych žít nemohla. Mít každý svůj pohyb opředen magií nebylo nic pro mě. I ty krystalky mi chvilku vadily, protože jsem si myslela, že se k nim nějaká magie vážě. K mému štěstí se ale ukázalo, že ne. Což jsem samozřejmě neplánovala nikomu říkat, protože to vypadalo děsivě. Magie v krystalcích...

>> Temný les přes Pityas

<< Poušť

Rychlejším krokem jsem si to mířila k nejezky vypadajícímu jezeru. Nepamatovala jsem se, že by tu dřív podobné jezero bylo, ale zase tak mě to nezajímalo, abych se v tom šťourala. Ale cítila jsem jakési “zemětřesení”, tak to mohlo být klidně i tím. Taky nebylo zrovna hezky, ale co mi bylo do počasí... měla jsem v plánu najít někoho z Chaosu, abych udělala tu jejich zkoušku nebo co. Vážně mě rozčilovalo, že jsem se v hierarchii nacházela úplně naspodu. A nebo by bylo fajn najít nějaký boxovací pytel, na kterém bych si mohla vybít frustraci. Švihla jsem ocasem a znechuceně se podívala na hladinu temné vody. Bylo to tu odporné a já si přála, aby byla co nejrychleji pryč, přidala jsem tedy do kroku.

>> Small přes Kvetoucí louku

Sledovala jsem Anakhi a sem tam packou přehrábla teplý sníh. Už to sice vypadalo, že by měla být zima, ale logicky, zde na poušti, se sníh nacházet nemohl. Tak jsem si packou vytvářela takovou menší kopičku písku, přičemž jsem po chvíli zjistila, že se začíná zvedat vítr. Což nebylo vůbec dobré znamená, protože taková písečná bouře nebyla žádná sranda. Zvedla jsem se tedy ze země a pečlivě se oklepala, až se mi rozcinkaly krystaly v srsti. "Hele... bylo to s tebou fajn, ale poušť není nic moc pro mě, a navíc to vypadá, že se něco žene," začala jsem a přešlápla. "Takže už půjdu, ale naposled se nevidíme," mrkla jsem na ni a švihla ocasem.
Rozešla jsem se tedy kamsi do pouště a hledala nějaký záchranný bod. Vše se tady zdálo hrozně jednotvárné. Ovšem po chvíli můj nos zachytil cizí pach. Vlastně nebyl tak cizí, znala jsem ho. Byl to ten vlk, u kterého jsem kupovala svůj barevný kožich! Měla jsem ho ráda... ale možná jsem se cítila lépe v mém bílém. Pomalým krokem jsem šla ke stánku, a když jsem došla až k prodejci, vybalila jsem na něj rovnou svou prosbu. Nebyl to takový problém, jak jsem čekala a vlk mi vyhověl. Musela jsem se spokojeně usmát, když jsem opět viděla svou bílou srst. Přecejenom jsem s ní prožila celý život, bylo divné se jí zbavit. Kupodivu jsem k prodejci řekla i nějaké to slovo vděku a vydala se dál.

NÁKUP
Po připsání 25 kšm z Áresova účtu by měl být stav na Azzipině kontě následující: 210 kšm, 0 rubínů, 0 mincí
změna barvy srsti -> 200 KŠM
takže nakonec bude mít na účtě 10 KŠM a jinak všude 0

>> Zátoka smrti

Potřebuju tam Zippy! No jen ať se přihlásí ten, kdo jí netouží vidět v červené santovské čapce a perníčkama v packách! :3

<< Kvetoucí louka

Slovo rodina pro mě bylo prostě jen slovo. Nebrala jsem ty vlky, kteří mě měli vychovávat, nijak víc s láskou, než náhodného kolemjdoucího. "Tohle nemá cenu rozebírat," pohodila jsem nad tím hlavou. Ale nijak jsem na Anakhi nevyjela nebo tak něco, spíš jsem prostě konstatovala skutečnost. Když začala vyvádět v písku, tak nějak rezignovaně jsem si lehla kousek od ní, aby na mě těch kamínků dopadalo co nejmíň. Navíc mě ten písek hezky hřál na břichu, což bylo po tom odporném počasí všude jinde docela zlepšení nálady. Po chvilce jsem si položila hlavu na tlapky a nepřítomně sledovala růžovou. Vlastně, když jsem nad tím přemýšlela, jsem žádnou rodinu neměla. A co víc, nikdy jsem jí nemohla znovu dosáhnout, protože bylo dost pravděpodobné, že mí sourozenci a rodiče už nežili, partner byl něco jako sprosté slovo a vlčata... no to bylo snad jasné. Asi jsem byla odkázaná na věčnou samotu. Ale zase tak mě to netrápilo.

<< Pityas

Šla jsem vedle Anakhi docela klidně a spokojeně, až mě to samotnou docela udivovalo. V tuhle chvíli mi bylo vážně celkem fajn, nemohla jsem si zatím na moc stěžovat. "Ne, proč by měli? Stejně si je ani moc nepamatuju," odpověděla jsem víceméně stejným tónem jako předtím. Vážně, nijak moc mě to netrápilo a vážně jsem si toho z rodiny až tak moc nepamatovala. Kdo mi utkvěl v paměti byl jen můj bratr, který byl vždy trochu zvláštní. A možná jsem to tak nějak zdědila po něm. Nebo spíš... s ním. Švihla jsem ocasem, až krystalky trochu zacinkaly a podívala se směrem, kterým se cosi blýskalo. Trochu jsem se usmála. Tak nakonec nám to zase tak dlouho netrvalo, no ne?

>> Poušť

<< Pityas

"Když říkáš," mykla jsem rameny, jakože je to vlastně fuk. Ale moc jsem jí nevěřila, protože i já měla sem tam problém stíhat větší vlky, a to jsem byla o něco větší než ona. Ale zase to bylo roztomilé... a dost užitečné. Samozřejmě, že mi neušlo, že jí téma - rodina - docela vzalo. Naštěstí se teda nerozbrečela, ale stejně, nechtělo se mi jí tu utěšovat, protože mi tyhle věci nikdy nešly a z duše jsem nenáviděla někomu říkat, jak bude něco dobré, protože pravděpodobně nebude. Ale dokázala jsem se i přetvařovat, a tak jsem na Anakhi soucitně koukla, jakože s ní cítím. Ale pravda byla, že mě bylo šumák, kde je právě moje rodina.
"Nevím, kde jsou. Odešla jsem hodně mladá," pronesla jsem a švihla ocasem. A vážně, časy, kdy jsem byla puberťák byly už dávno pryč. Nyní mi táhlo na sedm, což pro mě bylo docela dost. Vůbec jsem se necítila na to, že by mělo přijít stáří a už vůbec ne smrt. Tedy... nebála jsem se smrti jako takové. Spíš mě zatím docela bavilo žít. Ale kdo ví, jaký bude svět za pár let.

>> Poušť

<< Ice World

Šla jsem vedle Malinké a sem tam houpla ocasem. "Chodí se ti na těch malejch nožkách vůbec dobře?" zeptala jsem se po chvíli. Takhle za chůze se zdála snad ještě menší, než na tom sněhu. Ne, že bych byla nějakej obr, to rozhodně ne, právě že naopak se mi málokdy stávalo, že jsem byla od někoho vyšší. Střihla jsem uchem a rozhlédla se kolem. Tohle byla už taková moje vyšlapaná cestička. Šla jsem tu snad už tolikrát, že jsem to tu znala nazpaměť. A to jsem tu ani nebyla moc dlouho. "Co vůbec rodina? Máš tu někoho?" vyzvídala jsem. Bylo by fajn, kdyby ne. Třeba by se pak na mě upnula, já bych si ji přinesla do Chaosu a všechno by bylo super. To by tam koukali, jakého jsem si pořídila pěkného mazlíčka! Sice by toho v boji asi moc nesvedla, ale mě by stačily i menší úkoly. Jak přines, udělej, řekni, dojdi... Nemusela bych se pak zbytečně nikam vláčet a všechno by to oběhala tady krátkonožka. Ale zase bych na ní byla si milá! Každý musí být na svého otroka milý, pak nepracují efektivně, to ví přeci každý.

>> Kvetoucí louka

<< Pityas

Plahočila jsem se líným krokem a fakt neměla na nic náladu. Tělo mě sice furt bolelo a stále jsem musela zastavovat a jíst alespoň sníh, ale přinejmenším už mi nebylo takové vedro. Poprvé za celý svůj poměrně dlouhý život jsem ocenila podnebí tohoto kraje. Nevrle jsem švihla ocasem. Chtělo to rozptýlení. Nějaké příjemné ale, neměla jsem náladu na další souboje. Hlavně bych je všechny asi v tomhle stavu prohrála.

Rychlohra s An

Po krátké procházce jsem nakonec potkala velice zajímavou vlčici, která ve mě vzbudila velice pozitivní zájem. Nemusela jsem se ani moc přemáhat a vlčka poslušně poslouchala má slova, a udělala by první poslední pro mou nádhernou osobu. Takže jsem se rozhodla ji adoptovat. Krmit se tedy musela ale sama, jelikož jsem s lovem měla problém i tak. Nakonec jsem jí slíbila, že ji dovedu do Pouště, kterou jsem sama jednou prošla.

>>Pityas

<< Small přes Kvetoucí louku

Plahočila jsem se jako den před smrtí. Co den, hodinu! Ale vážně. V hlavě jsem měla jako kdyby mi někdo přejížděl drápy po mozku, celé tělo mi hořelo a v neposlední řadě jsem měla naprosto vyschlý krk, i když jsem každou chvíli zastavovala a pila z louží nebo z jezera uprostřed celé té rokliny. Švihla jsem ocasem a podívala se na oblohu. Naštěstí slunce moc nehřálo, ale ani moc nepršelo. Bylo spíš zataženo, sem tam trochu zamrholilo, ale taky žádná sláva. Měla jsem i hlad, ale na lov jsem fakt neměla. Zabrat mi dávala i tahle pomalejší chůze. Takhle vypadá stáří? Jsem už tolik stará?! Ne! Určitě za to mohl ten pitomý sen! Toto zjištění mě trochu nakoplo, jelikož mě přesvědčilo, že půjde jen o nějakou přechodnou nemoc. Stav, který brzo přejde.

>> Ice World

Ta malá mrcha měla štěstí, že mi nebylo moc dobře a po chvíli se mi začala dost slušně motat hlava. To byl asi hlavní důvod, proč mi ten krystal vytrhla tak snadno. Žádná díra na tváři se ale naštěstí nekonala, dokonce ani žádná větší rána. Jakmile jsem to s ní ale chtěla ukončit, doslova mě něco vyplo. Jako kdyby někdo zmáčkl vypínač. Jednou jsem mrkla a už jsem ležela na zemi, neschopná jakéhokoli pohybu a s dost živým, nepěkným snem. V hlavě jsem si udělala poznámku, že na onu horu rozhodně nikdy nevystoupím. Jakmile ale bylo po všem, probudila mě dost silná bolest hlavy a žízeň. Sakra jakou já měla žízeň. Pomalu, bolestivě jsem se zvedla a došla až k nedalekému jezírku, tahajíc za sebou šlahouny čehosi, co měl být pravděpodobně úkryt. Jen co jsem zabořila čumák do vody, začala jsem hltavě pít a ani zhruba po minutě jsem neměla dost. Aby toho nebylo málo, začalo mi být hrozné horko. A tak mě napadlo místo, kde by to mohlo být fajn. Kulhavě jsem se zvedla a pohled mi padl na mrtvé tělo té čubky. Ta smrt jí patřila.

>> Pytias přes Kvetoucí louku

Áres

Velký vlk sledoval přicházející bohyni a nějakým způsobem se snažil její slova vytěsnit z hlavy. Možná by si ty věci nebral tak osobně, kdyby ona vlčice nebyla bohyně a její slova by se mu doslova nevrývala do mozku. Stáhl uši a vycenil zuby, měl toho tak akorát po krk. Pokusil se prostě myslet na něco jiného. Na něco, co nebude obsahovat zklamání a potupu. A to byla smrt oné bohyně, která ho právě velice otravovala. Naštvaně švihl ocasem a přešel o jeden krok doprava. "Nebudu tě už poslouchat," sykl a když se po něm ohnala, rychle uhýbl. Vzhledem k tomu, že boj a válka byla jeho mocí a domovem, v souboji s ním vlčice neměla moc šancí. Áres se dal do proti útoku dřív než by mohla bohyně něco udělat a takřka dvě sekundy po jeho uhnutí se jí sám zakousl do krku. Několikrát škubnul tam a sem. Tak moc si přál slyšet jí naříkat, prosit a kňučet. Možná by ji pak pustil jen proto, aby na sobě do smrti nosila jizvu jeho vítězství. Ale asi ne. Její smrt by mu přinesla víc potěšení.