Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podívala jsem se na příchozí Beauty. Co tak vyváděla? Vždyť se tu teď objevila zase kdo ví odkud a křičela na nás, jak to, že jsme jí nechali napospas... komusi a proč jí nevěnujeme pozornost. A že je škaredá. Beauty nám někdo musel vyměnit, když jsme se nedívali! Když jsem to naposledy kontrolovala, takováhle fňukna to nebyla. A nebo mohl mít Arrow pravdu, že je strašná, ale teď jsem se jí nehodlala zabývat, byl tu totiž jiný problém. Jen tak tak jsem stihla uskočit před elektrickým výbojem z Thorinova obojku, než ze mě udělal loužičku horkého skla, protože přesně v to bych se proměnila, kdyby se písek, který mě tvořil, příliš zahřál. Nechala jsem Chumdeláčka, ať se o mě opře a společně s ním se snažila držet v bezpečné vzdálenosti. byl to docela šok, že ty kovové kroužky začaly najednou takhle vyvádět. Vždyť jsme s nimi zas tak moc nedělali!
A pak obojky po chvilkové agresi samy spadly z krků obou alf. Uf, jeden problém tedy vyřešen, ale... ani jeden z dvou titánů nevypadal zrovna nejlíp. Přidala jsem se k Temmy a starostlivě začala Thorina okukovat. "Bude... bude v pořádku?" Zeptala jsem se bety úzkostlivě. Budeme ho ještě potřebovat, je oba! vždyť tu měli vládnout, nesměli se nechat porazit nějakými obojky. Kvůli samé starosti o alfu jsem docela přehlédla pohromu, která se blížila. Brzy jsem ale usoudila, že spíš překážím, než abych byla u alfy nějak užitečná. Teď když opadlo nebezpečí z obojků, přešla jsem tedy k dalšímu problému, Beauty. Posadila jsem se vedle obou vlků. "To je pravda, kde jsi vůbec byla?" zeptala jsem se. Opravdu mě to zajímalo. Podle toho, jak vyváděla, zřejmě nezmizela dobrovolně. Dělo se tu snad ještě něco dalšího, než agresivní obojky?

Čekala jsem na svém místě mezi bratry, ale už to nevypadalo, že se na sebe vrhnou. problém byl, že se objevilo něco jiného, s čím jsme si museli dělat starosti. Schopnost toho huňatého vlka se tady ukázala být docela užitečná. "Myslím, že problém bude opravdu s těmi obojky. Proč by jinak nešly sundat?" Zamumlala jsem a vyrazila k Thorinovi. Omrkla jsem tu kovovou jiskřící věc. Tak co s tebou, potvůrko? "Silou asi nic nezmůžeme... nějak ale musí jít sundat." Opravdu mě začínalo zajímat, kde ty obojky vůbec vzali. Mohl jim je někdo podstrčit, někdo, kdo chtěl, aby zůstali rozhádaní. Nebylo by od věci toho někoho najít, možná bychom ho přesvědčili, aby jim obojky sundal... Přišlo mi zvrácené, že někdo těmhle dvěma vlčím bohům tak snadno zamotal hlavu, to by prostě nemělo být možné.
Pohlédla jsem na Thorina. "Možná... možná je to psychické, tak funguje většina našich schopností a možná i vaše obojky. Zkus si opravdu upřímně přát, aby se rozepl a abys ho mohl sundat." Poradila jsem mu a i když jsem si nemyslela, že to bude fungovat, za pokus nic nedáme. Ale pokud to fungovat nebude, no, budeme muset zkusit něco jiného. ještě štěstí, že obojky se pouze bránily a nezmanipulovaly ty dva, aby na nás zaútočili. Schopnosti, neschopnosti, nechtěla bych jim stát v cestě a to mi mohli ublížit nejméně z nás třech. "Možná Beauty jen někam odběhla a za chvíli se zas vrátí..." Zamumlala jsem. problémy hezky popořadě, nejdřív jeden, pak druhý. A třeba vážně jen dostala nějaký nápad a bude za chvíli zpátky. No, hledat jsme ji nemohli, když si nikdo ani nevšiml kam šla nebo kdy zmizela.

No vida, stačila jedna vlčice a ti dva konečně začali trochu poslouchat co se jim snažíme říct. Zůstala jsem stát mezi nimi a pozorně je sledovala, pro případ, že by se rozhodli, že to oni jsou tu vlastně alfy a nenechají si poroučet od někoho, kdo ani nepatří do tohohle světa. No, já taky doufám, že vymyslíme něco lepšího... bylo by vlastně docela fajn, kdyby za to mohly ty obojky, oni si je sundali a všechno by bylo dobré. Obojky si pak klidně můžou vystavit někam na poličku, jestli budou chtít. Přecejen se zdálo, že jim na nich docela záleží. No, když to byl poslední dárek od rodičů, nebylo to zas tak zvláštní. Ale... zvláštní bylo, že by jim rodiče dali něco, co by je poštvalo proti sobě... Možná to opravdu nebylo obojky, ale něčím jiným. Jejich rodiče by přece nechtěli válku, nebo ano? A nebo je nedostali od rodičů, možná je měli od někoho, kdo je chtěl rozhádat a pouze je vydával za dárky... ne, to byl nesmysl, muselo to být něčím jiným.
Ale obojek jaksi sundat nešel. Nechala jsem Arrowa s tím měkoušem, ať to vyřeší a varovně se zadívala na Thorina. "Jako malí. Copak se musíte pořád pošťuchovat? A tebe se to taky týká, dolů s tím." bylo zvláštní hubovat někoho, kdo by mě mohl celkem snadno rozsednout, ale někdo to udělat musel a když tu Beauty nikde nebyla, zbyla jsem tu jen já, z naší party podivínů se schopnostmi. Kde vůbec byla Beauty? Přísahala bych, že jsme ji tu viděla, když jsme přišli. Byla sice dost zvláštní, ale přece by se jen tak nevypařila, jen proto, že se naše velké alfy porvaly. To mi k ní nesedělo. "Vlci? Neviděl náhodou někdo Beauty?" Zeptala jsem se tak nějak do prostoru.

Koukám, že na tohle jsem nějak zapomněla...
No, takže:
Scar - Všech pět procent do obratnosti
Deimos - čtyři procenta do síly
Barnatt a Nyctea - každé čtyři procenta do rychlosti
děkuji :)

PŘIDÁNO

Taak měkoučké. Mhm. Spokojeně jsem zavrtala čenich do té heboučké srsti a usmívala se od ucha k uchu. nejlepší bylo, že to tomu vlkovi nijak zvlášť nebylo. No, gratulujeme, právě dostal nové pracovní místo, můj osobní chodící polštářek. Ale než jsem si stačila jeho kožíšku pořádně užít, rozpoutala se bitva, která mě vrátila zpět do reality. odtrhla jsme se od vlka a rozhlédla se. Co se to... tak to tedy ne! Žádné rvačky! Zavřela jsem oči a soustředila se na prach, který bitva rozvířila a který zakrýval výhled. Snažila jsem se ho nějak sformovat, možná přibrat do sebe... ano! Přibrat ho k písku, který tvořil mé tělo a stát se jednou obrovskou písečnou bouří. jak moc to bude fungovat, to jsem netušila. Možná kdybych tehdy trénovala víc... na to už bylo pozdě, teď bylo nutné tenhle hloupý boj zastavit a odtrhnout bratry od sebe. A jestli se pak, sakra, nebudou chovat slušně, tak na ně ten písek prostě hodím. Nejdřív tvrdí, jak moc si svých rodičů váží a pak se pokusí navzájem zabít u jejich hrobu!
"Tak a dost, hned toho nechte!" Zařvala jsem z plných plic. "Přestaňte se rvát a začněte používat to, co máte mezi ušima! Vaši rodiče rozhodně nechtějí, abyste se zabili hned vedle jejich hrobu, takže pokud se chcete rvát, vyberte si na to jiné místo. A nebo třeba můžete konečně začít poslouchat, co vám říkáme, protože jste sami říkali, že to je důvod, proč jsme tady! Abychom vyřešili vaše problémy! Ale jak to asi tak máme udělat, když nás nenecháte?" Alespoň Thorin to říkal.
Ne že bych si pamatovala, kde předtím stáli, nebo že bych je viděla, ale byla jsem si docela jistá, že jejich zuby mi neublíží, jsme přece hromada písku. A tak jsem vběhla přímo na místo, které se předtím nacházelo mezi nimi a tak trochu doufala, že do nich třeba vrazím. To asi moc pravděpodobné nebylo, ale za pokus nic nedám.

Poprosím Nyctee samozřejmě veškeré penízky
Element bude Země a tlapky obě do vody
děkuji :)

PŘIDÁNO

Cesta byla naprosto )úžasná. Až jsem začala uvažovat, jestli něco podobného neexistuje i ve světě odkud pocházím a nebo jestli bychom taková vozítka třeba neměli vynalézt. Vždyť by se tím zjednodušila přeprava a vůbec od toho nebolely tlapky. Dobrá nálada mě ale opustila, když jsme dorazili na místo a objevil se druhý z bratrů. Byli si neuvěřitelně podobní. Oba byli krásní, dobře stavění a obrovští. Abych na ně nezírala, prohlížela jsem si okolí a zrak mi padl na náhrobek. Jejich rodiče se milovali, jak bylo možné, že mezi bratry - odmítala jsem o nich myslet jako o vlčatech, to mi přišlo jako svatokrádež, ačkoli jednou vlčaty určitě byli - vznikla taková nenávist? Bylo to až k pláči. Zařadila jsem se vedle Thorina, na druhé straně, než kam si stoupl Arrow. Tomu jsme věnovala nevěřícný pohled. jistě, jejich spor byl důvod, proč jsme tady a chápala jsem, že ho ztráta jeho sestry mrzí, ale, provlka, vždyť tu mluví se dvěma alfami, které by ho mohly dost dobře zašlápnout a ani by si toho nevšimly! Ale...no, měl pravdu, jak už jsem řekla. A tak jsem své místo opět opustila a přemístila se kus stranou, zhruba ve stejné vzdálenosti od každého z bratrů. Nechala jsem mluvit ostatní, nic, co bych mohla říct, ještě nebylo nevyřčeno a mimo to, nejsem typ, který se do věcí příliš míchá. Radši sedím a pozoruju. A tak jsem pozorovala. A uviděla jsem heboučce vypadajícího vlka, který přišel s Gaielem. Byl mi vzdáleně povědomý. Opět jsem se tedy zvedla a došla k němu. Chtěla jsem si ho blíž prohlédnout, ale... sotva jsem stála hned vedle, natáhla jsem tlapku a dotkla se jeho načechraného kožíšku. No a pak jsem se k němu jednoduše přitulila. Bože, byl taaak měkoučný. Hmm. Koho zajímá, že ho vůbec neznám? Všichni ti fešní vlci a vlčice okolo už mi zřejmě začínali lézt na mozek.

Po boji jsem se opět připojila k vlkům. zazubila jsem se na Arrowa. "Díky." Ten boj mi docela zvedl náladu. Byla jsem zvědavá, co přijde dál, ale hleděla jsem na budoucnost a shledání obou bratrů teď docela pozitivně. Možná se můj názor brzy změní, ale teď bylo všechno super. Výhra, pokud se tak můj krátký boj dal nazvat, nad dvěma draky, zvedne vlčici náladu. navíc když jsem se mohla předvést před dvěma samci z nichž jeden byl vážně kus. Ne tedy že bych se samozřejmě chtěla předvádět, to já přece nikdy. Ale i tak. "Ti draci byli vážně něco." Pochválila jsem je Thorinovi také, protože se zdálo, že si onu chválu svých mechanických hraček opravdu užívá. Ona ta technika nebyla vůbec špatná. Měla jsme sice ráda klasický vlčí život, ale občas je pokrok lepší, než se držet starých způsobů. "Jasně." Souhlasila jsem nadšeně. Následovala jsem Thorina a přidala se k němu do vozítka.

Sledovat, jak si Arrow se svými šípy poradí bylo... no, zajímavé. Nejdřív se mu vůbec nedařilo. šípy létaly všude, jen ne k terům, brzy ale pochopil, co s nimi má dělat a začal se i trefovat. A pak to stálo za to. Sledovala jsem, jak terče jeden po druhém padají. Když padl poslední, přišel čas se vystřídat. vyslechla jsem si Thorinovy instrukce, pak seskákala z tribun a vystřídala našeho ostrostřelce v aréně. "Spustit tanec draků?"
Dala jsem pokyn. nebyla jsem si jistá, co mám čekat, ale to, co přišlo, jsem nečekala rozhodně. Kdo by si pomyslel, že tanec draků bude opravdu s draky? A tak když se objevili a zaútočili na mě, zareagovala jsem instinktivně a rozpadla se v prach. Písek, který byl mnou, pěkně splýval s pískem v aréně. Vlastně jsem se stala prakticky neviditelnou.. Tohle mi dalo chvíli na rozmyšlenou, co udělám dál. Na zemi byl písek. Mohla jsem ho nějak využít? Nebo jsem mohla měnit tvar a udělat ze sebe třeba také draka? Létat by se mi asi úplně nepovedlo. V okamžiku jsem se sestavila zpátky do vlčice a silou myšlenky popadla písek okolo a mrštila ho po bližším drakovi. A světe div se, fungovalo to. Uhnula jsem tomu druhému. Moje schopnosti, jak se zdálo, byly docela jednoduché. na druhého vlka jsem hodila písek, který jsem ale vzala sama ze sebe. Bylo to podobné, jako když jsem se poprvé snažila sestavit se na vrcholku hory. Kdybych byla tvořená z méně písku, zmenšila bych se. To byl vlastně taky zajímavý poznatek, mohla bych se udělat opravdu maličkou, kdybych si všechen ten písek někam odložila. To ale tady zkoušet nebudu. Místo toho jsem si písek opět doplnila z okolí. Kdyby to byl opravdový boj, snažila bych se víc, tentokrát jsem se ale spokojila jen se zasypáním nepřátelských draků a pak se rozběhla zpět k Thorinovi a Arrowovi. Čas vyrazit.

Ona že je nejméně užitečná? To ona šla na misi a možná nám získá Gaielovu pozornost. Já tu byla ta hromada písku, která akorát pokukovala po ostatních a zatím potřebovala víc pomoci, než kolik poskytla. Ale to jsem nehodlala zmiňovat. "Kdyby neměla být užitečná, ať už jakýmkoli způsobem, myslím, že by tu nebyla vůbec." Podívala jsem se směrem, kterým Beauty odešla. "I když jsem taky ráda, že je pryč." Přiznala jsem.
Nastražila jsem uši, když Arrow zmínil arénu. "Ta by se mi myslím taky hodila. Pořád úplně nechápu, co to mám vlastně za schopnost a k čemu je dobrá." BNeauty se se svou schopností sžila rychle, nám by to mohlo trvat o něco déle. Následovala jsem ty dva a pak se poslušně posadila do hlediště. Soukromé představení jen pro mě se dvěma fešáckými vlky. Které vlčici by se to nelíbilo?
Otočila jsem se na Thorina. "Nevím, jestli bych úplně chtěla bojovat, ale ráda bych trošku prozkoumala, co vlastně dokážu a jaké jsou mé limity." Odpověděla jsem. On se usmál! Usmál se na mě... ach, už zas začínám. "Ale radši bych počkala, až Arrow dotrénuje, nevím, jestli jsem odolná proti šípům." Dodala jsem. Mohla bych být. Hromadu písku šípem nezabiješ a i když mi bylo záhadou, kam se podělo maso a voda, měla jsem takové podezření, že nemám žádné orgány. Zkrátka a dobře mě držela pohromadě a při životě magie. Což bylo zajímavé. Hmotná věc by mi přece neměla ublížit. nemůžu vykrvácet, když nemám krev. Když se rozpadnu, složím se prostě opět dohromady. Teď jsem ale zaměřila svou pozornost na terčíky. je dobré znát schopnosti svých spojenců.

Polkla jsem a sklopila oči, když se na mě Beauty zadívala tím... způsobem. Jo, je to poněkud rozptylující. Vlastně jsem Arrowa i chápala, že ho tím štve, ale bude lepší se do toho moc neplést. "Arrowe, podle všeho máme být tým a i když tě štve, neměl by jsi jí vyhrožovat, že ji zastřelíš, nebo tak." Ačkoli by tím všechno nejspíš dost usnadnil... Beautyna schopnost mohla být pro okolí opravdu nepříjemná, pro mě tedy byla.
"Taky mě těší." Usmála jsem se na Thorinovy bety. Tahle smečka vypadala opravdu dobře organizovaná a alfa, jak se zdálo, měl se svými vlky dobré vztahy. Jen kdyby nebylo toho jeho 'Můj bratr mi musí přenechat vládu, já jsme právoplatný alfa'. Pak by byli dokonalá smečka. Taky se mi příliš nelíbilo blikání jeho obojku. Možná měl Arrow pravdu a vážně blikal vždycky, když se chtěl usmířit... a nebo prostě jen reagoval na jeho vztek. Ach, ta první možnost se mi líbila víc. Byla taková poetičtější. Takovýhle fešák přece nemohl mít zrovna tuhle nedokonalost, ale pokud by byl nějak očarovaný, no, pak by za to vlastně nemohl. A já bych měla radši přestat vzdychat nad tím, jak je úžasný. "Ne, jsem si jistá, že jsme před tou horou nikde jinde nebyli, obzvlášť ne u Gaiela." Odpověděla jsem. Znamená to, že ej tu ještě jiná skupina? To by mohlo být zajímavé... těžko říct, jestli je to dobře nebo špatně. Každopádně to ale dávalo naději, jestli jsme tu opravdu byli proto, abychom všechno napravili, pak dávalo smysl, že má každá strana svou vlastní posilu. A možná to tak bylo i proto, že se bratři opravdu měli usmířit. Uvidíme.
Byla jsem docela ráda, když Beauty odešla a v místnosti už zůstal jen jeden vlk, který mě rozptyloval, jen jsem doufala, že se jí opravdu nic nestane. Byla by jí škoda... zatřepala jsem hlavou, až ze mě odletoval písek. Dostaň je už sakra z hlavy a soustřeď se, očividně tu máš nějakou práci.
Následovala jsem tedy Thorina a Arrowa. Thorin opravdu vypadal fajn a to nejen vzhledově. Když bych byla naprosto objektivní, stejně bych musela ocenit jeho dobré vychování, pozornost, s jakou si všímal i drobností a starost o jeho smečku. A nás.

Ačkoli jsme si řekla, že toho nechám, když se Beauty začala procházet, nedokázala jsem si pomoct a hltala ji pohledem. A stálo to za to. taky jsem zatoužila po její pozornosti, ale možná bylo dobře, že ji věnovala jen vlkům. Když promluvila tím zvláštním hlasem, na okamžik se mi dech zadrhl v hrdle. Odvrátila jsem pohled a kdybych nebyla z písku, nejspíš bych se červenala. Jo, přesvědčivá bude rozhodně, o tom nebylo pochyb. Pokud jí ten druhý nepadne k tlapkám, tak budou všechny naše snahy ho přesvědčit marné. "Beauty, mohla by ses přede mnou přestat chovat takhle?" Už jsem pomalu začínala zpochybňovat svou orientaci. Možná že tohle tělo bylo flexibilnější a ne tak vybírané, koneckonců, i když jsem o sobě myslela jako o vlčici, písek nebyl ona nebo on. Možná bych ze sebe mohla udělat i vlky... zatraceně, ta se umí dostat pod kožich. Protočila jsem očima, když se Arrow také ohradil proti jejímu chování, ale on vypadal, že mu vadí z jiného důvodu. "Nechte toho, vy dva, nemáme se pozabíjet navzájem a možná jsme ve skutečnosti kamarádi. Tenhle svět z nás očividně udělal někoho jiného, než kým doopravdy jsme." Alespoň jsem doufala, že ve skutečnosti nejsem opravdová hromada písku. To by bylo smutné. Ale která hromada písku kdy plánovala bitvu?
Zaměřila jsem svou pozornost radši na Thorinova slova. "Intelektuální zábavu? To si nedokážu tak úplně představit." Veškerá zábava, kterou jsem znala, byla víceméně pohybová. Možná hra na hádanky se dala považovat za intelektuální, ale tam mé nápady končily. Představa pronásledování wolfbota se mi taky nezamlouvala. Možná vypadá a je cítit jako laň, ale pod zuby je to pořád kov. Hnusně tvrdý a nepoživatelný kov. Děkuji, nechci. Zdálo se, že nad naším návrhem společné vlády chvíli uvažuje, pak ale praštil tlapou do stolu, až jsem na židličce leknutím nadskočila a rázně tu možnost zamítl. Tvrdohlavec. No, znova jsem mu tu možnost už nabízet nehodlala a ani jsem ho nehodlala přesvědčovat. Vypadal dost rozhodnutě. A ten jeho jiskřící obojek... radši nekomentovat.
Seskočila jsem ze židličky a přesunula se k Thorinovi. pohledem jsem přelétla jeho mapu. Ukázala jsem tlapkou na hvězdičku. "Co znamená tohle?" Možná hranice území? Ty by ale bylo lepší naznačit přerušovanou čárou, ne takhle. jeho pohled se mi příliš nelíbil, co se mu asi honilo hlavou? na jeho otázku odpověděl Arrow. On možná nějaký plán měl. No, jsem jedno ucho. Postavila jsem se k němu.

Vypadalo to, že Beauty pochopila, že s ní nehodlám o vlka soupeřit. Nebo možná také došla k závěru, že to nemá příliš smysl. To už bylo jedno. Na mrknutí jsem jí odpověděla úsměvem. Pole je tvé. dělej co umíš. Nakonec já si nebyla tak docela jistá, jestli mám o toho vlka zájem. Fyzicky byl dokonalý, to ano, ale rozuměli bychom si vůbec? Nechtěla bych vztah na jednu noc. Láska není jen o fyzickém vzhledu. Mimo to Beauty se mu rozhodně vyrovnala a ta se zdála o něco chápavější a přístupnější. Arrow zatím působil jako skeptik.
I když jsem ale změnila názor, srdce mi poskočilo, když mi řekl drahá. No co, jsem vlčice a pozornost od takového fešáka vždycky potěší. Já prozatím mlčela a nechala otázky na ostatních. Přidala jsem se jen jednou. "To už neprovozujete ani lov pro zábavu? není přece nutné zvíře zabít." Snad mě nebude považovat za primitiva. Já lovila docela ráda a to nejen pro potravu. Bavilo mě stopovat a byla jsem v tom dobrá. Toho, že to pro zvířata není nejpříjemnější, mě nějak netrápilo. Bylo to přirozené a zemřít musela tak jako tak, takhle měla alespoň šanci utéct, když byla dost silná a rychlá. nebylo to proti přirozenému výběru? Přežít mají nejsilnější, ne ti, které někdo vybral.
"Já do toho jdu taky, ale nebylo by možné, aby jste byli alfové oba? Jste přece bratři." Já si se svými sourozenci možná nikdy moc nerozuměla... nebo rozuměla? No, i tak jsem měla jakous takous představu, jaký by mezi nimi měl být správně vztah. měli by si pomáhat. "Mír je vždycky lepší, než válka." Dodala jsem. "V každé válce jsou oběti a i když jedna strana vyhraje, musí pak napravovat, co se během války zničilo. A životy vlkům už nikdo nevrátí." No, možná si toho o sobě moc nepamatuju, ale rozhodně jsem pacifista. bylo fajn, že Arrow v tom se mnou souhlasil. Možná jsme se my tři opravdu znali i dřív. Vlastně jsem si teď začala připadat, jako bychom opravdu byli tým. A Thorin nás v tom případě právě naverboval, pokud tedy bude Beauty souhlasit. Ovšem než si udělám názor na to, kdo by měl být alfa, chtěla jsem nejdřív poznat i toho druhého, Gaiela. Neslíbili jsme přece, že pomůžeme Thorinovi vše ovládnout, jen že zabráníme válce.

Mrkla jsem a zadívala se do země, abych uhnula pohledu krásné vlčice. Co já tady vůbec dělám. "Nic, já jen že... jste tak krásná" Ona se na mě usmála! Usmála se na mě! zatraceně, pro takovouhle fešandu bych snad i změnila orientaci, ačkoli mě vlčice v tomhle smyslu nikdy nezajímaly. Otočila jsem se radši na Arrowa, to bylo bezpečnější. Říkal, že vzhled by pomohl. No, to bych si ale nejdřív musela vzpomenout jak vypadám. možná že jsem byla šedá. nebo hnědá? Nebo béžová? "Tak to asi nic. Ale možná si vzpomenu. Ale nejspíš se stejně neznáme moc dobře." Takového vlka bych snad nezapomněla. Nezapomínám ty, co jsou pro mě důležití. "Mois gris? Možná. nejsem si jistá, jestli místo, odkud pocházím, má takovýhle název." Bylo to celkem možné, ale nakonec nebylo jedno, jestli jsme se předtím znali? teď už se známe.
Pozornost namodralého vlka se mi náramně zamlouvala. Navíc mi neuniklo, že pozornost, jakou mi věnuje, se nelíbí druhé vlčici. S úsměvem, který měl do přátelského daleko, jsem na ni mrkla a zapózovala před Thorinem jako modelka na výstavě. Je můj, holka, smůla. jenže sotva mě tohle napadlo, uvědomila jsem si, že tohle nejsem já a nechala toho. odkdy se peru o pozornost cizích vlků, navíc s vlčicí, která je naprosto mimo moji ligu? tenhle svět na mě měl špatný vliv. "Co je to vortex?" zeptala jsem se zvědavě a pak si i v duchu sama odpověděla. Nejspíš ta věc s blesky, kterou jsme přiletěli. Následovala jsem šedého a když s ekonečně objevilo jídlo a pití, uvědomila jsem si, že mám opravdu velkou žízeň. Příliš velkou, než abych se rozhodla neriskovat rozmočení a tak jsem se napila. K mé velké úlevě mi čumák neupadl, což bylo dobře. nerada bych se ztrapnila před tím fešákem... a tady to máme, už s tím zas začínám. Mysli na nějakého jiného vlka, Sandy. nějakého, který tu není. Napomenula jsem se a v hlavě mi hned vyskočil obrázek známého šedého vlka se zelenými znaky. pak ho ale vystřídal jiný, hnědý vlk. ten mi byl povědomý, ale nebyla jsem si jistá, jestli ho znám dobře. Ale byl to tedy fešák. Tomuhle se sice rovnat nemohl, přesto to nebyl vlk k zahození. A stejně to bude nejspíš jen výplod mé fantazie, tak proč na něj nemyslet, abych se trochu rozptýlila a nežárlila, když tu stejně nemám šanci?
Pozorně jsem se zaposlouchala do Thorinova výkladu. my a nastolit mír? Leda Arrow tu vypadal jako bojovník. Já byla hromada písku a Beauty... no, ta by mohla protivníka oslnit svým vzhledem, ale jako bojovník rozhodně nevypadala. Podívala jsem se za sebe a také vyskočila na židličku. Už se mi dařilo pohybovat se, aniž bych se rozpadala, což bylo fajn, pořád za mnou ale létal písek a dělal celkem hluk. Zatímco vlk mluvil, poslouchala jsem ho jen tak napůl a snažila se vymyslet, jak vířící písek ztišit. byl tak strašně hlasitý...

Pokud bych nebylo pořád tak trochu mimo a dokázala uskočit, nejspíš bych nenechala toho divného plecháče, aby se mě dotknul a zamumlala bych něcio ve smyslu, že je to dobré, že se nemá obtěžovat, ale než jsem stačila zareagovat, dal mě dohromady a pak provedl něco divného, po čem zmizela veškerá bolest a já se konečně začala cítit... celkem fajn. poprvé od toho, co jsem se tu rozplácla. Navíc jsem opět byla v celku a měla ten správný tvar, ačkoli mé tělo pořád zůstávalo pískové. "Eh, děkuju." Zamumlala jsem zmateně a pořádně se prohlédla. Čtyři nohy, sedí. Hlava, sedí. Oči mám zřejmě taky. Ocas taky. Držím pohromadě. zbytek není důležitý. "Dostatečný příjem vody? jsem hromada písku, potřebuje písek vůbec pít? Myslím, kdybych strčila čenich do vody, nerozpustí se mi a neodnese mi ho voda?" zeptala jsem se. Hlavně ať nezačne pršet, to by byla katastrofa. Ale ne, třeba to nějak zvládnu, jen se musím naučit držet pohromadě.
Usmála jsem se na vlka. "Jo, žiju. A myslím, že to i dokážu, když trochu potrénuju. Jsem Sandy." Pozorně jsem si ho prohlížela. "Neznáme se už?" Byl mi povědomý, možná jsme se už potkali... ale zařadit jsem ho nedokázala. pak jsem se otočila na vlčici, ale té jsem neřekla ani slovo, zůstala jsem totiž zírat. Ten vlk tu měl takovouhle fešandu a všiml si mě? Já být vlkem, nejspíš bych zírala jen na ni a nevěnovala pozornost okolí, dokud bych nevrazila do stromu. Možná že je ten vlk na samce...? To by dost vysvětlovalo. Přiměla jsem se zavřít tlamu a pak jí taky odpověděla. "Sandy. Ty jsi?" Vydala jsem se za plecháčem.
Místo, kam jsme se dostali, mi nepřipomínalo nic, co bych znala, ačkoli jsem si obecně nevzpomínala na moc věcí ze své minulosti. Plecháčů tu bylo výrazně víc. byla jsem zvědavá, co se tu bude dít. prohlížela jsem si užasle okolí a pak jsem uviděla toho modrošedého vlka, který měl na povel plecháče a opět užasla. Všichni jsou tu tak nádherní a já jsem... kopa písku. Páni, to je ale vlk. Není divu, že mu to tu patří. Pocítila jsem náhlý záblesk závisti k vlčici, která tohohle fešáka ulovila. Nejlepší vlci jsou vždycky zadaní. A mě by stejně nechtěl, když tu byla druhá vlčice. Tohle byl vážně blbý den, nejdřív jsem hromada písku, která ani nedrží pohromadě a teď ještě budu mít komplexy méněcennosti. Možná by mi vážně bylo líp jako hromadě písku. Přesto ale... když poslal jednoho robota, aby mi přinesl vodu, vděčně jasem se na něj usmála. Nejen fešák a pořádný vlk, ještě ke všemu je pozorný. "Děkuji." Hodila jsem po něm svůj nejvděčnější výraz, jakého jsem byla schopná, aniž bych mu začala líbat tlapky. Mám nějakou hrdost. padnout někomu k nohám obrazně a doslova jsou dvě rozdílné věci. Když pak ale začal nadšeně vyzvídat opět mě ovládl zmatek. O čem to mluví? Co jsme měli vyřešit? Úzkostlivě jsem se podívala na tmavého vlka. Nechtěla jsem tohohle boha zklamat a říct mu, že nevím, o čem to mluví.