Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Koukám, že nemám moc co rozdělovat :) Veškeré penízky prosím Barnatt :)

---> Bull Meadow

"Objevuje se jenom přes zimu a nebo na horách, protože jak se trošku oteplí, tak roztaje." Vysvětlila jsem. Louku už jsme nechali za zády a otevřela se před námi nová krajina, zlatý les. doslova zlatý, na stromech stále zůstávalo listí i přes to, že zima už dávno začala. I tady byla hromada sněhu, stejně jako kdekoli jinde.
Uchváceně jsem si les prohlížela, že jsem skoro přeslechla Amorphisovu poznámku. "Cože... eh, ano, mělo by spadnout. Ale možná je to nějaký druh stromů, který neopadává. třeba jako jehličnany, protože jehličí se od listí zas tak moc neliší." Bylo to zvláštní, ale tohle místo se mi rozhodně líbilo. Stromy s listím ve sněhu vypadaly kouzelně. Ale nevypadalo to, že tu v poslední době byli vlci, takže jsem objevení smečky zrovna zde moc naděje nedávala.

"Co? Tohle?" Dokud se nezeptal, ani mě nenapadlo, že by mohl nevědět, co jeto sníh. Usmála jsem se když před jednou z vloček vyděšeně uskočil. "Toho se nemusíš bát, to je jen sníh. Studí, ale to je tak všechno. Je to v podstatě zmrzlá voda." Brzy ale došel k podobnému závěru sám, protože začal skotačit okolo. vyplázla jsem jazyk a chytila jednu z vloček do tlamy. měla jsem sníh docela ráda, i když jsem na něm byla dost vidět. Černá není v zimě vhodná pro maskování.
Jak jsme tak pokračovali v chůzi dál, už jsme v rozhovoru nepokračovali. Amorphis si užíval sněhu a já ho pozorovala. Připomínal mi mě samotnou, když jsem byla ještě vlče a přišla první zima. Sníh nám trošku znesnadnil chůzi, ale nebylo to zas tak strašné, zatím ho nestihlo napadnout tolik. A jak jsme tak šli, louku jsme brzy nechali za zády a obklopil nás les.

---> Zlatý les

Začínala už být opravdu zima a opět se blížila noc. V takových chvílích jsem byla opravdu ráda za svůj hustý a teploučký kožíšek. Doufala jsem, že i Amorphis má podobný. Zatím si nestěžoval, možná by ale nebylo špatné najít si alespoň na noc nějaký teplý úkryt. A nebo už najít smečku, ale těžko říct, jestli tu nějaká byla. Možná že jsme jen bloudili. Nakonec, nikdy jsem tu žádného vlka ze smečky nepotkala...
"Možná že ano. A pokud bych byla víc mimo smečku, určitě by nikomu nevadilo, kdybych tě víc navštěvovala. Mohli bychom spolu prozkoumat zbytek území." Bylo by fajn mít na průzkumy jako společníka zvědavé vlče. A pokud bychom území zkoumali společně, hodilo by se mi to i jako průzkumníkovi. Ovšem kdo ví co doopravdy bude?

Procenta prosím všechna k Barnatt do obratnosti :)
děkuju za hlasy

---> Mlžné pláně

Tuhle louku jsem zatím ještě neznala, což se mi líbilo. bavilo mě prozkoumávat nová místa. Náladu mi trošku kazilo jen vytrvalé mrholení, ale byla jsem si jistá, že to brzy přejde. Všimla jsem si, že Amorphis vypadá docela unaveně. nedivila jsem se, ušli jsme pořádný kus cesty a pořádně si neodpočinuli. Usmála jsem se, když mi navrhl, že bych mohla být průzkumnice. Ano, byl to dobrý nápad, taková funkce by se mi líbila a navíc bych si mohla běhat kam budu chtít. Mohla bych za Amorphisem chodit na návštěvy, mohli bychom i spolu dál zkoumat území... "Líbilo by se mi být průzkumnicí." Ovšem jeho druhá věta mi připomněla událost v Zauberwaldu. Pohledem jsme přelétla svůj kdysi čistě černý kožíšek, dnes ozdobený světle modrými znaky. Tak v noci, když jsem ho hledala, tak jsme svítila. netušila jsem jak a proč, ale svítila jsem, rozhodně se mi to jen nezdálo. byla bych jako majáček, kdybych šla v noci třeba po louce a začala znova svítit.

Já tedy obecně herní akce moc nemusím, ale myslím, že za to asi mohl fakt, že dost lidí má s někým rozehranou hru a nechce ji ukončovat. A také, když akce začala, netušila jsem třeba, kde přesně mám dýně hledat. Možná yb pro příště mohl být dobré říct, že budou přímo zmíněné v popisku, nebo tak.

Bylo by dobré, kdyby někoho takového našel. Určitě tu byla spousta vlků, kteří by se dokázali postarat o trošku odrostlejší vlče. Usmála jsem se. "To budu ráda." Pokud budu na území smečky, nebude mít problém mě najít, já bych ho ale nenašla, když by se toulal všude možně po mois grisu. Jen jsem doufala, že smečce nebude vadit, když na její území čas od času přijde vlk, který do ní nepatří a nebude se chtít přidat. Ale to bude lepší řešit až taková situace nastane.
Krátce jsem vzhlédla k obloze, vypadalo to, že pršet už nebude, přestože na obloze byla pořád spousta mraků. Mlha se mi ale také příliš nezamlouvala, byla jsem radši, když jsem viděla kam jdu a co je okolo. připadala jsem si pak bezpečněji. také jsem přidala, aby mi Amorphis neutekl a abychom se odsud už dostali.

---> Bull meadow

Na jeho odpověď jsem kývla. Pokud nechtěl zůstat se smečkou, neměl moc jiných možností a já mohla jen tiše doufat, že ho nepotká nic špatného. "To je docela dobrý plán. Hlavně buď ale opatrný, ano? na vlčata ve světě číhá mnoho nebezpečí." Což už určitě věděl. Ne že bych ho nějak podceňovala, dokázal, že dokáže přežít sám, byl silný a statečný. Víc než někteří dospělý. A měla jsme ho opravdu ráda. Co když se mu něco stane a já tomu nebudu moct zabránit? Nebo hůř, ani se to nedozvím? zatřásla jsem hlavou, abych z ní vyhnala podobné myšlenky a soustředila se opět na přítomnost.
Kráčela jsem vedle něj a prohlížela si okolí. Od mé poslední návštěvy se pár věcí změnilo. "Myslíš, že tady nějaká bude?" Zeptala jsem se zvědavě. Mohla být. Mohla tu být i předtím, jen jsem o ní nevěděla a nebo jsme mohli jít úplně špatně.

Chvilku jsem na něj jen koukala a přemýšlela, než jsem se odhodlala promluvit. "Tím, že se přidám do smečky mě přece neztratíš. Smečkový vlci taky nejsou pořád jen na území své smečky, chodí i jinam." Alespoň jsem v to doufala. pokud bych musela zůstat delší dobu na jednom místě, rozhodně bych se do smečky nepřidala, už jsem si zvykla cestovat, připadala bych si jako ve vězení.
Když si do mého kožichu utřel slzy, něžně jsem ho olízla za levým ouškem. "Ty asi se smečkou zůstat nechceš, viď?" Nebyla to tak docela otázka. Znamenalo to tedy, že se naše cesty brzy rozdělí, kdo ví, co s ním pak bude dál. Doufala jsem, že se ještě setkáme, ale území bylo veliké a nevěděla jsem, jestli v něm jako samotné vlče bez rodičů nebo někoho, kdo by se o něj postaral, přežije..

---> Zauberwald

Zavětřila jsem a pak potvrdila jeho slova. "Já taky ne. Tady už dost dlouho nikdo nebyl." Opravdu dlouho. Našla bych tu pár pachů, ale všechny byly opravdu staré. Tohle místo jsem znala docela dobře, bylo první, kam jsem přišla, když jsem zavítala na Mois gris. Už dřív se mi tu líbilo.
Když se na mě Amorphis podíval, opětovala jsem mu pohled. Všimla jsem si jeho smutku, i když jsem netušila proč smutný je. Možná že za to mohlo tohle místo...? Nemizející a všudypřítomná mlha mohla působit dost pochmurně. Ale spíš to vypadalo, že o něčem přemýšlí. "Děje se něco?" Zeptala jsem se starostlivě. Nechtěla jsem, aby byl smutný a zajímalo mě, jestli bych s tím mohla něco udělat. Pravděpodobně ne, přesto...

Následovala jsem Amorphise a tiše doufala, že máme ten správný směr. Každopádně jsme šli směrem od vlků, alespoň to bylo pozitivní. "V tom máš pravdu, mohli by být. Když jsem tu byla naposledy, žádná smečky tu nežila, ale to se mohlo změnit." Ale opravdu jsme to nechtěla zjišťovat. Pokud byli smečka, jak by vzali, že se jim po území potulují dva cizinci? nemuselo by se jim to líbit a bylo jich hodně. Co kdyby nám chtěli ublížit? Chtěla jsem do smečky, ale zároveň jsme měla strach, jak mě přijmou. Věděla jsem, že až nějakou smečku najdeme, budu muset překonat strach. V tuhle chvíli bych si přála, aby tu byla Athai nebo Trion. Trion. Kde mu byl konec? On byl můj první přítel od mého odchodu z domovské smečky a jeden z nejhodnějších vlků, které jsme kdy poznala. Kdyby tu teď byl se mnou, nemusela bych se bát cizích vlků, ani příchodu do smečky. Chyběl mi, oba mi chyběli. On i Athai. Chyběly mi časy, kdy jsme všichni tři společně prozkoumávali území.

---> Mlžné pláně

Čekali jsme dost dlouho, několik hodin, pokud jsme dobře odhadovala. Obloha stačila zblednout a zase opět ztmavnout. Jeden z vlků se k nám na okamžik přiblížil, ale nechal nás na pokoji a zase odešel, co se ostatních týkalo, nevšímali si nás, dokonce jsme měla pocit, že jich pár úplně odešlo. Bylo to jen dobře.
Kývla jsem. "Mohlo by to být lepší. V noci tenhle les působí docela strašidelně." Tiše jsem vstala, protáhla si svaly, které byly lehce ztuhlé z dlouhé nečinnosti a pak se rozhlédla kolem. Jenže kterým směrem odsud pryč? Tohle nebylo místo, kde bych chtěla zabloudit a když jsem hledala kam se Amorphis poděl, nějak jsme nestíhala sledovat cestu. Les mohl končit kousek od nás, stejně jako několik kilometrů daleko a pokud vyrazíme špatným směrem, mohli bychom tu bloudit i několik dní.

Netušila jsem kdy, ale povedlo se mi usnout a probudilo mě až šťouchnutí čenichem. Otevřela jsme oči a podívala se na Amorphise, který už byl vzhůru. vypadal v pořádku, přestože jsem si byla jistá, že tu předtím nespal z vlastní vůle. Možná že se o něco praštil do hlavy...? To už bylo jedno. "Cítím." Odpověděla jsem šeptem a přelétla pohledem vlastní tělo, abych se ujistila, že už nesvítím. V temnotě lesa, a pořád tu byla tma i když už se pravděpodobně blížilo poledne, bych byla jako maják. Ale nesvítila jsme. Možná že i předtím to byla jen má představivost?
V okolí jsem zaznamenala pět různých pachů vlků, některé byly dost slabé, jejich majitelé se nenacházeli blízko nás, ale i tak jsme musela s Amorphisem souhlasit. Bylo jich tu moc, bude rozhodně lepší se jim vyhnout. "Řekla bych, že když tu chvilku počkáme, tak si nás ani nevšimnou a odejdou." Vyslovila jsme tiše svou domněnku. Jaká byla pravděpodobnost, že by se některý z nich rozhodl zamířit právě k nám? Moc velká ne a doufala jsem, že to ani nikdo neudělá, ale kdyby náhodou... kdyby náhodou někdo z nich přišel, rozhodně jsme neměla v plánu utéct, jak jsem to dělala kdysi. Budu Amorphise bránit vlastním tělem!

Stmívalo se čím dál tím víc a i když jsme tu byli chráněni před větrem, napadlo mě, jestli by nebylo lepší přenocovat někde jinde. Ani předchozí les se Amorphisovi příliš nezamlouval.
Měl pravdu, trochu jsme to tu znala. Trochu, nepříliš dobře. Bylo to už dlouho. Usmála jsem se na něj a kývla na jeho odpověď. "Ano, to číhá, ale nevěřím, že by jich tu mohlo být víc, než přes den. A i my jsme predátoři, věci ve tmě by se měly bát nás, ne my jich." Ujistila jsem ho i když jsem si sama příliš jistá nepřipadala. Tma mi nenaháněla strach, přesto... kdybych tu byla samotná, schovala bych se někam pod strom a tvářila se, že vůbec neexistuju. Staré lesy tak v noci působily.
zadívala jsem se směrem, kterým hleděl on a spatřila drobná světýlka létající vzduchem. "To jsou světlušky." Zodpověděla jsem dotaz. "Drobní, létající broučci." Jak ale vyrazil za nimi, dobrá nálada mě hned přešla. "Počkej!" Zavolala jsem. Bylo tu až příliš snadné se ztratit. Nebylo moc dobře vidět, tma to neumožňovala dokonce ani nám vlkům. Rozběhla jsem se za ním. Jenže kde byl? kam zmizel? Opět jsem zastavila a zůstala hledět do tmy. Nemohl se dostat tak daleko. Musel být někde poblíž. "Amorphisi?" Tak fajn. A byla jsme tu sama. Úplně sama v temném lese. jenže jsem se nemohla schovat, i když bych chtěla. ještě před chvílí tu bylo vlče, možná ne moje, přesto jsme za něj měla zodpovědnost. Musela jsem ho najít. Dobře, hlavně klid. Nic mi nehrozí. prostě najdu jeho stopu a půjdu za ním. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a znova vykročila... Do hlavy mě bolestivě praštila větev. jak světlušky zmizely, neviděla jsme víc jak metr před sebe. zatřásla jsme hlavou. Kdyby tu tak byla troška světla... stačí maličko... A sotva jsme na to pomyslela, okolní tma začala blednout. ne jako by se rozednívalo, spíš jako by něco poblíž svítilo na cestu. jenže co? nevrhala jsme žádný stín, přesto to vypadalo, že světlo jde odněkud zezadu. Těžko mě mohlo napadnout, že jsme to právě já, co svítí.
našla jsme stopu vlčete a vyrazila po ní. Díky světlu už se mi podařilo do ničeho nevrazit a Amorphis opravdu nebyl daleko. ležel natažený na zemi kousek od trčícího kořene. "Amorphisi?" Lehce jsme do něj strčila čenichem, ale vypadalo to, že nevnímá. jako by spal. Stočila jsem se kolem něj do klubíčka a zavřela oči. Počkám, až se vzbudí, alespoň už nebyl ztracený.