Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stála jsem tak dost dlouho, těžko říct, jak přesně, než se na mě šedá vlčice podívala a já si připomněla, že bych měla trošku vnímat skutečnost. V hlavě jsem si rychle přehrála události posledních několika okamžiků. Doufala jsem, že to byly okamžiky, ale... nedokázala jsme to říct přesně. Vlčice se oddělila od vlka, něco mu říkala a pak si zalezla pod strom, kde pravděpodobně usnula. Ale teď byla vzhůru a pozorovala mě. Přesněji hleděla mi do očí. A já jí pohled tiše oplácela.
Pak řekla jediné slovo. Na okamžik mi nedocházel jeho význam, protože ze všeho možného co mohla říct jsme tohle opravdu nečekala. ta vlčice se třásla, jako by jí snad byla zima. "Jsem vlk, tím jsem si jistá." Odpověděla jsem po chvíli ticha a zírání a rychle si ji prohlížela. Působila dost zmateně, jako by snad nevěděla kde je, proč tu je, možná i kdo je a co jsem já zač. Asi přecijen spala, rozespalost dělá s vlky různé věci a zmatek není výjimkou.
Přešlápla jsme na místě z tlapky na tlapku, abych si trošku protáhla ztuhlé svaly. Její další slova už zněla smysluplněji. Docela jsme to oceňovala. "Cesta z lesa... no, zrovna jsme odtamtud přišla. Nebo ne zrovna, ale když půjdete tamtudy..." Kývla jsem směrem za sebe, "...dostanete se ven. Nebo můžete zkusit jakýkoli jiný směr, i když to může zabrat delší dobu. Tenhle les není nekonečný." A ani příliš velký ve srovnání s jinými, ale to už jsem si nechala pro sebe. Co mi připadalo zvláštní bylo, že tahle vlčice mě ani v nejmenším neděsila. Možná to bylo tím, že ze mě byla asi tak nervózní jako já z jiných vlků.
Všimla jsme si, že se jí na krku houpá nějaký přívěšek a zaměřila svůj pohled na něj. Byla to dobrá záminka pro sledování něčeho jiného a ne koukání na tu vlčici jako na zajímavého brouka. Brouk rozhodně nebyla.Napadla mě ještě další věc. "Pokud byste potřebovala, klidně vás můžu ke kraji lesa doprovodit." Nabídla jsem, i když jsem předpokládala, že odmítne. Ale to bylo na ní. Já bych sice ocenila nějakou společnost a jí by se doprovod mohl hodit, ale nechtěla jsem se vnucovat.

---> Pityas

jakmile mě odklopila hustá klenba stromů a já se ocitla v přítmí lesa, dala jsem se opět do vytrvalého klusu, kterým bych dokázala urazit dlouhé vzdálenosti, pokud by to bylo potřeba.
Bylo tu cítit i mnoho vlčích pachů, žádný z nich mi ale nebyl povědomých. Velká část z nich byla stará a sotva rozpoznatelná. Našla jsem i pár čerstvějších, obzvlášť dva, které se prolínaly. Obvykle jsem se cizím vlkům vyhýbala a stranila se jim, pokud to šlo. Nikdo by si mě nespletl se společenským vlkem, jenže... jenže tentokrát jsem naopak hledala někoho, s kým bych si mohla popovídat. Bylo to zvláštní, vzhledem k tomu, že před chvílí jsem jednu společnost opustila. Možná je něco pravdy na tom, že se všechno mění a vlci také.
Z počátku váhavě, ale postupem času stále odhodlaněji jsem se vydala po pachu těch dvou. Byli to vlk a vlčice, o to jsme nepochybovala. Pachy se ale prolínaly jen tak, jako u cizinců, nebála jsem se tedy, že bych narazila na nějaký zamilovaný páreček, který by nechtěl být rušen.
zabralo mi docela dlouhou dobu, než jsem je konečně našla a jak mám ve zvyku, nepřiřítila jsem se k nim a nezačala na ně vesele pořvávat pozdravy. Zastavila jsme kus od nich a pozorovala je, aniž bych se snažila nějak skrývat. Ale stála jsem za nimi a pokud se neohlédnou, neuvidí mě.

---> Kvetoucí louka

Jakmile jsem dorazila k horám, byla jsme nucena kvůli nerovnému terénu zpomalit na rychlou chůzi. Netrvalo mi dlouho dostat se do vyšších poloh, odkud byl docela dobrý výhled. Tam jsem zjistila, že se nacházím na jižním cípu těchto hor, které byly spíš dlouhé, než velké. nepřipadalo mi to tu ale nijak moc zajímavé, jedině snad, že mi tohle místo připomněla Triona, Athai a také tu pro mě téměř neznámou vlčici Envy. Před jakou dobou jsme se setkali naposled? Muselo to být už opravdu dlouho. Ti dva mi chyběli. Ale jaká byla pravděpodobnost, že na ně v nejbližší době zase narazím? Nebo alespoň na jednoho z nich? Zaplašila jsem tyhle myšlenky a pokračovala v přechodu hor, až jsem se dostala na druhou stranu a do lesa.

---> Temný les

V rychlosti jsme zhltla svou kořist. Zephyr nic neříkal a mě už to docela přestávalo bavit. "No, já už půjdu, zatím se měj a třeba se ještě potkáme." Rozloučila jsem se po chvilce přemýšlení. Zephyr nebyl tak špatný společník i když naše konverzace docela pokulhávala a občas jsme si absolutně nerozuměli. Zbytek králíka, hlavně tedy kosti, jsem nechala ležet na místě a ještě jednou se na vlka podívala. pak jsem se otočila a vytrvalým klusem zamířila k horám. tedy jedné části hor, té, kde jsem ještě nebyla a neznala jsem ji.

---> Pityas

Vypadá to zajímavě :) přihlásila bych se s Barnatt

//v pořádku, jen jsem potřebovala napsat post za Barnatt jako úkol do týmové :)

Už mě to přestávalo bavit. Zephyr neodpovídal a mě začínala být opět z toho postávání zima. A taky jsme měla hlad. No dobře, měla jsme tu sice už ulovenou potravu, ale... přišlo mi tak nějak špatné to zhltnout hned na místě. "Zephyre, navrhuju jít se někam schovat." Zopakovala jsme stále ještě docela trpělivým hlasem a přešlápla z tlapky na tlapku. Nejdřív mi srst zmokla a teď ještě zmrzne, paráda. A možná zmrznu i já! Už ta představa se mi vůbec nelíbila. Copak jsme nějaká borůvka v mrazáku, abych zmrzla? Barvu bych na to rozhodně měla dobrou, taková mražená borůvka je skoro černá. Ale ne, já jsme vlk a tím jsme si naprosto jistá, ne žádná borůvka. "Tady na pláni asi moc úkrytů nenajdeme, ale třeba v horách by mohla být nějaká pěkná jeskyně." Pokračovala jsem. Můžeme nějakou najít a v klidu si sníst kořist bez toho, abychom zmrzli. Rozhlédla jsem se po okolí a zavětřila. A navíc tu někde poblíž byli dva cizí vlci. tedy přesně o dva vlky víc, než mi bylo milé. A co když je to navíc nějaká smečka? Tohle území jim klidně může patřit a nemusejí mít vetřelce v lásce. Jo, chtěla jsme odsud pryč. Už takhle jsme tu strávili docela dost času.

Ráda bych se zúčastnila s Barnatt. V týmové jsem už byla. (V první určitě, v druhé myslím ne)

Pečlivě jsme propátrávala zem i vzduch, hledajíc jakýkoliv pach, když se k mému čenichu donesl jeden vlčí. Byl čerstvý, ale nezdálo se, že by se vlk vyskytoval někde poblíž. Také to zavytí, které jsme zaslechla se mi příliš nezamlouvalo, začínalo to vypadat, že se sem stahují další vlci. Najdu nějakou kořist a vrátím se. Nebude tak těžké se jim vyhnout. Vždyť jsem Zephyrovi sama říkala, že to není těžké.
Zvedla jsem čenich od země a rozhlédla se, ale žádný vlk se momentálně v dohledu nenacházel, což mě trošku uklidnilo. Vrátila jsme se ke stopování a brzy narazila na pach křepelky. Bažanty jsem sice měla radši, ale tihle ptáci také nechutnali špatně a byla to dostačující kořist, proto jsme se pustila po stopě.
Rozpršelo se, což dost znesnadňovalo hledání kořisti pomocí zraku, pachová stopa byla naštěstí dost čerstvá, abych ji neztratila.
Brzy jsem ve sněhu před sebou uviděla jakési krčící se něco, co bylo tvořené z pírek. Chudinka křepelka ani nemohla vidět, co to na ni skočilo, než jsem ji zakousla a i s ní v tlamě zamířila zpátky za Zephyrem. Byla to snadná kořist, nejspíš letošní mládě. Přesněji z posledního jara, nedokázala jsme dost dobře odhadnout, který je teď rok. Jistá si tím budu až když přijde definitivně jaro.
Vracela jsem se ve svých stopách, což sice znamenalo maličko delší cestu, ale alespoň nehrozilo, že zabloudím. Doběhla jsme až k Zephyrovi a položila si kořist k nohám. On už také s lovem skončil, o čemž vypovídal mrtvý zajíc. Kousek jsme od něj odstoupila a pokusiola se vytřepat si vodu z kožichu, ale ne příliš úspěšně. "Navrhuju jít se někam schovat."

"No jo, druhý pokus, to není špatné." Pokusila jsem se napodobit jeho tón, ale příliš se mi to nepovedlo. Bylo celkem zvláštní, že se Zephyrem jsem nerozuměla téměř ničemu, co řekl. Minimálně ne hned. Možná se prostě vyjadřoval jinak než ostatní... Rozhodla jsem se to moc nerozebírat, kdo ví, k čemu bych nakonec došla.
Jakmile se také otřepal, pustila jsem se stejně jako on do hledání. Sníh pachy docela tlumil, takže jsme hledala i zrakem. Pátrala jsem po jakékoli stopě, která by nebyla moc stará. Starší jak den a musela bych zvíře dlouho stopovat, než bych ho vůbec objevila. Nic moc jsme ale nenacházela. Pár myších pachových stop. Jedna stará srnčí... nic použitelného. Nenápadně jsem se podívala po Zephyrovi. Také zatím hledal. Asi se budeme muset jít podívat dál. Kam ta zvířata vždycky přes zimu zmizí? Pomyslela jsme si nespokojeně a poklusem vyrazila od místa, kde jsme nějakou dobu seděli. Když se podívám dál, ničemu tím neuškodím. Jediná kořist, kterou se mi ale zatím podařilo najít, byly myši nebo jiní drobní hlodavci a ty jsem nelovila moc ráda. Byli docela roztomilý, musela bych jich sníst hodně a navíc byli samá kost. Nic pro mě.

Jeho návrh zněl zajímavě, ale když jsem se nad tím zamyslela... "No, dobře, ale kořist se obvykle na louce neválí. A já trávu nerada." ...i tohle jsme dokázala pochopit špatně. "Nebo to myslíš tak, že půjdeme na tu louku a tam pak každý sám budeme chytat kořist, ať už to bude zajíc nebo bažant?" Takhle to znělo rozumněji. Možná že jsem pochopila, co tou metodou myslel. Ale jestli ano, rozhodně to nebyl špatný nápad. Ušetří se tím spousta času, který bychom jinak věnovali hledání té správné kořisti. "Tak jo, jsme pro." Odpověděla jsme nakonec a doplnila to drobným úsměvem. Ale já se stejně porozhlédnu po nějakém bažantovi. Pokud nějakého nenajdu, vždycky si můžu ulovit i něco jiného. A kdybychom nenašli vůbec nic, nakonec proč si nedat i trošku té zeleniny?
"Jdeme tedy?" Zeptala jsem se a vyskočila ze země. Tlapky trošku zaprotestovaly, dlouhá téměř-nečinnost se jim asi moc nezamlouvala. Nikam jsme se ale nerozběhla, nejdřív jsem si chtěla být jistá, že jsme pochopila správně to, co myslel tou metodou. Oklepala jsme se, abych si z kožichu vytřepala sníh.

Já nemám co rozdělovat, vzhledem k tomu, že jsme vyhrála rubíny a peníze :)
takže děkuji a všem hezký zbytek svátků :)

Zamyslela jsem se nad jeho odpovědí. Co tím asi tak mohl myslet? Jakou první zkušenost? Ale připadalo mi hloupé se na to zeptat, už takhle jsme ho otázkami dost zahrnovala, a tak jsem jen přikývla a usmála se. Bylo lepší teď změnit téma, než se do toho příliš zamotám. Naštěstí tu také pořád bylo to další téma a to jídlo. Nemusela jsem tedy vymýšlet nic nového.
Tohle je na lov docela dobré místo, pokud netrváš na velké kořisti. Je tu spousta drobné zvěře, myši, králíci, bažanti..." Při posledním slově jsem se oblízla, bažanti byli vždycky moje oblíbená kořist. Chuťově docela připomínali kuřata, která jsem tedy ochutnala jen jednou, když jsem se vloupala na lidskou farmu, ale ta byla snad tím nejlepším jídlem, které jsme kdy měla. Ale kuřata tady nenajdeme. Radši jsem tedy pokračovala v mluvení. "Pokud bys radši něco většího, jako srnky nebo jeleny, tady bychom je také mohli najít, ale častěji se zdržují v lese. To by záleželo, jaké bychom měli štěstí něco najít." Srnku jsem jedla naposledy při lovu s Trionem a Athai. Ti dva mi docela chyběli. Kde teď asi mohli být? A jsou někde spolu, nebo už se naše skupinka úplně rozpadla a bloudí každý sám? To jsem nedokázala říct, mohla jsem jen doufat, že je zase někdy potkám.
"Výběr kořisti nechám na tobě, nebo klidně můžeme lovit to, na co narazíme jako první." Ukončila jsem to a čekala na odpověď.

Barnatt: 34
Nyctea: 29

Pokývla jsem. Jeho odpověď byla rozumná a něco na ní bylo. Také to vysvětlovalo, proč nedokázal odpovědět na předchozí otázku přímo. "V tom máš pravdu." Přešlápla jsem na místě. "Tak nějak automaticky jsem čekala, že už tu jsi déle a budeš to tu trošku znát... i když to je hloupost, když jsi říkal, že jsi tu sotva chvíli." Oplatila jsem úsměv. Tady někdo nepřemýšlí. Poznamenala jsem si sama pro sebe. No jo, celá já. Některé věci prostě zapomenu, sotva je uslyším.
na okamžik jsem se zamyslela nad jeho nabídkou. Byla zima, to ano, ale nijak jsem nemrzla. "Je to od tebe milé a díky za nabídku, ale nemusíš. není mi ani tak zima, jako že mi z toho stání na místě trošku ztuhly tlapky." Opět jsme přešlápla ve snaze alespoň trošku rozproudit krev. "Mám docela hustou srst a jsem na zimu zvyklá." Zkoumavě jsem se na něj zadívala a na okamžik se odmlčela, než jsme opět promluvila. "A co ty? nemáš hlad?" Stáli jsme tu už opravdu docela dlouho. Já jsem jedla při posledním setkání s Trionem a Athai, ale on? To jsem opravdu netušila. Ale když se ptal, jestli mi není zima, měla jsem potřebu mu to alespoň nějak oplatit. Odhadovala jsem, že on je přesně ten typ vlka, který hledí víc na ostatní, než na sebe.
jeho reakce , když jsem řekla, že tu moc vlků není, byla docela legrační. dokonce se mi zdálo, že mu na okamžik nadšeně zazářily oči. Znovu jsem se usmála, tentokrát zářivěji než předtím. "Naprosto tě chápu. Ono je to spíš tak, že když na nikoho narazit nechceš, není vůbec těžké se všem vyhnout, ale zase pokud chceš společnost, rychle někoho najdeš." To se mi na Mois grisu líbilo. A líbilo se mi také, že jsme to dokázala, alespoň podle mého, srozumitelně vysvětlit.