Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tahle zvláštní konverzace, zdá se, neměla konce. Uvědomila jsme si, že moje tlapky už od toho nehýbání se začínají být lehce ztuhlé a tak jsme v rychlosti udělala jedno malé kolečko. Také začínala být zima. Trochu mě překvapilo, že neví, co má odpovědět, když jsem se zeptala, jestli se mu tu líbí. Ale asi na to prostě a jednoduše neměl názor. U něj by mi to nemělo připadat divné i když tenhle vlk se vymykal všem mým dosavadním představám a chováním nepřipomínal žádného jiného vlka, kterého jsme znala.
Mávla jsem ocasem. "Nevíš? Takže na to nemáš názor? nebo jsi se ještě nerozhodl? A nebo to tu považuješ za takové průměrné?" To jsem celá já. Abych se dostala ke kloudné odpovědi na jednu otázku, položím tři další. nebo klidně i víc, proč ne? "Převlčeno? Pokud ti to tak připadá... já jsme tu zatím tolik vlků nepotkala i když je pravda, že je tu hromada vlčích pachů." Neměla bych z toho třeba usuzovat, že tu žijí neviditelní vlci? No, radši ne.
Na jeho zdlouhavé vysvětlování jsem krátce pokývla. "Aha." Pak jsem se na okamžik odmlčela, jenže ten okamžik se začínal až nepříjemně protahovat. nějak mě nenapadalo, co na to mám říct. "Takže... ještě uvidíš? Sotva mi to vypadlo z tlamy, uvědomila jsem si, že přesně to řekl a je tedy nesmysl se na to ptát. Co je asi pravdy na tom, že slova jseu rychlejší než myšlenky?

jů :3 5% prosím do rychlosti 3% do schopnosti lovu, 2% do síly a 5% do obratnosti.
díky :)

jak se zdálo, moje vysvětlení řečnické otázky ho pobavilo. Nebo to jsem si alespoň myslela. Jeho mírné pousmání mohlo znamenat vcelku cokoliv. Nepřipadal mi jako ten typ vlka, co se rozchechtá na celé kolo, ale zároveň jsem ani nedokázala říct, jestli patří mezi ty, co se místo rozchechtání právě jen takhle pousmějí... Na to jsem ho neznala dost dlouho. No, alespoň se držel mojí rady a na otázku opravdu neodpověděl. Tedy odpověděl, ale jen tak, že potvrdil, že rozumí. To bylo dobře. A odpověděl i na mojí další otázku. Nad jeho odpovědí jsem se na chvilku zamyslela. Bylo chytré neplánovat si věci příliš do budoucnosti, o čemž mě osud už také poučil. na druhou stranu zase nemuselo být špatné občas jen tak plánovat a to i s vědomím, že ta potvůrka osud zařídí, že se stane třeba i přesný osud. Ale nakonec všechno skončí dobře, ne? a nebo smrtí a totální zkázou, ale to už se nepočítá. "Asi je to tak občas i lepší." Odpověděla jsem neutrálním tónem a pak se usmála."Tak já se zeptám ještě jinak, chtěl by jsi tu zůstat?" Tohle bylo to, na co jsem se původně chtěla zeptat. Tedy, doufala jsem, že mi nedá tak filosofickou odpověď, ale stalo se. "A nebo ještě jinak, líbí se ti tu?" Napadalo mě ještě pár dalších ekvivalentů téže otázky, ale radši jsem je už nevyslovovala, abych se v tom nezamotala, což se v mém případě mohlo očividně stát velmi snadno. Odpověděla jsem ještě na jeho otázku. "No, nějakou dobu už určitě." Byla to dost neurčitá odpověď, což mělo za vinu hlavně to, že jsem si nebyla jistá, jak je to doopravdy. "Půl roku už určitě..." Dodala jsem zamyšleně. Teď je podzim a když jsem přišla, na zemi ležel sníh. Ale byl začátek, nebo konec zimy? Těžko říct. Ale jak jsem to tedy měla zformulovat? "Nejsem si úplně jistá, jak dlouho přesně, možná už skoro rok. Už se v tom začínám ztrácet." Omluvně jsem se pousmála. "Takže asi tak."

Zavětřila jsem. ve vzduchu se vznášely ještě dva cizí vlčí pachy. Žádný z nich mi nebyl povědomý, ani Athai, ani Trion, ani třeba Envy nebo kdokoli jiný. Snad i za sarah bych byla ráda, i když ta mi připadala divná. No, nikdo známý znamenalo, že mě pachy zatím nezajímají. Když odpověděl, že sedí, neubránila jsem se úsměvu. "Ano, to vidím" Odvětila jsem na to vesele. "Jistěže myslím tady jako na tomhle území." No, mohl odpovědět ještě hůř. Jak se znám, tak já bych mu nejspíš odvětila něco ve smyslu, že nevím, že jsem se prostě narodila, ale nikdo mi neřekl, proč... jeho druhá odpověď už víc odpovídala tomu, na co jsem se ptala. dobře. Tohle ale ještě bude zajímavé. "Takže... tulák?" Chvíli mi trvalo, než mě napadlo, jak bych mohla pokračovat, protože ptát se na očividné je... no, není to dobrý způsob jak rozproudit konverzaci. "A na to radši neodpovídej." Dodala jsem rychle ke své... skorovětě. Ale ne, znělo to, jako kdybych ho chtěla zastavit, než řekne něco podobného, jako před chvilkou. Takže znova a líp. "tady... no, to nebyla tak úplně otázka. tedy byla, ale řečnická, jestli mě chápeš, takže... No, na ty se prostě neodpovídá." bezva, Barnatt, takže se ještě zamotáš ve vlastní větě. Na tohle jsi expert co? Radši jsem nepřemýšlela nad tím, jak tohle muselo působit. Nejvyšší čas stočit konverzaci k nějakému dalšímu tématu. nejlépe jednoznačné, jednoduché otázce, na kterou bude jednoduchá odpověď. A která by mohla pro změnu přimět jeho něco říct a ne jen odpovídat. nevěděla jsem proč, ale měla jsem z toho pocit, že ať se zeptám na cokoli, on to stejně dokáže pochopit úplně jinak. Nepřipomíná mi to někoho? Zeptala jsem se v duchu a kdyby tu nebyl Zephyr, nejspíš bych se ušklíbla. "A plánuješ se tu zdržet?" Nebylo to nejšikovněji formulované, ale... nechme to tak. Hlavně nezabíhat do složitostí.

/V pohodě, klidně počkám :)

Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. "Mě také." Odpověděla jsem. Zdálo se, že tímhle už se konverzace trošku rozproudí. Alespoň trošku. "To je dobře, že se neptáš, byl bys jinak první vlk, kterého jsem kdy potkala a on neznal své jméno." Oplatila jsem mu úsměv. Tohle bylo opravdu zvláštní setkání. Zdálo se, že on je v konverzacích s vlky asi stejně dobrý jako já. Tedy opravdu ne moc dobrý. "A v pořádku. jen nejsem zvyklá, když na mě někdo zírá, jako by chtěl spočítat, kolik mám chlupů."
Tak, a tím jsem skončila. Co mám teď říct dál? Pozdrav a představení už byly odbyté. Ta zdvořilostní fráze 'těší mě' taky... A jak se má jsem vědět nepotřebovala. takže zbývalo jediné... Ne, mlčet ne. A utéct taky ne. Místo toho ze mě po chvíli ticha vypadlo něco jako: "Eh..." A poté další velice inteligentní a originální otázka. "A co tu vůbec děláš, Zephyre?"

Němý tedy nebyl, protože odpověděl. Ale jeho reakce na mé 'počkej' byla trochu nečekaná. Možná si nemyslel, že něco řeknu, možná si myslel, že budu prostě jen stát a čekat až odejde. Popravdě, já jsem to čekala taky. Ale když se zastavil a čekal, tak už bych neměla říct něco vy smyslu 'Ale nic, já vlastně ani nevím, proč jsem to řekla. Víš co? běž si svou cestou a zapomeň na to, ano?' Jenže já netušila, co bych měla říct. "Já... eh. To nabyl zrovna dobrý začátek věty. Pak se ale představil, jen bylo zvláštní, že to co řekl, znělo jako... otázka? Ptal se mě snad, jak se jmenuje? Zephyr? "To se mě ptáš?" Zeptala jsem se opatrně. Ale představil se a já bych tedy měla udělat co...? Pro jednou bych mohla porušit svůj zvyk nepředstavovat se cizím vlkům. Přecijen, už jsem ho zastavila, když chtěl odejít. Zhluboka jsem se nadechla. Tak dobře. Když už jsem s tím začla... "Já jsem Barnatt." Představila jsem se tiše a sklopila pohled k zemi.

Když zamířil pryč, aniž bych přemýšlela, co dělám, rozešla jsem se za ním. nevěděla jsem proč, možná že jsem prostě zase nechtěla být sama a tenhle vlk už nevypadal tak hrozivě jako na začátku. Jen jsem vážně začala uvažovat, jestli není němý. Možná že byl. Mohl by to být důvod, proč nic neříkal? Já ale přece taky nemluvila. "Počkej!" Zavolala jsem za ním nejistě a zastavila. Tak moment, nestála jsem před chvílí jinde? Přimhouřenýma očima jsem si změřila trávu za sebou. Přirozeně mi pohled neopětovala, jen se dál vlnila ve větru. Dobře, tak jsem teď promluvila, ale jak dál pokračovat? Na pozdrav už je trošku pozdě a zeptat se jak se má... To je tak hloupá otázka. Odpověděl by buď, že se má dobře, nebo něco jiného v tom smyslu. Opět jsem se podívala na vlka, tráva už si víc mé pozornosti nezasloužila. Možná by mohl začít nějak on... Zadoufala jsem. Ale nevěřila jsem tomu. Nic neřekl doteď, tak proč by se to mělo najednou změnit. Pokud tedy opomenu to, že se mě teď nejspíš zeptá co chci, nebo proč tu má zůstat... tedy počkat.

Přestala jsem skenovat jeho srst a zadívala se na něj už o něco normálnějším způsobem. nepotřebovala jsem znát do detailu každý jeho chloupek. Zvláštní také bylo, že za celou dobu, co tu byl, neřekl ani jediné slovo. Jistě, já také ne, ale ze zkušenosti jsem věděla, že vlci obvykle mluví, místo aby jen stáli a koukali? Neznamenalo to ale, že bych chtěla začínat rozhovor, nebo se třeba zvednout a přemístit se o kousek blíž. Líbilo se mi tam, kde jsem seděla. Akorát jsem začínala mít takový neodbytný pocit, že když nezačnu a něco neřeknu, tak tu takhle můžeme sedět ještě opravdu hodně dlouho. No, nevypadal, že by někam spěchal. Ne, a taky nevypadal, že by věděl, co má dělat. No, v tom ti já neporadím, já vždy čekám, co udělají ostatní, Šedohnědý. Pomyslela jsem si. A s tebou se ani nechci seznamovat, jsi až příliš... záhadný a jiný, než ostatní. Při té myšlence jsem se otřásla. Neměla jsem ráda věci, které jsem nedokázala odhadnout a s vlky to bylo stejné. Ale opravdu se s ním nechci seznamovat? Nebo si to jen myslím? Jednu moji maličkou část lákalo poznat tohohle vlka.

Ten vlk, rozhodla jsem se, že mu budu prozatím přezdívat Šedohnědý, se maličko vzdálil a nevypadal, že by chtěl vyvolávat konflikt, nebo něco takového. Ale ani nezareagoval tak, jak na vrčení obvykle reagovali jiní. měla jsem z něj dost smíšené pocity. vypadal sice hrozivě, to ano, ale zároveň... se tak vůbec nechoval. Zavřela jsem tlamu a naklonila hlavu na stranu. Co ty jsi tedy zač? Odněkud z hlubin skladu mých zapomenutých vlastností se vydrala zvědavost. Narovnala jsem uši a posadila se. Naklonila jsem hlavu na stranu. Když si mě předtím prohlížel on a to ještě takovým tím způsobem, jako by snad chtěl důkladně oskenovat pohledem každý, každičký chloupek na mém těle, proč bych si ho teď nemohla prohlédnout já? Stál příliš daleko, než abych dokázala jasně rozlišit barvu jejich očí, snad jediné, čím jsem si v tomto ohledu mohla být jistá, bylo, že je nemá ani tak modré jako já, ba ani jasně zelené jako Trion. Jedné věci jsem ale nerozuměla, jak se ke mě dokázal přiblížit bez toho, abych si vůbec všimla jeho přítomnosti? Vlastně mi to připadalo, jako by se na místě, kde ještě před okamžikem stál, zhmotnil doslova ze vzduchu.

Vzhledem k tomu, že druhý charakter chci už dýl a Barnatt bývá často zaseknutá ve hře, tak se přihlásím. :)

1) 121, což sice není moc na dobu, jak dlouho tu jsem, ale jak už jsem psala, jsem často někde zaseknutá.
2) od 18.11.2015, tedy deset měsíců :) (nějak tomu nemůžu uvěřit)
3) Aktivní ve hře se snažím být, aktivní v neherních akcích... no, tam si dost vybírám, ale na každou se minimálně podívám a přečtu si o co vlastně jde :) U akcí herních jsem teď poslední dobou (O prázdninách) nestíhala se přihlásit, ale prázdniny už skončily a tohle bych rozhodně chtěla napravit, až bude příležitost.
4) Hlásím se teprve pro druhý charakter

Čas hrát za oba charaktery a stíhat je rozhodně mít budu a mezi svými postavami si nevybírám oblíbence, takže hraju prostě za tu, která se do dané situace lépe hodí, zároveň se mi za celou dobu, co hraju tRPG hry stalo jen jednou, že by mi moje postava nesedla a každou postavu si dobře promýšlím, než se za ni zaregistruju. To je asi tak vše, co bych k tomu napsala a jestli si další postavu zasloužím, to už musíte posoudit vy.
S pozdravem, Barnatt. :)

vyrušil mě jakýsi pohyb nedaleko mne. Možná to ani nebyl tak docela pohyb, ale spíš zvuk. Tichý, ale přesto nezanedbatelný, který mě přiměl zvednout hlavu a přestat se zabývat hledáním kořisti. Záhy jsem zjistila, že hledím na neznámého vlka, který mě pozoroval způsobem, jako... No, bylo jedno jak, důležité bylo jen to, že se mi ten pohled ani trochu nelíbil. Přitiskla jsem uši k hlavě a instinktivně o krok ucouvla. Pravda, nevypadal, že se na mě chystá vrhnout, ale přesto... něco na něm... Nikdy, za celou dobu co jsem vstoupila na území mois gris, nikdy jsem neměla ráda cizí vlky. Podezírala jsem je, že i když se sice chovají přátelsky, rozhodně přátelští nejsou. Obvykle jsem pak zjistila, že mé podezdření bylo mylné, jako například v případě Triona nebo Athai, mých nynějších nejlepších přátel, ale tenhle vlk... a jeho pohled. nelíbil se mi. nejmíň ze všech. vycenila jsem tesáky a hrozivě zavrčela.

---> Pityas

Vyběhla jsem z hor na louku a zpomalila. Zvláštní bylo, že jsem tu cítila pach té šedé vlčice. Ale nemyslela jsem si, že by tu někde byla. Bylo tu navíc cítit daleko víc pachů a mnoho z nich ani nepatřilo vlkům. Tady asi nikoho nenajdu. Ale nevadí, půjdu dál. Zakručelo mi v žaludku a já si vzpomněla, že už jsem dlouho nic nejedla. Dlouho? ne, celou věčnost. Čas poohlédnout se po nějakém králíkovi. nebo ještě líp, bažantovi, pokud tu nějací žijou. Při představě bažantího masa jsem si olízla čenich. Bažanti mi vždycky chutnali a navíc nebylo ani těžké je chytit, což pro ně byl další plus. Jen to jejich peří někdy nepříjemně zalézalo mezi zuby, ale s tím jsem se dokázala smířit. Srst některých zvířat byla totiž v tomhle ohledu horší. Sklonila jsem hlavu k zemi a pustila se do hledání nějaké stopy.

Šedá vlčice se už rozhodla odejít.No, jak chce. Já ji tu držet nebudu. Akorát mi bylo líto, že si teď nemám s kým povídat. Zdála se být docela fajn. Rozhlédla jsem se kolem a rozhodla se, že je čas se také někam přemístit. Přecijen, být sama v horách nebylo nic pro mě. Hory se mi sice líbily, to ano, ale pohybovat se v nich nebylo zrovna nejlehčí a mohl tu na mě odkudkoli vybafnout nějaký nepřátelský vlk. Chvíli jsem se rozhlížela a snažila se určit směr, kterým jsme přišli. Chtěla jsem najít Triona, Athai, nebo kohokoli jiného, koho bych alespoň trošku znala. Jenže kudy se vydat? Vyrazila jsem pomalejší chůzí směrem, kterým jsem tušila Kvetoucí louku. Tam přece byli Trion s Athai minule, když jsem je hledala. nebo spíš když jsem hledala Triona a o Athaiině existenci jsem neměla ani tušení. Ale teď už tam asi nebudou. Vždyť šli do hor se mnou. Jak se mi vůbec mohli ztratit? Rozhodla jsem se nad tím radši moc nepřemýšlet. Kus přede mnou už hory končily a rozkládal se můj cíl, louka.

---> Kvetoucí louka