Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nějakého vysléchání se okamžitě chopil Psych a tak jsem to na něm nechal. Sám jsem byl docela dost vyčerpaný a tak jsem jen ležel a sledoval všechny v mém okolí. Sledoval jsem i malou vlčku, která stála opodál. Vypadala, že je odhodlána pomoci za každou cenu. Jen jsem se na ní přívětivě usmál, určitě se toužila vrátit domů k rodině, stejně tak jako já. Tessa na mne čekala a Aetas se určitě taky nemohl dočkat toho, až se objevím. A taky Larissa... musel jsem se vrátit a pomoct jí s jejím prokletím, nebo co to vlastně bylo...
Najednou jsem si všiml Nin, která zamířila pryč. Úsměvem jsem jí vyjádřil podporu. Všichni jsme byli unavení a moc na ráně, byli jsme naprosto nevyužitelní, v tomto momentě. A ona se rozhodla jednat sólo, přes Psycha s námi mohla komunikovat, kdyby byl náhodou nějaký problémek... Nechal jsem, aby zkusila pomoci v boji takto a my se postaráme o bílého vlka, kterého zdárně Psych probudil a pokládal mu otázky. Bělouš se tak nějak probral, pak zas upadl do bezvědomí. Najednou se zase vzchopil a začal neuvěřitelně rychle mluvit. V hlavě jsem si všechno uspořádal, jeho nadšení bylo... zvláštní. Máme mu věřit?
Podíval jsem se na vlka a zamračil se. On poodešel. ,,Jak víme, že ti máme věřit? Kam jdeme?" V hlase mi znělo jemné rozlícení, měl jsem toho už po krk, byl jsem unavený a jediná myšlenka byla na spánek či odpočinek, nikoliv na boj či nahánění wolfbotů. Mohl jsem jen doufat, že se mi vrátí zbytek energie a budu schopen se aspoň zvednout.

Nin navrhla, že by jsme mohli najít Flóru. Špatný nápad to nebyl, ta vlčice mohla být hodně užitečná. ,,Možná by se s ní mohl potom Psych nějak spojit," navrhnu a snažím se nějaký plán. Světlý vlk zase navrhl, aby jsme zmizeli z území. Na jeho slova přikývnu, měli by jsme se vzdálit od všech wolfbotů a nečekaných návštěv různých Vigových patolízalů.
Non se otázala, jestli by někdo z nás mohl nést malou vlčici, která sotva mohla chodit. Já bych se klidně nabídl, moje energie se trochu navrátila, plamínky jsem držel opravdu na nejnižším možném stupni, abych se zbytečně nevysiloval a hle, po pár hodinách už jsem se cítil trochu více fit, než před tím.

Vlk se topil, Psych s ním však navázal nějaký kontakt a vlk se opravdu snažil chytit klacku, byl při vědomí. Voda však s elektřinou dělala divy, vlk vypadal že snad brzy zemře a klacku se ne a ne chytit. Jeho kousek hlavy byl již na souši. ,,Možná mé plameny dokáží tu elektřinu vstřebat," řeknu si nahlas, přecí jen, vlkovi jsem pomoct musel. Mohl mít cenné informace, ale hlavně, já nikdy nikoho nenechal zemřít.
Rozběhl jsem se směrem k topícímu se vlkovi, který měl hlavu nad hladinou a skoro u země. Doběhl jsem na kraj řeky a vlka sledoval. Psych se snažil přitáhnout ho klackem. Musel jsem jednat, vlk se nemohl klacku udržet. Magie, nezklam mne. Natáhl jsem krk a čapnul vlka za límec. Tělem mi projela nezkutečná bolest, útroby se mi sevřely, cítil jsem jako by mne někdo nakopnul vší silou do břicha, na jazyku a v tlamě mi nepříjemně mravenčilo, ale stál jsem vlka držel a potáhnul ho směrem ven z vody. Byl na suchu a já jsem vyčerpáním padl na zem. Elektřina se absorbovala do mne, přeci jen, oheň je tomtuto elementu velmi blízký. Pamínky na mém těle hořely opravdu málo, cítil jsem že nezvládnu ani utíkat a jestli se objeví wolfboti, bude to nejspíše můj konec.

Sleduju malou vlčici, jak se bojovně zvedá po tom všem ze země a po třech tlapkách se snaží někam dobelhat. Povzdechnu si. Sám jsem měl momentálně problém udržet se na nohou, své plamínky jsem zeslabil tak, jak bylo vůbec možné. Žhnul jsem opravdu jen málo, ale odhodlal jsem se vydat poslední zbytky energie a snažil se pohnout vpřed.
,,Ano, půjdeme po proudu," souhlasím s Nin a snažím se o úsměv. ,,Možná najdeme místo, kde si můžeme odpočinout. Tady není příliš bezpečno." Podívám se po okolí, jestli tady není nějaký další wolfbot, nebo tak něco. ,,Psychu, možná by sis měl vzít nějaký kovový plát, nebo něco, aby jsme byli méně nápadní," doporučím vlkovi a posunkem ukážu na svůj plát na zádech. Podívám se po proudu řeky a poslouchám vlka před sebou. ,,Potkali jsme u vody takovou vlčici. Řekla nám, aby jsme šli po proudu řeky a kopali pod malinama, nebo co. Sám to příliš nechápu. Ale nějaká malina by se do žaludku hodila," povyprávím světlému vlkovi před sebou a mávnu ocasem. Přiskočil jsem k vlkovi, který z jedné strany podepřel Dis, což jsem udělal také a pak mrknul na Nin, aby si pospíšila. V dálce jsem slyšel nějaké pípání.,,Wolfboti. Musíme si pohnout," řeknu tišším hlasem a podívám se okolo. Žádný nebyl nijak blízko. Najednou se ale ozvaly čísi hlasy, byly velmi blízko. Z lesa vyšli dva vlci, kteří se rvali. Jeden však spadl do vody a druhý zbaběle utekl. První, světlý vlk se máchal ve vodě, reakce elektřiny nebyla s vodou nejlepší a zdálo se, že vlk brzy zemře. Podíval jsem se po ostatních. ,,Měli by jsme mu pomoci," vyřknu a sleduju vlka. Měli jsme naspěch, blížili se wolfboti, ale ten vlk mohl poskytnout spoustu informací - a navíc, nemohli jsme jej nechat jen tak zemřít!

,,Jedno to vlče je mrtvé," oznámím Flóře a s povzdechem se podívám na oblohu. Doufal jsem, že se vrátilo do našeho světa, zpět ke svým rodičům. Doufal jsem, že nezemře. ,,To druhé má nějakou schopnost - umí nechávat zmizet a přivolávat věci. Určitě toho možná bude mnohem více, kdo ví. Každopádně, děkujeme za vše," a s těmi slovy se dám do běhu. Je mi to líto. Neznal jsem jej, ale... Chudák vlče. S pocitem smutku jsem se vydal najít své přátele a osvobodit je.

Podíval jsem se povýšeně na onoho wolfbota, který začal s nějakým skenováním. Polkl jsem knedlík, který se mi v krku vytvořil. Jestliže by se dozvěděl, kdo jsme, zabil bych jej. A dostat se k Psychovi by bylo těžší. DOufám, že je ještě na živu... V nitru jsem však cítil, že žije. Určitě. Najednou z vlka vyjde nějaká tyč. Srdce v hrudníku mi vynechá pár úderů, ale vlk otevře jakýsi portál a něco zapípá o území bet. Vydechnu přebytečný vzduch, co se mi nahromadil v plicích. Ulevilo se mi. Napětí skončilo, vlk - robot nám na to skočil. Společně s Nin stojíme najednou u jezera. Dojdu rychlým skokem k vodě, měl jsem neskutečnou žízeň. Svěsím hlavu k vodě a začnu hltavě pít. Najednou uslyším čísi hlas a zvednu hlavu. Byla tam nějaká černá vlčice, taky nejspíše nějaká z Vigové smečky. Najednou řekla cosi, co mne uzemnilo - snažila se pomoci - ví kde jsou naši společníci? Co když lže? Cože? Kopejte pod malinama? Chtěl jsem něco říct, ale wolfbot nás viděl a ona odkráčela. Podívám se zmateně na Nin. Poté se postavím do velitelského postoje a uznale na wolfboty kývnu, jako náznak vděku. Poté mrknu na Nin a rozejdu se po proudu řeky - pokud ta vlčice měla pravdu, najdeme své přátele. A pokud ne...
V hlavě jsem uslyšel hlas Psycha. Dostal se z vězení, to druhé vlče - Dis, ho dostala pryč. Potěšeně jsem se usmál. V pořádku, najdeme Vás. Snad to nebude tak složité. Nějaká vlčice nám řekla, ať jdeme po proudu řeky. Oni byli na jakési louce, nebo mýtině. Přidal jsem do kroku a stále schovával ocas. Míjeli jsme spokojené vlky, vlčata bez ocasu a mne přepadl pocit, že tohle je opravdu smutné místo. Avšak zdálo se, že někteří jsou i přes to šťastní. Najednou se řeka začala zmenšovat a procházela kolem nějaké mýtiny. A na ní - Psych a Dis. Nejspíše. Usmál jsem se a podíval na Nin. S tímto jsem se rozběhl směrem k nim. Z vody najednou vyšel wolfbot, kterého jsem si před tím nevšiml. A Dis, to malé vlče nejspíše umíralo a krvácelo. Zatnul jsem zuby a rozběhl se naproti wolfbota. Moje plamínky se konečně rozžhnuly a já skočil na onoho vlka a začal propalovat jeho kov. V zuřivosti jsem drápy drásal jeho boky a on mne pomocí nějaké své robo výbavičky - přesněji nějaké robotické ruky co mu vyšla ze zad, shodil a uvěznil na zemi. Zabít - pípnul robovlk a pustil se do mne. Nemohl jsem se hnout a házel jsem sebou. Najednou mi z očí odpadly brejličky a já se podíval na onoho wolfbota, který se blížil ke mne s nějakou další součástkou, co mne chtěla zabít a divně se točila. Najednou vlk vzplál díky mému pohledu. Ani jsem nevěděl, že takovou schopnost mám. Vymanil jsem se ze spárů robovlka a nasadil si brejličky. Plecháč byl mrtvý a já skoro bez energie. Doběhl jsem k Psychovi a Dis. ,,Jsme tady... konečně," pronesu úlevně a zreguluju své plameny. Byl jsem vysílen.
Můj pohled směřoval k vlčeti, co krvácelo. Vlčice vypadala vysíleně, navrátil se jí ocas a vše, co si sama přičarovala magií. Povzdechl jsem si. Moje síla byla destruktivní, jak jsem mohl pomoci? Nin měla jen své zbraně, Psych komunikoval pomocí mysli. A já? Já jsem jen hořel. Poté mne něco napadlo. Podíval jsem se letmo na vlky, co stáli okolo mne. Přiložil jsem tlapu na krvácející nohu a soustředil se. Zavřel jsem oči a soustředil se na svou magii. ,,Bude to bolet," upozornil jsem vlčici a nadechl se. Tlapka mi začala žhnout plamenem a ránu začala vypalovat. Zničila i případné bakterie, co se do rány mohly dostat. Musela to být příšerná bolest, Dis se celá třásla a házela sebou. Dal jsem svou tlapu pryč a vysíleně sebou hodil na zem. Ležel jsem a očima sledoval ránu. Už nekrvácela, místo ní tam byla černá jizva. Podíval jsem se na ostatní a usmál se. ,,Měli by jsme najít úkryt a vymyslet, co uděláme. Musíme najít a zastavit Viga. A musíme si odpočinout," pronesu s povzdechem. Nebylo tu bezpečno. Ne teď.

//Snad tato "nově objevená schopnost" nebude vadit :D Upřímně mne nepadalo, co jiného udělat. Případně poupravím :)

Sledoval jsem Flóru a dychtivě hltal každé její slovo. Čekal jsem, zda-li se ozve Psych, jakékoliv jeho myšlenky, nebo jakýkoliv signál, že stále žije a je v pořádku. Svaly jsem měl stuhlé, chtěl jsem zachránit svého přítele. Podle té legendy jsme měli pomoci zdejším vlkům - jak by jsme to zvládli bez Psycha? Psychu? Doufám, že jsi v pořádku. Najdeme tě, slibuji.
,,Nevím, co ta vlčata umí. Ty víš, Nin?" Optám se své společnice a následuji Flóru. Rychlým tryskem jsme mířili k nějakému neznámému území a já jen doufal, že se nám podaří vymyslet dobrý plán a dostat se včas na místo, kde je Psych uvězněn - a taky dát dohromady naši malou partu. Psychu, jestli mě slyšíš... jakou schopnost mají ta vlčata? Flóra to potřebuje vědět.
Konečně jsme dorazili na místo. Kolem toho nebylo příliš mnoho, byla to rudá pustina, mrtvá a vyprahlá. Smutná jako její obyvatelé, kteří nás sledovali a užasle něco brblali. Dal jsem si cíl, že jim musím pomoci, i kdyby se mělo stát cokoliv. Tohle nesmělo tomu zlému vlkovi projít! Flóra nás dovedla k wolfbotovi, kterého jsme zneškodnili. Ještě stále měl pár propálených součástek. Oddělil jsem od vlka kovový plát, který mi vlci pomohli příhodně umístit na záda a připevnit. Nyní jsem vypadal jako vlk s kovovým tělem. Ocas jsem měl rudý jako tělo a tak mi nedělalo problém jej schovat mezi nohy. Pozorně jsem naslouchal všem instrukcím. ,,Děkujeme, Flóro. Za všechno. Slibuji, že vašemu lidu pomůžeme." V hlavě jsem najednou uslyšel Psychův hlas. Chtěli jej popravit, byl v nějakém vězení. Neboj, Psychu. Už běžíme!
S novou součástkou na zádech se mi běželo trochu obtížněji, ale stejně jsem vyběhl tryskem a plný adrenalinu smíšeným s odhodláním pomoci ke svému cíli. Na řeku jsme narazili zanedlouho, nebylo příliš těžké ji najít. Rychlostí blesku jsme směřovali po jejím proudu a zanedlouho jsme se dostali na území plné trávy a krásných květin. Tohle bylo území Viga, tohle bylo území, kde jsme si museli dávat pozor na všechny vlky. V dálce jsem si všiml něčeho kovového - byl to wolfbot, lesknoucí se na sluníčku. Rychle jsem schoval ocas a podíval se na Nin. Jemně jsem na ní kývl a vyrazili jsme vpřed. Pokud nás měl někdo dostat k Vigovi a Psychovi, byla to jen tahle šrotující věc. Nakrčil jsem se a vztyčil hlavu, přičemž jsem majestátně nakráčel až k vlkovi. ,,Byli jsme na průzkumu a napadly nás nějaké omegy. Jsme zmoženi, můžeš nás dovést zpět do tábora a poskytnout nám ochranu, jestli se tu ještě nějaký prašivý rudák objeví?" Svou otázku jsem vyslovil spíše velitelským tónem, jako bych byl nadřazen a stoprocentně počítal s vlkovým souhlasem. Už jdeme, Psychu...

//Pardon že jsem to napsala do tkového rychlého spádu, ale po dalším postu nám Psychouše popraví, tak trochu spěchám :D

Nin na mě cosi sykla, že jsme jim chtěli pomoci a co těm vlkům je. Podíval jsem se na ni a pouze pokrčil rameny. Malé plamínky, co šly z mého těla hezky hřály a plápolaly. Cítil jsem, jak se mi pomalu navrací má síla, jak energie proudí mým tělem jako oheň. Stále jsem se snažil načerpat energie víc a čím víc jsem byl v tomto režimu, tím více se mi to dařilo.
Sledoval jsem svýma novýma očima tu smutnou rudou krajinu. Náležitě jsem si užíval svého zraku - konečně jsem po dlouhé době znovu viděl. Když dojdu domů, budu zase slepý? Tohle se mi hlavou honilo, avšak nakonec jsem si řekl, že mi to je stejně docela jedno. Ano, bylo krásné znovu spatřit celý svět. Avšak věděl jsem, že to zase pomine.
Bylo mi zdejších vlků líto. Ta vlčata, co jsem viděl a i tito vlci - dal jsem si za cíl, pomoci jim. Mávl jsem plamenným ocasem a povzdechl si. Bojovná vlčice a má společnice Nin začala vykládat vlkům, jak jsme se sem dostali. Zaujatě jsem poslouchal celý příběh své společnice, horlivě přikyvoval a snažil se sledovat užaslé výrazy oněch neznámých vlků. ,,Ano, bylo to strašné. Mé tělo hořelo," pronesl jsem jednu vzpomínku, při které mě najednou rozbolely oči. Reflexem bylo moje následné mrkání.
Velitelka celé neznámé smečky se společně se svými druhy semkla kolem rozpadlého robotího vlka a začali si něco šuškat. V hlavě jsem uslyšel Psychův hlas. Chválil nás a tak jsem v mysli jen uznale poděkoval. Mezitím jsem ještě sledoval očima celou vlčí smečku, která si povídala. Hlavou se mi honilo, co je tohle za svět. Zajímala mne celá historie. Byl tu někdo před náma? Z našeho ostrova? To byly myšlenky, které mi nedaly, avšak tázat jsem se nyní nechtěl (nakonec jsem svou odpověď později stejně dostal). Povídají si. Nevím, jestli to je dobré znamení. Pokud na nás zaútočí, budeme se bránit.
Přišlo mi to trochu neuctivé, šuškat si před námi, když jsme byli přímo kousek od vlků. Mluvili o nás a nejspíše i o našem osudu. Hrdlo se mi svíralo - doufal jsem, že nezahájí útok, vzhledem k tomu, že jsme pro ně nejspíše byli vetřelci. Vrhl jsem na Nin pohled "jakože co si to tam asi mumlají?" a otočil se zpět k nim. V hlavě jsem zase uslyšel Psycha. Ne, neublížíme jim a pokusíme se nelhat a pomoci jim. Musíme si u nich vybudovat důvěru. Doufal jsem jen, že svá slova dodržím - jestli by došlo k útoku, hodlal jsem se samozřejmě bránit.
Nějaký vlk v jejich kroužku cosi vykřikl, načež byl potrestán. Přimhouřil jsem oči a zakýval oušky. Zelená vlčice zavele vlkům, aby tělo robota někam odnesli a poté nás vyzvala, aby jsme jí následovali. Podíval jsem se na Nin, poté zpět na vlčici. Bez zaváhání jsem se vydal za ní. I kdyby nás chtěla podvést, tohle byla jediná možnost zjistit, proč tu jsme. Tohle byla jediná možnost jak se posunout, splnit úkol a vrátit se domů. ,,Budeme v pořádku," slíbil jsem Nin, která stála vedle mě následoval jsem zelenou. Psychu, ta zelená vlčice nám možná pomůže. Rozkázala své smečce odnést toho robovlka.
Mlčky jsem postupoval za ní, když se zastavila, také jsem zastavil, nedaleko od ní a zaposlouchal se do jejího vyprávění, které okamžite začala. Vlčice se představila jako Flóra, polobohyně (,,Těší mne"). Začala vyprávět o jisté legendě. Legendě o nás. A o jejich světě. O vlkovi, který to tu ovládl, o tom že tam kde žije alfa Vigo, není země pustá. Že oni se mají dobře a tito vlci se příliš dobře nemají. Oni byli vyhnanci, ti kteří si nenechali useknout ocas a zničit svou přirozenost kovovými náhražkami. A Psych byl u onoho alfy. Zamrazilo mne v zádech (což je celkem ironie, když jsem plamenný vlk).
Najedou se ozval jeho hlas - hlas Psycha. Bil mi do uší, cítil jsem jeho zoufalství. Někdo ho vzal - nepochybně zelenáči a vlci od Viga. Přepadl mne strach - strach o kamaráda, dobrého vlka co nám vždy svým hlasem pomáhal vše překonat.
,,Myslím, že jednoho právě chytili. Naší ústřednu, Psycha. Je to vlk, co s námi komunikuje v myšlenkách. Ti dva zbylí... jestli říkáš pět, budou tam, možná mezi tou smečkou. Musíme tam jít, musíme zachránit Psycha a ty dva zbylé!" Vyhrkl jsem rozhodně. Psychu! Psychu vydrž, už jdeme! Pomůžeme ti. Co se děje? Co se stalo?! Jsi v pořádku?! PSYCHU!
,,Flóro, zavedeš nás do jejich země? Musíme vymyslet nějaký plán a zachránit našeho přítele. Nejspíše ho zabijou! Víš jak se tam dostat? Pomůžeš nám?"

Sledoval jsem Nin-Ji, která si vedla velmi dobře. Za jeden malý okamžik se stalo několik věcí najednou. Sám jsem ani nestihl zaregistrovat, která bije. V hlavě mi pořád zněl hlas Psycha, jehož jméno jsem se dozvěděl před několika minutami - zároveň mi řekl, že je prakticky telepat, to byla jeho schopnost. Také řekl, že jsou do toho zapletena i vlčata - což mne pobouřilo, ale nic jsem neříkal. Ty vlčata jsem viděl. V záchvatu boje jsem na vlka moc nereagoval a jen poslouchal, co říká. Rozhodl jsem se, že s ním budu mluvit až po boji.
Nin byla výtečná. Já svým ohněm propálil docela dost věcí, bohužel, popálil jsem i některé vlky. Bylo mi to líto, avšak situaci skvěle vyřešila má bojovná parťačka, jenž se toho zhostila po svém. Z robovlka vytrhla několik drátů. Uslyšel jsem jen tu vlčici, která řekla, aby jsme uhnuli. Seskočil jsem a posunul se dál. Konečně jsme se mohl rozhlédnout. Bylo tu několik vlků. Stále jsem žhnul, energie mi moc nezbývalo. Utišil jsem automaticky plamen a pokusil se o úsměv. ,,To bylo geniální," pochválil jsem Nin a olízl si čumák. Podíval jsem se kolem.
,,Všichni jste v pořádku? Moc se omlouvám, pokud jsem někoho popálil. Jsem nešika, chtěl jsem pomoct. Nejsme tu, abychom vám ubližovali. Jsme přátelé,"snažil jsem se vysvětlit, tím jsem odpověděl i vůdčí, slabé vlčici na její dotaz. Vlci okolo nevypadali nadšeně a byli prostě jiní. Nin se hned zhostila slova, vysvětlovala to samé co já. ,,Jsem Flame, kdo jste vy?" Stejnou otázku položila i Nin. Zase jsem uslyšel Psycha.
Ano, také si myslím, že nám chtějí pomoci. Neboj se, neublížíme jim. Nedovolím, aby došlo k boji. Potvrdil jsem Psychovi a podíval se na nebe. Díky Psychu, za všechny informace! Poradíme si. Neboj se, všechno dopadne dobře. Pomůžeme jim. Odvětil jsem myšlence. Zajímalo mne, kde se ten vlk nachází a co pro něj můžeme udělat. Možná mé myšlenky uslyší...

Kdo vůbec jsi, a co děláš v mé hlavě? Ptal jsem se neznámého hlasu, který se stále ozýval. Jsme propojeni? Aha. Děkuji ti za tvé slova. Navenek jsem se usmál. Zdálo se, že ten hlas komunikuje i s vlčicí, co stála přede mnou. Její jméno zaznělo. Byla to Nin-ji. Což bylo velmi zajímavé jméno. Ukázala mi i svůj pás a své hvězdice. Uznale jsem pokýval hlavou. Musela být opravdu ve svém oboru dobrá. Znovu se ozval ten hlas. Ty jsi také jen hlas v mé hlavě! Jsi tudíž reálný vlk? Ty jsi snad napojen na mne? Komunikuješ i s jinými? Chvíli jsem nad tím přemýšlel a poté si sám odpověděl, v mysli: Nejspíše ano (Samozřejmě jsem předpokládal, že to onomu vlkovi v mé hlavě neunikne)
Vlčice mne bohužel ujistila o tom, že také neví, jak se sem dostala. Měli jsme zde nejspíš nějaké poslání. A já byl rozhodnut ho splnit a poté najít cestu domů. Nebo.. možná se vrátím zpátky sám? Jen co dokončím úkol? Ano, zaměřím se na to! Vlčice se začne zajímat o ta vlčata.

Než jsem se na vlka vrhnul, uslyšel jsem známý hlas v hlavě. Prakticky jsem svými myšlenkami vlkovi odpověděl. Nemyslím si, že by měl nějaké informace! Je z plechu, naprostý robot! A nejspíše nám ani na naše otázky neodpoví. Navíc, zaútočil!

Držel jsem se na vlkovi a pomalu propaloval jeho tělo. Vlčice se okamžitě přidala k souboji. ,,Jinak, omlouvám se, nejmenuji se Uhlík! Jsem... Jsem Flame!"Křikl jsem na ni uprostřed bojové vřavy. Příval adrenalinu mi dodal sílu, kterou jsem postupně ztrácel. Sledoval jsem vlčici, která svým pružným tělem uhýbala laserům a házela hvězdice na nepřátelského robovlka.
Poté se stalo několik věcí najednou. Uslyšel jsem hlas vlka. Chtěl jsem říct Nin, že by jsme z něj měli něco vytáhnout a jestli taky slyší ten hlas ve své hlavě (ačkoliv už jsem byl na 100% přesvědčen, že tomu tak skutečně je, ale nevěděl jsem, zda-li jí říká to samé co mně), nakonec jsem to však ani nestihl.
Pode mnou se škvařil plech, který chránil robovlka. Ten však něco začal mlít ohledně nějakých dat a hlášení. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost a snažil jsem se udržet na hřbetě té nestvůrnosti. Pomalu mi docházela energie, musel jsme zeslabit plamen a proces pálení robota na chvíli zpomalit.
Najednou jsem uslyšel něčí hlas. Hnala se k nám partička cizích vlků. Doufal jsem, že to jsou přátelé - a ví, jak pryč. Nebo alespoň, jaký úkol máme splnit, aby jsme mohli pryč. Slyšíš to hlase? Jsou tu i jiní vlci. A vypadají... potřebují pomoci.
Poté se staly další věci. Na Nin vystřelily nějaké šlahouny, ale srazil jí ten vlk, tudíž se jí prakticky nic nestalo. Šlahouny však obmotaly mne a nějakého dalšího vlka, který se mi nejspíš snažil pomoci. Došlo mi, že ten robovlk se zničí - a nás zabije také. Podíval jsem se na zelenkavou vlčici, co kňučela. Moc dobře nevypadala. Tedy, vypadal spíš příšerně. Zamračil jsem se. Bylo mi těch vlků líto. Nejspíše žili pod nadvládou těchto bestií. Nehodlal jsem přihlížet!
Okamžitě jsem veškerou svou energii koncentroval do plamenů, které ze mě vytryskly jako vodopád. Pomalu ale jistě jsem propaloval kov, přičemž jsem sledoval vlka vedle mne. ,,Zachráním nás. Všechny!" Křikl jsem rozhodně a v tu chvíli se kovové spáry pod zuřivým plamenem rozpadly. Okamžitě jsem chňapl kusy kovu, jež objímaly světlého vlka do zubů a propaloval je.

Myšlenky se mi honily hlavou. Uklidňoval jsem sám sebe, že se dostanu. Slíbil jsem Larisse, že se vrátím a to také splním! Pln energie a nového odhodlání v žilách jsem vstal. V hlavě se mi ozval čísi hlas. ,,Vždyť já ani nemluvím! Neposlouchej mé myšlenky!" Zasyčel jsem tiše na odpověď tomu hlasu, co se v mé hlavě ozval. Zakýval jsem hlavu. Asi jsem blázen. Už blouzním.
Pomalu jsem vstal a mé oči, kterými jsem nyní už vcelku dobře viděl, se zaměřily na béžovou vlčici. Mile jsem se usmál. Vlčice vypadala zmateně, zaregistrovala mne až po chvíli, když se přestala prohlížet. Byla jako já? Vcucnuta a přeměněna? Proč se to děje? Povzdechl jsem si a stále ji sledoval. Její oči mne konečně zpozorovaly.
,,Nejsem žádný Uhlík. A jsem naprosto normální vlk!" Po chvilce mlčení se podívám na své tlapky. ,,Tedy, spíše jsem asi byl normální vlk. Teďka jsem no... ohnivý vlk?" Pohodím hlavou a otočím jí na stranu. ,,A ty? Co jsi zač. Na boku máš no.. nějaké hvězdice. Jak se jmenuješ?" Zasypal jsem neznámou otázkami.
,,Jistě jistě, máš pravdu, už jdu. Musíme se odsud dostat. Proč jsme tady? Víš něco víc? Taky tě vcucla ta díra?" Sám sebe jsem moc nepoznával, byl jsem možná až příliš dotěrný. Byla to však snaha jen vrátit se z téhle pustiny zpět, za Larissou. Za smečkou. Za mým normálním životem.
V dálce jsem jako malé tečky uviděl nějaké malé stvoření. Byla to vlčata. Usmál jsem se. Možná ví, jak se vrátit! Chtěl jsem na ně zakřičet. Všiml jsem si, jak byla zbídačená. Asi život na této pustině nebyl zrovna nejpříjemnějším místem k životu. Bylo mi malých tvorečků opravdu líto. Už už jsem na ně chtěl něco zavolat, ale jak rychle přišli, tak rychle zmizeli.
Uslyšel jsem řinčení kovu. Podíval jsem se před sebe. Byl tam nějaký vlk. Plechový. Bylo to vůbec možné? Vlk z plechu? Měl nějaké pocity? Nebo to byla tupá mašina? No, za chvilku jsem to zjistil - jen co vlk promluvil.
Chtěl jsem na něj něco vykřiknout, ale zdálo se, že vlk byl naprogramován na zabíjení vetřelců - což my jsme asi opravdu byli. Odhrnul jsem tesáky. A pak mi došlo, že vlastně tesáky vůbec nepotřebuju. Zesílil jsem plamínek. Tak ukaž, co umím!
Vystřelil jsem jako raketa naproti plecháčovi. Jeho lasery mě vždy o kousek minuly. Nečekal jsme, zda se mladá vlčice odhodlá pomoci mi. Vyskočil jsem a skočil vlkovi na záď. Pod mýma nohama se kov začal škvařit a já cítil smrad spáleného plechu.

Tma a chlad. To jsem pociťoval. Byla to jen chvíle. Před očima se mi mihly moje vzpomínky. Na rodinu, na přátele, na smečku a na Larissu. A pak se svět zatočil. Motal jsem se, žaludek se mi točil a já v krku cítil pachuť žluče. Cítil jsem, jak mi vítr křičí do uší. Rychlost. Padal jsem? Možná. Ale bylo to rychlé. Točil jsem se pořád dokola, v uších mi řinčelo a já si v tu chvíli přál jednoduše zemřít. V hlavě jsem neměl nic, byl to moment.
Ucítil jsem náraz, jako bych právě spadl na zem, ale pak se to zase změnilo v další rychlý pád. Padal jsem, padal. Mé tělo žhnulo, cítil jsem se, jako by mi celé mé tělo spaloval žár. Jako by mi plameny pálily maso, jako by mi plameny ničily tkáň a přeměnily ji do uhelnaté černé. Oči jsem měl v jednom ohni. Doslova. Ukrutnou bolest jsem prožíval několik chvil, ale přesto jsem si přál zemřít. Ať to bylo, co chtělo, nejradši bych se už neprobudil. To pálení mi ničilo mozek. Najednou to přestalo. Cítil jsem se, jako na pláži. Jako by mne ozařovaly příjemné sluneční paprsky. A pak byla tma. Byl jsem mrtev?
Ucítil jsem náraz, jemné štípnutí a vše ustalo.
Jako bych se probudil z ošklivého snu. Oči mne stále pálily, měl jsem chuť je vyrvat z důlků. Na čele mne cosi tlačilo. Byly to nějaké tmavé brýle, které jsem si nasadil a... Vidím. Viděl jsem. Jak to je možné? Otočil jsem se kolem své osy. Ano, opravdu jsem viděl. Stíny. Červenou pustinu, která se táhla na míle daleko. Viděl jsem plameny, které obklopovaly mé nohy. Ne jen nohy. Celé tělo. Užasle jsem se koukal kolem.
Na zemi jsem uviděl vlčí tělo. Zaraženě jsem vlčici sledoval. Co tady dělala? Také ji vcucla ta černá díra? Ví, jak se vrátit? Tohle se mi honilo hlavou. Cítil jsem ještě bolest, která vystřelovala do všech mých končetin. Instinktivně jsem si lehl.
Najednou kolem mě plameny zmizely. Byly jen malé, matné. Užasle jsem to pozoroval. vycházely ze mě. Hořel jsem. Když jsem své tělo pobídl, znova se rozežhnuly více. Mohl jsem je korigovat. Bylo to jako dýchání. Nádech - plamen, výdech - utišení, plamen, utišení, plamen...
Cítil jsem se trochu vysílený. Znovu jsem si lehl a čekal jsem. Plamínky jsem nechal jen matně hořet a energie se ke mě chvíli zase vrátila. Pochopil jsem - nesmím to využívat příliš. Jinak ztratím energii. Unavím se. Umřu?

Stál jsem, napětí ve mě rostlo. Larissa na mě mluvila, ale její hlas byl prostě jiný. Změní se snad kvůli tomu v levharta? Opravdu jsem si myslel, že tomu tak bude. Pach z ní šel cítit, ale byl opravdu slabý. Nechtěl jsem, aby se změnila. Pocítil jsem hroznou paniku. Nemohla se změnit. Co bych pak dělal? Musel bych ji zabít, kdyby byla tím zvířetem? Přepadl mě strach. Tohle jsem nikdy necítil. ,,Prosím, Larisso, už to neje-" nedořekl jsem.
V momentě se stalo několik věcí najednou. Larissa vstala, slyšel jsem jak její drápy zaškrábaly o skálu. Přiběhla ke mně a přitiskla se na mě. Cítil jsem její teplo, bylo to příjemné. Vůbec jsem to nechápal, podíval jsem se na ni, ačkoliv jsem ji neviděl. Srdce mi bušilo až v krku, cítil jsem se příjemně, avšak to se zanedlouho proměnilo. Cítil jsem strach. Její.
,,Hvězdná brána?" Vyjekl jsem. Až teď jsem ucítil sílu, která mě táhla dozadu. Dál od Larissy. Dál od jejího tepla. Dál od příjemných pocitů. Cítil jsem její zuby na svém hřbetě, táhla mě zpět, ale brána byla silnější. Zachytil jsem se drápy, sápal jsem se zpět k ní. ,,Larisso!" Křičel jsem. Její hlas už nezněl tak špatně. Poslední slova byla jemná, byly její. Sápal jsem se zpět, slyšel jsem zvuk drápů, které se otíraly o skálu. Tak moc jsem se snažil. Vzhlédl jsem směrem k ní, cítil jsem její pach. Pár kroků vpřed. Držet se. Nepustit. Adrenalin mi proudil žilami. ,,Larisso! Ať se stane cokoliv.... VRÁTÍM SE!" Křičel jsem na ni. Nechal jsem, aby mne neznámá věc vtáhla, pohltila mne. Nemělo cenu se bránit. Neznámým silám se nikdo neubrání. ,,Mám tě rád," zašeptal jsem, aby to slyšela. A pak mě brána pohltila.

Ocitl jsem se neznámo kde.

--> Yalor

Ačkoliv jsem neviděl nic, hleděl jsem směrem k Larisse. Ta nedbala mého varování. Cítil jsem se trochu zklamán, ačkoliv se nic nedělo. laň se v levharta neproměnila, ale já ho stále cítil. Lehl jsem si však na zem, avšak svaly jsem měl stále napnuté. Co kdyby se najednou ta laň proměnila a na Larissu zaútočil levhart? Měl jsem ji rád. Přes to všechno, měl jsem ji hrozně rád. A vzhledem k tomu, že se laň neproměnila, dal jsem na Larissu a vyčkával. Přece bych ji neopustil? Byla to jedna z mála, ke které jsem měl tak dobré pouto.
Poslouchal jsem Larissu, jak přežvýkává maso. Ležel jsem dále, už ne příliš napjatě, ale trochu více klidně (avšak stále jsem se měl na pozoru, protože jsem této záhadnosti nevěřil! Moje smysly přece jen tak nelžou!). Povzdechl jsem si. Já sám jsem hlad neměl, adrenalin v mé krvi byl stále vysoký a hlad se neobjevoval.
Larissa stále žvýká. Najednou jsem uslyšel hluboký hlas. Povyskočil jsem. Cítil jsem Larissu a cítil jsem i levharta. ,,Larisso, tohle se mi opravdu nelíbí." Znovu jsem se napřímil a svaly se mi natahovaly. Bylo mi trochu smutno, že mi neuvěřila. Byla to ještě Larissa? Co to bylo za hlas?

Děkuji moc, za oba má vlčiska. Ano, omlouvám se, poslední měsíc jsem tomu nedala moc aktivity. Bohužel, do prázdnin to nebude s mým hraním zrovna nej. Samozřejmě, Yalor odehraju s velkou aktivitou, avšak k vlastním hrám se nemám :D

Athai - 4% do Obratnosti, 2 do rychlosti a 2 do schopnosti lovu.
Blindulín - 7% do síly 5% do vytrvalosti a 5 do obratnosti

Děkuji :)

Zas a znovu se omlouvám, pokusím se teď častěji - do Yaloru - dávat příspěvky. Ale poslední měsíc školy je brutální, takže se fakt omlouvám.

<-- Bull Meadow

Zatřepal jsem hlavou. Jako by vyprchalo nějaké kouzlo. Avšak, necítil jsem žádnou změnu. Jako bych měl všechno jasnější. Uvědomil jsem si, že mne tato vlčice okouzlila. A stále jsem jí byl okouzlen, ačkoliv vyprchalo to, co mě k ní přivedlo. Nadechl jsem se a ťapkal jsem za vlčicí, ke které jsem cítil mnohé.
Ťapkal jsem po trávě, jež mě šimrala na tlapkách a malých kamíncích, až jsem konečně došli na nějakou rovnou plošinu. Srnu jsme zde položili. Avšak já stále cítil toho levharta. Linul se z té srny. Možná na ni zůstal ten pach? Z přemýšlení mě vytrhl hlas vlčice. ,,No... Nikdy jsem ho neviděl. Protože jsem slepý, samozřejmě," odkašlal jsem si. ,,Ale je to nějaká velká kočka. Myslím, že mi o ní vyprávěli rodiče. Žije v lesích a na horách. Má takové... tečky. Něco jako gepard?" Usmál jsem se na ní. Byl jsem rád, že jsem jí mohl něco vysvětlit.
Mrtvýma očima jsem se zahleděl k mršině, ze které pach vycházel. Zůstal by na té mršině ten pach tak dlouho? Bez toho, aniž by se jí ta kočka pokusila sníst? Pach mi přišel nebezpečný. Podíval jsem se směrem, odkud jsem cítil Larissu. Rozšířily se mi oči. ,,Larisso, utíkej! Nevím jak, ale... ta mršina! Nesmrdí jen tak. Nemůže na ní zůstat levhartí pach tak dlouho. Bude to ten levhart!" Vyjekl jsem.

// Nevím, jestli nám bude Felinátor ještě osudovat, takže... :D

//Hádejte, kdo ožil? :D

Dva vlky jsem cítil, ale zdálo se, že jejich pach se postupně vytrácel. Strávili jsme na téhle louce hodně dlouhou dobu, bylo na čase hnout se z místa. Cítil jsem jemný vítr, co mi cuchal srst. Všude bylo teplo, jako by najednou začínalo léto, ačkoliv tomu však tak nebylo. Vždycky tu byla možnost, že se znenadání rozprší a nebe budou křižovat blesky. Nenáviděl jsem blesky.
Larissin hlas mě odtrhnul od myšlenek. Chvilku jsem ji zkoumavě pozoroval a chtěl jsem jí rozepřít, aby se vydávala tím směrem, ale i tak nemělo cenu nic říkat. Byla v pohybu a já ji v těsném závěsu následoval.
Přišel jsem blíže, ale ne natolik. Vítr se otočil a já ucítil drsný, nebezpečný pach. Ano, věděl jsem, co to bylo. Kočkovitá šelma, nebezpečná šelma. Larissa měla hlad, cítil jsem to v jejím hlase. I mě zakručelo v břiše. ,,Cítím levharta." Dodal jsem spěšně a apaticky jsem tikal očima všude dokola. Ačkoliv jsem nic neviděl, dávalo mi to lehký pocit bezpečí. Byla už dávno tma, kolem bylo slyšet cvrkání pár lučních koníků. Nadšení Larissy nepominulo a já byl zděšený. Museli jsme laň dostat co nejrychleji pryč. Bál jsem se, že by kočkovitá šelma mohla být poblíž. To by bylo opravdu nemilé setkání.
Čapl jsem kus laňe do zubů a rychle směřoval k horám.

//Sněžné tesáky