Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nasál jsem čerstvý vzduch, který mne uvedl do jakéhosi většího klidu. Pomalu ze mě prchala veškerá zloba. V dálce jsem ucítil dva vlky. nechtěl jsem rušit, tudíž jsem změnil směr a mířil dále od nich. Chvíli jsem takhle větřil. Cítil jsem jeleny, zajíce a veškerou zvěřinu. Některé stopy byly staré, jiné nové.
Ucítil jsem i Larissin strach, chvěla se, když jsem začal mluvit. Nechtěl jsem, aby jí má slova bolela, chtěl jsem jí podpořit. Nemyslel jsem si o ní vůbec nic zlého. byla to nejlepší, co mě za posledních pár týdnů potkalo. Mával jsem ocasem ze strany na stranu. ,,Takhle nemluv. Kdyby jsi zemřela, nebyla by jsi teď tady. Nemluvila by jsi se mnou. Přišel bych o důležitou osobu ve svém životě! Nechci tě ztratit. A názor na tebe mám, tvá minulost to nezmění. Co se stalo, stalo se. Nemohla si se vzepřít, pak by jsi zemřela. A tvůj bratr to jistě pochopí. Nezemřel. Bylo to nařízení otce, nedělala jsi to dobrovolně. To stačí." Řekl jsem a povzbudivě jí olízl tvář. Usmál jsem se. I kdyby udělala sebehorší věc, měl jsem ji rád a názor na ni jsem už měl. ,,Neobviňuj se... Změňme téma."

Jé, super :)
Tlapky Blindovi do vzduchu
a 6 % do všech dovedností :)

*

Cítil jsem, jak slunce hezky hřálo a já na tváři třímal vřelý úsměv. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ačkoliv jsem nic neviděl. Nasával jsem okolní pachy, cítil jsem čtyři jiné vlky, ačkoliv těm jsem nevěnoval pozornost. Užíval jsem si společnost Larissy, moc hezky se mi s ní povídalo. Byl jsem šťastný a svou radost jsem vyjadřoval houpavými pohyby svého ocásku.
Larča cítila vděčnost. Já se usmíval, byl jsem rád, že byla šťastná. Na její minulost jsem se už neptal, ačkoliv ve mě byla prostě velká zvědavost. Larissa pak najednou začala mluvit sama a mě se pomalu otevírala pusa. Když ukončila své povídání, byl jsem naštvaný. Na jejího otce, na tu bezcitnou zrůdu a na bezcitného alfu, který v mých očích byl červem.
,,Řeknu ti jen, že jsem naštvaný. Taková nespravedlnost! Tvá matka byla dobrá vlčice, ale tvého otce bych nejradši zakousl na místě. Ty za to nemůžeš, Larisso, nevyčítej si to! To tvůj otec, váš alfa a prostě... byla jsi vlčetem, kdyby jsi neposlechla, udělal by ti něco horšího, možná by tě i zabil! Možná to nebylo správné, ale neměla bys z toho vinit sebe, nýbrž otce a alfu! Neměla jsi na výběr a já jsem radši, že se stalo, co se stalo, než aby tě zabili!" Opravdu to ve mě vřelo, cítil jsem horko co mne zalilo. Povzdechl jsem si.

<-

Pomalým krokem jsem šel vedle ní, tlapka střídala tlapku a já slepýma očima hleděl směrem k Larisse. Hlavou se mi honily různé myšlenky, především na budoucnost. Měl jsem v plánu jít a přidat se do smečky, ačkoliv už jsem prakticky byl členem. Chtěl jsem se sejít s Aetasem a promluvit si s ním, o všem. Mimo jiné mě však lákal život tuláka, ale myslím, že Tesse i Aetovi by to bylo líto. Povzdechl jsem si a mávl ocasem. V dálce jsem cítil pach Aeta, ale Larissu jsem opouštět nechtěl a tak jsem to neřešil a šel dál.
Usmál jsem se na ni. ,,Na své dětství si nemohu stěžovat, ačkoliv bych některé vzpomínky rád vymazal." Tupě jsem se zahleděl na nebe a zastříhal ušima. ,,Aetas jako vlče? Hnědivý, miloučký a temperamentní... A vlčátkovitý," zasměju se a mávnu ocasem.
Larissa zrychlila a tak jsem přidal na tempu, abych mohl běžet vedle ní. Cítil jsem teplo, co vyzařovala a nervozitu, kterou jsem vycítil, při položení otázky na její rodinu. Nemohu říci, že se ve mě nevzbudila jakási zvědavost, jež chtěla o Larisse vědět vše. Poté, když promluvila, jsem zpomalil a povzdechl si. ,,Minulost je minulost a já hledím jen na to, co je zrovna teď. Obrázek o tobě už mám. Ale pokud o tom nechceš mluvit, nutit tě nebudu," řeknu s úsměvem.

-> Bull Meadow

Mile jsem se usmál. Líbila se mi její slova a nad tím, co říkala, jsem se mírně uculil. Pomalu jsem šel vedle ní, směrem pryč. Vesele jsem houpal ocasem a nasával vůni okolí. Cítil jsem i její příjemný pach, který mne přitahoval. Olízl jsem si suchý nos a podíval se k nebi, ačkoliv jsem pořád viděl jen temnotu. Ve větru jsem cítil, že bude pršet a opravdu, bylo tomu tak. Zanedlouho se z nebe spustily jemné dešťové kapky a na zemi bylo opět kluzko.
,,Děkuji," řekl jsem jí. Rád bych viděl, jak v tom vypadám, ačkoliv jsem si to dovedl alespoň trochu představit. Déšť mi náladu nezkazil a já stále mával ocasem sem a tam, přičemž jsem mířil ven z lesa. Nad jejími slovy jsem jen spěšně kýval hlavou.
,,Mí rodiče?" Podíval jsem se na ni, otázka mne však příliš nezaskočila. Jen jsem se zamyslel a pokračoval. ,,Mí rodiče byli alfa párem. Byli to silní vlci. Má matka byla vždy laskavá a otec... možná trošku přísnější, ale i tak jsem oba miloval. Nemohu si na své dětství stěžovat. I mí sourozenci byli skvělí. Aetas si vždycky hrál na alfu a doufal, že jím jednou bude - splnilo se mu to. Tessa byla miloučká, vždycky si hrála na Aetovu rádkyni. No, do chvíle, než jí unesli cizí tuláci.. pak byla taková... nešťastná, uzamknutá. Trochu jsme se pak pohádali. Byl jsem tehdy hrozně zbrklý a pitomý..." Povzdechl jsem si a podíval se dopředu. ,,A co ty?"

--> Zlatý les

Tiše jsem jí naslouchal a cítil jsem se trochu provinile, bála se o mně a mě to bylo dost líto. Hleděl jsem na ni a i když jsem měl před očima pouze tmu, viděl jsem jaký výraz má. Představil jsem si ho jako by to byl obraz, který mohu vidět přes onu temnotu. Povzdechl jsem se a usmál se. Vstal jsem a Larissu obejmul. ,,I když se známe chvíli, jsi pro mě důležitá osoba a nechci, aby se ti něco stalo. Na to pamatuj." Pomalu jsem se od ní odtáhl a na tváři jsem měl stále ten samý úsměv.
Najednou jsem v mysli uslyšel čísi hlas, jako by mi někdo vnuknul své myšlenky. Kolem očí jsem ucítil kousek jemné látky. Netrvalo mi dlouho a došlo mi, že to musel být nějaký bůh, který mne obdaroval. Vesele jsem onomu vlčímu bohovi poděkoval - v mysli.
,,To je dobrý nápad, pořádně jsem to zde ještě neprozkoumal - ačkoliv nevím, jestli by jsme neměli zůstat se smečkou. Samozřejmě, půjdu tam kam ty," vesele vstanu a protáhnu si záda.

Seděl jsem na zemi a slepýma očima hleděl na Larissu. I když jsem jí neviděl, uměl jsem si představit, jaký měla pohled. Jistě utrápený a lítostivý. Musel jsem vypadat zvláštně, určitě jsem byl rozcuchán a celý od krve, díky trnitým křovinám, ze kterých jsem se před chvíli dostal. Stále mě ještě bolelo celé tělo, sem tam jsem ještě narazil na nějaký trn, třeba zaseknutý v ocase či někde na břiše.
Oblízl jsem si krev, která tekla z mnoha ran a cítil jsem, jak mě opouští síly. byl jsem trochu zesláblý a tak jsem si radši lehl. Byla to velmi únavná chvíle, ale byl jsem rád, že je Larissa v pořádku. Nechtěl jsem však, aby se kvůli mě trápila atak jsem nahodil úsměv a snažil se být co nejvíce pozitivní.
,,Tohle neříkej. Jsi důležitější než já a každý vlk by se snažil tě dostat ven. bohužel, nemám tak silnou magii a ani neumím nic lepšího než tohle. Byl to zbrklý plán, ale jednalo se o TVŮJ život," zdůraznil jsem a usmál se. Měl jsem Larissu rád a i kdybych měl skočit do rozbouřené řeky, jen abych ji vytáhl, udělal bych to, i kdyby mě to stálo život. Byla to moje kamarádka a já ji měl rád. No, vlastně jsem cítil, že ji mám hodně rád. Nic takového jsem k nikomu necítil, ale možná to bylo jen nějakým okouzlením, či ztrátou krve. Zasmál jsem se těmto myšlenkám, i když jí asi muselo připadat divné, že se zrovna teď směju.
,,Není vůbec zač. Já jsem v pořádku, nemusíš mít strach. Vím, že se na mě koukáš, jako bych umíral - vážně to nic není, nedělej si starosti," zazubím se a vstanu. ,,Můžeme jít dále, nebo.. kam chceš." Usmál jsem se a mávnul ocasem.

Mluvila skoro poeticky, tak rád jsem poslouchal její hlas. Jen jsem přikyvoval a poslouchal vše, co říkala svým krásným, jemným hlasem. Mával jsem ocasem a hleděl na ni, ačkoliv jsem ji bohužel vidět nemohl. Ach, jak rád bych spatřil její tvář. Představit jsem si ji dokázal, ale myslím, že to nemohlo být tak skvělé, jako vidět ji naživo.
,,Ano, nejspíše to byla omluva. Alespoň něco," pronesl jsem lehce. Byl jsem rád, že mi bohové umožnili na malou chvíli vidět, takže určitě nebyli tak moc zlí. Asi měli své dny, své zkoušky. ,,Byl," vydechl jsem. Byl to zázrak. Velký zázrak.
,,Přátele jsou nejlepší věci, co na světě máš," říkám a při tom kývám hlavou nad veškerým jejím polemizováním. ,,Není to tak hrozné. Měl jsem čas si postupně zvyknout a smířit se s tím. Vidět znovu byl pro mne šok, ale jsem rád. A mám šťastný život. Stále." Tímto jsem to lehce uzavřel.

Ležel jsem v bodlavém ostružiní a snažil se nehýbat. Cítil jsem jak moje svaly tuhly a ostny se pod mou váhou lámaly, stejně tak dřevo ze kterého byl keř stavěn. Larissa se však dostala do bezpečí a to bylo hlavní. Snažil jsem se zvednout, avšak to nebylo nic příjemného. Byl jsem opatrný,zvedal jsem se a přitom se mi zabodávaly ostny do tlap. Nakonec jsem však přetrpěl velkou bolest a postavil jsem se na tlapy. Přeskočil jsem křovinu a dostal se k Larisse. Sedl jsem si na zem, z tlapek a polštářků jsem si vytrhával pomocí zubů trny. Vždy jsem při tom lehce zakňučel, skokem jsem si trny zadřel více do polštářku a bolelo to. Nakonec jsem si vytrhnul i zbylé trny v celém těle. ,,Jsi v pořádku?"

Tuhlo, byla zima. Na záda mi dopadaly malé kousky bílého sněhu, jenž jsem bohužel neviděl - ale cítil jsem je. Vpíjely se mi do srsti a já se občas oklepal, abych je smetl pryč. Vzdalovali jsme se od všech vlků, úkryu, od smečky. Byl jsem tu jen já a ona.
,,Bohové jsou krutí, že si z tebe takto utahují! Ty jako medvědice? Nedokážu si to ani živě představit. Bohové jsou zde velmi prazvláštní, divím se, že ještě nezpůsobili nějakou katastrofu... Co bude příště, začnou z nebe padat borůvky? Nebo kameny? Jen pro jejich pobavení..." Byl jsem těmito šokujícími incidenty poměrně rozhořčen. Kvůli bohům se stalo Larisse tolik nepříjemných věcí!
,,Ano, bylo to skvělé. Běhal jsem štěstím po PLÁNI jak šílenec, štěstím jsem se doslova vyválel ve sněhu. A v dálce stál Trion... Nejspíš si hned pomyslel, co jsem to za blázna, že tu tak vyšiluju," zasmál jsem se nad tou příhodou a usmál se na Larissu. ,,Ano, to doufám. Je to skvělý vlk, možná se jen schoval do nějaké JESKYNĚ, přeci jen, teď všude panují bouřlivé sněhové závěje. Asi se jen někde zasekl. Ale cítím, že je v pořádku." Opravdu jsem si o mého přítele dělal starosti, ale cítil jsem, že mrtev jistojistě není. Prostě jsem to věděl.
Podíval jsem se na ni, když mi položila tu otázku. ,,Ne, vůbec ne. Jsem rád, že tě to zajímá... Od malička jsem viděl trochu hůř, ale nebylo to tak strašné. Jen do dálky jsem příliš neviděl, ne že bych měl před očima úplně mlhu. Prostě jsem jen nemohl zaostřit. No, postupem času se to zhoršovalo, oslepl jsem na jedno oko. Jednou, když jsem se šel vydat ulovit nějakou POTRAVU, jsem narazil na medvěda. Od něj mám jizvu přes oko, které mi taky vzal. A tak jsem oslepl. Nějak se mi podařilo toho medvěda zabít, nejspíš to byl adrenalin a prostě.. nevím, není mi to jasné, jak jsem to dokázal." Povyprávěl jsem jí stručně svůj příběh. Nebylo na tom nic zvláštního, stejně bych se časem stal slepým, mé oči se postupně s věkem zhoršovaly čím dál víc. Medvěd či čas, bylo to jedno.
Najednou se z ničeho nic Larissa skutálela z kopce. Cítil jsem, jak se její pach vzdaluje, jak její teplo z těla mizí z mého dosahu. Díky větru jsem cítil, že zůstala někde dole. Navíc kňučela, slyšel jsem ji i když byla daleko. Hned jsem se rozběhl jí pomoci, až příliš zbrkle jsem se snažil dostat k ní, naštěstí jsem se nesvalil, ale udržel se. Dole bylo ostružiní, cítil jsme ho když jsem se přiblížil a jeden trn mne píchl.
Nevěděl jsem, jak ji dostat ven, ležela tam, uvnitř. Element nebyl tak silný, aby křoví odvál a tak jsem se rozběhl a skočil na tu pichlavou křovinu tak, abych ji svou váhou polámal a Larisse utvořil průchod ven. Cítil jsem, jak se mi trny zabodly do všech částí těla, projela mnou vlna bolesti, vyjekl jsem. Cítil jsem, jak si krátké ostny našly mé maso. jak se do něj dřely a každý pohyb byl pro mě bolestivý. ,,Zvedni..se. Můžeš?" I mluvit mě bolelo, měl jsem trny zapíchnuté všude po těle a v srsti. Musel jsem sám vypadat jak bodlinatý keřík. Z malých ranek tekly čůrky krve, ale vykrvácet se na to zrovna nedalo. Čekal jsem, až se Lar zvedne. Nevěděl jsem, zda li se zvednu sám, ale teď mi to bylo srdečně jedno.

Sněžilo, skoro celý den. Měj jsem pocit, že doslova ve sněhu plavu, bylo ho opravdu dost. Seděl jsem dál a svýma slepýma očima jsem se díval stále dopředu. Poslouchal jsem, co mi Larissa říká. Zdála se být nadšená, nejspíše velmi nadšená.
,,Vlk jako jelen?! Za tím budou jistojistě nějací bohové. Je mi ho celkem líto, chudáček... Být naháněn tlupou vlků, nemusel to přežít. Ale je to velmi zajímavé vyprávění!"
,,Když jsem viděl? Potkal jsem tehdy vlka, jmenoval se Trion. Byl jsem rád, že si mohu někoho prohlédnout, že můžu vidět barvy, že mohu sledovat ptáky na nebi a byl jsem... hrozně šťastný. Bohužel, netrvalo to dlouho a znovu jsem oslepl. S Trionem jsme se vydali tady, no ale... po cestě jsem ho jaksi ztratil. Doufám jen, že se mu nic nestalo a že se shledáme. Říkal, že chtěl do smečky." Vesele se usměju a mávnu ohonem.
Kývl jsem jí na odpověď a vydal se za ní, mezi stromy. Postupoval jsem podle pachu, ve sněhu se mi trochu hůř chodilo. Nakonec jsem šel po jejím bohu a nažil se vyhábat všem stromům.

Tessa ke mě začala promlouvat, tak jsem jí poslouchal a usmíval se na ni. Přesto se pak začala vzdalovat a nakonec její pach zmizel z mého dosahu. Kam šla? Nevěděl jsem. Myslel jsem, že možná šla za Aetasem a tak jsem ji nechal. Jen jsem jí věnoval poslední pohled a usměv, poté jsem svou pozornost začal věnovat Larisse.
Nad její větou jsem kývl. ,,To máš tedy také štěstí. My se sourozenci taky vycházeli tak nějak neutrálně, každopádně, budu rád za tvé vyprávění," svolil jsem s velkým nadšením a pohupoval jemně ocasem - sem a tam - tam a sem - hleděl jsem na ni, slepýma očima a i když jsem ji neviděl, měl jsem jistou předtuchu, jak by asi mohla vypadat.
Nakonec se mi popsala a já jen kývl. Opravdu, dokázal jsem si ji dobře představit. ,,Určitě ti ta čelenka sluší," odvětím vlídně a zazubím se. ,,Nedávno mi bohové propůjčili moc vidět, alespoň na chvilku. Škoda, že jsme se nepotkali dříve," pronesl jsem.
,,No, úplně skvěle jsme spolu nevycházeli, ale myslím, že po těch letech... určitě se to změnilo."
,,Moc rád se půjdu projít," pronesu s úsměvem.

Nevadilo mi, že Tessa moc nereagovala, alespoň jsem měl čas prohodit pár slov s onou vlčicí přede mnou. Byla velmi milá, milejší jsem možná nepotkal. Nebo tuto domněnku způsobovala až nadměrná přitažlivost, kterou mne přitahovala. Proč? Sám jsem nevěděl. Jako by mne očarovalo nějaké kouzlo, ale zdálo se mi, jako by jsem tu vlčici začínal milovat. Jak se to stalo? Netuším! Nikdy jsem se nezamiloval do někoho, koho znám jen pár minut!
,,Ano, jsem rád, že zase můžeme být všichni společně jako rodina. Rodina mi příjde jako ta nejdůležitější věc na světě. A jsem rád, že jsem tu svou našel," pronesu s úsměvem a zastříhám ušima. Slepýma očima jsem se podíval směrem k obloze a poté zase zpět na vlčici.
,,Možná to bude znít zvláštně, ale... jak vypadáš? Bohužel, jsem slepý a nemohu tě vidět. Rád bych si tě alespoň představil. Jestliže ti to vadí, nemusíš," věnuji vlčici nenucený úsměv .
,,Aetas možná má důležitější práci, ale své členy by zanedbávat neměl. zvlášť ty co se před chvílí přidali," trvám si na svém a pak se zasměju. ,,Jsem rád, že ti to však nevadí." Podívám se směrem k Tesse. Stále tu byla, cítil jsem ji, ale zdálo se že je úplně mimo. Povzdechl jsem si a otočil se na Larissu.
,,Zajímavé. Já přišel vcelku před nedávnem, stihl jsem potkat pár zajímavých vlků a vlčic. Avšak, jaksi jsem cítil, že by v nějaké ze smeček mohl být Aet s Tess. Oba to jsou typ vlků, co neradi nejsou mimo smečku, takže mi bylo jasné, kde asi mohou být. Trefil jsem smečku a našel jsem sourozence, je to pro mne úspěch," zasměju se a zastříhám oušky. Larissa mi přišla jako skvělá vlčice, zvlášť se mi s ní velmi dobře povídalo.

Tessa "vypadala", že jí to nezajímá, nebo spíše, asi se do něčeho zahleděla a tak neodpovídala. Nechtěl jsem to řešit, když neměla náladu si povídat, tak jsem ji nemohl nutit. Možná mne nevnímal a prostě přemýšlela - což jsem jí nezazlíval, alespoň jsem měl čas seznámit se s milou neznámou.
Vlčice, ke které jsem došel, se nejspíše lekla. Asi jsem jí překvapil, možná byla také zamyšlená. Dnes všichni moc přemýšlí!
,,Ah tak, promiň. Měl jsem se ptát přímo tebe. Moc mne těší, Larisso. Kamarádka mého bratra je i má kamarádka. Také se brzy - doufám - přidám do smečky, tudíž se asi budeme vídat častěji?" Zazubil jsem se na ní a její příjemná vůně se rozprostírala kolem mě.
,,Ale vůbec! Aetas tě opustil, kvůli nějakým svým věcem, to se přeci nedělá, zvlášť u nováčka, který nezná ani zdejší okolí! Tudíž by jsme se jako celá rodina měli odpustit za své nezdvořilé chování vůči tobě." V této chvíli jsem opravdu mluvil až přehnaně, možná jsem byl trošku zblázněný a ta vlčice mě doslova okouzlila. Prostě mi nyní přišla rodina to poslední, co jsem chtěl řešit. ,,Takže, pardon za nezdvořilé chování. A rád tě poznávám - jsi už dlouho v tomto světě?" Usměji se a mávnu ocasem. Škoda, že jsem si tu milou vlčici nemohl prohlédnout, před očima jsem měl pořád tu známou tmu.

Déšť se zdál být poněkud mírnější, jen poprchávalo. Nohy mi klouzaly, držel jsem se na nohou jen stěží. Radši jsem si pomalu sedl, abych neuklouzl a před dvěma dámami se tu nesložil k zemi jak pytel brambor.
Hlavu jsem otočil k Tess, mé slepé oči se však dívaly někam za ni. Čumák jsem měl studený a zmrzlý, nasával pachy okolí. Usmál jsem se na svou sestřičku a nadšeně mávl ocasem. Hlavu jsem nasměroval k nebi. ,,Aetas? To byl on? Dojdu za ním potom, zmizel pryč, asi má nějakou práci. Nechci jej teď rušit." Odvětil jsem jí. Ačkoliv jsem chtěl svého bratra vidět, přesto jsem za ním nešel. ,,Vede teď smečku, že? To je mu podobné. Byl pro to určen." Zastříhal jsem ušima. ,,Jak se vůbec máš Tess. Co děláš, co se stalo, jak se ti daří? Je to už mnoho let." Chtěl jsem o sestře vědět vše. To samé poté o Aetasovi, až si s ním půjdu promluvit.
Mou pozornost upoutala vlčice nedaleko za Tessou. Její pach byl... zajímavý. Voněla jako louka, na níž se probouzí jarní kvítí, jako jemné slunce s příměsí...bizoní krve? Pousmál jsem se na ni, přišlo mi neslušné ji jen tak ignorovat. Aetas si s ní předtím povídal a pak odešel. Nezdvořák! Opustit takto krásně vonící vlčici? Blázen! Ale chápal jsem, určitě měl důležitější věci na práci, byl to přeci jen alfa... Ale nechal jí tu, samotnou. Vesele jsem vyskočil a ťapkal si to k ní. Byla od nás jen pár metrů, takže tuto vzdálenost jsem překonal pár kroky. ,,Zdravím," řekl jsem vesele a kmital ocasem. Podíval jsem se na sestru. ,,A toto je kdo?" Zeptám se jí. ,,Omlouvám se za nás, je neslušné ignorovat někoho v naší blízkosti. Já jsem Blind, a ty?" Usměji se na ni, hlavu nakloním k ní. Kmitám pohledem k Tess a zpět na tu vonící neznámou.

Na mou hustou srst, která se ještě nestihla pomalu obměnit dopadaly kapky deště, zato sněhu ubylo. Byl jsem zato rád, ačkoliv teď všude byl led a mě trochu klouzaly tlapy. Navíc, když jsem slepý, není to zrovna ideální. Neměl jsem v úmyslu spadnout, tudíž jsem se pohyboval maximálně opatrně.
Najednou jsem ucítil další pach, jenž se táhl ke mě. Ten pach mi byl povědomý a patřil vlčici. Ta za mnou zanedlouho přišla, cítil jsem její přítomnost a taky dokonce i promluvila. Pach vlka vymizel, nejspíše odešel. A byly tu už jen dvě vlčice. Ta jedna byla blíže, ta druhá dál. Přesto jsem však cítil pohledy obou. Když vlčice blíže mě promluvila, strnul jsem. Znala mé jméno? Věděla kdo jsem? Ano, byl jsem si nyní úplně jistý, že je to Tessa, má milovaná sestra. ,,Tesso? Ach, tak rád tě..." Chtěl jsem říct vidím, ale to, co jsem opravdu viděl, byla jen tma. Tma, která mne obléhala již už několik let. ,,Jsem rád, že jsem tě mohl znovu potkat!" Opravil jsem se a docupital pomalu k ní, přičemž jsem jí vryl čumák do srsti. Ještě jsem si zbarvení sestry pamatoval, zajímalo mne však jak vypadala teď.