Příspěvky uživatele

< návrat zpět

--> Zlatý les

Šel jsem nadšeně dál, bez toho, abych si všímal, zda-li jde Trion za mnou. Cítil jsem hodně pachů a ze vzrušení jsem si ani nevšiml, že můj šedý přítel nestál vedle mne. Ticho mi přišlo podezřelé a až v tu chvíli jsem si všiml, že tu Trion není. Zůstal snad tam? Nebo mne opustil? Vůbec jsem nevěděl, co si myslet. Ano, šel jsem napřed a musel jsem počítat, že by se to mohlo stát. Možná někoho potkal a dal se s ním do řeči? Povzdechl jsem si a šel jsem dále.
Cítil jsem, jak na mou srst dopadá voda a sníh. Pršelo, spíše poprchávalo. byla zima, ale já měl svůj teplý kožíšek, co mě před tuhou zimou a mrazem dokonale bránil. Vítr byl sice nepříjemný a projížděl mou srstí, přičemž studil, ale já to ani tak moc nepostřehl. Chodil jsem, svaly tvořily teplo. Cítil jsem, že se asi blíží bouře. Ale tady, v tomto místě neměla být tak velká. Přesto však byl hustý, nepříjemný bouřkový vzduch.
Šel jsem dál a přemýšlel. Hledal jsem smečku a doufal, že ji Trion taky najde a zase se brzy shledáme. Teď už bylo zbytečné vracet se zpět, byli jsme daleko od sebe. A já bych se nejspíše ztratil. Déšť dost maskoval stopy a pachy. Přesto jsem ucítil dva. Vlk a vlčice. Byli nedaleko a já zamířil k nim.

Když mi Trion pověděl, že tenhle les je Zlatý, pousmál jsem se. Představil jsem si ho, byl krásný. Možná se i tomuto podobal. Prý to zde vypadalo, jako by tu podzim nikdy nekončil. To by bylo opravdu zajímavé, kdyby podzim nikdy nekončil, měl jsem podzim rád!
,,Jo, to já dával spíše pozor na ostatní, možná trochu víc na sestru, která byla taková... drobná, křehká," zasměju se. ,,Určitě z ní je už pořádná vlčice, co jistě vyrostla do krásy," řeknu a představím si Tessu. ,,No, možná zde tvá sestra zabloudí a bude to šťastný konec," pronesu povzbudivě a mávnu ocasem.

,,Děkuji, jsem slepý již... no, hodně dlouho. Některé věci jsem se prostě naučil, nebo je pochytil. Je to cvik. Navíc mi dost pomáhá můj element a smysly, co se mi zlepšily." Trhám maso králíka, sem tam vzhlédnu k Trionovi, ačkoliv nevím, zda li mu koukám do tváře, či někde úplně mimo něj. ,,Platí," zasměju se a zastříhám ušima. Když dojím, ještě vyčkávám, až to samé udělá i Trion a pomalu se zvedám. ,,Myslím, že když půjdeme za těmi pachy, najdeme nějakou smečku," řeknu nadšeně a vstanu. Pomalu se rozejdu směrem za pachy, přičemž čekám na Triona.

-> Zlatá smečka

Sledoval jsem nadšeně Triona, který šel vedle mě. Byl jsem vděčný, že mám takového přítele, který mě dokázal podržet. A který mne prováděl temnotou. Byl jsem za takového vlka rád a připadal mi hodně fajn. Koukal jsem po okolí, ale stejně jsem měl před očima jen tmu. S úsměvem jsem pokračoval dál a nasával pachy.
,,Jaká je tvá sestra, pověz mi o ní, pokud chceš," řeknu s úsměvem a zahledím se dopředu. Ťapkal jsem ve sněhu, jenž se bořil pod mou vahou. ,,Jsem rád, že jsem ještě nenarazil do žádného stromu," zasměju se a do plic nasaju další čerstvý, ledový vzduch. Ten ke mě přivane spoustu starých i nových pachů. ,,Cítíš to? Mohla by tu být smečka... Je tu tolik pachů!" Usměju se a najednou se zastavím.
Uslyšel jsem v křoví nějaký pohyb. Vlk? Ne. Cítil jsem... zajíce! Najednou mi zakručelo v břiše a nepochybuji, že to slyšel i Trion. Pomalu jsem se rozešel, tichým krokem lišky, k danému křoví a vyčkával jsem. zajíček nic netušil, nejspíš. Chvíli jsem tam jen postával a pak jsem vyskočil. Na zajíce jsem dopadl plnou váhou, ale on se zpod mne vyhrabal a dal se na úprk. A já za ním. Běžel jsem tak rychle, že mi nedělalo moc problém zajíce dohnat. Horší bylo, soustředit se na přítomnost stromů a zajíce zároveň.
Uháněl jsem chlupáče dobrých deset minut, nakonec jsem vyskočil a konečně jej zalehl plnou váhou. Jednoduše jsem prokousl jeho tepnu a chytl jej do tesáků. Vesele jsem si to pak mířil zpět k Trionovi, k němuž mě dovedl můj čich. ,,Mm včři," zahuhlal jsem a pustil mrtvého zajíce k nohám mého kamaráda. ,,Mám večeři," zopakuju a roztrhnu zajíce na dvě půlky, přičemž se s chutí pustím do té své.

,,No jo, nemohu chtít zázraky... Bylo fajn, prohlédnout si aspoň někoho," řeknu a doširoka se usměji. Zastříhám ušima, když ucítím, že je Trion blízko mě. Bylo fajn vědět, že mám dobrého kamaráda.
,,Doufám, že taky najdeš svou sestru, časem... Možná zde někdy příjde," pronesu optimisticky. No, byla škoda, že už nikoho, kromě Triona, nebudu moci spatřit. Ale nevadilo mi to, byl jsem na věčnou tmu zvyklý. Byla to má dobrá kamarádka. ,,Já sníh mám rád, ale nenávdím to bláto, když roztaje. Všechno mi klouže. A pak jsem celý hnědivý. No a navíc, ta zima! Když jsou takovéhle mrazíky, mrznu i já a to mám huňatou srst," postěžuji si a zavrtím ocasem.
Trion mě doběhl a šel vedle mě. ,,Děkuji, zvládnu to, ale jestli bude někde vepředu strom, radši mi to oznam," zasměju se a podívám se kolem. ,,Taky nevím, kudy kam! Tak asi rovnou za nosem!"

// Pokud ti tedy nevadí takový rychlý přesun, tak rovnou ---> Zlatý les =D

Zase se ozval známý hlas, který mi navrátil zrak a ten samý mi ho zase vzal. Můj červený nos pomalu vytrácel svou barvu a s ním se mi postupně i začala vracet tma. Nos měl zase původní podobu a mé oči, byly zase slepé. Jen jsem se pousmál a povzdechl si. ,,Je to pryč," pronesu jen. Smířil jsem se s tím již dávno a dále jsem to nechtěl rozmazávat. Věděl jsem, že to příjde. A Tessu, společně s Aetasem už nejspíš nikdy neuvidím.
,,Chápu, musím je najít. Rád bych je znovu... no... potkal." Viděl bych je taky moc rád, ale to se mi nejspíše nepoštěstí. ,,Taky zimu nemám moc rád," řeknu jen a zadívám se na oblohu, kterou jsem stejně neviděl. Cítil jsem pouze jen tuhnoucí krev v mých žilách a cítil jemné vločky, které se dostaly na mou srst.
,,Tuto vlčici jsem ještě nepotkal, je mi líto," pronesu posmutněle a můj pohled zamíří na vlka. ,,Mno, vydáme se hledat nějaké ty smečky?" Zazubím se na vlka a pomalým krokem se rozejdu dál. Chtěl jsem co nejdříve vidět svou rodinu... pokud tedy byli někde poblíž.

,,Ano, také jsem tuze rád, že zas mohu vidět, alespoň na chvíli," pronesu s jemným úsměvem na tváři a sleduji dále šedého vlka, Triona. Z vesela mávnu ocasem, má nálada byla velmi dobrá. Nekazilo ji ani počasí. Byla zase zima, hodně tuhá, ale můj kožíšek jí ustával. Vál studený, štiplavý vítr, ale ten mi moc nevadil. Spíše mi vadilo, že rozvával sníh, jenž mi padal do obličeje.
,,Ano, je.. zvláštní, rudý. Jsem jako sob!" Zasměju se vesele a zahledím se do dáli. Nos zářil a já částečně viděl vše před sebou. ,,Taky mám svůj nos rád,"prohodím jen tak mezi řečí.
,,Můj bratr je Aetas. Je to takový, vůdčí vlk, ale mám ho rád. A mám ještě sestru, Tessu. Pohádali jsme se, ale je to skvělá vlčice a moc rád bych ji viděl, dřív než... ztratím zrak," pronesu a usměju se. Věděl jsem, že se mi mé přání nejspíše nesplní, ale byl bych tuze rád... Chtěl jsem vědět, jak oba vyrostli.. Jak se změnili. ,,A tvá sestra? Jak se jmenuje? Ačkoliv pochybuji, že jsem ji potkal, ale tři vlčice jsem již minul, tak možná...?"

Olíznul jsem si studený čumák, na který dopadlo pár vloček. Byla zima, na obloze se objevovaly temné mraky. Předpokládal jsem, že zase začne nějaká velká vánice. Z oblohy padaly vločky a já je nadšeně sledoval. Už to bylo pár let, co jsem naposledy viděl sníh... Ten krásný bílý sníh...
Podíval jsem se na vlka, co nechápavě natočil hlavu. ,,Ah.. Jsem totiž slepý. Tedy, teď se mi nějak vrátil zrak. Netuším, jak je to možné, ale zdá se, že to bude mít něco společného s tím červeným nosem!" Pronesl jsem směle svou domněnku, leč jsem si nemohl moc představit onu souvislost. Ale červený nos mi vůbec nevadil, svítil, takže jsem viděl na cestu v pochmurném počasí.
,,Taky bych chtěl smečku. A hlavně bych rád našel své sourozence, pokud tu jsou. Nejspíše budou v nějaké smečce, to je jisté. Taky bych tu chtěl zůstat, zdá se to tu fajn," zazubím se a vzhlédnu k nebi, ze kterého sršely vločky.
Mou pozornost zaujal zajíc. Neměl jsem moc hlad, ale byl jsem nadšený a sledoval hnědáka, který zanedlouho zase zalezl.

Nadšeně jsem si ho prohlédl, od hlavy až k patě. Ačkoliv jsem ho detailně úplně neviděl, i tak jsem byl rád i za to málo. Zajímalo by mě, jak vypadá třeba Raven, Rain a Dail, projelo mi hlavou. Možná bych měl poznat více vlků, než svůj zrak zase ztratím, zapřemýšlel jsem a rozhlédl se.
Usmál jsem se na vlka před sebou. Vypadal, že je mu zima a já ucítil, jak se vzduch kolem ohřál. Vlk ovládal vzduch, ale i něco jiného, to jsem cítil. ,,Já? Neznám to tu vůbec, došel jsem zde teprv nedávno. Ačkoliv, vlastně jsem si tento les mohl prohlédnout teprve před chvílí. Nikde jinde jsem zatím nebyl. A smečky? O žádné nevím. Možná tu nějaké jsou. Můžeme se po nějaké poohlédnout," navrhnu vlkovi s úsměvem. Pokud se zde nachází Aetas, tak tu nějaká smečka bude, Přeci jen, je to vlk zrozený pro alfu, zapřemýšlel jsem.

Sjel jsem očima ke svému červenému nosu. ,,No jo, nějak zčervenal. Moc jsem si toho nevšiml," zazubím se a podívám se nahoru, na oblohu. Létali tam ptáci... Tak dlouho jsem žádné neviděl. byl jsem hrozně šťastný, že mohu sledovat vše zase svýma očima. Možná díky tomu nosu? Nějaké kouzlo? Projelo mi hlavou a v duchu jsem se zasmál.
,,Těší mě, Trione. Já jsem Blind..." Pronesl jsem a u konce své věty jsem hlesl. Mé jméno mi tak připomínalo můj nedostatek, to, co mi chybí a co mi již zase nejspíš někdo brzy vezme a to byl zrak. Nedoufal jsem, že nos budu mít červený navždy a že "jen tak" jsem znovu vidět nemohl. Musela za tím být prapodivná magie...
Zaklepal jsem hlavou, abych vyhnal zbytečné myšlenky z hlavy. Byl jsem šťastný a navíc, měl jsem společnost. ,,Jestli se nezlobíš, budu ti tykat. Jsi zde již dlouho a znáš tyto končiny?" Řeknu a snažím se uvolnit, přičemž nahodím milý úsměv.

Brodil jsem se sněhem a sledoval tmavou siluetu před sebou. Červený nos mi zatím nijak nedělal starosti, myslela jsem si, že jsem ho už tak měl nějakou dobu. Prohlížel jsem si vlastní tlapky a snažil se vybavit jak vůbec vypadám. Jen jsem se dál tlemil a mířil k vlkovi. Společnost mi chyběla a Raven očividně nebyla přítomna.
Vlk byl šedý, měl zelené oči a zvláštní ornamenty. Bylo fajn, vidět. Opravdu jsem byl nadšený, nic mě nemohlo rozhodit! Zapřemýšlel jsem, jak je možné, že jsem najednou viděl. Kouzlo Vánoc? napadlo mě naivně a jen jsem se nad tím zasmál. Doufal jsem, že již budu vidět navždy. Sice jsem měl stále trochu mlhu před očima, ale hlavní bylo, že jsem viděl barvy a věci. A konečně jsem do ničeho nenarážel!
Došel jsem k šedivákovi a sedl si nedaleko od něj. Z vesela jsem ho okamžitě pozdravil svým nadšeným: ,,Zdravím!" a jen se pousmál.

Neslyšel jsem Raven, ani jsem necítil, že by tu byla. Odešla... projelo mi hlavou a jemně jsem vzdechl. Ani jsem si nevšiml, že začalo sněžit... byl jsem mimo, že jsem nevnímal celý svět.
Cítil jsem jak mi mrzly tlapky, jenž měly nyní nejspíš narůžovělou bravu, stejně tak i moje tlama a některé části těla. Byla mi zima, dosti jsem prochladl. Z tlamy mi vycházela pára, ale já ji neviděl. Slepýma očima jsem se zahleděl na oblohu a nade mnou jsem uslyšel čísi Ho Ho Ho. Jemně jsem sebou cukl. Najednou, jako by se mi odtemnila ta tma, jenž trýznila mé oči.
,,VÍDÍM!" vyjeknu úžasem. Začnu se smát, jako šílenec, štěstím. Byl jsem hrozně nadšený a ani jsem nepřemýšlel, jak je to vůbec možné, či proč mám červený nos. Jen jsem se smál, křičel že vidím a skočil jsem nadšeně do bílého sněhu, v němž jsem se vyválel. Spočinul jsem a zahleděl se na modrou oblohu. Až teď jsem si všiml červeného nosíku. ,,To mi tak omrzl?" přemýšlel jsem nahlas. Moc jsem tu změnu neřešil. Byl jsem rád, že vidím, a jak to bylo možné? Nad tím jsem nepřemýšlel.
V dálce jsem uviděl něčí siluetu. Nějaký vlk, pach byl neznámý. Nejspíš mě možná slyšel, nevěděl jsem. Přesto jsem vstal a vydal se k němu.

Ath: 7
Blind: 55

Upoutal mě tichý zpěv ptáčka, jenž nejspíše seděl na vysokém stomku nedaleko od nás. A ačkoliv zpíval jen tiše, slyšel jsem ho. Poslouchal jsem melodii a rytmus, který si malý ptáček udal a podle níž zpíval. S úsměvem jsem jej poslouchal, byl takovou hezkou kulisou v našem rozhovoru s Raven.
Počasí se nejspíše nehodlalo nijak měnit, sluneční paprsky celkem hřály, pořád pofukoval studený vítr, ale zdálo se být teplo. Pod tlapkama jsem cítil lístečky, kterých bylo opravdu mraky. Holt už zase přišel podzim, který jsem měl docela v lásce. Až na stálý déšť a zimu. Těšil jsem se na první sníh. Zima ve mě probouzela malé vlče, co by rádo skotačilo ve sněhu.
,,Zemi? To je pěkný element. Jistě tě muselo zasáhnout to utrpení lesa. Byl jsem při tom. Bohužel, udeřil blesk a vzplála velká část lesa. Nemohl jsem nic moc dělat, oheň se rozšířil rychle. Nemám tak silný element, abych to dokázal uhasit. Což je mi líto. Ale jak říkáš, příroda je nesmrtelná a poradí si." Usměju se na Raven a podívám se kolem.
Její uvažování mě fascinovalo. Zdála se být velmi chytrá vlčice a její názory jsem sdílel. A přirovnání k přírodě, bylo výstižné. ,,Neberu slepotu, jako svou nevýhodu. Snažím se z ní dělat přednost. Díky slepotě jsem si uvědomil, co všechno můžu ztratit," podívám se směrem k vlčici a mávnu ocasem, tak, že odletí několik lístků.
,,Ano, fantazie je nekonečná. A pokud si jí dobře rozvineme, dokáže vytvořit nádherné věci. Mnohem krásnější, než jsou v realitě," řeknu tišším hlasem a zadívám se na malého ptáčka, který stále zpíval svou píseň.
Ucítil jsem její pohled a tak jsem se zase natočil k ní. Samozřejmě jsem se lehce usmál. ,,Nechám to asi na osudu. Rád bych se ale porozhlédl, zda-li zde někde není můj bratr či sestra. Chtěl bych je znovu vidět." Ohlédl jsem se za sebe, jako by tam snad mí sourozenci stáli. ,,A co ty, máš zde nějaké plány?"

Nasál jsem teplý vzduch do plic. Cítil jsem ještě trochu stopy po smradu ze shořelých stromů, listů a trávy. Nebyla to příjemná vůně a v mysli se mi rýsoval obrázek, jak nejspíše tento les nyní vypadá. Byla to možná trochu tragická představa, možná horší, než jsem viděl. Vypadalo to ale, že příroda si s tímto poradí.
Chladný větřík mi cuchal srst. Díky slunečním paprskům bylo všude teplo, ptáci zpívali a já slyšel, jak ze stromů tiše padá listí a chvěje se ve větru. Byl to pravý podzimní den. Měl jsem podzim rád. Tolik barev... Škoda, že už neuvidím krásu podzimu, projelo mi hlavou. Alespoň jsem si dokázal představit všechny ty teplé, krásné barvy. A to mi stačilo. Byl jsem rád, že jsem na ně ještě nezapomněl.
,,Můj element? Vzduch. Cítím všechen vzduch kolem sebe, vítr, co nese malý lístek, vzduch, jenž obepíná tebe, mě, támhle ten strom," pronesu a otočím hlavu ke stromku, jenž jsem zmínil. ,,Slepota mi zlepšila spoustu smyslů a taky i vnímání mého elementu. Kdybych měl jiný, nebylo by to pro mě nejspíš tak snadné." Zadíval jsem se zase na ni a posadil se.
Raven se odhodlala k vlastnímu popisu a tak jsem se zaposlouchal do jejího jemného hlasu a v mysli se mi začala rýsovat vlčice s barvami, které mi řekla. Byl jsem schopen si jí představit. ,,Děkuji, myslím, že si tě dokážu představit." Usmál jsem se na ni a máchnul ocasem.
,,Co vidím? Tmu. Černou prázdnotu, v níž se utápím. Je to jako by jsi zavřela oči. Ale mám představivost. Pamatuju si barvy, dokážu si vybavit stromy a díky své fantazii si představit.. třeba tebe," odvětím jen a zadívám se k nebi.

Zdálo se, že začal nový den. Poznal jsem to díky tomu, že začali zpívat ptáci a oteplilo se s příchodem slunce. Natočil jsem hlavu směrem k nebi a představil si, jaké je. Chybělo mi to, ale smířil jsem se s tím, že již na nebe nepohlédnu.
,,Nemusíš cítit lítost, smířil jsem se s tím a ... Díky sleposti jsem získal spoustu jiných věcí," pronesu a protáhnu se. Už mě z toho věčného stání bolely záda. Cítil jsem se trochu jako nějaký stařík. ,,No, taky už jsem si několikrát nabil hlavu o strom. Upřímně, musí to být komické. Každopádně, s tímto handicapem mi dost pomáhá element a také zlepšené smysly, takže vím, kde se nacházíš." Objasním jí svou situaci.
,,Nemusíš se za nic omlouvat," uchechtnu se. ,,Já jsem Blind - což je velmi příhodné jméno. Těší mě," pronesu a olíznu si suchý čenich. Poté se otočím směrem k listím, které se pohnulo, když o něj pravděpodobně Raven zavadila ocasem.
,,Taky jsem odjinud a nevím, jak jsem se sem dostal. Prostě jsem jen šel a šel... a pak jsem to zde objevil. Je tu tolik pachů a vlků, což jsem za svůj život nezažil," přikývnu na její myšlenku. ,,No, je mi to trapné ale... jak vypadáš?" vypadne ze mě a snažím se o úsměv.