Příspěvky uživatele

< návrat zpět

,,To věřím. A nevadí mi to. Alespoň bude cesta příjemně strávená. A když najdeš ty, co hledáš, ještě lépe. Je to tvá rodina, nebo?" Věděl, že zmínila jen jména a neřekla žádný příbuzenský vztah. Ale možná to byli jen přátele, on nevěděl, neřešil. ,,Tak bychom se mohli vydat na mlžné a zachytit třeba nějakou stopu. Třeba to půjde rychleji, než myslíš," měl v sobě už od přírody trochu více optimizmu, ač teda nedával jej najevo pořád, spíše byl častěji jak zatmušilý kmet, možná i pesimistický. Záleželo asi, s kým a jak byl.

-> Mlžné pláně

,,To ano, ale když se najde, je to pak skvělá změna v životě." Pousmál se a mávl ocasem. Když mu slíbila doprovod, mile se na ni usmál a popošel. pak se podíval k nebi, jako by snad mohl vidět všechny ty hvězdy, co byly poseté na obloze. Pak se zase otočil k ní. ,,To bych byl velice rád. Říkala jsi, že hledáš nějakou smečku. Já cíl nemám, tak bychom mohli splnit ten tvůj a najít to, co hledáš," řekl jí a dal hlavu na stranu.

,,Děkuji," pověděl vlk upřímně a pousmál se. Však on se jednou se sestrou pravděpodobně setká. Dřív či později si smrt vezme i jeho. Vlk se uvolní, dokonce si i sedne, což bylo pohodlnější pro konverzaci s vlčicí naproti. Mávne sem tam ocasem, spíše se kouká do výšin, jako by nad mohl vidět nebe plné hvězd.
,,Ano, i já. Proto asi nehledám nic, kromě nějakého spokojeného života v divočině. Nejlépe s někým kdo by mne po celý zbytek života doprovázel." Usmál se. Byla zde vlčice, kterou miloval. Kdysi. Ale ta zmizela a jeho naděje se rozplynuly. Úplně. ,,Namířeno? ale vůbec ne. Toulám se a potkávám všemožné vlky." Pokrčil rameny, samota ho netrápila.

,,No, můj bratr vede Zlatou smečku. Ne že bych se s ním setkal, už jsme se neviděli řadu let. Potkal jsem sestru, ta tam byla kdysi betou, než zemřela. A já tam od té doby nebyl. Tulačina pro mě je poměrně zajímavější." Odmlčel se chvíli a nasál vůni květů, které na louce byly. ,,Smečky navíc bývají takové.. řekněme, až příliš pečující na můj vkus," zazubil se slepý vlk a mávl ocasem. Zastříhal ušima a nadechl se na odpověď k další otázce, směřované ze strany vlčice.
,,Můj element je vzduch, díky němu cítím všechno hmotné. Ale dalo to fušku než jsem přestal narážet do všech stromů v okolí." Lehce se nad tím uchechtl. Tehdy mu to však vtipné moc nepřišlo. ,,Ale ano, čich, hmat, sluch... všechno se zlepšilo. Dokážu ostřeji vnímat."

,,Mmm, byl to takový podivný svět. Když jsme tam všichni přišli, byl naprosto rozerván a tak v nerovnováze. Poté už to snad bylo lepší," pronesl slepý vlk tak nějak mírně, jako by snad bylo všechno v naprostém pořádku.
,,Přestěhovala? Oh, to je možné, opravdu netuším." Nějak se do věcí smeček neangažoval, sám by rád k bratrovi do smečky, ale po všech těch úvahách, přeci jen, být sám na toulkách byla lepší varianta, než být opečováván celou smečkou, jako slepý chudák bez pořádného postavení. Tak to alespoň vnímal on. ,,Myslím, že asi obojí. Tak nějak jsem byl napůl slepý, když jsem se narodil. Pravděpodobně tušili, kam se to dostane. No o druhé oko bych přišel dřív nebo později, k mé šikovnosti mi jedno vzal medvěd." Ani nevěděl, proč se tak rozvyprávěl, většinou nebyl takový. ,,Těší mne."

,,Perla a Luna? S tím vám asi nepomůžu. Jméno perla mi ale něco říká.. kdysi za portálem, tam, v Yaloru... Ale opravdu nevím, kde by mohla být. Ani jedna z nich." Barevný vlk se na chvíli odmlčel, jako by snad ztratil řeč, ale poté pokračoval. ,, A Daénská smečka? Sestra mi říkala, že něco takového existuje. Ale umístění opravdu nevím. Nebudu asi příliš nápomocný," pronesl a povzdychl si.
Snažil se mít hlavu otočenou jejím směrem. Mírně se pousmál. ,,Tady? No, bude to už pěkná doba, řekl bych. Dva roky, řekl bych." Pokrčil rameny. ,,Jinak, jsem Blind," dodal jen, jako by na okraj, poté se lehce zasmál. Bylo to hřejivé, měl příjemný hlas. ,,Je to ironické jméno, ano."

Slepý vlk cítil, že vlčice se lehce poplašila, uslyšel cáknutí vody, ale to se mu možná jen zdálo. Nějak tomu nevěnoval přílišnou pozornost. Soustředil se na to, co vyvolalo jeho zjevení. Ze začátku cítil něco, co se mísilo se strachem, spíše překvapení, možná obranářská pozice, nevěděl.
Poté, jako by se vlčice přestala bát. Možná stále byla opatrná, hrál na to. Ale on jí ublížit nechtěl, dával to najevo svým laxním postojem. ,,Ach, byl jsem tu dlouho, spal jsem," pronesl vlk. Nezmínil však, že prospal minimálně několik měsíců. ,,Co vy?"

Zase byl sám. Cítil jak ho ta samota strašně svírá, opět kolem sebe nikoho neměl, zase jej všichni opustili. Spal. Hrozně dlouho spal. Byl unavený, ale realitou bylo, že prospal všechno. Všecičko. Mnoho dní, měsíců. Unaveně zívnul, hlavou kroužil po okolí, jako by snad mohl vidět všechno okolo. No a pak najednou ucítil nějakou vlčici. Nebyla daleko, no rozhodl se vydat vpřed, možná to bude alespoň něco, co ho v životě povzbudí. Dlouho s nikým nemluvil.
,,Zdravím," pronesl, když došel k její blízkosti.

Hlavu jsem nadzvedl k nebi. Kdybych viděl, jistě by mě překvapilo to, že zase šlo vidět barvy a všude kolem visí lampiony - jenže já neviděl, že ano. Cítil jsem však krásný vánek, jemný a tichý. Nesl s sebou vůni podzimního listí a květů, které pomalu upadaly do spánku. Jak dlouho už byl večer?
To, co šlo cítit, byla i vůně svíček a díky své ohnivé magii jsem cítil, že kolem hoří miliony malých plamínků. Ach, kéž bych mohl vidět všechny v tom temném lese - jaká nádhera by to jistě byla?
,,To je pravda. Vždy zde bude dobro a vždy bude zlo. Já zatím poznal jen to dobré, na tomto místě. Vlci jsou ze většinou příjemní. Avšak jsou i výjimky. Měl jsem tu čest vidět jednu zlou vlčici. Kolik jich zde ještě bude?" Mávl jsem ocasem a polemizoval nad tím, kolik zlých vlků může být zde. Nejspíše tolik, jako hodných - já měl štěstí.
Znovu jsem své slepé oči natočil na dva vlky, kteří si nejspíše něco povídali mezi sebou. Neposlouchal jsem, potlačil jsem to a místo nich poslouchal uklidňující šepot větru. Ano, to byl můj element, který mi dával sílu cítit.
,,Nevykonal jsem nic co by bylo hodno pozornosti bohů. A v minulosti jsem dělal věci, které lituji. Nyní jsem na cestách a kráčím sám životem," odvětím, jako starý vlk, který už nemá pro co by žil.

Napadlo mne, jestli vlci nebyli partneři, či snad sourozenci. Vlčice se k vlkovi lísala, nebo alespoň jsem z ní cítil pocity jakéhosi vnitřního klidu a uspokojení. Z vlka však byla cítit jakási nejistota a nejspíše i trochu strachu. Zakoktával se, když mi vysvětloval, jak zmizely barvy. Měl strach ze mne? Nebo snad se bojí, že se mu nevrátí zrak? Těžko říct. No sourozenci asi nebyli, neměli stejný pach, ani trochu podobný.
,,No jistě. Zde na tomto vlčím ostrově existují bohové. Těžko říci kolik. No jedna mi věnovala tuto pásku. Nevím proč. Myslím, že mi ji uvázala ta bohyně. V té době jsem už dávno neviděl." Vysvětlil jsem.
,,No a proč bys chtěla, aby komunikovali? Myslím, že je hodně dobrých a zlých bohů a často i ti dobří dělají vlkům neplechy." Nebylo by to poprvé, co bohové dělali podivné naschvály.

// omlouvám se za krátký post, během pracovních dnů moc nemám čas

// Opraveno :D Já fakt nevím, kde jsem nabrala dojmu, že pobíhá. A s tou páskou, neumím číst očividně. Psala jsem ve spěchu, můj mozek už má očividně dovolenou.

Znovu jsem zaujal polohu v sedu a slepýma očima "sledoval" (tedy spíše měl jen natočenou hlavu) k onomu vlkovi. Vlčice ležela někde u něj, nebo pod ním, těžko říci. Neposlouchal jsem jejich vzájemný rozhovor, který mi nebyl určen a radši jsem se snažil cítit jejich pocity, které se vrbily ve vzduchu. Intenzita tohoto jevu byla zesílená, díky mé schopnosti vidět očima jiných a převzít jejich útržky pocitů. Byla to podivná magie, ale byl jsem rád, že jsem ji měl. Mnohem lépe se mi pak poznávalo, co ve vlcích vyvolám - nebo co chtějí udělat dále.
Tihle nevypadali nebezpečně a já se tedy naprosto zrelaxoval. Svaly jsem nenapínal a jen tiše seděl, jako bych tam ani nebyl - dokud ke mne nezačal někdo z nich mluvit. ,,To nevadí," odvětil jsem směrem k vlkovi a pokusil se o menší úsměv. Jen jsem doufal, že koukám na něj a ne do stromu. Těžko říci.
Vlčice začala mluvit, tolik otázek jsem ani nestihl pořádně zaznamenat. Byla v bezpečí druhého vlka - ač tedy nevím, nevypadal jsem tak děsivě, aby se mne někdo bál, avšak ve vzduchu bylo cítit napětí a její momentální spokojenost. Zcela nehnutě jsem seděl, ale mé uši, čich a další smysly cítily vše. Každý pohyb.
Vlčice mi nabídla, že by strhla pásku z mých očí. Byla zvláštní, jako by byla hyperaktivní vlče. Ne že by mi to vadilo, no nebylo to normální, potkávat takové vlky - a to jsem jich poznal opravdu horu. ,,Nebojím se, jsem slepý. Tu pásku jsem dostal od bohů. Těžko říci, jaký účel má," odpověděl jsem zvědavé vlčici. ,,Mimochodem, jsem Blind," řeknu. Ano, jak ironické jméno vzhledem k situaci. ,,Nevidím nic." Přesto to ale bylo zvláštní - černobílý? Jak jako černobílý? ,,To se ze světa vytratily barvy, nebo co?" Že by další z hrátek bohů? Nebo další případ, kdy se vydáme vstříc dobrodružství?

Ani jsem si nestihl vyslechnout slova vlka přede mnou, ze kterého šla cítit směs nervozity, strachu a vlastně možná i zvědavosti - těžko říci, když jsem se snažil soustředit na ty pocity, co ve vzduchu byly, něco - tedy spíše někdo - do mne vrazil. Podle kníkání, pískotu a směsice strachu, leknutí, stresu a všech možných pocitů jsem soudil, že to byla ta vlčice.
Cítil jsem tlak v hrudníku, no lehce jsem se překulil na zem, ač teda mé tělo bylo silné a oproti jiným vlkům jsem byl docela obřík, nečekal jsem takový náraz. Vlčice zakníkala, jako by si snad něco udělala - nevěděl jsem, byl jsem slepý. Najednou jsem se cítil strašně, že jsem vlčici vyděsil a možná se i zranila. Já byl relativně v pořádku, avšak vlčice podle všeho vyběhla a schovala se pod druhého vlka.
Když se začala omlouvat, usoudil jsem, že se jen šíleně lekla. Což bylo i cítit. Krev jsem necítil, to znamenalo, že se jí nejspíše nic nestalo - ani křupnutí kostí či něco podobného jsem nezaznamenal. Avšak vlk nikdy neví. ,,Jsem v pořádku, je mi líto, že jsem Vás vylekal. Neudělala jste si nic?" Nebylo příliš zvykem, že bych někomu vykal, no při té slušnosti se to patřilo.

-> Tichá zátoka

// Snad tedy nevadí, že se přidám :D

Pomalu jsem kráčel pryč, v hlavě vzpomínky. Na dětství, kdy jsme si s Aetem hráli na alfy. Tedy, on byl alfa. On vždy byl alfa. A já? Já jsem za ním jen chodil, jako jeho hlavní lovec a nosil mu myši.
To jsem měl oči ještě v pořádku. To jsem ještě mohl vidět krásy tohoto světa - ne přes hloupé živočichy, ale sám. Sám jsem si mohl prohlížet blankytné nebe, červánky a vlky, které jsem potkal. Kéž bych je měl. Když jsem potkal Larissu, chtěl jsem je mít. Vidět ji. Nyní... už ani její hlas neslyším v hlavě - nevím, jak zněl, jaká byla jeho barva a tón. Cítil jsem díru v srdci a cítil jsem se opuštěný.
To mne však brzy opustilo, když jsem ucítil pachy vlků. Byli blízko. Vlastně jsem byl nedaleko od nich - nevšiml jsem si jich, když jsem procházel s hlavou plnou vzpomínek. Cítil jsem vlčici. A vlka. Rušil jsem? Doufal jsem, že ne.
Popošel jsem trochu blíž a slepýma očima se na oba podíval. Spíše jsem jen natáčel hlavu k nim.
,,Zdravím. Snad neruším?" Pokusil jsem se o úsměv a sedl si. Cítil jsem se až podivně. Tak dlouho jsem byl sám... společnost... děsil jsem se trochu dalšího seznámení. Protože pořád odcházeli. Všichni. I Larissa.

-> Pityas

Šel jsem po jakési louce, kde jsem ucítil srnu. Přenesl jsem do ní svou mysl a rozhlédl se po krajině. Bylo krásné vidět znovu všechny ty květiny a úžasné stromy. Srnka si mne však všimla, cítila strach a běžela do lesa. Cítil jsem její strach, jako by to byl můj vlastní. Nebyl to příjemný pocit. Úplně to zkazilo dojem celého prohlížení louky.
Nechal jsem ji být a mířil dál, se vzpomínkami na své sourozence. Mohl bych je navštívit.. avšak... oni mne nehledali. Jsem pro ně vůbec ještě důležitý? Odpustila mi vůbec Tessa? A Aetas? Povzdechl jsem si.

-> Bull Meadow