Příspěvky uživatele

< návrat zpět

-> Temný les

Prošel jsem podivným lesem. Všude šlo slyšet houkání sov a na můj sluch to bylo až příliš děsivé. I smrt byla cítit celým tím podivným místem. Nebál jsem se však a pokračoval dál, až do hor. Procházel jsem malým pohořím a snažil se dostat dál. Cestou jsem se snažil používat i nově objevenou magii a trénoval si, co dokážu. Mohl jsem cítit pocity daného zvířete, jeho strach a přítomnost. A hlavně.. viděl jsem.
-> Tichá zátoka (přes KL)

-> Šel jsem dál, přes jakýsi lesík. Nu konečně jsem se dostal k jakémusi místu. Cítil jsem obrovský nápor vzduchu a chladu. Jako by tu chyběla země. Neměl jsem odvahu jít dál. Avšak, v blízkém křoví jsem ucítil nějaký pohyb. Cítil jsem hlad, ale věděl jsem, že ta veverka, co se zde schovává, je nemrtvá.
Najednou, když jsem se tak soustředil, ucítil jsem trhnutí v očích. A pak... viděl jsem. Ne však svýma očima, ale očima veverky. Ta když mne viděla, vyběhla na strom a já viděl, že je zde most zahalen mlhou.
Zatřepal jsem hlavou. Zase jsem se vrátil do svého těla. Co to bylo? Nějaká magie? Vlastním snad nějakou podivnou schopnost vidět očima někoho jiného? Cítil jsem i strach, který ta veverka měla, když mne spatřila. Podivné.
¨Nu okamžitě jsem se vydal po mostě, který se lehce kymácel., Výhoda sleposti byla, že jsem neměl strach z výšek a neřešil jsem závratě.

-> Pityas (přes temný les)

Druhého vlka jsem nikde poblíž necítil - že by odešel? Nu, zase jsem ztratil někoho, s kým si dalo povídat. Povzdechl jsem si a šel dále, přes tuto podivnou planinu. Zajíce jsem nechal tak, stejně nezemřel. Brouzdal jsem krajinou dál ve snaze najít společnost. Nevím proč, většinou jsem neměl potřebu být někomu na blízku. Chyběla mi Larissa. Kde vězí? Už jsem si ani nevzpomínal na její hlas. A mé city k ní... vymizely snad? ,,Stal se ze mne strašnej bručoun," přemýšlel jsem nahlas a sám se tomu zasmál. Rád bych viděl sestru. A bratra, kterého jsem ještě nepotkal - ale prý smečku vedl. ,,Zábavné. Bráška byl vždycky velkej alfa... a já... samotář." Smál jsem se, ale bylo mi do pláče - ztratil jsem opravdu každého, na kom mi záleželo. Ne v pravém slova smyslu, avšak... všichni odešli. Ví vůbec Aet, že tu jsem? Řekla mu sestra o tom, že jsem se vrátil? Proč mne nenašli? Proč mne nehledali?

-> Most (přes les u Mostu)

,,Jednu znám. Nachází se v lese, který je celý Zlatý. Nevím však kde jsme, no je někde na severu. Vede ji můj bratr." Pokusil jsem se o úsměv a pak už se jen věnoval zajíci. No, vlastně dvěma zajícům. Ukázalo se, že mě pachy zmátly. Na jednom místě byli dva ušáci. Zaujal jsem postoj a plížil se. Čekal jsem na vhodnou šanci a pak skočil. Ucítil jsem pod drápy teplé tělo. Zakousl jsem se ušákovi do krku a počkal, dokud nezemře. To se stalo, ale jakmile jsem se chtěl zakousnout do masa, ušák se najednou začal hýbat a vystartoval zpod mých tlap pryč. Běžel jsem za ním, totálně zmaten. Nakonec jsem ušáka dohonil a znovu na něj skočil. Jakmile jsem jej zase zakousl - a opravdu jsem si ověřil, že smrtelně, stejně ožil a utekl pryč. ,,Očividně si ze mě bohové dělají dobrý den!" Zahřměl jsem.

Kývnul jsem a věnoval Taiyimu svůj první úsměv. Nějak mi nešlo seznamovat se s novými vlky, hlavně se samci. Většinou jsem byl více sdílný, no tenhle vlk byl sdílný asi jako já, takže trapné ticho bylo nevyhnutelné. ,,Nu, hledáš třeba nějakou smečku?" Pokusím se zahájit nějakou konverzaci, aby nebylo ticho. Přidal jsem na rychlosti a nasál pachy. ,,Cítím zajíce. Není nejspíše daleko," pronesu s úsměvem.

// V pohodě :)

Když začal mluvit o kořisti, dostal jsem hlad. Ač mne tedy maso, které jsme získali z truhliček docela zasytilo, nyní jsem trochu hlad pocítil. Nu a proč by ne. ,,No, také mám hlad. Mohu trochu pomoci s lovem." Pokusím se výt trochu milý. Nu přeci jen, navazování nových vztahů je docela důležité. A vlk nevypadal, že by se s ním špatně povídalo. Tady na loukách bylo spousta zvěře.

Pokusil jsem se o úsměv, který však spíše připomínal jakýsi škleb. Nikdy jsem se příliš usmívat neuměl. Nebyl jsem zrovna žádné velké sluníčko. Stále jsem hleděl směrem k vlkovi. ,,Nu, těší mne." Nevěděl jsem, co více říci. Nenapadalo mne moc témat ke konverzaci, jelikož jsem byl unavený a hladový - což prokázalo zakručení v mém břiše. Na tváři se mi objevila jakási grimasa. Nebyl jsem zrovna spokojen s prázdným žaludkem

// omlouvám se za zpoždění, byla jsem v práci a nebyl čas psát :D

,,To opravdu ne," odvětil jsem a pousmál se. Věděl jsem, že vlk tak nějak žertoval, ale měl jsem potřebu se vyjádřit. Nasál jsem okolní pachy a nakonec se rozhodl si sednout, jelikož stání bylo až nepříjemně otravné. Navíc, tak nějak jsem usoudil, že mi ze strany druhého a vlastně nového vlčka, nic nehrozí. I kdyby chtěl útočit, nu, přeci jen, byl jsem silnější než on - alespoň jsem si to myslel.
,,Vlastně jsem se ani nepředstavil. Jsem Blind." Jak příhodné jméno pro slepce, dodal jsem si ve své mysli.

Vlk řekl, že mne nechtěl vyrušit. Naklonil jsem hlavu na stranu a mrskl ocasem. Nechtěl, ale udělal si to. Slepýma očima jsem mířil na jeho hlavu, jako bych snad mohl vidět jeho obličej, barvu srsti a vzhled celkově. Bohužel, tohle mi bylo vzato a tak jsem jen držel hlavu nahoře.
,,Ach, tak to jsme dva. Každopádně, tohle je nejspíše druhá část našeho ostrova. Tohle místo je zvláštní, nikdo neví, jak se tu dostane, ale je to doslova vlčí ráj." Pokusil jsem se o lehký úsměv.
Teplé paprsky slunce mi bily do zad a nepříjemné horko se rozlévalo po celém mém těle. Zavětřil jsem, no nic moc cítit nebylo. Jen zvěřina a pach vlka, který byl naproti mne.

Pach. To bylo to, co mne probudilo. Cítil jsem jej už dříve a myslel jsem, že se neobjeví. Byl to pach vlka - sledoval mne. Pohotově jsem se vyhoupl do stoje a hlavu nasměroval k onomu vlku. Nebyl daleko, kdybych nebyl slepý, možná bych jej viděl. kdyby byl nepřítelem, nejspíše by mne již napadl. Zachoval jsem neutrální tvář a nesnažil se o agresivní gesto. ,,Zdravím," pronesl jsem, ne však přátelským tónem - vyrušil mne ze spánku, proč?

-> Křišťálové jezero
Nasál jsem vůni lučních květin. SLunce mne pálilo do zad, cítil jsem se svěží. Po té honbě za pokladem jsem potřeboval trochu odpočinku. Žízeň byla ukojena a jídlo - ono podivné maso mi naplnilo žaludek na hodně dlouhou dobu. Nadšeně jsem si lehl do květin a nasával okolní pachy. Prošlo tudy mnoho vlků, každopádně nyní zde nikdo nebyl. Zavřel jsem slepé oči, jako bych tedy snad mohl vidět něco jiného než tmu a na moment jsem usnul.

-> Katakomby(Nerovy vodopády)

Akaruův pach se vytratil, ztratil jsem jej. Katakombami jsem prošel k nějakému jezeru, bylo zde slyšet, jak voda bije do jezerní hladiny - vodopád. Kolem bylo spousta vlčích pachů, ale nezastavoval jsem se a mířil dál. Byl jsem sic lehce vyprahlý a tak jsem se uchýlil k jezeru, přičemž jsem se napil vody. Byla úžasná, studená a já se cítil opravdu skvěle. Konečně jsem vypadnul ze všeho toho dobrodružství.
,,Možná bych měl najít Larissu. Nebo Tessu či Aeta. Po Larisse se mi stýská. Zapoměla již na mne? Nejspíše ano," přemýšlel jsem nahlas.

-> Luka

Ani nevím, co se pořádně seběhlo. Všechno bylo rychlé jako mávnutí kouzelného proutku. Zamrkal jsem, ač jsem tedy nic neviděl. Monstrum se najednou vypařilo - nebo spíše, už jsem jej necítil a jeho řev už neprořezával zdi těchto katakomb. Zdálo se, že jsme jej zahnali. Tedy spíše, monstrum se přeměnilo do jakési truhly - což jsem samosebou neviděl, ale hlas v hlavě mi to poví - a také, prý jsem získal jakýs kámen.
Hlas, který jsme tak dobře znali a který nás vedl, se s námi rozloučil a vysvětlil nám dějství celé záhady. Ach ano, byla to zajímavá výprava. ,,Tak nechť je ti zem lehká, brachu," pronesl jsem do větru k hlasu a mávl ocasem. Nějak mě pohltil zvláštní nával smutku.
Všichni se začali rozcházet, no najednou se ozval Akaru. ,,Netuším, ale taky bych už od sud chtěl vypadnout," pronesl jsem.

-> Křišťálové jezero

<- rokle

Pomalu jsem šel dál a cítil, jak vzduch postupně chladne a po zádech mi přejel mráz. Nakrčil jsem nos, když jsem ucítil závan... čehosi. Čehosi děsivého, temného a slizkého. Neohroženě jsem však šel v čele skupiny a sem tam přišlápl nějakou kost - na nohy jsem teď pozor opravdu nedával - jak taky? Má slepota byla v téhle tmě nejspíše oproti ostatním výhodou.
Najednou Navin vykřikl, k tomu Lucian dodal, že je zde něco s námi. ,,Sakra!" Zuřivě jsem zavrčel, ale protivníka jsem neviděl - nečekaně. Soustředil jsem se na svou magii vzduchu, díky které jsem mohl zjistit polohu monstra - cítil jsem vzduch kolem ní, byl hustší. ,,Mám tě, ty svině!" Jako jediný jsem zde asi měl magii na vyšší úrovní - což bylo nešťastné. ,,Je čas se zapotit! Doslova," pronesl jsem a zapálil nějakou část onoho monstra - teď jej mohli ostatní vidět a alespoň ho to poškodilo. Slyšel jsem jeho kvílení, oheň však byl vytvořen a nešel uhasit, nebo jsem se alespoň snažil jej udržovat, ač to stálo dost energie. ,,Řekněte mi, co vidíte!"

Poslouchám hlasy ostatních. Lucian mi sděluje, že je zde voda, proto se napiji a slepýma očima kroužím po okolí. Také mi řekl co vidí a já se nad tím zamyslel. Nakonec jsem musel uznat, že vlkovo uvažování by mohlo být správné a tak se přikloním k jeho odpovědi. Mezitím se zde stihli i pohašteřit Lucian, Dale a ona jeho, nejspíše již partnerka. Protočil jsem panenky, ale mám pocit, že to stejně nikdo neviděl.
Ostatní také dumají, přemýšlí a odůvodňují své odpovědi. Nyctea sice moc nemluvila, ale nyní pronesla opravdu něco inteligentního. Kývl jsem na ni a najednou se rozezněl hlas. Lucian měl pravdu.
Nyctea se tedy odebrala ke spadlému stromu, následována naší posádkou a společně jsme našli onu truhlu. ,,Zdá se to být až příliš jednoduché. Každopádně, měli bychom si pohnout a nehašteřit se. Ten duch zemře za pár dní a měli bychom zjistit, co se to tu sakra děje." Snědl jsem maso z pokladu, které mi vonělo a rozešel se v čele nějakým směrem, jako bych věděl, kam jít.

-> Katakomby