Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jedno z mála věcí, které jsem zaslechl, bylo vyznání Nyctey a toho druhého vlka Dyleho? Daleho? Jo, Daleho!, který se v naší skupině neprojevoval tak moc, spíše byl jen s onou vlčicí - zdálo se, že to tady bude ještě zajímavé. Pomalu jsem našlapával směrem, kde byl cítit vzduch. kde bývá vzduch, tam je východ. ,,Tohle nějak zvládneme. Nikdo není zraněn?" Ne, že bych s tím mohl něco dělat, ale bylo fajn spolupracovat a vědět, jestli se někdo z vaší malé "smečky" nepřizabil. Což nejspíše ne, nikdo nesténal a neumíral. Nejspíš. Slepýma očima jsem všechny projel, stejně tu nejspíše byla tma jak v pytli a všichni viděli jen černo. To byla výhoda pro mne, který viděl ve tmě. Nebo spíše, neviděl vůbec a dokázal se orientovat. ,,Cítím vzduch, za mnou," byl to můj element a věděl jsem doslova "kudy vítr vane".
Zanedlouho jsme vyšli na světlo. Tedy alespoň já pocítil teplé paprsky slunce a svěží vůni okolí. V hlavách se nám zase ozval hlas, který obeznámil, že za 7 dní "zemře". Což byl docela pech - jak pak najdeme další poklady a hlavně, co je smyslem celého příběhu?! V hlavě se mi ozval hlas a další hádanka. Byl docela pech, že jsem byl slepý. ,,Co vidíte, bando?"

-> Bašta

(omlouvám se za zpoždění! Píšu celý post už rovnou tady!)

Na Baště:
Došli jsme na zajímavé místo. Byl jsem spíše pozadu, ve vzduchu jsem cítil něco divného. Jako by nebezpečí samo mělo vlastní vůni a ta mi nyní dráždila mou nosní přepážku. Slepýma očima jsem bloudil po okolí, ale nezachytil jsem nic - jak také asi?
Pomalu jsem šel za svými druhy, přičemž jsem poslouchal, jak si povídají. Nijak jsem na ně zrovna nereagoval a šel dále. V uších mi zněl hlas ducha, který povídal - hodně povídal - a to bylo pro mně až příliš, příliš otravné. Možná jsem se zdál jako bručoun, ale přemýšlel jsem - nad tímto vším. Opravdu mne zajímalo, co se děje, proč hledáme poklad a kdo byla ta zvláštní vlčice.
Z přemýšlení mne vytrhne jakési slizké cosi, co mi obmotává nohu. Brzy zjistím, že je to vlastně liána - ,,Co to sakra?" Zavrčím a snažím se zuby přetrhat tu věc, ale nic se s tím dělat nedá.
Nevím co mám dělat, všichni najednou začnou vykřikovat odpovědi, nejspíše na hádanku, kterou před sebou mají - jako vždy, Thanátos asi nepomyslela, že ve výpravě za jejím pokladem bude jeden slepec. Povzdechl jsem si a věděl, že silou tohle zdolat nepůjde, ač moje mozkové buňky byly podrážděny až dost.
V hlavě se mi ozve cizí hlas, ale ten nepatří podivnému duchovi. ,,Jsem slepý," odseknu, přičemž je mi otázka, spíše hádanka, přečtena. ,,Na východě."

Najednou se zase ocitnu na jiném místě. Má zajímavý pach. Jako bychom byli v podzemí. Vlhká hlína, pach hniloby, mokro. ,,Jste všichni v pohod?"

-> Ice world
V ledové zemi jsem si odpočinul a byl připraven jít objevovat nový dobrodružství. Na kontinent, kde mne přenesl i se zbytkem - jenž se nerozhodl opustit výpravu a zůstat - jsme se dostali na pláž. Již jsem zde byl. Cítil jsem písek pod tlapkama a slaná vůně moře se rozléhala po celém pobřeží. Mávl jsem ocase a přešlápl na místě.
Cítil jsem, jak mne přemáhají čichové buňky - možná to bylo jen tím, že hlas zmínil lahodnou vůni a já ucítil všemožnou vysokou zvěř. Podíval jsem se směrem ke všem, kteří prošli. Nebylo mi příliš nevolno, ale hej zrovna také ne. Vydal jsem se směrem k pláni, kde jsem již byl.

- Bašta

Lucian se ponořil do ledové vody, slyšel jsem jen šplouchnutí a jeho pach se vypařil, voda jej pohltila. To samé se odvážil udělat Akaru a zbytek naší výpravy, kromě Navina, který postával nedaleko. ,,Pokusím se alespoň ohřát vodu, vždyť umrznou," špitl jsem a nečekal na nic. Zapojil jsem svůj element, který jsem získal před dávnou dobou, v Yaloru, kde jsem byl doslova ohnivým vlkem. Vodu jsem ohřál jen trochu, ale stačilo to, aby ostatní neměli omrzliny a nestaly se z nich rampouchy.
Vlci se zanedlouho vynořili, vykašlávajíc vodu. ,,Jste všichni v pohodě?" Podíval jsem se slepýma očima na každého člena naší skupiny a olíznul jsem si čumák, studený a zmrzlý. Ohřátí takového množství vody mne unavilo. Najednou se však objevil pach zvěřiny, silný a smrdutý. Ohlédl jsem se a uslyšel nadšení ostatních - zdálo se, že se objevila ona truhla a v ní... no, kožichy. Tedy, alespoň jsem je cítil. Jeden jsem vzal do tlamy a hodil si jej na záď. Ne, že by mi teda byla velká zima, já v ledové vodě neplaval.
Najednou se ozval hlas. ,,Nu, já bych rád věděl, jak to skončí s onou vlčicí. Máme být přeci hrdinové ne?" Postřehnutelná špetička sarkasmu se v mé větě jistě nedala nepostřehnout. Na chvíli jsem si lehl, rozhodnut pokračovat v cestě později.

-> Mělká pláž

Ostatní začali také nahlas přemýšlet, kde by ona voda měla být. Netrvalo to však dlouho a ozval se hlas, který nás dovedl na ono místo. Pohyb umožnil mému tělu lépe se prohřát a už mi nebyla taková zima, jako před chvílí. Stáhl jsem obočí, ač to pod páskou zrejmě vidět nebylo. Dostali jsme se k jakési vodě, která byla hlučná a šla slyšet vlastně již z dálky. Přemýšlel jsem, jestli proud nebude tak silný, že nás odvleče dřív, než se někdo potopí pro onen poklad. Neviděl jsem, zda-li to je nějaká truhlice. Nevadilo by mi se pro ni potopit, ale stěží bych ji našel, vzhledem k tomu, že jsem slepý a pod vodou necítím opravdu nic.
,,Proč se do toho pouštět takhle? Má někdo z vás silnější element vody a byl by schopen vytáhnout onen poklad?" pronesl jsem. Vzhledem k tomu, že jsem opravdu neviděl, kdo má jakou barvu očí, nemohl jsem zdedukovat, kdo vodu ovládá, ač jsem doufal, že někdo by to snad dokázal.
,,Doufám že někdo z vás takovou magií oplývá. Já mám pouze vzduch a oheň. Mohl bych zkusit potopit se a ohřát své tělo tak, že by mi nebyla zima. Problém je, že nevidím. Leda..."

Všichni se tak nějak snažili odpovědět na hádanku, přemýšleli a uvažovali. Moje myšlenky mne však táhly úplně jinam a to k rodině. Nevím proč jsem si na ně teď vzpomenul. Když vlci začali říkat nahlas své domněnky, jen jsem k nim postupně natáčel hlavu a poslouchal. Sníh mě mrazil na nožkách a zarýval se až do kůže. Stáli jsme a to nebylo dobré.
Hlas zase něco promluvil, tentokrát bez hádanek. ,,Voda! Musíme najít zdejší řeku," pronesl jsem a pomalu se vrhl vpřed. nevím, jestli to bylo tím, že jsem byl nadšen z hledání pokladu (spíš teda jsem už chtěl mít tuhle šaškárnu za sebou) nebo z toho, že se budu hýbat a prokrvím mrtvé končetiny.
Netrvalo to dlouho a vlhký pach vody se dotknul mých nozder. Předpokládal jsem, že jsme blízko.

-> Laica Mar

Líbilo se mi, jak uvažoval Lucian. To, že by tohle vše mohla být past, mne tak nějak hned netrklo. Ano, možnost to byla a já doufal, že se naše obavy opravdu nevyplní. Akaru, který se objevil z nenadání, se nějak připojil do konverzace. Dale se najednou rozhořčil kvůli tomu, že nechce být v jedné smečce, nebo jako rodina. Jen jsem se nad tím pousmál a pokračoval dál. ,,Myslím, že jsme tady," pronesl jsem spíše jen tak, většina již nejspíše spatřila bílou krajinu před sebou. Já cítil jen chladný vítr a z louky jsme přešli do ledového sněhu. Musel jsem se chvíli aklimatizovat, ale poté mi nedělalo problém jít dál, do sněhu a srdce této krajiny.
Znovu se ozval hlas. Avšak neřekl toho příliš, jen nějakou hádanku. Tiše jsem ji sám pro sebe zopakoval. ,,Co by zde na tomto místě mohlo být prospěšného a vražedného zároveň?" Přemýšlel jsem nad touto otázkou. Možná... Ten teleport?

<- Bad

Dostali jsme se konečně na příjemnější místo - nějakou louku. Cítil jsem vůni květin a pod tlapkami šimrající trávu. Již padla nejspíše noc, necítil jsem paprsky slunce v zádech a bylo chladněji, ptáci nezpívali, spíše luční koníci pěli svou melodii. Lucian něco říkal o smečkách a já jen souhlasně přitakával, ač to nejspíše nikdo neviděl.
,,Má nabídka samozřejmě platí, kdyby někdo chtěl. Sám se do smečky musím zastavit, bratra a sestru jsem dlouho neviděl. Když jsem tam byl naposled, byla to hojná a velká smečka. Zajímalo by mne, jaké to tam je nyní," pronesl jsem a zasnil se. Byl jsem spíše radši tulákem, poutníkem bez cíle. Podíval jsem se na Navina, který pronesl něco o rodině a o smečce. Zasmál jsem se hlubokým hlasem. ,,Mám pocit, že většina z nás zůstane radši tuláky," odvětil jsem a pousmál se.
,,Netuším co je to zač. Ale určitě nějaká věc, která bude souviset s tou tajemnou vlčicí." Sledoval jsem ostatní. Z nenadání se objevil ten ztracený vlk a představil se jako Akaru. Jeho pach mi byl povědomý, ale vlka jsem neznal. Vlčice ve předu byla Nyctea a očividně byli dost tichý - pravděpodobně pár - což byla i Navinova otázka, jakou nezodpověděli. Nechtěl jsem se v tom nějak nimrat.

-> Ice world

-> Temný les
Zase jsem byl zde, u toho odporného a mrtvého jezera. Pach hniloby se táhl po celé ploše, i voda byla cítit smrtí. Zastříhal jsem ušima a pokračoval. ,,Myslím, že vím, co dělat. Spíš nevím, kde daný poklad hledat. Ta zasněžená pustina je velká," odvětil jsem směrem k mému novému společníkovi.
Ten nový vlk, který přišel před chvílí, došel ke mne a Navinovi, přičemž se dotázal, zda li jsme smečka. Než jsem stihl odpovědět, Navin se do toho pustil první. Ukecaný to vlk, pomyslel jsem si. ,,Jak řekl tady Navin, smečka nejsme. Každopádně co se týče mne, do jedné smečky jsem patřil. Vede ji můj bratr, skvělý to alfa. Jestli chceš, můžu tě tam poté dovést," řekl jsem a podíval se slepýma očima na Navina. Poté jsem se znovu otočil k vlkovi, který se později představil jako Lucian. Nebo spíše, jmenoval se nějak až moc dlouze a já si z jeho jména nezapamatoval nic. ,,Já cestu znám. Mimochodem těší mne Luciane, jsem Blind." Nepochyboval jsem, že to vlk předtím slyšel, ale radši jsem to řekl ještě jednou. Zbytek naší partičky, až na jednoho vlka, který zůstal pozadu a kdoví kde, se představil. Ten vlk více popředu byl Dale a jeho, podle mého tušení možná partnerka, se nepředstavila. Ač jsem cestu znal, vlčice očividně také a já to nechtěl vést. Pouze jsem ťapkal vpřed a jestli ostatní zůstanou za mým ohonem, jejich věc.
Konečně jsem zase uslyšel mrtvý hlas, který nás jen popoháněl dál. Odfrkl jsem si a nic na to neříkal, pouze jsem šel.

-> Laica Mar

Z nenadání se ještě přitoulal další vlk. Objevil se docela zčistajasna, ale bylo vidět, že ty hlasy slyší také. Mávnul jsem ocasem a pokračoval za ostatními vlky. Onen nový vlk začal říkat něco spíše pro sebe a tak jsem jej ignoroval. Hlavu jsem otočil k vlkovi, který na mne mluvil od začátku. Nebyl nepříjemnou společností, avšak stejně se zdál zvláštní. ,,Já jsem Blind, těší mne." Otočil jsem k němu svou hlavu. Probliklo mi v myšlenkách, jak asi takový vlk bude vypadat. ,,Sice na to nevypadám, ale léta mne naučily, jak se hýbat, aniž bych do něčeho narazil," nějak jsem to nehodlal více komentovat, neměl jsem rád, když se ostatní zaměřují na mou slepotu.
Vlčice začala mluvit něco o teplém kožichu. Byla docela pěkný kus přede mnou, ale stejně tak, že šla slyšet. Nic jsem na to neřekl, pouze se pousmál. Můj kožich byl na zimu stavěný. Ostatní vlci se nějak příliš nerozmluvili. Šel jsem tak nějak uprostřed skupiny, nechtěl jsem úplně všechny vést, ač jsme věděl, kde to místo je.

->Bad

Vlk nedaleko mne měl velmi zvláštní otázky. Nebo spíše, byly lehce vyvoditelné, avšak stejně se na ně zeptal. V hlavě jsem měl spíše vzpomínky na rudou pustinu a přemýšlel jsem, co to je zase za hlas. Hlavu jsem natočil k hloučku vlků, který se tvořil.
,,Neznám támhlety vlky. A co se týče toho, co zde dělám, dovedla mne zde nějaká magická síla. Nejspíše to bude tím hlasem, tímhle vším tajemným co se děje." Chvilku jsem se odmlčel a přemýšlel, zda-li vlk opravdu myslel vážně svou otázku ohledně mé pásky. Nakonec jsem poté svou hlavu otočil jen k němu. ,,Jsem slepý," odvětím s lehkou lhostejností. A ač jsme byl slepý, stejně jsem dokázal slyšet rozhovory jiných lépe než kdokoliv a cítit pachy těch, kteří byli okolo mne - mohl jsem tak přesně vytušit, kdo kde je. Kousek kolem nás se prohnal vlk, jehož pach byl podobný nějakému, který jsem již cítil - tam, ve Zlaté smečce. Vlk tiše pozdravil a zmizel v hloubi lesa. Za nim prošel hned další, který jen pozdravil a mířil do hloubi. A také vlčice, která nevydala ani hlásku. Podíval jsem se za mizející skupinou a popošel vpřed. Poté se zase ozval hlas. Přemýšlel jsem nad tou hádankou. ,,Ta zasněžená krajina. Už jsem tam byl. Vím kde je ten první poklad," pronesl jsem spíše tišeji, každopádně vlci mne mohli slyšet.

Pomalu jsem mířil vpřed, směrem k vlkům. Najednou jsem z nedaleka uslyšel cizí hlas. Nějaký vlk se ke mne blížil, cítil jsem to, jeho pach - a navíc, ten hlas byl dostatečný signál. Otočil jsem hlavu k vlku, když na mne zařval "světlej". ,,Uh, zdravím." Neměl jsem nějak extra chuť dávat se s ním do řeči, avšak přesto jsem nic nedodal.
Najednou jsem ve své hlavě uslyšel cizí hlas - bylo to jako v té divné zemi, kde jsem mohl vidět - rudá pustina a vše tohle kolem - děsivé! Nyní jsme se však nacházeli v tom divném lese a já po chvíli pochopil, proč mne to tu táhlo. Nevěděl jsem, zda li zase podstupovat něco, kde mám někomu zachraňovat zadek, avšak moje mysl mi říkala, že bych něco dělat měl.

-> Bad
Ve vzduchu byla cítit smrt. Co to bylo za podivné, temné místo? Nevěděl jsem. Jako by se zde zastavil čas. Cítil jsem kolem sebe stromy a také i něco jiného - nedaleko bylo více vlků. Rozhodl jsem se vyjít směrem k nim a zeptat se, zda li je to zde taky táhlo, jako mne. Našlapoval jsem lesem a snažil se zachytit cokoliv - zpěv ptáka, pach srn či zajíců - nic. Bylo to tu pusté. Mrtvé.

Vlčice se rozhodla mne opustit. Ani jsem neodpovídal na její otázku, prostě v mžiku zmizela. Zadíval jsem se slepýma očima na oblohu a povzdechl si. Přemýšlel jsem, jestli mám najít Darkey a zeptat se, co znamenalo to... to všechno. Nakonec jsem jen pomalu šel směrem k nějakému lesu - zdál se temný, avšak něco mne na něm přitahovalo. Momentálně to byl můj cíl - jestli někoho potkám? Kdo ví!

->Temný les

Její znechucené "bleh" mne pobavilo. Ušklíbl jsem se a protáhl si záda. Svaly jsem měl již značně ztuhlé, avšak stejně připravené na útok. Pod tlapkami jsem cítil hlínu. Už končila zima, což bylo více potěšující. V břiše jsem ucítil jemné kručení, hlad se vracel, avšak ne tak moc. Ještě pár dní jsem mohl bez pořádného žvance přežít. Slepýma očima jsem zabruslil k obloze. Nedokázal jsem teď odhadnout, jestli je den či noc. Chladný vítr mi pročesal srst. Znovu jsem se zasoustředil na vlčici, která mne začala obcházet. Možná to bylo egoistické či pošetilé, ale necítil jsem se v nebezpečí. Věřil jsem svým schopnostem. A ač jsem byl spíše diplomat, rvačky mi problém nikdy nedělaly.
,,Ano, páchne to tu smrtí. A taky zvířecími bobky. Zajímavá kombinace." Ušklíbl jsem se. Opravdu jsem si z tohohle místa nic nedělal. Možná to zde bylo děsivé, ale mne to bylo obvzlášť jedno. Stejně jsem to tu neviděl, ač představa udělala samozřejmě své.
,,Jistě, hrozně mne to mrzí. Určitě bychom byli skvělá partička." Chvilku jsem se odmlčel a pak se ušklíbnul. Zábavná představa. ,,Růžovoučký obláček. Vtipné," procedím. Vlčice se posadila naproti mne a já si také sedl, stát dlouho na nohou nebylo příliš pohodlné.