Příspěvky uživatele

< návrat zpět

,,Myslím, že ten oheň už dávno dohořel. Cítíš ten dým? Už je po něm." Odvětil jsem. Vlastně po ohni již bylo skoro den. Mávl jsem ocasem. ,,To je v pořádku, nemusíš se bát. Za chvíli přejde." Měl jsem pravdu. Než jsme došli k úkrytu, byl již nový den a bouře byla ta tam. Z rána vysvitlo dokonce i slunce, které nám zahřálo promoklé kožichy a začali jsme pomalu schnout. Vesele jsem se na Dark usmál.

,,Stále se chceš jít schovat? Nebo budeme pokračovat v cestě? Máš vlastně někam namířeno?" Pohlédl jsem směrem k nebi a ač jsem jej neviděl, cítil jsem sluneční paprsky ve své srsti a naplňovalo mne to jistým pocitem volnosti a svobody. Jako tulák... dlouho jsem žil takto a jiný styl života jsem si skoro nedokázal představit.

V dálce jsem cítil pach kouře a spálené dřevo. Nebylo to však tak blízko, abych se musel obávat a už vůbec jsem tím nechtěl zatěžovat Darkey. Má myšlenka zabloudila k Larisse, která se proměňovala, zatímco já jsem se dostal do toho divného světa. V těle jsem cítil zvláštní mrazení a strach. Chtěl jsem ji najít co nejdříve. Kde jí jen byl konec?
,,Dobrá, chceš abych tě podepřel?" Zeptal jsem se vlčice, ač nevypadal že by byla už úplně vyléčená a mohla se sama od sebe nějak více pohybovat. Přesto jsem však dal na její pocit a postavil se.

Společně s Dark jsme se dostali k vodě. Vlčice plakala, myslel jsem že od bolesti. Její slova jsem pochytil a pousmál se na ni, přičemž jí podpíral a uložil do lehu k vodě. Sklonil jsem se nad vodou a začal ji chlemtat. V dálce jsem ucítil pach jelena, ale na ten nás hned varoval Kyle, který se rozběhl za velkou hordou masa a nazval jelena zbabělcem. Jeho pach se vzdaloval. ,,Počkej!" křikl jsem, ale bylo to marné. Slepýma očima jsem se podíval na Darkey. ,,Nevím jestli tě sám dotáhnu k úkrytu." V dálce jsem uslyšel padnout strom, nad námi šílela bouře. ,,Příroda je koukám nevyzpytatelná," pronesl jsem a napil se vody, nechávalo mne to šíleně klidným.

,,Budu se snažit přijít co nejdříve,"odvětil jsem směrem k vlčici a vyběhnul do hloubi lesa. Vůbec jsem nevěděl, jak najdu nějaký úkryt, když jsem ho ani nemohl vidět. Snažil jsem se použít svou "schopnost" cítit věci okolo, vyhýbal jsem se všem možným stromům a pokračoval dál a dál. Cítil jsem zvěř, která pobíhala okolo a snažil jsem si pamatovat, kudy jsem šel. Jednou jsem myslím v tomto lese byl a vybavovalo se mi, co jsem tu dělal. kdysi tu spadl strom, který mne málem zabil. Mne a další dvě vlčice. Jak se jmenovaly? Nemohl jsem si vzpomenout. Pokračoval jsem dál až jsem najednou zapadl zadníma nohama do nějaké díry. Šikovně jsem se vyprostil a vlezl dovnitř. Zdálo se, že to byl nějaký úkryt. Vyšplhal jsem zpět nahoru a rozběhl se po pachu za svými druhy.
Došel jsem zrovna ve chvíli, kdy Kyle vyprávěl o šátku. ,,Klidně, nevadí mi to," odvětil jsem. ,,Můžeme ji ale zkusit podepřít, myslím, že to zvládne," dodal jsem a pokoušel se Darkey podepřít tak, aby se mohla hýbat.

-> Laica Mar

Šel jsem klidnějším krokem za svou družinou a při tom poslouchal zvuky okolí. Vítr byl jemný a klidný, z nebe se začal zase snášet déšť. Cítil jsem v kostech, že počasí dnešní den nebude nic extra, ale přesto jsem pokračoval. Chtěl jsem najít tu jeskyni a ukrýt se. Moje myšlenky stále utíkaly k Larisse. Už to byla doba, co jsem ji naposled viděl. Jak dlouho? Měsíc? Bylo to před tím, než mne spolkla obří černá díra a já se ocitl sám, na červeném ostrově a bojoval proti robotům. Vlastně jsem nebyl tak úplně sám. Co asi teď dělají ostatní? Zívnul jsem a nastražil uši. Slyšel jsem Kyleho křik a pak ránu. Přidal jsem do kroku.
Podle toho, co volal Kyle, se zdálo, že se něco Darkey stalo. Nervózně jsem došel k ní. ,,Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se se starostí v hlase a podíval se směrem, kam utekl jelen. Cítil jsem její krev ve vzduchu. ,,Spíš by jsme měli najít nějakou jeskyni. Jedli jsme přece před chvílí. Dones vodu, já se pokusím najít úkryt," pronesu a odběhnu jiným směrem.

Sledoval jsem oba vlky, neměl jsem nic moc co říct. Slepé oči je neviděly, ale cítil jsem jejich pach a díval jsem se jejich směrem, abych byl alespoň slušný a vypadal, že je vnímám a nemluvím ke stromu.
Darkey rozhodla, že půjdeme najít nějaký úkryt. Já byl venku rád, déšť, bouře a nic jiného mi nevadily, avšak nechtěl jsem nijak brzdit oba vlky. Na "díky" od Kyleho jsem jen pokýval hlavou a usmál se, přičemž jsem pokračoval za Darkey, která nás vedla k nějakému lesu.
Pomalu jsem klusal za vlky a udržoval si odstup.

-> Common forest

Usmál jsem se na Darkey a mávl ocasem. ,,Nic takového jsem si nemyslel," ujistil jsem ji milým hlasem a nasál vůni okolí. Nejspíše už byl večer, jelikož slunce již nehřálo a ochladilo se, přičemž se zvedl i nepříjemný vítr, který profukoval mou srstí. ,,Vlčice jsou matky, provázejí ty nejmenší z nás životem a nic za to nechtějí. Mají právo mít více." Prostě mi to přišlo normální a lepší odůvodnění jsem neměl. ,,Tím jsem však nechtěl říci že vlčice jsou jen na rození. Ve smečce jsme měli plno bojovnic," usmál jsem se.

Otočil jsem hlavu k vlkovi. Neměl jsem v úmyslu se prát. ,,Jen nemám rád lítost. Cítím se pak slabý, jiný," odvětím jen a pokusím se na nového příchozího usmát. Darkey mě představila a vlk, který trošku couvnul, se představil jako Kyle. Poprosil nás o kus naší večeře, avšak já už neměl hlad a tak jsem zbytek zajíce uchopil a položil jej před vlka. Jen jsem s úsměvem kývnul, aby se nestyděl a dal si také.

Vlčice se začala omlouvat a já jen otočil hlavu na stranu. V mé smečce bylo normální lovit pro ostatní a já neměl nejmenší problém ulovit něco sám. Nejspíše to vlčice nechtěla a cítila se zahanbeně, což zahanbilo i mne, jelikož jsem ji do takové situace dostal. ,,Jo tak, promiň. U nás ve smečce bylo normální lovit pro ostatní. Myslel jsem, že nemáš sílu. Holt jsem to špatně pochopil," pokrčil jsem rameny a nasál vůni okolí. Zdálo se, že se sem blíží nějaký vlk. Mávnul jsem ocasem a byl připraven případné nebezpečí zažehnat. ,,Nemám hlad, navíc jsi vlčice," odvětil jsem s protestem v hlase a trhal maso. Opravdu jsem necítil příliš hladu, dokázal jsem toho dosti vydržet.
Najednou se sem přiřítil ten neznámý, jeho pach byl vonět bahnem, asi pro to, že nějaké na sobě měl. Stejně tak jako já, po běhání za zajícem. Jediná relativně čistá zde byla Darkey. Vlk utrousil nějakou poznámku a ačkoliv byla docela neslyšeitelný, můj lepší sluch ji zachytil - a tak jsem dal zase hlavu na stranu. Neměl jsem rád, když mne někdo litoval, cítil jsem se, jako bych byl handicapem omezován tak, že by se o mne někdo musel starat. ,,Chudák?" Zazubil jsem se a olízl si mokrý čumák.

,,Také mne těší," odmlčel jsem se a vzhlédl směrem k nebi, ač jsem ho neviděl. Sluneční paprsky mne lechatly a olizovaly mou srst jako plamínky ohně, přičemž krásně hřály. Vedle jsem slyšel hučení rozvodněné říčky a tak jsem předpokládal, že vlčice u vody odpočívá. Popošel jsem blíže k říčce a napil se vody, ač to bylo obtížné, protože říčka byla divoká po velkých povodních.
Vlčice mluvila o hladu. Slyšel jsem její kručení v břiše. Sám jsem nijak velký hlad neměl, avšak nasytit by mi nějak neuškodilo. Mávl jsem ocasem. Vlčice asi čekala, že sám něco ulovím - a vlastně proč ne? Chtěl jsem trochu obnovit své síly a trochu si připomenout schopnost lovu. ,,Něco ulovím," řekl jsem a poodešel od vlčice.
V dálce jsem ucítil nějakého zajíce. Pohopkával po tomto rozprostřeném poli, pláni či co to vlastně bylo. Nebyl až tak daleko, avšak zdá se, že mne viděl, vzhledem k tomu, že jeho pach se vzdaloval čím dál tím více a rychleji. Přidal jsem do kroku, ač jsem stále byl přikrčený a bral jsem to obloukem. Zajíc se sem tam pozastavil, aby se nejspíše ohlédl. Jenže já jsem jej velkým obloukem obcházel a on o tom neměl ani potuchy. Zářně jsem se objevil až nad ním, ačkoliv jsem to opravdu obešel. Ušák mne nejspíše zpozoroval, protože se dal do zběsilého úprku. Slyšel jsem jeho tlapy, dopadající na rozbředlé bláto a čvachtání ve vodě. Sám jsem se rozběhl, mé nohy se dotkly vody a bláta, jenž mne ocákalo a tak jsem byl více hnědý než obvykle. Běžel jsem za zajícem rychlostí blesku, on byl nejspíše raněn, protože rychlost, s jakou běžel, nebyla nic moc. Cítil jsem jeho kožich blízko mého nosu, teplo co z něj vyzařovalo bylo hmatatelné. Stačil jeden velký skok a zajíc se ocitl pod mými zuby mrtev. Vzal jsem jej do mordy a mířil si to k vlčici, když v tu ránu jsem narazil do něčeho velkého, co mi dalo elektrickou ránu (herní akce - dýně). Uskočil jsem, avšak nebylo to až tak bolestivé. Jen jemné štípnutí, avšak najednou jsem se cítil vesele a pozitivně. Chytil jsem znovu zajíce, kterého jsem upustil při nárazu a nadšeně jsem si to hopkal přes pole zpět k vlčici. Zajíce jsem položil před ní a velký kus si z něj utrhl, přičemž jsem jej začal žvýkat. Větší polovinu jsem přenechal vlčici.

Zdálo se, že vlčice se pohybuje směrem ke mne. Zavětřil jsem, abych se ujistil, že jdu dobře a vyšel jsem jí vstříc. Zdálo se, že už nejsem daleko a tak jsem cupitavým krůčkem došel k neznámé, avšak jsem si udržoval nějaký odstup. ,,Ahoj," pronesl jsem s úsměvem, abych ukázal, že opravdu nejsem žádný nepřítel, kterého by se musela bát. ,,Jsem Blind." Dodal jsem pouze a dál jsem se na nic moc nezmohl, nevěděl jsem, na co se ptát a tak jsem byl prostě jen zticha a čekal, jak na mou přítomnost či slova vlčice bude reagovat. Rozhodně z ní nešla cítit agrese či strach, avšak vše mohlo být jinak.

-> Ice World

Vynořil jsem se z bílé pustiny přímo na nějakých lukách. Na svém boku jsem cítil ne příliš velký žír slunce, avšak to mne ujistilo, že je teprve poledne. Ťapkal jsem dál a nevěděl kudy kam. Kde mám začít? Kde hledat Larissu? Kde najít smečku? Nějak jsem věděl, kde smečka leží, avšak s mým smyslem orientace to nebylo tak dobré, přeci jen, slepota dělala svoje a já nebyl schopen se patřičně zorientovat.
V dáli jsem najednou ucítil cizí pach. Ne že by mne to příliš překvapilo. Rozešel jsem se tím směrem, možná vlčice, které pach patřil, bude vědět víc.

Portál mne vyplivl zase v té chladné, ledovcové zemi. Chlad se mi mořil až do kostí, tělo jsem měl ztuhlé a vše mne bolelo. Unaveně jsem vstal ze země a zívnul jsem. Dlouhé spaní nepřinášelo příliš dobrý pocit energie a já měl zase chuť něco dělat.
Přemýšlel jsem nad tím, co asi teď dělají ve smečce - ve Zlaté. Dumal jsem vlastně i nad tím, jestli bych tam vůbec chtěl. Ano, byl tam můj bratr a vlastně i Larissa, ale život tuláka mi byl mnohem pohodlnější, než život ve smečce. Zatřepal jsem hlavou, nad tím rozmýšlením mne zabolela hlava. Musel jsem pryč, do teplejších krajin, než umrznu.

-> Laica Mar

Vlčice se nevracela a já měl svého zajíce dávno snědeného. Vlastně, zdálo se, že jsem si na pár dlouhých chvil zdřímnul. Pomalu jsem vstal a otřepal jsem se. Kožich jsem měl mokrý, asi pršelo a já to ani nepostřehl. Nemínil jsem se po vlčici pídit, její pach byl už dávno pryč a s ním i můj zájem o prozkoumávání tohoto ostrůvku.
Nebyl čas, ztrácet čas. Musel jsem zpátky. Najít Tessu. Najít Larissu. Najít jakýkoliv kontakt - protože zde jsem necítil nic.

--> Ice world (přes Mělkou pláž a portál)

Konečně vysvitlo slunce, cítil jsem jeho hřejivé paprsky na svých zádech. Svým způsobem jsem byl za tohle zlepšení počasí rád. Vítr byl také horký, začalo být trochu větší dusno než normálně. Vesele jsem mávl ocasem.
,,To je mi líto. Já se se svou sestrou pohádal, jsem však řád, že jsem to s ní urovnal. Avšak u vás to je asi hodně velká vzájemná nenávist - každopádně mi do toho nic není," pronesu a odvrátím hlavu. Neměl jsem zájem strkat nos do cizích záležitostí, nebylo to fér a nebylo to dobré.
,,Ach tak, promiň, nepochopil jsem," řeknu a podívám se směrem k nebi, ke slunci, které mne pálilo na zádech. Nějak jsme se v té slovní hříčce ztratili - tedy, spíše asi jen já.
,,Která matka by mohla o svém dítěti pochybovat? Každý má své mouchy. Nejlepší je, hledět hlavně na to dobré. Samozřejmě, důležité je ty "mouchy" nepřehlížet a pokusit se s nimi žít, nebo je zlepšit. Je to každopádně vlk od vlka," dodám jen a pokusím se usmát. ,,Kolik je vlastně tvému synkovi?Podívám se na ni a mávnu ocasem.

Bohužel jsem nemohl sledovat, jak vlčice ulovila svého zajíce, ale po pár chvílích jsem slyšel její cupitání. Zdálo se, že ulovila také jednoho zajíčka a jeho krev byla cítit na pěknou dálku. ,,Dobrou chuť,"řekl jsem jen tak mimo a sám pokračoval v hodování.

Nějak jsem na její sova nereagoval, měla vlastně pravdu. Jen jsem jemně přikývl a mávnul ocasem. Vzduch byl nějaký čistší, vítr ustal. Nebylo ani tak dusno a teplo jako před tím.
,,No, slovo svoboda je pro všechny dost individuální. Ale, většinou je lepší být s někým, než sám." Na tváři se mi zase objeví úsměv a s ladným krokem pokračuji v chůzi. Zdálo se, že vlčice vzpomínala na staré časy. I já si toho se sourozenci užil. A na cestách, s mnoha vlky... bylo to fajn.
Poslouchal jsem její občasné vybavení vzpomínek a sem tam se i nad jejími dobroudružstvími se synem pousmál. Tak želvu, jo? Mávl jsem ocasem a podíval se směrem k nebi. I když jsem neviděl hvězdy - pokud tam nějaké byly, stejně jsem si je dokázal představit - nebe poseté hvězdami.
Vlčice se rozvyprávěla o smečce. ,,To je mi líto. Pak chápu, proč smečky zrovna nemusím. Zvlášť, když ti něco takového provede sourozenec - je to ohavné," pronesl jsem tónem, který jasně dával najevo, co si o takové hnusné podlosti myslím.
,,To se jen tak říká. Věřím, že vlčata jsou prostě nezbedná," odvětím a lehce se pousměju. Přeci jen, nebyl jsem jiný. ,,Medvěda? Taky jsem se s jedním utkal. Tedy, byla to spíš medvědice a já za svou pýchu doplatil - byl jsem holt mladý a naivní." Zasměju se nad tím, byl to opravdu zajímavý souboj. Posunkem ukážu na svou jizvu, která se skrývala pod šátkem.
,,Tak zkouška dospělosti... no, asi se nemusíš bát. Myslím, že tvůj synáček se v tomhle světě neztratí," špitnu a mávnu ocasem.
Vlčice něco nakousla, ale následně to utla. Pokud něco nechtěla říkat, nechtěl jsem ji nutit. Jen jsem kývnul a pokračoval. ,,Dobrá. Možná v okolí bude další. Kdyby ne, rád se podělím," dodám jen, ačkoliv vím, že jeden zajíc pro oba stačit nebude.
Pomalu se přikrčím k zemi a skočím do houští. Z toho najednou vyběhne vcelku velký, tlustý zajíc, který si to začne pelášit po louce. Vyderu se z křoví a mažu za ním. Má rychlost nebyla zas tak velká, ale dlouhé nohy vykonaly své a zanedlouho jsem byl již za ocasem králíka. Použil jsem svou větrnou magii a odfoukl s ní králíka. Ten dopadl na zem, nedaleko. Avšak vzpamatoval se rychle, jenže neměl zas takové rychlé nožky. Stačil jeden velký skok a už byl uvězněn pod mými drápy. Jeho tlusté tělíčko se hýbalo a vykrucovalo, ale já jeho život ukončil jediným zákusem a dal se do lahodného masa.