Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jakmile jsem mu zvedla packu z ocásku, rychle se staženým ocasem se odklidil pryč. "Snad se poučí. Jestli ne.." Řekla jsem přísně a došla k Cernunovi. Pak jsem si vzpomněla na svoji rodinu a tiše zakňučela. Posadila jsem se vedle Cernuna a vzhlédla nahoru. "Víš, teď jsem si vzpomněla na svou rodinu. Chybí mi Look a dokonce i Dajána, přijde mi, že jsme se neviděli snad už padesát let" Řekla jsem smutně a koukala do země.

Taky jsem vyla, co nejvíce, a čistě. Na to jsem si stihla vyšplhat na kamennou vyvýšeninu. To vytí znělo krásně, opravdu krásně. Když jsme dovyli, u našeho úlovku jedl nějaký kojot. "Za to zaplatíš, ty bídnej červe!" Zavrčela jsem na něj a v mžiku jsem se za ním pustila. Ne jenom, že vyjekl, jak se lekl, když jsem vyrazila. Ještě pustil ten kus masa a nechal ho tam ležet. Nahnala jsem ho do uličky a už to s ním vypadalo zle, že bych ho jen tak zakousla, ale já? A udělat něco takového? Váhala jsem. Nakonec jsem se zmohla po něm naprázdno rafnout a přišlápnout mu ocas, aby nemohl utéct. Pak jsem se otočila na Cernuna. "Co s ním?" Řekla jsem a koukala na opodál stojícího Cernuna a pak jsem se otočila na vřískající malou potvůrku a zavrčela na něj.

"Myslím, že ano, ale museli bychom hlasitě a dohromady" Řekla jsem a usilovně přemýšlela, zda by to opravdu šlo. "A třeba by nás za to přijali do smečky" Usmála jsem se a podívala se na něj a pak zase na úlovek. Los byl tak tři krát větší než já a to ještě tam vzadu ležela losice. Teď bychom se rozhodně rozdělovat neměli, ještě by nám tu naši kořist někdo štípnul. Nejistě jsem se podívala směrem k Mlžným pláním a pohledem změřovala, jak je to daleko. Když jsem usoudila, že by to jít mělo, koukla jsem sebevědomě na Cernuna. "Ano, mělo by to jít" Řekla jsem a pohled jsem otočila zase na losa a losici.

"To jo. A ještě losici" Zasmála jsem se také. Pak jsem se postavila na moje bezcitné nohy a vydala se za ním. "Když jsme si to tak pracně ulovili, tak si to také sníme" Řekla jsem a poděkovala za ten kus masa, co mi Cernun přinesl. "Myslím, že oba nesníme" Řekla jsem a koukla se tam, kde ležela mrtvá ta losice. Došla jsem k Cernunovi a řekla: "Potom bychom asi měli hledat tu smečku, měli bychom jít za Cinterionem." Řekla jsem a dokráčela k tomu úlovku. S nechutí jsem se koukala na to vydloubnuté oko, přišlo mi to nechutné. Bývala bych ani nevěřila, že to já dokážu udělat něco takového. Obešla jsem losa na druhou stranu a podívala se na Cernuna.

Jeho slova byla tak dojemná. Tak laskavá a milá. "Děkuji ti za všechno Cernune. Nechť nás nic nerozdělí, ani po smrti." Pohlédla jsem na něj. Byl to ten nejradostnější okamžik mého života. Ten nejkrásnější. Nejhezčí. Svých ran už jsem si nevšímala. JEn blaha, co mě hřálo u srdce. Znovu jsem mu olízla čenich. Byl teplý. Cernun byl určitě stejně rád, jako já, že jsme spolu. Budeme si krýt záda. Poté jsem se ohlédla na losa a opodál i losici.

Usmála jsem se. Byl to jeden z mých úsměvů, které dávám málokdy, jeden z vyvolených úsměvů. "Ráda se stanu tvou partnerkou Cernune" Usmála jsem se a dívala se na něj. "Jest to náhoda, že osud nám toto soudí? Nebo je to ovlivněno vším okolo, námi samotnými? " Usmála jsem se opět. Byla jsem nesmírně šťastná, odhodlaná splnit všechny sny..po jeho boku. Postavila jsem se jako on. Jeho slova mě zastihla, byla tak krásná. Nesmírně příjemná. Hřálo mě u srdce. Až dosud jsem měla život, plný zklamání, utrpení a vzteku a teď..jako by se všechny moje sny vyplnily. Stála jsem a koukala se na něj s pokorou, upřímností a hlavně radostí v očích.

"Děkuji" Řekla jsem a ještě zaťala zuby, když mě rána začala znova pálit. "Zachránil jsi mě" Řekla jsem skoro neslyšně a olízla mu čenich. "Budeme držet při sobě" Byla jsem ráda. Zalilo mě štěstí, když jsme se navzájem spatřili, živí a zdraví. Alespoň jsem v to doufala. Každý z nás pár ran utrpěl, ale přežili jsme. Jsme v mnohém stejní. Naše budoucnost určitě nebude nudná a špatná. Věřte, osud nám přeje. Tento souboj zřejmě o všem rozhodl za nás. Jsme si souzení..jsme podobní...
Opodál ležel mrtvý los a já stále oddychovala. Byl to pro mě psychický i fyzický šok. PO chvíli jsem si všimla jeho jizvy, kterou měl na čele. Olizovala jsem mu jeho ránu též a doufala, že se nezanítí, jelikož by to bylo špatné. Pak jsem mu také pohlédla do jeho krásných zelenomodrých očí. Samy o sobě vypadaly velice mile a přívětivě, přátelsky a obětavě. Takový opravdu Cernun byl, a já v to plně věřila.

Díky, 8% do síly a 2% do vytrvalosti prosím :-)

Hbitě jsem na něj zase vyskočila. Rvala jsem se s tím losem, jak mi síly stačily, než stačil odhodit Cernuna. To jsem ztratila kontrolu a spadla jsem. Než by jste ale stačili říct "famfrpál" byla jsem zase na něm. Neohrabaně jsem mu zakryla oči, přičemž jsem do nich škrábala. Los ječel a snažil se mě shodit víc, než kdy jindy. Zahlédla jsem, jak se jedno oko vykutálelo oko. Lekla jsem se. Byl to hnus. Druhé oko měl poškrábané a neviděl, ale začal se vzpouzet a já klouzala dolů. Já to ale nevzdávala a zase jsem mu vyšplhala na hřbet. Snažila jsem se mu zakousnout do krku a podařilo se. Tekl mu tam proud krve, a los vypadal bez oka uboze. Já za to však zaplatila, shodil mě dolů a já se bouchla. Ještě jsem zaslechla křičícího Cernuna a pak jsem musela spadnout do bezvědomí, neboť když jsem se probudila, ležela jsem nedaleko jezera, netušíc, co se stalo. Stěží jsem oddychovala, Cítila jsem se, jako kdybych měla zlomenou páteř. Z nohy se mi pomalu řinula krev, měla jsem tam matný otisk kopyta losa, který byl velice bolestivý. Zavřela jsem oči. Když jsem je otevřela, bylo už ráno a já vstala. Všechno mě bolelo, ale přesto jsem dokázala dokulhat k zřejmě spícímu Cernunovi. Zahlédla jsem mu pár jizev a pak mi všechno došlo. "Zachránil jsi mi život. Za to ti budu nadosmrti vděčná, jak se ti odvděčím? Děkuju ti"Řekla jsem a lehla si k němu. Zachránil ti život Blue To jenom kvůli mě měl tyto jizvy, které jsem mu nyní viděla. Zachránil mi život Byla jsem dojatá. Hrozně dojatá. Udělal to kvůli mě.

Cernun šel na to. Já neváhala a potichu jsem vyrazila k matce a mláděti. Byla jsem si jistá, že i kdyby se snažili utéci, tak bych je dohonila. Jsem rychlá.
Asi 30 metrů od nich jsem prudce vyrazila a spatřila jsem, jak se losice lekla a zahlédla jsem jí, jak upaluje pryč. To malé mládě se jí nestačilo držet a brzy jsem už u něj byla, ale teď mě zajímal ten větší kousek masa. Za chvíli jsem samici dohnala a zezadu na ní skočila. Vzpouzela se, kopala, a pořád se mě usilovně snažila shodit. Však beznadějně. Jakmile jsem se ocitla na jejím hřbetě, zakousla jsem se jí do krku a ona spadla k zemi. Během tohoto boje mě však stačila kopnout, takže se mi pod srstí vytvořila modřina, nad pravou přední nohou. Já jsem jí však nevnímala. Zahlédla jsem Cernuna, jak bojuje se samcem a okamžitě jsem tam vyrazila. Lose už bylo tem tam. Tentokrát jsem na to šla z boku. Z menšího výběžku jsem mu skočila na hřbet, ale klouzala jsem dolů. Však jsem se stihla zachytit a křiknout na Cernuna: "Pusť se a skus ho nahnat támhle, neboj, nic se ti nestane!" Ve zlomku okamžiku jsem sama sklouzla a ukázala na tu propast, co tam byla a já si jí ani nevšimla.

Usmála jsem se a vyrazila k Tiché Zátoce. Měsíc mi svítil na cestu a mě se to líbilo. "Ano, je tam les, vypadá zlatě, nebyla jsem v něm, ale viděla jsem ho z hor." Řekla jsem a vydala se tam. Určitě tam bude pěkně a bude tam hodně zvěře. Věřme v to. Opravdu tam losy byli a já měla chuť je poštvat, bylo by to snadné. Doufám. "A já myslím, že na ně máme. Co třeba je přechytračit? Ty by jsi odlákal toho velkého a já bych zatím srovnala samici a pak bychom měli dost žrádla pro nás oba" Řekla jsem mu svůj plán, přemýšlela jsem přitom, jak by to mohlo vypadat. Byla jsem si jistá, že to musí klapnout.

"Uděláme" Usmála jsem se na něj. "Už se mi zbíhají sliny" Dodala jsem ještě k tomu, byla jsem ráda, že mě chápe. "Co třeba jít někam do lesa?" Zeptala jsem se a zavětřila ve vzduchu. Podívala jsem se nahoru a zase spatřila ten krásný Měsíc. Působil krásně a ladně, byl opravdu nádherný. "Hmm, srny by měly být v nějakém lese, co třeba se vydat tam?" Řekla jsem, stále jsem se dívala na Měsíc. Kožíšek mi stále profukoval vítr, ale já si toho nevšímala. Měla jsem hlad. A už jsem chtěla jíst. Ještě jsem zavětřila ve vzduchu a pomalu se vydala směrem, kde jsem cítila les. V tomto lese bude určitě i množství "žrádla" tak určitě bude dobré, když se vydají tam. Z jezírka jsem si ještě kapánek srkly, nechtěla jsem být poté žíznivá a koukla se na Cernuna, který si to mířil na louku. Byla jsem ráda, že nejsem sama. Usmála jsem se na něj a řekla: "Půjdeme tam, kam tě srdce potáhne" Usmála jsem se na něj ještě a došla k němu.

<<Kvetoucí louka
Došla jsem sem v klidu a radosti. Můj žaludek už svíral hlad a já už jsem chtěla jídlo. Začala jsem si prohlížet okolí a větřit, zda by tu nějaká kořist nebyla, ale zrovna jsem žádnou zvěř nespatřila. Moji pozornost upoutalo hlavně jezero, které vypadalo čistě.
Kolem toho také poletovaly světlušky, ale toho jsem si moc nevšímala. "Vždycky jsem taky chtěla lítat"Řekla jsem se zasněným přízvukem. Udivila mě až to...ne sám, ale s tebou. Na to jsem se usmála. Připadalo mi to od něho velmi milé.

Vykročila jsem k jezeru. Kromě hladu jsem potlačovala i žízeň, tak jsem se šla napít. Sestoupila jsem z toho mírného svahu a začala pít. Projel mnou však šok, ta voda byla ledová a já na to nebyla připravená. Na chvíli jsem zvadla hlavu a zase jí položila na vodu, tentokrát klidně. Pila jsem pomalu a klidně a přitom jsem vnímala okolní prostředí. Pak jsem hlavu zvedla od pití a rozhlížela se kolem. Bylo to tu krásné. Nádherné. Pěkné.

Nevěděla jsem co na to říct, proto jsem se jen usmívala a hleděla na poletující světlušky. Cernun už byl se mnou mnoho a mnoho dní. Spoustu jsme toho spolu prožili. Je můj nejlepší přítel tady. "Ano jsi" Řekla jsem tiše. Taky jsem cítila, že se červenám. "Zázraky se dějí pořád. I když jinde, tak stále dokola" Řekla jsem s úsměvem na tváři a začala jsem trošku vrtět ocasem. Připadalo mi to ještě milejší, když to udělal ve verších. Působilo to..pěkně. Dívala jsem se mu do očí a nevěděla, co říct dál.

Pak jsem si vzpomněla na můj kručící žaludek. Tady skoro nic nebylo, pokud mě moje smysly nemátly, a tak jsem dostala nápad, jít dál. Alespoň to tu budeme mít prozkoumané.

Kožíšek mi ve větru mírně vlál, ale já ho nevnímala. "Mohli bychom jít na ten lov" Řekla jsem s touhou po jídle. "Ty nemáš hlad?" Usmála jsem se na něj a nespustila z něj oči. Na obloze svítil Měsíc a to působilo krásně. Noční lov. Zasněně jsem tam stála, dokonce jsem však dokázala vnímat okolí. Bylo to...nádherné..

Konečně přiběhl. Vstala jsem a začala vrtět ocasem. "To je v pořádku. Hlavně, že jsi tu. Usmála jsem se s koukla se na tu myš. "Klidně si jí sněz, napadlo mě, že bychom si mohli jít zalovit oba spolu, pro něco většího, mám hlad, co ty?" Řekla jsem už v klidu a otočila se směrem k tomu jezeru. "Co třeba si jít odpočinout tam a zkusit tam nějakou tu zvěř najít?" Dodala jsem ještě k tomu a podívala se na západ Slunce. Byla jsem tam zadívaná, ale mělo to své důvody. "To je krása" Dodala jsem a pomalu jsem se rozešla směrem k tomu jezeru a doufala jsem, že tam bude něco k jídlu. Poočku jsem sledovala Cernuna, jestli za mnou jde, a dívala se na malebný západ Slunce.
>>Small

<< Wolf Lake, přes Mlžné pláně, Tichou zátoku
Poklusem jsem se dostala až sem. K mému zděšení za mnou Cernun nebyl. Zděsila jsem se, aby se mu něco nestalo, ale nakoc jsem se rozhodla zůstat v klidu. Sedla jsem si a dívala se na západ Slunce. Už zase? Nevěděla jsem, že jsme takoví spáči. Doufala jsem, že Cernun mě vystopuje podle mé pachové stopy, pokud není neschopný. Dívala jsem se tam, odkud jsem přišla, ale nespatřila jsem nic zvláštního. Už se mi "zase" chtělo jíst, ale měla jsem hlad větší, než jsem si myslela. Jedinou mojí útěchou byla naděje, že přijde. "Pospěš si, nemám čas celý večer, a mám hlad" Špitla jsem tiše a doufala, že se na mě nevykašlal.