Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zauberwald
Dorazili jsme na Mlžné pláně a mlha jako vždy pokrývala celé toto území. Co by asi řekl můj bratranec? "Nic nevidím!" nebo "Je tu hrozná mlha ". Opět jsem se nad tím musela zasmát. Tentokrát mi to uchechtnutí uniklo z tlamy. Doufala jsem, že si toho nebude všímat a tak jsem se rozhlédla kolem. U všemocné Iris, proč se pořád rozhlížím?! Hudrovala jsem na sebe v duši. Šli jsme a já už v té mlze ztrácela orientaci. A najednou.. BUM! narazila jsem do stromu. " Co tady dělá ten strom?" Křikla jsem, když jsem se vzpamatovala. No, to nic. říkala jsem si v duchu. Jak jsem mohla narazit do jediného stromu široko, daleko?!
Pomalu jsme se blížili na území Daénské smečky a mě trošku ještě bolela hlava. "Co tam dělá strom?! Strom?" křikla jsem a po chvíli jsem si uvědomila, že mluvím úplně jako bratranec.
>>území Daénské smečky

Káplo mi na nos. V hlavě se mi pořád množily vzpomínky na mého bratrance a vůbec všechny příbuzné. Vzpomněla jsem si na něj a v duchu jsem se musela zasmát, protože jsem věděla, co by řekl. "Nenávidím ten déšť! Jsem mokrý!" Měla jsem víc příbuzných a v naší rodině byla zvykem tři vlčata. Čím to? Co já vím.
Déšť mi začínal lézt na nervy a můj kožíšek začínal být dost mokrý. Otřepala jsem se a pocákala vodou všechno okolo, včetně Cernuna. "Proniň," pípla jsem a vrhla na něj zářivý úsměv. Pak jsem se podívala směrem k Mlžným pláním a taky se rozešla. "Doufám, že mají Daánští vlci nějaký dobrý úkryt" řekla jsem spiklenecky a ještě k tomu dodala: "Já tak nesnáším déšť, když po tom není duha." Prohlásila jsem nevrle a pohledem se rozloučila s tím velkým stromem. Hmm.. zvláštní, loučit se se stromem.. uchechtla jsem se v duchu. A vyrazila jsem krokem k Mlžným pláním.

>>Mlžné pláně

Usmála jsem se nad tím. Těšilo mě to. Cernun uměl povzbudit. Vstala jsem. Už jsem měla náladu lepší a bylo mi líp. Ten strom byl fakt krásný. " No, možná už bychom měli jít za Cinterionem" řekla jsem. "Je přece slušnější přijít včas, ne?" usmála jsem se na něj. Vylezla jsem na ten strom a rozhlédla se. Pak jsem zase slezla. Nohy mě ještě nesly, ale už mne začal přemáhat spánek. Rozhlédla jsem se kolem. Bylo to tu opravdu pohádkově krásné a mně se chtělo i nechtělo spát. V duchu se hádaly ty dva hlasy, jestli mám, nebo nemám jít spát. Rozhodla jsem se ale sama. Pustila jsem to z hlavy. Došla jsem k Cernunovi a ještě se podívala na ten strom.

Cernun ke mně přiskočil a lehl si vedle mě. Vzdychla jsem si a položila hlavu pod jeho hlavu. Pak mě popadlo povídání. "Víš, měla jsem rodinu" začala jsem se svěřovat . "Mámu, tátu, sestru Dajánu... a bratra Looka - toho jsem měla ráda. Pak jsem ale ještě měla bratranec." zavřela jsem oči. "Ten byl ze všech nejlepší. Co musím ale říci, byl nepředvídatelný." trochu jsem se zasmála. "Ale měla jsem ho ráda. usmála jsem se. "Ale teď jsou všichni pryč." odříkávala sladce.

<< Small (přes Kvetoucí louku)

Doběhli jsme tam a naskytla se nám krásná podívaná. Bylo to tu krásné. Před námi byl jeden veliký strom, který mi něco připomínal... Ano, rodinu. "Je pěkný" řekla jsem tiše. Kéž by tu byl někdo z mé rodiny.. pomyslela jsem si. Posadila jsem se a vzdychla si. Kéž by... Zadívala jsem se vzhůru, jako bych čekala nějaký zázrak, ale méně pokrývaly jen šedé mraky. Cernun na ten strom vyskočil a já si vzpomněla - podobný strom jsme mívali u doupěte. Vždycky jsme na něj z bratrancem lezli. Vlastně si už vůbec nevzpomínám, jak bratranec vypadá. Lehla jsem si při ten strom a položila si hlavu na tlapky. Cernun na mě zavolal, ale já jenom zavrtěla hlavou. Ani se mi nechtělo spát.

Moje nervy se pomalu uklidňovaly. Chlupy na zádech jsem měla naježené a ta bílá vlčice se mi přestávala líbit, když tam jen tak seděla a pozorovala ten incident. Už jsem se nechtěla prát a ani jsem nechtěla Casnara znovu potkat. Prudce jsem si odfrkla a pak se otočila k Cernunovi a zpátky k Casnarovi. " Příště... příště... " řekla jsem ledově a otočila se k odchodu. Neměla jsem zájem o závod, což napadlo Cernuna, ale stejně jsem přikývnutím svolila a dala se do běhu. Třeba se mi to vykouří z hlavy.

>>Zauberwald (přes Kvetoucí louku)

"Ty hloupej, špinavej, hnusnej červe!" skočila jsem na něj, už jsem toho měla dost. Svůj slib jsem dodržela. Ani nevím, co mě to popadlo, nikdy bych toto neudělala. Ale bylo to tak. Vyskočila jsem mu na hřbet a zakousla se mu do zad. Otrhla jsem mu hodný kus kůže na ní, ale nepřestávala jsem. Casnar mě už tak dost naštval. Ani vteřinu jsem neváhala a z útoku jsem přešla k útoku. Zakousla jsem se mu do jeho pravé zadní nohy. Z té rány se mu řinula krev. Doběhla jsem o něco dál a s vrčením se vrátila. Tentokrát jsem se mu zaměřila na ucho. Kousnout se mi ale v té rychlosti nepovedlo, ale alespoň chňapla. Poslední útok, který provedla, byl jakýsi chvat. Popadla jsem ho za kůži na krku a on se prakticky nemohl vykroutil. Okolí jsem si nevšímala. Casnar se dostal do mého sevření a nemohl se prakticky hnout. Stále jsem vrčela. "Já ti to říkala.....nepodňecuj vlčice, když o nich nic nevíš" sykla jsem. Z přemýšlení na Daánskou smečku mě natolik vytrhl, že jsem si při Cernunových slovech pár chvil nevzpomínala. Nechtěla jsem to vzdávat. Přišlo mi to zbabělé. Nad Cernunovými slovy jsem šokovaně pustila Casnarovu kůži a zírala jen na něj. Ale má pravdu. Už bysme za- teda bychom- měli vyrazit. Co když už čekají. Cernun mi byl blízký a věděla jsem, že je rozumný. Někdy... Z pusy se mi ještě řinula krev Casnara a dýchala jsem mělce. Vůbec jsem nechtěla vypadat jako zbabělec, ale Cernun měl pravdu. Tu jinou vlčice jsem nevnímala. Pohlédla jsem na Casnara. Drzoun jeden.. nejradši bych ho zamordovala, ale... vracela se ke mně moje plachost. Pomalu jsem šla za Cernumem. Ani jsem nevěděla, co mě to popadlo. S hlavou svěšenou jsem k Cernunovi došla a pošeptala mu: "Je to psychouš" stále jsem po Casnarovi vrhala nenávistné pohledy, ale už jsem se pomalu uklidňovala.

"Už ani slovo Casnare!" zahřměla jsem a vrčela. Napadlo mě se už vydat za Cinterionem, ale zase bych dopadla... No, je dobré chodit včas, to udělá na začátek dobrý dojem..přemýšlela. "To je nehoráznost, jak se chováš! Ty hloupej, malej, spratku!" pokračovala Blue. Už jsem toho měla plné zuby. Nejraději bych ho vymazala z tohoto světa. Jenže jak? A proč? No, proč ví, ale bylo by to nespravedlivé. "Ještě slovo..." opakovala. "A ukážu ti, jak jsou moje spičáky špičaté, svaly silné a já rychlá" zavřčela. Casnar ji svými nohami škrábl do břicha, ale ona měla dost huňatou srst, takže jí zůstalo jen škrábnutí, zakryté srstí. Nedalo se však říct, že jí to nebolí, ale ona teď byla zaneprázdněná něčím jiným. Zavrčela na Casnara a pak se starostlivě ohlédla po Cernunovi, jestli je v pořádku. Měla o něj docela strach.

Blue cítila, jak jí neviditelné vyčerpává víc a víc. Musí to rychle dokončit. Casnarova odpověď jí zarazila a krev v žilách jí teď doslova vřela. Vrčela a nevšímala si jiné společnosti. "Teď jsi to přehnal Casnare" odsekla a vyrazila proti němu. Zakousla se mu do ocasu, takže mu teď krvácel, ale oni jí ještě neviděli. "Myslíš si, jak jsi skvělý, ale já vím, že pravdou je opak!" zavrčela jsem hlasitě. Ten šedý vlk něco řekl, což jí na chvíli rozrušilo, a řekla: "Nazdar, jestli chceš nějak pomoct, tak nás zbav tohodle" zavřela a otočila se něj. Byl šedý a nevypadal zrovna nepřátelsky. V Blue to vřelo, její obvyklá plachá povaha byla pro tentokrát ten tam. Pak se otočila zpět ke Casnarovi "Tentokrát jsi to přehnal Casnare, mého partnera zraňovat nebudeš!" zarvala a s vrčením na něj skočila, zakousla se mu do kůže na zádech a svalila ho dolů. Plášť ji však odkryl, ale ona si toho nevšímala, z jejich obvykle modrých očí planul vztek. Měla veliký vztek, který nikdo jen tak nezastaví. Měla víc síly, vytrvalosti, rychlosti i obratnosti, než on. Tuto bitvu vyhraje. Nehledě na výsledky, vyhraje. Ohlédla se a zahlédla další vlčici. Konečně někdo jiný, než kluk říkala si. Její vztek trochu polevil a nakonec se zmohla i k úsměvu. Pak se však odvrátila na Casnara a zavrčela. "A co se týče tebe, nechoď mi na oči, nebo s tebou zatočím!" zavrčela jsem. "A snad nebudeš takový zbabelec a nebudeš útočit na holku." dodala ještě a slezla. Postavila se za něj.

//Jo díky :D to byl nějaký překlep. A já si říkala, proč to nejde xD Dík^^ (Sama bych si to nejspíš neuvědomila xD)

//Att: jo díky. Ono mi to nějak zlobilo, tak se to tam nezobrazovalo

Všech 10 % do taktiky lovu prosím.

// :D Jj

//Blue je neviditelná celá a nezjeví se. :D Jak budou ti dva asi vystrašení? :D

//<< Kvetoucí louka
Pod přikrývkou neviditelného se sem přihnala. Blue se zastavila, až když byla od obou dost blízko. Hmmm... zamysleli se Blue. A...jo. Neváhala a rozhodla se první zaútočit na Casnara. Pohraje si s ním a donutí ho aby odešel.
"Já jsem vlk, který nemá rád zlost a taky hnusný chvost," řekla hlubokým hlasem a zavrčela. Pak si stoupla mezi ně a podívala se ke Casnarovi. "Hmm, ty budeš asi chytrý vlk, tak proč teď riskuješ svůj krk?" přinesla Blue stejným hlasem jako před tím a přiblížila se k Casnarovi. "Ta rozvážnost ti chybí, ty vlku šedý," pokračovala Blue, otočena ke Casnarovi. "Odejdi," řekla přísně, "pokud na rodině záleží ti" odmlčela se. "Hleď rady mé a přiznej za své, že dokážeš býti dobrý, Casnare..." "Vím o tobě vše Casnare," vztyčil hlavu. "Záleží na tobě, jestli to vyzradím nebo ne," Blue bavilo mluvit ve verších, zdálo se jí to působivěší. I když o Casnarovi moc nevěděla, stejně, to jí bylo teď fuk. "Vypadni, vypadni, prosím, říkala si v duchu. Už jí to začalo otravovat. "Tak běž, ty krvi nečistá!" křikla. "Není ti přáno být u tohoto jezera! Špíno rodu! Vypadni, nebo tě zkopu!" nervy jí praskly. Kousla ho do ucha a zavrčela.

//Blue, opravila jsem ti tam ten konec a přímou řeč, pokud chceš, můžu tě ji někdy neučit :) ~ Att