Příspěvky uživatele

< návrat zpět

« Kvetoucí louka

Pozastavil jsem se u páření, u kterého jsem neměl tušení, co to vlastně je. Nemusel jsem ale čekat dlouho na to, než mi to matka vysvětlila. Byl jsem tak trochu vedle. Žádné zneškodnění, ale tvorba potomků. Zašklebil jsem se. Byl jsem mladý a tohle nebylo nic pro mě, vůbec jsem si to nedokázal představit. „Aha... No myslím, že od toho se budu držet dál... přijde mi to... zvláštní?“ Neuměl jsem to moc popsat. Na druhou stranu se mi to časem začne zamlouvat, ale přeci jen bylo mi pár měsíců a myšlenky na množení jsem vážně neměl.
Spokojeně jsem se na mámu zazubil a mávl ocasem. „To si piš!“ řekl jsem rozhodně. A nebudu muset čekat dlouho, jelikož Scara jsem cítil a brzy jsem jej i viděl. „Milosti, zdravím,“ promluvil jsem na černého vlka a pokýval na něj hlavou.

« Tichá zátoka

Zastříhal jsem ušima. Rozhodně bych se pozici bety nebránil. Přeci jsem na to měl nárok ne? Minimálně časem, teď jsem sám věděl, že potřebuju zesílit a nabrat zkušenosti, ale určitě post bety časem chci. Věřil jsem, že jsem silný článek společenstva, který toho přinese společenstvu hodně užitečného. „No v to doufám,“ ušklíbl jsem se na matku a šel po jejím boku. Bylo znát, že už nejsem rozhodně malé škvrně.
Zdálo se, že starší sourozenci měli co na práci. Jenže moc jsem tomu asi nerozuměl, co že to vlastně dělají. „Co to znamená. Pářit se?“ zvědavě jsem se zeptal a dumal nad tím. Přišlo mi to povědomé ke rvačce, ale to jsem věděl, co znamená. „To jakože toho samce chce nějak zneškodnit nebo co?“ řekl jsem první věc, co mě napadla.
Hned jsem se mámě pochlubil, co jsem se naučil. Přikývl jsem. „No rozhodně ukážu! A zesílit rozhodně chci,“ odvětil jsem odhodlaně a začal nasávat pachy, abych našel nějakou tu kořist.

» Temný les přes jezero Smrti

Horská smečka se mi už teď nelíbila a těšil jsem se, až ji budu moct potrápit, ale ještě nebyl ten čas. Chtělo to nabrat sílu a zkušenosti, a to bude ještě nějakou chvíli trvat. Ovšem doufal jsem, že to nebude trvat zas moc dlouho, tak trpělivý jsem asi ani nebyl.
„Mhm. Chci získat nějaké zkušenosti zas od tebe, když jsem předtím trávil čas s otcem. A rád potkám Scara, alespoň uvidí, jak jsme zesílili,“ ušklíbl jsem se. „Co myslíš, že sestra s bratrem dělají? Jsem je pořádně ani nepoznal,“ pokrčil jsem rameny. Jistě někde vytvářeli chaos, ale i tak by nebylo od věci je vidět nebo ne?
„S otcem jsem se učil lovit. Ulovil jsem svůj první úlovek,“ pochlubil jsem se. „A taky jsem se učil ovládat oheň, vydrž, ukážu ti to,“ zazubil jsem se na matku a začal se soustředit tak, jak mě učil otec. Přeci jen se mi podařilo vytvořit poměrně pěkný plamen. Zajiskřilo mi v očích. Zdálo se, že obchod u toho obchodníka přeci byl úspěšný a neobelhal mě. „Rád bych se naučil bojovat,“ řekl jsem k matce.

» Kvetoucí louka

Ušklíbl jsem se. „Neboj mami, třeba ty křídla získáme společně.“ Musel jsem uznat, že to by se mi asi líbilo. Spokojeně jsem mlaskl.
Daén. Zlatá. Smečky, které dle matky byly slabé. Dobré si pamatovat. Přikývl jsem tedy, že vnímám. „Dobře. Na horskou smečku dávat pozor,“ ujasnil jsem. Jestli budu mít někdy čest se s nimi potkat, tak jim ukážu! Tedy .. až o něco zesílím.
Musel jsem dle informací dávat pozor, kde jsem a s kým se bavím a také ale zjišťovat užitečné informace, který bych mohl Společenstvu přinést. Vše jsem si snažil zapamatovat, co nám rodiče říkali. Na jejich slova jsem sem tam přikývl a jejich poučky o samostatném životě si bral k srdci. Rodiče věděli, o čem mluví. Zazubil jsem se. „Nebojte se i nás, my všechno zvládneme, uvidíte,“ ujistil jsem rodiče.

NÁKUP
Táta měl dobrý nápad se posilnit u obchodníka. Na nic jsem nečekal a zašel za ním. Měl tu spoustu věciček, co mi chtěl vnutit, ale já jsem pro začátek chtěl posílit v magii, tak jsem koupil pouze to.

Následně jsem šel k matce. Výlet s ní bych rád podnikl, přeci jen s ní jsem toho času moc nestrávil, jelikož byly potopy a byly jsme od sebe. „Ja rád půjdu,“ usmál jsem se na ni. „Šťastnou cestu, Samaeli!“ houkl jsem ještě k bratrovi, který se dal na odchod.

Nákup:
109|| 6|| 4 » rubíny i mince převést na KŠM = 329 kšm
Kupuji: 3.-6. level k ohni
Zbyde: 29 kšm

Schváleno

Jakmile jsem se přivítal s matkou, hned jsem se zajímal, co se vlastně stalo. Zaujatě jsem si ji vyslechl a na tváři se mi objevil pyšný úsměv. „Jseš skvělá, mami,“ zazubil jsem se na ni. Chtěl jsem být jednou jako ona, vlastně jako oba moji rodiče. Každý měl něco, co se mi na nich líbilo. Oba byli mým vzorem a mohl jsem si vybírat, co od nich převezmu za své.
Otočil jsem se k otci, který se vrhl do pohřbívání slabého a mrtvého bratra. Mlčky jsem se na jeho bezvládné tělíčko podíval a tiše jsem se rozloučil, pokud se tomu tak dalo říkat a více to už neřešil. Zastříhal jsem ušima a obrátil se k matce. „Vlci z hor? Kdo jsou?“ zajímal jsem se, chtěl jsem znát naše nepřátele!
Usadil jsem se na zem a chvíli pozoroval sourozence, kteří už nebyli tak malí jako před několika týdny. „Všichni jsme silní a zvládneme velké věci,“ prohodil jsem spíše k bratrům a sestrám nežli k rodičům a každému věnoval úšklebek s jiskřičkami v očích. Každý bude vynikat v něčem jiném a to z nás bude dělat silnou a všestrannou rodinu, a to se mi moc líbilo.
Obrátil jsem se k rodičům a zvedl se. Chtěl jsem už poznávat ostrovy víc. „Ano. Jsem připravený,“ odvětil jsem sebejistě a mávl ocasem. Chtěl jsem to tu poznávat a poznávat i jiné vlky, klidně i cizí, chtěl jsem se učit všemu, co se mi dostane pod tlapky.

Když nebylo co k řešení se sourozenci, pomáhal jsem tátovi s úkrytem. Tahal jsem ven větve a jiný bordel, který tam zanesla voda. Začínalo to vypadat mnohem lépe a já se cítil dobře, že jsem mohl přiložit tlapku k dílu. Těšil jsem se, až bude úkryt uklizený a opravený celý.
Vyšel jsem zas ven s další větvičkou a to brácha Amon konečně začal něco dělat. Ovšem nebylo to něco, co jsem čekal. Vypadal hrozně. Vypadal jak smrtka, ale nebylo divu, když přežíval a spal. Ovšem z tlamy mu začala vytékat krev a začal si drásat kůži na hrudníku. Jen jsem ho sledoval, aniž bych v sobě cítil lítost nebo smutek. Neznal jsem tyhle emoce, jak bych taky mohl, když jsem byl vychováván jinak?
Do toho všeho se vrátila máma, která vypadala pošroumaně. „Dobrý, mami?“ zeptal jsem se a otřel se o její bok. Nebyl jsem už tak malý, jak by se mohlo zdát. „Nebojte se, my jsme silní,“ řekl jsem k rodičům a pohlédl na všechny sourozence. Neměl jsem ani o jednom pochyb. „Jo. Už vypadá mnohem líp, koukni,“ stočil jsem hlavu k úkrytu.

Konečně jsme byli doma, ač ten byl zničený od potop. Sourozenci a máma vypadali v pořádku. Pousmál jsem se a pohlédl na sourozence, se kterými jsem nebyl. "Jsem rád, že jste v pořádku," broukl jsem ke všem a zamával ocáskem, který už nebyl tak krátký. I mé nohy byly delší. Rostli jsme a bylo to vidět. I ostatní byli větší než předtím, když jsme se rozdělili.
Pohlédl jsem na úkryt, který byl zbořený. Povzdechl jsem si. Nedá se nic dělat, aspoň nás bylo tolik, takže to určitě půjde od packy. Jenže než jsem se nadál, mamka zas někam běžela. Prý Chaos potřeboval pomoci. Těšil jsem se, až budu moct takhle pomáhat taky.
Obrátil jsem se na Lilith. "Taky tě rád vidím, sestřičko," oplatil jsem jí olíznutí a zazubil se na ni. "To máš pravdu, Samaeli," souhlasně jsem přikývl. Byli jsme silnější než jsme si mohli myslet. Astaroth byla odhodlaná zesílit. Jako starší brácha jsem se na ni pyšně pousmál. "Můžeme společně najít Wua a vylepšit se," odvětil jsem jí. Rád bych se zlepšil ve své magii. "Co ty Amy?" zajímal jsem se i o nejsvětlejší sestřičku a přitom pohlédl na Amona, který se stále moc neprojevoval a stále ležel na zádech táty. Nezdálo se , že by se to mělo zlepšit. A asi jsem ani lítost necítil, neměl jsem k němu vztah, když v podstatě od narození spí. Pokrčil jsem rameny a pohlédl na sourozence. "Půjdeme začít pracovat na tom úkrytu ať to máme hotové a pak můžeme jít někam na průzkum?" navrhl jsem vůdcovsky a otočil se k úkrytu.

« Sněžné Tesáky

Na Astaroth jsem se pobaveně ušklíbl. "Však já vím, sestřičko," zazubila jsem se na ni a žďuchl do ní jemně čenichem. Pohlédl jsem na otce. "No to máš asi pravdu. Bude dlouho trvat, než ten úkryt upravíme?" ptal jsem se zvědavě. Doufám jsem, že ano. Byla zima a hodilo by se mít úkryt, kde bude teploučko, a kde budeme moci odpočívat.
Zajímalo mě, jak je na tom Amon, který vůbec nic nedělal a jen spal. Kdyby byl mrtvý vlastně by mě to ani nepřekvapilo, však nemohl nabírat ani sílu, ne? "No zatím má mizerný život," poznamenal jsem a zavrtěl hlavou. Nijak zvlášť mi ho vlastně líto nebylo, bylo to s ním takhle od začátku, takže mi to nepřišlo divné.
Konečně jsme dorazili do zátoky. Mávl jsem ocasem a vydal se prohledat okolí, kde by mohla být matka a sourozenci. Nakonec jsem je našel. "Tady jsou!" křikl jsem k tátovi a Ast a pohlédl na Alastora, který zareagoval jako první. "Alastore, ahoj," zazubil jsem se na mladšího brášku a cvakl po něm hravě zuby.

Po mém soustředění se mi povedlo vyvolat plamínek, což Roth moc nepotěšilo a začala se vztekat. "Ségra, to zvládneš i ty, věřím ti," podpořil jsem ji. Neměl jsem důvod se jí vysmívat, přeci jen k ní jsem měl momentálně ze všech sourozenců nejblíže a měl jsem spíše tendenci ji ochraňovat, než se jí vysmívat. No nakonec se jí to přeci jen podařilo. "Vidíš! Jsi skvělá," mrkl jsem na ni a pousmál se.
Byl čas jít domů, když už přestalo pršet. To jsem popravdě slyšel moc rád. Zazubil jsem se a vyskočil na nohy. "No konečně!" Byl jsem rád, že vypadneme z téhle jeskyně a půjdeme domů a uvidíme mámu se sourozenci. Kdo ví, jak přečkali potopy oni. "Myslíš, že bude hodně práce?" vyzvídal jsem od táty. "Amone, vstávej! Však jsi všechno prospal," křikl jsem na svého bratra, který se zas nechal nést tátou a spal si. "Není nemocný?" zjišťoval jsem.

» Tichá zátoka přes Mlžné

Astaroth se lovu účastnit nechtěla a očividně měla k tomu své důvody, které si rozhodně nenechala pro sebe. Pousmál jsem se na ni. Nevadilo mi to, že jsem to dělal sám. Rád jsem se o svou sestřičku postaral, to jsem přeci musel, ne? Táta se taky o nás staral, tak mi to přišlo správné udělat pro Roth. Zajíce se mi podařilo ulovit s pomocí táty. Ze zajíce jsem také něco snědl, abych se najedl a pak sledoval vše okolo sebe, dokud jsem neusnul vedle táty.
Jakmile jsem se probudil, měl jsem zas plno energie, kterou jsem chtěl využít a jak jinak než učením magií? Astičku to také zajímalo a mě též. Chtěl jsem oheň umět ovládat jako táta. "Dobře, tak jo." Přitakal jsem, rozešel se na pěkné místečko a začal se soustředit na ten jeden bod, jak říkal táta. Zajímalo mě, jak to jde sestřičce, ale to bych se nedokázal soustředit na ten svůj bod, tak jsem se na ni neotáčel. Zavřel jsem oči a začal si představovat to zvětšující se teplo kolem mého těla. Cítil jsem ho. Líbilo se mi to. Rozhodně jsem cítil, že se teplo okolo mě zvětšuje, ale musel jsem stále soustředit. Teď na řadu přišly plamínky. Moc moc jsem se na to soustředil, ale na první dobrou mi to rozhodně nešlo a chvíli to trvalo. Jak jsem se soustředil, měl jsem venku špičku jazýčku. Nakonec se kolem mých tlapek vytvořily maličké plamínky. Otevřel jsem oči, chvilku na ně díval, dokud nezmizely. "Tati! Viděls to? Viděl? Měl jsme tu plamínky!" nadšeně jsem vřískal.

« tichá zátoka

× Zamiř do bezpečí
× Ulov si na horší časy
× Po promočení si udělej horký odvar z trychtýřku

Protočil jsem očima. Nechápal jsem, proč někomu nemůžeme sebrat úkryt hned a ne si v tomhle hnusu hledat nový. Ale co se dalo dělat. Sám někoho vyhánět nepůjdu, to by byla sebevražda.
Ovšem zaujala mě možnost lovení. Přeci jen jsme byli dost staří na to, abychom se to začali taky učit, ne? Ušklíbl jsem se. "A co budeme lovit?"
vyzvídal jsem do táty. Lovit jsem ještě neuměl, ale nepochyboval jsem o tom, že nás to táta naučí a ukáže nám co a jak. "Co Asti, těšíš se na lov?" zeptal jsem se sestřičky a ťapal vedle táty do hor. Doufal jsem, že brzy budeme v suchu, teple a s plnými bříšky.
Konečně jsem došli do hor, kde si ulovíme něco k snědku a najdeme jeskyni, kde budeme mít chvíli klidu. Táta brzy našel stopu, která patřila zajícovi. Prozkoumal jsem ji, abych si ji zapamatoval a pro příště věděl, jak taková zaječí stopa vypadá. Očima jsem pátral po další, až jsem ji našel. "Tady!" houkl jsem na tátu, který nabízel, že se můžeme k němu na lov připojit. "Jo, já chci!" zazubil jsem se a natěšeně sebou zavlněl. Na tátovy instrukce jsem přikývl a vyčkával, že k nám zajda doběhne. Jakmile jsem chlupáče zahlédl, brzy spadl na čenich a rozplácl se před námi. Zajiskřilo mi v očích a já po něm hned skočil a snažil se jej zardousit.
Jakmile byl mrtvý, táta se vydal hledat jeskyni a já jej hrdě následoval. Měl jsem z toho radost. První úlovek! Hledali jsme vhodný úkryt, který jsme nakonec našli. Pousmál jsem se a zaplul do jeskyně, kde jsem se oklepal a vydechl. Konečně sucho. Přikývl jsem.
Táta nám začal ukazovat magie. Se zájmem jsem sledoval kapky vody, které opouštěly můj kožíšek. "Uuuu, hustý!" Také táta vyčaroval oheň, ke kterému jsem přiskočil a nechal se od nej prohřívat. Také se kolem ohně objevila ohrádka a ještě chvíli na to miska, kterou táta naplnil vodou. Tam pak vložil trychtýřek, který se musel luhovat. "Páni, to chci taky umět!" řekl jsem užasle a koukal na odvar, který se dělal. Jakmile byl hotový, pořádně jsem se napil a zamlaskal. Táta ulehl k zemi a já se přitulil k němu a také usnul.

Pozitivní bylo, že úkryt se dal dle slov matky opravit a dokonce ho udělat větším. Přeci jen nás bylo hodně. "No tak jo, ale stejně bych byl pro, abychom někoho o úkryt připravili a využívali ho, kdyby bylo nejhůře," pronesl jsem rozhodně. Máma ještě mluvila o lovu. Docela bych se najedl, ne že ne. Takže jsem jen s úsměvem přikývl a mávl ocasem.
Pak jsem se ocitl ve vodě a snažil se plavat, což se mi skutečně podařilo. Plaval jsem! Byl jsem z toho nadšený, ale Áva moc ne a hned mě zprudila. Protočil jsem očima. "Mám to pod kontrolou," odvětil jsem a čumáček položil o něco výše. Byl jsem si ták jistý! Třeba takový Alastor mi vyjádřil víc podpory. "Díky bráško," mrkl jsem na něj a zazubil se. "Joo Same!" usmál jsem se vypnul mou hrudičku.
Máma mezitím odešla s pár sourozenci pryč. Asi na ten lov zajíce. Zbyl jsem tu tedy já, táta, Astaroth a Amon. "Roth, sestřičko, tak to určitě není," drcl jsem do ní čumáčkem a usmál se povzbudivě. "Šli nám ulovit večeři," dodal jsem. "Joo, pojďme, tati," schválil jsem návrh Alduina a zazubil jsem se. Chtělo to konečně teplo a sucho. Táta nabídl svezení, ale tentokrát jsem chtěl jít po svých.

» sněžné tesáky

« Sněžné tesáky přes Mlžnou

× Projdi se po zatopeném území (1b)
× Pokus se plavat (1b)
× Dej vědět své Alfě o momentální situaci (2b)

Já měl super nápad, najít něčí úkryt a ten si prostě a jednoduše vzít, ale tátovi to zas tak jako skvělý nápad nepřišlo a chtěl si najít svůj nový. "Ale už by byl zařízený!" protestoval jsem. Máma mě ale pochválila, spokojeně jsem se na ni uculil a zamával ocáskem. "Jak říkáš Alastore, bude prostě připravený a když se ho nebude chtít vzdát? Prostě je sežereme, spálíme, otrávíme, shodíme z útesu... Cokoliv," ušklíbl jsem se na brášku. "Přesně, Lilith!" zazubil jsem se na sestřičku. "No... Můžeme mít svůj a ještě něčí, co bude náš záložní," přemýšlel jsem nahlas.
Táta šel pak náš úkryt zkontrolovat. Se zájmem jsem jej sledoval. Letěl tak divně, ale nakonec se tam dostal, ale asi náš úkryt byl pod vodou. Táta se vypravil zpátky za námi, ale plaval. Kdybych mohl, nadzvedl bych obočí. Chvíli na to táta zmizel a objevil se na břehu. "Hustý! Jaks to udělal?" zeptal jsem se hned. Byl jsem zvědavý, tak jsem se vydal ke břehu a ťapal v promočené půdě až jsem ji přestal cítit a byl celý pod vodou. Chvíli jsem se tam plácal a snažil se soustředit. Nečekal jsem to a lekl jsem se, ale nakonec jsem to pochopil a střídal tlapky. Sem, tam. "Jéé! Koukejte!" houkl jsem ke zbytku rodinu a chvíli plaval. Jenže byla zima. Vrátil jsem se tedy ke břehu a rozešel se zpět za rodičema. "Viděli jste to? Plaval jsem?!" pochlubil jsem se.
Nejspíše táta použil oheň tak, jak říkala mamka. Bylo mi tepleji. "Páni. To se musím naučit," prohodil jsem spíše pro sebe. "Hele mami, je to blbý to počasí a všeecičko je pod vodou, slyšíš tati?" řekl jsem důležitě podstatnou informaci, ač jsem si byl vědomí, že o tom rodiče věděli.

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Hleděl jsem na Tundru a doufal, že mi ta vlčice něco zajímavého ukáže, ale neměla se k tomu. Protočil jsem očima. Trááápnýýý.I já bych něco ukázal, a to neumím vůbec nic. Ovšem sežraly mou krásnou lež o královské rodiny a rodiče mě v tom podpořili. Byl jsem rád, jinak bych byl vážně naštvaný. Otočil jsem se na tátu. "A není divný, že mají obě krátký vocasy?" nadzvedl jsem 'obočí'. Nechápal jsem, jak se někdo mohl narodit s krátkým ocáskem, však my všichni měli dlouhé!
Otočil jsem se na mámu, která mi potvrdila mou domněnku o ohni. Excelsior byl dle všeho vážně mrtvý a nemusel jsem ho dál podpalovat. Ale zasloužil by si to! Naštěstí jsem mohl podpalovat jiné členy. Bude ze mě žhář! Ano!
Rodiče už chtěli jít domů, býval bych i protestoval, ale počasí vážně nebylo pěkné. "Helee... Mně se to počasí nelíbí, pořád prší a začíná mi být zimaa," postěžoval jsem si rodičům.
Ještě ale předtím Peisia začala mluvit o nějaké kytce. Sice ty mě moc nebraly, ale tohle jsem si vyslechl. "Trychtýřek, hm, zajímavý," pronesl jsem a natáhl se ke kytce. A pak svůj zájem o ni zas brzy ztratil.
Puntíčkářky už taky musely jít. "Čau, někdy přijďte do našeho království," hlesl jsem k nim, ač jsem věděl, že netuší, kde je.
"Neboj se mámo, to zvládnu levou zadní! Přesvědčím tolik vlků, nakecám jim takových věcí, že mi řeknou všechno," zašklebil jsem se spokojeně a pak se rozťapkal za rodiči směrem domů. "My nebudeme stavět nový úkryt. Když nám ho déšť vytopí, prostě někomu něco nakecáme a on nám dovolí být u něj v úkrytu, ale my ho pak vyženeme," řekl jsem sebevědomě k sourozencům, co řešili úkryt.

» Tichá zátoka

Nějaké reakce ještě v předešlém postu v Rokli - Alduin, Astaroth

Peisia, Tundra

« Rokle přes Nejvyšší a Červenou

Nevím, jestli mě táta slyšel o tom, že chci dolů, ale jakmile se zastavil, seskočil jsem dolů na zem. Sic jsem dopadl tak nějak všelijak, ale konečně jsem byl na zemi a rozcupital se k sourozencům. Ti byli v obklopení dvou vlčic, které vypadaly vtipně. A také jsem si stihl všimnout toho Wua nebo co to bylo, jak u něj někteří sourozenci byli, ale v tu chvíli mě to nezajímalo tolik, jak ty dvě vtipné vlčice.
"Jéé, čau puntíkářky!" zašklebil jsem se na něj a všiml si jejich krátkých ocásků, na které upozorňovala i Astaroth. "Pff. Proč máte tak malý vocasy? Jste míň vlci než my!" zabrblal jsem pobaveně. Moc jsem si neuvědomoval, že tohle nebylo něco, co bych měl říkat, ale víte co? Bylo mi to jedno.
Světlejší vlčice ukazovala, jak to umí s magií. To mě zaujalo. Zastříhal jsem ušima a přistoupil k ní blíž. "Hustý," pronesl jsem s kapkou obdivu a koukal na strom, co se tu před námi zjevil. Peisia nakonec byla docela cool, i když měla puntíky jako jiné zvíře, ten daněk. "Hele ty... Tundro, co umíš ty?" stočil jsem pohled k ní a přiskočil. "Jo a dámy, já jsem Cain Gorthaur, princ a následník trůnu království mých rodičů!" představil jsem se a ani mi nevadilo, že jsem si to trošku poupravil. Tohle byla teď moje pravda. A běda, jestli mi to rodiče pokazí!