Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po mém soustředění se mi povedlo vyvolat plamínek, což Roth moc nepotěšilo a začala se vztekat. "Ségra, to zvládneš i ty, věřím ti," podpořil jsem ji. Neměl jsem důvod se jí vysmívat, přeci jen k ní jsem měl momentálně ze všech sourozenců nejblíže a měl jsem spíše tendenci ji ochraňovat, než se jí vysmívat. No nakonec se jí to přeci jen podařilo. "Vidíš! Jsi skvělá," mrkl jsem na ni a pousmál se.
Byl čas jít domů, když už přestalo pršet. To jsem popravdě slyšel moc rád. Zazubil jsem se a vyskočil na nohy. "No konečně!" Byl jsem rád, že vypadneme z téhle jeskyně a půjdeme domů a uvidíme mámu se sourozenci. Kdo ví, jak přečkali potopy oni. "Myslíš, že bude hodně práce?" vyzvídal jsem od táty. "Amone, vstávej! Však jsi všechno prospal," křikl jsem na svého bratra, který se zas nechal nést tátou a spal si. "Není nemocný?" zjišťoval jsem.

» Tichá zátoka přes Mlžné

Astaroth se lovu účastnit nechtěla a očividně měla k tomu své důvody, které si rozhodně nenechala pro sebe. Pousmál jsem se na ni. Nevadilo mi to, že jsem to dělal sám. Rád jsem se o svou sestřičku postaral, to jsem přeci musel, ne? Táta se taky o nás staral, tak mi to přišlo správné udělat pro Roth. Zajíce se mi podařilo ulovit s pomocí táty. Ze zajíce jsem také něco snědl, abych se najedl a pak sledoval vše okolo sebe, dokud jsem neusnul vedle táty.
Jakmile jsem se probudil, měl jsem zas plno energie, kterou jsem chtěl využít a jak jinak než učením magií? Astičku to také zajímalo a mě též. Chtěl jsem oheň umět ovládat jako táta. "Dobře, tak jo." Přitakal jsem, rozešel se na pěkné místečko a začal se soustředit na ten jeden bod, jak říkal táta. Zajímalo mě, jak to jde sestřičce, ale to bych se nedokázal soustředit na ten svůj bod, tak jsem se na ni neotáčel. Zavřel jsem oči a začal si představovat to zvětšující se teplo kolem mého těla. Cítil jsem ho. Líbilo se mi to. Rozhodně jsem cítil, že se teplo okolo mě zvětšuje, ale musel jsem stále soustředit. Teď na řadu přišly plamínky. Moc moc jsem se na to soustředil, ale na první dobrou mi to rozhodně nešlo a chvíli to trvalo. Jak jsem se soustředil, měl jsem venku špičku jazýčku. Nakonec se kolem mých tlapek vytvořily maličké plamínky. Otevřel jsem oči, chvilku na ně díval, dokud nezmizely. "Tati! Viděls to? Viděl? Měl jsme tu plamínky!" nadšeně jsem vřískal.

« tichá zátoka

× Zamiř do bezpečí
× Ulov si na horší časy
× Po promočení si udělej horký odvar z trychtýřku

Protočil jsem očima. Nechápal jsem, proč někomu nemůžeme sebrat úkryt hned a ne si v tomhle hnusu hledat nový. Ale co se dalo dělat. Sám někoho vyhánět nepůjdu, to by byla sebevražda.
Ovšem zaujala mě možnost lovení. Přeci jen jsme byli dost staří na to, abychom se to začali taky učit, ne? Ušklíbl jsem se. "A co budeme lovit?"
vyzvídal jsem do táty. Lovit jsem ještě neuměl, ale nepochyboval jsem o tom, že nás to táta naučí a ukáže nám co a jak. "Co Asti, těšíš se na lov?" zeptal jsem se sestřičky a ťapal vedle táty do hor. Doufal jsem, že brzy budeme v suchu, teple a s plnými bříšky.
Konečně jsem došli do hor, kde si ulovíme něco k snědku a najdeme jeskyni, kde budeme mít chvíli klidu. Táta brzy našel stopu, která patřila zajícovi. Prozkoumal jsem ji, abych si ji zapamatoval a pro příště věděl, jak taková zaječí stopa vypadá. Očima jsem pátral po další, až jsem ji našel. "Tady!" houkl jsem na tátu, který nabízel, že se můžeme k němu na lov připojit. "Jo, já chci!" zazubil jsem se a natěšeně sebou zavlněl. Na tátovy instrukce jsem přikývl a vyčkával, že k nám zajda doběhne. Jakmile jsem chlupáče zahlédl, brzy spadl na čenich a rozplácl se před námi. Zajiskřilo mi v očích a já po něm hned skočil a snažil se jej zardousit.
Jakmile byl mrtvý, táta se vydal hledat jeskyni a já jej hrdě následoval. Měl jsem z toho radost. První úlovek! Hledali jsme vhodný úkryt, který jsme nakonec našli. Pousmál jsem se a zaplul do jeskyně, kde jsem se oklepal a vydechl. Konečně sucho. Přikývl jsem.
Táta nám začal ukazovat magie. Se zájmem jsem sledoval kapky vody, které opouštěly můj kožíšek. "Uuuu, hustý!" Také táta vyčaroval oheň, ke kterému jsem přiskočil a nechal se od nej prohřívat. Také se kolem ohně objevila ohrádka a ještě chvíli na to miska, kterou táta naplnil vodou. Tam pak vložil trychtýřek, který se musel luhovat. "Páni, to chci taky umět!" řekl jsem užasle a koukal na odvar, který se dělal. Jakmile byl hotový, pořádně jsem se napil a zamlaskal. Táta ulehl k zemi a já se přitulil k němu a také usnul.

Pozitivní bylo, že úkryt se dal dle slov matky opravit a dokonce ho udělat větším. Přeci jen nás bylo hodně. "No tak jo, ale stejně bych byl pro, abychom někoho o úkryt připravili a využívali ho, kdyby bylo nejhůře," pronesl jsem rozhodně. Máma ještě mluvila o lovu. Docela bych se najedl, ne že ne. Takže jsem jen s úsměvem přikývl a mávl ocasem.
Pak jsem se ocitl ve vodě a snažil se plavat, což se mi skutečně podařilo. Plaval jsem! Byl jsem z toho nadšený, ale Áva moc ne a hned mě zprudila. Protočil jsem očima. "Mám to pod kontrolou," odvětil jsem a čumáček položil o něco výše. Byl jsem si ták jistý! Třeba takový Alastor mi vyjádřil víc podpory. "Díky bráško," mrkl jsem na něj a zazubil se. "Joo Same!" usmál jsem se vypnul mou hrudičku.
Máma mezitím odešla s pár sourozenci pryč. Asi na ten lov zajíce. Zbyl jsem tu tedy já, táta, Astaroth a Amon. "Roth, sestřičko, tak to určitě není," drcl jsem do ní čumáčkem a usmál se povzbudivě. "Šli nám ulovit večeři," dodal jsem. "Joo, pojďme, tati," schválil jsem návrh Alduina a zazubil jsem se. Chtělo to konečně teplo a sucho. Táta nabídl svezení, ale tentokrát jsem chtěl jít po svých.

» sněžné tesáky

« Sněžné tesáky přes Mlžnou

× Projdi se po zatopeném území (1b)
× Pokus se plavat (1b)
× Dej vědět své Alfě o momentální situaci (2b)

Já měl super nápad, najít něčí úkryt a ten si prostě a jednoduše vzít, ale tátovi to zas tak jako skvělý nápad nepřišlo a chtěl si najít svůj nový. "Ale už by byl zařízený!" protestoval jsem. Máma mě ale pochválila, spokojeně jsem se na ni uculil a zamával ocáskem. "Jak říkáš Alastore, bude prostě připravený a když se ho nebude chtít vzdát? Prostě je sežereme, spálíme, otrávíme, shodíme z útesu... Cokoliv," ušklíbl jsem se na brášku. "Přesně, Lilith!" zazubil jsem se na sestřičku. "No... Můžeme mít svůj a ještě něčí, co bude náš záložní," přemýšlel jsem nahlas.
Táta šel pak náš úkryt zkontrolovat. Se zájmem jsem jej sledoval. Letěl tak divně, ale nakonec se tam dostal, ale asi náš úkryt byl pod vodou. Táta se vypravil zpátky za námi, ale plaval. Kdybych mohl, nadzvedl bych obočí. Chvíli na to táta zmizel a objevil se na břehu. "Hustý! Jaks to udělal?" zeptal jsem se hned. Byl jsem zvědavý, tak jsem se vydal ke břehu a ťapal v promočené půdě až jsem ji přestal cítit a byl celý pod vodou. Chvíli jsem se tam plácal a snažil se soustředit. Nečekal jsem to a lekl jsem se, ale nakonec jsem to pochopil a střídal tlapky. Sem, tam. "Jéé! Koukejte!" houkl jsem ke zbytku rodinu a chvíli plaval. Jenže byla zima. Vrátil jsem se tedy ke břehu a rozešel se zpět za rodičema. "Viděli jste to? Plaval jsem?!" pochlubil jsem se.
Nejspíše táta použil oheň tak, jak říkala mamka. Bylo mi tepleji. "Páni. To se musím naučit," prohodil jsem spíše pro sebe. "Hele mami, je to blbý to počasí a všeecičko je pod vodou, slyšíš tati?" řekl jsem důležitě podstatnou informaci, ač jsem si byl vědomí, že o tom rodiče věděli.

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Hleděl jsem na Tundru a doufal, že mi ta vlčice něco zajímavého ukáže, ale neměla se k tomu. Protočil jsem očima. Trááápnýýý.I já bych něco ukázal, a to neumím vůbec nic. Ovšem sežraly mou krásnou lež o královské rodiny a rodiče mě v tom podpořili. Byl jsem rád, jinak bych byl vážně naštvaný. Otočil jsem se na tátu. "A není divný, že mají obě krátký vocasy?" nadzvedl jsem 'obočí'. Nechápal jsem, jak se někdo mohl narodit s krátkým ocáskem, však my všichni měli dlouhé!
Otočil jsem se na mámu, která mi potvrdila mou domněnku o ohni. Excelsior byl dle všeho vážně mrtvý a nemusel jsem ho dál podpalovat. Ale zasloužil by si to! Naštěstí jsem mohl podpalovat jiné členy. Bude ze mě žhář! Ano!
Rodiče už chtěli jít domů, býval bych i protestoval, ale počasí vážně nebylo pěkné. "Helee... Mně se to počasí nelíbí, pořád prší a začíná mi být zimaa," postěžoval jsem si rodičům.
Ještě ale předtím Peisia začala mluvit o nějaké kytce. Sice ty mě moc nebraly, ale tohle jsem si vyslechl. "Trychtýřek, hm, zajímavý," pronesl jsem a natáhl se ke kytce. A pak svůj zájem o ni zas brzy ztratil.
Puntíčkářky už taky musely jít. "Čau, někdy přijďte do našeho království," hlesl jsem k nim, ač jsem věděl, že netuší, kde je.
"Neboj se mámo, to zvládnu levou zadní! Přesvědčím tolik vlků, nakecám jim takových věcí, že mi řeknou všechno," zašklebil jsem se spokojeně a pak se rozťapkal za rodiči směrem domů. "My nebudeme stavět nový úkryt. Když nám ho déšť vytopí, prostě někomu něco nakecáme a on nám dovolí být u něj v úkrytu, ale my ho pak vyženeme," řekl jsem sebevědomě k sourozencům, co řešili úkryt.

» Tichá zátoka

Nějaké reakce ještě v předešlém postu v Rokli - Alduin, Astaroth

Peisia, Tundra

« Rokle přes Nejvyšší a Červenou

Nevím, jestli mě táta slyšel o tom, že chci dolů, ale jakmile se zastavil, seskočil jsem dolů na zem. Sic jsem dopadl tak nějak všelijak, ale konečně jsem byl na zemi a rozcupital se k sourozencům. Ti byli v obklopení dvou vlčic, které vypadaly vtipně. A také jsem si stihl všimnout toho Wua nebo co to bylo, jak u něj někteří sourozenci byli, ale v tu chvíli mě to nezajímalo tolik, jak ty dvě vtipné vlčice.
"Jéé, čau puntíkářky!" zašklebil jsem se na něj a všiml si jejich krátkých ocásků, na které upozorňovala i Astaroth. "Pff. Proč máte tak malý vocasy? Jste míň vlci než my!" zabrblal jsem pobaveně. Moc jsem si neuvědomoval, že tohle nebylo něco, co bych měl říkat, ale víte co? Bylo mi to jedno.
Světlejší vlčice ukazovala, jak to umí s magií. To mě zaujalo. Zastříhal jsem ušima a přistoupil k ní blíž. "Hustý," pronesl jsem s kapkou obdivu a koukal na strom, co se tu před námi zjevil. Peisia nakonec byla docela cool, i když měla puntíky jako jiné zvíře, ten daněk. "Hele ty... Tundro, co umíš ty?" stočil jsem pohled k ní a přiskočil. "Jo a dámy, já jsem Cain Gorthaur, princ a následník trůnu království mých rodičů!" představil jsem se a ani mi nevadilo, že jsem si to trošku poupravil. Tohle byla teď moje pravda. A běda, jestli mi to rodiče pokazí!

« Na Vyhlídce přes Severní a Ostříž

Nechal jsem se otcem nést na zádech a rozhlížel se kolem. Chtěl jsem toho blbce znovu zabít, opravdu ano. Co si jako myslel? Že je to pán ostrovů? To určitě... Odfrkl jsem si a zatínal drápy do tátových zad, jak jsem byl naštvaný.
Zastříhal jsem ušima a podíval se na mámu, která vysvětlovala elementy. "Takže já mám oheň?" zeptal jsem se a zamyslel se. Vlastně se mi to docela líbilo. "Co s ohněm můžu dělat?" ptal jsem se dál. "Můžu toho Excelsiora zapálit? To by si zasloužil, tak tak!" zamručel jsem nespokojeně.
"Ty tati? Můžu taky pak zabíjet, když to děláš ty?" zeptal jsem se táty. Ne že bych to nutně musel dělat, ale tak zkusit bych to mohl a uvidíme, jak se mi to bude líbit. Třeba hodně. Zachichotal jsem se. "A tati? Dáš mě dolů? Chci jít po svých!" poručil jsem mu a šťouchl do uší. Sice Amon se nesl na zádech, ale to byl takový tydýt, že mu všechno bylo jedno. Aspoň mi to tak přišlo, jenže já? Já takový nebyl a ač nakonec to nošení na zádech bylo méně náročné, než jít po svých tlapkách, tak jsem si je chtěl protáhnout a zkoumat okolí sám.
"Travička Astaroth, to se mi líbí. Najdeme někoho, komu dáš tu jedovatou kytku a pak najdeme někoho, na kom vyzkoušíme, jestli mu narostou křídla," zazubil jsem se. "Tati, ty jsi skočil z útesu?" vyhrkl jsem na něj.

» Sněžné tesáky přes Nejvyšší horu a Červenou louku

Zasmál jsem se. "No jo, no jo. Bys měla jinak ošklivý kožíšek, co," zakřenil jsem se pobaveně a párkrát mrsknul ocáskem. Očima jsem se zahleděl před nás. Bylo toho hodně a všechno to bylo naše! "Jak říkáš, všechno je to naše," až jsem se ďábelsky zahihňal. Líbila se mi ta představa, všechno je naše a nikdo na to nemůže šmatat špinavýma packama.
Stejně jako Astaroth jsem se položil na zem a spustil přední tlapky z převisu a čuměl dolů. "Možný to je, třeba je takhle táta získal," řekl jsem zamyšleně dívajíc se na vodu, která narážela do útesu. "Jo. Lepší to bude vyzkoušet nejdříve na někom jiném," souhlasil jsem a očima bádal po případné oběti, které by mohly narůst křídla nebo se rozplácnout tam někde dole. Kdo ví.
Ovšem do toho přišla matka, které se to nelíbilo. Podíval jsem se na ní nabručeným pohledem. "Ale mamiiii!" hejknul jsem, když mě brala za kožich do zubů. Kopal jsem nožkama a chtěl se vymanit z jejího sevření. Pustila mě až o něco dál. "No dobře, tak tam shodíme někoho jiného!" vykřikl jsem a podíval se zlověstně na sestřičku.
Nějaká konverzace o nějaké křečce mě nezujala, takže jsem v tichosti vybíral oběť, kterou bychom mohli s Astaroth strčit z útesu a vyzkoušet, zda se takhle dají sehnat křídla. Nakonec Roth přišla a pokračovala tam, kde jsme skončili."Kričku? Já myslel, že někoho spíše z toho útesu shodíme," oponoval jsem. Ovšem matka vysvětlila, co to je. Znělo to moc hezky. Alespoň mně se to líbilo. "Hm, ale to bychom mohli zkusit taky," mrkl jsem na sestřičku. Matka mezitím šla pryč a nás měl hlídat strýček Scar. Otočil jsem se na něj a změřil si jej pohledem.
Já mezitím prozkoumával okolí a nasával informace, pachy a vjemy jako nějaká houba. Musel jsem to znát, když jsem sem patřil, no ne? Netušil jsem, jak dlouho jsem tím strávil, ale matka se vrátila, ale byla jiná než předtím. Vyběhl jsem k ní. "Mamiii, co je?" šťouchl jsem do ní tlapou a sklopil uši. "Pomožte jí někdo!" křikl jsem na všechny kolem. Musel jí někdo pomoct, takhle se normálně nechovala, něco bylo špatně. Přiřítil se strýček Scar s něčím, co jsme měli žvýkat. Vzal jsem rostlinu do tlamy a začal žvýkat, dobré to nebylo, ale jestli to matce mělo pomoct... Pak jsem to vyplivl na rány a doufal, že to zabere a hned bude dobrá.
Naštěstí brzy dorazil táta, který se určitě o všechno postará. "Mamii, táta je tu!" špitl jsem k ní, ale vím, jestli mě slyšela. Spíše naopak. "Tak šuup!" popoháněl jsem. Ovšem po nějaké chvíli se máma probudila a vypadala... no líp. "Jo, jdeme domů," zavelel jsem. Sic jsem tušil, že to s mámou nepůjde tak rychle, ale hlavně, že byla v pořádku. "Sice je ten Excelsior mrtvý, ale zabiju ho ještě jednou!" zavrčel jsem hlasitě a švihl ocasem. Nechtěl jsem se teď vybavovat, ale jít domů a pak znovu zabít tu potvoru, co to mámě udělala.
Konečně se to rozhýbalo a já se těšil na cestu domů, jenže to mě táta zas vzal na záda. Protočil jsem očima, ale tentokrát zatím moc nepeskoval a nechal se nést domů.

» Rokle přes Severní a Ostříž

Astaroth, Lilith

Už mě to tu nudilo a chtěl jsem jít dělat něco jiného a zajímavějšího. Dospěláci mě vážně nebavili a řešili nesmysly. Odfrkl jsem si a rozeběhl se pryč. Chtěl jsem tohle místo prozkoumat a hlavně to, kde tohle končilo. Broukl jsem i na své sestřičky, které mě brzy následovaly a běžely za mou maličkostí. Spokojeně jsem zavrněl a zastavil se až na úplném okraji. "Páni," vydechl jsem a očkama zamrkal dolů na vodu.
V tu chvíli na mě skočila Astaroth a oba jsme se svalili k zemi. Hravě jsem zavrčel a kopal nožkama. Líbilo se mi, že obě sestřičky byly takhle aktivní a líbil se jim můj plán. "A mahm the," zavrčel jsem s hravostí, když jsem měl srst na krku Astaroth v tlamě. Zajiskřilo mi v očkách a převalil jsem se na ni.
Doběhla i Lilith, kterou také upoutal kraj. Pustil jsem Roth a zvedl se. "Viiď, je to zajímavé," houkl jsem. "Kde myslíte, že to končí?" zeptal jsem se a shlížel jsem dolů. "SKočíme?" zeptal jsem se s lišáckým výrazem.

Neváhal jsem a přidal se ke hře Lilith, která byla na krvelačný souboj připravená. Na nic jsem nečekal a skočil přímo na ní. Do toho se přidal i Alastor až se z nás takhle stalo klubko, které si hrálo a dospělí měli od nás klid. Zakousl jsem se sestřičce do ucha a hravě zavrčel. "Mám ho!" vyjeknul jsem spokojeně a nepřestával se povalovat, máchat tlapami a zkoušet se do sourozenců zakousnout a oni do mě. Cítil jsem jejich kousance a hned se je snažil oplatit.
Alastora to asi nebavilo, sklouzl se po nás a zamířil k dospělákům. Pohlédl jsem na Lilith. "Co kdybychom se vzdálili," navrhl jsem s jiskřičkami v očích. Nechtěl jsem samozřejmě zdrhnout úplně někam pryč, ale lákal mě konec tohohle místa a zajímalo mě, co za ním je. Viděl jsem jen pak nebe a to bylo všechno. "Pojďme támhle," natáhl jsem packu a vyběhl, doufal jsem, že Lilith nebude posera a půjde za mnou.

Máma mi osvětlila, že ostatní nejsou moji pokrevní sourozenci, ale něco jako sourozenci to přeci jen jsou. Zamyšleně jsme přikývl, ale stejně se mi to moc nelíbilo.
Na černobílou vlčici jsem se zamračil a zavrčel na ni. Co si jako k sobě myslela? Že je o něco vyšší a hned jsem prcek? To tak! Rozčiloval jsem se a bylo to na mě jistojistě vidět.

Faust
Nestíhal jsem vnímat všechny kolem a ještě na ně reagovat. Proto jsem se zaměřil na toho, co byl ošklivý na mou sestřičku! "No a ty jsi padavka!" prskl jsem k němu a ukázal zoubky. Myslel jsem to hodně vážně.

Alastor
Do toho se vložil bráška. Měl vlastně pravdu. Proč jsem se ptal? Měl jsem po něm rovnou skočit. "No.. máš plavdu, se chová ošklivě a já se budu ptát? Nene," vypjal jsem malou hruď a opět se zle podíval na Fausta.

Astaroth, Lilith - druhý odstavec
Samozřejmě jsem bránil svou malou sestřičku. Nepochyboval jsem o tom, že by toho ňoumu než nezvládla sama, ale přeci jen jsem měl pocit, že bych to měl udělat. Astaroth měla parádní nápad. Zajiskřilo mi v očkách. "Joo to je doblý nápad. Až usně, postalame se o to," řekl jsem až tajemně.
Sestřička navrhla bitku. Já se jen nadšeně usmál. Bylo to jednoznačné ano. Hravě jsem zavrčel a očkem si všiml i druhé sestřičky, která si taky chtěla hrát. "Lilith. Pojďme si hrát s ní," navrhl jsem Roth a vydal se k Lilith. Neváhal jsem a hravě jí skočil po hlavě.

« tátova tlama od Sněžných

Nakonec jsem se rozhodl, že se nechám nést, sice jsem chtěl spíše na křídla, ale tam bylo plno a nezdálo se, že bych se tam měl dostat. Cestou jsem i usnul a probudil se až na cílovém místě. Bylo tu hodně vlků, ale dle všeho byli naši bratři a sestry. "To jsou soulozenci?" zeptal jsem se zmateně a všechny si prohlédl. Protáhl jsem své tělíčko s kecl si vedle táty.
"Aoj, já jsem Cain Gorthaul," představil jsem se všem pyšně. "Jsem velký vlk," zamračil jsem se na černobílou, která si myslela, že jsme mrňata. Hlavu jsem pak stočil k Amonovi, který chtěl domů. Protočil jsem očima. "Budeme tady. Si celou dobu spal, tak toho nech," zamračil jsem se i na něj.
Pak přišel světlý vlk, který byl divný. A byl ošklivý na Astaroth. "Hej. To není žádná mlňavka!" zavrčel jsem na něj a stoupl si před sestřičku. Celou dobu jsem se přitom na světlého díval. "Tati? Můžu ho kousnout?" zeptal jsem se táty a stále se nevraživě na světlého koukal. "Nech ji být, jinak tě seželu, mám veliký zuby!" kecal jsem, ale to mi vůbec nevadilo.

« Tichá zátoka přes Mlžné

Otec mě nesl v tlamě a mě se to nelíbilo. To jsem dal i najevo vzpouzením se. Sice to bylo asi rychlejší, než jít po vlastních nožičkách jako sourozenci, ovšem raději bych zas byl na hřbetě táty, jak zbytek. Proč já musel být v tlamě? Hm? Ovšem zdálo se, že to k ničemu není a táta mě nepustí. "Pusť," zaprotestoval jsem naposledy. Když jsem ale viděl ty kopce, tak jsem nakonec možná byl i rád, že jsem nemusel jít po svých.
Táta mě na chvíli nakonec položil, aby mohl mluvit. "Kam jdem?" zeptal jsem se a podíval se po sourozencích. "Poltál?" zvedl jsem očka k čemusi třpytivému a naklonil hlavu na stranu. "Heský," hlesl jsem a uculil se. Vlastně se mi to líbilo, ač jsem ještě neměl tušení, jak to vlastně funguje. Alespoň na vlastní kůži. Táta to vysvětlil, že nás to přenáší. "Plenáší jako ty nás?" řekl jsem zadumaně.

» Nejvyšší hora přes Červenou

Celé dění jsem sledoval a rozhodně jsem nespouštěl z očí tu vlčici, kterou jsem neznal a vrčel na ni. Ovšem ta si z toho nedělala těžkou hlavu. Zamručel jsem nespokojeností a tlapkou praštil do země. Tak to teda ne!
Do toho se vložil táta, který mi to celé vysvětlil. Očkama jsem ho sledoval a kývl hlavou. Přesto jsem se na vlčici ještě nevraživě podíval. "Lo..d..ina?" vyřkl jsem a pohlédl na tátu výrazem, ať mi to vysvětlí. Ale to zas mluvil už o něčem jiném. Moc jsem tomu nerozuměl, ale stejně jsem z toho vydedukoval, že se někam půjde. Rozzářila se mi očka a hned jsem vypustil cizinku z hlavy. Těšil jsem se, že se podívám i někam jinam.
Ze začátku se mi moc nelíbilo, že máma odcházela. "Mááá," křičel jsem na ni, ale nereagovala a za chvíli byla fuč z dohledu. "Kde?" zeptal jsem se táty. Ten ale zas zmizel v úkrytu. Pohlédl jsem tedy na Dalliuse a čekal, jestli mi nevysvětlí, kde je máma.
Táta si sourozence dal na záda, chtěl jsem taky, ale prý nebylo místo. Zamračil jsem se. Místo toho mě vzal za kůži na krku. Oháněl jsem se tlapičkami. "Nee!" vzpouzel jsem se. Nechtěl jsem se nést. Buď křídla nebo nožky. Nic jiného.

» Sněžné tesáky přes Mlžné pláně