Příspěvky uživatele

< návrat zpět

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí (1b)
× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci (2b) Držel se stále poblíž smečky... tak trochu vlastně netušil, kam se vydat a... asi byl poněkud pasivní co se jeho maličkosti týče, jelikož stále potřeboval někoho, kdo by mu dal směr jeho fungování a cesty. Brzy se podíval směrem k vlkům a jakmile se ozvala Melanis, nastražil uši a vyprsil se. Rozhodně se chtěl přidat taky! Proč... proč by přeci nemohl?
Žlutavé oči tak natočil směrem k ostatním a naslouchaje Melanis hodlal její slova doplnit jakožto vzorný otrok. „Jo... Melanis má pravdu. Začíná to počasí být opravdu šílené... snad jakoby se bouřilo vše... Je opravdu zima i... a... je to jako plavat ve vodě, Citro.“ informoval ji jen hrstkou znalostí, které o momentální situaci měl. Sám netušil, co by taková změna počasí mohla vše způsobit či co by v této změně mohl hledat.
Pro něj samotného to bylo nepříjemné a opravdu začínal chvílemi i trpět skrz nedostatečně osrstěné tělo. K tomu mu však něco řekla Melanis. Podíval se na ni a věnujíc jí soustředěný výraz si vlčici prohlédnul... „Melanis má s hladinou pravdu, jsme blízko velké vody a to nedělá dobrotu... i v tom lese je víc bahnivo než by mělo být a určitě to nebude nic příjemného, zvlášť, pokud jsme blízko... blízko moře!“ pokračoval a následně se podíval na Melanis, na kterou kývnul.
„Já se ztratil jen jednou!“ začertil se na Melanis, vydal se jejím směrem a následujíc ji sem tam skočil dobrovolně do bahnitější kaluže. „Musíme hledat někde, kde nebude tak blízko voda, že?“ položil primitivní otázku.

→ Les u Mostu

Skupina Melanis se držela stále u hranic či vyhledávání pitných zdrojů a jiných záležitostí... Držel se skupiny, která se hýbala podél území, až... se následně setkali všichni společně. Hodlal jen naslouchat slovům a ne příliš otravovat zvlášť v momentální chvíli, která mu rozhodně nedávala příjemného pocitu. Byla mu zima. Řídká srst albína byla prokletím, které si přinášel kamkoliv dorazil... i element ohně. K čemu to je?! a naštvaně packou odkopnul kamínek, který se sotva v bahně pohnul.
„Melis, je mi hrozná zima!“ podíval se k ní, zatímco jeho tělo se začínalo o něco více třást. Srst se na jeho těle držela, ale obnažujíc světloučkou srst se začínal intuitivně choulet tělíčkem k sobě. Hlava pod zády, která v hrbolu vedla k ocásku, jenž si šoupnul mezi zadnější tlapy. „Hodně tu prší a moje srst,“ podíval se žlutavýma očima směrem ke své srsti, která neplnila základní funkce, „kam se jde-jdeme podívat?“ klepajíc se optal Melis po slovech Citry, které na vše kývnul a následně... vyhledal i ostatní členy smečky, kteří se už začínali dávat do pohybu.

Pretzel

Netrvalo to asi tak dlouho a slyšel kroky, možná i nějaké jiné zvuky, ale nyní Caspian doufal jen v nalezení skupinky, která se k němu blížila... Možná že taky něco na území našel a třeba se tahle mlha bude někomu jako znalost taky hodit! „Melis? Melis!“ vyskočil ve vteřině na všechny čtyři a usmál se. Jeho tvář plnící se velkým úsměvem vlčici vítala v plné „síle.“ Následně se podíval i na ostatní členy skupiny a věnoval jim taktéž úsměv, ale... tak trochu kratší. „Nenašel, našel jsem tu mlhu,“ a následně se podíval kolem, „což sis asi všimla..“ zaculil se a následně otřepal hlavou se snahou dostat bahno pryč. Oči však následně začaly jezdit místem... snad jako kdyby hledal co Melis myslela a udělal tak jeho kamarádce radost. „Nic neslyším.“ pokusil se ji dostat do nejistoty a následně zkusil Melis trefit bahnem, které dostal do vzduchu pomocí tlapičky. „Vex našla teda vodu, joo?“ kouknul k již o něco známější vlčici a pokusil se na tváři vykouzlit milejší úsměv, se kterým si ji i prohlédnul... Už ji vlastně začínal mít i rád! A to ji prakticky neznal. Neměl to zrovna těžké a následně se už začal chovat klidně. Uši nastražil, hlavu mírně zvednul a naslouchaje místním zvukům se pokusil najít možné odpovědi na otázku hnědé. „Něco tam teče, že?“ poznamenal bystrým tónem a podíval se směrem... Stopy určitě pro (ne)výhodu zůstanou za nimi dlouho, ale tak co... To Caspa zatím moc netrápilo.

Pretzel
Mlha houstla a světlý vlk začínal mít ponětí o tom jakým směrem se do ní dostal. Zkusil se otočit, zkusil se dostat ven, ale to podivné místo ho v tom začínalo uvězňovat. „Melis?“ řekl trochu bázlivě a následně se podíval kolem sebe, zatímco naslouchal zvukům džungle. Byly hodně odlišné a pro něj i trochu děsivé, ale... už byl přeci velký a musel být trochu silný a odvážný! „Melis!!!“ zavolal znovu upozorňujíc veškerá stvoření na to, že je v místě a je nyní ztracen. Kdoví co vlastně našel, ale... začínal se namotávat na různé věci, které by v džungli mohl pochytit. Skrz jeho řídkou srst, která prakticky nekryla pořádně jeho tělo, možná získával i jisté šrámy a skrz světlou srst na sobě nacházel tmavé, bahnité skvrny či kousek listů, které si vzal zatímco se prodíral nějakými částmi lián, které se velmi úspěšně zamotávaly kam mohly.
Brzy se zastavil, podíval kolem sebe. Byla zde pouze hustá mlha, kterou by mohl krájet a vlk si nebyl absolutně jist, kudy by mohl z tohoto bludiště vyběhnout... Chtěl najít nějaké místo a asi ho i našel, ale těžko říct, jestli někdo nalezne jeho. Pokusil se ohněm udělat plamínek. Sednul si, tlapu lehce zvednul a začal na ní zkoušet udělat drobný plamínek, který by mohl alespoň trochu prozářit místo. „Ale noták,“ zamrmlal a trochu zoufale se zadíval do ohně a následně začaly zářit lehce i jeho světloučké oči. Světluška. „Melis, si tu?“ pokusil se zavolat po své kamarádce a pokusil se udělat pár kroků vpřed.

Pretzel
Naslouchal Melis. Tu si držel na první příčce a když se i Vex dostala trochu do konverzace, jen na ni kouknul a brzy pohled nasměřoval někam jinam, jelikož se s cizí vlčicí zatím též moc bavit nechtěl. Byl stále v blízkosti vlčice, která mu dělala nyní největší oporu... A taky ho pověřila úkolem. Měl hledat místa, do kterých by se ostatní třeba nemuseli dostat, a tak se vydal trochu vpřed. Byla sic už tma, ale on sám měl ve tmě (ne)výhodu, která z něj dělala světlušku. Byla už i docela zima, která mu sem tam ježila srst, ale jelikož byli v džungli... vnímal i příchozí vlhko. „Mhm...“ zamyšleně šlo jeho hláskem a následně se podíval směrem k místu, které mu v dáli tvořilo podivnou mlhu... Šel jiným směrem než možná ostatní členové, a tak se zabýval tou hustou mlhou, která se před ním rozléhala. Podivné místo s podivnou energií. Rozhodně to zde bylo tajemné a možná se i trochu bál, ale... mohl si udělat i legraci z Melis. Ta bude nadšená!
To bude sranda, kývnul k sobě a rozklusal se směrem k mlze, která se začínala rozpínat, skvělý nápad! pochválil se a se zákeřným výrazem šel vpřed.

→ Tajné ostrovy

Následně už jen v tichosti následoval svou velkou kámošku Melis. Ta její sestřička, Citruška, je vedla někam dál... Vlastně moc netušil kam, ale.. to místo pro něj bylo o něco složitější na chůzi. Byl trochu nemotorný a sem tam i zakopnul, ale během chviličky se zvednul a dohnal svou tmavou kamarádku.
Slov se brzy ujala Citra, na kterou Caspian koukal a naslouchal jejím slovům.. Dostali důležitou roli! Musel být nyní nápomocný Melis, která povede skupinu a on? On byl přeci jejím hlavním pomocníkem, na kterého může mít vlčice spolehnutí. Byl sic trochu nesvůj z přítomnosti Lapise a Vex - byli cizí... A tak se trochu i styděl, ale... chtěl udělat na Melis nějakou legrácku, se kterou jí rozhodně zvedne úsměv na tváři.
Skupina Melanis, Lapis, Vex
Podíval se směrem k Melis, u které víceméně celou dobu stál jako klíště a nechtěl se příliš vzdalovat. Naslouchal i jejím slovům a hodlal splnit co vlčice po něm chce, ale... nebyl si moc jistým tím, zda bude příliš nápomocný. „Další rodina,“ špitnul tiše k sobě a podíval se po všech přítomných, „spíš smečka.“ urovnal si to sám v sobě a natočil hlavu k vlkům, kteří byli v jejich čtveřici. Vex a Lapis. „Čau!“ pokusil se trochu uvolnit a pozdravit tak příjemně cizí vlky, kteří byli součástí pátrací čety po jídle, vodě a úkrytu. Doufal, že něco aspoň najde... a udělá tím trochu Melis radost, že se třeba i neztratí.

Sledoval okolní dění... Byla tu spousta vlků, na které by mohl reagovat, ale jen bázlivě se stáhnul raději za Melis a opatrně sem tam vykoukl k okolním vlkům, kteří se měli k seznamování... Byla to vlastně smečka? snažil se lehce chápat to, oč zde šlo.. Všeho se tu dělo opravdu spousta. Nějaký šum a sem tam i další věci, které pro něj byly lehce chaotické. Světlýma očima přeskakoval po jednotlivých vlcích, kteří se tu nacházeli. ...Amethy, Nerys, Mielei... spousta neznámých jmen, která mu byla tak moc cizí, ale vedle Melis... mu některá připadala i známá a rozhodl se brzy reagovat i na její slůvka. „Taky mám flíčky! Jen nejsou moc vidět... ale když se na ně- parohy? To by bylo opravdu zajímavé mít na hlavě.“ vesele se podíval k vlčici, která byla aktuálně jeho nejvíce blízkou osobou a i se nad její poznámkou začal tiše smát. Měl velmi tichý a nevýrazný tón, který možná v tom hluku nebyl ani slyšet.
Otočil svou hlavu k nové známosti Citře„Rád tě poznávám,“ pokývnul hlavou a následně se podíval za Melis. Naslouchal i slovům vlčice, která žádala o vytvoření nové rodiny? Bylo to tak krásné slovo, ale... on měl už rodinu? Ale ne tady... „Nová rodina... a nevadí, že už jednu mám?“ zeptal se trochu bázlivě Melis, na které vnímal značnou radost, ale... pro něj to bylo trochu složitější chápat. Znal jen prvních pár měsíců jeho pravý domov, který však vzala voda. Opatrně se tak rozešel za Citrou a Melis - té se hodlal držet v přítomnosti tolika vlků rozhodně.

→ Za Citrou

→ Les u Mostu

Procházeli spoustu spoustu míst. Jejich cesta za pár dnů nabrala širokých rozměrů a Caspian s naprostým nadšením naslouchal slovům Melis. Byla mu nyní tím nejbližším vlkem, kterého ve svém životě zatím nacházel a byl za ni rád. „A ty umíš být každým dne tou nejlepší ty?“ zeptal se trochu neznale a brzy si prohlédnul okolí. Vše se náhle změnilo a malý Caspian vnímal jak se před jeho očima otevírá nová cesta a asi i život. Pachy přicházely společně s novou příležitostí, která mu ježila srst na hřbetu. „Dobrý den!“ bázlivěji vyšlo z jeho tlamy důrazným tónem a jen se podíval po vlcích, na které Melis přímo mířila. Stáhnul uši, trochu poskočil za vlčici a jen bázlivěji vykoukl na všechny... Brzy mu však došla ta slova, která mu vlčice předávala; Snaž se být každý den tím nejlepším ty. a tak se brzy postavil poblíž své kamarádky a podíval ke všem přítomným. „Dobrý den, jsem Caspian... Juu, všichni máte flíčky!“ a žlutýma očima začal po zbarveních všech přejíždět. Bylo to zajímavé.. opravdu měl pocit jako kdyby byl součástí nějaké rodiny... Měl vlastně flíčky taky, ale... byly jen špatně vidět pakliže se na ně vlk zaměřil.

→ Temný les
Jejich cesta pokračovala přes děsivý most. Bylo to opravdu něco nehezky vypadajícího a drobný vlk v tom viděl poměrně velký problém. Trvalo mu chvíli než se na most vůbec odvážil, ale brzy... brzy vykročil. Prkna měl mnohem dál vzdálená, a tak občas trochu slepě přetahoval své tělo z dřevěného prkna na další. Vše se houpalo... a nejen prkna. Hlavu držel tak jako mu Melis řekla a světlýma očima sledoval noční nebesa, která se nad nimi rozpínala, ač byla sotva přes mlhu vidět.
Melis mu dávala za poslední dobu největší množství toho, co se vlastně naučil. Dostala do jeho hlavy spoustu nových myšlenek a návrhů, pohledů... Byla toho opravdová spousta a bělavé mládě jí naslouchalo. Byla jeho vzor. „Když mám strach, tak se většinou necítím moc dobře,“ chtěl jí odporovat, ale nedokončil ani svá slova a začal jí plně naslouchat. „To je pravda...“ odpověděl na její slova zamyšleně a následně si vydechl, když byla překážka s Mostem za nimi.
Hlavu snížil a otřepal křehké tělo. „Jsme tu!“ podíval se směrem k ní a v jeho tváři se rozlil úsměv. „Věřím si, ale... je to těžké, když o tobě většina pochybuje.“ a olíznul si čumák. Následně se otočil vpřed... pokračovali do míst, která ještě nikdy neviděl. Už teď ho to však bavilo!! „Oddychneme,“ usmál se a opatrně do vlčice drcnul hravě též a vydal se v poklusu vpřed.

→ Tajné ostrovy

→ Jezero smrti

Pokračoval za Melis, která mu dělala nyní náhradní maminku... společnici. Vlčice s velmi charakteristickým vzhledem a povahou. Ještě nějakou chvíli zpět ji měl za vraha, který ukončí jeho krátké bytí na těchto ostrovech a i celkovou existenci. Bylo to podivné... Našel na těchto ztracených místech nového přítele a začínal zapomínat na ty nejvíce podstatné. V jeho mysli se jak kdyby začínala valit mlha, která zastiňovala jeho staré známé a zkrátka začínala tiše šeptat nová jména do jeho vzpomínek... Bylo to podivné a když se nad tím začal zamýšlet, tak začal cítit smutek. „Nerad bych, aby se mě ostatní báli,“ přiznal Melis a nespokojeně odkopnul kamínek, který doposud nijak neovlivňoval svou existencí okolí, „rád bych s ním dělal radost a našel využití... abych nebyl Černá ovce.“ a podíval se směrem k lesu, do kterého se právě dostávali s jeho kamrádkou. Byl temný a tajemný... stromy se tak podivně lámaly a jejich stíny tvořily opravdu děsivé obrazce. Zrychlil a dohnal Melis, u které se držel asi nejblíže za celou cestu ostrovy. „Hořela?“ zpozorněl a svou pozornost upřel na její potvrzení jeho myšlenky, kterou by rád někdy uskutečnil... Ale jak? „Žili jsme u řeky... dlouhá léta se naše rodiny živily lovem ryb a převážně jsme žili v souladu s vodou... Všichni mají taková písková zbarvení a často tmavé masky. Poznala bys je na první dobrou...“ odpovídal jen tak do větru a brzy se zastavil u místa, na které ho Melis upozornila jako výzvu. Byl to jakýsi Most. „To... to se mi nelíbí!“ přiznal vlčici a podíval se vyděšeně na svou společnici, ve které doufal, že nalezne i oporu... Pakliže vyrazila první, Caspian šel za ní a kopíroval její kroky. Pokud se však vydal přes most první on, byla to velmi vyděšená a zbrklá cesta přes dřevěná prkna.

→ Les u Mostu přes Most

→ Oáza přes Poušť

Pokračoval se samým nadšením za Melis. Bylo to naprosto, naprosto úžasné… Konečně čas na nějaké ty neplechy! začal již spokojeně následovat tmavou vlčici, která měla flíčky… vlastně i on ve svém světlém zbarvení měl viditelné fleky, ale muselo se na ně opravdu velmi zaměřit. Hodlal jí tohle tajemství říct… byla to pro něj velká věc, o které moc vlků zatím nevědělo a Caspian by jej rád… rád by jej oznámil!
„Moc se těším na dobrodružství,“ střihnul ušima a následně se podíval kolem, „mně to taky připadalo fajn… vždy jsem chtěl zkusit zapálit vodu. Ale… ta se začala jen měnit v teplý vzduch. Přišla mi ta představa úžasná… že bych donesl něco nového mezi vodní vlky… Ale moc jsem ji nepoužíval, prý je oheň nebezpečný.“ a převrátil otráveně očima. Byla v něm spousta trápení, která uvnitř sebe skrýval. Rodiče neměl zlé… akorát to bylo pro všechny tak trochu nové a on sám nechtěl nikomu nikdy ublížit. Měl na svém kontě některé větší problémy, ale kdo je jako mládě nedělal?
„Jmenuji se Caspian ze Stříbrného údolí,“ nadechl se hluboce, „jmenuji se podle mé srsti a zároveň slaného jezera, o kterém mi některé stařešiny vyprávěly.“ přiznal Melis o svém původu a následně se podíval na podivné jezero, kolem kterého právě procházeli… „To je hodně zvláštní… Nechceme ty hory prozkoumat?“ spokojeně poskočil a následně se rozeběhnul za vlčicí, která byla o kousek dál. Sem tam se zadíval či jen slídil.

→ Temný les přes Hraniční pohoří

Nebyl si příliš jistý tím, co mu ten šedý stařec dal... Říkal tomu síla, která se časem na Caspianovi projeví. To se mu i líbilo! Ale... proč má vlastně být vlk silný? „Moc tomu nerozumím,“ zamumlal a tělo opatrně začal máčet ve vodě, „nepřipadám si... silnější.“ přiznal Melis a následně se podíval jejím směrem. Měla pro něj jisté kouzlo, které uvnitř jejího charakteru začínal vnímat čím dál tím víc. „Můžu? Můžu?“ nadšeně vylezl z vody a bez oklepání kapek se rozeběhnul ke své společnici, které věnoval milý úsměv. Byl upřímný.
Cítil po dlouhé době tvořící se pouto, které... bylo pro něj něčím novým a přínosným. Cítil k Melis specifický vztah, který pro něj začínal znamenat hodně. „Genetickou chybu?“ zamumlal tichým tónem, který mohla sotva slyšet... Bylo to nové slovo, kterému moc nerozuměl, ale... asi byl něčím jiný! „Maminka vždy říkala, že jsem černá ovce.. Naše smečka bývala poblíž řek a všichni byli obdařeni vodou... ale mně se objevil oheň... a nemohl jsem s nimi moc chodit rybařit.“ tiše zamumlal a následně kopnul tlapou do kamínku, který mu vlezl nezbedně do cesty. Začínaly se mu již tvořit růžky.
„Připravený Melis! Třeba najdeme moje rodiče. Všichni u nás v rodině mají jména podle něčeho z vody... nechápu, proč mně nedali něco s teplem nebo tak...“ zamumlal nespokojeně a podíval se ke své společnici, která proti němu byla značně rychlejší. Přidal do kroku a s popoběhnutím jí byl již opět v patách.

→ Jezero smrti přes Poušť

Vlčice se brzy opět ukázala v blízkosti malého Caspiana, kterému se na hřbetu, skrz řidší srst, začaly objevovat i červenější fleky, které ho začínaly dostávat do nepříjemného, svědivého pocitu. „Jsem v pořádku,“ usmál se poprvé na Melis a následně se otočil za tím šedým vlkem, „měl nějaké věci, které mi prý dal, že budu silnější.“ naznačil a následně při pohledu na Melis se mu změnila barva očí, kdy se jimi prolila nažloutlá barva. „No,“ omdlčel se a zatrnul, když se podíval kolem, „ne... asi už nevím, kde to bylo.“ přiznal trochu smutněji a následně se podíval na svůj hřbet, který začínal být víc a víc červený... Bolelo to, bylo to pro něj poměrně dost nepříjemné a následně se podíval na Melis. „Proč to pálí?“ zeptal se upřímně a s pohledem kolem už začal nervózně hledat stín, který by ho tak lákal... Byl stále poměrně malý, a tak by se býval možná i skryl pod Melis, ale... neodvážil se. Opatrně se následně rozhoupal a přiblížil k blízké vodě, ze které se i napil.

→ Poušť

Pálil ho hřbet. Nebyl to rozhodně moudrý nápad vystavit se tak silnému sluníčku, které se nad Caspianem nacházelo! Cítil na sobe podivnou bolest, která ho svědila a zároveň začínala i se tam bolet. Některá místa, ta s řidší srstí, byla už více zarudlá jak normálně a drobné vlče se tak začalo potýkat s problémem jeho zbarvení; citlivost. Pokračoval směrem k místu, kde se určitě nenecházel, když našel Melanis... začínalo mu to po cestě už připadat trochu zvláštní, ale chtěl poznat něco jiného a třeba se s Melis dostanou na jiné místo, které bude lepší, ale... je fakt, že ona chtěla najít jeho rodiče. No... ty by taky rád viděl.... Smutně vydechl, když se zastavil u jezírka s vodou a následně se podíval jak od jakéhosi cizince odchází vlčice, která při jejich příchodu vypadala jinak!
Co to je? střihnul ušima a rozeběhnul se s ohlédnutím za Mel k němu.NÁKUP
Stav před nákupem: 332 || 15 || 9
· Poprosím o: 2 magie; Hradba a Světlo
· Změna očí dle barvy magie světlo 10 rubínů
Převádím: 4 rubíny na 40 kšm, 2 mince na 8 rubínů
· Výpočet: 332 + 40 kšm = 372kšm
· - 10 rubínůStav po nákupem: 2 || 1 || 7
Schváleno
Tyjo! A následně se rozcupital zpátky ke své společnici, která mu byla v patách.

→ Tajga

Pokračoval ve vedení. Hlavu měl pod lopatkou, držel se jako zabalený dáreček u sebe, žádná část těla nevyčuhovala a tvoříc tak úzkou linii pokračovat vpřed za nosem... Určitě to byla ta správná cesta. „Někde tudy jsem uuurčitě šel,“ vydechl tiše a podíval se na Melanis, která ho následovala, „Jooo! Tak jo!“ nadšeně oživl. Asi mu už nechtěla ublížit... možná ho bude chtít sníst průběhem času, ale na to malé vlče sotva došlo myšlenkami! Nyní byli kamarádi a Melanis to s ním určitě musela myslet dobře. „Myslím, že to bylo někde tudy... byl tam taky ten.... no tohle..“ ukázal na písek a následně stáhnul uši k hlavě... Někde to tu bude! Však jsem to minule našel... mručel si tiše pro sebe a následně se opatrně rozběhnul kamsi vpřed. Chviličku se prospal, energie tak byla a navíc... jeho rychlost nebyla zrovna nedoběhnutelná. „Joo, támhle! Ale asi až za kopečkem,,“ myslel duny, které viděl úplně poprvé a tak se u nich sem tam zastavil pohledem.... Fascinující!!!
„Melis, koukej!“ zavrtěl nadšeně ocáskem u opravdu vysoké duny, na kterou se následně začal šplhat. Vše najednou pálilo, bylo bolestivé do tlapek... ale určitě to bylo přeci tady! Caspian na sobě cítil důležitou roli, se kterou musel pokračovat.

→ Oáza