Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Těžký - seznam se s někým novým 1/3
Pro Cesmínu obzvlášť těžký :<

Užívala jsem si konečně samotu. Klid. Ovšem ne moc na dlouho. Brzy jsem narazila na šedou vlčici, která byla až moc podobná Zarree a i ten pach v sobě nesl něco povědomého. Hlasitě jsem polkla a už už se měla do útěku, jenže to mě vlčice zbystřila a hned na mě promluvila. Jak jinak. Měla modré oči!! Očima jsem těkala do všech světových stran, i do těch, které neexistovaly. Přikrčila jsem se, ocas stáhla mezi nohy a netušila, co mám dělat. Zase. „Ne-e,“ vysoukala jsem po chvíli ticha. Proč já měla to štěstí potkávat pořád nové a nové vlky? Však já tohle nechtěla. Já chtěla jen najít Jasmínu s Karmínou. To bylo všechno.
Asi někdo jiný by si řekl, že vlčice bude třeba jiná než ta užvaněná Zarrea, ale já to nedokázala dostat z hlavy a nedovedla jsem si tedy představit, že tahle šedivka bude třeba v pohodě. Už jen její oči byly pro mě dost varováním, že bych si měla dát majzla.

« Tichá zátoka

Byla jsem ráda, že jsem ze zátoky odešla. Chtěla jsem být chvíli sama, hlavně po tom hrůzném zážitku se Zarreou. A noční můra o ní tomu moc nepomáhala. Zavrtěla jsem hlavou. Už jsem o tom přemýšlet nechtěla.
Tlapky se mi zabořily do trávy, která mě jemně šimrala na nohách a břiše. Kolem byla spousta květin a já si vydechla. Byla to taková nádhera. Pousmála jsem se a konečně opravdu na chvíli cítila klid v duši. Uf.
Procházela jsem mezi rozkvetlým kvítím a na tváři mi hrál jemný úsměv do té doby, než mě v čumáčku zašimral cizí pach, který v sobě nesl přeci jen něco známého. A v dálce jsem ji viděla. Ale ne. To byla-? Ne, nemohla. Zarrea vypadala o něco jinak, ale tahle vlčice jí byla příliš podobná. „Nee...,“ hlesla jsem a zamrzla na místě. Netušila jsem, co mám dělat.

Jednoduchý úkol - smoč se ve vodě; pozoruj vlny

« Sněžné Tesáky přes Mlžné pláně

Raději jsem cupitala pryč z těch prokletých hor rovnou za čumáčkem. Nejprve jsem se dostala do mlhy. Nechápala jsem, že tu mlha jes ohledem na počasí, které tu panovalo. Byla jsem z toho vážně zmatená. Zastříhala jsem oušky a opatrně našlapovala. Mohlo tu číhat nebezpečí, kterému jsem se rozhodně chtěla vyhnout. Naštěstí mlha brzy ustupovala a přede mnou se zjevila zátoka. Oddechla jsem si a rovnou šla k vodě. Měla jsem žízeň, což v tomhle dusnu nebylo nic překvapivého.
Jakmile jsem dorazila k vodě, zastavila jsem se, nasála jsem pachy. Někoho jsem cítila, ale naštěstí nebyl zas tak blízko mě, přesto jsem se měla na pozoru. Následně jsem smočila pysky do vody a začala pít. Voda ba osvěžující. Zvedla jsem hlavu a na nic jsem nečekala a vlezla jsem do vody. Lehla jsem si do ní a chvíli ležela, přičemž jsem sledovala vlny, které narážely do mého těla a do břehu. Bylo to svým způsobem uklidňující. A ač jsem měla strach z jiných elementů, než byl oheň, tak to se týkalo vlků a ne těch opravdových. Nechala jsem vlny ještě chvíli narážet do mého hnědého a hubeného těla a očima jsem přejížděla po jednotlivých vlnách. Bylo to zvláště uklidňující a já si ani chvíli mohla oddechnout.
Ovšem pachy mě krapet znervózňovaly, rozhodla jsem se raději dát opět do pohybu náhodným směrem. Netušila jsem kam jít, tak jsem prostě někam šla.

» Kvetoucí louka

Jednoduchý úkol - zanadávej na počasí

« Snový svět

Cukala jsem sebou a náhle hlasitě zakňučela. Vyděšeně jsem se probudila a zmateně, rozhozeně se rozhlížela kolem sebe. V moři jsem nebyla, a když jsem pohlédla na své tělo, bylo v pořádku. Nic mi nebylo. Chvíli jsem celý zážitek rozdýchávala, než jsem si uvědomila, že to nejspíš byl jen sen. Tedy spíše noční můra. Zavrtěla jsem hlavou, jako kdyby takový zážitek chtěla smést z mysli. Možná to tak i bylo.
Zvedla jsem se na nohy. Tady jsem už zůstávat rozhodně nechtěla. Scházela jsem níž a níž. Cítila jsem teplo, které mi běžné nevadilo, jenže to dusno bylo šílené. „Co to je za počasí? Do čeho jsem se to probudila?“ zamumlala jsem nespokojeně a z hor jsem zahlédla v dálce vodní hladinu, za kterou jsem se i vydala.

» Tichá zátoka přes Mlžné pláně

Proč se mi něco takového muselo dít? Proč já? Netušila jsem, co jsem komu udělala, že jsem zažívala takovéhle... věci . Za můj element jsem nemohla a potrestali mě. Od té doby se dějí samé nepříjemnosti.
Třeba taková Zarrea, kterou jsem teď neviděla jednou nebo dvakrát, ale rovnou desetkrát a všechny něco říkaly. Netušila jsem co, nerozuměla jsem jim, ale rozhodně mě z nich bolela hlava.
Zavřela jsem oči na krátko a pak je otevřela. Doufala jsem, že až je otevřu, tak už tu nebude ani jedna z nich. Bohužel tu byly všechny. „Bud ticho!“ křikla jsem nejistě s koukala na ně. Ty se na chvíli zarazily, ale hned na to pokračovaly v mluvení. Začala jsem couvat za sebe a moc jsem se nerozhlížela. Sjela mi tlapka a já nestihla zareagovat a padala jsem dolů do moře z hor.

» Sněžné Tesáky

« Sněžné Tesáky

Blablablablablablabla... Nedokázala jsem rozeznat, co to za slova je, ale nekončilo to a pořád jsem slyšela další a další slova. Vyděšeně jsem vytřeštila oči a přede mnou stála Zarrea, která žvanil a žvanila a nezavřela tlamu. Já vyletěla na nohy a přikrčila se ke skále. Nedokázala jsem nic říct, moc moc jsem doufala v to, že bude mlčet a bude chvíli ticho, ale ona ani kdyby snad nedýchala a jen mluvila. Já se klepala strachy a ona dělala pár krůčků blíž ke mně a valila na mě její modré oči. Ach. Jaký já měla strach. Nechápala jsem, proč se vrátila, když předtím naštvaně odešla, ale přála jsem si, aby to nedělala, aby se nevracela.
Nezmohla jsem se na slova, pořád mluvila a přišlo mi, jako kdyby mluvila dvakrát, dva hlasy. Ohlédla jsem se a viděla jsem druhou Zarreu, která také mluvila a nepřestávala. Nechápala jsem, co se děje, ale rozhodně se mi to nelíbilo. Pootočila jsem hlavu na druhou stranu a tam stále Zarrea číslo tři a také bez přestání žvanila. S každým pohledem jsem viděla další a další žíhanou vlčici, která nedržela pysk. Slovům jsem nerozuměla, ale mluvila. Spíše všechny Zarrey mluvily a mohlo jich už být tak deset. Přímo noční můra!

Vlčice zmizela a mně se o chlup ulevilo. Vlk mi přišel sympatičtější než ta vlčice, ale stejně jsem z něj měla jistý strach. Mohl to být někdo z Pahorku a chtěl mě zabít. Nebo to mohl být někdo normální, který je hodný a neublížil by mi. Tak či tak jsem nebylo zas tak klidná, ale rozhodně klidnější než předtím. „Já... voddda ne, ale...“ nedokázala jsem mu to vysvětlit. Jak někomu vysvětlit to, co jsem zažila? Že mě děsí kdokoliv, kdo má jiné než rudé oči? Všechny ostatní barvy očí jsem měla spojené jen s hrozným zážitkem.
Nakonec mi vlk poradil, že mám jít do nížin, prý by tam mělo být lépe. „Děkukukuju,“ vysoukala jsem ze sebe a pokývla na něj hlavou. Kdyby býval neodešel, možná bych přeci jen byla uvolněnější ještě o kousek, ale vydal se jinam a já osaměla. Ne že by mi to vadilo, vůbec ne. Nakonec jsem se vydala trochu níž. Popravdě jsem se tu nechtěla někde courat a raději zalezla do nejbližší jeskyňky, kde bylo bezpečno. Tam jsem se schoulila do hnědého hubeného klubka a raději usnula.

» Snový svět

Rozhodně jsem nebyla nadšená z toho, že se nacházím na ostrovech a bylo to vidět. Znamenalo to pro mě, že se odtud nikdy nedostanu? Že zas nepotkám své sestry? Doufala jsem, že to je jen zlý sen, ze kterého se probudím. „Ale...“ vydechla jsem jen. Neměla jsem slov. Tedy ne že bych předtím slova měla.
Zarrea kolem nás začala poskakovat a mně se ty její rychlý pohyby nelíbily. Mohla mě klidně napadnout a tohle byla její hra. Naštěstí tu byl Segin, který ji majzl tlapkou. Na jednu stranu mě to děsilo, protože to mohl udělat mě, na druhou stranu jsem byla ráda a doufala, že se šedá vlčice na chvíli uklidní. S neskrývanou úlevou jsem na něj pohlédla, a kdybych nebyla až tak vystrašená, jistě bych se na něj dívala jak na rytíře, který mě vysvobodil před drakem... jenže já byla vlčice, která se div nebála svého vlastního stínu.
Čin Segina Zarreu rozhořčil a ta se rozhodla odejít pryč. Vlastně se mi ulevilo, že odejde. Nevím zda schválně nebo omylem, ale švihla mě ocasem po tlamě. Vyletěla jsem ze svého místa a vyděšeně se na Zarreu podívala, ale ta si prostě odešla.
Otočila jsem se na Segina, který tu byl a který se mě vlastně před ukecanou zastal. „Děkuju,“ broukla jsem k němu a zdálo se, že jsem se o něco uvolnila, jak Zarrea odešla, přestože jsem stále byla obezřetná.

Zastříhala jsem ušima a pohlédla na Segina. Dle všeho mě tu vyplavilo moře a jestli jsem neměla sestry s sebou, dost možná tady ani nejsou. To snad ne! Zvolala jsem ve svých myšlenkách. Tahle představa se mi vážně nezamlouvala a vážně jsem si přála, aby tu Jasmína s Karmínou byly. „My js-jsme nanana ostrororovech?“ zajíkala jsem se a pohlédla na šedého vlka s otazníčky v ohnivých očích.
Zarrea navrhovala rodinné srazy, což se Seginovi nelíbilo a popravdě mně taky ne, pokud to zahrnovalo i další rodinné příslušníky kromě mých dvou sester. Rodina nás odkopla a nechovala se k nám zrovna pěkně.
Cukla jsem sebou, když šedá žíhaná kolem nás začala poskakovat. Srdce se mi opět rozbušilo a těkala jsem opět mezi ní a šedým vlkem. Stáhla jsem uši k hlavě a přikrčila se. Vůbec se mi to nelíbilo. „Nenenech toho,“ vydechla jsem a žadonivě na ni pohlédla, aby se uklidnila.

Dojedla jsem poslední sousto a olízla si čumák. Rozhodně bylo příjemné být trochu najedená, ač i tohle mi stačilo pro mé hubené hnědé tělíčko. Pohlédla jsem přitom na šedého vlka, který mi rybu donesl. Zdál se být o něco lepší než ta vlčice, která nedokázala chvíli držet jazyk za zuby. Nevěděla jsem, co si s vlčicí počít. Tedy... já neměla v plánu dělat nic, možná tak utéct. Ovšem nezdálo se, že by mi ti dva chtěli nějak ublížit, ale přesto jsem jim silně nedůvěřovala přes jejich modré oči. Jeden nikdy nevěděl, ještě mě tu shodí ze skály.
Vnímala jsem každé třetí slovo, co Zarrea vypustila. Neměla jsem na to jak reagovat, ale nezdálo se, že by jí to vadilo. Ovšem zastříhala jsem ušima, když mé jméno zkrátila zrovna do ne moc hezké podoby. „Ne-nevím,“ pokrčila jsem rameny a otočila se na šedého, který mluvil o lovu. Já jsem tedy neměla úplně v plánu lovit s někým, koho neznám, tak jsem jen mlčky zavrtěla hlavou a přešlapovala nervózně na místě.

Vykulila jsem na Zarreu oči. To zoufalství z nich bylo rozhodni čitelné. Jak jako neřekla hned? Co tu dělám!!! Vážně mi tu nebylo příjemně a vlčice tomu zrovna dvakrát nepomáhala. Ještě když se k nám přidal šedý vlk, který donesl rybu. To byli sourozenci? Nebo co tu dělali a proč oba byli u mě? Oba ještě modroocí. Moje noční můra. Přemýšlela jsem, jak se odtud mám vlastně dostat. Moc možností jsem neměla a mezitím, co vlčice mlela, jsem se rozhlížela a hledala únikový východ, kterým bych proklouzla a mohla se jich zbavit.
Z toho mě vytrhl šedý, který na mě promluvil. Jídlo mi prý mělo pomoct, ale moc se mi nechtělo do jídla, které mi přinesl úplný cizinec. Na druhou stranu jsem hlad vážně měla a něco takového by bodlo. Nakonec jsem si rybu přisunula blíž k sobě a opatrně se do ryby pustila. Nezdála se špatná, naopak byla čerstvá. I při jídle jsem loupala očima ze strany na stranu, kdyby mi přeci jen hrozilo nebezpečí. „Děkuju,“ špitla jsem, když jsem dojedla.

Vlčice nejspíše nepochopila, že koktám. Povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, jak jinak jí sdělit, že moje jméno říká špatně. Zhluboka jsem se nadechla. „Cesmína,“ a vydechla. Víc slov jsem ze sebe nedostala, jelikož bych zas nejspíše začala koktat a jméno bych řekla kdo ví jak. Snad to tenkrát šedá vlčice pochopí správně.
Když už jsem se pomalu, šnečím tempem, začala uklidňovat, do toho k nám přišel šedý vlky, který měl taky modrý oči. Opět jsem začala panikařit a krčit se. Proč já? Zarrea se ovšem zdála, že ho zná. Vlk ovšem nic neříkal, jen upustil rybu. Přestala jsem zcela poslouchat, co vlčice říká a snažila se aspoň trochu uklidnit. Vážně mi nebylo dobře a já jej hledala jakoukoliv únikovou cestu.

Zdálo se, že vlčice nemá nekalé úmysly. Jenže co když to hraje! Byla jsem paranoidní a vážně jsem si přála, aby tohle byl jen sen a já se probudila vedle svých sester. Jenže čím déle jsem tu byla, tím mi začínalo víc a víc docházet, že tohle je krutá realita.
Nejspíše si myslela, že si povídáme, avšak nenarazila zrovna na nejlepšího společníka. A to vůbec. Tiše jsem si povzdechla, když myslela, že moje vykoktane jméno je opravdu mé jméno. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. To-to není mo-mo-je jmé-mé-jméno,“ vážně bych se měla hodit do klidu. Aspoň trošku, abych Zarreu nemystifikovala. To o kolik koleček měla vlčice méně? Nebo to hrála a snažila se ke mně dostat blíž, aby mi ublížila? Těžké rozeznat. Každopádně na její dotaz jsem jen mlčky přikývla. Hledala jsem své sestry. Co když je potkala?! Na další otázku jsem zas mlčky zavrtěla hlavou, mluvit mi moc nešlo.

Lehoulince jsem si oddechla, když se modrooká cizinka přestala přibližovat a dala mi dostatečný osobní prostor. Alespoň v rámci možností. Ideální prostor by byl, kdybych tu byla sama, což se momentálně nedělo. S každým zvukem, ať už byl sebemenší, jsem škubala ušima i celým tělem. Pořád jsem čekala, že na mě vybafne někdo ze zálohy. Určitě tu nebyla sama.
Štítit? No jak se to vezme... Neměla jsem prostě ráda cizí vlky, kteří měli ještě ke všemu jiné než červené oči. Určitě mi chtěla ublížit. S jejím podivným vyprávěním jsem vykulila ty svoje oči a nevěděla, jak na to reagovat? Já tu Liu nebo Lilien nebo jak neznala a ani mě nezajímal. Moc jsem nechápala, prčo mi to cpe. Jasmíno! Karmíno! Volala jsem v duchu po svých sestrách a jako kdybych čekala, že mi odpoví.
Vlčice se pustila do představování. Zarrea se jmenovala. Nic, co by mi bylo známé. „Ce-Ces-Cesmína,“ vykoktala jsem ze sebe jméno, na víc jsem se nezmohla a stále se ohlížela kolem. Ale zdálo se, že jsme tu byly vážně jen my dvě. Asi.

Jakmile jsem měla vlčici u sebe, hned jsem odskočila a shrbila se do klubka. Vůbec mi tahle situace nebyla příjemná. Ouškama jsem střihala, očkama těkala všude kolem. Byla jsem zhmotnění strachu. Ještě ke všemu vlčice byla modrooká, a to mi ke strachu dost přidalo.Jasmíno! Karmíno! Volala jsem v hlavě své sestry. Nikde tu nebyly a já vážně doufala, že se tu objeví a zachrání mě. Nikdo ale nepřicházel.
Vlčice nejspíše vůbec neviděla, že jsem vyděšená a pálila další slova jako kulomet. Hned se zajímala, kam jdu. Co jí to do toho bylo? Proč to chtěla vědět? Chtěla mě špehovat a pak utopit? Hlavou mi běželo spousta scénářů. Ovšem vlčice tvrdila, že mi nic neudělá. Nevěřila jsem jí. Určitě mě chtěla utopit nebo shodit ze skály! „N-ne, nne-n-í m-m-mi zi-zi-zima,“ vykoktala jsem ze sebe a zas udělala několik vystrašených krůčků dozadu.
Jamile zmínila moji smečku, ošila jsem sebou a hned se horlivě začala rozhlížet kolem, zda nezahlédnu některé členy smečky. Naštěstí jsem nikoho neviděla. Uf. „Ne-ne-nemá,“ opět jsem vykoktala odpověď. JÁ CHCI PRYYYYČ!