Příspěvky uživatele

Z toho všeho vyčerpání a stresu jsem usnula, schoulená v klubíčku někde mezi šutry v horách. Nebylo to zrovna ideální, ale tohle jsem si nevybírala. Musela jsem nějakou dobu spát a možná bych spala i déle, ovšem jak jsem zaslechla hlas, vystřelila jsem jak pružinka na nohy a ještě o několik krůčků dál od bytosti, který se přede mnou objevila. Jednalo se o vlčic černošedobílou, která na mě civěla s MODRÝMA očima. Sklopila jsem ouška, nahrbila se a vyděšeně na vlčici koukala. Ihned jsem se dívala za ní, před ní, vedle ní a kdyby to šlo, tak i do ní. Ovšem nikoho dalšího jsem tu v tuhle chvíli neviděla.
Vlčice začala mluvit dál, respektive do mě střílela xy slov a já nedokázala všechny asi ani vstřebat. Při každém druhém jejím slovu jsem sebou škubla a dívala se, kudy bych mohla utéct. „Já ne-ne-nejsem mrt-mrt-vá,“ vykoktala jsem ze sebe a o krůček se od vlčici se strachem v očích vzdálila.

« útes?

Moře mě vyplavilo kdesi pod horami. Ležela jsem vyčerpaná v trávě. Kdo ví, jak dlouho jsem v té vodě byla. Jakmile jsem se trochu vydýchala, vykašlala vodu, tak jsem se pořádně rozhlédla. Bylo to pro mě zcela neznámé místo.
Zvedla jsem se na zesláblé nožky a rozhlížela se. Doufala jsem, že tu budou i sestry. „Jasmíno? Karmíno?“ zavolala jsem, ovšem odpovědi si mě nedostalo. Znervózněla jsem a stříhala ouškama a jakmile jsem něco zaslechla, automaticky jsem sebou škubla. Začínala jsem se bát. Byla jsem na neznámém území bez sester, se kterými jsem byla celý život. Sklopila jsem ouška a povzdechla si. Pociťovala jsem smutek, strach a bezmoc, po hnědé srsti na tváři mi začaly stékat slzy a já nevěděla, co jsi vlastně počnu.
Chvíli jsem ještě plakala a z vyčerpání jsem opět usnula. Nebýt tak unavená, určitě neusnu, ale takhle to jinak nešlo.