Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jméno vlka: Peisia
Počet postů: 8
Postavení: Sigma
Povýšení: /
Funkce: Lovec
Aktivita pro smečku: Uh oh, jakou smečku
Krátké shrnutí (i rychlohry): Probudila se a vydala se zjistit, co to je za světla na obloze. Dorazila na sever, vymrzla a tak se otočila, že půjde zase zpátky domů.

za leden

Jméno vlka:
Počet postů:
Postavení:
Povýšení:
Funkce:
Aktivita pro smečku:
Krátké shrnutí (i rychlohry):

Pro mě a pro Hada, pojedem tu procentuální intimčo.

>> Les u mostu

,,Klidně by i být mohla. Snad se z tohohle světa ale zase dá vrátit zpátky," okomentovala. Snad. A když ne, třeba tou bránou zase projde někdo od nich!
,,To máma asi taky, ale těžko říct?" Asi byli oba zkušení a asi tu už oba byli. Možná by bylo fajn se jich vyptat na jejich oblíbená místa a pak je prolézt. Heh! To vlastně znělo jako fakticky fajn nápad. Rozhodla se si to zapamatovat do budoucna.
I když Cipher možná žárlila na to, jak si ti dva hrají ve sněhu bez jakýchkoliv výčitek, nijak neřeší, jestli je někdo vidí a všechno, co pro ně existuje je hra... inu, nahlas by to nepřiznala. Ne tady, ne teď a ne Vittani. Nejspíš ani Enigmovi. Nebo mámě. Vlastně... měla s někým silnější vztah než s mámou? Ne, nejspíš neměla. ,,To nic. Jen je chci zasypat sněhem." Ideální odpověď.
,,Hm? Co s tím má společného Einar? Je s náma snad nějak příbuznej?" zašklebila se, moc nechápajíc, kde přišla Vittani na spojitost jejich rodiny a Einara. I kdyby Einar nebyl doma, a co? ,,Proč bych na tebe měla zanevřít?" optala se a mávla bezmyšlenkovitě ocáskem. ,,Jasně, moc času jsme spolu zatím nestrávily, ale to se stává, ne? Občas prostě potřebuješ svůj prostor a tak." S tím už se ale vracela zpátky k myšlence Einara v rodině a tiše se uchechtla nad svou další myšlenkou.
,,Že ty máš Einara na mysli jen proto, že si myslíš, že bys to alfování zvládla líp?" rýpla si do sestry slovy a udělala pár skoků vpřed, křeníc se. ,,Mě by to nebavilo. Až moc vlků, co musíš komandovat a žádný čas pro sebe. Furt musíš sedět na území a čekat, než si na tebe někdo pískne, ať s ním jdeš trávit čas. Jen ať si lítá kde chce, můžeme mu zabavit pelech a pak mu tam nasypat jehličí. A jen ať se nás pak snaží vyhmátnout, když nás u toho nechytil."
Cizího vlka a rostliny si pro zatím nevšímala.

>>Temný les

Sestra o ni měla starost? Hah! Není důvod! Podívej s jakou lehkostí překonává překážky a mosty! Jasně, v jeden moment jí propadla tlapka a málem si nabušila tlamu, ale brzy už pokračovala vpřed. Zvláštní. Byla tady vůbec někdy? Ani netušila, že je mezi těmi lesy takový kráter... z pohoří to nešlo příliš dobře vidět.
,,Tyjo! Tady na druhé straně to vypadá... jinak?" U nich to bylo takové zmrzlé. No a pak tam byla ta poušť, které se doteď svědomitě vyhýbala. Kdo by taky lezl do tolika písku? Ech!! Sníh byl stokrát lepší.
,,Hmm... myslíš, že máma a táta tu někdy byli?" optala se Vittani. Fakt byl, že ani jednoho neviděla už pěkně dlouhou dobu. Bylo štěstí, že vůbec narazila na starší sestru. Možná by mohly jít zkusit stopovat rodiče a sestru s bratrem! Nebude těžké Enigmu najít, prostě ukáže kožíšek a bude to. Vždyť vypadají identicky. Nebo aspoň skoro identicky. Až na ty oči.
Tiše si klusala sněhem a konečně zbystřila dvojici náhodných vlků v povzdálí. Vlci poskakovali sněhem a asi by bylo docela jednoduché se k nim přiblížit a donutit nějakou větev, aby se otřásla a zasypala je sněhem, ale... proč? Huh. Upřímně, docela jí chybělo, že taky takhle neměla šanci poskakovat a smát se.
,,Myslíš, že vůbec někomu doma chybíme?" optala se.

>> Luka

>> Alatey

Cipher se zachechtala a rozhodně to nevypadalo, že by snad plánovala dát Vittani šanci ji jen tak dohonit. Naneštěstí ale byla Vittani rychlejší a vytrvalejší než Cipher a tak ji sotva o pár desítek metrů později dohonila. Ne že by se snad čokoládová vlčice vzdávala. Skrz mezeru mezi zaťatými zuby vyplázla jazyk a už letěla dál. Vlastně ji ani nezarazilo když překonala hranice Alatey a najednou.... tma. Huh?
Okolí bylo tmavé, les páchl zatuchlinou a... krví? Celá se naježila, jenže teď už vážně těžko tušila, jak vyšplhat horu zpátky. No jasně, dolů to šlo lehko, ale nahoru? Odmítala však dát nějakou tu nejistotu najevo. Že se z ní stalo naježené klubko chlupů, to už byla věc jiná.
,,Víš, Vittani, je od tebe fakt statečný, žes mě pronásledovala do takovýho temnýho lesa," pokývala vlčice hlavou, pokládajíc poklonu. Přenesla váhu na pravou tlapku a tou levou Vittani poplácala. ,,Fakt super. Statečný. Fakt."
A pak: ,,A MÁŠ BABU!" Nemohla přeci z lesa utíkat bez nějakého toho důvodu, proč že to vlastně utíká. Nebyla strašpytel, jen ji ten temný les trochu zaskočil! Jo, přesně tak!

// 4) Splň jeden ze smečkových miniquestů ✔️

>> Les u mostu

Jméno vlka: Cipher
Počet postů: 3
Postavení: Sigma
Povýšení: /
Funkce: Brzy učedník, hihi
Aktivita pro smečku: /
Krátké shrnutí (i rychlohry): Probudila se po dlouhém spánku, pronásledovala ocas Šalvěje ven, ale tam ji už nenalezla. Uh oh. I když počkat? Sestra! Na Vittani tak bylo zaútočeno a následně se už hnala z území pryč se sestrou v závěsu.
Smečková minihra: /

Hnědá skvrna napůl sklouzla a napůl sletěla ze svahu, rovnou do náručí své starší sestry. S roztaženými předními tlapami jednoduše vyskočila směrem vpřed, jednoduše narazila do své sestry jako buldozer a obě dvě byly smeteny do sněhu. Jenže než Vittani vůbec stihla zanadávat, případně se zasmát - což nepředpokládejme, protože útoku ze zálohy by se moc vlků nesmálo -, Cipher už byla na nohou a odskákala o kus dál, oči blýskající se světlem, které odrážel sníh. Byla to noc plná sněhových vloček a Cipher se křenila od ucha k uchu, když se rozhodla ignorovat na pár momentů svalenou sestru. Oklepala se až sníh létal všude okolo a udělala pár rychlých skoků pryč, aby se vyhnula případné odplatě. Znovu se odrazila, vyskočila do vzduchu a chňapla po sněhových vločkách co jí padaly a roztékaly se v kožíšku. Pár studených střípků sněhu jí spadlo i do čumáku. Cipher si kýchla, až tlamou téměř třískla o zem a místo toho skončila s obličejem plným sněhu.
"Ha!" vyštěkla pobaveně a znovu se oklepala, protože jí kožich docela rychle zapadal bílým nadělením. "Že mě nechytneš!" a už letěla. Ne že by měla s Vittani tak blízký vztah, ale byly podobného věku a třeba ji alespoň na chvíli zabaví! Ani si neuvědomila, že letí rovnou pryč z území. Nikdy mimo něj nebyla, ale jednoduše se běželo lépe dolů místo nahoru.

// 2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V) ✔️

>> Temný les

>> Úkryt

Když vyskočila ven, musela přivít oči. Odrážející slunce, které ji bodalo do očí a skoro až způsobovalo slepotu, se jí rozhodně nelíbilo. Heh. Kdo to vymyslel, takhle agresivní světlo a takhle z rána? Brr. Alespoň že dech vypadal docela vtipně - takhle na mrazu se srážel do obláčků páry a Cipher s nadšením malého dítěte chrlila 'oheň' a hrála si na draka. Co jiného? Ten šedý ocas jí zdrhl, bratr byl kdo ví, to samé rodiče a sestry... huh? Byl to šedohnědý kožíšek co zahlédla mezi sněhem, kdesi na nižší stezce? To si její pozornost získalo prakticky okamžitě a tak začal hon na sestru.
Cipher nebyla rozmazlovaná jako Liána, nebyly na ni kladeny stejné nároky jako na prvorozeného a ani nebyla jediný otcův syn - a tak si pozornost ostatních jednoduše získávala tím, že dělala věci, nad kterými by ostatní protočili očima. Třeba teď. Protože jakmile si Vittani všimla, rozhodla se pro nemilosrdný útok. Docela horko těžko uplácala sněhovou 'kouli' (čtěte: spíše takovou divnou šišku), pak ji opatrně vzala do zubů a mrštila ji někam směrem po Vittani. Ač bylo jasné, že ji spíše mine, sloužila sněhová šiška na odpoutání pozornosti. Moment na to už totiž vlčice sjížděla svah po všech čtyřech, připravena na svou sestru skočit a svalit se i s ní do sněhu.

Za rok života jeden vyrostl. A to si pište, že tohle byl rok života strávený v klidu a bezpečí domova. Ačkoliv Cipher Virentem občas vytáhla paty z úkrytu, prošla se po území, chytila myš a nebo si jednoduše užívala, jak může ničit čerstvě napadaný sníh otisky tlapek, moc daleko se nikdy nevydala. Buď nebylo s kým a nebo nebyl důvod. Vždyť doma tu bylo všechno!
Teda... možná až na otce s mámou. A na sourozence. Všichni se jaksi kamsi vytratili. A tak se Cipher protáhla. Prvně přední nožky, pak zadní, kterými i zkusmo vykopla a pořádně zívnutí. Ach ano, jsme zcela připraveni vyrazit... huh. No, kam? To už si ale povšimla šedavého ocasu, který vlál za jinou členkou smečky, co zrovna vyrážela ven. Hm.
,,Hej, hej, počkej!!!" zakřičela a vrhla se směrem vpřed, na dlouhých nožkách a načechraném kožichu, k nerozeznání od svého bratra. Jenže Šalvěj už nedohnala - místo toho se ocitla na území a brzy zavětřila někoho dalšího.

>> Latté

Maminka Cinder? Cipher zastříhala oušky. Ale kdepak, maminka se jmenovala maminka. Nebo ne? Zmateně si vlčici před sebou prohlížela, jakoby z ní právě vypadlo něco, co by ji v životě nenapadlo.
,,Cindel," zopakovala opatrně po Tiaře, protože tomu pořád nějak sama nemohla uvěřit. Vážně se tak máma jmenovala? Huh... no, v tom případě jaké měl jméno její otec? No jasně, věděla, jak se jmenuj sourozenci. Tak nějak. Ale.. Hmm... zamyšleně na Tiaru hleděla i v moment, kdy zmínila sourozence. Pak řekne poměrně tvrdě a jasně: ,,Nemám."
Ne, za otcem nechtěla jít! Vždyť od toho právě přišla! I proto se docela pobouřeně posadila na místě a šedivku si prohlížela se zlým úmyslem. Možná by jí měla okousat ocas. Nebo... nebo tak něco.
,,Nechci," zahlásila. ,,Nechci zpátky. Je tam Liána," uraženě zvedla čumáček do vzduchu a vypadala tak otráveně, jak jen ve svém čtyřměsíčním stavu mohla. Vždyť si jí nevšímali a bavili se spolu - jak otec, tak Liána! A ona se prostě odmítala vrátit bez toho, aby něco dokázala, co by rodičům otevřelo oči. 'Podívejte se, to jsem já, nemusíte se pořád dívat po mé sestře' by to něco říkalo. Možná, že kdyby měla ty dary od bohů jako Tiara, tak by ji pak doceňovali víc... možná... možná!
Seskočila a vydala se blíž, aby si korunku a pláštík prohlédla. Vypadaly vážně zvláštně. Třpytily se a rozhodně to nebylo něco, co by jeden vídal dennodenně. A korunka na hlavě se Cipher docela zamlouvala. Ani ji nenapadlo, že by snad mohla padat do očí nebo být nepraktická při běhu - vždyť Tiara vypadala, že jí nic z toho, co má, nezavazí. Takže ano. Korunku ANO!
,,Jo! Jo, chci!" poskočila. Že by uměla Tiara zařídit takový dar od bohů? Byla Tiara bohyně? Cipher se skoro až rozšířily oči z těch všech možností, které na ni čekaly.
,,Hm... tlošku. Ale nikdy jsem to nezkoušela," přiznala Tiaře. Možná že proto se máma i táta věnovali Liáně? Že by věděla jak lovit? ,,Ukážeš mi to?" a ocásek začal lítat ze strany do strany, jakoby právě nalezla Atlantidu. Vypadalo to, že z Tiary se oficiálně stává její nejoblíbenější tetička. A Hanka taky nebyla kdo ví jak daleko od vrcholu, no.

Nespokojeně stáhla ouška k hlavě, když byla označena za nemyš. Zle se na šedavou vlčici podívala, ale pak si povzdechla. Znělo to skoro jakoby si tohle čtyřměsíční vlče vzdychalo nad tím, že je tahle dospělá tak dospělá. Což vlastně bylo i to, nad čím tak jasně vzdychala. Zatracení dospělí - jak si mohli dovolit být tak... dospělí?
,,Ciphel," odpověděla konečně šedavé vlčici, která se představila jako Tiara. S tím se konečně odlepila ze své pozice a vydala se směrem, kde vlčice s korunkou stála. Tohle bylo něco, co za svou dobu tady Cipher ještě neviděla. Jistě, Shine měla nějaké doplňky, ale ty si nemohla nikdy pořádně dcera Xandera a Cinder prohlédnout - vždyť byla nemocná a taky v době, kdy běhala po úkrytu, byla Cipher ještě o něco menší.
,,Co to?" optala se a hlavou hnula směrem ke korunce, aby jasně doplnila, na co se ptá. Slovy to nepokryla, ale od toho tu přeci byly různé posunky! Pořád neměla schopnosti zcela a úplně mluvit v plných větách nebo vyslovit vážně těžká slova, ale pomalu a jistě se tam dostávala. Nikdo taky nemohl tvrdit, že se tato mladá, nazrzlá dáma nesnaží! A pak se rozhodla, že se vrátí zpátky k tématu, co šedivka nahodila předtím.
,,Myš. Lovíš?" Dávala docela jasný důraz na v, které se jí v dřívějších rozhovorech měnilo ve f. Snažila se pořádně si zarýt do paměti, že v a f se vyslovují jinak, i když její véčka občas pořád zněla tak trochu zvláštně, když na něj zrovna nedávala takový důraz jako teď. No... a bylo štěstí, že na Tiaře ještě nezkoušela její jméno. R bylo zkázou i na jejím vlastním jméně.

Rodina, Iliana slander + Tiara

Cipher poslouchala, co jim otec povídá. Následovala ho, kam šel, snažila se napodobovat, co dělal a pokoušela se být absolutně a konvenčně skvělá ve všem. Pak jí budou rodiče přeci věnovat pozornost, ne? No, v tomto případě rodič v jednotném čísle.
Její hlavička však pořád byla malá a tak, i když se snažila neustále dávat pozor, brzy začala ztrácet nit a spíš se věnovala neporušeným kusům sněhu a tiskla do nich otisky tlapek. S nastraženýma ušima v jeden moment i tlápla na porušený sníh, kde se už držela velká tlapa jejich táty. Chvíli ty velikosti porovnávala, než zase zvedla hlavu a uvědomila si, že se rodina už posunula vpřed. Za pár momentů už hopkala za nimi. Rostla jako z vody a nohy měla den ode dne delší a delší - což k překonávání vzdáleností rozhodně pomáhala.
Když se Vittani oddělila od zbytku skupiny, Cipher zrovna zkoumala pár stébel trávy, co se už vylouply zpod sněhu. Očichala i pár kvítků, zatím uzavřených, které se pomalu draly na povrch a rozhodně vypadaly jinak než jejich okolí. Už už se je chystala ukázat ostatním, když Iliana otci nadhodila, že si chce hrát. Nešla za ní, nebo za bratrem - šla přímo za ním. Cipher se posadila a jako mladá slečna na sobě nedala nic znát - uvnitř ji to však užíralo.
Co se Liána narodila, pořád se po ní ohlížela máma a teď si i zabírala jejich otce. Nenávistné jiskřičky jí létaly z očí, i když nic neříkala. Byla tohle její sestra? Ne. Tohle byla její sokyně - a Cipher ji odmítala mít ráda. Pořád to bylo všechno o Liáně. Hýbe se Liána? Mluví Liána? Ani by ji nepřekvapilo, kdyby si o sobě její malá sestra myslela, že je středobodem vesmíru. Vždyť ji tak všichni brali!
Chvíli ještě za svou sestrou zírala a pak jednoduše škubla hlavou, čumáček nahoru: ,,Chmpf!" Co by se zajímala o nějakou kozu, když si může vytvořit své dobrodružství a ukázat rodičům, jak schopná a dospělá je, že? Budou hledět! A Liána nebude tak důležitá, protože tentokrát bude důležitá Cipher.
,,Jdeš?" houkla na Enigmu, ale i ten nejspíše zíral někam do blba. Cipher nespokojeně mrskla ocasem a zamračeně se podívala ještě směrem k Liáně a k tátovi. Vypadalo to, že ji učil lovit. Tak ať! Ona se to naučí sama. Sama, slyšíš světe? Sama! Cipher Virentem bude pýchou svých rodičů!
S tím začala konečně řádně zkoumat své okolí. A... uvědomila si, že nějaká ta kořist v okolí přeci jen je. Měla vlčí tlapky, ale byly menší, než ty obvyklé - tak že by to byla liška? Určitě musela být! A s tím Cipher jednoduše prchla za svou kořistí, která se měla stát její lovnou. Až tedy na to, že se o žádnou lišku nejednalo.
Vlčice, ke které čtyřměsíční, zrzatá slečna doběhla, byla ale skutečně drobná. Nebylo divu, že si Cipher myslela, že to nemohl být vlk - v Alatey bylo jen pár menších vlčic a většinu z nich ještě Cipher znala z doby, kdy byla sama skutečně malinká. Teď už přeci jen trochu povyrostla.
Zpomalila pár metrů od šedivky a zastavila se s nespokojeným výrazem.
,,Nejsi liška," oznámila trochu váhavě, jak se snažila poskládat větu tak, aby nezněla lámavě. Přeci jen pořád neměla zcela úplné pochopení pro mluvu, ač se skutečně snažila.

I když bylo celou dobu nehezky zataženo, bylo tu více světla než, uvnitř. I díky tomu se komukoliv, kdo by se podíval zblízka, naskytl pohled na pomalu zrzavící srst. Z původní hnědé, čokoládové koule se konečně barvila pěkná slečna. Téměř identická se svým bratrem. Rozeznal je vůbec někdo zatím? Uvnitř byla tma a pokud by je snad nepřevrátili na záda, nikdo zatím neměl jak kontrolovat, který vlček je který. Drobný rozdíl v jejich očkách byl téměř přehlédnutelný, ačkoliv jej sourozenci a rodiče na světle rozhodně objeví.
Posadila se na zadek, naklonila hlavu a snažila se pořádně rozšifrovat, co to ten táta říká. Byl to táta, že? No, když byla máma máma, tohle asi byl táta. Nějaké to povědomí o tom, kdo by měl být kdo, docela i měla. Mysl jí odbíhala fuč, i když se skutečně snažila udržet v pozoru. V další momentu už naháněla vločku, která se vinou větru rozletěla kamsi od ní. Když skončila ve sněhu, Cipher zírala na sněhovou nadílku, jakoby se snažila rozluštit, která z toho milionu vloček je ta její. Málem se ze sedu převrátila, když uslyšela cosi o jídle. Více ji však zaujala ta následující slova.
,,Kvije?" zkoušela to taky, i když její výslovnost nebyla zdaleka ani tak dobrá jako Vittanina.

>> Úkryt

Vyběhla ven poslední, protože Vittani se nesla, Enigma měl náskok a jak se ven dostala Illiana netušila. Jakmile je však dohnala, secvakla ve žraločím sevření Liánin ocas a zahlásila poprvé jméno své sestry: ,,Liano!" zakvičela. Nejspíš to bylo potrestání za to, že ji nechali doma. S tím pokračovala vpřed, udělala skok... a přišla na to, jak moc studí sníh.
Zakvičela a rychle odskákala zpátky k úkrytu, kde sníh nebyl. Stáhla ouška k hlavě a zle se na tu sněhovou snůšku zamračila. To přeci jen byla ta věc, která na ni předtím napadala, když byla u čtveřice stromů!
,,Vatej?" zopakovala po otci, ne zcela schopna a správně poskládat písmenka v názvu smečky. Pořád docela nespokojeně seděla na okraji sněhu, než se konečně odhodlala... udělala pár krůčků zpátky do sněhu. Studil, byl nepříjemný na tlapičkách, ale nebyl tak zlý. Možná, že bude chutnat dobře? Natáhla krk a cvakla si plnou tlamu studeného sněhu - který zase okamžitě vyplivla, protože jí z něj mrzly dásně a bolely zuby.
,,Fuj," oznámila a vydala se hlouběji, do méně vyšlapaného sněhu.

Bratr se vztekal. Jasně, že se vztekal - v téhle rodině se všichni vztekali. Cipher ale nejvíc - to aby byla nejvíc vidět. A tak, když viděla, že máma odchází, jen střihla ušima a chvíli se za ní dívala. Rodiče se rozcházeli a zatímco máma mířila do tmy, její táta mířil ven... k tomu oslnivě světlému sněhu. Kam jít? Do tmy za plamínky a nebo za sněhem? S mámou však nešel nikdo... nikdo z jejích příbuzných. Další vlci se za ní hnali docela živě. Cipher zabručela, až zněla jako basa a rychle se rozsprintovala za otcem a za bratrem. Co budou a nebo nebudou dělat sestry ji nijak nezajímalo. Nebyly pro ni dost důležité na to, aby jim věnovala víc než pár myšlenek. Ač je považovala za příbuzné, rozhodně je neznala tak dobře jako... no, mámu. S nikým jiným pořádně ani čas netrávila.
Po cestě se málem přerazila o podivně dlouhé nohy, kníkla a běžela dál.

>> Území