Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jméno vlka:Cithrian
Počet postů: 2
Postavení: sigma
Povýšení: ---
Funkce: ---
Aktivita pro smečku: nic
Krátké shrnutí (i rychlohry): Je stále s Enzouem na výletě
Questy: ---

---> Severní hory

Tak tohle mě skutečně zaujalo. Vykulil jsme na něj očka, když docela ledabyle přiznal, že potkal boha. Já teda nikdy žádného boha nepotkal, nebo jsem o tom alespoň nevěděl, ale myslel jsem si, že takové setkání s bohem je docela velká věc. Když se tak Enzou ale nechoval, tak jsem z toho usoudil, že tady na ostrovech to nebude nic tak neobvyklého. "Jak takový bůh vypadá?" zeptal jsem se. Matně jsme si vzpomínal, že mi o tom moji rodiče něco říkali, ale bylo to už dávno a byl jsem tehdy malý, navíc tohle byl zcela jiný svět, než v kterém jsem vyrůstal, tady to muselo být jinak. "To zní skoro jako my vlci," uvažoval jsem nahlas, "taky se většinou chováme podle toho, jakou máme zrovna náladu."
Prošli jsme skrz hory, vzpomínka na kroupy se brzy změnila jen v něco vzdáleného, na zemi po nich už nezůstalo ani památky, zato když jsme vyšli ze zákrytu skal, pěkně fučelo. To mi však nevadilo, vítr byl koneckonců můj element. Nevadil mi, měl jsme ho rád. "Přál bych si takového boha taky potkat," vyslovil jsem po krátké úvaze, když jsme došli na místo, "ale nějakého hodného." Na vyhlídku jsme dorazili z noci, ale byli jsme tam poměrně dlouho, protože se brzy začalo rozednívat a za chvíli byl den. "Je tu poblíž nějaká voda? Začínám mít docela žízeň."

Jeho odpověď mě příliš neuspokojila. Nezpochybňoval jsem sice, že by za to mohli bohové, v bohy jsem věřil, ale úplně se mi nezdálo, že by se rozhodli na nás jen tak seslat kroupy. Čím jsme si to zasloužili... ale asi to vysvětlení dávalo smysl. Přikývl jsem. "No, zima dělá z deště sníh, takže tou to nebude." vyslovil jsem svou myšlenku. "A Enzou, jací tu jsou vlastně bohové? Ty už jsi nějakého potkal?" Znal jsem naše domácí, jenže tohle nebyl můj starý domov, tohle byl domov nový, třeba tu budou mít jiné bohy.
Vesele jsem se na Enzoua usmál, když kroupu taky vyzkoušel. Líbilo se mi, jak studí, a že jsem pro změnu mohl ukázat něco já jemu. Nicméně ani kroupa mě nebavila věčně, bylo tedy jen dobře, že se vyčasilo a my mohli pokračovat v cestě... ať už jsme šli kamkoliv. Mlčky jsem následoval Enzoua jako ocásek ven z úkrytu, zvědavý, kam se podíváme dál. Cestou jsem se rozhlížel po oblože, ale z bouřky na ní skutečně nezůstalo ani památky a poslední zbytky krup, které z ní spadly, už tály na zemi. Za chvíli z nich nebude nic než voda, která se vypaří nebo vsákne.

---> Na vyhlídce

Tak to skutečně vypadalo. Ovšem sem na nás déšť ani nepřízeň počasí nemohli, což bylo dobře. Ani mi nevadilo, že tu budeme muset chvíli zůstat, ačkoli bych radši poznával krásy krajiny. Ovšem taky jsem měl rád svůj kožich suchý... nejspíš o trošku víc, než poznávání krás krajiny. "Děkuju!" usmál jsem se na Enzoua, když mě pochválil, potěšilo mě to, i já byl se sebou spokojený, ovšem uznání od něj, to bylo něco jiného. Vždyť to byl můj velký vzor!
"Vidím," odpověděl jsme na kroupy a pak zvědavě koukl na něj: "Enzou? jak takové kroupy vznikají? Já vždycky viděl jen déšť, ale tohle je... no, kusy ledu. To ani není jako vločky a na zmrzlé kapky je to moc velké." Jedna dokonce přistála dost blízko vchodu, takže jsme rychle vystrčil čumáček ven a vtáhl ji dovnitř, abych ji mohl prozkoumat a samozřejmě zvědavě ožužlat. "Chutná to jak voda," konstatoval jsem. Nebyla přirozeně úplně zmrzlá, už pomalu tála, jak nebylo pod bodem mrazu. Docela se mi líbila, byl by z ní dobrý míček. A na žužlání byla taky skvělá. "Do hlavy bych tím ale dostat opravdu nechtěl." Enzou ani nevěděl, o co přichází! Poočku jsem po něm kouknul. "Zkus to, dobře se to olizuje."

Nezbývalo mi, než mu věřit, přesto jsem s obavami pokukoval po obloze a dlouhých klikatých čárách, co se přes ni co chvíli mihly. Chtěl jsem se co nejrychleji schovat, abych je alespoň neměl nad hlavou a taky možná abych to práskání hromů neslyšel tak hlasitě. Kdokoli mi mohl tvrdit, že bouřky nejsou nebezpečné, ale když jsme ji takhle viděl, měl jsem z ní rozhodně zdraví respekt. Vlci mohli být sice sebesilnější, ale pochyboval jsem, že by někdo dokázal přemoct takový přírodní živel... nebo se mu alespoň vyrovnat, když už nic jiného.
"Tak se sem pak podíváme, až bude hezky...?" zeptal jsem se s nadějí v hlase ohledně plesa. moc hezké by mohlo být třeba po bouřce, dokázal jsme si krásně představit, že by se nad ním v mírném deštíku rozprostírala taková duha. Enzou vyrazil zkontrolovat jeskyňku, kterou jsme objevil a mě potěšilo, když ji schválil, protože déšť už byl na spadnutí a přidat mokrý kožich k tomu všemu se mi opravdu nechtělo. Nechal jsem Enzoua jít prvního, kam se vejde on, tam se vejdu i já, protože já byl podstatně štíhlejší, skoro až vyhublý, jak jsme teď rychle vyrostl. Následoval jsem ho hned dovnitř a pak se hezky uložil na zemi jeskyňky. Vchodem odsud bylo vidět ven a teď, když jsme byli v bezpečí uvnitř, jsem se už tolik nebál vykukovat, vlastně jsem byl docela zvědavý.

---> Ostříží zrak

Nestačili jsme ani dojít k horám, když začaly lítat blesky a déšť určitě nebyl daleko. Nelíbilo se mi to ani trochu. pokaždé když vzduch proťal hrom, jsem sebou polekaně trhnul a pokusil se natisknout na Enzoua, jako by mě před tím snad dokázal ochránit. "Mně se to nelíbí," přiznal jsem. na blesk jsem se nedíval, naopak jsme před ním zavřel oči, aby mě ještě neoslepil. bylo nepříjemné na ně koukat, jak se zářivě bílé světlo vždycky mihlo proti temné obloze. radši jsme si pospíšil, abych tu s těmi děsivými blesky ještě nezůstal samotný.
V horách to bylo o něco lepší, než na louce. mezi vysokými horami, tyčícími se k nebi a zastiňujícími kusy oblohy jsem si připadal tak nějak bezpečněji, než na otevřené pláni, přesto jsem však pečlivě prohledával okolí a snažil se najít cokoli, kam bychom se mohli schovat, protože jsem nijak nestál o to zůstávat tady venku déle, než bylo nutné. "Zatím nic nevidím," oznámil jsem, když se zeptal. byla tu spousta skulin, to ano, ale žádná z nich nevypadala, že by se do ní vešli dva vlci. Už jsme taky nebyl žádný drobeček, i když Enzoua jsem ještě zdaleka nedorostl (a nejspíš ani nedorostu). "Tohle ale pěkné je, pěknější, než ty blesky," řekl jsem Enzouovi, když ukázal na pleso. Pak jsem se zadíval kamsi za něj: "Hele, co támhleto?" Do jeskyně tam zel otvor. nebylo to daleko a troufal jsem si odhadovat, že pokud za ním bude jeskyně a nebyla to jen úzká trhlina ve skále, mohlo by to být to, co potřebujeme, i když může být trochu problém procpat se dovnitř, protože byl ten otvor docela úzký. za pokus to ale stálo, já bych vzal zavděk vším, kam bych se vešel.

---> Daén (přes Les alf)

Následoval jsem Enzoua a přitom se díval všude možně okolo, na stromy, na lesní podrost, na všelijakou havěť, kterou jsem tu snad mohl zahlédnout, abych pak trefil i zpátky, když by bylo potřeba. Les jsme už neopustili pomalu celou věčnost a já se těšil, kam se to teď vydáme a co zajímavého objevíme. "Bouře?" zopakoval jsem po něm a nastražil ouška. Na oblohu jsem zrovna dobře neviděl, ovšem změnu ve vzduchu nebylo snadné nepostřehnout. "To bychom se měli schovat, že ano? Jinak zmokneme a bude nám pak zima." Mokrý kožíšek, brr, to jsem nechtěl, to by mohlo výlet úplně zkazit. Naštěstí měl Enzou řešení a mě rozhodně odporovat nenapadlo, protože jsem tu okolí neznal a měl jsem plnou důvěru v to, že ví, co dělá. "Tak jo, tak půjdeme do hor," souhlasil jsem spokojeně a zapamatoval si, že v horách jsou jeskyně a úkryty. Byl jsem docela zvědavý, jaké budou ty hory zblízka, takhle zdálky vypadaly malinké, rozhodně ne dost velké, aby nás mohly schovat. Ovšem jak jsme šli blíž, zvětšovaly se, to se mi líbilo.

---> Severní hory

3.

jako každé mladé vlče jsem toužil po dobrodružství. Ačkoli se moji vlastní rodiče snažili co mohli, aby mě všemu naučili, nestrávil jsem s nimi dost času a pořád jsem toho o světě věděl žalostně málo. To však také znamenalo, že mě vše neuvěřitelně fascinovalo a poznávat dálky mě lákalo. I to, co mohl Enzou považovat za obyčejné a nezajímavé, mě mohlo nadchnout. Když vyrazil, neztrácel jsem čas a upaloval za ním jako (už značně přerostlý) ocásek, hlavně aby mi nikam neutekl a nic mi neuniklo. "Tak dobře," souhlasil jsem s jeho návrhem. byl jsem docela zvědavý, kam mě to odvede a co mi ukáže. tenhle les už jsem znal, ale ukázalo se, že má v plánu vyrazit někam jinam, někam, kde už jsem sice také byl, ale už to bylo dlouho a tak to byla vítaná změna. Už jsem skoro zapomněl, že Enzou není můj skutečný rodič. "Kam to teď jdeme?" zeptal jsem se, když jsme vyšli z lesa na louku. Okolo toho bylo tolik zajímavého, třeba ty hory mě lákaly!

---> ostříží zrak (přes Les alf)

2.

Phoenix se zase rozloučila a odešla. Možná, že nám jen přišla nabídnout něco k jídlu. Možná to členové smečky dělali - starali se o to, aby byli všichni najezení, když jim zbylo něco k jídlu. To se přece dělalo i v rodině, i když tam nosili jídlo jen máma a táta. "Ahoj, Phoenix!" zavolal jsem za ní, abych nevypadal jako nezdvořák, že jsem se nerozloučil. neměl jsem na ni žádný názor, ale vypadala docela sympaticky. Jenom škoda, že se nezdržela déle, mohli jsme si třeba zahrát nějakou hru ve třech. Holt nemůžu mít všechno a stejně mi stačilo, že tu se mnou byl Enzou. S Enzouem byla stejně největší zábava. Uměl hledat brouky, znal netopýry a lovil ryby. a taky toho spoustu věděl.
na jeho návrh procházky jsem nadšeně přikývl. "Je tu kolem něco zajímavého?" chtěl jsem hned vědět. "Mám rád nová zajímavá místa." Určitě to tu znal. Byl jsem zvědavý, kam mě zavede, takže hned jak se zeptal, už měl opět mou plnou pozornost a já byl ochotný následovat ho kamkoli.

1.

"Ale myslím, že by bylo lepší, kdyby se mě nebály. Pak by se chytaly líp," argumentoval jsem. "Co když pro ně nechci být liška? Já bych se s nimi vážně radši kamarádil." Jenomže... to asi možné nebylo. "Jsou... velké a děsivé," odpověděl jsem schlíple a otřásl se, "a zlé a mají ostré zuby." Už jsem si tak docela nepamatoval, proč přesně jsem se jich bál, jen že jsem se jich bál, a to pořádně.
Pak se ukázala ta cizí vlčice. Byla velká a děsivá, ale Enzou nevypadal, že se jí bál, takže jsem se postupně osmělil i já. na její nabídko jsem zavrtěl hlavou, ale pak jsem i otevřel tlamu a vysvětlil: "My jsme před chvílí měli rybu... ale děkuju."
Enzou nás představil a já ho opravil: "Jsem Cithrian, ale Rian stačí," Konečně jsem už své celé jméno dokázal vyslovit a byl jsem na to náležitě hrdý. "Phoenix? To je hezké." vypadala sympaticky. Zrovna tak sympaticky, jako Lissandra a byla přece taky ze smečky. Když však položila otázku, podíval jsem se na Enzoua a čekal, že mluvit bude on.

"Já myslím, že by mohlo," řekl jsem s jistotou. "Vždyť vlci to pochopí, tak proč by nemohla ryba?" Ovšem to už Enzou začal mluvit o instinktech a přiměl mě podívat se na to z jiné stránky. "Aha," řekl jsem. "Takže já jsem pro ně taková liška." Otřásl jsme se při mlhavé vzpomínce na své poslední setkání s jednou z těch zrzavých zrůd. "Jsem velký a děsivý a oni přede mnou utíkají, to chápu. Já bych před liškou taky utekl." Však co jsem si pamatoval, byly lišky hrozně velké a nebezpečné. nedocházelo mi, že já sám od té doby už pěkně vyrostl a teď by se karty obrátily.
"Tak já teda určitě trénovat budu," slíbil jsem okamžitě, "jednou bych chtěl lovit ryby jako to umíš ty! Chtěl bych taky být takový velký a šikovný vlk!" Však kdo by nechtěl být jako Enzou? Enzou byl úžasný. Byl milý a hodný a uměl skvěle lovit všelijakou havěť. "Mají to uzpůsobené, tak jo." přijal jsem takové jednoduché vysvětlení a dál nad tím moc nepřemýšlel, hlavně proto, že Enzou už navrhl další činnost. "Tak jo!" souhlasil jsem. Daleko jsme se ale nedostali, protože se tu vzápětí objevila cizí vlčice. rychle jsem se schoval za Enzoua a jen opatrně vykukoval, abych zjistil, co od nás chce.

Když to řekl takhle, tak to dávalo smysl. "Je pravda, že brouci se mě taky bojí." Střihl jsem oušky. "Ale přitom nemusí, nikdy jsem jim nic neudělal. Možná si prostě potřebujou jenom zvyknout, protože když stojím a nehýbu se, tak se bát přestávají, ne? A nebo bych jim mohl říct, že se mě nemusí bát, co myslíš?" protože proč by mi ryby nemohly rozumět? Nicméně nechal jsem to teď být, protože už jsme se nijak nehrnul lézt zpět na kluzké kameny do vody a snažit se rybám namluvit, aby připluly zpátky. lov prozatím skončil. "Taky bych chtěl být tak rychlý!" řekl jsem, "ale zase se mi docela líbí, že jsem vlk. Jak v té vodě vůbec dýchají? To musí vždycky každou chvilku vyplavat na hladinu, ne? Já teda pod vodou dýchat neumím." S tím, že se mi rybu jednou povede ulovit jsme byl spokojený. Jednou s emi to povede, ano. Budu hezky trénovat a jednou ulovím rybu stejně snadno, jako to uměl Enzou. A Enzou nezklamal. "Děkuju!" řekl jsme nadšeně a také se zakousl do ryby. Páni, byla fakt dobrá! taková slizká a studená, přesně jako voda, ale když jsme si na to zvykl, tak chutnala naprosto báječně. V mžiku jsem ji celou spořádal, až po ni na zemi zbyly jen kosti a pár šupinek, které jsme vyhodnotil jako nepříliš poživatelné a které nepříjemně skřípaly mezi zuby.

Když říkal, že to zvládnu, tak to zvládnu. Čekal jsem a čekal, nesměl jsme je vyplašit, protože se mi nechtělo čekat znova. Moc se jim ke mně nechtělo, ale Enzou měl pravdu, čím déle jsem nehnutě stál, tím blíž se odvažovaly a brzy už plavaly skoro u mě, div mi neoďobávaly nohy. "Ale vždyť se nemusí bát," ztišil jsem hlas po jeho vzoru, "vždyť já je chci jenom ulovit a ochutnat." V tu chvíli mi tohle prohlášení připadalo naprosto logické. Já se nebál toho, že je chytím a sním, tam proč by se toho měly bát ryby? Ovšem úvahy stranou, vzápětí jsem si vyhlédl jednu moc hezky lesklou, která se odvážila příliš blízko a chňap, už jsem po ní skočil. jenže... byla rychlejší. Moje zoubky sotva zavadily o ocasní ploutev a ryba byla pryč. všechny ryby byly pryč, vyplašené tím náhlým útokem se skryly zpět mezi kameny, kam jsem na ně nemohl a nechaly mě tu stát s tlamou prázdnou a mokrým čumákem. Udělal jsem na Enzoua štěněčí očka. "Jsou moc rychlé, uplavaly." No jo, moc se mi nedařilo, ale moje zkušenosti s lovem čehokoli většího než brouka byly nulové, takže se to dalo předpokládat. Enzouovi se však zadařilo a jeho rybka vypadala velmi chutně. Třeba by se mohl podělit? Rozhodně se to zdálo být lukrativnější, než kdybych tu stál a snažil se sám, s výsledkem nejistým. Vylezl jsem tedy z vody a posadil se vedle něj, s toužebným pohledem upřeným na jeho úlovek.

Byly to kluzké potvůrky, jen co je pravda. Ovšem když Enzou zmínil, že se ji můžu pokusit ulovit a tedy zjistit, zda bude jedlá (protože ožužlat takovou rybu, to mě nadmíru lákalo!) Byl jsem odhodlaný to vyzkoušet "tak jo, tak já si jednu takovou rybu ulovím!" prohlásil jsem nadšeně s naprostým přesvědčením, že se mi to povede, jakým oplývají všechna nezkušená mláďata. Vždyť to vlastně znělo docela jednoduše. Půjdu a ulovím rybu. "Tak já to teda zkusím." Popošel jsem maličko blíž, na místo, kde jsem pevně všemi čtyřmi stál na dně, a už jsem se ani nehnul a jen pokukoval po kamenech, mezi kterými se snad skrývaly ony leskloučké, chutňoučké rybky. tedy já nevěděl, jestli jsou chutné, ale něco tak hezky lesklého určitě muselo být i dobré, proč bych jinak tak moc toužil to ochutnat, že jo? No a pak jsem vyčkával, ale velice brzy jsem se začal nudit. Pořád jsem byl vlče (i když už trochu odrostlé) plné energie, a stát klidně a čekat, to nepatřilo mezi mou oblíbenou zábavu. "Dělám to dobře?" otočil jsme se na Enzoua, "mám pocit, že ke mně nechtějí, možná se mě bojí." Už jsme viděl, jak rybky vyplouvají ze svých úkrytů, ale všechny byly mimo můj dosah a ke mně se pořád moc neměly. Možná existoval nějaký fígl, který jsme já neznal? Ale Enzou určitě vědět bude.

Pořád jsem se culil od ucha k uchu a vrtěl ocáskem. V Enzouově společnosti, zabraný do hry, jsem docela snadno dokázal zapomenout, co se stalo mé rodině a že jsem sem vlastně tak docela nepatřil. Malá vlčata si rychle zvykala na nové podmínky. Líbilo se mi tu, měl jsem se tu dobře, neviděl jsem tedy důvod, proč bych tu nemohl zůstat a říkat Daénské smečce domov. Jenže já už taky začínal nebýt tak úplně malý. Rostl ze mě pořádný vlk, i když mi do dospělosti ještě dost chybělo.
Sledoval jsem dlouhé, plavající stíny, jak se prohání pod hladinou, a zdál jsem se jimi být dočista fascinován. Pěkné? To rozhodně! "Moc hezky se lesknou," řekl jsem. Leskly by se tak pěkně i na sluníčku? Když by se neschovávaly pod vodou? Za pokus to stálo! Jen jsem se odrazil a hup, už voda stříkala všude okolo, jak jsem přistál v jezírku. ryba však byla rychlejší, zmizela dřív, než se moje tlapky vůbec stačily dotknout hladiny. začal jsme se po ní zmateně rozhlížet, byl jsme si tak jistý, že se mi povede skočit přímo na ni a chytit ji, a ono nic. "Kam zmizela?" Pomalu jsem se vydal po kluzkých kamenech u břehu a po rybě pátral, ovšem ani mě nenapadlo snažit se být nějak potichu a nevířit vodu. S lovem ryb jsem ještě neměl žádné zkušenosti, to největší, co jsem kdy ulovil, mělo šest nohou a tykadla a nebylo to nijak zvlášť rychlé. ryba prostě nikde nebyla. Ohlédl jsme se na Enzoua. "Dají se tyhle ryby jíst?"