Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Slané jezero

Citra rychle vkročila do konverzace, aby tmavou opravila. „Nikoliv. Z tvých odpovědí na mé počáteční otázky se pak bude odvíjet to, na co se zeptám dál,“ jen co objasnila svůj účel, ztichla, aby nerušila její vysvětlování. Existovala od včera? Huh? Nejprve to srnku řádně zmátlo, až si na chvilku myslela, zda teda nemá nějaké rychlestárnoucí geny, ale naštěstí se jala vysvětlit i to. Zřejmě tmavá očekávala, že by se zeptala. Dobře, to už dávalo o něco větší smysl. Když zmínila, že měla Citra zelené oči, trochu ji píchlo u srdce. Byla si plně vědoma toho, že ji zřejmě tolik nezajímala, ale sakra, ani se nepodívala do jejích očí? „Voda,“ opravila ji jednoslovně. Víc to rozpitvávat nechtěla. Měla se soustředit na zbytek. A ještě že tak! Neznámá totiž předvedla něco vskutku nečekaného a Citra tak fascinovaně sledovala, jak vlčice pohotově oddělila kapku krve a trochu si s ní pohrávala. „Co za nehodu to bylo víš? Náhodou si nepamatuješ, co jsi dělala ten rok, co? Řekl ti tvůj otec o tvé minulosti, o tvé magii? Jak dobře s tou magií umíš zacházet? Co všechno zatím dokážeš? Mohla bys odhadnout, co dokážeš, až se zlepšíš?“ postupně vyjmenovala další řadu otázek, na které očekávala odpověď. Mohla jen doufat, že se tmavá nerozhodne, že na ně už jejich dohoda neplatila. „Hm, hm. Dobře, asi chápu,“ samozřejmě to nemohla pochopit naprosto přesně, ale asi si dokázala cca představit, jak takový zvuk zněl.
To Citru znejistilo ještě víc. Upřímně měla chuť se na místě otočit a jít to zkontrolovat sama, ale neměla by. To by zbytečně nechala emoce ovládat její akce. Proto jen chápavě kývla a dál se k tomu nevyjadřovala. Pokud si jich moc nevšímla, nebylo pravděpodobné, že by z ní dostala víc informací.
„Jo,“ ozvalo se z Citry. Ale k sakru, fakt už mrzla!

// Jezero smrti

// Nížina hojnosti

Srnka se samozřejmě přizpůsobila rychlosti chůze její společnice, ať už zrovna přidávala do kroku nebo zpomalovala. Nehodlala zopakovat svou předchozí chybu a nedejbože zase odejít a někde ji ztratit. Stačilo, že se to stalo s Jhinem.
„Ah, omlouvám se. Myslela jsem, že si mé otázky pamatuješ. Tak tedy co myslíš tím, že to cítíš? Už jsi řekla, že to není skrz uši, tak jak? A jak to zní?“ začala a zvědavě si tmavou prohlédla, jestli třeba v tmavé srsti nepřehlédla nějakou abnormalitu. Nic neviděla. Pak svůj pohled přesunula na krátký ocas a lehce s ním zavrtěla. „Narodila jsem se s ním. Určitě sis musela všimnout, že i ti vlci na severu měli krátký ocas, ne?“ optala se pak. Trochu ji to znejistilo - možná to nakonec nebyla její rodina?
S menším povzdechnutím pohlédla na hory, které už dvakrát musela přejít. A to si myslela, že se alespoň na chvilku nebude pohybovat na hranici její odolnosti. Mohla jen doufat, že se s promočeným kožichem nezačne v nízkých teplotách klepat jak osika. „Jak se mám připravit? Mentálně?“ ujistila se, že tmavou správně pochopila. Hej, jestli měla nějaké triky, jak nemrznout, hned by je brala.

// Hraniční pohoří

Citra si upřímně nebyla jistá, zda tmavá vlčice zopakovala prohlášení o výhře kvůli tomu, že se chtěla chlubit velmi jasným výsledkem, nebo snad nedokázala uvěřit, že se něco takového stalo. Ať už to bylo cokoliv, všechny myšlenky jí vyletěly z hlavy v momentě, kdy její společnice přitiskla čumák proti tomu jejímu. „Co jiného by mě mělo zajímat?“ i přes svůj zvýšený tep si držela naprosto chladnou hlavu. Sice vůbec nebyla zvyklá, že by se na ní někdo takhle furt lepil, ale ovládání svých emocí měla celkem pod kontrolou.
Jakmile se zvedla, tak se srnka sebrala ze země a pořádně se oklepala. Teď už ale se slušnou vzdáleností, aby tmavou zase neaktivovala ke hře. „To jsem ráda,“ poznamenala s menším úsměvem. Poušť zněla jako dobrý nápad. Jediný problém byl, že Citra netušila, kde se tady nějaká poušť nacházela. Vlastně do téhle chvíle ani netušila, že tu poušt byla! Zvláštní to svět, tolik různých regionů. „A kudy se do pouště jde?“ zeptala se tedy. Upřímně si nebyla jistá, zda hodlala jít společně.
Hm, výsledky pozorování tedy poukazovaly, že měla reakce naprosto normální. Zamyšleně se tedy zahleděla na tmavou vlčici a vyčkávala, než prozradí, jak to vůbec zjistila. Místo toho se rozešla někam jinam. Tak ji asi do té pouště vezme. „Samozřejmě,“ přitakala, stačilo jen pár kroků, aby ji dohnala.

// Slané jezero

Sice neviděla, ale slyšela, že padání sněhu na chvilku přestalo. Sakra. Měla by ten sníh z očí dostat co nejdřív, aby náhodou-- Bum. Bylo pozdě. Tmavá rozhodně neotálela a Citru zkrátka znovu položila. Jenže tentokrát si na ní ještě sedla, zřejmě aby se už nedokázala zvednout a útočit. Nuž dobrá, stejně nebyla nějaký mistr vytrvalosti a když už dala dost energie na lov, nedokázala si s vlčicí hrát příliš dlouho.
„Vyhrála jsi,“ prohlásila trochu vydýchaně a pokusila se na ni pohlédnout. Pro jednou byla situace vyměněná a Citra musela točit pohled nahoru, zatímco tmavá koukala směrem dolu. Dle smíchu usuzovala, že jí to přišlo tuze vtipné. „Tak tedy - slezeš a prozradíš mi výsledek tvého pozorování? A odpovíš na mé otázky?“ zeptala se přímo, aby zbytečně nezdržovala omáčkou. Měla jasný cíl!

// Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (4/4)

Když měla chviličku času a nemusela zrovna utíkat před útokem tmavé vlčice (nebo ho naopak opětovat), hodila po ní očkem a zjistila, že s tou vrstvou sněhu vypadala vlastně náramně vtipně. Nechala tedy proklouznout menší úsměv a už se chystala gnomovi se sněhovou čepičkou polichotit, jak jí to sluší, když táhle zařvala a vyskočila. Citra rychle odskočila zase pryč, aby náhodou sama nedostala sněhem z oklepání do ksichtu. Čepičku jí přeci vytvořit nemohla, na to byla moc nízká. Ale zřejmě přemýšlela nad špatnou formou boje. Místo oklepání vlčice totiž zkopírovala kopání sněhu. Dostala do obličeje přibližně tři sněhová kopnutí, než uskočila do strany. Jenže vzhledem k překvapivě dobré mušce její společnice teď měla co dělat, aby dostala všechen sníh ze svého obličeje, hlavně očí, a dokázala tak na tmavou vlčici vůbec vidět. Trochu se tedy motala na jednom místě.

// Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (3/4)

Jak tak Citra hrabala sníh, měla poměrně limitované možnosti při pohledu za sebe. Možná právě kvůli tomu si nevšimla, že se tmavá vlčice posunula mimo její palbu do strany. Toho, že se na ní vrhla, si pak všimla skoro až v poslední možné chvíli, kdy se jejich těla střetla a srnka letěla do kupky sněhu. Srdce jí to rozhodně rozbušilo, byť nedokázala poznat, zda bylo rychlejší než předtím. Každopádně ji to dokázalo rozhodit natolik, že se nezvedla hned, ale pár sekund ještě ležela na zemi a vzpamatovávala se. Tmavá to tak zřejmě neměla - přeci jen to bylo její dílo - a hned se zvedla, zakýchala a začala Citru zahrabávat. To už ji trochu probralo a rychle se pokusila vstát. Sice to nebylo tak jednoduché, jak očekávala, ale po nějaké době přeci jen stála na všech čtyřech. Odskočila do strany od neznámé, aby se vyhnula vražednému házení sněhu. Dokonce si pak dovolila přiskočit blíž k její společnici a otřást ze sebe sníh, který na její tělo naházela, přímo na ní. Nebo minimálně jejím směrem.

// Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (2/4)

Se zájmem sledovala neznámou, jak se začala vrtat v králíkovi. „Tak čím?“ zeptala se zamyšleně. Samozřejmě, že měla pár dalších teorií. Možná zdejší vlci měli nějaký orgán navíc, který ona neměla. A mohli tím zkoumat bušení srdce a proudění krve. Z hlediska evoluce by to snad i dávalo smysl, mohlo to být výhodné během lovu! Další možnost byla magie, která vlčici zesilovala to, na co se soustředila, v tomhle případě na tlukot srdce. Možná, že kdyby se soustředila na její žaludek, tak by slyšela, jak nespokojený je. To už jí ale cpala kus masa k čumáku, který si Citra bez jakýchkoliv námitek vzala. Už měla pěkný hlad. Srdce jí však stále nezpomalovalo a blízkost jejich čumáků tomu nijak nepomáhala. „Díky,“ hlesla jen a pustila se do jídla.
Překvapeně nastražila ouška. Neznámá jí zřejmě stále zkoumala srdce, protože se zmínila o tom, že se ještě neuklidnilo. Už se chystala odpovědět, že jejich srdce bylo zcela normální, ale tmavá vlčice náhle navrhla jakýsi experiment, který Citra nemohla odmítnout. Sama ráda zkoumala nové věci, tak jak by mohla zastavit ostatní, když chtěli dělat totéž? „Dobře, dobře. Co mám dělat?“ zeptala se a sekundu na to dostala sněhovou spršku. Ah, tak tohle po ní chtěla. Tak tedy budiž. To, že pak dostane odpovědi na své otázky, byla jen třešnička na dortu. S tou myšlenkou se k cizince otočila zády a začala hrabat. To byl přeci nejefektivnější způsob, jak sníh odhodit jejím směrem, ne?

// Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (1/4)

Citra se podívala na králíka a pak na neznámou. Myslela to figurativně? Ne, nezdála se jako typ, který by se ptal na něco takového. Připadalo jí, že by se spíš zeptala přímo. Proto pociťovala zmatení z její otázky. „Cením si tvé důvěry v mé vrozené schopnosti, ale zase tak dobrý sluch nemám,“ zavrtěla hlavou. Rozhodně ji to ale zaujalo. Musela se ptát, protože to slyšela. Měla nějaký nadměrně vyvinutý sluch? Rozhodně chtěla zjistit víc.
Zřejmě nemusela přistupovat k jejímu výzkumu nějak opatrně. Vlčice se vrhla vpřed a přitiskla hlavu k jejímu hrudníku. Citra se ani nehnula a jen trpělivě čekala, než se zase odtáhne. Přestože by to nikdo nepoznal na jejím výrazu, neznámá si mohla povšimnout, že její srdce se během odposlechu nějak neuklidňovalo, přestože už bylo po lovu. Vlčice nebyla zvyklá na takové okaté narušení osobního prostoru. „Fascinující. A to všechno slyšíš? Ušima? Jak to zní? Nebo co myslíš tím, že to cítíš?“ zcela ignorovala své vnitřní rozpoložení a pustila se místo toho do pokládání otázek. Vůbec jí nevadilo, že se jala jíst první. Momentálně pro ní bylo důležitější zjistit něco o tom potencionálním supersluchu.

Paráda, vlčice pochopila její tichou komunikaci a vydala se tam, kam ji Citra nasměrovala. Při vlastním plížení měla co dělat, aby zbytečně okatě nerozhrabávala sníh, ale zároveň aby byla dostatečně přikrčená. Těžký to balanc pro vlčici jejího vzrůstu, v tomhle měli nižší vlci zřejmě výhodu. Nebo nevýhodu? Každopádně určitě měli větší praxi než ona!
Konečně se dostala až na svojí pozici. Pohledem rychle vyhledala neznámou a ujistila se, že i ta se na místo dostala bez nějakých větších problémů. Pohledem pak tikala mezi kořistí a vlčicí, všechny svaly napjaté, připravená kdykoliv vyrazit. A pak to konečně přišlo. Vlčice vyrazila a králík taky. Koutek tlamy jí v tom okamžiku cuknul nahoru - šlo to přesně podle jejího plánu, mířil jejím směrem. I ona vystartovala ze své pozice, adrenalin v žilách. Dlouho nelovila. A přestože se králík snažil ještě rychle změnit směr, neuspěl. Citra vítězoslavně vzhlédla od nově zbarveného rudého sněhu na svou společnici. Teď jen zbývalo se nějak rozdělit.

Její společnice už nic dalšího neříkala. Nejspíš byla příliš zaslepena hladem, aby dokázala udržet konverzaci. To Citra chápala, také měla hlad, byť ještě ne takový. Naštěstí se jim podařilo králíka opravdu vystopovat, hurá!
Dvojice se spolu začala plížit k ušákovi. Když se rozhlédl, musela zatajit dech. Naštěstí si jich nevšiml, a tak mohla jejich operace "ulov králíka" pokračovat. Srnka po tmavé hodila významný pohled a čumákem poukázala na místo nedaleko nich. Pak kývla a doufala, že pochopila její tichou komunikaci. Snažila se tím říct, že se na dané místo přesune, aby nevyběhly ze stejného místa - to by dalo králíku až příliš směrů útěku. Když vyrazí takhle ze dvou míst najednou, třeba ho to alespoň na chvilku zmate. Ať už si to neznámá vyložila jakkoliv, Citra se začala pomaličku přesouvat. Mohla jen doufat, že cestou králíka neupozorní na svou přítomnost a nebudou muset začít kořist nahánět předčasně.

Citra sice byla světlejší, ale upřímně ne o moc. V kontrastu se sněhem byla stále vidět jako pěst na oko. Nehodlala se však s neznámou hádat, když se jednalo o takovou bezvýznamnou drobnost. Možná se jen bála jít první, tak si vymýšlela spoustu různých důvodů... Kdo ví. Třeba až jí líp pozná, tak to zjistí.
Její tiché zkoumání nových stop bylo narušeno vlčicí, která si z ní začala utahovat. Tak přeci jen to byla vlčí stopa, měla to potvrzené! Srnce ani její rodině se to z celkem jasných důvodů nedělo, tak ji to nejprve překvapilo. „Takové chutě naštěstí nemám,“ odpověděla a na její zabručení jen kývla. Svůj pohled vrátila ke stopám kořisti a vydala se vpřed. Netrvalo dlouho a v dálce se objevil obrys králíka. „Vidím ho,“ špitla a lehce se přikrčila - jak kdyby pak neměla být spatřena, dobrý vtip.

// Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist (4/4)

Moc nevěděla, jak si její povzdechnutí přebrat. Byla nešťastná z této informace? Byla naštvaná, protože to už věděla? Ještě srnku napadalo spousty dalších možností, ale vzhledem k tomu, že neznámá nic neřekla, tak se rozhodla se nevyptávat.
Nastražila ouška. Hnědý mohl být Lapis. Ale zrzavá? To bylo dost daleko od tmavé Melanis. Jediný, kdo jí napadal, byla Amethy. Ale tu na ostrovech neviděla. Vůbec, ta s nima na cestu tehdy nevyrazila. „Hm, děkuji za informace,“ děkovně na tmavou vlčici kývla. Teď rozhodně měla nad čím přemýšlet.
Zcela upřímně se snažila soustředit na lov, ale čas od času se ji vrátila myšlenka na sestru. Možná proto si všimla králičí stopy až v momentě, kdy na ni její společnice upozornila. Jo, určitě to nebylo mizernou schopností lovu, kterou momentálně měla, musí poznamenat hráčka. „Ale taky uvidí líp mě,“ poznamenala, no nijak se nebránila v tom, že by měla jít první. Nějakou dobu zkrátka jen následovala stopy bez většího přemýšlení, ale dostala se do části území, kde králičí trasu narušovala trasa o něco jiná. Táhlé stopy vedly směrem k tundře. Upřímně si nebyla úplně jistá, zda správně rozeznávala, jaké stopy to byly - vypadalo to, jak kdyby tu byl nějaký menší tvor, který sněhem sotva prošel. Každopádně ji to zcela ukradlo pozornost od lovu.

// Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist (3/4)

Citra se poměrně rychle ujistila, že neznámá myšlenky číst neuměla. Dobře, pak to opravdu musela být jen náhoda. Lhát by snad nelhala, ne? Alespoň tak usuzovala z jejího nechápavého pohledu. Snad byl nechápavý. Číst emoční rozpoložení ostatních nepatřilo úplně mezi její dovednosti.
Tázavě koukla na vlastní tělo a pak na tělo neznámé. Nepřišlo jí, že by na tom byly radikálně jinak, ani ona nebyla zrovna dvakrát nasvalená. „Dobře, to dává smysl. Jen... Nedávno se tu prohnala vánice, tak nevím, zda se už kořist vrátila. Můžem se porozhlédnout, případně se pak přesunout blíž k horám,“ podotkla. Upřímně netušila, odkud se tu vlčice objevila. Třeba sama zrovna utekla od vánice! Ale lepší to stejně zmínit.
V očích se jí cosi zablesklo. „Na severu, říkáš? Jak moc podobní? Kolik?“ Citře nějak úplně vypadlo, že by na její otázku taky mohla odpovědět. Byla příliš zaslepená tím, že se poblíž nejspíš nacházela její rodina. Snad tam je i Lapis, pomyslela si a podívala se směrem k tundře. Nehodlala ovšem zahodit konverzaci s novou společnicí a rozběhnout se za rodinou. Pokud jich bylo víc, zvládnou se o sebe postarat. Proto se na její povel vydala s ní a čas od času zavětřila.

Střihla ušima a otočila se za hlasem, který ji... No, oslovil? Asi by se to tak dalo popsat. Skoro se až překvapeně rozhlédla kolem, že se třeba jen přeslechla, ale velmi rychle si uvědomila, že neznámá zkrátka byla jen o něco nižší, takže Citra musela nahnout hlavu, aby se na ní mohla pořádně podívat.
Tázavě naklonila hlavu na stranu a chviličku čekala, co z vlčice asi vypadne. Nakonec to byla otázka. „Už to nějakou dobu bude,“ uznala po menším zamyšlení a věnovala neznámé úsměv. Sice se k ní chovala poměrně stroze, ale zřejmě neměla žádné špatné úmysly, ba naopak. Přišla, podívala se na ní, rozhodla se, že by se měla najíst a ještě k tomu navrhla lov. Bylo to vlastně docela milé. „To zní skvěle. Náhodou nedokážeš číst myšlenky jiných tvorů?“ optala se. Možná to bylo až příliš milé, hlavně, když nad tím Citra před chviličkou zrovna přemýšlela. Zvláštní to náhoda. Ale byla to opravdu náhoda? „Na co si troufáš?“ dodala pak, aby odhadla lovecké schopnosti její nové společnice.

// Kvetoucí louka

Tak. A byla zpátky. Opatrně se rozhlédla po okolí. Stále na území neskutečně fičelo, a tak nedokázala odhadnout, jak to tady bude vypadat, až vítr přestane. Vánice se zřejmě neposunula o tolik, jak bych předpokládala. To není úplně dobré znamení, pomyslela si a s přimhouřenýma očima zamžourala kamsi do dálky, kde očekávala, že vánice bude momentálně ničit další úkryty a domovy všeho živého i neživého. Jak byla nohatá a zatím stále ještě poměrně slabá, měla co dělat, aby ve větru vůbec byla schopná existovat. Možná nebyl nejlepší nápad se vrátit, pomyslela si s menším úšklebkem na tváři. Ale co jiného asi měla dělat? Vzhledem k hladu, který od interakce na pláni měla, by možná správná odpověď měla být lovit. Lov v jednom ji ale úplně nebavil. Někoho nového zde asi nepotkám, co? pomyslela si a rozhlédla se. Na to, že její kořist nejspíš ze zdejšího území dávno utekla, v tenhle okamžik ani nepomyslela.