Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Určitě je to anartýka, jo," podpořil jsme její slova. "Já bych navrhl, abychom někoho z té smečky našli a prostě je sledovali, tak toho zjistíme nejvíc. Mluvit s náma určitě chtít nebudou, ale pomoct jim přece musíme." Nechal jsem ji, ať Zoubka hezky o všem poučí a vysvětlí mu to. Anartýka byl koneckonců její nápad a já byl přesvědčený, že v tom byla expert a věděla naprosto přesně, o čem mluví. Ovšem když mě Zoubek tak hezky politoval (ani na okamžik mě nenapadlo, že by to nemyslel vážně), smutně jsme sklopil ouška. "To jo, moc smutný. Úplně smutňoučký." Pak ale navrhl něco, co mě zaujalo. Zvědavě jsem se na něj podíval, jak jsem jeho nabídku vážně zvažoval. "Aby se mi rozsvítilo? To tak funguje, že když vlka kousneš do hlavy, tak mu začne svítit?" Zeptal jsem se naprosto vážně, jako by mi právě měl sdělit tajemství vesmíru. Byli snad vlci nějaká obdoba svítících tyčinek, které je potřeba nejdřív pěkně pomuchlovat a rozlámat, aby vydávaly světlo? "Jo jo, malých vlků máme spoustu. Učí se na ostrovech kytiti, aby z nich byli léčivlci." Tio už ale začal mluvit o tom, že si chce schrupnout. "Ale klidně!" souhlasil jsem nadšeně, "já slyšel, že je spánek moc zdravý, že jo, Mrazivko? No a pokud nás nechceš vidět, klidně zavři oči, to taky pomůže. No a nebo se otoč, jo!" Chudák si ale naivně myslel, že se nás zbaví, protože já rozhodně nepochopil, co se snaží naznačit a místo abych odešel, prostě jsem ho obešel a zastavil se hezky před ním. Bylo přece neslušné mluvit k něčímu chvostu, ne?

Jo, tady skutečně moc vlků nebylo a Mrazivka měla asi pravdu, když navrhovala, abychom to tu zabalili a šli hledat jinam. "To dává smysl! Ošklivá smečka a stejně nevychované jezero," pochválil jsem její teorii. Voda nás tu měla asi tak stejně ráda, jako ti vlci. "Já nevím, mohli bychom to zkusit. Ale to musíme zjistit, jak jsou prokletí a tak, víš? Abychom věděli jak jim pomoct," začal jsem povídat jako pravý expert na kletby.
jenže to už nám do toho vpadl chudák vlk. nezaostával jsem ani chviličku, běžel jsme hned za ní a o nic méně nadšeně. "Ahoooj! Jo jo, moc důležitou věc." Můj pohled padl na zub, který se mu houpal na krku. Ohó? To bylo moc hezké. "Jo, tohle je Noelle alias Mrazivka a já jsme Proužek alias Deimos, moje partnerka,"! pokusil jsme se o pořádné představení, ale nutno přiznat, byl jsem krapet roztěkaný. Ten vlk měl takové cool vybavení! Měl i bumerang! "A ty jsi určitě Zoubek, že jo, Zoubku? Tak, teď se už známe, takže už tě to zajímá," oznámil jsem mu s jistotou sobě vlastní. "No a Mrazivka říká naprostou pravdu, jsou naprosto hrozný, ti z té smečky tady. Nabídli nám pomoc a pak nás nechali samotné ve sněhu po tom, co mě chtěla sežrat rybička. Podívej, co mi udělala!" Ukázal jsme mu svou pokousanou nohu.

Rozhlédl jsme se, ale zatím se mi Khanovu přítomnost nepodařilo postřehnout. Ještě pár okamžiků bude ušetřen. "Ne," zamumlal jsme smutně. "Ale určitě brzo někoho potkáme. Možná, že ostatní vlci taky nemají rádi tuhle hnusnou, slanou vodu." Taky kdo by ji rád měl? To dalo rozum, že se tu vlci zrovna neshlukovali, když tu kromě nás dvou nebylo nic zajímavého. Ani ideální prostředí pro stužky tu nebylo, no prostě hrůza. A ani když ho Mrazivka tak hezky poprosila, tak se nezpitnilo. "Mrazivko, ono nás asi taky nemá rádo. Asi je stejně ošklivé jako ta smečka kousek odsud." Ani nemohlo být tak hodné a sloužit svému účelu. "A nebo je to jenom tadyhle tímhle kouskem země na severu. Třeba jsou prokleté, víš? Třeba bychom jim měli pomoct a pak by na nás taky byly hodné a-" než jsem stačil myšlenku rozvést a předložit Noelle svůj úžasný plán jak hory zachráníme a všechno bude dokonalé a růžovoučké, někdo se tu objevil. Ha, oběť. Šťouchl jsem do Mrazivky . "Hele! Mrazivku, podívej. Musíme mu jít říct o těch zlých vlcích!"

No nebyla moje partnerka úžasně chytroučká? Nemohl jsme s ní ani v nejmenším nesouhlasit, bylo to, jako by mi vyloženě četla myšlenky. Zavrtěl jsem ocáskem. "Přesně tak! Všichni to musí vědět. Úúúúplně všichni, které potkáme, že jo." Bylo důležité, aby se to všichni dozvěděli a pak se za tou smečkou hloupě nehonili, jako jsme to z nevědomosti udělali my. jenže nejdřív budeme muset někoho najít, protože tady nikdo nebyl. Ale určitě nebude trvat dlouho a někdo se objeví, vždyť tady kolem byla jistě spousta vlků, kteří se přímo třásli na to nás poznat. nebo se možná třásli strachem, aby nás nepotkali.
"No jo, tváří se jako jezero, ale je slaná jako moře, fujky. To se nedělá, vodo. ty máš být dobroučká a pitňoučká." kecnul jsem si na břehu na zadek a propaloval vodu pohledem. "Mrazivko, hele, já mám poslední dobou fakt pocit, že se proti nám celý svět spikl. Nejdřív ty ošklivé rybičky, pak smečka a teď ještě voda." Možná bychom měli vlky varovat i před tou vodou tady, ne?

---> Hraniční pohoří

"Takže já myslím, že bysme se teď měli vydat na pořádnou výpravu, abysme potkali co nejvíc vlků, co se o té zlé smečce dozví," řekl jsem rozhodně. Ano, ano, to teď bude naše životní poslání. Alespoň teda do té doby, než nás to přestane bavit, nebo nenarazíme na něco lepšího, jak už to s námi dvěma chodilo. Ale do té doby? Alatey, třes se! A když zrovna nebudeme mít komu vykecávat díru do hlavy a komu cpát naše konspirační teorie, budeme hledat stužky. Vždyť jsme zrovínka mířili k jezeru a každý vlk věděl, že stužky v jezerech bývají. Došel jsme k vodě a sklonil se, abych se z ní napil, jenže... "Fuj! Ono je to slané!" vyprskl jsme vodu zase zpátky a koukal na jezero, jako by řeklo něco velmi nepěkného k Mrazivce. "Že se nestydíš, potvoro. Vlci z tebe chtějí pít, slyšíš? Mrazivko, já myslím, že tady by se stužkám nelíbilo." A mně už vůbec ne.

---> Alateyská smečka

No jo, holt jsme pořád byli jen my dva proti celému světu. Žádné velké kamarádíčkování se smečkou se nedělo. Stejnak to byla jejich prohra, lepší kamarády než nás dva by nenašli na celých ostrovech!
A tak jsme opět vyrazili. Trochu jsem kulhal a moje noha byla nějaká takový ztuhlá, ale už rozhodně tolik nebolela a zdála se fungovat. "Jo jo," souhlasil jsem poslušně. Co by to taky bylo za výlet, kdybych se akorát přepínal a bolela mě nožička? Neměli jsme přece kam spěchat. "taky si myslím, že bysme měli všechny varovat," zabrblal jsme nespokojeně. "Všem o nich povíme. Třeba se stejně ošklivě chovají k vlastním členům! To bysme ale měli všem říct, jací jsou." Taková ošklivá smečka si to zasloužila. To už ale Mrazivka změnila téma na něco mnoooohem příjemnějšího. Stužky! "Ano, ano, to potřebuju. Pak budou všichni i vidět, že patříme k sobě, Mrazivko. To bude super!" zavrtěl jsme ocáskem. "Všem, které potkáme, řekneme o té smečce a taky se zeptáme na stužky a budeme nějakou mít jakbysmet." Prohrábl jsme jí kožíšek čumáčkem. "A neboj, já ti větřím. Třeba ho uvidím příště taky."

---> Slané jezero

Navzdory vší té mizérii a mé bolavé noze mě její slova zahřála u srdíčka. "Já tebe taky, Mrazivko. Jsi ta nejlepšejší partnerka, která existuje." A vůbec, my jsme ty ostatní vlky ani nepotřebovali. Měli jsme naše malé vlky a co víc, měli jsme jeden druhého. Chvíli jsem se ještě tulil k jejímu měkoučkému kožíšku, pak jsem se od ní odtáhl a pokusil se postavit. Zkusmo jsem poraněnou nohu zkusil. "Bolí," okomentoval jsem to, "ale myslím, že fungovat bude." Pokud tedy nepoběžíme a nepůjdeme moc rychle, ale narozdíl od těch hnusných smečkových vlků jsem věděl, že Mrazivka by mi tak ošklivě neutekla a nenechala mě tu samotného. "Jo, to od nich nebylo vůbec hezké. Najdeme nějakou pěknou jeskyňku, ano ano." Moc rád bych si odpočinul a někam se schoval. Vždyť jsme od krmení rybiček byli prakticky pořád na nohou, jak jsme tu hledali ty vlky, co se na nás tak sprostě vykašlali. Žádní kamarádi to nebyli. "A pak bysme mohli dál hledat stužky, co ty na to?"
Když se mě zeptala, jestli to vidím taky, zmateně jsem se rozhlédl. "Cooo? Duch?" Ale žádného jsme neviděl. Sklopil jsme ouška a zavrtěl hlavou. "Už je asi pryč. To je škoda!" No jo, ani duch na nás nepočkal, abychom si ho prohlédli. No jo no. Radši jsem místo toho otočil a vyrazil kulhavě pryč.

---> Hraniční pohoří

"Ptáčci jsou moc hodní, ano. Mají peříčka a rozhodně nemají zuby." Otřásl jsme se při myšlence na ty obrovské zubaté rybičky. Brr. Hnusné, hnusné rybičky. zaměřil jsem se na to hezké, co nás čekalo. Ptáčci a naši malí vlci a jejich příběhy. Potřebovali bychom víc malých vlků, jak jsem o tom tak přemýšlel. jak se Mrazivka taky rozplácla, přitulil jsme se k ní a zabořil čumáček do jejího měkkého kožíšku. To byl zas nápad chodit krmit rybičky takhle do háje. Byl jsme unavený, naštvaný na ty nevděčné potvory a rozmrzelý z bolavé nohy. A navíc tu byli ti vlci, co na nás vůbec nepočkali. Tohle byla fakt jedna hrůza za druhou. "Mrazivko, já si myslím, že se na nás dočista vykašlali," fňukl jsem. "Povedení kamarádi teda! Nevykašleme se na ně taky? Najdeme si nějakou jeskyňku a odpočineme si. A ráno se rozhodneme, co dál." Já už vlastně za těmi otravnými vlky ani nechtěl.

"Přesně tak, někdo by je měl vychovat a vysvětlit jim, že do toho, co je krmí, se nekouše." Ještě jsem si na ty rybičky zanadával. A taková hezká zábava to mohla být. Mohly se hezky napapat ledu a nás nechat být. Mohli jsme si to užít všichni. Ale ne, ony dělaly bordel! "Jo jo, příště půjdeme krmit ptáčky. Ptáčci jsou hodní a třeba nám za to dají i nějaká barevná pírka." Pírka. Moc rád bych vlastnil nějaká pírka. A Noelle by taky moc slušela.
jenže všechno hezky postupně, protože bylo víc než jasné, že teď ptáčky krmit nepůjdu. měl jsem pocit, že nedojdu totiž vůbec nikam. kecnul jsem sebou na zem. "Jo, řekneme jim to." Vůbec nikdo tu nebyl. To jako čekali, že se v těch horách vyznáme sami a že budeme vědět, kam šli? "Mrazivko, tohle jejich chování se mi ale vůbec nelíbí. To si říkají kamarádi? HALOOOO!" Rovnou jsem se k jejímu volání přidal, protože proč by tu měl hulákat jeden vlk, když mohli hulákat dva, že ano?

---> Rozbitý sever

Usmívala se. Všechno bude zase dobré. Museli jsme jen najít ty vlky ze smečky a já potřeboval dát do pořádku tu nohu. Bolela. Vůbec se mi nelíbilo, jak bolela. Nechtěl jsem být třínohý vlk. "Jen ať si spí, já už je stejně krmit nechci." Rybičky už mi byly ukradené. nevěděl jsem, co s námi mají za problém a bylo mi to jedno. Pomalu jsme se blížili ke smečce a já doufal, že jdeme správným směrem, i když jsem vůbec netušil, jestli jdeme správně. Ale šli jsme, to bylo důležité. "Vůbec hezké to od nich není." Ale mohli jsme je alespoň stopovat. Kdo ví, třeba už na nás čekali, třeba věděli, že je dokážeme najít a tak si nedělali starosti, jestli se k nim dostaneme. Soustředil jsem se hlavně na chůzi, ne na to, co se těm vlkům asi honilo hlavou, když nám nabídli pomoc a nechali nás ve sněhu za sebou. "Myslíš, že šel s pomocí? Já myslím, že ho sežrali. Vypadaly, že by si na něm smlsly moc rády." Svěsil jsem ouška. "Ale snad máš pravdu, snad bude taky s nimi."

Mrazivka byla v pořádku. nemohl jsme být šťastnější. teda mohl. Kdybych mohl být šťastný někde, kdekoli, jinde, než tady, jen takový kousek od vody, kde byly ty vlkožravé rybičky. Co rybičky, piraně to byly! "Jsi v pořádku!" Poskakoval jsem kolem ní po třech. "Jo, zlé rybičky, už bych je rozhodně nekrmil! Dej jim led a pokusí se ti uhryznout nohu, tfuj tfuj." Nicméně jsme si museli pospíšit, aby nám naši noví kamarádi neutekli. Co to bylo za způsoby na nás ani nepočkat?
"Bolí," informoval jsem Mrazivku schlíple. "Vlastně ji skoro necítím... teda, nemůžu s ní pořádně hýbat. Ale bolí to jak čert." Mráz zrovna nepomáhal a krev mezitím zaschla a slepila kožich, což tomu ještě přidalo. "Já nevím, ale říkali, že máme jít za nimi." Nebo něco na ten způsob. Moc jsem neposlouchal. "Ale to by na nás měli alespoň počkat, tohle od nich není hezké!" Ale snad je doženeme. Sice už nebyli v dohledu, ale stopy ve sněhu se daly sledovat docela dobře, když jich bylo tolik a všichni šli jedním směrem. "No Zrzánka. Toho vlka, kterému jsme pomohli na kru. Když jsem se probral, byl fuč!"

---> Alatey

"Mrazivko!" vypískl jsem nadšeně, když konečně promluvila. Byla v pořádku. Ale naši kamarádi nám utíkali. nechtěl jsme tu zůstat samotný s tou strašidelnou vodou a rybičkami, které mohly pořád čekat pod ledem. "Nesežraly nás!" oznámil jsme Mrazivce očividné, "asi jsme jim nechutnali. Ale koukej, kamarádi nám utíkají, musíme za nimi. Počkejtééé!" zavolal jsem za vlky, "nenechávejte nás tuuu!" A už jsme byl opět na všech třech a pajdal za odcházejícími vlky. Tak nějak jsem čekal, že se Mrazivka vydá za mnou, samozřejmě. Jak taky jinak? Já a Mrazivka jsme prostě patřili k sobě, všude jsme chodili spolu, jistě to tak bude i teď. A tak jsme pelášil za vlky tak rychle, jak jen mi to poraněná tlapka a tělo zesláblé chladem a bojem ve vodě dovolilo. Jinými slovy, ne moc rychle. Vlci se nám vzdalovali. "Počkejteee!" Zrzánek tu třeba už vůbec nebyl, on vzal roha? Nebo ho ty rybičky fakt sežraly! "Mrazivkoo, oni sežrali Zrzánka!" zavolal jsem tak do prostoru.

Propadal jsme se ve vodě hlouběji a hlouběji a docházel mi kyslík. Odpor se zdál být skoro marný, neměl žádný větší efekt. Tahle rybička to myslela vážně. Dá si mě na svačinu. Skončím jako rybí krmení. Nakonec jsem ztratil vědomí.
Když jsem se probudil, první, co jsem ucítil, bylo pálení slané vody v krku, začal jsem kašlat a snažil se jí zbavit. Cestou ven chutnala ještě odporněji, než cestou dovnitř. A druhá věc byla zima. Zakousla se do mého kožichu jako tisíc malých zoubků. A poslední... poslední bylo pálení ran na mé zadní noze, která tak nějak odmítala poslouchat? "Mrazivko? Mrazivko!" zavolal jsem a tvářil se u toho jako malý uzlíček zoufalství. ta rybička se mi pokusila ukousnout nohu! Zlá, zlá rybička! Pokusil jsem se odplazit se kus od vody. Fuj voda. K té se už nepřiblížím. Pokusil jsem se svou magií alespoň usušit svůj kožich a jakmile jsme Mrazivku uviděl, odhopkal jsem na třech nejistých končetinách k ní, nohu táhnouc za sebou, a přitulil se k ní. I jí sem samozřejmě osušil kožíšek, pokud to už neudělal někdo přede mnou, a zůstal jsem tam, jen tak napůl poslouchaje slova té cizí vlčice. Normálně bych byl z její magie nadšený a měl víc otázek, než to šedé vlče, ale teď tak nějak... no, nebyla vhodná chvíle.

5. Noelle, Zephir

Bojoval jsem o holý život. Co jiného mi taky zbývalo, když jsem byl přinucen dát se na potápění, aniž bych byl předem řádně proškolen nebo dostal alespoň šnorchl. Naštvali jsme snad rybičky, že jsme se jen dívali, ale nepřinesli žádné krmení? Ne, podle všeho byly rybičky vlkožravé! Křik vlčete jsem samozřejmé nemohl přeslechnout, i když mě v tu chvíli nezajínal, protože jsem měl moc práce r rybičkou přicucnutou na mé noze. Stále jsem se ji zoufale pokoušel kopnout nebo alespoň škrábnout, už mi docházel kyslík. Jenže to bylo k ničemu. Začínal jsem docela panikařit. A tak jsem použil magii. Ano, velmi logické, pokoušet se zapálit vodu, jenže já logicky neuvažoval a teď, když jsem se měl stát rybím žrádlem, bylo pozdě s tím začínat. Pokoušel jsem se zapálit jakýkoli kus kosatky, který jsem viděl, třebaže byla pod vodou. I když to nebylo možné, třeba to vodu alespoň ohřeje do té míry, že rybička pustí. A nebo taky ne, vzhledem k tomu, že mé pokusy vůbec nebyly organizované, jako spíš zoufalé, a svou magii jsem ani pořádně neovládal. Jenže to bylo to nejlepší, co jsem mohl dělat.

4. Noelle, Zephir

No jo, sledovat rybičky bylo fajn, dokud jeden fakt seděl na břehu. jenže jedna z rybiček se rozhodla, že potřebuju trochu okoupat. patrně jsme jí připadal moc suchý. Zrovna jsme si povídal s naším novým báječňoučkým kamarádem a celkově vůbec nedával pozor, protože rybičky, že? Co by se mohlo stát? Když tu něco udělalo chramst a já sotva stačil poděšeně vykvíknout a už jsem letěl do vody, která moje bolestivé a překvapené skřeky spolehlivě utlumila. pak mě pustila a zahryzla se jinam, nedávaje mi dost času ani na to, abych se nadechl a zařval o pomoc. Pokusil jsem se tu hladovou rybičku kopnout volnou nohou, přimět ji, aby mě pustila a já se mohl alespoň nadechnou. To nebylo fér, copak jsme vypadal jako žrádlo? Zephira žádná neokusovala! byly snad rybičky masožravé? Byly VLKOŽRAVÉ? "Po...moc!" pokusil jsme se zavřeštět na Mrazivku a Zrzánka, ale dávalo mi docela dost práce se tady netopit, natož ještě vyjadřovat, co si o tomhle myslím.