Příspěvky uživatele

< návrat zpět

3. Noelle a Zephir

No tomu vlkovi by rozhodně stužka slušela, pokud jsem mohl soudit. Ale prý je taky nehledal, takže jsem se na Mrazivku jen podíval stylem "hele, já ti to říkal!" "Ne ne,. ten určitě taky krmí rybičky. Vždyť byl ve vodě jako většina z nich." Trval jsem na svém. "Já tedy do vody taky nepolezu, možná bychom mohli jen koukat, jak krmí rybičky, co ty na to?" Taky na břehu se mi líbilo mnohem víc, než ve vodě. "Já ti nevím, asi led, když se to najednou tak propadá." Ledu tu bylo dost, to by vysvětlovalo, proč jsou ty rybičky takové vyžrané.
Vlk byl s námi na ledě, ale měl jsme takový dojem, že mu ta studená voda vlezla na mozek. Zadíval jsme se na něj lítostivě, chudák vlk. "Hele, on ani neví, že tu krmí rybičky, podívej na něho, Mrazivko." Ale já mu to vysvětlím jako správný kamarád. "No přece tu krmíte rybičky. Támhlety velké, hele!" Ukázal jsme tlapkou na jednu z těch velkých ploutví nad hladinou. "No a ty trochu rozbily led, to je v pořádku. Ale ty si zas vzpomeneš co se tu děje, to dělá jenom ta studená voda. Měl by ses taky usušit, víš?" A s tím jsme mu jako správný kamarád pomohl taky. Hezky jsme vzduch kolem něj ohřál, aby lépe schnul.

2. Noelle a Zephir

Vlk k nám plaval, takže jsem nalehl na kru a už se natahoval, abych ho popadl a pomohl mu k nám hezky do sucha. V té vodě se mu fakt nemohlo líbit. "Oni prej stužky nehledaj, Mrazivko, tamta velká to říkala, ta co se támhle taky koupe." Ukázal jsme na vodu. A v tu chvíli uviděl velkou hřbetní ploutev. "Jůůů, koukej, Mrazivko, oni asi krmili rybičky! To je ale velká rybička!" Ale proč se u toho máchali ve vodě, to jsme teda nechápal. Kdyby nestoupali na ten tenký led, který se pod nimi probořil, na rybičky by viděli stejně. Co to vůbec bylo za logiku, jít za rybičkami takhle v noci?
Vlk k nám konečně doplaval a chytil se ledu. Popadl jsem ho za kůži za krkem a pomohl mu vytáhnout se na led. "A už tam znova neskákej, jo? Zas tak báječný koupání to určitě není," pokáral jsem ho. "A koukej, ty rybičky jsou hezky vidět i odsud."

1. Noelle a Zephir

No jo, tolik vlků, jenže on si nás snad nikdo nevšímal! Černá vlčice nám řekla, že stužky nehledají, ale to bylo tak všechno. kecnul jsme si na zadek. "Mrazivko, oni se s námi nebaví... oni tam mají asi něco zajímavějšího, pojď to prozkoumat!" A taky že jo! všichni ti vlci civěli na nějakého vlka ve vodě, jako bychom tu my dva vůbec nebyli. Já mu normálně to množství kamarádů začal závidět! teda jí. A jen do chvíle, než začala křičet o pomoc. "Mrazivko, proč prostě neskočí do vody a nedoplave? Ona asi neumí plavat." Ale tedy náramně mě zajímalo, co se tady děje... asi tak do okamžiku kdy začal praskat led. "Jéééé, ono to taje! ono se to rozpadá, všichni skončíme ve vodě!" Ale já a Mrazivka jsme nějak zázrakem zůstali na ledě. To se ovšem nedalo říct o trojici vlků. Připlácl jsme se břichem na náš kus ledu a koukl po tom vlkovi, co do vody zahučel a teď se v ní plácal nejblíž k nám. "Hej, poplav k nám, my tě vytáhneme. tam to musí být hrozně studené, brr, určitě tam zůstat nechceš." Kolik toho náš kus ledu unese, s tím jsme si zas tak hlavu nedělal.

---> Tundra

No nebyla úžasňoučká? Já si stejně myslel, že mi ji musel závidět každý vlk, kterého jsme potkali. Wissfesníh určitě. "Myslím, že to asi budeme muset prostě vyzkoušet a doufat," řekl jsem. "Ale myslím, že za malé vlky to stojí." Co byla trocha bolesti proti všem těm příběhům, no ne? A já si stejně myslel, že by měli příště vylézt z nory. "Ale my zvládnem i sto jmen. I tisíc bysme zvládli. jsme totiž parádně chytroučcí, hlavně ty!" ujistil jsme ji nadšeně. Jo, byla to moc hezká představa, sto malých vlčátek.
"Hele, Mrazivko, koukej, ono tam něco svítí!" řekl jsem, jak jsme se blížili. "A je tam spousta vlků, podívej! To bychom tam měli jít taky a zkamarádit se. Tolik nových kamarádů! Myslíš, že tam taky hledají stužky ve vodě?" nějaký vlk stál dokonce na krách. přidal jsem do kroku, abych tam byl co nejrychleji. "Dobrý den!" pozdravil jsme tak nějak do prostoru, "Taky hledáte stužky,"

---> Slané jezero (přes Nížínu hojnosti)

Ta pochvala mě zahřála u srdíčka, to teda jo. Pyšně jsem vypjal hruď. "Děkuju, Mrazivko!" Ano, ano, den to bude skutečně báječňoučký. Nemohl jsem se na to všechno dočkat. Každý den skýtal takových možností na zábavu a legraci.
Ovšem k diskuzi o malých vlcích. "Tyjo, já nevím. už si nepamatuju, co o tom Wissfesníh říkal. Ale to by přece nebylo fér, aby to bolelo jenom tebe, ne? takže já myslím, že by to mělo být na střídačku, že by zase měli lézt ze mě." taky jsem nebyl z toho procesu příchodu malých vlků nijak odvázaný, ale za malé vlky to stálo, ne? "A možná to byl jenom omyl, možná se příště objeví nějak jinak, třeba vylezou ze země. Mrazivko, představ si, jak super by to bylo, kdyby naši malí vlci najednou vylezli z nor v zemi!" Hodně jmen? No to rozhodně ano. "Co vymyslet, ale pak si je budeme muset pamatovat!" Zatím nám to vymýšlení šlo velmi dobře, takže jsem se toho zas tak nebál. Ale to už jsme šli dál. jenže ta říčka nám brzo zmizela a byli jsme na pláni. "Mrazivko, já ti nevím. tady to na jezero nevypadá. Ale víš co? Možná bychom měli zkusit i oceán. To je taky takové velké jezero, co myslíš?" A už jsem ťapal dál.

---> Rozbitý sever

---> Prokleté jezero (přes Nížinu hojnosti)

"Víš ty co? Já myslím, že bysme měli dělat všechno naráz!" rozhodl jsem. "Budeme hledat stužku v jezerech a přitom koukat po našich kamarádech a malých vlcích. Čím víc toho projdeme, tím spíš na někoho narazíme." Mocinky se mi líbilo, kolik báječných plánů jsme měli. Ani mě netrápilo, že jsme u prvního jezera nepochodili a museli jsme hledat další. Vždyť to nebude tak těžké. Sledovat řeku by šlo i poslepu, takže ani tma nevadila, a to by bylo, aby na jejím konci taky nebylo nějaké jezero. A taky že bylo. Příroda nezklamala. "Tak to bychom si jich měli vyrobit víc co nejdřív, co myslíš? Ono jim stejně dlouho trvá, než přijdou, a pokud budou chodit po čtyřech, tak top než jich budeme mít stovku, to bude dlooouho." Ale to už před námi bylo jezero. Zkusmo jsme se napil, ale hned vzápětí jsme vodu zas prskal "Fuuuj, to je slané! Mrazivko, já myslím, že tady stužka taky nebude. tady by se jí určitě nelíbilo, navíc by byla odporně slaná jako ta voda. Pojď, půjdeme dál, támhle ta voda taky ještě teče." A už jsem zas ťapal pryč.

---> Tundra (přes Nížinu hojnosti)

---> Temný les

Byl jsme z toho úplně stejně nadšený jako ona. patrně to bylo nakažlivé. "Jo, Sněha jsme už hrozně dlouho neviděli! A ani Wissfesněha. Myslíš, že už má taky takovou parádňoučkou partnerku jako já a malé vlky? Bylo by super je poznat! Povyprávěli bychom jim o našich malích vlcích. Třeba se s nějakým z nich i potkal." Nadšeně jsem zavrtěl ocáskem, když jsme si představoval všechny ty báječňoučké příběhy. "Hele, Mrazivko, nepotřebovali bychom těch malých vlků víc? Víš co, víc malých vlků, víc dobrodružství, o kterých nám pak budou vyprávět." V mojí hlavě to dávalo smysl. Kdybychom měli ještě čtyři další vlky, to by bylo čtyřikrát... ne, moment, dvakrát tolik příběhů, které by nám mohli vyprávět. A taky bychom je mohli naučit tu kytičku a mohli by s její pomocí léčit a luhovat ji, ať už to znamenalo cokoliv.
"Stejně jdeme k vodě, já myslím, že trocha vody i seshora je v pořádku. Dodá to na atmosféře." Ale to už jsme byli u jezera a abych řekl pravdu, Mrazivka to vystihla úplně přesně. Pochybovačně jsem koukal na vodu. "No, já teda žádnou stužku rozhodně nevidím." Další jezero? "Eeeh..." Rozhlédl jsem se. "Podívej, támhle teče řeka! Půjdeme proti proudu a určitě nějaké najdeme!" A už jsme ťapal na louku.

---> Slané jezero (přes Nížinu hojnosti)

---> Túmap

"No to musíme, není to super?" souhlasil jsem nadšeně. Takových parádních plánů, to si báječně užijeme. A samozřejmě, jako silný a neohrožený muž, který ví, co dělá, jsem i odpověděl na její otázku: "Já myslím, že tady někde je jezero. Půjdeme nejdřív tam, pak půjdeme najít nějaká další, a kdyžtak se doptáme na cestu, když někoho potkáme. Třeba potkáme i nové kamarády! A třeba budou vědět něco o našich malých vlcích a jak se mají!" To by teprv bylo super. Vzato kolem a kolem, byl jsem ohledně téhle výpravy velmi optimistický, i když teda já byl optimistický ohledně víceméně čehokoli.
Tma v Temném lese mi nevadila, dokud tu byla se mnou, ale bylo to tu pochmurné, takže jsem doufal, že brzy jezero najdeme. Navíc se mraky, které tmu způsobily, rozhodly ohlásit svou přítomnost. "Mrazivko, na mě káplo," oznámil jsem jí po chvíli chůze. Upaloval jsem však za ní, protože jednak věděla, kudy k jezeru (čímž jsme si já nebyl stoprocentně jistý), a jednak jsem nechtěl, aby mě tu nechala samotného, brr. "V jednom z nich určitě být musí," řekl jsem rozhodně. A pak už mezi stromy prosvitla zatažená obloha a nám se naskytl pohled na jezero.

---> Prokleté jezero

Já se na to taky hrozně těšínkoval, to teda jo! "A víš co? Já myslím, že my bychom taky měli jít zažít nějaké dobrodružství, ať máme zas co vyprávět jim, však víš, na oplátku!"
Ale nejdřív stužka, přesně jak Mrazivka říkala. Potřeboval jsem nějakou pěknou stužku, abychom ladili a aby všichni kolem věděli, že patříme k sobě, no ne? zavrtěl jsme ocáskem, když mě objala za to, že jsme jí ovázal stužku kolem krku. "A seš teď ještě krásnější, než předtím, a to jsme si myslel, že už to ani nejde!" No jo, jenže kde takovou další stužku, ještě ve správné barvě, sehnat? Napodobil jsem ji a také se rozhlédl, ale tady nic nebylo. "Ale tahle byla v jezírku. Já myslím, že bychom měli zkontrolovat všechna jezera v okolí, co ty na to?" A už jsem upaloval za ní, aby mě tady ještě nenechala samotného. Už jsem se moc těšil, až takovou stužku taky najdeme.

---> Temný les

Její ujištění mě potěšilo. Ano, museli jsme být skvělí rodiče. vždyť jedno naše vlče se dokázalo pod naším dohledem osamostatnit skoro hned po tom, co se objevilo, a to je přece parádní úspěch! Neudělali jsme nic špatně, naopak, zvládli jsme to celé na jedničku. "Jo jo, musíme být jen trpěliví. A zas čím dýl budou pryč, tím víc nám toho pak povypráví, že jo? Už se nemůžu dočkat!" vesele jsem zavrtěl ocáskem. A teď tedy k tomu důležitému, Mrazivčině nové stužce. Popadl jsem ji a poněkud neobratně ji omotal kolem jejího krku, pak jsem si prohlédl své dílo. "Tak, a moc ti to sluší! podívej se na sebe." Kývl jsem směrem k jezírku, aby se mohla prohlédnout ve vodní hladině. Fakt jí to moc hezounky ladilo s kožíškem. "Já si myslím," prohlásil jsem, "že je pro tebe ta stužka jako stvořená!" Měla úplně stejnou barvu, jako její znaky na kožíšku, to prostě nemohla být náhoda. "A to by se mi líbilo!" zareagoval jsem nadšeně na její návrh, že něco najdeme i mně. "To bysme pak mohli být ještě úžasňoučtější spolu!" A to byla panečku báječná představa. Možná bych taky mohl mít takovou stužku, jenom v červené, to bychom se pak krásně doplňovali! Ovšem Mrazivka řekla, že an to asi budeme muset jít ven. Rozhlédl jsem se kolem. měla pravdu, tady to nevypadalo, že by se tu nacházel nějaký podobný poklad. "No tak půjdeme na výlet, co ty na to?" navrhl jsem.

Bum a bác a najednou jsme byli bez malých vlků. Všichni byli pryč. I chudák Mosnoe zmizel z jezírka. Když se naším úkrytem rozlehl ten podivný hlas a začaly se dít ještě podivnější věci, přestal jsem vyvádět, to jo. prostě jsem na to všechno zíral a, jak pro mě bylo přirozené, nic nechápal. Semlelo se to hrozně rychle. deinell zmizela, Mosnoe zmizel, bylo nám řečeno, že se nemáme obávat (čemuž jsem věřil, protože proč by ten divný, neznámý a značně podezřelý hlas lhal, že?) a zbyla tu jenom stuha. "Jo, slyšel," houkl jsem pořád poněkud zmateně z toho celého. "Hele, Mrazivko, já mám takový pocit, že jsme možná v té výchově malých vlků něco pokazili, když se nám všichni rozutekli..." začal jsem zamyšleně, ovšem pak jsme pokračoval, "a nebo... vlastně vyrazili do světa. To malí vlci dělají, dobře jsme je vychovali!" a spokojeně jsem se zazubil, celý nedočkavý, až se zase vrátí se všemi užitečnými informacemi a zkušenostmi, které mohli nasbírat. Otočil jsem se k Mrazivce a její nové stuze. "To jo, to je! Moc hezky by ti ladila s kožíškem a očima!" Vypískl jsem nadšeně, "ukaž, uvážu ti ji kolem krku a budeš ještě úžasňoučtější, než doteď, jo?"

Téda, ta toho měla faaaakt hodně, co vyprávět. Náramně mě to všechno zajímalo, protože takovéhle dobrodružství jsme si už dlouho neužili. vyloženě mě to lákalo vyrazit ven.
"No... já úplně nevím, já to tak docela nechápu," přiznal jsme ohledně zmenšujících se vlků. "Brácha je teď větší, než rodiče, ale já byl asi tak nastejno a vlastně jsem nikdy nepotkal tak malého velkého vlka, jako jste vy. Já myslím, že když vlk dosáhne nějakého věku, tak udělá pop, a najednou má takovou tu běžnou vlči velikost. A když má malé vlky, tak udělá to pop znova, když malí vlci mají ten nějaký věk," pokusil jsem se zmateně vysvětlit. radši jsem do toho ale už víc nezabíhal, protože přišla řeč na kamarády. "Joo, to bude super! Budou tě mít určitě hrozně rádi. A když jim povyprávíš o Uhličce, třeba budou mít i radost, žes našla jejich ztracenou sestru, nebo tak něco!" Horlivě jsem přikyvoval an Mrazivčina slůvka a vrtěl ocáskem, "mocinky moc rádi poznáme tvoje kamarády. Třeba to budou taky negramoti, jako my!"
Mosnoe v jezírku prováděl divné věci. Měl jsme pocit, že si jako novou hru vymyslel jak dlouho dokáže zůstat bez hnutí ani nedýchat, nebo co. A ani neposlechl, když mu Mrazivka řekla, aby vylezl. Tak ho musela vyndat. Koukal jsem na jeho utonulé tělíčko. "Téééda, tomu to vážně jde, co? Ani se nehne. jsi šikulka, Mosnoe, tahle hra ti jde moc hezky." čekal jsem, že každou chvíli otevře očka a začne se smát, jenže místo toho se stalo něco jiného. vykulil jsem oči na tu zářivou věc, co se jala schlamstávat Deinell. "Mrazivko, MRAZIVKO! Ono nám to žere malého vlka!" A pak byla najednou fuč! Provlka, kam zmizela. "Ono ji to sežralo, Mrazivko! Je dočista po ní, už máme jen tři malé vlky!" začínal jsem panikařit, jenže ne ohledně dočista mrtvého Mosnoa, nýbrž ironicky ohledně jediného vlčete, kterému se zatím povedlo naši péči přežít.

"Jooo, určitě bude doma brzo!" ujistil jsem Deinell ještě jednou, aniž bych si dělal starosti s tím, že je naše dcera touhle dobou už pravděpodobně mrtvá. A další syn bude brzy taky, ovšem do budoucnosti jsem neviděl, takže ani to mě zatím netrápilo.
"Táta je vždycky veliký, víš? Alespoň můj táta rozhodně byl, i když se postupem času zmenšoval a zmenšoval se i svět kolem mě, když jsme byl takový malý vlk jako ty." podělil jsem se s ní o další velkou moudrost. Moc potěšeně jsem se usmál, když to popsala jako naši rodinu. "Přesně tak! Tys na to kápla, ty jsi náš malý blesk!" A stejnětak se mi líbilo i že si našla kamaráda, kamarádi byli přece důležití, těch bylo potřeba pokud možno co nejvíc. "Šup tak s tím!" pobídl jsme ji, když vybrala hadí tělo, které mělo být obětováno našemu jezírku. Budeme mít vlastní zahrádku! "Jo jo, musíme někdy naše malé vlky se Sněhem a Wissfesněhem seznámit, aby taky viděli, jaké úžasné máme kamarády. A třeba bude mít Wissfesníh už taky nějakou partnerku, třeba stejně suprovou, jako jsi ty, Mrazivko!"
Pak Deinell začala vyprávět a já ji poslouchal s tou správnou dávkou fascinace. "Že jo, taky si říkám!" souhlasil jsem s Mrazivkou, když navrhla, že by ta Aerrav mohla být ségra našich kamarádů. To by bylo perfektní. "Já si zrovinka říkal to samé, určitě to byla jejich sestřička Uhlička, jen to nepřiznala, protože jim není podobná!" Na lišáka jsme se pak tvářil stejně zhrozeně: "No jo, lišky, ty teďkonc nemají vůbec žádné způsoby. To byl určitě nějaký mrzutý starý lišák."
Mosnoovi stačilo povolení od Mrazivky, takže tomu jsem jen přikývl na otázku a místo toho se zajímal dál o Deinell. "A nebo lišky tu hru možná znají jinak, já už nevím. každopádně myslím, že moje maminka říkala, že je lepší si s nimi nehrát, prý jsou protivné." A to už Mosnoe zahučel do jezírka. Překvapeně jsem na něj zamrkal. "Co to tam vyvádíš, však je na koupání zima." zeptal jsem se, naprosto slepý k tomu, že se zjevně topil. "Hele, vylez, jo, ještě nastydneš." Když to neudělal, koukl jsme na Mrazivku: "Hele, poslyš, Mrazivko, možná bychom ho měli vytáhnout."

Trošku smutně jsem na její otázku přikývl. "No jo. A já třeba své sourozence už neviděl. Ale zas nikdy pak nevíš, kdy se objeví a o čem všem ti pak budou moct vyprávět, víš? protože čím dýl jsou pryč tím víc toho určitě zažijou." jak to zmínila, tak mi sestřička začala docela chybět... ale co se dalo dělat, nemohla s etu přece objevit jen tak, zčistajasna, jen protože jsme si to přál. "Ale když někoho hledáš, tak ho vždycky najdeš, i když to může trvat. Třeba jako když jsme hledali Sněha, viď, že jo, Mrazivko!"
Mrazivka se ujala odpovídání na část otázek naší malé vlčice a já se tedy ujmul toho zbytku, abychom si to hezky rozdělili. "Ano, ano, samozřejmě, že nebe. A určitě ti to řeknu, řeknu to vám všem, páč to znělo jako hrooozně užitečná dovednost a mohlo by se vám to líbit!" slíbil jsme nadšeně, ovšem šance, že bych si na to vzpomněl a přišel pak s něčím smysluplným byly, jak jinak, mizivé. Podstatně pravděpodobnější bylo, že tuhle chybějící informaci nahradí můj mozek nějakým nesmyslem, o který se pak podělím.
Poslouchal jsem, jak Deinell mluví o té podivné dlouhé kytiti mytiti a div jsem nestrkal čenich až úplně k ní, abych ji viděl pořádně. "Jůůů, ale to je určitě hrozňoučce šikovné!" lepivá kytiti mytiti! S tím by s edalo dělat tolik věcí! Je škoda, že mě zrovna žádná nenapadala. "A když tu není, mohli bychom ho sem nasadit! Mohli bychom si tu pěstovat vlastní kytiti mytiti zahrádku, co vy na to?" Když mě Mrazivka vybídla, šmátl jsem si na hadí tělo taky. Fakticky to bylo parádní! S otázkou, co se vlastně stalo, jsme následoval jen chvilku po Noelle, protože mě vlastně předtím nenapadlo, že bych se měl zeptat, ale nechtěl jsem se nechat zahanbit. "A jak se to stalo?" přisadil jsem si. Naše dcerka byla ovšem moc šikovná, z té bude snad ještě lepší léčitelka, než jsme byli my dva!

"Možná to jenom vzala oklikou a nebo objevila neco zajímavého, co chce prozkoumat," řekl jsem. v jiné rodině by to měli být rodiče, kdo panikaří, že jim zmizelo dítě, ale tady? Pff, prosím? Kde si to jako myslíte, že jste? Tohle byl Túmap a rodiče tu byli Proužek a Mrazivka, v jejichž světě snad nic zlého neexistovalo. Vyskočil jsem si do trávy ke stěně, naprosti oběma malým vlkům, kde jsem se pohodlně uložil. teď, když venku zuřila bouřka, stejně nemůžeme nikam vyrazit, navíc by mi neuškodil šlofíček nebo dva, však jsme toho poslední dobou spoustu zažili a teď jsme byli konečně opět bezpečně doma, všichni čtyři. jen Noemos chyběla, ale ta byla určitě bezpečně někde jinde (například v žaludku nějakého dravce). "Joo, sem nefouká, všechen vítr jde hezky stranou. sem akorát padá voda, která tu vytvořila to jezírko, víš?" řekl jsme důležitě, jako by snad z vodopádu, který nám padal pomalu na hlavu, tohle všechno nebylo zjevné. Ale skutečně sem nefoukalo, vysoké stěny nás před deštěm chránily. "A Mrazivka má pravdu, já svoje sourozence taky už neviděl kdooovíjak dlouho. Prostě najednou zmizeli. Ale třeba se taky zas vrátí!" zavrtěl jsem ocáskem. Ano, na zmizení malého vlka nebylo vůbec nic podezřelého ani divného. "Zvuk je rozhodně hrom," potvrdil jsem Mrazivčina slova, "a maminka mě učila, že podle toho, jak dlouho trvá, než se po blesku ozve hrom, tak tak dlouho je od nás bouřka daleko." Pak jsem ještě dodal: "Ovšem tak úplně nechápu, jak to z toho pozná, to už jsem zapomněl." Pak nám dcerka oznámila, že testuje kytiti mytiti. "Juu, to rozhodně testuj! To jsi moc šikovná." Pak jsme ukázal tlapkou na tu delší, z rostlinek, "A tohle je určitě hadí tělo a to druhé, to šedivé, je šedivka, že jo!" vyhrkl jsem nadšeně.