Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Asshiřin labyrint

"Tak to jo! Ale ona se Noemos ukáže, Negrastrom jí určitě řekne, kam má přijít," řekl jsem klidně Deinell a úplně při tom opoměl fakt, že Negrastromu nikdo nikdy neřekl, že nějaký Túmap existuje, natož kde ho hledat. Ve světě, v kterém jsme žil, se vlčata prostě neztrácela. "Ona určitě jenom vyrazila na nějakou výpravu a brzo bude zpátky. Však tys teď taky běhala venku a vrátila ses." Vůbec, ale vůůůůbec jsme si s tím nedělal starosti.
Vlezl jsem do jeskyně hned za Noelle, abych ještě nezůstal venku sám. když jsme tu představovali naše malé vlky, tak jsme to přece museli udělat pořádně. "Přesně tak, ty jsi moc chytroučká!" pochvílil jsme Deinell, když si dala dvě a dvě dohromady. "Túmap jsme tady s Mrazivkou našli a on nám dovolil, že tu můžeme bydlet. Původně jsme čekali, že přijdete sem a ne k Negrastromu, ale, no, nějak to nevyšlo, takže vás teda představujeme až teď? Tak co, jak se vám líbí?" Zvedl jsme hlavu ke stropu, jako bych snad hledal i nějakou reakci Túmapu na naše malé vlky, ale skála zůstávala pochopitelně stejně netečná, jako vždycky. A pak začal liják. Usmál jsme se. "Já myslím, že se vy dva Túmapu moc líbíte, připravil tu pro vás i speciální vodopád." za to pochopitelně mohla bouřka, ale to už byl jen takový detail, který jsem vesele přehlédl, jako ostatně většinu podstatných detailů. "Jů, a Deinell, copak to máš za rostlinky? To nevypadá jako kytiti mytiti," optal jsem se zvědavě.

---> Temný les

Ano, pokud by se rozdávaly ceny za rodiče roku, my dva bychom rozhodně měli být nominovaní. Jakmile jsem malým vlkům vysvětlil všechno potřebné, šel jsem Mrazivce pomoct s hledáním vchodu a tak nějak jsme opět opomněl vlčata hlídat. Bylo s podivem, že jsme pořád ještě měli dvě. Ona holt vlčata, která chtěla přežít v naší péči, musela být tak trochu samoudržovací. my jsme jim sice poskytli jídlo, ale hlídat si nás už musela všechna hezky sama, pokud nechtěla být ztracená, protože když už se nějaké zatoulalo, tak se rozhodně nedalo čekat, že by nás napadlo jít ho hledat.
Deinellino zmizení zůstalo bez povšimnutí a nejspíš by mi chvíli trvalo, než bych postřehl, že byl počet malých vlků opět zredukován na polovinu, kdyby na nás nezačala volat. "He?" Řekl jsme zmateně. "Mrazivko, ona tu Deinell nebyla? Túmape?" No zjevně ne, když nás volala. Asi ji hledání nebavilo a tak si zatím zašla na výlet. "Tady, Deinell!" Zavolal jsem, aby nás našla. "Kde se to touláš, my tě tu musíme představit Túmapu, to je důležité, víš? U toho nesmíš chybět!" Skoro by to znělo i jako pokárání, kdybych to neřekl tak nadšeně. "Tak jo, malí vlci, tohle je Túmap, pojďte dovnitř, musíte ho poznat!" zavelel jsme pak a rovnou vyrazil dovnitř. Už jsem se mocinky moc těšil, jak se bude Túmap tvářit na své dva nové obyvatele. Určitě to pro něj bude parádní překvapení!

---> Túmap

2.

---> Hraniční pohoří

Ta představa se mi mocinky moc zamlouvala. ten bude taaak překvapený! "Ooo, jo, už se na to těším!" řekl jsem spokojeně. Určitě to bude hrozně super, až je uvidí. Obě vlčice se začaly ptát na Noemos, až jsem začal být těmi jejich otázkami a její nepřítomností maličko, ale opravdu jen maličko znepokojen. "Myslím, že se zdržela na louce. možná ještě běžela pozdravit Negrastroma." pokusil jsem se jim dát odpověď. Ne, rozhodně to nebylo tak, že by se někde ztratila a touhle dobou ji už dost možná něco sežralo nebo někde umřela. Takové temné myšlenky mě ani nenapadly, nebylo pro ně v mé hlavě místo asi tak stejně, jako v ní nebylo místo pro normální, užitečné informace. "No a Negrastrom, milá Deinell, to je ten modrý strom, u kterého jste se narodili. To je náš dobrý kamarád, víš?" Mládež bylo třeba vzdělávat. Musela přece vědět, že je ten strom kámoš, no ne? "No a Túmap... Túmap za chvilku uvidíš." Jo, co s etýkalo informací, nebyl jsem ten nejlepší zdroj. Tak už to prostě chodilo. chudáci malí vlci se museli spokojit s takovými informacemi, které mně dávaly naprostý smysl, ale vlkužel obvykle moc neříkaly. "Tak se Wissfesněha pak zeptáme, až ho zas potkáme, jo? Jo a Wissfesníh, to je další kamarád. Je to skoro Sníh, ale ne úplně. A Sníh, to je taky kamarád, někdy vám je oba představíme!" Řekl jsem rovnou velmi ochotně malým vlkům, než se na to stačili zeptat. "A teď pojďte a buďte potichu, ať Túmapu nezkazíte překvapení, neví, že jste tady s námi!" Napomenul jsem je, když Mrazivka řekla, že už tam skoro jsme. Tohle bude paráda!

---> Asshiřin labyrint

1.

---> Kvetoucí louka

"Možná se o nás dokonce bojí a dělá si starosti kde tak dlouho jsme. hele, ty, Mrazivko, zmínili jsme se mu vůbec, že budou malí vlci? Možná ho parádně překvapíme!" byl jsem z té myšlenky nadšený. Túmap bude naše malé vlky určitě zbožňovat stejně mocinky moc, jako jsme je zbožňovali my dva. Byl jsem zvědavý, co on na to.
"Určitě existovat bude. Musíme se zeptat toho vlka, od kterého máš ty znaky, až ho příště potkáme. Ale já myslím, že bychom měli mít i víc malých vlků, tři rozhodně nestačí. A možná se můžeme i zeptat, jestli se nedají pořizovat nějak líp. Jakože ne tak divně. Ten začátek byl fajn, ale to jak ti lezli z břicha, to bylo fakt fujky, to určitě musí jít nějak jinak. Však takhle to musí být strašně nehyenický." Malých vlků jsme ale rozhodně potřebovali víc. V Túmapu pro ně bylo místa víc, než dost.
"Přesně tak!" pochválil jsem malé vlky. "Budeme léčitelé všichni, i vy dva, protože jste naši malí vlci a tak to dá rozum, že budete léčitelé taky." Byl jsem na ně pyšný, už moc hezky chápali, jakou budoucnost pro ně plánujeme. To mě přivedlo ještě na jednu myšlenku. "Hele, Mrazivko, nepomohla by kytiti mytiti i při tom jak z tebe lezli malí vlci? Je přece léčivá, že jo. A bolest potřebuje léčit, jak jsi teď řekla."
Byl jsem tak zabraný do úvah, že mě ani nenapadlo, že by malí vlci mohli mít s terénem problém. Bylo s podivem, že nám tam mezi skály nezapadlo další a nezbylo nám už jenom jedno poslední. Ale zázraky se dějí a vlčata jsou někdy odolnější, než jak se zdají, takže jsme hory přešli a dostali se do lesa.

---> Temný les

S tím jsem nemohl nesouhlasit. Ten déšť se mi taky nelíbil a Túmapu už jsme určitě museli hrozně chybět. Vždyť ani o našich malých vlcích nevěděl! To pro něj bude parádní překvapení. "Přesně tak, Deinell, mokrý chlup. Před deštěm je nejlepší se schovat, takže jak budeme mít kytiti mytiti, představíme vás Túmapu." No už aby to bylo! Fuj voda. Zatímco jsme hledal, také jsem mluvil: "No jo. nebo bychom mohli zjistit, jestli nějak udělat, aby nerostli, co myslíš. Myslíš, že by to šlo? A nebo prostě budeme mít velké malé vlky, vždyť ti určitě taky budou fajn. Ale hlavně jich musíme mít faaakt, hodně." Padesát. padesát znělo jako dobré číslo. naše osobní armáda negramotů, kteří znají kytiti mytiti to bude. Ah, jaké to hezké vyhlídky do budoucna! Už jsem se nemohl dočkat, až jsem an chvíli přestal hledat a jen se hloupě culil nad tou myšlenkou. Ale úvahy stranou, měli jsme tu práci. "No jo, a existují i jiné pěkné barvy, jako třeba žluté nebo fialová," řekl jsem stejně důležitě, jako o barvách mluvila Mrazivka. "Ale ty vám ukážeme, až zas vyjde sluníčko, teď v noci se totiž všechny barvičky tak nějak změní na černou."
Hledání se vyplatilo. Našli jsme kytiti mytti. Mrazivka svolala malé vlky... teda alespoň dva z nich. Rozhlédl jsem se, jestli někde Noemos neuvidím. "No, možná se někde zdržela, určitě nás pak dožene." taky mě to zrovna neznepokojovalo, někdo mi totiž zapomněl sdělit, že malí vlci nejsou zrovna samostatní a měli bychom na ně dávat pozor. "Víš co?" řekl jsem a uškubl kytiti mytiti. "Vezmem tohle s sebou, ať tu nemoknem, a pak jí to taky ukážem, až nás dožene v Túmapu. Ale teď už půjdem." Malí vlci měli ovšem ještě otázky, takže jsem na ně v rychlosti odpověděl, zatímco Mrazivka kamsi zmizela nakupovat. "Luhuje je prostě, že se to luhuje. To je všechno, víc vědět nemusíš, víš?" vysvětlil jsem, jako by se tím všechno objasnilo. "No a léčitelé, ti pomáhají vlkům, když jsou třeba nemocní, nebo tak." Sebral jsem kytiti mytiti do tlamy, počkal na zbylé malé vlky a Mrazivku a už jsme si to štrádovali směrem k Túmapu. Nebo prostě někam tam tím směrem.

---> Hraniční pohoří

No jo, ti rozhodně byli po nás! kdo jiný by taky mohl mít tak šikovňoučké malé vlky, když ne my dva? "Vy to ale říkáte parádňoučce," nezůstal jsem s chválou pozadu. Však si jí taky zasluhovali plnou náruč, že ano? Byli všichni prostě dokonaloučcí a měl jsem z nich hroznou radost. navíc už nebyli tak maličcí a už za něco stáli, ne jako když se objevili pod Modrákem, ještě když se navíc objevili tak hrozně divně. "Naprosto úžasní jsou. Já si teda myslím, že bysme rozhodně měli, že jo? Páč jak budou velcí, tak už to nebudou malí vlci a my jsme jich chtěli alespoň kolik, padesát? No prostě aby nás bylo hoooodně!" Však svět určitě potřeboval víc takových úžasných negramotů, jako bylo nás pět. "A myslím, že Negrastrom by byl taky pro!"
No jo, ale to byly plány až hoodně do budoucna. Teď kytiti mytiti a Túmap, jak Mrazivka řekla. A tak jsme hledali a hledali. "No jo, není to ona," řekl jsme smutně. "No, Deinell, zelená, to je jak třeba tady ta tráva. Tak přesně tak zelená je i kytiti mytiti. A vlastně i většina kytek." řekl jsem důležitě, jako bych se jí svěřoval s kdovíjakým tajemstvím a ne jako bych řekl něco, co musí napadnout každého vlka s alespoň dvěma mozkovými buňkami. "A kytiti mytiti je ještě červená, jako třeba ta houba. Tu teď hledáme, víš? Abychom ti mohli říct, že se luhuje." Deinell byla vlastěn jediná z malých vlků, kterého jsem tak nějak vnímal. Zbytek mohl klidně odnést orel a já bych si toho ani nevšiml, tak moc jsem byl zabraný do hledání. "Hele, co támhle? To vypadá jak kytiti mytiti, ne?" ukázal jsem kamsi do trávy.

---> Kvetoucí louka

O osudu malého a notně zahnívajícího Neidella tedy bylo rozhodnuto. neměl jsem nejmenší problém nechat ho tu s Modrákem, protože my jsme s ním stejně nemohli nic moc dělat a ani jeden z nás nechtěl, aby se nějaký jiný malý vlk rozhodl, že ta hra na mrtvolku, kterou jejich bráška hraje, vypadá super, a zkusil to taky.
Nikdo z naší malé rodinky proti mému návrhu neprotestoval: naopak se zdálo, že jsou jím docela nadšení! No nebylo to parádní? jestli my jsme nebyli příbuzní... "Joo, kytiti mytiti a pak Túmap. Kytiti mytiti bude někde tady na louce." jakmile jsme se dostali kus od modráku, už jsem pobíhal okolo a propátrával louku. Ani já si vlčat nijak extra nevšímal, žil jsem v představě, že budou schopná držet krok stejně jako jakýkoli dospělý vlk, i když měla stále podstatně kratší nožičky a sotva uměla chodit. Prostě mě nenapadlo, že bych je měl trochu hlídat, protože co by se jim tady na louce taky mohlo stát, že jo? Nah, určitě tu bylo naprosto, ale naprosto bezpečno. "Myslím, že jí vidím! Koukejte, támhle! myslíte, že je to ono?" Ukázal jsme an něco červeného v trávě a už jsem běžel za tím. jenže jakmile jsem byl dost blízko, všiml jsem si, že to rozhodně není kytiti mytiti, ale jenom nějaká zatoulaná muchomůrka. "Ah, tak nic. Ale někde tu musí být. Vidíte ji? Taková zelená kytka." Ano, právě jsem navrhl, abychom na louce hledali zelenou kytku.

Chvilku jsem koukal, co to Noelle vymyslela a jak mi to došlo, vyrazil jsme jí pomoct s hrabáním. No jo, nemohli jsme to Neidella prostě jen tak nechat ležet, ale když ho zahrabeme pod Negrastroma, ten se o něj určitě postará. "To je dobrý nápad! takhle tu může zůstat s Negrastromem!" Samotné zahrabání jsem však už nechal na ní, místo toho jsme zatím po očku sledoval ostatní malé vlky, aby někoho z nich taky náhodou nenapadlo přestat se hýbat a začít se rozkládat. Naštěstí se to nestalo. "Nádhera!" pochválil jsem Mrazivčin výtvor. Ona byla prostě tak strašňoučce šikovná a uměla všechno tak hezky vyřešit! Dokonce líp, než Parohačka, která furt zarytě mlčela a neřekla k tomu ani ň. No jo, my dva si prostě poradíme i bez ní. Stejně neví, jak správně říkat malým vlkům.
Deinell a vlastně i ostatní se už od ňaf dostali dál. taky jsme tu už trčeli pěknou chvíli a naši malí vlci rostli jako z vody. Tohle už byla regulérní slova. Spousta regulérních slov! "Jú, kytiti mytiti! Mrazivko, já myslím, že už jsou dost velcí, abychom je o kytiti mytiti naučili, co říkáš?" Už jsem začal koukat okolo, abych nějakou kytiti mytiti našel, abych ji rovnou mohl ukázat a sdělit jim onu tajemnou informaci že "se luhuje", ovšem žádnou jsem kolem neviděl. tak to asi bude ještě muset počkat. "Správně, Deinell, Proužek, to jsem já a tohle je tvoje maminka Mrazivka!" Naši malí vlci byli tak šikovní! "Jo, já myslím, že je to skvělý nápad. Potřebujou vidět Túmap, a... a musíme jim najít kytiti mytiti, aby mohli taky léčit, že jo!" Kývl jsme na parohačku, abych se s ní alespoň rozloučil, "tak se měj, Parohačko. A vy ostatní, pojďme, uvidíte něco fakt parádního." Noelle samozřejmě věděla, jak Túmap vypadá, ale byl jsme si jistý, že malí vlci z něj budou nadšení. Sebevědomně jsem vyrazil od Modráku na louku.

---> Kvetoucí louka

Chudák Neidell, sotva se narodil a už to zabalil. Koukal jsem střídavě na něj a na Parohačku. "Nějakou magii umím," řekl jsem ne příliš nadšeně, "ale to mu asi nepomůže." Netušil jsem, jak by mu mohlo pomoct, kdybych ho zapálil. Nejspíš moc ne. Byl asi fakticky jen staré maso. Už jsem se chtěl zeptat na to samé, ale Noelle mě předběhla, takže jsme jen začal přikyvovat a koukl na Parohačku, co nám k tomu řekne. taky mi nepřišlo správné, abychom ho tu prostě nechali, vždyť to byl náš malý vlk! Stejnětak jsme se o něj ale nemohli starat tak jako o ostatní malé vlky, když se vůbec nehýbal, smrděl a rozkládal se. Budeme se věnovat jen živým vlčatům. na Noellino upozornění jsem se na ně podíval a vydal nadšené: "Juuu!" skutečně už koukala! Deinell měla moc pěkný, světle modrá očka po mamince, i když ta její byla o poznání světlejší, a Noemos měl zase rudá očka po mně. No páni! To bylo naprosto suprovoučké! "A slyšelas to? Deinell řekla první slovo!" Za chvíli už si s náma bude normálně povídat a my ji budeme moct naučit kytiti mytiti a budeme všichni vlčí lékaři! Už jsem se mooc těšil. tak moc, že jsem ignoroval fakt, že "ňaf" skutečně moc slovo nebylo. "Deineeell? Udělej to znova? Řekni ňaf!" Začal jsem svou malou dcerku nadšeně pobízet.

Slovo, které ta vlčice používala, se mi nelíbilo o nic víc, než Mrazivce. "Vlčata je divné slovo a tohle jsou malí vlci. naši malí vlci." A jen my jsme tedy měli právo rozhodovat, co jsou zač a shodli jsme se, že to nejsou vlčata, ale malí vlci.
Stejně se mi nelíbilo ani to další, co vlčice říkala. Podíval jsem se zamyšleně na malého Neidella. "No... je takové od začátku, to jo. Ale mrtvé? Přece nemůže být mrtvé, vždyť se tu sotva objevilo, tak to nefunguje." jen potřebovalo opravit. Určitě! "Určitě bychom to měli alespoň zkusit!" prohlásil jsme rozhodně. "Dá rozum, že ho nezachráníme, když nic neuděláme, že jo? Takže Parohačko, jak se taková vlčata opravují. ty to určitě víš, poradíš nám? Prosím?" prostě jsem se odmítal smířit s tím, že by byl jeden z našich malých vlků mrtvý. Vždyť k tomu neměl důvod, nechápal jsme to. "Ale hele tady na Deinell, jak je čilá! Počkej, Deinell, tam ne." Než se Deinell stačila někam odšinout, zvedl jsem ji a hezky položil zpátky k ostatním. "Zatím se tu tul s ostatními, ano? Teď řešíme tvého brášku, tobě se budeme věnovat za chvilku." nejdřív opravíme Neidella, pak se budeme věnovat jí. "Taky by mě zajímalo, proč Neidell tak ošklivě smrdí. Skoro jako staré maso," uvažoval jsem nahlas. Parohačka pak řekla, že malí vlci ze zajíce moc radost mít nebudou, čemuž jsem se zasmál, jako kdyby řekla něco opravdu hloupého: "Ne, jasně že ne, taky je pro Mrazivku. Vždyť dá rozum, že oni z něj radost mít nebudou, když je proti nim tak obrovský." Ano, takhle to znělo docela inteligentně a bylo jen dobře, že to už Mrazivka dojedla a vrátila mi zbytek zajíce, protože jsem se chystal pokračovat a říct, že malí vlci budou místo zajíce potřebovat hraboše nebo tak, prostě něco přiměřeně jejich velikosti. Ovšem neřekl jsem to, místo toho jsme se usmál na Mrazivku: "Jů, děkuju! Jsi si jistá, že ses najedla dost? Já si klidně můžu skočit pro něco jiného a tohle ti nechat." Zdálo se ale, že jo, takže jsem zajíce hezky dojedl. No jo, chtělo to nějaké pořádné jídlo.

Z toho návrhu jsem byl nadšený. "Tak jo, tak já se taky pak přitulím!" Určitě musel být ten její kožíšek moc měkkoučký. I o kytiti mytiti měla asi taky pravdu, když jsem nad tím tak uvažoval. Malí vlci ji potřebovali vidět a na to potřebovali koukat. jak dlouho jim asi potrvá, než prokouknou? Ale nejdřív jsem musel skočit pro sváču a tedy nechat Noelle chvilku samotnou. Když jsem se vrátil, položil jsme úlove tak, aby se mohla hezky napapat a zároveň nemusela vstávat. To by se totiž malým vlkům určitě nelíbilo. "To je fakt divný," okomentoval jsem malého vlka. "Jak se nám ale takhle rozbil, vždyť my jsme s ním nic špatného nedělali..." Opravit ho, ano. To jsme určitě museli. než jsem však stačil s něčím přijít, ukázala s etu další vlčice, Parohačka, jak ji Noelle hned oslovila. Usmál jsem se na ni a zavrtěl ocasem: "Jé, nazdar! Tyjo, ty se měníš v srnku?" Vlk s parohy, to pro mě taky bylo něco nového. "Ale já myslel, že parohy mají jenom tento, srnky-samečky, ale ty seš vlčice že jo?" O tom, že malé vlky nazvala nesprávně, už ji použila Noelle, takže já hezky přikývl a už to znova neopakoval, jen jsem řekl: "Přesně tak, malí vlci, žádná vlčata." To slovo se mi nelíbilo. malí vlci byli prostě malí vlci, proč jim říkat jinak? "A jasně, že se ti nezdají, vždyť nespíš a oni jsou skuteční," řekl jsem se smíchem nad tím, jakou trdlovinu to právě řekla. Měla by snad vědět, že nespí, takže se jí nemůžou zdát. "No jo, vlastně by se nám trocha pomoci hodila." Vzal jsme mrtvé vlče opatrně do tlamy, zvedl ho od jeho sourozenců a pak položil k Parohačce: "Nevíš náhodou, jak ho opravit? Už od začátku se nějak nehýbe a mlčí."

Zamyšleně jsem na ni koukal, jako bych tak docela nevěřil, že žaludek nikam neutekl. Ale jestli měla pořád hlad, tak asi nekecala. "Jo jo, určitě ti něco ulovím," slíbil jsem, "a ty zatím hezky pohlídáš malé vlky, když se k tobě tak pěkně tulí." Se mnou se zatím tulit nechtěli, takže jsem klidně mohl jít vyrazit lovit. Vždyť oni taky určitě budou mít hlad. "Já myslím, že jsou jen přítulní a tobě přece narostlo spoustu chlupů, tak musí být fajn se přitulit," řekl jsem přesvědčeně, aniž bych si všimnul, že už ani zdaleka není tak kulatá, jak byla. Jen ať se malí vlci hezky tulí, tulení utužovalo vztahy a podle jejich přítulnosti museli už teď mít Mrazivku moooc rádi.
Koukal jsem, jak je učila mluvit, ale zatím jim to moc nešlo. "Možná se potřebujou ještě chvilku rozkoukat. A nebo víš co? Možná bychom je nejdřív mohli naučit o kytiti mytiti, však víš, aby mohli léčit jako my!" Mluvit se určitě brzo taky naučí, jen pořád vypadala tak nějak vyjukaně a očička taky ještě neotevírala. No jo, trvalo jim to nějak dýl, než by mělo... alespoň podle mých znalostí, které byly z velké části chybné. "Myslíš?" Zeptal jsem se. "Já teda nevím, jak mají chutnat malí vlci, ale..." Taky jsme vlče olízl a znechuceně vyplázl jazyk, "fujky, to fakt chutná divně." Pro porovnání jsem pak dal jeden šťavnatý lízanec ještě na hlavičku Deinell a pak se zdešeně otočil na Noelle: "Já myslím... já myslím, že to jedno vlče je rozbité!" Deinell vůbec nechutnala divně, jen mi zůstalo v tlamě pár jejích chlupů. "Hele, víš co, vykoumej, co s ním je a já zatím seženu jídlo, jo? Třeba chutná divně, protože má hlad." No nějaký důvod to přece mít muselo, ne? "Taky je nějak divně cítit, mám dojem, Třeba se nám tím snaží něco říct."
nechal jsem Noelle s malými vlky u Modráku a šel se teda podívat po svačině. nemusel jsem chodit moc daleko, už opodál sídlila myší kolonie. Chvilku mi to zabralo, ale ulovil jsme si malou svačinku, abych trochu zaplácl žaludek, a pak se šel kouknout po něčem větším. I na to jsem měl štěstí a brzy už jsem mířil zpátky s mladým zajícem. Mladý zajíc pro mladé vlky, to bylo přece správně.

"Taky bych právě řekl, ale máme je až teď. Wissfesníh by nám navíc přece řekl, že na malé vlky stačí sežrat bobulky, nepopisoval by nám tamto." Wissfeoh sice pár věcí opomněl zmínit, ale rozhodně nám nekecal, to ne. kamarádi si přece nikdy nelžou. "Tak žaludek nevyrostl. 6aludek by lezl z té horní dírky, takže to asi bylo z té spodní. Možná z té spodní speciálně lezou jen vlčata." Stálo by za to to někdy vyzkoušet, ale ne teď, protože co bychom pak s tolika malými vlky dělali. A navíc když to Noelle bolelo! nechtěl jsem, aby ji nic bolelo. Bylo to vůbec normální? "Ale teď už tě nic nebolí, že ne?" zeptal jsem se, abych se ujistil.
"No já si taky pamatuju, jak jsme byl malý, jenže jsem viděl a taky jsem myslím nebyl takhle mrňavý. nebo mi to tak nepřišlo, ale zato maminka byla obrovská! A pak se scvrkla. Ale scvrkla se jen tak, aby byla stejně velká jako já." ještě jsem ale nepotkal takhle mrňavého vlka, takže to fakt muselo být tak, že tihle vyrostou, nebo ne? Já se teda scvrkávat fakt nechtěl. "Jo jo, my jsme váš tatínek a maminka, to je skoro jako bychom byli vaši kamarádi. My vám nic neuděláme, naopak... se o vás budeme starat, než vyrostete, jo? Slibujeme. Jste přece naši malí vlci." nadšeně jsem zavrtěl ocasem a usmál se: "Jo, slyším. Možná se taky musí nejdřív naučit mluvit."
"To je pravda, my to vykoumáme. Oni nám to určitě nebudou zazlívat, když něco pokazíme, že jo. Jsou to přece naši malí vlci a máme se rádi." Fakt pro mě byla záhada, které vlče je on a které ona. přišlo mi, že některá mají na bříšku něco jiného, ale tlapku do ohně bych za to fakt nedal. "Jsme moc šikovný, jo jo. Mosnoe, to zní super. A když je tohle Deinell tak to poslední bude... Neidell? Co ty na to? A máme všechny! Všichni mají suprovoučká jméníčka, která si zapamatujeme." Koukl jsem ještě jednou na vlče, které se zatím neprojevovalo, ale nijak mě to neznepokojovalo. No, horší to bude, až začne smrdět, ale to ještě chvíli potrvá. Co se mě týkalo, považoval jsem ho za živé.

"Já vůbec netuším?" pořád jsem koukal na ty kroutící se tělíčka jako na zjevení. Ať už jsem čekal cokoliv, to, že vylezou z Noelle a budou takhle malá teda vůbec ne. "Tohle není bobulkama. Pokud za tohle můžou bobulky, tak už je nikdy nevemu do tlamy!" Představa, že by ze mě taky vylezli malí vlci byla docela děsivá. "No... asi to bude ono. Nic jiného mě nenapadá. Z které díry to lezli, nevíš?" Celé to bylo přitažené za chlupy. Takhle to přece být nemělo, měli přijít jako všichni normální vlci. nelezlo mi do hlavy, kde se vůbec uvnitř Noelle vzali, to se do ní dostali nějakým portálem? Ale proč? "Já právě taky. Malí, ale jen asi zhruba tak poloviční jako my. Vždyť když jsou takhle malí, jak můžou vůbec vyrůst a být jednou tak velcí, jako my?" A jak jsme je měli něco naučit, když nemluvili? Ale možná se jen styděli a rozmluví se. "No, ale alespoň ví, že se nás nemusí bát a že jsme jejich rodiče, ne?" snažil jsem se na téhle divné situaci najít alespoň něco pozitivního, i když moc nebylo co. Koukl jsem na to vlče, které se nehýbalo. "Možná se jen stydí," navrhl jsem. "Vždyť nás vidí poprvé v životě. Já bych mu dal chvilku, aby se rozkoukalo, co myslíš?" Bylo na něm něco divného, to je pravda, ale nenapadlo mě, že by mohlo být mrtvé. Vždyť před chvílí vylezlo z Noelle a proč by se tu vůbec objevovalo, kdyby nebylo živé, ne? Určitě jenom potřebovalo chvilku na rozkoukání. "A nebo možná spí," dodal jsem ještě.
Zkusil jsem udělat jak navrhla a svědomitě převrátil malé vlky na záda. měl jsme pocit, že se začli vrtět a kňučet víc, než předtím. "Hele, já myslím, že se jim to nelíbí..." řekl jsem. Z toho, co jsem uviděl, jsem taky nebyl zrovna moudrý. "Já vůbec nevím, po čem koukat, mně to připadá všechno stejné. Možná jsou to všechno kluci nebo holčičky..." Ale teď co z toho? Opatrně jsem všechny malé vlky zase otočil a nechal je, aby se šli dál tulit k Noelle. "Deinell, jo, to je moc pěkné! A může to být on i ona. Tak jo, já to zkusím." Ukázal jsem čenichem na vlče vedle: "Noelledeimos... Noellemos, Noemos! Tohle bude Noemos. Teď zas ty!" Tohle byl parádní nápadíček! Tahle jména si zapamatujeme raz dva.

Přikývl jsem, tentokrát spíš nadšeně, než zamyšleně, což u mě bylo nezvyklé: "Taky mám ten dojem. Máš jich fakt hrozně moc!" Nevědomky jsem opět odpověděl na její zprávu, aniž bych ji zaslechl, ale teď se to přímo nabízelo. pak jsem zavrtěl hlavou: "Ne, zas jsem neslyšel vůbec nic. Asi mi to ještě moc nejde." Koukl jsem na její břicho. neměl jsem pocit, že by po poslání zprávy chlupů nějak výrazně ubylo. Vlastně to vypadalo, že neubyly vůbec a naopak žaludek zlobil čím dál víc. Vrátil jsme se k jeho přesvědčování. "Ano, ano, můj žaludek je hodný a nezlobí, vem si z něho příklad. Zlobivé žaludky si jídlo nezaslouží, takže jestli chceš nakrmit, musíš být hodný a neutíkat." Nijak to ale nepomáhalo, naopak se zdálo, že mě žaludek vůbec neposlouchá a zlobí čím dál víc. Chtěl jsem Noelle nějak pomoct, opravdu ano, ale netušil jsem jak. "Notak, měj rozum žaludku!" Měl jsem pocit, že už něco leze, ale... vůbec to nevypadalo jako žaludek. Zůstal jsem na ta malá svíjející se tělíčka zírat stejně zmateně, jako ona. "Já to vůbec nechápu, měli přece přijít, ne vylézt z tebe. jak se do tebe vůbec dostali?" O tomhle nám teda Wissfesníh neřekl! "No..." byl jsem docela v koncích. Co bylo tohle zač? Co jsme s tím měli dělat? vypadali jako vlci, ale byli mrňaví a takový... zdeformovaní mi přišli. nechápal jsem to teda ani trochu. "No, já myslím, že jsou tohle ti naši malí vlci. Čekal jsem od nich teda víc, ale asi bychom měli být spokojení s tím, co máme." malí vlci se chovali divně, ale nedivil jsem se, že se tulí, Noelle s těmi chlupy navíc musela být moc měkkoučká. taky bych se přitulil. "Asi jo." Ohodnotil jsme mrtvé vlče a pak ho vzal do tlamy a přistrčil k ostatním, "nebuď uražený, ano? Tady, běž se taky mazlit." Jak se ostatní vrtěla a tohle teď bylo mezi nimi, zdálo se, že se vrtí taky, takže snad bylo všechno v pořádku. "Tak, myslím, že jen nevědělo, kam jít. Koukej na ta jejich očka, s tím nemůžou nic vidět." Spokojený se svým řešením jsem se tedy přesunul k další otázce. Po přestálém šoku jsem měl v hlavě docela prázdno, takže ze mě vyšlo jen: "Eee..." Koukal jsem na ně, ale přišla mi všechna hrozně podobná, neměla na sobě nic, čeho bych se mohl chytit. "Já nevím," přiznal jsem. "Koukni na ně. "Bílý flek? tečka? Ani nepoznám, co je kluk a co je holčička, co kdybychom je pojmenovali špatně?" Potřebovali jsem něco neutrálního, protože malí vlci rozhodně potřebovali jména okamžitě. "Co jim prostě říkat Deimosové a Noelle? Pak by alespoň poznali, že patří k nám. Ne, ne, to ale taky můžem splíst a pak by se to pletlo s náma dvěma." Uvažoval jsem nahlas.