Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jo, to kdybych věděl. "Asi si šla hledat partnera, aby si mohla taky udělat malé vlky. Hele, jsme jí mohli vlastně říct, že Wissfesníh hledal partnerku. Třeba by si rozuměli!" Líbilo se mi, že jsme naší láskou tak moc inspirovali vlky, že si jich většina po setkání s námi chtěla jít hledat vlastní partnery. byli jsme prostě pokrokoví a inspirativní vlci!
Otočil jsem se na Noelle, jen co doběhla. "Možná už jich máš moc a měla bys nějaké použít na komunikaci, aby nebyly tak těžké," uvažoval jsem nahlas o jejích chlupech. Určitě teď dorůstaly rychleji a dalo rozum, že když je nebude používat, tak jich bude přibývat. "Jo jo, žaludku, vydrž, jen co tu budou malí vlci, už se ti budeme věnovat, jooo. Nech Mrazivku být, ona za to nemůže." Zle jsem se na její žaludek zamračil, jakože to myslím fakticky vážně a měl by si dát pokoj a být trpělivý, dojde na něj řada. Dál jsem koukal okolo a hledal malé vlky. "Nevím, nikde je nevidím. Buď ještě nedorazili a nebo se tu nudili a vyrazili nás hledat... snad jsme se neminuli." To by byla katastrofa! Co kdybychom tu bloudili a nepotkali se! Ale Noelle naštěstí promluvila s Negrastromem, který ji ujistil, že máme být ještě chvíli trpěliví. "Dobře. tak jo," řekl jsem Noelle a pak se usmál na Negrastrom: "Děkujeme! Já věděl, že se na tebe můžeme spolehnout." Byl to skvělý kamarád, no ne? Tak jsem se hezky usadil a dal se do čekání. jenže jsem nečekal dlouho, když se něco začalo dít s Mrazivkou. Hned jsem byl u ní. "Ten je teda ale strašně netrpělivý! Vždyť jsme mu teď řekli ať počká, že to bude jen chvilka." Těkal jsem pohledem mezi ní a jejím břichem. Co si to ten žaludek provlka vymýšlel. "Asi nám nevěří a chce si jít pro jídlo sám. Žaludkůůů, vydrž, už to bude fakt jen chvilka, slibuju!" Ten žaludek ale dělal fakt divné věci. Vůbec se mi to nelíbilo. Nelíbilo se mi, že bylo něco s mojí Mrazivkou a já nevěděl, jak jí pomoct. "Nech toho, slyšíš? Mrazivce je to nepříjemné." začínal jsem z toho být dost vyděšený. Nikdy jsem neslyšel, že by žaludek vylezl ven z těla a když, tak jehop majitel většinou byl už mrtvý. nechtěl jsem, aby byla Mrazivka mrtvá. "Vydrž, jo! Jak se ukáže, tak mu hnedle řeknu, aby zalez zpátky a hrozně zle na něj zavrčím, určitě poslechne!" na tohle já nebyl kvalifikovaný! Já o neposlušných žaludcích nic nevěděl!

---> Začarovaný les

Bylo mi jedno, jestli Tanta chtěla ukázat, jak se dělají malí vlci, i v praxi nebo ne. "Tak ne. Chápu, že si to chceš zkusit až budeš mít partnera, to dává smysl. Když ti tak pěkně jde magie, určitě ti moc pěkně půjde i tohle, věřím ti!" odpověděl jsem Tantě. Povedlo s emi docela přeslechnout její dožraný tón, protože přecejen já neměl pocit, že bych řekl něco, co by jí mohlo vadit. jen jsem se snažil být nápomocný. "Dobré, měj se a pápá!" zavolal jsem za ní nadšeně, "pak tě s malými vlky seznámíme, tak se někdy zastav!" Seznámí se později, to vůbec nevadí. Takže jsme si teda s Mrazivkou šli malé vlky vyzvednout. přidal jsem do kroku a dal se do lehkého běhu, aby na nás malí vlci nečekali moc dlouho. Vůbec mě nenapadlo, že by s tím třeba Mrazivka mohla mít problémy se svým břichem. nakonec, myslel jsem si, že je to jen prázdný žaludek, který se zvětšil, ne závaží, které v ní vyrostlo. "Poběž, Mrazivko, ať nečekají dlouho! Určitě už tam budou! Já už se nemůžu dočkat, myslíš, že budou vypadat jako my, i když jsme se nikdy neviděli?" Brebentil jsem nadšeně. "A... a musíme jim dát ty nejvíc suprovoučká jména na světě! Ale musí být podobná i těm naším!" Negrastrom už byl na dohled. napínal jsem zrak, abych viděl malé postavičky, které pod ním už určitě budou sedět, ale pořád jsem nějak žádné neviděl. To až když jsem dorazil k negrastromu, začal jsem se rozhlížet a hledat je. "Malí vlci? Haló, už jsme tady! Jste tu taky? Už jsme dorazili, už můžete vylézt."

Naprosto slepý k čemukoli podezřelému z její strany jsem se jen zasmál, jako by snad opravdu celou dobu myslela, že jsou to naše skutečná jména. "Ale neee, to my si tak jenom říkáme, protože, no, víš, dává to větší smysl, než ty jména, co nám dali rodiče. Ale říkáme si tak a tobě budeme pořád říkat Strašilka, jo? protože se to k tobě fakticky hodí, víc než ta... ee, Tan ta nebo jak jsi to říkala." I když... říkali jí tak kamarádi. A my teď byli její kamarádi. "A nebo ne, budeš Tanta, protože my jsme kamarádi, že jo?" změnil jsem názor téměř okamžitě a jen se zazubil na Noelle, když pochválila, jak hezky jsem nás představil. Ano, já věděl, že mi to jde moc pěkně.
Ovšem to už jsem přikyvoval na Noellin názor. "Joo, taky si myslím. Víš, Tanto, ty seš hrozně negativní a bázlivá. Svět fakt není tak strašnej a pochybuju, že by takoví brouci chtěli žít v žaludku. Ti už by dávno chtěli ven." To přece dávalo smysl, ne? Strašilka byla asi ještě moc mladá a hloupoučká a bála se všeho. Ale s náma se bát nemusela, my se o to postaráme. "Jo, to samozřejmě můžeš! Měli by tu být každou chvíli." Koukl jsem po Noelle: "Hele, asi bychom už měli zamířit zpátky, třeba tam už na nás čekají, tak aby nečekali dlouho. negrastrom se o ně sice postará, ale aby si pak nemysleli, že jsme na ně zapomněli nebo tak, víš co." pak mě Mrazivka pobídla, abych Tantě ukázal, jak se dělají vlčata, což ě trochu zmátlo. nebyla to moje partnerka, takže jsem to logicky nemohl ukazovat na ní. Rozhlédl jsem se a pak zamířil k Mrazivce. "Tak jo, koukej, Strašilko, já ti ukážu, jak se dělají malí vlci." Zaparkoval jsem se hezky za Noelle. "Stůj pevně, jo?" řekl jsem jí a už jsem jí vyskočil na hřbet podobně jako předtím, jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem ten zbytek nepředváděl. "Takže ty si představ, že jsi na místě Mrazivky, jo? A tvůj partner by dělal to, co já. A teď musí najít tu správnou díru, kterou máš vzadu. Ale to předvádět nebudu, protože my si musíme nejdřív dojít pro naše první malé vlky, než budeme plánovat další." Seskočil jsem zpátky na zem. "Můžu ti to předvést i na tobě, jestli chceš. A pokud to teda Mrazivce nebude vadit. my dva nejsme partneři, takže by z toho malí vlci nebyli, ale pokud chceš jenom ukázku, tak by to určitě šlo." Nabídl jsem Tantě a pak koukl po Noelle co si o tom myslí. "Ale kdyžtak později, teď bychom měli jít pro malé vlky."
To už Strašilka zkoušela co jsme jí poradil, tedy to s magií. Nadskočil jsem leknutím, když mi přímo u obličeje vyrazil plamen, vzápětí jsem se ale dal do smíchu. "Týjo, tobě to ale parádně jde! ty jsi fakt talent! nemůžu uvěřit, že to děláš poprvé! Ale to musíš být hrooozně opatrná, když seš tak šikovná, víš? To abys někoho omylem nepopálila, to by ti pak bylo strašně líto." byl jsem na sebe hrdý, že jsem jí to vysvětlil tak dobře, že se jí to hnedka povedlo. A pak jsem koukal po Noelle a jejích pokusech. Čekal jsem taky plameny, takže že mě vyšlo hlasité: "Juuuu!" když místo nich předvedla něco nového a neotřelého. "No ale to je parádní, Mrazivko!" Já měl takové šikovné kamarádky! "Tak pojďte, malí vlci na nás už určitě čekají!" zavelel jsem pak a rovnou vyrazil mezi stromy zpět k Modráku.

---> Modrák

neměl jsem nejmenší ponětí o tom, o čem vlčice uvažuje, a že její záměry nebudou tak docela čisté. problém byl, že i kdybych to věděl, dost možná bych to buď nepochopil, nebo bych tomu nevěřil. Já prostě ve vlcích nic špatného neviděl, tak už to bylo. "No jasně, s námi se fakt ničeho bát nemusíš!" řekl jsme hnedka nadšeně. My ti nic neuděláme a ani nedovolíme ostatním, aby ti ublížili. jsi přece teď naše kamarádka, a... a my se Strašilce vlastně ani nepředstavili! Ale tak to nešlo! "No jooo, ale my jsme ti vlastně ještě neřekli, jak se jmenujeme! Tak já ti to řeknu, abys věděla. Já jsem Deimos alias Proužek a tohle je Noelle alias Mrazivka a je to moje partnerka." Jak jsme to řekl, už jsem koukal po Noelle, jestli jakože vidí, jak hezky jsem nás zas představil. Jo jo, už mi to šlo moc pěkně. Ono nebylo vůbec složité si tu větu pamatovat, i když byla taková dlouhá. "Ale to je zvláštní, že je tak velký. Já myslel, že prázdný by měl být spíš maličký," podivil jsme se jejímu bříšku, ale nic víc jsme v tom neviděl. prostě bylo velké. No a, tak bylo velké. Když však Noelle zmínila malé vlky, začal jsem zas horlivě přikyvovat. "Jo jo, na malé vlky čekáme, už by tu měli být každou chvíli." Rozhodně jsme museli Strašilku seznámit se Sněhem a Wissfesněhem, Všichni naši kamarádi se přece museli navzájem znát, to jinak ani nešlo.
"Ale ty už skvěloučká jsi, Mrazivko. Tak skvěloučká, že už to víc ani nejde! Ale rozhodně vás to obě naučím!" vyprsil jsem se hrdě, "ono to teda ale není jen tak, tak se nebojte, když vám to hned nepůjde. Jste obě hrozně šikovné a přijdete na to. Tak jo, připravené? To se musíte hrooozně, ale hrooozně soustředit a představovat si před sebou ohýnek a najednou puf, bude tam!" na důkaz mých slov zas na okamžik vyskočil v listí malý plamínek, aby vzápětí zhasnul. "Tak, a teď to zkuste vy!" povzbuzoval jsem je. No a pak už mluvila Mrazivka. "Juuu, to zní zajímavě. já bych se teda taky radši kamarádil! Strašení, to není sranda. ještě by mohli fakt někoho vyděsit a to není hezké."

Sarkasmus mi skutečně mnoho neříkal, takže jsme na její poznámku jen nadšeně přikývl. "Taky bych řekl!" Sledoval jsem její tlapku, jak povídala něco o přízracích: "Ahaaa. tak to ne, ty jsme nepotkali ani neviděli." Ale mohlo by být super je potkat. třeba by se s námi chtěli také kamarádit, to by bylo super! Ale zpět k Mrazivce a chlupomluvectví, to bylo zajímavější, než nějaké přízraky, protože přízraky tu nebyly, kdežto Mrazivka ano. "Jo, myslím, že jsem něco slyšel, což znamená, že akorát musíme trochu trénovat a půjde nám to! Víš, ty jsi nikdy předtím chlupama nemluvila a já takhle taky neumím přijímat zprávy... teda ne moc dobře. Takže se to nejdřív hezky neučíme a pak na to budeme espreti!" Ani mě nenapadlo, že jsme poslední slovo parádně skomolil, že mu snad ani nebylo rozumět. Mrazivka mi ještě rozuměla a to bylo to hlavní. "Něco tě koplo? To je divný. Hele, nemá ten žaludek třeba hlad? Možná chce jen něco k jídlu." Co jinýho by taky žaludek mohl chtít, že jo? Jen na sebe určitě upozorňoval. Vůbec mě nenapadlo, že by mohlo jít o něco jiného. "Tak víš co? pak si půjdeme něco dobroučkého ulovit, ano?" Ale teď tu byla ta... eee, Strašilka. Hezké jméno jí to Mrazivka vymyslela. "Joo, masožraných brouků se vůbec bát nemusíš. Oni se nás bojí víc, než my jich, neboj!" zavrtěl jsme ocáskem. Pokud se bála, tak stačilo říct, my ji ochráníme! "Co nevidíš, to ti neublíží, to ví i malý vlče," odpověděl jsme vlčici s naprostým přesvědčením někoho, kdo nemá ani páru o tom, jak svět funguje. "A s námi se ti nic nestane. A s našimi stromými kamarády. Nemusíš se vůůůbec ničeho bát, fakt že ne." Hrdě jsme vypjal hruď, když mě obě vlčice pochválily za můj plamínek. Jo, bylo to super, já to věděl! "Mohl bych vás to i naučit, když budete chtít," nabídl jsem hnedka. Ale taky mě hrozně zajímalo, co si ty dvě povídají. Mrazivka mi sice slíbila, že mi o nich popovídá, ale to by bylo, abych se nezapojil do zajímavé konverzace, které se tu teď určitě odehraje.

"Bude to naprosto pardňoučný!" vyhrkl jsme nadšeně. "Viď že jo! Taky mi to tak nepřijde. Jsme prostě extrémně šikovňoučký." Budeme kožichomluvci! První kožichomluvci na celých ostrovech! A léčitelé! Měli jsme takových parádních nápadů. S Noelle jsme se prostě nikdy nenudil. Já byl tak strašně rád, že ji mám. připravil jsem se na přijetí zprávy, soustředil jsem se jako o život, až jsem měl pocit že fakt něco slyším. Logicky jsem nic neslyšel, ale síla sugesce je vysoká, hlavně když něčemu opravdu věříte a v okolí je spousta zvuků, které si snadno můžete splést s něčím jiným. Naklonil jsme hlavu na stranu. "Myslím... myslím že jsem něco zaslechl, ale nebylo tomu moc rozumět. Co jsi říkala?" Asi budeme muset víc cvičit. Ale nám se to povede! Jsme přece megašikovňoučký.
Cvičení ale asi muselo ještě chvíli počkat. Teda cvičení chlupomluvy, abych byl přesný. "Negrastrom, jo," zopakoval jsme po vlčici, "to je ten velký modrý támhle." Kývl jsem kamsi za sebe, ve směru odkud jsme přišli, ačkoli z tohohle místa vlčice rozhodně nemohla Negrastroma vidět. Vlčici tu chudinku ale muselo něco vystrašit, když začla tvrdit, že je les nebezpečný. nebezpečný? Pff, to sotva! negrastromovi příbuzní byli naši kamarádi a určitě by nás ochránili. "Ale taky si myslím, že jsou krásní!" souhlasil jsem s Mrazivkou. pak začla mluvit o mladém mase a něčem, co by si na něm rádo pochutnalo. Pochybovačně jsem se podíval na stromy okolo. Takový strom rozhodne nemohl být domovem ničeho extra velkého, leda tak veverky a ona přece řekla strom. "Mrazivko, srnka by se do stromu nevešla, já myslím, že mluví o dravích ptácích a nebo možná nějakém druhu masožravého brouka. O těch já už slyšel! Víš, jak my vlci lovíme zajíce a tak,. tak ti brouci loví menší brouky." Jenže Mrzazivka začala mluvit o masožravých stromech, tak jsem si teďka nebyl jistý, jestli jsme cizinku nepřeslechl. "Ale jo, masožravý stromy jsou pěkná blbost, o tom jsem teda ještě neslyšel nikdy, aby strom jedl srnku. Stromy prý papají slunce, nebo o tom jsem alespoň slyšel. Joo, představ si jak super by bylo jíst světlo!" jestli nám vlčice chtěla nakecat, že stromy žerou srnky, tak to ne-e, to jsem jí nevěřil ani co by se za drápek vešlo. "Joo, magie. Magii znám. Dokonce ji i umím ovládat, koukej!" zapálil jsme silou vůle maličký plamínek na listí hned přede mnou. Chviličku skomíral a pak zhasl, ale nezdálo se, že by mi to vadilo. Naopak jsme se usmíval jakože kdovíjak nejsem šikovný, že se mi to povedlo, a vrtěl u toho ocasem jako o život. "Tohle je magie!" pak jsem koukl na Noelle. "Duchové lesa? pak mi o nich povyprávíš, že jo! Já o nich teda moc nevím." Nechtěl jsem přiznat svou úplnou neznalost, když obě vlčice věděla, o čem mluví. Páč já to teda nevěděl.

Nadšeně jsem přikývl. "Víš co? Já myslím, že by to měl být náš další projekt! Už jsme našli poklad, našli jsme Sněha, udělali jsme malé vlky a teď budem mluvit kožichem!" Byl jsem si prostě stopro jistý, že spolu zvládneme všechno! byli jsme ten nejlepšoučkovatější tým, který existoval. "Ale já teda budu muset počkat, až mi ten kožich naroste, abych měl s čím komunikovat. Víš co? Můžeš zatím začít beze mě a já ti řeknu, kdyby mi přišla zpráva! A já se přidám, až mi kožich doroste, nějak mu to zatím trvá..." Moc jsme si z toho nedělal. neviděl jsme důvod, proč bych během chvilky nemohl být stejně huňatý a kulaťoučký, jako byla teď ona. Na bříšku už teda měla pořádnou zásobu chlupů! "Jo ahá... takže... léčit budeme jen my čtyři? tak to jo, to pak smysl dává!" S takovou budeme mít práce pořád dost, to se mi líbilo. A až nás to přestane bavit, předáme řemeslo nějakému z malých vlků a půjdeme do důchodu! Sice jsem teda nevěděl, co ten důchod je, ale to už nebylo podstatné.
"Jasně že je nejlepší! A neboj, to se naučíš. začátek je vždycky nejtěžší, pak už to bude hračka!" Upřeně jsem koukal na její břicho, ale fakt nic. No nevadí, třeba to půjde za chvilku.
Protože jsem koukal na ni, ani mě nenapadlo koukat po okolí, takže jsem vlčici postřehl, až když promluvila. nebo přesněji když promluvila Noelle. Zvedl jsme pohled od břicha a můj ocásek se rozvrtěl na pozdrav. "Jé, nazdar! Já si náhodou myslím, že jsme tu naprosto správně, jo jo. teď jsme byli u Negrastroma, tak se chceme seznámit i s jeho příbuznýma. Víš, poznat je! A ti jsou tady." Protože jsme předtím nekoukal, nedocvaklo mi, co Noelle myslela tím kouzlíčkem. "Jaké kouzlíčko? Já chci kouzlíčko taky vidět!"

"Taky si myslím! jsou prostě suprověhustosuprový!" A jak promakané to měli. nebylo divu, že jich bylo všude tolik. Podstatně víc, než vlků, kteří komunikovali mluvením. Možná bychom se měli taky naučit nějaký hustější způsob komunikace, třeba změnu barvy, nebo tak. "Si myslím, že mluvení je sice efektivní, ale není zdaleka tak suprový a cool, jako šustění listama, že jo!" Mluvit kožichem? No ale to by bylo parádní! Že bysme jako šustili chlupama? A to by se mi líbilo! Jo, zjevně mé myšlenky směřovaly trochu jinam, než kam směřovaly ty Noelliny, ale ačkoli jsme si rozuměli, pravda byla taková, že číst myšlenky ani jeden z nás neuměl. To by byl teprv panečku suprový způsob komunikace. takový, který bychom sdíleli jen my dva. protože já teda neznal nikoho, kdo by číst myšlenky uměl.
zase jsem chvilku nadšeně přikyvoval a poslouchal, než můj mozek zas napadlo něco, co jsme prostě musel vyžbleptnout z tlamičky ven. "No ale když budeme všichni léčitelé, koho budeme léčit? To se budeme muset střídat, kdo léčí a kdo je zrovna pacient. Nebo že bychom jen chodili po světě a učili ostatní? Ale to bychom zas nebyli léčitelé." To byl závažný problém! Teorie poptávky a nabídky mi sice nic neříkala, ale i já si dokázal spočítat, že když budeme taková armáda jakou jsem měl v hlavě, tak vysoce počtem překonáme ty, co by naše služby mohli potřebovat. A navíc kytiti mytiti určitě kolem nerostlo takové množství. Ano, pro jednou jsme přišel na něco, co v našich růžových pohádkových představách mohlo být problém. Vlkužel to ale nebylo nic, co by teď byl problém reálný, jako třeba to, že malí vlci nikde nebyli a vlci obecně neměli dvacet vlčat. A my jsme o výchově věděli asi tolik, co o komunikaci stromů, což mluvilo samo za sebe.
Ale Noelle rychle odvedla moje myšlenky zase zpět k fialovým stromům. "Přesně tak to bude! A my jsme si vybrali toho nejlepšího svědka. I vysvětlení chlupů jsme jí okamžitě sežral. "Jo tááák. A to je super! A prozradíš mi, jak se ti to povedlo, abych si taky mohl narostnout chlupy a mohli jsme spolu komenikvo... komun... prostě kecat bez mluvení? Moje to nějak nepochytily a nerostou." To já bych si taky takhle hnedka nechal narůst chlupy.

"Přeeesně!" přikyvoval jsem nadšeně. My jsme na to přišli! Jsme hrozně chytří a víme, jak stromy mluví, aniž by nám to někdo musel říct. Nad její otázkou jsem zas chvíli uvažoval. "No, tak to pak musí určitě mluvit pomocí větví. Víš, takové to jak jdeš v zimě lesem a slyšíš vrzání dřeva a tak. To bude určitě ono. A naklánění větví určitě taky. To nemůže být všechno jen vítr. Pokud teda ten vítr sami nevytváří, nebo ho pokaždé nepoprosí, aby jim větve natočil! Tyyyjo, ti to mají fakt hrozně vymakané. Kam se na ně hrabeme my s klasickým mluvením?" Byl jsme z toho prostě nadšený a já teda rozhodně nešeptal. Spíš jsem pomalu řval na celý les. Moje mysl jela na plné obrátky a vymýšlela stále šílenější scénáře, které byly tak šílené, že už prostě musely být pravdivé a jinak to nešlo.
Jak jsem si to tak ťapal lesem vedle ní a culil se od ucha k uchu a přikyvoval na všechno, co řekla, už jsem si duchu formoval ten úžasný obrázek naší negramotní armády. Budoucnost vypadala prostě zářně. My dva, naše armáda alespoň dvaceti negramotích malých vlků, Wissfesníh, Sníh a jejich mamka a partnerka (dvě rozdílné vlčice, pochopitelně, nemyslel jsem si, že by si Wissfesníh našel za partnerku Sněhovu mamku, když jsme se už rozhodli, že musí být bratranci. To by bylo fujky.) "Jo jo, malí vlci se určitě budou nejlíp kámošit s jinýma malýma vlkama, to je pravda! A musíme všechny naučit kytiti mytiti!" Už jsem se prostě těšil. Pokukoval jsem po okolí, jestli naše mladé vlky někde neuvidím. Už by tu měli být každou chvíli.
"Já si myslím, že má jinou barvu, protože je jedinečný. A možná šéfuje všem těmhle stromům!" Nepůsobil smutně, takže jsem si byl jistý, že tu v podstatě sám nebude, že má prostě jinou barvu, ale všichni jsou to velcí kamarádi a pravděpodobně i příbuzní. "A i kdyby, tak má nás a bude mít i naše malé vlky!" rozhodl jsem. Negrastrom sám a smutný nebude, to přece nedovolíme. Ale jak jsem tak koukal na Noelle... "Hele, víš, přijde mi, že seš nějaká chlupatější. Teda... hlavně na břiše."

---> Modrák

"To já nevím," přiznal jsem. "To možná vědí jenom stromy. A nebo!" napadla mě spásná myšlenka, "možná zní jako šustění listí ve větru. Víš, to jak zašustil větvemi, když jsi se ho na něco ptala. Možná ej to jejich způsob, jak říct ano, ale my tomu prostě jen nerozumíme..." Ale neměl jsme čas rozvést myšlenku a Noelle už napadlo to samé. Bylo prostě úžasné, jak jsme mysleli jako jeden! Hned mi to zvedlo náladu, i když tu už pomalu ani zvednout nešlo. Vždyť nám všechno parádně vycházelo, jak bych mohl nebýt hrozňoučce šťastný? Malí vlčci se taky určitě ukážou co nevidět apak bude všechno prostě dokonaloučké. "Jo, to jo, ale oni se určitě zas ukážou. A hele! Wissfesníh si vlastně šel hledat nějakou tu partnerku, třeba až ho příště uvidíme, tak nás seznámí. A třeba budou mít taky malé vlky!" A to by se mi líbilo! Byli bychom jedna velká, šťastná skupina kamarádů. Mohli bychom si dokonce rovnou založit vlastní smečku! No a Sníh byl u maminky. maminku určitě přibereme taky, aby nám měl malé vlky kdo hlídat, když půjdeme na lov nebo tak. Vždyť naši rodiče to měli určitě taky tak.
Noelle se za nás za oba rozloučila s Negrastromem. I já za ním v rychlosti zavolal svoje "Pá pá," než jsme vyběhli vstříc dalšímu dobrodružství. fascinovaně jsem koukal po fialových stromech. "A víš že to by mě ani nenapadlo? Určitě máš pravdu! Mají i podobnou barvu, koukej." Tenhle les byl prooostě kouzelnej!

No jo, jak bych s ní jen mohl nesouhlasit! Takový velký strom, navíc s takovou obrovskou korunou, toho musel vědět spoustu! Do takové koruny se jistě vešla obrovská hromada informací. "Možná se nejdřív musíme naučit stromštinu. Víš, on určitě vlčištinu umí a rozumí nám, když už je tak moudrý a starý, ale nikdy nevidím žádnou tlamu, kterou by mohl mluvit." Což byla škoda. Popovídal bych si s ním moc rád. Skoro tak rád, jako jsem si povídal s Noelle. Ale věřil jsem, že kdyby on malé vlky viděl, tak by na nás alespoň zašustil listím. Ale byl to velký a výrazný strom a když budou naši malí vlci chytří po nás dvou, jistě ho najdou.
"No to je moooc úžasňoučká představa!" souhlasil jsme s Noelle. Když ona to uměla vykreslit tak hezoučky! "Tak se měj, negrastrome! A kdybys viděl malé vlky, tak jim prosím vyřiď, že si je přijdeme vyzvednout a ať tu zatím počkají, ano? Děkujeme!" Rozloučil jsme se s našim novým nejlepším kamarádem a už byl čas vyrazit. Těšil jsem se na další dobrodružství s mojí Mrazivkou, to moc! Navíc teď už nebudeme hledat Sněha, teď půjdeme jen na výlet. A než se vrátíme, tak tu budou malí vlci, které pak zavedeme do Túmapu. "Jů, hele, co třeba ten fialový les támhle? Ten vypadá fakticky kouzelně!" navrhl jsem nadšeně.

---> Začarovaný les

"Přesně tak! takovéhle velké a staré stromy určitě znají spoustu věcí. jen škoda, že nám o tom asi moc neřekne. Já bych na něj měl taaakových otázak. A když je to náš kamarád a šel nám za svědka, tak by nám určitě rád poradil se vším, že jo." Mohl se vlk vůbec naučit stromštinu, nebo co za jazyk to stromy používaly? Já teda žádného takového vlka neznal. Možná ale kdybychom trávili dost času ve stromově společnosti, tak bychom se ji naučili stejně jako se malí vlci učí řeč.
A teď jsme museli čekat. kecl jsem si na zadek hezky vedle své úžasňoučké partnerky a koukal, kde co lítá. nebo spíš nelítá, protože jaro pořád ještě nepřišlo a hmyz byl spíš zalezlý, než aby lítal. A taky jsem koukal po našich malých vlcích, kteří ne a ne se objevit. Ale to přijde. "Taky by mě zajímalo, kolik jich bude. třeba jestli jsme udělali všechno správně třeba jich bude fakt hoodně. Představ si to, měli bychom vlastní armádu negramotů a všichni bychom byli skvělí kamarádi. A společně budeme chodit po světě a pomáhat vlkům a hledat si další kamarády!" Budoucnost vypadala ale fakticky růžovoučce, jak jsme si ji tady vykreslovali. Bude to úpe super!" Jenže malí vlci pořád nikde. Začínal jsem být už netrpělivý.
Ohlédl jsme se na negrastrom, když ho zmínila. "To je, to máš vlastně pravdu! Děkujeme, negrastrome!" pak už jsme zas koukal na Noelle, "taky nevíme, z jaké jdou dálky, že jo. A když jsou malí, tam mají určitě i krátké nožičky a třeba jim to potrvá. Já myslím, že můžeme klidně zatím někam vyrazit a až sem dojdou, tak jim negrastrom řekne, aby počkali, a my si pro ně dojdeme." Čekat tady mě totiž fakt nebavilo, bez ohledu na to, jak moc jsem se na malé vlky těšil.

"Negrastrom?" zopakoval jsem zamyšleně. "Jo, asi jo," řekl jsem pak, spokojený s jejím výběrem. Mrazivka vždycky uměla dobře vybrat. Když byl negrastrom náš nový kamarád, tak bychom ho rozhodně měli nazývat správně, a tohle znělo dobře. Tak tedy negrastrom. Svědek negrastrom. No nebylo to geniální? Taky jsem chvíli koukal na strom. "Já myslím, že je pro," prohlásil jsem, "A takový starý a veeeelký strom to určitě musí vědět." Bylo to prostě dokonalé. A i nového kamaráda jsme si tu našli. takového, který nám chtěl svědkovat. "Jo, to určinkovatě musíme," souhlasil jsem, "ale co když něco vymyslíme a ono se to k nim nebude hodit. Neměli bychom vymýšlet, až tu budou?" Chvilku by bez jmen naši malí vlci určitě vydržet mohli. Bude to lepší, než abychom jim dali jména, která se k nim nehodí, ne? To by se jim pak určitě ostatní malí vlci smáli. Vždyť Sníh určitě musel mít ve vlčeství se svým jménem taky problémy, na to bych vsadil chvost! ne, chvost ne, ten by mi pak chyběl, ale pár chlupů určitě.
Byl jsme rád, že na Mrazivku nejsem moc těžký. nerad bych jí ublížil, bez ní bych se určitě sám o malé vlky postarat nedokázal! Malí vlci přece potřebovali tatínka i maminku a já nemohl být maminka, to ne. Netušil jsme teda, jak se z nás tatínek a maminka stanou a co jsme museli udělat pro to, páč můj táta a máma už tátou a mámou byli co jsme je znal, ale to určitě taky vymyslíme. Samotné dělání malých vlků bylo docela fajn a jakmile jsme měli hotovo, taky jsem se na ni usmál. "Už se na ně nemůžu dočkat! Já myslím, že to bylo dobře, ne? Máš teda pod ocasem těch děr víc, tak nevím, jestli bych to samé neměl udělat i s tou druhou, nebo kolik jich tam je, ale zas Wissfesníh říkal, že ej důležitá jen jedna, tak snad jsme našel tu správnou." Ale malí vlci nikde nebyli, tak těžko říct. "Nevidím. Možná to chvilku potrvá, než nás najdou...? Měli jsme za svědka strom, to asi nebude jako kdyby koukal vlk. Stromy se moc nehýbou, tak bude možná trvat dýl, než se ti malí vlci dozví, že mají být tady," snažil jsem se to nějak odůvodnit.

"Jo jo, tak to určitě muselo být. Určitě věděl, že ho potřebujeme, no a tak se ozval!" souhlasil jsem nadšeně. I stromy nám fandily. To od nich bylo moc, ale moc hezké. "Hele, jak se vůbec říká stromímu negramotovi? Negrastrom? Negramotrom? Negramost?" Vlk byl jen negramot, ale stromy to přece musely mít nějak jinak, to dávalo smysl. Udělal jsem kolem stromu kolečko a prohlížel jsme si ho ze všech stran, jako by to snad na sobě mohl mít napsané. Což by mi stejně moc nepomohlo, páč jsem neuměl číst, ale to neznamenalo, že by mě taková drobná nesnáz snad mohla odradit. Jo, tohle místo bylo dokonalé. "Já si myslím že je to osud a že taky máme ty malé vlky určitě udělat, když je tu pro nás všechno tak hezky připravené." Muselo to tak být. byl jsem fakt zvědavý, jací ti naši malí vlkové budou. určitě stejně úžasní jak my, to bylo dané, ale jak budou vypadat? A budeme jim muset vymyslet parádní jména. A určitě jich bude alespoň deset! Ne, tolik ne, to bych si nezapamatoval. Alespoň šest! Ano! "Tak já to teda jdu zkusit!" Zahlásil jsem a už se šteloval hezky za Noelle, jak to Wissfesní říkal. Musel jsem tam najít nějakou díru. Pod ocasem, nebo tak. A do té strčit... V duchu jsem si přeříkával instrukce a pečlivě se srovnával hezky za ni. vyměřoval jsme vzdálenost na centimetry přesně. A pak hop! Přistál jsme jí na hřbetě. Musela to být docela ráda, byl jsem větší, než ona, a bál jsem se, abych vyskočil dost daleko, takže jsme to trochu přehnal. Objal jsme ji předními tlapkami kolem boků. "Mrazivko? V pohodě? nejsem moc těžký?" zjišťoval jsem okamžitě. Tahle pozice teda nebyla moc pohodlná, bál jsme se, abychom nežuchli oba na zem. Tak ale teď nebyla chvíle to vzdávat. Dal jsem se do hledání té díry. někde tady musela být. přímo pod ocáskem? Ne, to nebude ono. A hele, byla ten ještě jedna! Zkusím tu, třeba bude ta správná. Bylo to teda divný, tohleto celý, ale když Wissfesníh říkal, že je to takhle správně a že se malý vlci fakt dělají takhle? No jo, možná z nás jen dělal blázny, ale copak jsem věděl líp, než on? A tak jsem se teda pustil do toho, co vlčí samci dělali už od nepaměti a co sloužilo k zachování vlčího plémě. Kdo ví, jak moc se mi dařilo. Wissfesníh neřekl, jak dlouho máme tuhle divnou činnost provozovat, tak jsem tomu radši dal čas a trvalo hodnou chvíli, než jsme z Mrazivčina hřbetu zas seskočil. "Myslíš, že jsem to udělal dobře," vyzvídal jsem hned. A co ti malí vlci? jak se tu vezmou? Objeví se prostě ze vzduchu? Už jsme se začal rozhlížet, jestli je někde neuidím.

Strom, to byl vlastně takový upgradovaný keř. Keř na velkém, dřevnatém stonku. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím správnější mi ta úvaha připadala, což muselo znamenat jediné: Našli jsme, co jsme hledali! "Vobří strom jako dělaný pro důležité věci!" souhlasil jsem nadšeně. "Ty, Marzivko, já si myslím, že jsme právě našli to nejlepšíčkovatější místečko na dělání malých vlků, jaké jsme vůbec najít mohli!" Páni, já z toho měl takovou radost! A třeba to tu bude i se svačinou! Vůbec mě netrápilo, že by tu v zimě žádné plody růst neměly. když je strom modrý, může přece mít plody i v zimě, akorát tak pro nás jako občerstvení, až dokonáme své dílo. Třeba nám i nějaký hezky spadne! To by byl ten stromeček moooc hodný. nejen, že by nám šel za svědka, to musela být pocta i pro něj, ale že by i zajistil žvanec.
Mrazivka se mnou souhlasila ohledně našeho vybraného svědka. S úsmevem od ucha k uchu jsem vrtěl ocáskem. "Takže vyzkoušíme, jestli nám Wissfesníh dobře vysvětlil, co máme dělat?" Už jsem se malých vlků doslova nemohl dočkat! "Jak to říkal? hezky si tadyhlenc stoupni a pak se musím snažit já? Budeš mi radit co mám dělat, že jo?" Já už si taky všecíčko nepamatoval. Víc hlav prostě víc ví a Mrazivka měla určitě lepší paměť, než já, když si i předtím tak hezoučky všechno zapamatovala o té kytiti mytiti, aby mě to mohla naučit.