Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Kvetoucí louka

Už jsem se nemohl dočkat, až tvoření malých vlků zkusíme. Ale nejdřív jsme museli najít to správné místo. S keři a vším a tak. Ťapal jsme hezky za Mrazivkou a samozřejmě koukal všude okolo, jestli náhodou nějaké takové fajnové místečko neuvidím, protože už jsem se na malé vlky mooc těšil a byl jsem i docela zvědavý, jak si s tím poradíme. Ale nám se to určitě povede, my jsme šikovní. Wissfesníh určitě jenom strašil všemi těmi katastrofickými scénáři, protože nám záviděl naši lásku. taky jsme zavrtěl ocáskem. "Jo!" Potěšilo mě, že jsem mohl být užitečný. Ona tu samozřejmě byla ta skvělejší z naší party, o tom žádná, ale já taky občas dokázal přispět něčím užitečným. "Keříčku, keříčku," přidal jsem se okamžitě, "Ukaž se nám... maličku?" No jo, nebyl to světoborný rým a to slovo možná ani neexistovalo, ale snažil jsem se.
jenže to už jsme civěl na strom. "Fíííha, ten je velký! Hele, vidíš to ovoce? myslíš, že by bylo slaďoučké a dobroučké?" Pokusil jsem se vyskočit a jedno ovoce utrhnout, aby bylo mimo můj dosah. no nevadí, stejně jsme tu hledali keře a ne jídlo. Ale teda musel jsem uznat, že ty modrý listy byly fakt cool. "Jooo, já myslím, že je to osud!" vyhrkl jsem. "Strom, to je skoro keř! A hele, taky máš pocit, jako by tě pozoroval? Třeba nám půjde za svědka on. Strom za svědka nemá jen tak někdo!" bylo to takové hezky romantické, řekl bych. Líbilo se mi tu. tohle by mohlo být ideální místo, kde dělat malé vlky.

Jo, to jsme byli dva. bylo to celé hrozně matoucí. "Já taky ne," přiznal jsem. "Ale možná bychom to prostě mohli zkusit v soukromí. Možná fakt nechtějí koukat, ale jenom proto, že to neumíme. A nebo když se nám to nebude dařit, tak se zase někoho zeptáme, to by šlo, ne?" Však my už to nějak vymyslíme. Vždyť učit se metodou pokus-omyl, taky fungovalo a my jsme byli dospělí, samostatní vlci, schopní se o sebe postarat. Rozhlédl jsem se kolem. "Ale... já myslím, že tohle stejně není to správné místo na dělání malých vlků. Wissfesníh zmiňoval keře. možná potřebujeme nějaké křoví, jinak to nepůjde." tady byla jen tráva. Wissfesníh říkal, že si máme zalézt za keř, ne? Třeba to bylo fakt důležité. "A to by byl skvělý nápad! Půjdeme se po něm podívat?" Každá činnost se přece dělala líp s kamarády a takhle bychom měli někoho zkušeného, co nám poradí. A Sníh nám odsvědkuje. Mrazivka byla geniální! "Černá Vločka by byla stejně dobrá jako bílá Uhelka!" zavrtěl jsem ocáskem. Když jich bude celá rodina, budeme mít tooolik kamarádů! "Musíme je rozhodně někdy všechny potkat!"
"Ono je to léčitelství vlastně docela jednoduché!" zaradoval jsem se. Vždyť se to dalo shrnout jednou větou. A nebo... a nebo jsme my dva byli géniusové a chápali jsme extrémně rychle! To mi rozhodně zvedlo sebevědomí a tak jsem Noelle následovat hezky s vypjatou hrudí a zdviženým ocáskem.

---> Modrák

Horlivě jsem přikyvoval. Mrazivka tady na něco kápla. "Ale sám to asi vidět nechtěl, podle toho, jak se tvářil, když jsme to před ním zkoušeli," dodal jsem. "Možná, že nelhal, vždyť to byl přece negramota jako my. Možná si jen myslel, že když na to nechce koukat on, tak nebude chtít ani nikdo jiný," snažil jsme se Wissfesněha trochu obhájit. "Viděla jsi, jak se styděl a nechtěl přiznat, že si jde hledat takovou parádňoučkou partnerku, jako jsi ty. Možná prostě o světě neví tolik, kolik si myslel a pravý Sníh by koukal rád." jenže ten teď běžel za mámou a už byl dávno fuč. "Teda až se vrátí, samozřejmě." Ovšem její teorie vypadaly lépe, než ty moje. Mrazivka byla prostě ta nejchytřejší vlčice na celém ostrově, to jo! "Jo jo, třeba chtěl koukat sám. Ano! velká Jedlová smečka Sněžných vlků s černým kožichem, ty jsi geniální!" Bylo mi úplně fuk, že jsem dával smysl ještě míň, než obvykle. "Myslíš, že mají ještě nějaké sourozence? Třeba sestřičku Uhelku, která je zas čistě bílá." Ale... to už neznělo tak pěkně, jako černý sníh. radši jsme tu myšlenku sám zavrhl. "Ale to asi ne, to by si nebyli podobní a to nejde."
"Musí být jistojistě nejlepší ze všech! Nemůžu se dočkat, až nás to taky naučí!" Usmíval jsem se od ucha k uchu a nadšeně u toho vrtěl ocáskem. Sníh byl fakticky borec. A existoval, ne že ne. jenže mě teď zajímala kytička. Doslova jsem lpěl na každém Mrazivčině slově a opakoval je, abych si je zapamatoval: "Je to Trychtýřek... Nevím, proč má di... eh, kytiti mititi, vyléčovaná je louh... teda vylouhovaná je léčivá. Jasně, všechno si to pamatuju!" Chviličku jsme uvažoval nad jejím návrhem, než jsem ho označil za, jak jinak, geniální. "Jo, to bychom mohli! Půjdeme po území a podíváme se po dalších kytičkách, abychom je znali všechny, co ty na to!"

Nad tím jsme musel chvíli přemýšlet. "No... Wissfesníh říkal, že na dělání malých vlků nemá koukat nikdo, ale... svědci jsou přece od toho, aby koukali, ne? A když nám nikdo nedosvědčí, že jsme na malých vlcích skutečně pracovali, co když se nám pak žádná nenarodí?" bylo to tak složité! jak jsme měli vědět, že všechno děláme správně, když nikdo nebyl ochotný koukat a případně nám poradit? "Určitě musí být příbuzní, když jsou si tak podobní! Vždyť i jméno mají podobné, Sníh a Wissfesníh, to nemůže být náhoda!" Byl jsem tou myšlenkou tak nadšený, že jsem dočista zapomněl, že se Wissfesníh ve skutečnosti nejmenoval Wissfesníh, ba dokonce jeho jméno nemělo se sněhem vůbec nic společného.
jenže to už Sníh pelášil pryč. "To fakt nevím," řekl jsme zmateně a vyrazil za ním jen okamžik po Noelle. jenže jsme nebyli dost rychlí, takže běh netrval dlouho. "Téééda, ten je rychlík! A zas se nám schoval, fakt je na to expert." Plácl jsem sebou do sněhu hned vedle své Pusinky. "Nevadí, on se určitě zas vrátí. Jestli běžel za maminkou, tak bysme stejně neměli chodit s ním." Zavrtěl jsme ocasem, "ukázala bys mi zatím tu kytičku? Víš o ní něco? teda kromě toho divného slova. je moc pěkná, skoro tak pěkná, jako ty." Když budeme čekat na Sněha, tak se zatím musíme nějak zabavit.

Sníh byl nalezený a byli jsme všichni spokojení! Jenže... abych řekl pravdu, neměl jsme ani páru o tom, co to blábolí. Jaký svědek? "Leda bys chtěl koukat, jak děláme malé vlky, ale Wissfesníh říkal, že ti se prý vyrábí v soukromí, takže asi ne. Ale můžem se někoho zeptat, co takový svědek dělá, když říkáš, že to dělají kamarádi!" vesele jsem zavrtěl ocasem, jistý, že budou moji dva nejlepší kamarádi pokládat ten nápad za stejně geniální, jako já. Uměl jsem náš problém, že nikdo neví, co ej svědek, vyřešit moc pěkně, no ne? "Hele, Sněhu, tak mě napadá, není Wissfesníh tvůj příbuzný? třeba bratranec nebo tak. Oba máte černý kožich a jmenujete se podobně." Lehce jsme do Mrazivky šťouchl: "že jo? Taky vidíš tu podobu?" Ale Sníh byl teda lepší kámoš, a rozhodně byl milejší, i když Wissfesníh toho zas víc věděl.
zaujatě jsme očuchal Noellinu kytku, "Hmmm... možná by to nebylo k jídlu špatné. Sice nevím, co to znamená luhovat, ale třeba to znamená jíst. A když je to léčivé, tak by pro nás mělo být dobré, když to sníme. Hele, Sněhu, ty se vyznáš v bylinkách? naučil bys nás o nich něco?" Už jsem zas nadšeně vrtěl ocasem. "A taky nás můžeš naučit se tak parádně schovávat, jak říkala tady Mrazivka." Takových hezkých plánů jsme měli! Byl jsem fakticky rád, že už jsme Sněha našli.

Jaké to dojemné setkání! Byl jsme z toho všeho (a hlavně ze Sněhových slibů) taky dost naměkko. "A jsme hrozně rádi, že jsme tě konečně našli. Ale umíš se teda schovat, to ti řeknu. Nikdy by mě nenapadlo, že budeš prostě jenom na louce. my tě totiž hledali všude. V lese, v horách, prošmejdili jsme doslova každou jeskyňku, viď, že jo, Mrazivko?" Nebyla to ve skutečnosti vůbec pravda, ale v tom nadšení z nálezu našeho ztraceného přítele negramoty jsme tenhle detail tak nějak opomněl. Ale co na tom záleželo? Hlavně že jsme zase všichni spolu. nebo spíš konečně. "Budeme velící negramoti lovící koroptve!" Souhlasil jsem nadšeně s návrhem na lov.
jenže pak mě Sníh zmátl tou divnou otázkou. "Jak jako kdo jsme? Ty nás snad nepoznáváš.. nebo..." začal jsem, jenže Noelle mě naštěstí předběhla a já pochopil, jak to myslel. "Jo ahá! Jasně. Však on nezná celá naše jména, když jsme se na nich dohodli teprv před chvílí!" Lehce jsem žďuchnul ramenem do Noelle a pak si důležitě odkašlal a podíval se na Sněha, jako bych se mu právě chystal sdělit, že vyhrál prezidentské volby nebo tak něco. "Takže dobře poslouchej, Sněhu. Já jsem Deimos alias Proužek a tohle je Noelle alias Mrazivka a je to moje partnerka." Koukl jsem po Noelle jestli to jakože říkám správně. "No a nebo nám prostě můžeš říkat Pusinky, co se ti bude líbit víc." To už jsem zas nadšeně vrtěl ocasem na Sněha. No taková hezká nabídka se přece neodmítá, ne?
Ale moment, kam Zmizela moje Mrazivka? Poplašeně jsme se rozhlédl, ale naštěstí nebyla daleko. Co to našla? "Jů, to je pěkná kytička! ty určitě budeš parádní vlčí doktorka!" radoval jsem se hned. "A co se s ní dělá? To se jako jí?"

Kde chyběly informace, tam hojně zastupovala fantazie. Měl jsem teď doslova plnou hlavu představ o tom, jak malé chlupaté kuličky - přesné kopie mě a Mrazivky, alespoň co se zbarvení týkalo - pobíhají okolo. Bude to prostě paráda! ta nejparádičkovější paráda na světě. "Taky myslím, Wissfesníh o tom určitě věděl kulové! leda tak o dělání vlčat. Vždyť sám říkal, že vždycky udělal jen tu první část a pak zmizel, takže určitě neví nic, když si ani nepočkal na výsledek, že jo," to dalo rozum - který bychom tedy my dva tak zoufale potřebovali, ale vlkužel tu byl poněkud nedostatkovým zbožím. "Taky si myslím, že to prostě bude tak jednoduché. Uděláme to, chvilku počkáme a už budeme mít malé vlčky." Kolečka v mé hlavě začala šrotovat, jak jsem se snažil najít odpověď na další Mrazivčinu otázku, "Nooo... myslím, že růst je už trochu pomalejší, ale určitě taky rychle. Já si třeba pamatuju, jak jsem byl malý a pak už jsme byl velký. Třeba taky jen pár dnů!"Kdyby to trvalo dýl, byl by logicky náš dokonalý plán v háji, ale to nebylo možné, protože byl, no, dokonalý. Dokonalý plán na objevení Sněha!
Zazubil jsem se jak sluníčko, "tak krásné jako t-" nestihl jsem větu dokončit, když se objevil narušitel. Okamžik jsme na něj tupě zíral, jakože co se to sakra právě stalo, než můj mozek stihl zpracovat, co to vidí a... "Ale to je Sníh!" zařval jsme radostně. "Jé, Sněhu, to je paráda, že jsi tu konečně s námi. Tys určitě slyšel náš geniální plán jak tě najít a věděl jsi, že bude fungovat, takže jsi už radši vylezl sám, že jo, že jo!" Nemohl jsme tomu uvěřit. Tohle byl fakt pravý, nefalšovaný sníh, ani jeden bílý chloupek jsem na něm neviděl. "Mrazivko, vidíš to taky?" I já si mohl ocásek doslova ukroutit, jak se míhal sem a tam, a tlama mi mlela a mlela: "Ale musíš nám ukázat, jak se takhle parádně schovávat, trvalo nám hrooozně dlouho tě najít! Kde jsi celou tu dobu byl, my už se na tebe těšili, až tě fakt jakože potkáme!" Ani na okamžik jsem nezapochyboval, že je tohle skutečně Sníh. A proč taky ano? byl černý? byl. byl skutečný? To si piště že ano. Wissfesníh bude tááák překvapený, až mu o Sněhovi řekneme. To on nám něvěřil, ale my jsme celou dobu věděli, že Sníh fakt existuje!

---> Common forest

"No já taky vůbec ne," byl jsem rád, že o tom ani nepřemýšlí. Taky už jsem o to tom nechtěl přemýšlet. Pokud jsme měl být někomu usouzený, jedině mé Mrazivce, protože já bych nebyl tak šťastný bez ní a ona by nebyla tak šťastná beze mě a prostě bychom byli oba moc smutní.
Místo smutného života s cizí vlčicí jsem se zase radši pustil do představ o našem úžasném životě s našimi malými vlky s dokonalými jmény a ještě dokonalejšími hledacími schopnostmi. Jasně, že jich bude deset, to dá rozum. Když jsme si tak moc přáli deset malých vlků, to by bylo, aby se nám to přání nesplnilo. Muselo jich být deset, však už jsme měli pro většinu i jména, která jsme prostě nemohli nevyužít a která musela rozhodně patřit našim malým vlkům, ne nikomu jinému.
"To neřekl, no," přiznal jsem, "ale určitě to nebude trvat dlouho. Co je taky těžkého na tom udělat pár malých vlků. Zvládli to naši rodiče, zvládneme t i my. Však jsi sama slyšela, co toho Wissfesníh napovídal, ten to taky hrozně zveličoval." V mých očích to bylo jednoduché, protože jsme samozřejmě věděl o rozmnožování asi tak stejně, jako o jaderné fyzice. teda pokud jsme nepočítal těch pár věcí, co nám řekl Wissfesníh. Prostě uděláme to, co nám popsal, pak chvilku počkáme a pak se na světě objeví vlčata. Sice jsem nevěděl jak to poslední proběhne, ale určitě nějak jednoduše. Třeba se prostě objeví a nebo jednoduše vylezou z Noelle z té díry vzadu, kterou Wissfesníh zmiňoval a hned nám budou schopná pomoct hledat Sněha. Ale nejdřív jim dáme ještě jména, jo, tak to bude. Nutno přiznat, už jsme taky něco z toho, co Wissfesníh povídal, zapomněl. Vlastně jsme si pamatoval jen to, co mám dělat já, a taky to, že pak Noelle teda fakt, ale fakt neuteču.
Souhlasně jsem přikyvoval na každé slovo, které řekla o našich jménech. Noelle a Deimos, pff... já se od teď už chtěl představovat jen Bílý Proužek! "Tak jo, to zní jako parádní plán!" souhlasil jsem a trochu popoběhl, protože jsme v zeleni zahlédl něco barevného. Kvítek byl už napůl odkvetlý, přesto jsme ho ale utrhl a vrátil se s ním k Noelle. "Tady máš!"

---> Common forest

"Jo ahááá, tak už tomu rozumím." Když to řekla takhle, tak to smysl dávalo, "Ale vymyslel to ten bůh suprově, že jo? Já si totiž vůbec nedokážu představit, že by mě usoudil někomu jinému a pak bych tě třeba vůbec nepoznal. To bych pak musel určitě být hrozně smutný." Radši jsem se takový svět ani nesnažil představovat, protože jsem měl dobrou náladu a byla by škoda si ji kazit myšlenkami na takovou ošklivou, černou budoucnost bez mé Mrazivky a s nějakou cizí vlčicí na jejím místě. Ta vlčice by určitě nebyla ani z poloviny tak úžasná! Co z poloviny, ani ze třetiny! nebo počkat... co bylo víc? Ale na tom stejně nezáleželo.
Div jsem se nezačervenal, když mě označila za stejně úžasného, jako byla ona. Ona ale byla ještě o ždibíček úžasnější. Pokud já byl nejlepší vlk v celém vesmíru, tak musely mít vlčice jistě samostatnou kategorii, kterou zas vedla ona.
"Oooo, a to by bylo naprosto úžasné! jeden by byl po mně kluk a měl by čumáček po tobě, druhý zas po tobě holčička a měla by tlapku po mně. To by bylo prostě dokonaloučké!" Tahle představa budoucnosti se mi líbila daleko víc, než ta předtím. Vždyť při té bych musel mít malé vlky taky s jinou vlčicí a co kdyby ta se mnou nechtěla hledat Sněha? No, co pak? "Víš, ale stejně nechápu, proč nám dali naši rodiče taková divná jména a proč to dělají i rodiče jiných vlků. Vždyť ta, které jsme si vymysleli sami, dávají daleko větší smysl a navíc mají takový pěkný zvuk." Už jsem se těšil, až budeme mít deset dokonale pojmenovaných vlčků a Sněha konečně najdeme. "Si piš, že jo! Třeba si konečně bude pamatovat, že se vlci nežerou. Obzvlášť tak milí a hodní vlci, jako jsi ty. byla to zlá zem." Ale my jsme teď šli na hodnější a tam nám bude líp.

---> Kvetoucí louka

Nejdřív jsme jí nadšeně přikyvoval, jenže pak mi došlo, že vlastně vůbec nechápu, co to povídá. "Počkej, počkej, bůh? Já ale myslel, že jsme se narodili našim rodičům. Však i Wissfesníh říkal, že to funguje tak. kdyby nás stvořil bůh, tak by se malí vlci dělali tak, že bychom ho poprosili, aby nám nějaké udělal, ne," Že nás svedl dohromady, to jo, to dávalo smysl a bral jsme to jako fakt. k tomu jsme přece ani nic namítat nemohl. Ale naše stvoření? tak to ne, nás oba stvořili rodiče, ne bůh. Rozhodně jsem nechtěl hledat nějakého boha a pak mu začít říkat "Tati", já už totiž tátu měl. "Ale máš pravdu, že jsme fakt suprácký, hlavně ty jsi. Jsi úžasná a dokonalá a... a hrooozně suprcká." nadšeně jsme poskočil a zavrtěl ocasem, "Já taky, taky se hrozně moc těšínkuju, bude to parádní. A... a nebo by se mohlo nějaké z vlčat třeba jmenovat Černá tlapka po mně nebo Modrý čumáček po tobě!" A jaké parádní nápady na jména měla! "Potřebujem těch malých vlků alespoň deset, abychom všechny ty tvé nápady využili! Představ si, jak se nám s tolika pomocníky bude Sníh parádně hledat. Pak už se nám neschová!"
jenže nebylo k ničemu řešit vlčata, když mou milovanou Mrazivku sežere příroda. Pořádně jsem zatáhl za větev, které se chytila, a už jsme ji tahal z bahna ven. Byl jsme z toho teda pěkně vyklepaný, "To teda to bylo o fous." Podezíravě jsme si měřil zem, kde se ještě před chvílí Noelle koupala v bahně, skoro jako bych čekal, že se zvedne a znova zaútočí. A protože jsme to byl já, tak jsem něco takového čekal doopravdy, ale když na ni budu naštvaně zírat, tak si jistě nic takového nedovolí.
"Přesně tak, pojď, půjdeme pryč, když je tu zem tak protivná. Najdeme nějakou vodu, aby ses mohla umýt od toho odporného bahna?" už jsme si to ťapal za ní zpátky do lesa, kde žádné masožravé bahno nebylo.

---> Common forest

---> Common forest

"Určitě to bude dýl jak jeho zima. Víš, já bych řekl, že už jich bude tak deset. Já si připadám, jako bych tě znal už odjakživa a to musí být hrooozně dlouho." ten Sníh byl fakt mistr ve schovávané, když se nám schovával taky už pěknou dobu. Nemohl jsem se dočkat, až nás to své umění oba naučí a my pak budeme nejlepší schovávači široko daleko. pak se schováme každému a každého i najdeme, protože jak jednou najdeme toho dobře schovaného Sněha, tak už se určitě neobjeví nikdo, kdo by se uměl schovat líp, než on. To dávalo smysl. "Ale kdo nás k tomu usoudil?" zeptal jsem se zvědavě. kdo byli tihle 'oni'? To mě teď fakt, ale fakt zajímalo, když to Mrazivka zmínila. Existoval někdo, kdo seděl někde nahoře, koukal dolů na nás vlky a řekl si 'tihle dva budou spolu a budou si souzení' a už to bylo? Ale však my si jeden druhého i vybrali, ne? takže jsme se usoudili sami navzájem? Hlava mi z toho šla kolem... ale třeba bude Mrazivka vědět.
"Jo jo jo, já se na to taky fakticky těšínkuju, už se přímo nemůžu dočkat!" zaculil jsme se na ni. "A na naše malé vlky negramotky taky ne. Hele, co myslíš, jak se budou jmenovat? Neměli bychom jim nejdřív vymyslet nějaká suprová jména, jako máme my dva? jakože aby bylo pak fakticky všem jasné, že jsou naši." Museli jsme je udělat fakticky co nejdřív, aby nám ještě pomohli s hledáním Sněha.
No jo, jenomže to už si ta ošklivá zem usmyslela, že Noelle sežere. "Počkeeej, už ti jdu na pomoc!" vyhrkl jsme zděšeně a plácl tlapkou zem vedle ní, "nech ji, slyšíš? Koukej ji vyplivnout." jenomže jsme tím dosáhl akorát toho, že se bláto rozstříklo okolo a z Mrazivky byla rázem Bahnivka... teda zas Bronzovka! zem se pokusila spolknout i moji tlapku, ale já se nedal a vytrhl jsem se jí. Chňapl jsem ze země větev a podal ji Mrazivce, aby se mohla chytit a já ji mohl vytáhnout ze spárů země, než ji ta úplně sežere.

"Joo, mohl by nás naučit se takhle báječňoučce schovávat, že jo!?" A už měla zas radost, takže já měl taky radost. Svět byl zase v pořádku, protože moje Mrazivka nesmutnila. její úsměv byl nakažlivý, takže jsem se za chvíli křenil přesně jako ten idiot, jakým jsem byl. "Juu, ta byla!" pochválil jsem její pusinka a zavrtěl ocasem, "přesně, souzeňoučký a šikovňoučký a Sněha prostě najdem!" Ale nenajdem ho, když tu budeme postávat, abychom někoho nebo něco našli, museli jsme hledat, že jo. "Ano, ano, negramoti si pomáhají a naši malí vlci budou taky určitě negramoti, protože budou naši." Ona byla prostě hotový génius! "Tak jo, tak to zkusíme. určitě to nebude trvat tak dlouho a pak nám pomůžou najít Sněha, pokud ho teda do té doby nenajdem sami, že jo." Já se tak těšil! I na Sněha, i na malé vlky! Život byl dokonalý, teď když jsem měl svoji Mrazivku. Za nic na světě bych neměnil, to ani náhodou.
Když zmínila les, koukl jsem kolem, "no jo, máš pravdu. hele, v tomhle lese jsem kdysi potkal Punťu. Toho špatného kamaráda, jestli si pamatuješ. Víš co si myslím? tenhle les je určitě prokletý a Sníh tady nebude, protože Sníh špatný kamarád není." To dávalo smysl, ne? takže měla chytrá Mrazivka opět pravdu a museli jsme jinam. Hnedka jsme si to ťapal za ní, aby mi ještě někam nezmizela.

---> Mokřady

---> Ledové pláně

Ona začínala být smutná? Jak jako smutná? Ne, dokud s tím můžu něco udělat! Hned jsem byl u ní, vrtěl jsem ocasem a dal jí pořádnou pusinku, "ale nebuď smutná, mysli na to, že až Sněhův úkryt najdeme, tak nám ho určitě ukáže. Já jsme moc zvědavý, kam se to schoval, ty snad ne? A my ho najdeme, protože jsme prostě hrooozně šikovní a protože je nám souzené Sněha najít tak jak je nám souzené být spolu. To je prostě hotová věc a tak to bude." I já už jsem začínal mít obavy, ale jsme přece chlap, takže je nesmím dát najevo, aby se Mrazivka nebála ještě víc, že jo? Prostě pokud se bála ona, já se bát nesměl a musel jsem najít něco pozitivního, co by jí zvedlo náladu. Horlivě jsem přikývl, "přesně tak! I kdyby nám to mělo trvat celou zimu, tak ho najdeme, protože ty máš mě a já mám tebe a Sníh na nás čeká." Nastražil jsme ouška, abych ten její parádní nápadíček nepřeslechl. Sotva to dořekla, očka se mi rozzářila nadšením, "vidíš, to by mě ani nenapadlo, to by mohlo fungovat! Ale aby si pak Sníh nemyslel, že podvádíme... jenže on neřekl, že nemůžeme nikoho poprosit o pomoc, že jo!" Jenže jak jsem nad tím začal přemýšlet - a že jsem přemýšlel tak usilovně, až kolečka v mé hlavě šrotovala naplno - narazil jsem na jeden zádrhel, "no jo, ale my jsme se zapomněli Wissfesněha zeptat, jak dlouho trvá udělat malé vlky! Co kdyby to bylo třeba dýl, než týden?" Jo, rozhodně jsem neměl moc dobré ponětí o tom, jak se dělají vlčata. Rodiče někde rozhodně udělali chybu ve výchově. Možná nepovažovali za důležité, abych podobné věci věděl, protože si nemysleli, že budu schopný si někoho najít, jenže to by nesměla existovat Noelle. A tak jsme skončili tady, hledající Sněha za každým kmenem a pod každým kamenem, a diskutující o rekrutaci našich neexistujících vlčat na hledání dalšího neexistujícího vlka

Nejdřív jsem teda moc nerozuměl jak to myslí. Koukal jsem na ni a nechápavě natáčel hlavu ze strany na stranu. Když ale svou myšlenku rozvedla, konečně mi to došlo: "ahá! Jakože si nejdřív Sněhovo přátelství musíme zasloužit tím, že najdem jeho supertajňáckou schovku. To dává smysl." takže my ho hledali a on si s námi celou tu dobu hrál na schovku a náramně se u toho bavil. To byl ale fikaný vlk! Ale my byli fikanější a najdeme ho.
Rozhlédl jsem se po ledové pláni okolo, "no jo, tady by se mohl leda tak zahrabat pod sníh, jinak by byl s černým kožichem krásně vidět. Tady nebude." Pokud se pod sníh nechtěl zahrabat ani jeden z nás a pak tam pár hodin čekat, určitě to nebude chtít ani Sníh. Sečteno podtrženo, tady nebyl. Ale byla tu zábava. Hodil jsem další šipku do sněhu a chvilku nožkami volně komíhal ve vzduchu, než jsem se ze závěje vyhrabal a oklepal si z kožichu sníh. "Tak se po něm půjdeme podívat zas jinam, co ty na to? Třeba někde v lese by mohl být, nebo v dalších horách." Tam bylo skrýší dost. Rovnou jsem vyrazil zpátky na jih.

---> Common forest

"Přesně tak!" okamžitě jsme jí olíznutí oplatil, abych jí žádnou pusinku nezůstal dlužný. Spolu zvládneme všechno a nic nás nezastaví! I malé vlky určitě zvládneme udělat bez Wissfesněhovy pomoci. Však my na to už přijdeme. I Sněha najdeme. Bylo ale zvláštní, že jsme ho ještě nenašli, když jsme do toho vložili tolik úsilí. Že by tu snad nebyl a my ho celou dobu hledali úplně špatně? Neee, my se přece nemůžeme mýlit, to nedávalo smysl. To by totiž znamenalo, že jsem Wissfesněhovi kecali, že tu Sníh je a my přece nikomu nekecáme, takže tu Sníh logicky být musel. "Já tomu taky nerozumím," přiznal jsem Noelle, i když bych jí radši poskytl nějaké logické vysvětlení, proč tu není, když tu být má. problém byl, že jsem sám žádné neměl, "od toho... co jsme opustili Túmap? Nebo ještě déle?" taky už jsem nevěděl. Bylo to prostě hrooozně dlouho. "Je to divný, to jo," koukl jsem na ni, "to ne, to určitě ne, Sníh je šikovný a umí se o sebe postarat." No jo, jenže co když měla pravdu a Sníh nás právě teď potřeboval? To jsme přece nemohli nechat jen tak! "No o to rychleji a dřív bychom ho měli najít," řekl jsem rozhodně. Ovšem... určitě jsme si mohli nejdřív trochu pohrát ve sněhu. Rozběhl jsem se a znova hups! A přistál jsme po hlavě v další závěji, až jsme z ní vykoukl celý bílý. Zadíval jsem se na Noelle s jazykem nadšeně vyplazeným z tlamy, "že jo!"