Příspěvky uživatele

< návrat zpět

jakmile mi dovolil, ať mu říkám jak chci, nadšeně jsem poskočil a začal vrtět ocasem ještě usilovněji. "Jaj! Dobře, Punťo! tajemství to jo, ty já držet umím." Hm, tajemství... to znamená kolikže vlků to může vědět? Aha, dva! Pak si nějaké dva najdu, kterým to vykecám. Samozřejmě mě ani na okamžik nenapadlo počítat jako ty dva sebe a Ganyho. Tedy Punťu, byla by škoda toho nevyužít, když už mi to dovolil.
jeho blábolení o příšerách mě ale nechávalo chladným. očividně o nich nevěděl ani ň. "A teď upřímně, ty jsi jako někdy nějaké příšery viděl?" Zeptal jsem se překvapivě vážným a rozumě znějícím hlasem. Což se mi vzápětí povedlo zas pokazit. "Ale jo, je jich tu hodně. Ale loví jen v noci a ze zálohy. Navíc jen opuštěné vlky. Já to vím, jsem na ně odborník." pro zdůraznění jsem se plácl tlapkou do hrudi. Ano, tenhle vlk je odborníka žádný jiný. Ano, z tohohle mu mohlo dojít, že jsem nezpochybňoval existenci příšer, pouze jeho přímé zkušenosti s nimi. "Ale jsem rád, že jsme konečně potkal někoho, kdo mi věří!" A místo vážného Deimose tu bylo zas to potřeštěné dospělé vlče. "Doteď mi všichni tvrdili, že je to nesmysl a že neexistují. Je to hrozné, být mezi takovými slepými vlky, ty to určitě taky znáš, že jo?"
Pohled mi padl opět a čáru, když o ní začal mluvit. nejdřív mi nedošlo, co to vykládá. Co jsem udělal špatně? Dal jsem si extra pozor, abych ji omylem nepřekročil. Vrhl jsem na něj pohled nakopnutého štěněte a sklopil uši. "To znamená... že už mě nemáš rád? To už nejsme kamarádi? Ale já nic špatně neudělal, nepřekročil jsem ji a ty jsi přece neřekl nic o tom, že nechceš, abych šel za tebou, jen jsi mě varoval, což mimochodem není pravda, že by mě sežraly příšery, kdybych ji překročil. Pochopil jsem to tak, že ji mám překonat jinak. A vůbec, přátelé přece drží při sobě, co kdyby ti hrozilo nebezpečí a já musel zůstat na své straně čáry a sledovat, jak tě něco sežere? To ani náhodou! To si kamarádi nedělají!" Ach, ta ubíjející logika. Ale ono rozhořčení, že si ode mě chce držet odstup, také netrvalo dlouho. "To je super, že tu zůstaneš. A vážně nechceš průvodce? Můžeme to tu spolu prozkoumat, bude to fajn. Notááák!" jeden štěněčí pohled a bude můj, takovému pohledu se přece nedalo říct ne! Nebo jsem si to alespoň myslel. "Tebe překvapuje, že jsme v lese?" Jeho ironický tón zůstal bez povšimnutí. "Pak je mi potěšením, že jsem tě o tom mohl informovat, jsem rád užitečný. teď už alespoň les poznáš. prostě hledej stromy. Víš co jsou stromy? Tohle okolo. Támhle je jeden... a támhle, a támhle taky. takové to vysoké se zeleným nahoře." Co to bylo za vlka, že neznal něco tak základního, jako strom. Určitě už někdy nějaký viděl. "No a když je jich hodně pohromadě, říká se tomu les." Prohlásil jsem slavnostně.

Když se mi vymanil, kecl jsem sebou na zadek a zvědavě do pozoroval. "Ganyme? No ale Punťa k tobě sedí daleko víc. Jsme přece kamarádi, můžu ti tak říkat, že jo? Že jo? prosííím!" Jak mohl takhle krutě odmítnout tu úžasnou přezdívku, kterou jsme mu dal? Chtěl jsem okamžitě doběhnout zpátky k němu, ale mezi námi se objevila čára, kterou tam nakreslil on. Zůstal jsem na ni okamžitě zírat. Čára našeho roztomilého lesního přátelství? Co to sakra mele? Jakého lesního? Snad tím nemyslí, že ono přátelství skončí, jakmile opustíme les. To ani náhodou, já své přátele nenechám samotné. Zle jsem se na něj zamračil. "Nejsem hloupý, abys věděl, příšery nikoho nesežerou jsme proto, že překročil čáru, mimo to jsme tu dva a na dva si netroufnou." Moc spokojený jsem si taky nepřipadal. Zíral jsem na čáru a přemýšlel, co udělat, abych ji nemusel překročit ale zároveň se dostal zase k Punťovi. Poprosil mě přece, abych ji nepřekračoval, i když ne doslova. Přátelé se k sobě chovají hezky a když on něco chtěl, byl jsem víc než ochotný to pro něj udělat. A opravdu, byl tu jeden způsob. Náhle jsme se zatvářil velmi spokojeně, zvedl se a pak čáru jednoduše obešel. S dostatečným odstupem, samozřejmě, aby ani trošku nehrozilo, že jí byť jen malý kousíček překročím. Pak jsem se se širokým úsměvem posadil ani ne půl metru od Ganymeho. "Tak, spokojený, Nepřekročil jsem ji." No co? měl si okolo sebe udělat kruh. Samozřejmě jsem nečekal na jeho odpověď, já byl se svým řešením problému nadmíru spokojený, on bude taky. "Jo? Líbí? To je super! Takže tu už zůstaneš." Začal jsem vesele poskakovat okolo a vrtět ocasem. "To je super. Nooo, řekl bych, že teď jsme... v lese." odpověděl jsem. Toho si jistě také všiml, ale chtěl jsme ho potěšit a tohle byla nejpřesnější odpověď, které jsem byl schopný. Jinými slovy, nemám ani páru, kde se právě teď nacházím. "Já jsem tu už několik dní. Pokud chceš, trochu ti to tu ukážu, je tu les, louka, pak hory, brr, pak další les a za ním je takový velký, visutý most"

Z mé mizérie mě vyrušil cizí hlas. Tak jak jsem ležel, převalený na boku a zamotaný v ostružinách, jsme k němu zvedl hlavu a zamžoural na něj. Moje máma to samozřejmě nebyla. Co by tu taky dělala? A já své řvaní nemyslel vážně, nečekal jsem, že by opravdu přišla. "He? Sténání?" Co tím jako mohl myslet? Já rozhodně nesténal, to bylo pod moji úroveň, sténat. Ale co, byl jsem hrozně rád, že ho vidím, že mi bylo fuk, co řekl. "Jé, Punťo! Ani nevíš, jak hrozně rád tě vidím!" Moje mizerná nálada se jako zázrakem rozplynula. Nemotorně jsem se vymotal z ostružin, poněkud mátožně k němu přihopkal a ťápnul mu pravou tlapkou na hřbet, jako bych ho snad chtěl poplácat po zádech, nebo podržet, aby mi nikam neutekl. "Už mě tu prosím nenechávej samotného! Pronásledovaly mě sem příšery, celé stádo příšer! Tak z toho tmavého lesa!" Bázlivě jsem se rozhlédl, jako bych snad čekal, že se odněkud vynoří ony příšery, které existovaly jen v mé hlavě. otočil jsme se na toho vlka a vykulil oči. "Chtěly mě sežrat, co myslíš, už jsme je setřásl? Co?" S naprostou neúctou k osobnímu prostoru jsem se na něj nalepil. "Jen teď nikam nechoď, nedovolíš, aby mě sežrali, že ne? Slib mi to!" Naléhal jsem na něj dál. No fakt! Nedávno mě chtěl sežrat ten vlk, i když tvrdil, že je to nesmysl, že on vlky nesežere a sotva ten zmizí, chce mě sežrat něco jiného. Mám já to ale smůlu. Mám smůlu? Ne, mám štěstí? Objevil se tu přece Punťa a ten mě zachráním! na dva si nějaké příšery netroufnou. Jak mi tohle došlo, uklidnil jsem se a spokojeně se usmál. "Ty se příšer nebojíš, že ne? Určitě ne! Budeme kamarádi? Budeme si úžasně rozumět. Už teď jsi můj nejlepší kamarád! Já jsem Deimos." A on s jmenuje, jak jinak, Punťa. Určitě se tam musel jmenovat, s těmi puntíky mu přece rodiče nemohli dát jiné jméno. A jak jsem se jednou upnul, bez jakýchkoli podkladů, samozřejmě, na myšlenku, že je můj nejlepší kamarád, už jsem se jí držel jako klíště. "A odkud jsi? Já jsme s rodinou žil kus odsud, ale pak jsme vyrazili na lov a někam se mi ztratili. Byli jsme v lese a najednou byli fuč a já se ocitl úplně sám. Ale líbí se mi tu. Už tu asi zůstanu. A co ty, zůstaneš tu, viď? Já to věděl, taky se ti tu moc líbí. je to tu úžasné. Akorát bacha na takového hnědého vlka, co si říká Kyle, ten žere vlky, i když tvrdí, že ne." A už mi jela tlama na plné obrátky, bylo mi fuk, že jsme toho vlka sotva poznal a že jsem neznal ani jeho pravé jméno. bylo mi fuk, že ho to, co vykládám, třeba vůbec nezajímá.

---> Zauberwald

Už jsem z těch stromů okolo začínal být značně zoufalý a ke všemu ani tady nebylo moc světla. Jako bonus k tomu bylo dusno a horko a padnutí, takže jsem brzy musel zpomalit a funěl jsem při tom jako kaštanově hnědá, maličká, parní lokomotiva. Přesto jsem ve snaze dostat se co nejdál od toho strašidelného lesa pokračoval rychlým tempem. Na hlavě se mi od předchozího nárazu do stromu tvořila pěkná boule. Takhle jsem si tedy to úžasné dobrodružství nepředstavoval. A když se mi o pár chvil později podařilo zakopnout o šlahoun ostružiníku a jako bonus se do něj ještě zamotat, měl jsem toho už tak akorát dost. Ne že bych se snažil vymotat se z něj ven a osvobodit se, plácl jsem sebou na zem, zůstal ležet a navzdory vší logice, přestože mi to ještě před chvílí připadalo neužitečné, jsme hlasitě a plačtivě zavolal onu spásnou větu, nebo přesněji ono spásné slovo, které použije každý důstojný dospělý, když už je naprosto zoufalý a neví, co dělat. "Mámííí!"

---> Pityas (Přes Kvetoucí louku)

Kyle už někam zmizel, zřejmě hledat tu svoji vlčici, To mi vůbec, ale vůbec nevadilo, stejně jsem se nezbavil navzdory jeho přesvědčování podezření, že mě chce sežrat. brr, skončit jako něčí večeře? Ne, díky. Možná že bych si z něj měl vzít příklad a vydat se zas hledat své sourozence, ale já už po jejich společnosti nějak netoužil. Být takhle na vlastní tlapku mělo také své kouzlo a já si to začal náramně užívat. Nikdo po mě nic nechtěl, nikdo mě nenapomínal, ať se chovám dospěle, nikdo mě pořád nehlídal. Ach, sladká svobodo, stanu se vlkem objevitelem.
Ale zase... tenhle les vypadal opravdu strašidelně. nechtěl jsme tu být sám. Brečet a volat 'Mamí' mi přišlo poněkud bezúčelné, jenže jsem zároveň nevěděl, co mám dělat. Čím hlouběji jsem byl, tím víc jsem začal nabývat dojmu, že mi každou chvíli přistane na hřbetě nějaká obluda. V každém stínu se skrývala monstra a já zrychloval a zrychloval, až už jsem skoro běžel. Jenže jsem samozřejmě koukal po příšerách a ne na cestu. Napral jsem to v plné rychlosti do stromu a kecl sebou na zadek. A jak jsem tam tak seděl a před očima se mi míhaly hvězdičky, nenapadlo mě nic lepšího, než zařvat pořádně hlasitě a vyděšeně: "Uáááá!" A pak jsem se otočil a pelášil pryč. Jenže les ani zdaleka nekončil a mě se pořádně točila hlava. měl jsem co dělat, abych nezakopával na každém kroku. Přesto se mi povedlo dostat až na místo, kde les řídl. Nebo, abych byl přesnější, přecházel v jiný les.

---> Common forest

Zvědavě jsem ho pozoroval. Takže žádná kořist? proto se vrátil tak rychle. "No, tak to jsem rád, že lovit umím. tedy... většinou." Vzhlédl jsem k němu, když mě oslovil jménem. "Ano?" Chtěl jít dál. Líbilo se mi tu, ale klidně bych se šel podívat i jinam. Důkladně to tu prozkoumat. Tohle místo bylo skvělé, ostatní budou určitě ještě lepší. "Fajn. proč ne?" Ten vlk byl tou zrzavou vlčicí podle všeho úplně posedlý. Že by byli partneři? Ptát jsem se nehodlal, byla to poměrně osobní otázka. Ještě před chvílí vypadal, že mě chce sežrat, i když tvrdil že ne. Bude lepší neprovokovat, mohl by si to rozmyslet.
Zvedl jsem se a následoval ho jako poslušně vycvičený pejsek. Zaslechl jsem, jak cosi brblá. Jo, rozhodně jí byl úplně, ale úplně posedlý. "Doufám, že alespoň stojí za to." Zamumlal jsem. ne že bych věděl, co to "to" má být, jen mi to připadalo jako příhodná věc, kterou bych měl říct. Sledoval jsem ho se zvláštním pohledem. "Hele, není ti něco? vypadáš, jako kdyby ti umřela babička."
Sklopil jsem uši a zamračil se, když mě vzápětí jeho ohon přetáhl po čenichu. "Hele!, Vždyť jsem toho zas moc neřek! jestli chceš, ať jsem zticha, stačí říct."" Zaprotestoval jsem a pak dohopkal na místo vedle něj a hlavně z dosahu jeho ocasu.

---> Zauberwald (přes Kvetoucí louku)

Přestal jsme couvat a zůstal na něj hledět s maličko hloupým výrazem. "Takže... mě nechceš sežrat?" Zeptal jsem se pomalu. Ano, právě to řekl. A zněl i docela věrohodně, jeho překvapení nebylo hrané, když jsem se zeptal, určitě to tedy nebyla jen léčka, aby mě opět přilákal blíž. "Dobře, já jen že jsi se tvářil tak... hladově. A koukal jsi přímo na mě. " Jeho slovo mi na ujištění stačilo. "Noo, tak dobře. počkám tady." odpověděl jsem vesele, srovnal tlapky a pohodlně se usadil. A pak jsem čekal.
Samozřejmě mi bylo fuk, že tu nejspíš budu trčet dost dlouho. Řekl jsem, že počkám a tak počkám. Koukal jsem za Kylem, ale ten mi po chvíli zmizel z dohledu, takže jsem se prostě jen tak rozhlížel okolo a přemýšlel o nesmyslech. Blížící se kroky se ozvaly dřív, než bych si myslel. Wau, musel být vážně dobrý lovec, když tak rychle stačil něco nejen najít, ale i chytit.

"Škoda. někde se mi tu ztratili a já netuším kde." No co se dalo dělat. Počítal jsem s tím, vlastně jsem se zeptal spíš aby řeč nestála a protože se zeptal on. Usmál jsem se na něj a vděčně přikývl. "To bych byl rád! taky ti dám vědět, kdybych narazil na tu vlčici." Jak, to jsem netušil, bylo to tu hrozně veliké a nejspíš bych ho stejně nenašel, ale když to dokáže on, dokázal bych to přece taky.
Vítězoslavně jsem se usmál, když přiznal, že o svém jméně lhal. Já to věděl! Nemůže, prostě nemůže se jmenovat tak dlouze. jenže teď jsem se zas cítil špatně já, protože jsem mu své pravé jméno také neprozradil. byl čas to napravit. "Aha, Kyle, to si alespoň zapamatuju, těší mě Kyle." Co znamenal poločlen smečky, to mi zůstalo dodnes utajeno, ale řekl to příliš jistě, než abych se mohl zeptat, no ne? Jak by to vypadalo, kdybych se zeptal na něco, co všichni znají! To by bylo hloupé.
Zašklebil jsem se, když mě oslovil tím smyšleným jménem a ani neměl problém říct ho správně. Jak? jak si to mohl zapamatovat? "Hele, víš co? To zní vážně hrozně, můžeš mi říkat Deimos, jestli chceš, nebo to klidně nějak zkrať." Tak, problém vyřešen. na jeho otázku jsem mohl jen zavrtět hlavou. Jo, nějaké masíčo by se hodilo, taky už mi začínalo trošku kručet v žaludku, vždyť jsem se, já trouba, ztratil uprostřed lovu. taky to mohlo počkat, až něco najdeme a já budu najezený. S plným žaludkem se bloudí rozhodně lépe. "Ee... ne, nemám." Opatrně a pomaličku jsem od něj začal couvat, když jsem si všiml, jak slintá. Koukal přitom na ně. No vážně! Jako by to něco, co by slupl, mohlo být roztomilé, šedohnědé a jmenovat se Deimos. "No, já už radši... půjdu... byl to fajn pokec, ale... nerad bych skončil jako něčí večeře..." vysoukal jsem ze sebe mezi urputnou snahou se nějak nenápadně dostat od toho kanibala co nejdál. Velmi nápadnou snahou se nenápadně vypařit.

Naklonil jsem hlavu na stranu a zaujatě poslouchal jeho slova. Souhlasil, že jsou hory úžasné, to mě potěšilo. fakt, že se předtím musel dlouho rozmýšlet mi už tak nějak unikl, podstatná byla jen samotná odpověď. Napodobil jsem jeho úsměv. "Ee... rezavou? ne, nikdo takový. jsi první, na koho jsem tu narazil. A co ty? Neviděl jsi někde moje sourozence? Sestra je taková šedá s pár hnědými flíčky a brácha tmavě hnědý, někde jsem je tu ztratil.
Vlastně se mi je ani nechtělo najít, tohle bylo poprvé, co jsem byl kdy úplně, ale absolutně sám. Tedy sám... byl tu tenhle vlk... sám, jako bez kohokoli známého. Když mě oslovil vlčku, usmál jsem se ještě víc a zavrtěl ocasem. To slovo se mi líbilo, i když jiný by ho mohl vzít jako urážku. Já koncept urážky nikdy tak docela nepobral. Proč by někdo úmyslně jinému říkal něco, co by mu mohlo ublížit? A jako mohla vůbec slova ubližovat? Vždyť nebyla nic, jen prostředek pro komunikaci s ostatními. Sdělit si, kde je žrádlo a takové věci.
Když vyslovil své "jméno" vykulil jsme oči. "Ó-Velká-Výsost-Nejhezčí... Ten... Na světě..." Pokusil jsem se po něm neúspěšně zopakovat, pak jsem zavrtěl hlavou. "Jestli ti takhle vážně říkají, tak já jsem Obávaný-vládce-Pekel-a-Strážce-brány-do-podsvětí." Zašklebil jsem se. Musel si ze mě dělat legraci, takhle ho určitě nikdo nenazýval. Mimo to ani nebyl zas tak krásný, pokud jsem mohl soudit. Krásné byly vlčice, ne vlci. "Ale pokud na tom oslovení trváš, Budu to zkracovat jen na Ó, stejně už jsem zapomněl, jak to bylo. Nějaké normální jméno nemáš?"

//Jasně, není problém

S úžasem v očích jsem si prohlížel obrovské skály. Jaké by to bylo, vyšplhat až nahoru a pak se dívat dolů? Jaké by to bylo mít křídla a svobodně plachtit po obloze? Líbilo by se mi mít křídla. Byl bych tak sice sám, jen s ptáky, ale to by mi nevadilo. Stoupal jsem terénem a mířil dál do samotného srdce hor. bylo tu nádherně. Šplhal jsem výš po strmých cestičkách se zrádným štěrkem, přelézal po skalních římsách a dál. kam mohla ta cesta vést, to nikdo nevěděl. Ani já a nejlepší bylo, že mě to ani nezajímalo.
jak jsem se dostával stále blíž k obloze, zjistil jsem, že se mi obtížněji dýchá. ne obtížněji, ale zadýchával jsem se čím dál víc, takže jsem musel svůj nadšený postup zpomalit, to mé nadšení trošku ochladilo. Vlk jako já, s duší vlčete, chce být všude hned, nejlépe včera. Samozřejmě, že jsem byl tak zahleděný do krajiny, že přítomnosti druhého vlka jsem si ani nevšiml a byl bych ho úplně přehlédl, kdyby do mě nenarazil. Vzhledem k nečekanosti té situace se mi náraz nepodařilo ustát, bylo jen štěstí, že pěšinka, kde jsme se nacházeli, byla dost široká a já neskončil kdesi dole v údolí.
Posadil jsem se na zadek a podíval se na něj. "Jo, to je v pohodě. Že jsou ty hory úžasné? Že jo? Já taky vůbec nekoukal na cestu" Zazubil jsem se na něj. Přesně tak, ani v nejmenším mi nevadilo, že do mě vrazil.

---> Most (Přes Temný les - vynechán kvůli akci)

Dostal jsem se poměrně rychle až k horám a tady konečně zpomalil do chůze. také už jsem z toho dlouhého běhu slušně funěl. Moje tělo nebylo zvyklé na podobné sportovní vypětí.
Hory. nemělo už smysl snažit se najít svou rodinu. Příliš jsem se vzdálil, už byli nenávratně ztracení. Zvědavě jsem se rozhlížel a prohlížel si obrovské skalní masivy, čnící až do nebe. Tohle místo bylo lepší, než předchozí les, líbilo se mi tu. Tak to tu pořádně prozkoumám. Rozhodl jsem se během okamžiku a odhodlaně vyrazil směrem na sever. Koho zajímala nějaká ztracená rodina? Tady bylo pořádné dobrodružství přímo na dosah tlapky. Zajímalo mě, jestli jsou hory opravdu tak zrádné a nebezpečné, jak se o nich říkalo.

---> Les u mostu

Dostal jsem se až k mostu, který vedl do neznáma. nepamatoval jsem si sice, že bych přes něj cestou sem přecházel, ale lákal mě, takže jsem položil tlapky na první ztrouchnivěle vypadající prkna a když vydržela, sebevědomě jsem se po nich rozběhl na druhou stranu. Bylo vzrušující běžet takhle vysoko, když mě od pádu do hlubin držela jen nejistá dřevěná opora.
Pak most najednou končil a za ním se rozkládal další les. Tenhle byl o poznání strašidelnější, než ten předchozí, proto jsem se chtěl dostat co nejrychleji na druhou stranu. I když se ke mě donesly pachy několika vlků, nehodlal jsem zjišťovat, co jsou zač. nelíbilo se mi tu. Za lesem se už rozkládal pás hor.

---> Pityas (přes Temný les - nechci se tam plést kvůli akci)

Další les. Copak tu nic jiného nebylo? Louku jsem mezi stromy zahlédl jen na okamžik, než mi opět zmizela z dohledu. Ale koho zajímal les nebo louka? Podstatně horší bylo, že se poblíž nikdo nevyskytoval. No fakt, ani noha! I když jsem si to odmítal přiznat, teď jsem musel připustit, že jsme se opravdu a úplně ztratil. Nikde tu nebyl žádný z mých sourozenců, dokonce ani okolí mi nebylo povědomé. Ovšem jak se to mohlo stát, to mi zůstávalo záhadou. Zastavil jsem. "Tak jo, lese, tohle už vůbec není legrační. Já chci domů! Kudy se dostanu domů?" Les neodpověděl. Vždyť ani nemohl odpovědět, neměl tlamu. Mohl jen tiše ševelit a já mu mohl naslouchat třeba sto let a stejně bych nepochopil, co se mi snaží říct. Možná byl k problémům svých obyvatel naprosto lhostejný. "No tak fajn, když jsi takový, tak já si cestu najdu sám." Zamumlal jsem uraženě a opět vyrazil. Aniž bych to věděl, každým krokem jsem se víc a víc vzdaloval od směru, kterým jsem přišel. Brzy se tak přede mnou rozestřel pohled na další neznámou scenérii. Dlouhý visutý most a propast do neznáma.

---> Most

---> Ovocný lesík

les konečně skončil a já se dostal na něco, co byla pravděpodobně louka. problém ale byl, že jsem ji taky vůbec nepoznával a už jsem si musel přiznat, že jsem se ztratil. Ale co, však on už mě někdo najde. Tohle přece není nic, s čím bych si musel dělat starosti, nemám pravdu? A tak jsem prostě pokračoval v chůzi dál. Co v chůzi, se sněhem byla vždy legrace a jen tak jím chodit, na tom nebylo nic zajímavého. Brzy jsem začal vesele poskakovat a i chytat padající vločky do tlamy. Každý, kdo by mě teď viděl, by hned pochopil, že nějaké hledání sourozenců je to poslední, co mě právě zajímá.

Pokračoval jsem v chůzi lesíkem a dál volal jména svých sourozenců, i když jsem už začínal tušit, že je tady nenajdu. No nic, prostě se vrátím domů bez nich, stejně mě lov zas tak nebavil. Brzy jsem zavřel tlamu, ale šel jsem dál. Hledat je sice už nebudu, ovšem pořád se odsud musím nějak dostat a posadit se a čekat, jestli se náhodou samovolně neteleportuju, to nebyl efektivní způsob přepravy. už jsme ho párkrát zkoušel.
I přestože tu byl všude sníh, který chůzi dost ztěžoval, brzy jsme přidal do kroku a pak se nakonec i, s jazykem vyplazeným a vlajícím za mnou, rozběhl. Les zanedlouho končil a za ním následovala louka.

---> Luka