Příspěvky uživatele

< návrat zpět

• (237) •

Pozorovala jsem, jak se naši malí vlci, tedy malé vlčice, abych byla přesnější, snaží postavit na tlapky a docela jim to šlo. Zpočátku to tedy vypadalo komicky, to ano, ale holky se snažily a bylo to neskutečně kouzelné, pozorovat je, jak cvičí a posilují svaly. A také jsem je nezapomněla povzbuzovat: "Výborně! To je ono, správně, jen se do toho opři," a tak všelijak. Bylo legrační, jak se pokoušely chytit si ocásek, nebo tlapku či přelézt jedna přes druhou.
Naxin se tedy zamyslel nad jménem pro naší druhou malou vlčici. Poslouchala jsem jeho argumenty a upřímně, mi bylo jedno, jestli bude X nebo ne ve jméně, hlavně, aby bylo jméno hezké. Usmála jsem se na něj a přikývla. "Je to úplně na tobě, Podzimku. A nikdo ti to právo upírat nebude." Zamávala jsem ocasem a podíval se na ty naše dvě kuličky. "To zvládneme a bude to určitě legrace." Co by se mohlo stát?
"Noemi je mocinky krásné jméno. To jsi vybral úplně úžasně. Líbí se mi. Tak a máme to. Rayla a Noemi. Teď jste oficiálně pojmenované malé vlčice. To je parádní, že jo?" Měla jsem z toho radost a tak jsem obě holky pěkně olízla, nehledě na to, zda z toho spadly na zem nebo se udržely.
Pak jsem si s díky vzala jídlo od Naxina a dala se s chutí do jídla. "Báječné, fakt že jo."
Přitom jsem naslouchala co říkal o tom vlkovi, kterého potkal. "Hm, hodně vlků je bručounských, ale třeba by se dal taky napravit." A nebo taky nedal, že jo. Ale co na tom.

• (236) •

Užívala jsem si ty chvíle, i když se k mé povaze zdály někdy až příliš dlouhé a jako že se nic neděje, obzvláště, když holky zrovinka spaly. Ale ono se dělo pořád něco i když se to tak nemuselo zdát. Dívala jsem se na ně ráda a dlouze jsem si je prohlížela. Začínala jsem vnímat i ty nejjemnější rozdíly, které mi pomohly identifikovat je od sebe. Jeden se musel naučit vidět i jinak než očima. A já jsem měla všechen čas světa, jen abych tuto dovednost získala, jako každá správná milující matka.
Když byl vzhůru, povídala jsem jim všechno možné i nemožné, co mě zrovinka napadlo a také co jsem zažívala. A jednoho dne, ani jsem skoro nevnímala, že ten čas tak běží, jak jsem se hluboce ponořila do života matky, na mě začaly mžourat očima. Nejdříve jenom jedním a pak následovalo i druhé. "Ó, klouzci, vy máte očička úplně celé po tatínkovi! Tak nádherné. Raylo, koukej, tohle je náš domov. Naše jeskyňka." Usmíval jsem se na vlčice a máchala jsem ocasem tak mocně, že jsem snad i vítr v jeskyni rozhýbala. "Ale jak budeme říkat tobě?" Obrátila jsem se na druhou vlčí slečnu.
V tom okamžiku se vrátil Naxin. "Podzimku! Jsi zpátky!" Zase jsem zavrtěla ocasem a šla jsem přivítat svého partnera. "Mají očička po tobě, koukni se." Pochlubila jsem se. "Tady tahle je Rayla a tahle..." Usmála jsem se na něj, "by ráda dostala jméno od tebe." Olízla jsem Naxina.
"Myslím, že jsem v pořádku, je mi dobře a hlad mám. Mám hlad jako vlk!" Usmála jsem se a olízla se hladově. "Našel jsi nového kamaráda?" zeptala jsem se, když zmínil Ezru. Koukala jsem na holky, jak se snažili chodit a bylo to roztomiloučké. Taky jsem takhle chodila? Asi ano, avšak myslím, že mi to takhle legrační nepřišlo, tehdá.

• (235) •

Naxin se chopil vysvětlování s takovou trpělivostí, až jsem se musela nad tím rozplývat, samou něhou a pochopením, že to i on musel vidět. Možná v tom hrály trošičku roli i hormony, ale určitě část z toho bylo mé typické nadšení a radost ze života, kterou jsem překypovala natolik, že jsem ji mohla klidně vystřelovat do druhých, jako Amor své šípy lásky. A tak jsem horlivě a něžně kývala hlavinkou. Bedlivě naslouchala, co se mi snažil říci. Co jsem měla vědět, kdyby to věděli mí rodiče. Jenže ti to nevěděli a tak ani já o tom neměla hlubší vědomí. No a Naxin mi toto vědomí poskytl, za což jsem mu byla vděčná. "Jistě, že pamatuji, to jsme si vyjadřovali souhlas s partnerstvím," zavrtěla jsem ocasem. No tak nějak to bylo. "Bylo to hluboké." A trochu nezvyklé, ale co by jste od nezkušené vlčice čekali, že jo?
I když to bylo tak zvláštní a překvapivé. Tekutinu, no jo, něco takového jsem si vybavila. "Aha, to je velice zajímavé. Jak to, že toho tolik víš? Páni, myslím, že maminka s tatínkem o tom moc nevědí." Asi bych jim o tom měla říci! Tedy až je najdu. Kam mohli jít? Měla bych jim ukázat naše malé vlky! Jémine, ti budou nadšení! Zamávala jsem ocasem a usmívala se od ucha k uchu!
A po vysvětlování přišly i slova povzbuzení, které jsem možná nevnímala tak úplně a nebo prostě jsem se jen soustředila na porod, ale byla jsem za ně vděčná. To každopádně ano. Dala jsem to najevo tím, že jsem se o něj láskyplně otřela a dala mu polibek na čumák, když jsme byli v kroužku a prohlíželi si naše klouzky.
"Jsou nádherná! Už teď je miluji. Naši malí vlci budou dokonalí." A ano, měli bycho je pojmenovat. Přece nemohou být bez jmen. "Máš úplnou pravdu! Musíme jim dát parádní jména. Ó holky! To je super." Mě by potěšili úplně stejně ať by to byli kluci nebo kluk a holka. Byla jsem z těch drobků žlutých nadšená. "No jo, nějak je musíme rozlišit." Ale jak? Přece jedné neukousneme ocásek, to by bylo divné. Nene, musíme si je pořádně prohlédnout. Ony se určitě budou nějak odlišovat!
Koukala jsem na ně a nemohla od nich odtrhnout oči. Olizovala jsem je, otáčela, očichávala a sledovala jsem každý detail. "Co kdyby jedna byla třeba..." chvíli jsem přemýšlela, ale netušila jsem, co bych měla za jméno dát. "Rayla...?" Pohlédla jsem na Naxina a naklonila hlavu na stranu.
Pak řekl, že si musí odskočit. Zastříhala jsem oušky. "Dobře, počkáme na tebe s klouzky tady." Dala jsem mu pusinku na tvář a sledovala jak mizí. Vlčátka jsem si k sobě přitáhla blíž, aby byla v bezpečí.

• (234) •

Nastražila jsem ouška, když zmínil, že měl spíše halucinace. Cožpak i on je mohl mít? A nebyla to třeba moje chyba? "Halucinace, říkáš? A nemohla to být moje iluze, tedy pokud to opravdu mám." Těžko říci. nevěděla jsem jak bych k takové magii přišla. U Wua jsem si ji nekoupila, to bych si přeci pamatovala! Ha! Ale Segin zněl docela přesvědčivě. Možná měl tedy pravdu a ta magie se u mě mohla jen tak vyvinout přirozeně.
"Asi máš pravdu. Měla jsem štěstí, že jsme to přežili bez úhony," zachichotala jsem se. Jo, jen čtvrtý sourozenec se narodil mrtvý, ale to já nějak neakceptovala. To věděli akorát rodiče i když ti taky neměli moc páry o tom, že byl mrtvý. Brali ho jako pokaženého a já jeho odpudivý puch okamžitě vyloučila z rodinného kruhu. Pro mě neexistoval.
"To máš pravdu, jsi jediný blesk, kterého znám, ale i tak jsi nejmilejší." Musel být, no ne? pro mě byl hrdina a úžasný. A taky mě bral takovou jaká jsem byla. Ne jako hlupačku či pomatenou vlčici, že jo.
Sledovala jsem jeho počínání a nakonec si k němu lehla. Už to lehání bylo takové, no, nějak jsem neměla kam složit nohy, přišlo mi to, že přes břicho si je ani nemám kam dát. "Proč by měly přijít bolesti? A co, že budu? Rodit?" Pane jo, co za záhadné slovo to právě vypustil z tlamy? Zastříhala jsem oušky, zafuněla a pokusila se najít si pohodlnější polohu. No a pak opravdu přišlo jakési píchnutí v bříšku. Nechala jsem to být, ale bolest se za chvíli vrátila a znovu a znovu až z ní byly skoro křeče.
Zakňučela jsem, "Asi jsem toho snědla cestou až moc rozmanitého, nějak mě to v bříšku tlačí." Postěžovala jsem si. Bylo to dosti nepříjemné, a tak jsem se na pelíšku všelijak otáčela, div že jsem Naxina nepokopala. "Neměla jsem jíst ty houbičky, ale byly tak dobrý." Stěžovala jsem si dál. Bolesti ustávaly, aby se vzápětí zase vrátily ještě s větší intenzitou a v mnohem kratším intervalu, až mi přišlo, že už ani nepřestanou a pak ze mě něco začalo vylézat. Tedy já se to snažila vytlačit, protože jsem měla za to, že to je jediná cesta, jak se té bolesti zbavit!
Šlo to tedy mizerně a byla to vážně fuška, ale povedlo se mi vytlačit tu bolístku ven! Ha! Vyhrála jsem. Jenže to nebylo všechno, přišla ještě menší vlna a pak další a poslední a když jsem se podívala, co že mě to tak trápilo v bříšku, váleli se mi u ocásku dvě slizké houbičky! Chvíli jsem na to zírala, ale potom jsem instinktivně začala ty dva klouzky čistit jazykem.
"A hele, Podzimku, oni to nejsou klouzci, jsou to malí vlci!" Zavrtěla jsem ocasem, jakmile ty dvě houbičky byly suché a začaly pískat. Houby přeci nevydávají zvuky, že jo? Ačkoliv tyhle dvě houbičky byly pěkně žluťounké, fakticky jako klouzci.
Přisunula jsem si je čumákem k bříšku a oba klouzky jsem pořádně opusinkovala, to aby měli pořádnou masáž a pěkně jim chutnalo mlíčko. "Ahoj klouzci! Malí vlci. Já jsem vaše máma." Láskyplně jsem na ně dýchala teplý vzduch. "A tohle je váš tatínek." I když malí vlci ještě neviděli, a kdo ví, jak dobře slyšeli, nevadilo mi to a stejně jsem nás musela představit. No, řádné představení to bylo přeci správné do začátku, no ne?

• (233) •

Sněžné Tesáky >>>

Pevně jsem věřila tomu, že Naxin je pořád za mnou a nikde se neztratil. To by byl totiž malér, že jo. Ale on byl přeci jen kluk šikovný a nejspíš mě ztratit nechtěl, což bylo fakticky suprové, protože já ho také ztatit nechtěla. No co bych si bez něj počala, že jo? Začínalo to totiž být docela únavné, pořád někoho někde ztrácet. Ovšem, možná jsem za patičkami opravdu měla blesky a proto se mi vlci ztráceli tak hravě. Ovšem tenhle bleskovec měl větší šanci, že mě neztratí než třeba Tygřík nebo Víla. Měl pro to přeci genetické vlohy!
To víte, že mě jeho hlas potěšil a zahřál u srdéčka. "Naxine! Tady jsi. Zasekl ses? No jo, ani se ti nedivím, ten strom je prostě úchvatný, že jo? I když v něm není nora, myslím si, že by to bylo báječňoučké místo. Ale je v nížině, což by mohlo být nevýhodné, kdyby přišla další velká voda." V tom jsem už měla jasno. Úkryt musí být v horách! O tom žádná. otočila jsem se na Naxina: "Však taky že ano, ty jsi můj nejmilejší blesk," zahihňala jsem se. Protože on přeci byl za mnou a tudíž jsem za patami opravdu měla blesky. Tedy, alespoň jednoho bleska. Olízla jsem ho na tváři. Přikývla jsem na souhlas, přičemž jsem potvrdila i slovy: "Jdeme," a tak jsme oba vešli do jeskyňky. Naxin donesl nějakou kožešinu a tu teď mohl krásně využít. Na podlaze byl sice příjemný mech, po kterém se moc hezky chodilo, to jsem okusila hned, co jsem vplula do úkrytu. Ale kožešinový pelíšek se, zkrátka bude hodit.
"Jú, je to tady hezké, že jo? Líbí se ti tu?" Mě se ta jeskyně zalíbila hnedka a tak jsem musela zašvihat ocasem.
"Tady dáme pelíšek?" Zeptala jsem se Podzimka a nechala ho, aby vybral místo, kam kožešiny umístíme. Bude to náš domov.

Název úkrytu: Mezizoubky
Majitelé: Deinell a Naxin
Přístup mají: Potomci majitelů a návštěvy v doprovodu jednoho z majitelů.
Poloha: Sněžné Tesáky
Umístění na mapě:


Popis:
Mezizoubky je úkryt nacházející se na horském sedle mezi třemi vrcholky menších hor, jenž jsou součástí pásu Sněžných Tesáků. Místo je, relativně dobře chráněné vrcholky a nenachází se na hlavní stezce, po níž, pravděpodobně většina obyvatel hor chodí. Je zde výhled na Zubří pláň, pokud ale vylezete na jeden z vrcholů.
Samotná jeskyně se nachází na svahu právě zmíněného vrcholu, avšak z jeho vnitřní části, takže z ní výhled přímo na Zubří pláň není. Můžete vidět sedlo s údolíčkem ukryté před zraky z nížiny. Jeskyně je dostatečně prostorná, aby se do ní vešlo až pět vlků a je spíše oválného tvaru. Vstup do ní je mezi kamením, takže není na první pohled patrný. Po krátké chodbě se prostor otevírá a kromě jednoho sálu, zde nejsou žádné další komnaty.
Jeskyně je poměrně suchá. Krápníky zde nenajdete. Přesto, že je jeskyně suchá, podlahu tvoří jemný písek a mech, který se vyskytuje spíše v sušších a chladnějších oblastech. Díky krátké chodbě je v jeskyni příjemné přítmí a nikdy není za denního světla temná.

Pohled ze Zubří pláně


Interiér úkrytu


(Platí Deinell)

Schváleno

Mlžné pláně >>>

Na Mlžných pláních bylo, no jak jinak než-li, mlhavo. Musela jsem se soustředit. Dokonce jsem otevřela i tlamu, protože mi připadal každý krok neviditelnou mlhou jako, bych se brodila sněhem. "He? Připadám si tak moc těžká," postěžovala jsem si nahlas. "Tady se mi moc nelíbí, na takových místech, jako jsme teď tady, podzimku, tak se zjevují různé přízraky." Tedy jestli to byly přízraky. Jak jsem to mohla vědět, že jo. Možná jen bludy, možná skutečné přízraky a možná se mi jen zdálo něco. No a dělo se to i teď.
Zavrtěla jsem ocasem, "Jé, hele, to je můj bráška! Mosí, kde se tady bereš?" Vyhrkla jsem na, už docela hezkou iluzi mého bratra. Usmíval se na měl, jako vždycky. Milovala jsem ho. Ale proč se vždycky zjevoval při dešti nebo v mlze? Tak to jsem netušila. "Podzimku, to je Mosnoe, Mosnoe, to je Podzimek, můj přítelíček nejpřítelovatější. Je to naše rodina." Chtěla jsem si poskočit, ale, upřímně?, připadala jsem si, jako bych sežrala hromadu šutrů! Takže jsem je radostně přešlapovala z tlapky na tlapku. Pak jsem bratra chtěla olíznout, ale kdesi zmizel. V mlze, samozřejmě. "No, počkej, Mosí, kam jdeš?" Vydala jsem se za ním!
Bratra jsem už neviděla, nenašla ho, ale vyvedl mě z mlhy, že jo. Ocitla jsem se pod pohořím a rozhlédla se kolem sebe. Sice jsem neviděla Naxina, ale věřila jsem, že je těsně za mnou nebo možná se seznamovali s mým bratrem. Jasně, byl to jen výplod mé mysli, transformovaný v iluzi, ale já si tím jistá být nemohla.
Nicméně jsem se pustila do stoupání do hor. Silný mateřský instinkt, ačkoliv jsem netušila vůbec, co dělám, mě hnal kupředu. Cítila jsem potřebu najít urychleně nějaké místo, kde by byl bezpečný pelíšek. Potřebovala jsem najít si vhodné místo. Proč? Netušila jsem tak úplně, ale prostě hormony dělaly své.
Stoupala jsem a procházela nějakou roklinou a docela se mi líbila. Sice by to chtělo, aby byla plná květů, to by teprve byla parádička, ale takhle v zimě to ani nebylo možné. Vždyť květiny spaly.
Nebyla první, nicméně, něčím mě zaujala. Docela pěkně to tu vonělo, ačkoliv jsem neuměla přesně určit čím vlastně. Roklinkou jsem se vyšplhala i s tou tíhou nahoru a naskytl se mi ještě hezčí pohled na místo, které bylo skoro jako z krásného snu. Škoda jen, že byla zima.
Tak tohle bylo ono! Zavrtěla jsem ocasem a usmívala se očima: "Parádička, tohle bude náš domov, Podzimku!" Vyřkla jsem nadšeně, ať už stál za mými zády či se ještě škrábal roklí, cítila jsem, že tohle místo je to pravé. Pro tento čas. A hledat dál a prodírat se horským pásem jsem tedy, vážně, neměla chuť. Už mě bolely tlapky. A tak jsem si začala procházet sedlo mezi vrcholky menších hor, které byly součástí Sněžných tesáků, ale jistě nepatřily mezi ty nejvyšší. Tohle místo bylo chráněné před pohledy ze zdola. A myslím, že i z vyšších vrcholů se sem nedalo dohlédnout, neboť i takto malé vrcholky byly dostatečným štítem.
Chodila jsem sem a tam, dokud jsem nenarazila na jeskyňku v jednom z vrcholků, mezi nimiž jsem, se pohybovala a procházela si okolí.

>>> Mezizoubky

Modrák (přes Kvetoucí a Začarovaný les) >>>

Cítila jsem, no nutkání, kterému jsem až tak dobře nerozuměla, ale něco mě pohánělo vpřed. "Podzimku? Nepřipadáš si nějak těžší?" Zeptala jsem se svého milovaného přítele. Byl to přítel, že jo? Bylo to všechno všecičko tak rychle, že jsem se v tom dokonale ztrácela. Ale jedno bylo pro mne jisté. Připadala jsem si těžší. ne tak lehoučká, jako vždycky i když, asi jsem nebyla nějaký cvalík. Jenže to teď bylo, jiné?
"Je to zvláštní pocit." Zastříhala jsem oušky a vyrazila jsem do lesa. Stromy Začarovaného lesa byly krásné i teď. To bylo na tomhle lese moc pěkné. Byl to takový hezoučký les. Krásné místečko. Klidně bych si našla pelíšek tady. Avšak předchozí nedávná zkušenost s potopou mě hnala někam do hor. Měla jsem před sebou dilema. Co bych měla dělat?
"Musíme něco ulovit. To bychom měli, že ano, Podzimku? Jídlo je důležité. A já mám hlad." To byla další změna. Měla jsem hlad a navíc podivné chutě. Cestou jsem dokonce ukousla i suchou trávu z loňského léta a začala přežvykovat její duté stéblo. Zvláštní. Ale uklidňovalo mě to. A nebyla to jediná věc, kterou jsem ochutnala. Také jsem narazila na hříbek a s chutí jej snědla. Ať už to bylo co to bylo. Byl docela hutný, což bylo zajímavé a chrupkavou měl nožičku. "Hm, dobrý, chceš taky ochutnat?" Zeptala jsem se svého společníka a zakousla se do dalšího z hříbků. Tady, jako by ty hříbky byly chráněny. Vyrostly po povodni jako houby po dešti, že? Ne nadarmo se tomu tak říkalo. A vůbec, tenhle les byl plný překvapení.
Ovšem brzy na to jsem les opustila a ohlížela jsem se stále za sebe, abych Naxina neztratila z dohledu. Mlžné pláně už volaly. A mě se nelíbila představa, že ho někde ztratím. "Drž se hezky při mě, ano? Nechci tě ztratit, Podzimku." Starostlivě jsem do něj drcla, než jsem vkročila na pláně, které nás měly zahalit mlhou.

>>> Sněžné Tesáky

Kvetoucí louka >>>

"Neboj se, Podzimku, já jim ukážu, že se nemusejí morousit," mrkla jsem na něj spiklenecky. Ještě je uňuchňám až se vzdají všeho toho bručounství a bude. Zastříhala jsem oušky, usmála se do široka. "To je báječňoučké, už se na tvou maminku těším. Bude mě mít ráda? Budu se jí líbit?" Ale záleželo na tom? Mohla by nelibost Naxinovy rodiny pošramotit náš vztah? I kdyby ano, nepřipouštěla jsem si to, co nebylo aktuální, že jo.
A tak jsme došli k Modráku: "Koukni, Podzimku, tohle je místo, kde jsem se narodila. Tady jsem trávila dny, kdy jsem svět vnímala jen nosánkem a učila se chodit. Je to tak překrásný a magický strom. Nevím sice v čem je tak výjimečný, ale je úžasný. Můj ochránce. Poskytovatel přístřeší a mé hřiště." Zasmála jsem se. Pokochala se a strom si obešla kolem dokola. Zvědavě jsem pokukovala po Naxinovi, co na to poví.
Nechtěla jsem se zdržovat příliš dlouho, ačkoliv návštěva mého rodiště byla pro mne velice povzbudivá. Bylo to krásné místo a moc se mi líbilo. Byla jsem zde spokojená, ačkoliv jsme nikdy neměli noru v tom čase, kdy jsme byli velice malí vlci, co se sotva snažili postavit na své tlapičky. "Tak nádherné místo, a tak úžasný strom, že ano?" Jasně, příliš bezpečné to pro vlčata nebylo, ale přežili jsme, tedy, já ano, nutno podotknout, že jsem pořád měla zmatek v tom, zda mí sourozenci jsou či ne živí a kdy vlastně zemřeli? Tolik otázek a kdo mi na ně odpoví? Byla tady však ještě také Scallia. Má sestra z Noramu. Inu, nepokrevní, ale co na tom záleželo? A měla jsem získat další rodinu, vlastně jsem se těšila. Možná jednou bude moje rodinka opravdu veliká. Při té představě jsem instinktivně nebo spíše emocionálně, zavrtěla ocasem. Spokojeně vydechla.
Připadala jsem si o něco těžší, ale nebránilo mi to zatím v ničem. "Měli bychom si pospíšit, Podzimku. Musíme najít náš vysněný úkryt. Co bys řekl na místečko v průsmyku? Nebo nad jezerem, ale to by muselo být výš. Já bych zase tak vysoko jako jsou ty zasněžené vrcholky nešla. Nebo ano? Tam asi bude mocinky zima." Začala jsem pociťovat takové ty mateřské potřeby všechno dobře připravit.

>>> Mlžné pláně (přes Kvetoucí a Začarovaný les)

Oáza přes Poušť >>>

Zavrtěla jsem ocasem a široce se na Naxina usmála. "A s tebou." Ano, byla mnohem raději s někým. Byla jsem tak sociální vlčice, že bylo vůbec divné, že jsem v nějaké smečce neskončila už dávno. No jo, jenomže já o smečkách vlastně do nedávna ani moc nevěděla. To až Tygřík mi o nich říkal. Do té doby jsem neměla, asi ani tušení, že něco jako společenství vlků existuje.
"Jestli je to větší rodina, tak to se už nemůžu dočkat. Mám ráda rodinu." Jo, škoda jen že ta moje se někam ztratila. "Taky doufám, že mě tam budou mít rádi. Dobrá čarodějka se jim určitě bude hodit." No, jasně, že skvělý nebo dokonce excelentní magičár jsem tedy nebyla, ale co na tom sešlo. Stejně jsem se pořád viděla, jako ta učednice mistra Gwynna. škoda, že se taky ztratil. Asi bych se na to ztrácení vlků měla nějak více zaměřit. Nemůžu přeci ztrácet vlky neustále. To už by si toho taky mohl někdo všimnout. A co by si potom pomysleli? Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. "Tebe už Podzimku, neztratím. Přísahám!" Ale byl to dobrý nápad skládat takovou neuváženou přísahu? Cožpak jsem ztrácení vlků kolem sebe mohla nějak ovlivnit?
Zamrkala jsem a můj úsměv se ještě rozšířil. Nebo, mračila jsem se vůbec někdy? Jo, mračila. Pokud šlo o boj, to jsem se mračit uměla dobře a hezky. Ale jinak? "To je tak hezounké, slyšet od tebe tak krásná slova. Ještě mi nikdo taková neřekl. Až ty." A jestli jo, tak jsem si tedy nevzpomínala.

>>> Modrák

Palmová pláž přes Poušť >>>

"Dej jim čas, oni si musí jen zvyknout," snažila jsem se ho povzbudit. Nechtěla jsem, aby si myslel, že je jeho rodina špatná. Jen, pokud ho nechtějí přijmout takového jaký je, tak to je jejich problém a ne jeho. "Hm, chápu, ale nemusíš jim to říkat. Prostě se k nim chovej tak, jako bys chtěl, aby se chovali k tobě. I když to je těžké." Jo, kolikrát bylo těžké nerozzlobit se na vlka, co na vás vrčel a cenil tesáky. Ne vždycky to vyšlo, ale to mi nebránilo říkat, jak by to být mělo i když ani mě to někdy nevyšlo. "Život není lehký a proto také není nudný, Podzimku. Vsadím se, že kdyby nebyl plný dobrodružství, cítil by ses brzy špatně." Mrkla jsem na něj.
Se širokým úsměvem na čumáčku a zářícíma očima, jsem přikývla: "Přesně tak. Nezáleží na tom, dokud jsou všichni šťastní. Jednou jsem potkala vlka, co ztrácel paměť, nepamatoval si ani odkud přišel, ale když jsme byli spolu, cítili jsme se spokojení. Byl jako můj strejda," jo, zavzpomínala jsem, na Excelsiora. Kde se asi potuluje teď?
Ano, jeho přezdívka byla krásná a já si ji hnedka oblíbila. I když Princezna taky nebyla špatná, že jo, ale já si stejně nepřipadala jako princeznička. Byla jsem přeci čarodějka! A ne princezna. Zavrtěla jsem ocasem a nechala ho, aby si se mnou dělal, co jen chtěl. Nikdy dříve jsem nic takového nezažila, nepocítila a po pravdě, ani jsem to neuměla hnedka popsat a zpracovat. Ale jak bylo zmíněno, bylo to plné všelijakých pocitů. Jestli tohle plácnutí tlapkou bylo stvrzením spojení, pak jsme si tedy plácli.

Bílá noc. Pocítila jsem drknutí Naxina a ihned jsem mu oplatila láskyplným olíznutím. "Podívej, všechno kolem je stříbrné, nebo se mi to zdá?" Jistě, byli jsme na poušti, ale měsíc svítil, jako kdyby chtěl slunci ukázat, že i on má tu moc. A od tlam nám šla pára. "Noc na poušti, ideální čas pro přesun." Zavrtěla jsem ocasem, otřela se o hnědého vlka, který teď voněl jako on i já dohromady a vyrazili jsme.
Před námi se brzy rozprostřela oáza. Jezero se třpytilo v měsíčním světle. "To je nádhera, je to mocinky krásné místo!"

>>> Květoucí přes Poušť

Duny přes Poušť >>>

Rozuměla jsem mu a tak jsem horlivě přikyvovala: "Jo, jo, přesně tak. Je to tvá rodina a měla by tě podporovat. Správně?" Jistě, že měla a když potřeboval změnit vzhled, tak by to měli chápat. To já jsem oproti tomu vzhled měnit nepotřebovala, protože jsem byla spokojená taková, jaká jsem byla. Že jsem měla kratší ocásek než běžní vlci? No tak ať. Že jsem byla trochu hloupější? Možná ano, možná jsem ale byla jen příliš otevřená. A přebujele nadšená. Tak co? Měla jsem se cítit mizerně jen proto, že jsem měla radost ze života? Kdepák! Byla jsem přeci léčivka pro bručouny, no ne?
"Hele, víš ty co? To se usadí, až si zvyknou, že jsi takový, no. Až jim to dojde, tak tě budou mít rádi." Jakože, jistě, že jsem to nemohla vědět s jistotou, ale mohla jsem si to myslet a mohla jsem se tím snažit Naxina povzbudit.
Naslouchala jsem jeho lichotkám, ale i důvodům, proč si chtěl kožíšek změnit. "No, žlutý sníh, zcela určitě není dobrý, to je fakt, ale ne každá žllutá je ošklivá. A co ty víš, třeba tvoje děti nebudou takové, jako ty. To nikdy nevíš. A i kdyby? Budou to tví malí vlci a ty je budeš milovat. Nezáleží na tom, jak budou vypadt, když budou spokojení, budeš i ty!" No, kdo by nemiloval své malé vlky, že jo. Zajímalo by mě, co máma s tátou. Kde jsou? Jak přečkali potopu? Myšlenky mi na krátko utekly k nim. Ale před vodou v úkrytu nebyli už pěkně dlouhou dobu. To jsem stihla zjistit, ještě před tím, než se náš úkryt zatopil.
Zavrtěla jsem ocasem, "Nemusíš se bát, já ti jen tak neuteču." Tedy pokud ho někde neztratím, jako se mi to občas stává. No, doufala jsem, že se to už nestane. Nebo mi osud do cesty dává vlky, co se ztrácejí? Byla jsem snad já černou dírou, která je pohltí a oni pak udělají puf a zmizí? He?
Dal mi přezdívku, a že to byla úplně famózní přezdívka. Mocinky se mi líbila a tak jsem vrtíc ocáskem k němu přiskočila a vlepila mu dalšího hubana. "Oh, to je krásná přezdívka! Mocinky se mi líbí, Podzimku! Maminka měli s tatínkem taky přezdívky!" Vypískla jsem radostně. "Mrazivka a Proužek." Pochlubila jsem se vesele. Ale naše přezdívky se mi líbily mnohem víc. Asi to bylo tím, že byly naše. "Jitřenka a Podzimek, to je úžasné!" No a abych to nezakecala jen chvalozpěvy na přezdívky, odpověděla jsem nakonec i na jeho otázku. "Jasně, že mám sourozence. I když... teď si nejsem tak úplně jistá, že žijí. Víš, proto jsem chtěla mluvit s někým, kdo rozumí té iluzionární magii. Ale myslím si, že mám bratra Mosnoeho a sestru Noemos." posledního bratra jsem ani nezmiňovala. já ho za bratra nikdy nepovažovala, protože shnil, když jsem ještě neměla oči. Prostě, i když mí rodiče věděli, že měli čtyři malé vlky, přičemž jeden byl pokažený, já toho pokaženýho nikdá nebrala jako bratra.
"Jé, hele, pláž!" Z dun jsme se dostali na, docela hezkou pláž. Možná, kdyby nebyla zima, působila by ještě lépe. A ty povodně jí také nepřidaly, ale to mi vůbec vrásky nedělalo. "Tak na konec světa? To zní báječně. Myslíš, že takový konec světa existuje?" No a jak jsem tak přemýšlela nad koncem světa, nad přezdívkami, "Hele, Podzimku, neměli bychom nějak, to... no když už máme tak suprový přezdívky a chceme jít spolu na konec světa... nějak, jako, no, víš, být svoji? A chtěl bys být můj a já abych byla tvoje?" Jakože, vůbec jsem neměla páru, jak to funguje, "měli bychom si to nějak říci, že jo? nebo jako, jak to dělá smečka." Smečka taky vznikne tak že se domluví, to mi dávalo smysl. Nebo v Noramu se taky skupina dá dohromady tak že si plácnou. "Plácneme si tlapkou?"

>>> Oáza přes Poušť

Jezero Smrti přes Poušť >>>

Zamrkala jsem: "Myslím si, že není až tak důležité, co si myslí tvůj bráška. Jako, jo, můžeš si jeho názor vyslechnout, ale když tobě se líbí tenhle kožíšek, tak je to důležité pro tebe i pro ostatní, ne? Cítíš se takhle dobře a na tom záleží. Proč by ses měl tvářit a cítit se tak, jak chce bratr?" Snažila jsem se ho povzbudit. Já taky nekecala do kožíšků svých sourozenců. No, jo, byli mrtví a já nevěděla, že jsou doopravdy mrtví i když jsem už o tom začínala přemýšlet. A jak se mi zjevovali, jejich kožíšky začínaly ztrácet to, co mívali jako děti, kdy jsem je viděla reálně živé a začínali dostávat prvků, které jsem si představovala já. Byli výplodem mých zkreslených vzpomínek a občas se tak zhmotňovali jako iluze, což jsem do nedávna vlastně nechápala. Až Segin mi trochu nakopl mysl a nastartoval otázky, které jsem chtěla zodpovědět. Jenže jsem ani netušila, že mamka a taťka jsou taky pryč. Kdo mi tedy měl doopravdy potvrdit, jestli mí sourozenci žijí nebo jsou jen výplodem mé fantazie?! "Zajímavé, ale nemusíš být takový, v čem se necítíš pohodlně. Já si třeba neumím představit, že bych byla najednou bílá. Ale já jsem se svým kožíškem spokojená." A taky, že jsem byla. Nechtěla jsem nic z toho měnit. A vlastně i kdybych byla střapatá nebo plešatá, asi by mi to bylo fuk? Kdo ví. Byla jsem zkrátka spokojená. "Víš, co si myslím? Že tahle změna je něco, co ti pomůže nastartovat nový začátek. Myslím si, že je docela logické, že se ve staré kůži necítíš dobře, protože když si nevzpomínáš pořádně, co se s tebou dělo, nedává ti to smysl a tvé tělo si a mysl si prostě žádá začít na novo." Zamávala jsem ocasem a a vlepila jsem jednu velkou pusu přímo na čumák toho podzimního vlka. Až to mlasklo. "Tak pojďme Podzimku, podíváme se na písek. A taky by mě zajímalo, jaká je obloha na poušti a potom, potom ti ukážu místo, kde jsem se narodila, když budeš chtít., chceš?" Tlama mi jela, že chudák, jestli vůbec stíhal mé myšlenkové pochody, které se rovnaly spíše závodům chrtů. Mé myšlenky byly jako ti chrti co se hnali závratnou rychlostí za zajíci. "A od žádných kořenů jsi neupustil. To se přece nedá. I když to zatlučeš, nezměníš to, co tebou proudí, že?" mrkla jsem na něj.
Brzy jsme se od jezera vzdálili a pod tlapkami jsme měli mokrý písek. Sice už na povrchu začal schnout, to ano, ale stačilo do něj zabořit tlapku, aby vlhkost zaťukala na polštářky.
A že se mu líbím, bylo pěkné slyšet. Líbila jsem se také Vilémkovi? Nebo Excelsiorovi? Hm, Excel byl ale takový strejda, že jo. Kde vůbec se toulal? Snad se neztratil. "Tak teď to, možná, uslyšíš častěji. Měl bys slyšet, že jsi hezký. To od brášky nebylo hezké, že ses mu nelíbil s novým kožíškem. Měl tě spíše podpořit, když jsi jeho bratr. To já své sourozence podporuji." Jasně, i když jen ve své mysli, protože nejsou, ale pořád máme skvělé vztahy. Nebo možná právě proto? Co já vím.
"Aha, tak to, asi, chápu. Prostě je tam hodně vlků a chodí sem a tam a tak tam není klid. To dává smysl, ano. Tak jo a kde by se ti líbilo? Co máš rád? Nebo se chceš podívat, projít se a rozhodnout se podle místa, které tě okouzlí?" Vrtěla jsem ocasem, zatímco jsem se snažila přemýšlet o úkrytu. "Ale musí to být výš než dole. Tam v lese se můj rodný úkryt zatopil. To bych nerada."
Zastavila jsem se na chvíli na písku. "Dneska je moc krásný večer, že jo?" Nebo už byla noc? Jestli ano, byla hezká. "Dívej na ty Duny, vypadají jako hory, ale takové ostřejší. Zkusíme je přelézt? Možná se i svezeme hihi."

>>> Palmová pláž

Byla jsem malá. Možná ne nejmenší, ale měla jsem jen 77 cm, což bylo docela menší, na poměry, jakých vlci obvykle na Mois Grisu dorůstali. Moje tlama se roztáhla do širokého úsměvu. Inu, kdo by nebyl potěšený, když jej někdo pochválí, že je pěkný, že ano? "Děkuji ti, Naxine, i ty jsi moc hezký. Vypadáš jako podzimní listí a to já mám ráda. Listí je moc hezké a dokáže mít tolik barev. A taky na podzim fouká vítr a je to docela pěkné roční období." Začátek podzimu býval moc krásný.
zavrtěla jsem ocasem a přikývla. "Ano, zvládneme. Uvidíš, za pár dní, až se ohlédneš zpátky uvidíš, jaký kus cesty jsme společně dokázali ujít." Věřila jsem tomu. Proč také ne. Sice jsem třeba nikdy nebyla ve Svatyni, ale pořád i když zřejmě pomaleji, jsem se stávala silnější a odolnější.
Pohlédla jsem do jeho zlatých očí a usmívala se. "Jsou jako slunce..." Ó, skutečně vypadaly jako dvě sluníčka, nebo dva drahé žluté kamínky - zlaté topazy. "Děkuji," Pohlédla jsem na nebe. "Už jsi byl v poušti?" Zeptala jsem se. Dnešní večer byl opravdu krásný a tak by i procházka v poušti mohla být stejně krásnou, napadlo mě. "Pojď, projdeme se po písku. Je to docela legrace." I když po té potopě asi nebude tak hebký a sypký mezi polštářky. Třeba by z něj šlo něco stavět. "Vážně? Nevadilo by jim to? Zní to, docela zajímavě. Můžeme o tom popřemýšlet. A ty nemáš domov ve smečce? Myslela jsem, že ano, když jeden má místo ve smečce, avšak nevadí mi, když najdeme hezké místo, které bude naše. Já mám úkryt v Temném lese, ale ten, zrovna při povodni moc neobstál jako vhodný a bezpečný úkryt." No a pak mluvil o partnerce. To jsem se na něj podívala překvapeně. Zamrkala jsem. "Ty bys mě chtěl jako partnerku?" Co vlastně jsem si pod tím měla představit. Byli mí rodiče partnery? Vlastně jsem to ani moc netušila.

>>> Duny přes Poušť

Nebyla jsem nijak velká a tak se silou to jistě u mě nemohlo být brilantní, ale mě to nikdy nevadilo. Když bylo třeba, používala jsem i sílu a bylo mi vážně fuk, že mě protivník mohl setřást jako myšku. Byla jsem odvážná. Ale rvát jsem se nepotřebovala. Takže když jsem se z problémů dokázala vykecat, bylo to vlastně super řešení, pro mě, že jo. "No, je fakt, že ty mi silný připadáš, to ano." Možná si připadal slabý, ale tyto pocity byly jiného charakteru, než skutečná fyzická síla nebo stavba těla. Mě přišel i docela hezký i když ano, měl na sobě mnoho velkých jizev. No a kdo ne. Já měla také jednu velkou na zadní tlapce, že jo. "Jako princeznu?" Zajímavé, proč si všichni mysleli, že bych mohla být princeznou? Ne, to jistě si to nemysleli. Ovšem, já si mohla myslet, že si to oni myslí. "Já jsem spíše na rychlost, ale když je někdo v nouzi, nebudu váhat mu pomoci." Zamávala jsem ocasem a odvážně vypjala hruď.
"Podívej, nevadí, že ti házejí klacky pod nohy. Já věřím, že to spolu zvládneme a potom budou koukat, hm?" Kdybych byla člověk, teď bych mu vzala hlavu do dlaní a koukla bych do jeho krásných očí. No, v téhle vlčí podobě to moc nešlo - vzít mu hlavu do dlaní, nicméně, šlo se mu hluboce zadívat do očí. Do těch zlatých očí.
Zavrtěla jsem ocasem a vesele rozzářeně se na něj dívala, když se začal rozvzpomínat na svůj svět. "Muselo to být velmi zajímavé. Vypadali jinak? Měli na sobě oblečení? Tahle šála je jen zbytek toho, co jsem v Noramu nosila. Ach, bylo to tak pohodlné. A moc pěkné." Zasnila jsem se na chvíli i já.
Přikývla jsem. "No, přesně tak! Samota je tak depresivní. Nemám ji ráda. To potom na tebe číhá kde co z jakéhokoliv koutu. Za každým stromem a tak. Všechno je až příliš hlasité, když jsi sám." Dovedla jsem si to živě představit. "A víš ty co? Pojďme odtud. Budeme spolu a tak nebudeme sami." Možná jsem úplně netušila jak to on myslí, ale bylo mi to jedno. Teď tu byl a já ani on jsme nemuseli být sami. "Myslím to tak, jak jsem řekla. Nemám ráda, když nejsem ve společnosti někoho. Nejsem samotářský vlk i když pravda, moje rodina jsou tuláci." Ale zaujalo mě, co říkal. "Ukázat mi Zlatou smečku? Proč ne. Nikdy jsem v žádné nebyla. No, vlastně jsem jednou doprovodila svého kamaráda do Daénu, ale tam jsem se nezdržela. Já, totiž nevím, jak to ve smečkách chodí. Nenarodila jsem se do žádné a slyšela jsem jen okrajově, že existují a že v nich vlci žijí společně." Ale asi by to bylo fajn, nemusela bych být sama, že jo. "A myslíš, že by vůbec chtěli tuláka?"
Pak něco o iluzích věděl. "To je dobré, to by mi třeba mohl poradit jak to zjistit a co s tím." Třeba by pomohl. A já zase pomůžu Naxinovi. "Najít domov, to zní moc hezky."