Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zasmála jsem se. "Jeho hudba je nakažlivá, to ano. Ale tak nádherný hlas jako on já nemám. I když je pravda, že naposledy jsem zpívala, když jsem byla menší." Kdo ví, jaký hlas jsem měla nyní? Třeba už by to znělo dospěláčtěji. "Ne, že bych se od něj učila zpívat, ale někdy nás strhl a zpívali jsme s ním oba. Já i mistr Gwyn." Zazubila jsem se na žíhaného vlka.
"Jdu svižně dál,
od soumraku po soumrak,
a v dáli vidím,
světla ohňů plát.
Tam město mé,
mě znovu přivítá,
ta putyka malá,
se mého srdce dotýká." zanotovala jsem. Neznělo to špatně. Jen tady nejspíš slova nedávala smysl. Tady nebyla města a hospody a úkoly za něž sis mohl vysloužit měšec zlaťáků. A nejspíš ti zde nikdo nešel přímo po krku. Tedy ne nějak vyloženě pořád.
Co se týkalo mých přátel, neznal je, což bylo škoda, ale nemohla jsem to ovlivnit. "To nevadí, pokud si to budou bohové přát, určitě je najdu." Ale to bych se nejdříve musela vydat pořádně prozkoumat ostrovy. Vždyť jsem je ani pořádně neznala. Netušila jsem ani, kde se nachází ta Nerova jeskyně.
Když řekl to rázné ne, sklopila jsem uši a zatvářila se nešťastně, ale to netrvalo dlouho. Zase jsem je napřímila se slovy: "A-aha. Ale i tak bych to ráda viděla." Tady přeci nebyl ve své smečce, nebo... nebo ano? "A kde vlastně tvá smečka sídlí? Je tady někde poblíž?" Možná proto to nechtěl ukázat, uvažovala jsem nad tím.

"Ano. Ne tak jako my, ale ano. Prostě to cítíš tak jakoby celým tělem." Zopakovala jsem mu to o řeči magie. Podívala jsem se mu do očí. Měl je takové oranžové. Možná trochu do červena, jako zralé meruňky, červené pomeranče, karneoly. "Tvoje magie je oheň?" Zeptala jsem se ho. Oči mého táty byly červenější a jeho magií byl oheň. Ovšem jestli byla tahle magie, tento element takový běžný, jsem nevěděla.
Gwyna ani ostatní neznal. "To je škoda," pronesla jsem z nádechem politování, že je nezná. Ale nevyčítala jsem mu to. Přeci jenom, já tady neznala tolik věcí, že jsem se nemohla divit a vyčítat neznalost druhým. "Gwyn, byl skvělý kouzelník a já věděla, že chci být jako on, proto jsem šla k němu do učení. A moje sestra Scallia zase věděla, že chce být klerikem." Opět jsem mu vylíčila zkušenosti z jiného světa, aniž bych měla jistotu, že v tomhle světě tomu tak není. "Moc jsem se toho nenaučila. I když něco ano. Třeba být ve střehu. Být připravená a nespoléhat jenom na magické síly, ale také na ty fyzické." Přežila jsem a vyrostla tam. Díky péči mého mistra Gwyna a jeho kamaráda barda Ingrida. "Ingrid je bardem. Má neskutečně nádherný hlas. A ty jeho písničky. Měl bys je někdy slyšet. Vždycky pohladí na duši." Jeho talent dostávat se do problému byl ale také kouzelný. Na to jsem ráda vzpomínala.
"Zeiran je skvělý znalec bylinek. Naučil mě pár z nich." Ano, díky němu jsem si také pomohla, když mě zranil lišák.
"Aerraw, ani tu neznáš? Bílá vlčice." Dlouho jsem ji neviděla.
Ke svému snu neřekl nic co bych si mohla představit, jenom to, že měl sen o kterém si není jistý, zda snem byl. Chápavě jsem přikývla. Patrně o tom mluvit nechtěl.
"A co ta tvá magie? Ukážeš mi ji?" Vybídla jsem ho a zavrtěla jsem ocasem.

Souhlasně jsem přikývla a v mém podání to bylo velmi razantní přikývnutí. "Jasně, že jo. Vítr je se mnou od malička. Říká mi kde se co pohybuje. Taky kde co roste zajímavého. Je to takový můj kamarád. Jen promluvit. Ale on nemluví jako já nebo ty. Neříká slova. Prostě jen začne třeba vát. Když je mi horko osvěží mě, když zima tak třeba ohřeje. No, to ne tak dobře. Ale prostě tak celkově." Na důkaz toho, že mě vítr skutečně poslouchá jsem kolem Setek'ha rozproudila vítr, tak že mu rozcuchal chlupy na hlavě mezi ušima, jako by ho tam někdo podrbal. Zazubila jsem se na něj. "Vidíš? Třeba takhle mě poslouchá."
No a pak jsem si poslechla já jeho výklad o smečkách. "Páni, to zní fakticky zajímavě. Ještě nikdy jsem se tady se smečkou nesetkala. Já, od tohohle stromu jsme šli přes louku, támhlety hory a do lesa bez světla. No a potom se objevil takový portál a já se objevila v nějaké jeskyni a tam byli nějací vlci a pak jsem se dala do učení ke Gwynovi. To je kouzelník, znáš ho?" Vychrlila jsem na něj stručně, co se mi stalo. No kdo ví, třeba to, že jsem přežila, bylo závislé od toho, že jsem byla přemístěna do jiného světa. Proč ne? "A třeba znáš Ingrida a Scallii a Zeirana, neznáš je?"
Zaujalo mě, že to také zná. "A co se takového přihodilo tobě?" Zeptala jsem se zvědavě.

No, jo, bráška číslo jedna prostě pro mě neexistoval, protože jediné, co si z něj mohu pamatovat je to, jak smrděl. Když konečně našim došlo, že se narodil mrtvý, ano skutečně jim to trvalo několik dní, uklidili ho. Takže znám jen bratra a sestru. "To je v pohodě." ubezpečovala jsem ho. "Se sestrou jsme se zkrátka moc dlouho neviděly. Oddělila se od nás, když jsme odešli od tohohle stromu." Jo, ztratila se právě na té louce plné květů a byla to první, ne vlastně druhá, oběť mé rodiny. Možná, že kdyby ji hledali, našli by ji a tak by se ji nic nestalo. Ted by byla živá a já bych neměla bludy o její existenci. Ale rodiče si nevybíráme a ti moji nevěděli, že by malé vlče, sotva se batolící, neměli nechat za sebou jen co zahřmí.
No a bratr? Tak u něj jsem ani netušila, že se v tom jezírku, doopravdy nakonec utopil, že si nehrál na hadí tělo přilnavé. Nero mě teleportoval nějak v té době, takže jak to s ním dopadlo jsem neměla vůbec, ale vůbec pražádné tušení. Jak bych mohla vědět, že je taký mrtvý, když jsem se ještě domů nedostala.
"To máš pravdu. Je to nádherný strom. A pořád čerstvý vítr. Vítr miluji. Říká mi spoustu věcí." Jen moje podvědomí mi někdy nalhává, že cítím i své mrtvé sourozence. Vítr ale ne.
Zavrtěla jsem hlavou: "Ne. Smečky? Co to vlastně je?" Netušila jsem. "Je to něco jako skupina učedníků? nějaký cech?" Jediné, co jsem tak poznala díky přesunu do jiného světa, bylo toto. "Já jsem vlastně učednice na čaroděje." Pak jsem ale pokrčila obočí: "Ne, vlastně... byla jsem... asi. Mám dojem, že se stalo něco, o čem nevím, jestli se stalo. Znáš to? Ten pocit, kdy je něco jako sen, ale vzápětí pochybuješ o realitě?" zeptala jsem se vlka a pohlédla mu do očí.

Kvetoucí louka >>>

Deinell bylo vlastně úplně jedno, co si vlk myslel, hlavně, že šel s ní a kamarádil se. To ji plně stačilo. Občas se na něj podívala a zazubila se na něj. Ale netrvalo dlouho a dorazili k modrému stromu. Už z dálky mohli oba dva vidět, že je strom skutečně velký. Jak to poznali? Že ho viděli už z daleka, ale než k němu skutečně dorazili, trvalo to mnohem déle, než předpokládali. I když v konečném důsledku to netrvalo tak dlouho. Zkrátka a jednoduše ten strom byl na kraji louky. Museli ji přejít, ale viděli ho už dlouho před tím.
"Tam kam jdeme, tam jsem se narodila. Já a dva mí sourozenci. Totiž asi tři, ale toho druhého si vůbec nepamatuji. Jen to, že smrděl." No jo, narodil se mrtvý a rodiče to nevěděli. Prostě začal hnít. Není divu, že tak smrděl a Deinell ho ani nebrala jako něco, co by mělo být její bratr. Leda tak zombie. Ale to by o nich musela něco vědět.
Konečně stanuli pod korunou mohutného modrolistého dubu.
"A jsme tu. Tak co na něj říkáš? Je fakticky velký, že jo?" Usmívala se na něj.

Tmavý vlk s žíháním ten úžasný strom neviděl. To mi vnuklo okamžitý nápad, že mu ho musím ukázat. "Ne? Opravdu ne? Tak to ti ho budu muset ukázat." Zavrtěla jsem ocáskem, jako malé vlče. Bylo mi to fuk, prostě jsem byla na vrtění ocáskem zcela přirozeně i když vlci obvykle normálně ocasem nevrtěli. Já ale ano. "Tak pojď, ti ho ukážu. Ani není tak daleko. Půjdeme tímhle směrem a uvidíš sám." Pobízela jsem ho.
"Vyrušil? Ale kdepák. Mě nikdo nevyrušuje." Usmála jsem se na něj od ucha k uchu. Skutečně mi nikdy nevadilo, když jsem někoho potkala. Snad... snad jenom v Noramu. Ale tam to bylo všechno jinak. Každý mohl být nepřítel. Jeden musel být opatrný. Tady? Tady nepřátelé snad neexistovali.
Vyrazila jsem kupředu a když jsem míjela žíhaného, který se představil, udělala jsem kolem něj kolečko se slovy: "A já jsem Deinell, těší mě tygříku."

>>> Modrák

Neřekl mi, jestli je tady s někým nebo sám. Ale nezáleželo na tom. Jeden nebo dva kamarádi, co na tom? Mě to vlastně až tak nezajímalo, jestli je tady s někým. Ale alespoň řekl, odkud přišel. "Ze severu? Tam jsem ještě nebyla." Zareagovala jsem na tu informaci. "Ale tady na téhle louce jsem už byla. Jednou, dvakrát, jo dvakrát. Přemýšlela jsem nahlas. Tedy s těmi počty. Byla jsem teď vděčná, že tohle místo bylo známé. Ne, jako ta louka na níž jsem se probudila po té, co skončil ten divný sen. Kousek odtud je jezero a támhle na východě je takový velký modrý strom. Je fakticky obrovský, takovýs neviděl." Začala jsem mu říkat, kde je to, co jsem znala. Ten strom byl pro mne vyjímečný.
"My s Noe? No, jen tak jsme se procházely a říkaly si, co jsme která zažila za dobu, co jsme se neviděly." Nechápala jsem stále, proč teď zmizela. Kam mohla jít a proč nic neřekla. Asi se fakt bála tohohle vlka, ale proč? Já strach neměla z nikoho a ničeho.

Vlk stále potvrzoval, že mou sestru nevidí, což bylo zvláštní. Jak by ji nemohl vidět? Byla snad neviditelná? "Je přímo tady. Jak to, že ji nevidíš?" Odpověděla jsem mu a když se tvářil stále více nedůvěřivě, donutilo mě to se znovu ohlédnout po sestře. No jo, sestra nebyla vidět. "Noemos? Noemos?! Kam ses poděla? Ty se snad bojíš tohohle kamarádíčka?" Bylo mi to divné. Strýček se bál mostu, Noe se možná bála neznámých vlků. Co jsem mohla o ní vědět? Vždyť jsme se rozdělily jako vlčata. Třeba měla za sebou nějaké trauma, které mi nestačila říci a kvůli kterému se cizích bála. Střihla jsem ušima k neznámému vlku a pak se na něj podívala zpátky. "Asi se tě bojí." Uzavřela jsem to. Jakmile jsem nebyla sama, sestra i bratr zmizeli jako mlha v Temné lese, když se ráno změní v den.
"No jo, nikoho nevidím, ale co já můžu vědět? třeba si jen odskočil vykonat svou potřebu. Existují i vlci, co neradi kakají před někým, že jo?" Vždyť to tak muselo být. Dokonce jsem znala i takové, co se nemohli vykakat ani v lese a museli hledat nějakou putyku. Opět se mi motal Noram s Mois Grisem. Kdo by se mému zmatení mohl divit.

Vrtěla jsem dál ocasem a dokonce se odvážila i přiblížit skoro až na dosah. Ale nakonec jsem se zastavila tak metr od vlka. Bylo mi fuk, jak vypadá nebo jaký je, byl to možný kamarád. Jeho otázka mě trochu překvapila. Cožpak nevidí mou sestru? Skutečně se choval, jako by ji neviděl. Díval se za mě a mě to donutilo se také ohlédnout. "Jsem tady se svou sestrou, Noemos." Odpověděla jsem mu klidně. "A ty jsi tady s někým?" Položila jsem mu tutéž otázku. Ačkoliv jsem nikoho neviděla. Inu, třeba si ten někdo jen skočil vyčůrat. Co jsem mohla vědět. Třeba v Noramu vlci nečůrali jen tak před někým. Noram, no jo. Jak to, že tady není? Kde se poděl? A kde je moje sestra Scall? Jakmile se mi podařilo proniknout skrze vzpomínky na jiný svět, začaly mi vyplouvat na povrch otázky a odpovědi nebyly. Realita se míchala se vzpomínkami na jinou realitu, která se zdála být snem.

"Nedávno jsem potkala taky brášku. Jé, ten bude mít radost, až tě uvidí. A co teprve mamka s taťkou," říkala jsem imaginární sestře. Setra se mi zjevila teď poprvé od doby, kdy zmizela jako vlče. Ale i tak jsem ji viděla stejně velkou, jako jsem byla já teď. Zkrátka vypadala vzrůstem jako dospělý vlk. "V tom lese za mostem jsem narazila na našeho strýčka. Jen je škoda, že nešel s námi. Ptal se po mámě, ale nevím proč zůstal tam. Asi se bál přes ten most přejít." Vysvětlila jsem to sestře a potom mě udeřil do čenichu pach neznámého vlka. Začala jsem po něm pátrat. No jo, opravdu byl nedaleko vlk. Nasadila jsem přátelský úsměv a vyrazila jsem k cizinci.
"Ahoooj!" Zvolala jsem vesele. No jak taky jinak. Vrtěla jsem ocasem a snad nikdo by nemohl pochybovat o mých přátelských úmyslech.

Jezero Smrti >>>

Byla jsem ráda, když mě konečně přestal štípat jazyk od soli. "Tak z toho jezera pít nebudu. To je jasný." Zasmála jsem se. Sestra se mi smála také, potom vyprávěla, co kde zažila a já jsem ji na oplátku vyprávěla, co jsem zažila já. "Co? Tahle fešná šála? Jo, tak ta je z... no, ani nevím jak to vlastně popsat. Nejsem se jistá, jestli to nebyl jenom sen, ale když už mám tu šálu, tak asi nebyl." Pořád to bylo takové zvláštní. Když jsem o tom přemýšlela, zdálo se to jako skutečné a pak tu byl Mois Gris a ten byl v tuto chvíli skutečnější.
"Hele, tady to znám. Ty to musíš znát taky! Tady ses nám ztratila." Poznala jsem louku, na níž jsme přišli o sestru a kde jsem se poprvé setkala s podivínem Wuem, obchodníkem, který po ostrovech putuje a prodává všelicos.
"Takže jsem nechápala, proč za námi nejdeš. Mamka s taťkou říkali, že nás doběhneš. Ale ty nikde. Ale hlavně, že už jsi tady!" Radostně jsem sestru objala. To způsobilo, že jsem zase tlapkami dopadla na zem, protože vzduch mě neudržel.

(? Sestra je jen představa, takže Deinell mluví do větru.)

Temný les >>>

Naslouchala jsem všemu, co mi sestra povídala. A jak jsme tak kráčely lesem, začala jsem poznávat místo, kde byl náš úkryt. "Jé, tady to znám! Jsem doma! Co já, my jsme doma!" Jen škoda, že strýček Axel nepřešel most. Teprve tehdy jsem si na něj vzpomněla. Sestra mi ale řekla, že nikoho na mostě nepotkala, takže strýček určitě na most nevstoupil. Vysvětlila jsem ji, že se asi bál a že není divu.
Domů jsem ale nešla. Zdálo se, že v okolí byly pachy mých rodičů směřující někam pryč. Chvíli jsme šly se sestrou po jejich stopách, ale nakonec jsme skončily u úplně jiného jezera. Tady stopy zmizely. No, pochopitelně, když tudy naši rodiče nešli.
"A proč myslíš, že ne?" zeptala jsem se sestry, když mi řekla, abych z toho jezera nepila vodu.
"Slaná? Jako moc slaná? Ty jsi už takovou vodu pila?"Zajímalo mě to, protože jsem netušila, co slaná voda vlastně znamená.
"Já ji vyzkouším!" Oznámila jsem sestře a přikročila jsem ke břehu. Sklonila jsem hlavu, přičichla. "Takhle voní slanost? Zajímavé!" Vyplázla jsem jazyk a ochutnala vodu. Ještě, že jsem v jezeře jen smočila jazyk, protože kdybych se napila, asi bych měla fakt velký problém. "Fůj, to je nepříjemné. Ani to neumím popsat! Tohle, že je slané? Blé, vždyť to štípe." Plivala jsem kolem sebe.
"Hele, nesměj se jo?!" Nene, tohle jezero bylo nechutný a tak jsme se vydaly dál.

(? Sestra je jen představa, takže Deinell mluví do větru.)

>>> Kvetoucí louka

Les u Mostu (přes Most) >>>

Vydala jsem se přes Most a a radostně jsem skákala z jednoho prkna na další. "To je sranda, že jo? Už se nebojíš, viď strýčku?!" Zvolala jsem vesele za sebe. Já se mostu nebála. Něco, co se odehrálo v jiném světě ve mně zanechalo jisté semínko hrdinství a já z něj čerpala. Les, který byl temný, jako vždy, působil v chladnějším mlhavém ránu o něco víc smutněji, než obvykle. Ale to mi nemohlo vadit. Strýček Axel se neozýval. Že by se zase zasekl? Možná je jeho strach z mostu větší, než jsem si myslela. "Strýčku Axeleeee!" Zvolala jsem z plna hrdla.
Na konci Mostu jsem se zastavila. Dívala jsem se, kdy se strejda objeví. Chvíli jsem prostě jen zírala do mlhy, která na mostě byla pořád. Tedy pokaždé, kdy jsem tudy procházela. Ještě jednou jsem zařvala, ale pak jsem zaslechla známý hlas. Oči se mi rozzářily a ocas mi vrtěl ze strany na stranu: "Noeie!" Moje sestra se vynořila z mlhy na mostě.
"Taky tě ráda vidím. Už je to tak dlouho! Kde jsi byla?" Naposled jsem sestru viděla, když jsme byly vlčata, co se sotva naučila chodit. Tehdy se ztratila v dešti na louce. "Fákt? To muselo být úžaňoučké! Všechno mi to budeš muset vyprávět."
Na Axela jsem v tu ránu zapomněla a se sestrou jsme se vydaly vstříc Temnému lesu.

(? sestra je jen představa)

>>> Jezero Smrti

Akce byla zajímavá a mě se líbila. také je mi líto, že jsme se nedobrali konce, ale snad příště to vyjde. Ceny jsou i tak hodnotné takže vlastně jsme na to vydělali :3

Deinell:
Magie vlastního výběru = Iluze
5 tlapek = 3 tlapky do iluze / 1 tlapku do vzduchu a jednu tlapku do země
20% = síla +3% / vytrvalost +5% / rychlost +5% / obratnost +5% / schopnost lovu +2%
Boon (ANO) - Deinell dokáže ve svém kožichu probudit namodralé jiskřičky, které mohou kopnout kohokoliv, kdo se jí pokusí dotknout. Nepříjemně popálí, ale vlku nebo větším zvířatům neublíží.
a jako šperk bych si vyprosila tu šálu s duhovým kamínkem jestli to je možné (Já teda měla dojem, že ten kamínek je právě na té šále její součástí, tak snad jsem se nemýlila), prosím pěkně ♥♥♥

To byla dobrá otázka. Kde jsou vlastně moji rodiče? A kde je nějaké místo, které bych znala? "No..." začala jsem s velice přemýšlivým výrazem na obličeji. Dokonce jsem se i u toho zastavila. "Vlastně ani nevím. Totiž, stala se mi taková věc. Zmizela jsem z doupěte. Něco mě uneslo takové světlo a probudila jsem se na louce. Takže vůbec netuším, kde jsem. To je vtipné, že?" Začala jsem se smát. Když jsem se dosmála, tak jsem pokračovala: "A od toho se odvíjí tvá otázka, strýčku Axele, kde jsou moje máma s tátou?" Bylo evidentní, že budu muset hledat.
"Ale nezoufejme. Myslím si, že za tím mostem. No jo, budeme muset přes most, ale neboj se, já ti pomůžu, je les, který mi trošku povědomý byl, když jsem byla za mostem." Snažila jsem se ho připravit, že pokud budeme Noelle hledat, musíme znovu na Most. "V tom lese by někde měl být náš úkryt." Vysvětlila jsem mu.
"Tak co? Jdeme ji najít?" Kdyby mi nepomohl, stejně bych musela svou rodinu najít. To už jsem ale zase vyskočila a vyrazila jsem k mostu.

>>> Temný les (přes Most)