Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když jsem uslyšela, kým tenhle vlk je, muselo mi to projít hlavou ještě jednou, abych si to plně uvědomila! Tenhle vlk, tenhle Axel, je bratr mojí mámy! Je to bratr! Ve tváři se mi rozlilo jakési štěstí a radostí se mi začala vrtěl zadek jako splašený, takže jsem vrtěla ocáskem jako blázen. "To je úžašňoučké! Takže ty jsi vlastně můj strýček. Strýček Axel, juchů!" Jasně, že mě to nabilo pozitivní energií, protože to znamenalo, že se musí vrátit také moji sourozenci, když se vrátil bráška mamky, to přece dávalo smysl, ne? Oběhla jsem hnědého vlka a raději ještě dvakrát, než jsem se mu vrhla radostně na obličej a olízala ho vesele: "Strejda, strejda! Já mám strejdu a dokonce ho i poznám, juchů." Radovala jsem se, že jsem i zapomněla, že měl hlad. Ani jsem si nevšimla, že je zase noc. Oči jsem měla jenom pro svého strýčka. Ale byla krásná a teplá noc. Mokré okolí začínalo schnout, takže nejspíš pršelo, aniž bych to zaznamenala. No, kdo by se zajímal o déšť, když tady měl rodinu.

Po pravdě? Ani jsem nepoznala, že mě poslouchal jedním uchem dovnitř a druhým uchem ven, jak se říká. V podstatě mi to ale bylo jedno. Měla jsem od svých rodičů jistou výhodu a tou byla dobrá nálada. Takže, když Axel vypadal jako by mě opravdu poslouchal, byla jsem nadšená a vrtěla jsem ocasem stejně bouřlivě jako on. "A odkud tedy znáš Noelle ty? Jsi její kamarád?" Zeptala jsem se vlka ještě. Měla jsem za to, že mi tuto informaci ještě nesdělil. Nebo ano a já na to zapomněla? Tak či tak, chtěla jsem to vědět. "Jestli jsi její kamarád, pak jsi i můj kamarád, to je jasné." Zazubila jsem se na hnědého vlka.

Trošku pobaveně jsem se zasmála. Dotazy hnědého vlka zněly legračně i když samozřejmě mohly mít zcela opodstatněný důvod. "Někteří ano. Ale spíše se jedná o znaky, třeba takové kliky háky, nebo obrázky na těle." Snažila jsem se to Axelovi vysvětlit. "Je fakt, že celého tyrkysového vlka jsem ještě nepotkala." Ale to neznamenalo, že by takový vlk existovat nemohl. Tady bylo možné asi skoro cokoliv. I když jinde byly také zvláštní věci, které tedy rozhodně obvyklé a přirozené nebyly. "Vlastně je to docela snadné. Nasbíráš si takové speciální kamínky a pak když potkáš pana Wua, můžeš si u něj koupit různé věci, stejně jako si nechat změnit barvu kožíšku." Zavrtěla jsem ocáskem a ještě jednou oběhla Axela kolem dokola, než jsem si zase sedla na zadek.
"Myslím, že kromě toho, že ti to vyčaruje pan Wu, což je takový obchodník, který neustále cestuje po Mois Grisu, takže nikdy nevíš, kde na něj narazíš, se to přenášet z vlka na vlka nedá." Dokonce ani nehrozilo žádné zdravotní riziko. Teda zřejmě ne, když to měla i Noelle.
"Můj táta se jmenuje Proužek, totiž..." zachichotala jsem se, "Deimos. Mamka s tátou se mají skvěle. A já mám ještě sestru a bratra." řekla jsem, aniž bych tušila, že ani jeden z nich už dlouho nežije. Byla jsem nyní už jedináček, ale to jsem skutečně nevěděla, neboť jsem ještě nedorazila domů po té výpravě na jiný svět, abych mohla vyslechnout příběh, jak můj milovaný bratr zmizel v jezírku díky Nerovi, který se nemohl dívat na to, jak jeho rodiče nechápou, že jejich potomek se utopil.

Jeho rozpaků, narůstajících společně s uvědoměním si, že nejsem jenom výplod jeho fantazie, jsem si nijak nevšímala. Taky proč, že? Bylo to roztomilé. On byl takový roztomilý. Silně mi připomínal mamku. Ale snad už se dozvím, o koho se to jedná. Jaký kamarádíček to tedy je, když ne Wisfesníh. Hodila jsem po něm širokým usměvem a zavrtěla ocasem. Fakt jsem byla ráda, že z toho mostu neslítl, protože to bych se nedozvěděla nic nového a nepoznala bych mamky nějakého záhadného kamarádíčka. "Také mě velice těší." Ani netušil jak. Poznávat nové kamarády bylo vždycky fajn. A možná, že poznávat kamarády rodičů bude ještě zábavnější.
"Wis-fe-sníh... nebo tak nějak." Zopakovala jsem mu to a schválně to vyhláskovala, aby mi lépe rozuměl. Ani já netušila, že se ten vlk jmenuje vlastně trošku jinak, ale co na tom záleželo, že?
Jeho jméno se mi líbilo, znělo tak... akčně, řekla bych. A všechno, co znělo akčně nebo vypadalo akčně, to se mi líbilo I teď jsem měla chut se někam rozběhnout a tak jsem alespoň oběhla vlka dokola, než jsem se zase zastavila před ním.
Přikývla jsem. No v mém podání to bylo výrazné kývání hlavou a vrtění ohonem. "To rozhodně ano. A ještě má na sobě tyrkysovou." Nepřestávajíc vrtět ocasem jsem zase přešlápla z tlapky na tlapku. Zavětřila jsem a ucítila nějaký chorož na nedalekém stromě, tak jsem k němu doběhla a začala ho okusovat.

Zcela očividně jsem vlka vylekala, když tak bujaře vyskočil na nohy. To jsem ale v plánu neměla, vylekat ho. No, ale už se stalo, rozhodla jsem se to přejít. Střihla jsem ouškem k němu, když mě oslovil jako přízrak. Ovšem to co říkal si dost protiřečilo s tím, jak se na mostě klepal, že div se z něj ani nedostal.
Usmála jsem se na něj: "Já nejsem přízrak. A upřímně? Na tom mostě jsi zrovna jako král výšek nevypadal." Jenže jestli mi uvěří, že nejsem jenom přízrak, to jsem si nemohla být jistá, proto jsem k němu přišla a položila mu tlapku na záda. "Jmenuji se Deinell." Představila jsem se a tlapku z něj sundala. "A odkud znáš mou mámu?" Zeptala jsem se opravdu zvědavě. "Jako Visfesníh nevypadáš, tedy ne podle toho, co o něm říkali, takže bys musel být leda nějaký jiný kamarádíček." Uvažovala jsem nahlas.

Temný les (přes Most) >>>

No, jak jsem už zmínila, když bylo krásné počasí, což přes věčnou mlhu na mostě nebylo až tak vidět, dalo se po něm docela dobře přejít. Bylo to sice pořád hop sem, hop tam, ale to mi nevadilo. Byla to docela i sranda, takhle skákat, vyhýbat se dírám mezi prkny. Šla jsem tudy teprve podruhé v životě, ale už teď mi přišel most jako velice zajímavý zábavný prvek v krajině.
Nakonec ale i most skončil a já se dostala zpátky na pevnou půdu. Konečně se do mého kožíšku mohly opřít sluneční paprsky a dokonce, světe div se, ucítila jsem pach onoho vlka, kterého jsem hledala. Vydala jsem se mezi stromy. Kousek od mostu byla jeho stopa jasnější. Nejspíše chodil sem a tam, několikrát dokola. Stopa se překrývala v několika vrstvách. A protože ji vytvořil po té, co dešť ustal, vydržela nebyla smyta.
Našla jsem i správný směr, kam se vydal a jala jsem se ho hledat. No, chvilku to trvalo, aby ne, když se po lese toulal. Patrně něco lovil, občas ta stopa byla taková roztřesená. Někdy dělal velké skoky jindy zase malé krůčky a hele, tady dokonce kotoul.
Po nějaké době se mi podařilo ho najít: "Tak tady jsi! Našla jsem tě." Hořela jsem nedočkavostí dozvědět se, odkud zná mou matku. "Bála jsem se, že jsi spadl z toho mostu." Byla jsem ráda, že se to nestalo, i když k tomu, patrně, moc nechybělo.

Stejně mi to nedalo, že by jenom tak zmizel? Ne, musela jsem se přesvědčit, že opravdu nespadl z mostu do toho rozbouřeného moře. Pokud nebude skutečně na druhé straně, nikde nenajdu jeho pach, pak budu usuzovat, že skutečně spadl a to mu už teď nepomůžu i kdybych chtěla. To by totiž znamenalo, že by už byl teď nejspíš mrtvý. Bouře totiž pomalu utichla a nastal krásný den.
Jen jsem se chvíli ponořila do úvah, zahleděla se na šedého vlka před sebou, kterého jsem se dotázala na otázku, jež mě trápila a nad níž jsem dumala a můj bráška zmizel. Prostě jenom tak. Jako by to bylo jen mrknutím oka. Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem ho neviděla. Kam šel? Bylo mi to divné, že takhle zmizel, ale možná měl něco důležitého na práci. Konec konců, naše rodina byla v mizení dost zvláštní a expertní, takže mi to nakonec tak divné ani připadat nemuselo.
Pohlédla jsem na šedého, ještě pořád jsem z něj nedostala odpověď. "Hele, já ho fakt musím najít. Jeho nebo alespoň důkaz, že už není. Takže, se měj a snad se ještě střetneme." Zasmála jsem se a olízla vlka na nos. Na nic dalšího jsem ale nečekala, a obratem jsem se vrhla na most. Byla na něm sice pořád mlha, ale počasí kolem bylo celkem pěkné, na to, že jsme stáli na kraji temného lesa. Byl o něco méně temný, než normálně a z toho jsem právě vyvodila, že to počasí je fajn. Taky už byl den.
Přes most to šlo rozhodně o dost lépe než v té bouři.

>>> Les u Mostu (přes Most)

Zaslechla jsem kousek od sebe hlas, což mě překvapilo. Byl blízko, ale v první chvíli jsem ho neviděla, až když jsem se rozhlédla pořádně, uviděla jsem vlka. Byl od bláta jako já a můj 'imaginární' bratr. Střihla jsem ušima k neznámému, který mluvil docela legračně. No, řeknu vám, že kdybych měla vysoké ego, asi by mě právě naštval. Ale já jsem byla v pohodě. Měl zvláštní slovíčka, asi jako moji rodičové, takže mi to přišlo vlastně spíše legrační.
"Nevím sice, co tím pakem myslíš, ale těší mě, švihlej Favori. Já jsem Deinell. A vím, že můj brácha nejsi." Pohlédla jsem na svého skutečného 'imaginárního' brášku, pak zase na Favoriho. Jeden jako druhej. Všichni tři jsme byli od bláta.
"Počasí si jeden nevybírá. Když prší, je bláto." Mrkla na vlka. Pak si vzpomněla na toho dalšího vlka na mostě: "Hele, nepřišel sem přede mnou takový hnědý vlk s bílým zadkem a na čele bílým kruhem jako měsíc v úplňku?" Bohužel se nedostali k tomu, aby se představili, než je zastihla bouře na mostě. "Myslela jsem si, že jde za mnou, ale na druhé straně mostu nebyl a na mostě taky ne." Využila příležitosti se zeptat Favoriho. Určitě by si ho všiml, tedy myslela jsem si, že by si ho všimnout mohl.

Les u Mostu (přes Most) >>>

Na konci Mostu stál vlk. Byl dospělý, tedy velký asi jako Proužek. Byl mi nějak povědomý a přes to jsem musela chvíli přemýšlet, kdo to je. Bylo s podivem, že stál pevně na mostě a nějak moc to s ním neházelo. No, při nejmenším méně, než se mnou. Mohlo to však být prostě jenom tím, že už byl na konci. "Deinell, vítej doma." Zavrtěl ocasem a já si konečně přiřadila jeho vzhled i k jménu a to díky jeho hlasu, ačkoliv byl také trochu pozměněn věkem. Taky už to nebylo malé vlče. Byl to mladý a krásný vlk. "Mosí!" Vypískla jsem radostně a zbytek mostu jsem přeběhla jako kobyla na namydlené palubě. No, naštěstí v tomhle neštěstí se mi podařilo přistát v blátě na konci mostu a cestou sejmout i vlka. Nějak jsem ten náraz necítila, takže to asi bude v pohodě.
Zasmála jsem se a podívala se na vlka, který, tak jako já ležel na zemi v blátě. No, nyní už nebyl tak čistý, ani já ne. "Kdepak jsi nám zmizela, Nell?" Zeptal se mě můj bratr a začal se sbírat ze země. Občas mu uklouzly tlapy, ale nakonec se postavil, stejně jako já. "Ani nevím, bráško. Celé to mám trochu zmatené. Ale kdybych to měla popsat, byla jsem v úplně jiném světě. Vlastně se zase tolik od tohoto nelišil. Byly tam stromy a vlci, ale i jiní tvorové." S radostí jsem bratrovi prozradila dojmy, které jsem si pamatovala. Bohužel pro případné posluchatele a pozorovatele tohle naše sourozenecké setkání muselo vypadat komicky, neboť každý, kdo byl poblíž mostu v Temném lese, viděl a slyšel pouze moji maličkost.

Most >>>

Doufala jsem, že to v pohodě zvládne. Nelíbilo se mi počasí, které se začalo zhoršovat. Byla jsem však zvědavá na to, co mi řekne. Odkud znal moji matku. Ta myšlenka na matku mě zavedla také ke vzpomínkám, které se mi mísily se vzpomínkami na Noram. Vybavovala se mi jména jako Neidell, Mosnoe, Noemos, ale i Scallia a Gwyn a také Ingrid. A celé ty vzpomínky byly tak propletené, že jsem v tom měla pořádný zmatek.
Konečně jsem stanula tlapami na pevné půdě a to už se spustil déšť. Mokrá jsem být nechtěla, ale nejspíš mi nic jiného ani nezbyde. Vítr začal vyvádět a ani nemělo smysl, abych se jej snažila utišit, protože přeci jenom bouře měla být dost silná. Přít se s počasím by bylo nelogické. Schovala jsem se mezi stromy a ohlédla jsem se, jestli už ten hnědý vlk z Mostu také skončil na pevné půdě, ale byla už tma a já jsem toho moc do dálky neviděla. Obloha byla zahalena hustými mraky a všude kolem byla tma.
Déšť bubnoval do korun stromů. Sedla jsem si k jednomu kmeni a čekala. Co víc se dalo dělat?
Jenomže to čekání mi dlouho nevydrželo. Kde ten vlk je? Už by tady měl přeci být! zdálo se mi to opravdu dlouho a vlk nikde. Zase jsem se zvedla a vyrazila jsem zpátky k mostu. "Hej, neznámý? Jsi v pořádku?!" Uvažovala jsem, že jestli měl takový strach, tak tohle ho vyděsí teprve. Žádná odpověď i když jsem špicovala uši. Rozhlédla jsem se, ale protože po vlku nebylo ani vidu ani slechu, skočila jsem znovu na most s vydala jsem se vstříc běsnící bouři.
"Jednou jsi hrdina, tak se snaž, Deinell!" Povzbuzovala jsem se a už si to šlapala po kluzkém mostě. No, nebylo to ideální, protože most se houpal, kolem uší mi svištěl vítr a bičoval mě déšť, ale co bych pro záchranu toho vlka neudělala, že?
Nakonec jsem musela použít i magii. Alespoň kolem mě, aby se kluzký most nekymácel tak, že by mě vymrštil kamsi do hlubin moře. To bych vážně nerada. A že se to mohlo lehce stát. Stačilo tak málo, abych skončila ve vlnách rozbouřeného moře. I tak byla ta cesta skrz dlouhá a namáhavá. Měla jsem pocit, že ten most je nekonečný. Vítr i tak byl dost silný a pořád s mostem všelijak kymácel, že se potvrdila moje domněnka, že skutečně nemá smysl se pokoušet přít s živlem této síly. A tak, jsem to, co se týče větru vzdala. Však jsem měla pod tlapkami ještě jeden triumf a toho jsem se chopila pevně. Ano, byl to předmět, který jsem si kdysi dávno zakoupila u Wua - gekončí tlapičky. A ty mi měly nyní pomoci udržet se na mostě a neslítnout z něj.
Ke všemu jsem na vlka na mostě nenarazila. Buď se dostal na pevnou zem a nějak jsme se minuli, nebo se zřítil a to ho asi už nenajdu. Most skončil a já se ocitla v lese. Něco mi na něm bylo povědomé, ta vůně. Jenomže jistá jsem si zatím nebyla ničím.

>>> Temný les (přes Most)

Počkala jsem až vlk začne trochu vnímat má slova, než jsem se vydala zpátky k lesu, ze kterého jsem na tenhle most vstoupila. Škoda, že nebylo vidět na druhou stranu mostu, možná, kdyby ano, poznala bych les, který mi byl domovem, ale že z mostu skutečně nebylo vidět na druhý ostrov, nemohla jsem rozhodnout jinak, než-li se vrátit do Lesa u Mostu.
Když skutečně moje slova dolehla k vlkovu, zděšením, zastřenému sluchu, jako by ten ožil a konečně se začal zajímat o dění kolem a ne o to, co měl zrovna pod tlapami. A že, to co měl pod tlapami nebylo zrovna dvakrát příjemné, natož bez rizika pádu do rozbouřených vln moře, takže si to žádalo o pozornost ještě intenzivněji, než třeba medvěd kousek od vás. No, ale těžko soudit, zda byl nebezpečnější Most nebo medvěd.
Zavrtěla jsem ocáskem. "No jo, tak je to dobře, hurá pryč odtud a na pevnou zem." S těmito slovy jsem se už opravdu otočila a zamířila jsem zpátky. Ale otáčela jsem se za vlkem, jestli jde a jestli je v pořádku. Byla jsem naplněna zvědavostí, nejspíše stejně jako on. Zajímalo mě, odkud se s mou maminkou zná.
"Už jenom kousek a budeme z tohohle venku," povzbuzovala jsem ho. Na to, jak jsem byla mladá, v Noramu jsem získala kuráž a to se nedalo popřít. I když jsem ještě pořád byla trochu zmatená z toho co je skutečné a co jen sen? - o Noramu.

>>> Les u Mostu

Přišla jsem k tomu vlku blíž a také jsem si ho mohla lépe prohlédnout, což jsem také udělala. Pořádně jsem se na něj podívala, přišlo mi, jako bych ho znala, ačkoliv jsem ho nikdy neviděla. Jako by mi někoho připomínal, ale koho, to jsem neměla ani páru. No, prioritou bylo mu pomoci. Nezdál se totiž, že by byl nějakým bojovníkem. Bardem také nebyl a tak jsem usoudila, že by mohlo jít jen o prostého občana. Pořád se mi pletla realita Noramu s realitou Mois Grisu a já vlastně nevěděla, že jsem se vrátila domů, do toho domů, které bylo mé rodné domů, čili, že má návštěva Noramu skončila.
Ovšem vlk konečně promluvil. Nazval mě Noelle. Zamrkala jsem na něj: "Já nejsem Noelle, jmenuji se Deinell." Pravda, ale byla si ta jména podobná. Co mi to ale říkalo? Hm... Noelle, Noelle. Noelle Mrazivka! No jo, Mrazivka! Měla by to být moje mamka! Došlo mi. Co měla, je to moje mamka! "Obávám se, mladý poutníče, že mrtev ještě nejsi! A odkud znáš mou matku?" Zeptala jsem se vlka. "Víš co? Raději pojď za mnou, musíš se dostat z toho mostu. Popovídat si můžeme na pevné zemi, co říkáš? To zní dobře ne? Nedívej se dolů, dívej se jen před sebe, ano?" Navrhla jsem mu.

Les u Mostu >>>

Most se kýval ze strany na stranu a dopředu moc nebylo vidět, ale to mě mělo zastavit? Ha, jasně, že ne. A tak s úsměvem na tváři jsem pokračovala dál, doufajíc, že na druhé straně mostu bude nějaký ten hrad. To tak přeci bývá, ne? No, možná to je také most, který jen překlenuje... Co?! Mé oči sklouzly dolů a spatřily moře. Tedy nejspíš to bylo moře, protože na vodní příkop to bylo až moc rozlehlé a taky nějak moc živé. To je opravdu velký příkop. No, nic, tak si prostě jen musím dávat bacha, kam šlapu. Z úvah mě vytrhl jakýsi jekot. Zastavila jsem se a napřímila uši i pohled tím směrem. Tedy to bylo přímo po mostě. Moc daleko jsem se nedostala, ale už tady někdo potřeboval pomoc. Deinell už běží! Kouzelnice je na cestě! S těmito slovy ve své mysli jsem se zase dala do pohybu a chvatně se blížila k tmavému bodu před sebou v mlze. Byl to nějaký vlk. A když jsem byla už dost blízko, mohla jsem uvidět, jak se krčí před vetší dírou a celý se třese. Výhoda byla, že ještě nespadl.
"Jen klid, není to tak hrozné, jak to vypadá, jen klid, ano? Já ti pomůžu. Jen se nedívej dolů." Co by tam taky viděl, že? Jen rozbouřené mořské vlny.

Luka >>>

Jak se blížila k lesu, vítr pomalu ustával, až nakonec přestal foukat. Čím víc kroků jsem v bílé nadílce učinila, tím lépe jsem se pohybovala. Bylo to pro mě nové. Jako pro vlče, které večer usne a ráno se probudí do sněhové nadílky poprvé. A ano, bylo tomu skoro tak, jen výjma toho usnutí. I když, kdo ví, jak to vlastně bylo. Byla to realita nebo to byl jenom sen? Kde jsou mí společníci? A kde je má sestřička? Tyto otázky jsem si kladla neustále i když už jsem se zanořila pod příkrov stromů neznámého lesa. Zvláštní. Nikdy jsem tady nebyla, ale je mi to povědomé. Takovéhle stromy znám. Znám? Co jsou to za stromy? Patří k Noramu? Ne.
Jak jsem klusala lesem, důkladně jsem si stromy prohlížela. Přišly mi povědomé, ale zároveň tak cizí. Les nebyl hustý, spíš byl dost světlý a já byla ráda, že už nastalo ráno. Zřejmě bych se tudy nechtěla pohybovat ve tmě.
Už jsem přestala hledat Gwyna s Ingridem, protože jejich přítomnost zde nebyla cítit. Ale nepřestanu je hledat! Jen vím, že tady teď nejsou. Musí být jinde. A já je určitě najdu! Jen musím být trpělivá. říkala jsem si v duchu. To už jsem dorazila k mostu. Zastavila jsem se a prohlížela si stavbu. Kupodivu mi tahle nepřirozená stavba zvedla náladu. Připomínalo mi to totiž místo, které se mi teď zdálo jako sen a o němž jsem začala i pochybovat, že to byla realita. Usmála jsem se a nahlas řekla: "Vidíš, Dei, a ty jsi pochybovala. Nejspíš tě jen někdo teleportoval někam, kdes ještě nebyla! Tak to je. Možná před tím ten vlk utíkal. Věděl, co se stane! Chtěl se tomu vyhnout." Proč jinak by utíkal z boje, který byl spíš jemu ku prospěchu?
Zvesela jsem se pustila na most. I když vypadal trochu nestabilně a možná bych si měla dávat opravdu velký pozor, kam šlapu. Navíc když ještě ani nebylo vidět na druhou stranu. Ale byl to most. A Mosty vždycky odněkud někam vedou.

>>> Most

Noram >>>

Když jsem se pořádně vzpamatovala z otřesu a světla a energie, která prošla mým tělem, což ani nebylo nijak zdlouhavé, neboť zima, která obklopila mé tělo, mi rozhodně pomohla probrat se z toho zemětřesení, zjistila jsem, že mistr Gwyn je pryč. Nikde tady můj milovaný učitel nebyl. Za to tu byl sníh. Sníh a zima! Jak je to možné? Kde to jsem? Proč je tady taková zima?
Bylo krátce před svítáním, což by odpovídalo, ale kde se vzal sníh. A vlastně, co to sníh mělo být? Dobře, nějak jsem věděla, že tohle je sníh, i když to byl vlastně můj první sníh, nebyla jsem z něj až tak vypleštěná, jak bych nejspíš byla, kdyby se neodehrálo to, co jsem teď ve své mysli měla trochu zamlžené. Zmatek z náhlé změny byl teď tak silný, že mi vnímání věci nových přišlo jako by všechny šly kolem mne.
"Mistře, Gwyne?!" Zavolala jsem, i když mi bylo jasné, že odpovědi se nedočkám. Jeho pach zde nebyl. "Ingride?!" zkusila jsem to i na barda, ale ten zmizel ještě před těmi otřesy, takže pravděpodobnost, že by zde byl, byla fakt malinká. A ani jeho pach zde nebyl cítit. Ani čaroděj, ani bard zde nebyli. Ocitla jsem se na bílé louce úplně sama.
Konečně jsem začala vnímat sníh pod tlapkami. Byl studený a bílý a trochu mi přišel ostrý. Přešlápla jsem z tlapky na tlapku a očichala sníh na zemi.
Voněl jako voda, ale byl studený. Zábl mě do tlapek. Zkusila jsem udělal krok. Když jsem tak učinila, křupalo to. Střihla jsem oušky a ještě se rozhlédla v naději, že se třeba přece jen ukážou. Gwyn nebo Ingrid, ale podle všeho to bylo marné. Dokonce jsem začala i pochybovat, jestli vůbec existovali. Ale té vzpomínky jsem se nechtěla vzdát. Ani za nic. Stejně jako jsem se nechtěla vzdát domněnky, že Scallia je má sestra. Musela být. Proč bych jinak na ni měla vzpomínky.
V dálce jsem zahlédla les. Rozhodla jsem se, že půjdu tam. Třeba tam ta bílá studená věc, co jsem měla za to, že se ji říká sníh, nebude. Nejdříve opatrně, udělala jsem pár prvních krůčků v ledově studené pokrývce, než jsem nabrala trochu té jistoty a rozklusala se sněhovou loukou.

>>> Les u Mostu