Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná: 12 / predátoři: 7

Zaslechla jsem, jak mi Aerrav říká, abych utíkala. Zamyslím se nad tím, ale jen krátce. Samozřejmě jsem věděla, co znamená utíkat. Se svými sourozenci jsme často hrávali na honěnou kolem modrého stromu. Takže když bílá zvolala, abych utíkala, pojala jsem to jako výzvu. Aha! Mám utíkat a lišák mě bude honit! Jasně, chápu to! Mrkla jsem na Aerrav a otočila jsem se a rozběhla jsem se pryč.
Moc daleko jsem však neodběhla, když mě lišák doběhl a ohnal se po mě svými zuby. Chňapl mě za ocas, však ten se mu vysmekl z tlamy. Lišák se však nezdával a ohnal se po mě znovu. Tentokrát se mi zakousl do levé zadní tlapky, takže se mnou tak trhl, že jsem spadla na zem. Zakňučela jsem, protože sem nechápala, proč mě chytil tak silně, až mě to bolelo. "Au, au, dobře, tak jsi vyhrál, už mě můžeš pustit!" Kňučela jsem a z tlapky mi tekla krev a lišák ne a ne pustit moji nohu. Začal mě za ni dokonce táhnout někam pryč. Bolelo to moc a kolem mě se zvedl vítr. Opět. Ale tentokrát vytvořil něco, jako biče a udeřil do lišáka. Ten vypískl taky ale nepustil mě. "Aerrav!" Vyštěkla jsem na svou kamarádku.

Postovaná: 11 / predátoři: 6

Dopadnu na tlapky a ještě setrvačností se překulím na zem, takže se stejně musím zvednout, ale dopad není tak tvrdý. Ta magie? byla vysilující! Napadne mě, protože cítím, že mě to oslabilo. Ale věřím, že se vzpamatuji. Chce to jenom chviličku a nebylo to zase tak dlouho. Znala jsem tyhle pocity, když jsem si hrávala s míčkem ze vzduchu příliš dlouho. Postavím se na tlapky a oklepu se. Měla bych asi utíkat, ale copak mohu nechat svou novou kamarádku na pospas té divé šelmě? Pořád si sice myslím, že to je hra, takže s nadšením se vydám ke dvojici.
Lišák, jen co si podal tu bílou, rozhodl se schladit si žáhu na malém vlčeti. Je hbitý obratný a silnější, než by u takového tvora kdo čekal. Je to prostě zkušený starý mazák, který zažil už spousty bojů a šarvátek.

Postovaná: 10 / predátoři: 5

Nikdo netuší, jak tenhle závod dopadne. A že to je závod! Žádná hra! Tedy pro bílou vlčici to hra není, zatímco pro malou hnědočernou to vypadá, jako by se jednalo o neznámou, leč velice zábavnou, hru na létající štěně. Houpe se bílé vlčici v tlamě, zatímco lišák jim už téměř šlape na paty.
"Víííí...!" Pískám si, zatímco se houpu ze strany na stranu v tlamě Aerrav. Div, že si ta nenamůže svůj krk. Kvo ví, kolik váží takové tří a půl měsíční mládě vlka jako jsem právě já? Navíc jde o, patrně, nejsilnější mládě z vrhu i když holku.
Bílá se rozhodne prudce zabočit a já už jen cítím jak letím vzduchem. Přitom si zase vískám to své: "Víííí..." a také si zavolám vítr, který je se mnou od mého narození. Náhle se tedy kolem bílé vlčice prožene neobvyklé zavanutí větru, které ji doslova profoukne kožíšek, však je zase hnedka pryč. Pro Aerrav je to, jako by se objevil odnikud a zmizel nikam. Ale ve skutečnosti ten poryv větru podfoukne mou maličkost a já dopadnu o mnohem měkčeji do lesní půdy, než kdybych tam jen tak vlítla. Vítr je po té pryč, jako by tady před pár sekundami vůbec žádný ani nebyl.

Postovaná: 9 / predátoři: 4

Svět se pomaličku přestal točit, ale řeknu vám, že to bylo legrační, takže jsem se zasmála a spokojeně se snažila postavit na tlapky, které se teda chovaly podobně, jako když jsem se učila poprvé chodit. No ano, spadla jsem na čumák, načež jsem se zase zasmála, ale pak už to bylo lepší a na tlapkách jsem se udržela, ale akorát mi šly kamsi do všech stran.
V tom přišla záchrana v podobě sněhobílé vlčice. No, momentálně měla v kožíšku mnoho jehličí a listí a větviček a bůh ví čeho ještě. Znovu jsem byla vyzdvižena do vzduchu a už jsme si to pádily kamsi do stráně. Pochopitelně to šlo pomaleji.
Lišák se pustil za vlčicemi. Byl odhodlaný, že je, přinejmenším prožene. Chtěl je potrestat o čemž nebylo pochyb, jinak by se neobtěžoval, aby na vlčice vůbec útočil. Za normálních okolností by to neudělal. Ale tohle vedro z předchozího dne mu pomotalo hlavu, stejně jako mnoha dalším tvorům v lese. I on si srovnal krok a začal vlčici i s nákladem dohánět.

Postovaná: 8 / predátoři: 3

Co nejdříve, jasně, že ano. Souhlasila jsem a přikývla jsem vlčici na znamení že ano, ale to už nás vyrušilo ono tajemné šustění. Ještě jsem však stačila odpovědět: "Jasně, tudy..." ale pak se to tak rychle seběhlo.
Viděla jsem, jak se pohnulo křoví a z ně vylezl nějaký tvor podobný vlčeti. Byl trochu větší a měl hódně dlouhý ocas a na konci mu svítila bílá špička. S tím ocasem zamával a pak se rozběhl na mě a přitom prskal a vrčel. Konce nohou měl černé jako noc ale tělo bylo tmavé. Kdyby byl den, možná bych viděla i zrzavou barvu, ale v noci vypadal jako tmavě hnědý. Přibližoval se rychle a já netušila, co se bude dít. To má takovou radost, že nás vidí? Myslela jsem si a taky zavrtěla ocáskem. Lišák však výhružně štěkl a už ho dělilo jenom pár kroků.
Bílá mě chytila za kůži na zátylku a vyhoupla jsem se nahoru. Pravděpodobně, aby nám to stvoření liščí neublížilo. Svět se zhoupl jednou, dvakrát a pak se celičký roztočil. Země byla jednou nahoře, jednou dole a to se tak nějak střídalo. Asi jsem měla štěstí, neboť jsem vždycky dopadla na měkkou srst bílé.
Když jsme se dokutálely, svět se mi před zraky pořád ještě točil. Bylo to legrační a vtipné! "Točí! A přece se točí!" Vypískla jsem rozveseleně.
Nejspíše i jemu se svět točí, podobně jako mě samotné, avšak to mu nebrání v tom, aby se potácivě postavil na nohy a znovu se vrhnul na dvě narušitelky, které ho ještě navíc dokázaly takhle nepěkně zostudit! Copak se sluší, aby liška metala kotrmelce ze srázu?! Chlupy bílé jako sníh ještě za potácivé chůze vyplivoval, neboť mu uvízly v tlamě.

Postovaná: 7/predátoři 2

Pobaveného výrazu si všimnu, ale neumím si ho vysvětlit jako pobavený, prostě ho přijmu jako veselý a spokojený. Zavrtím ocáskem a na bílou vlčici se usměji. "Jasně. Ostatní nejsou daleko, ale sestřička, ta být daleko může. Je to až támhle přes hory!" Kývnu hlavičkou, ale přes mlhu není vidět ani konec lesa, natož hory.
Křoví opět zašumí, jak se v něm onen tvor hýbe a pravděpodobně je odhodlaný vylézt ven a vypráskat ty dvě nestoudnice, které mu překazily relativně klidný spánek za horké letní noci. Je s podivem, že nebyl zalezlý v labyrintu, zřejmě o jeskyni nevěděl. Naštěstí. Jinak by byla rodina v ohrožení. Pomalu se přibližoval k vlčicím. Byl si vědom toho, že jeden z jeho narušitelů spánku je dospělý vlk, ale měl u sebe vlče a to bylo dokonce menší než on sám. Zamával ocasem a zaútočil na mládě.

Predátoři - ZAČÁTEK

Postovaná: 6

Trochu zklamaně jsem se zatvářila, když mi sdělila, že sestru nepotkala a ani nikoho dalšího. "Aha, to je škoda. No, jen chvilku. Proužek a Mrazivka a bráška Mosnoe jsou kousek odtud v takové jeskyni." Vysvětlila jsem bílé. Zkusit sestru najít? "Možná. Možná ani neví, že jsme šli sem. Ztratila se na louce poblíž Kytiti Mytiti." Přiznala jsem. A to bylo na Kvetoucí louce. "Možná se vrátila k Negrastromu." Uvažovala jsem nahlas.
Když se představila, zavrtěla jsem ocáskem na znamení, že chápu.
Kromě dvou vlčic, bylo nedaleko nich ještě něco dalšího. Schovávalo se to v mlze, ale také v křoví poblíž právě se bavících vlčích slečen. Ty dvě, aniž by si to uvědomovaly, onoho tvora probudily a tak byl on nevrlý. Křoví zašustilo, jak se v něm tvor protáhl. Nespokojeně zívl a své žlutohnědé oči upřel na dva body, které byly příčinou jeho nespokojenosti.

Postovaná: 5

Ještě chviličku jsem naslouchala, špicovala ouška. kroky se přibližovaly. Tak a byla tady! Jenomže sestřička to nebyla. Naopak, přede mnou se zjevila vlčice. Velká jako mamka, akorát celá bílá. Při této atmosféře, tajemného nočního lesa, její srst doslova zářila. Z mlhy vystoupila jako přízrak. Sledujíc její kroky jsem zavrtěla ocáskem. "Ahój!" Pozdravila jsem slušně. "Čekám tady na sestru. Ztratila se nám a rodiče říkají, že nás určitě najde. A já si říkala, že aby nás našla, musím na ní počkat tady." Vysvětlila jsem bílé vlčici svou úvahu a rozhodnutí. Na to, že jsem měla tři a půl měsíce jsem byla šikoná, ne? A rodiče mi to nezakázali, a já ani nevěděla, že bychom se neměli rozdělovat. Ale očividně to nevěděli ani oni, jinak by z louky neodešli a místo toho sestru začali hledat sami.
"Moje setra se jmenuje Noemos. Je velká jako já a je taková šedohnědá. Nepotkala jsi ji?" Zeptala jsem se vlčice. "Jo a já jsem Deinell."

Asshiřin labyrint >>>

Postovaná: 4

Rozhodně jsem chtěla počkat na sestru Noemos, ale poslouchat to kvílení bylo poněkud nepříjemné na ouška. Venku v lese to bylo o mnoho lepší, i když tenhle les byl takový temný a teď za noci, ještě temnější. Vzduch kolem byl teplý, pořád vyhřátý od slunce, které se snažilo upéct vlky a vůbec všechno, z předešlého dne. Střihla jsem oušky a naslouchala zvukům noci. Kdyby se dalo prohlédnout skrze koruny stromů, viděla bych tisíce hvězd, ale skrz obvyklé klima Temného lesa, na oblohu moc vidět nebylo.
Začala jsem se procházet kolem jeskyně. Na to, že byla noc, tu bylo dost živo. Především hmyz otravoval a kolem uší mi létali komáři. Byli poměrně otravní. Ale kromě hmyzáků se do lesa shluklo docela dost jiných zvířat ve snaze najít si tu místo proti horku. Kdo ví, jaká všelijaká havěť se ukrývala téměř n každém kroku. A pokud šlo o kroky, i ty jsem zaslechla, jen jsem nevěděla o koho se jedná. Možná sestra?

Temný les >>>

Postovaná: 3 (reakce na Deimose a přesun k dalšímu hráči)

Takže podle tatínka Proužka byla naše sestra nejspíše na louce nebo u modrého stromu, kterému říkal táta Negrastrom. "Kamarád?" Dobře, takže Negrastrom - modrý strom je kamarád. Co to ale je? Je to strom. Jak může být kamarád? To mi nedávalo moc smyslu, ale když to táta říkal, tak by to smysl dávat mělo. Možná, že na to přijdu později, jako na to, co je to výluh.
Táta byl nadšený z představování nějakého Wissfesněha a Sněha. Měli to být další kamarádi. Zase to slovo! Jsem zvědavá, co to znamená. Kamarád. Znělo to zajímavě. Mělo to jakýsi pozitivní náboj.
"A kdo je ten Wissfesníh a Sníh? A kdy nám je představíte?!" I bratr Mosnoe se zajímal o ten náhlý přísun nových informací. Byl zvědavý, stejně jako já.
To už nás ale otec tišil, prý máme být potichu kvůli tomu Túmapovi. Opravdu jsem byla zvědavá, kdo to je. "Myslíš, že to bude nějaký vlk jako my, Mosi?" zeptala jsem se zvědavě bráchy. "To nevím, ale mohl by. Nebo to bude další strom?" přemýšlel nad tím bráška.
To už jsme ale mířili k nějaké jeskyni. Už z dálky mi připadala zajímavá a vhodná k prozkoumání. I bratr byl z té díry nadšený a hrnul se k ní. Když jsme ale vešli dovnitř. No, vešli... spíše se tam vřítili, nemohla jsem nepostřehnout, že jeskyně působila jako bludiště. Do oušek mě praštily příšerné zvuky, jako když někdo strašně naříká. Bratr se hrnul kupředu, ale já jsem se zastavila a stáhla ouška k hlavě. Ne, že bych měla strach, vlastně neměla, jen jsem nevěděla, co si o tom myslet. Nicméně máma i táta šli dál kupředu a bratr pobíhal před nimi. No jo, ale jak nás tady sestra najde? Možná je už blízko, ale tady nás neuvidí. Někdo by na ni měl počkat venku. S touhle myšlenkou jsem se otočila a vyběhla ven před jeskyni.

>>> Temný les

Hraniční pohoří >>>

Postovaná: 2

Mamka s taťkou se bavili o nějakém Túmapu, že to skoro vypadalo, že to je nějaký další vlk, kterého potkáme asi už brzy. Zatím jsme však stále byli na pochodu. Bráška se zajímal o všelijaké rostliny, které cestou potkal a já jsem si je také prohlížela s ním. Zároveň jsem si pohrávala častokrát s kuličkou větru a tak se mnohokrát stalo, že kolem mě tancovaly maličkaté větrné kuličky.
"Ano, rodina léčitelů!" znělo to hezky. Ale, co znamenalo to druhé slovo? "Negra... co? Co je to? A kdo je Túmap?" Zajímala jsem se o to všechno. A pořád mi v mysli pohrávalo, co to je ten výluh z kytiti mytiti. Mohla by ta květina opravdu pomáhat i proti bolístce? To by asi bylo úžasné!
"No jo, kde je Noemos?" Naše sestra se od té louky s kytičkama neukázala. Myslela jsem si, že se už ukáže. Že na nás třeba vyskočí zpoza stromu a udělá BAF ale ne. Sestra byla pryč. Její vůně byla pryč. "Kdy se vrátí?" Nikdy nás takhle neopustila, nikdy až do teďka. Bylo to divné. Možná nás ale hledá u toho modrého stromu. Možná jsme se měli vrátit, ale jak bych to mohla já vědět? Možná jsem měla jen nutkání a tak jsem se často dívala zpátky, jestli za námi jde, ale nešla.

>>> Asshiřin labyrint

Kvetoucí louka >>>

Postovaná: 1

Tátovu radu, že před deštěm je lepší se schovat jsem si vzala k srdci. Zavrtěla jsem ocáskem a přikývla hlavičkou, že rozumím: "Jasný," žblepla jsem. Nicméně tady jsme se moc neschovali. Ale nevadilo to, protože bylo poměrně teplo, takže když déšť ustal, usušil naše kožíšky raz dva.
Takže se to luhuje a víc vědět nemusím. To je ale divné. Moc mi to nevysvětlili, čekala jsem něco víc nebo třeba ukázku toho, co to luhování je. Ale možná mi to ještě ukážou, když jsme tu kytiti mytiti vzali s sebou, jistě na to dojde. Zavrtěla jsem ocáskem a s pohledem na bratra jsem se vydala ve stopách mamky a taťky.
Svou odpověď dostal i bráška Mosík, takže byl nadšený, stejně jako já a když jsme se vydali do hor, začalo už svítat. "Jó, léčitelé, taky budu léčitel!" vypískl nadšeně bratr Mosnoe. "Budeme léčitelé oba!" doplnila jsem brášku.
Putovali jsme pohořím a bylo to náročné pro vlčata, ale oba jsme se snažili držet se. Občas nám podklouzly tlapky. Občas jsme jeden nebo druhý upadli, ale vždycky jsme se sebrali a zase šli dál.

>>> Temný les

Hledala jsem tu květinu, kterou táta zmínil. Tedy, vlastně jsem nevěděla, co hledám, ale hledala jsem. Hledala jsem cokoliv, co by mohlo být onou hledanou věcí. Zkusila jsem ke svému nosánku přivát vítr. Tedy pomýšlela jsem na to, že by bylo fajn, kdyby se mi po nos sunuly vzdušné proudy, abych mohla prozkoumat všechny směry na jednom místě. Představa to byla legrační, možná, ale proč by to nemělo fungovat? Soustředila jsem se na to. Jednoduché to však nebylo. Změnit směr větru bylo namáhavé. Takže jsem toho po chvilce snažení nechala a raději to zkusila čistě nosánkem a po vlastních tlapkách bez použití magie o níž jsem zatím neměla páru, že ji používám, když si hraji se vzduchem.
Přemýšlela jsem, co myslí velcí tím 'Negrastromem' Tak nějak mi z toho vyšlo, že tím asi myslí ten veliký strom, kde jsme se narodili. Tedy jsem si to myslela. Táta mi vysvětlil, co je zelená barva a máma zase jak vypadá modrá a červená. No škoda, že už byla tma, a navíc začalo i pršet, o čemž nás mamka poučila též. Věděla jsem co je déšť, samozřejmě jsem ho znala, ale nikdy jsem nad ním nepřemýšlela ve slovech. No teď už jsem věděla, jak se vodě padající z vrchu říká. "Déšť, tohle je déšť dělá moklý chlup!" Zopakovala jsem po mámě a přidala k tomu i vlastní úvahu Bylo ale na čase se učit mluvit lépe. "Moklý, moklý, slst." Nebylo to příjemné, ale také nic, co bych už nezažila.
Otřepala jsem ze sebe vodu, ale déšť stejně smáčel můj kožížek dál. Ani jsem si nevšimla, že sestra se někde ztratila. V dešti se pachy smývaly a klesaly k zemi, takže mezi kapkami vody byly obtížně identifikovány.
Táta ji asi našel a tak počkal na to, až mu to i mamka odsouhlasí a taky že jo. Začala jsem vrtět ocáskem. "Kytiti Mytiti je tady! Noe, Mosí!" Hned jsem se podívala, ale sestra nikde. Asi se zdržela, nebo hledala kousek dál. Teď tady ale nebyla. Přicupitala jsem ke kytce a prohlížela si ji. Pak jsem si ji i očichala. Poslouchala jsem mamku, co říkala o té kytce. "Tlychtýšek a léčivý je! Co je to luhuje?" To byla záhada!
Nebyla jsem sama, kdo byl zvědavý a tak se přidal i Mosnoe se svým dotazem: "A co je být léčitelé ostatních vlků?!"
Rodiče brali celkem s klidem, že se nám Noemos někam zatoulala. Takže ani bratr a ani já jsme z toho nebyli nijak vystrašení. Sestru jsme se ale vydali hledat. No já si ještě pořádně prohlédla trychtýřek, než jsem se rozběhla za matkou.
Hopsala jsem ji v patách, když mě do nosánku praštil pach jiného vlka. Byl blízko, proto byl cítit a navíc smrděl jako mokrý vlk! Pach patřil šedému vlku s vozíčkem plným různých předmětů. Jé, co to je? To je ale zajímavé! Nadšeně jsem přiběhla k vlku a chtěla vidět, co to má za věci a k čemu jsou dobré. Vypadaly jako super hračky. A jedna z těch hraček se mi opravdu líbila. Chtěla jsem ji mít. Náhodou jsem měla to, co po mě vlk za tu hračku chtěl a tak jsem to ochotně vyměnila. Po té jsem se se svou novou hračkou vydala pryč s mámou, která si od toho vlka též nějaké ty hračky vzala.


OBCHOD

Na účtě mám: 202 KŠM / 4 R / 4 M (Mělo by tam být, viz převod měn)

Nakoupím:
Gekoní nožky (Domlouvala jsem si to už dříve s Barn)
_____________________
Zaplatím: 200 KŠM

Zbyde mi na účtu: 2 KŠM / 4 rubín / 4 mince


Schváleno

>>> Hraniční pohoří

Modrák >>>

Ani jsem se nenadála a už jsme byli na louce. "Kytiti Mytiti a Túmap, jo!" Zopakovala jsem ale vůbec jsem netušila co jedno nebo druhé vlastně je. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli třeba ty věci neuvidím. A byly to vlastně věci? Třeba to byli další vlci jako byla mamka, taťka nebo ta parohatá velká.
Když táta něco objevil, rozběhla jsem se k tomu. Vypadalo to legračně, tak jsem červenou houbu začala očichávat a měla zvláštní vůni. Jenže Proužek řekl, že to není ona Kytiti Mytiti, takže jsem do toho jen hrábla tlapkou a začala hledat dál. Jenže, jak vypadala zelená? Co je zelená? A co je Kytiti Mytitit? Ani jedno jsem nevěděla. Tak jsem se rozhlížela bezradně kolem sebe a dívala se střídavě na mámu a na tátu a taky na bráchu a sestru, jestli to některý z nich třeba neví.
No, když se dlouho nic nedělo, a odpovědi jsem nedostala, tak jsem se zkusila zeptat: "Zelená? Co! Kde je zelená a jak vypadá Kytiti Mytiti?" Opravdu jsem toužila po tom tyto záhady objevit, ale zkuste si hledat něco o čem nemáte ani tušení, jak by to mělo vypadat, vonět nebo co to vlastně může být.

S bráškou jsme se váleli po zemi jeden přes druhého a bavili jsme se. Dokonce jsme přilákali i sestřičku a ta se na chvíli válela s námi. No, pak zaveleli rodiče a já jsem vyskočila na tlapky a rozhlédla se kolem sebe. Velká vlčice s parohy se rozloučila a vydala se svou cestou a táta s mámou zase na opačnou stranu.
Vydala jsem se tedy za mámou a tátou a cestou jsme se předháněli se sourozenci.
"Poušek, Masivka!" Zvolala jsem po tátovi a snažila se to zapamatovat. Takže velký táta se jmenoval Proužek a velká maminka byla zase Mrazivka. To mám ale zajímavé rodiče. Pomyslela jsem si a zavrtěla jsem ocáskem a zase se rozběhla kupředu.
"Noe, Mosí! běšímé!" Vyzvala jsem své dva sourozence, aby si se mnou dali závod. Bráška se toho hned chytil a běžel za mnou. Sestřička ale šla nejdříve chytat ocásek maminky. Byl to pro ni dobrý lov. No a pro nás zase dobré trénování rychlosti při závodění. Občas jsme zakopli a skončili na zemi, ale brzy jsme přistáli na louce.
"Kytiti Mytiti, kde?!" Hledala jsem to, co mamka s taťkou nazývali Kytiti Mytiti. Kolem byla spousta květin, ale copak jsem mohla tušit, že to je právě tohle?

>>> Kvetoucí louka