Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hrála jsem si se svými sourozenci. Občas jsme se trochu i vzdálili. Chodili jsme kolem stromu s mohutným kmenem a modrým listím. Často jsem zvedala hlavu, abych si mohla prohlížet tu ohromnou korunu. Byl to takový dům, jako když. občas jsem chňapla po modrém listu, který se snesl k zemi a s ním jsem pak běhala kolem, jako vítěz honu a sourozenci se často přidávali.
A také jsem neopomíjela trénovat se vzdušnými míčky. Byla to zkrátka legrace.
Velký vlk chtěl, abych zopakovala 'ňaf', inu proč ne, že? "Ňaf, ňaf!" I maminka mě pochválila, zavrtěla jsem ocáskem a rozběhla jsem se ke své mámě. U ní jsem to ale prudce otočila a zase utíkala za tátou, ale ani tam jsem se nezdržela, to už jsem si to pelášila k modrému stromu.
Po chvilce jsem zase přiběhla k rodičům a sourozencům a sedla jsem si na zadek a koukala jsem na ně, co že to říkají. "Kytiti Mytiti," dala jsem hlavičku mírně na stranu a čekala co bude dál. Moc dlouho jsem ale čekat nechtěla, tak jsem začala opakovat, co říkala velká máma: "Poušku, veliký, kázat, místa." Zase jsem zavrtěla ocáskem a už jsem opět stála na tlapkách. "Mos, veliký, místa!" Skočila jsem k bráchovi a dloubla do něj tlapkou v hravém gestu jsem zase odskočila a brácha to přijal a skočil po mě. Už jsme se váleli v trávě.

Než se mi podařilo dostat se k té velké vlčici naproti, velký vlk mě vzal a vrátil mě zpátky k ostatním sourozencům a mamince. Něco mi říkal. No, stejnak jsem netušila, co to má být a co se mi snaží říci. Nicméně, nevadilo mi to a okamžitě jsem si našla svůj zdroj jídla. Bylo fajn si opět naplnit bříško. Pokud to bude možné, budu si ho plnit pravdidelně a aktivně, ale nemyslete si, že se vzdám zkoumání toho prostoru, který se mi před očima otevřel.
Neměla jsem v úmyslu se vzdávat. Moje očka se otevřela úplně a já si uvědomovala něco, co mě šimralo na nose a na čumáčku a taky na ouškách a na hlavě vlastně vůbec úplně všude po celém těle. Líbilo se mi to. Nadzvedávalo mi to jemné chloupky a tam, kde mi rostly fousky, tak tam jsem to vnímala nejvíce. Zaujalo mě to a tak jsem se na to soustředila. Když to poletovalo kolem mého nosu, zavětřila jsem a hrábla po tom tlapkou. Jenže ono to nebylo vidět. Posadila jsem se, znovu hrábla do vzduchu, pak jsem udělala neohrabané "Ňaf!" a poskočila si, načež jsem se zase připlácla k zemi a opakovala jsem hrábnutí do vzduchu malou tlapičkou. Hrála jsem si s kuličkou vytvořenou ze vzduchu. Rodičové stejně pořád řešili tu divnou smrdící věc a já se snažila soustředit, aby ten nepříjemný pach hnijícího masa nešel do mého nosánku a aby se mu jednoduše vyhýbal. Pomocí své magie jsem se podvědomě, ale zřejmě i vědomě, snažila ohýbat proud vzduchu kolem mé tlamy a nosu.
Když jsem si pohrála s kuličkou ze vzduchu, tak jsem si začala hrát se svými sourozenci. Chytala jsem je tlamičkou za tlapky a ocásky a prostě co mi přišlo do cesty, po tom jsem hravě chňapala. Trénovala jsem tak obratnost a rychlost a možná, že i sílu. Takhle jsme si hráli všichni tři.

Sluch se mi, jak se ouška vyvíjela a otevírala, lepšil a začínala jsem krásně slyšet všelijaké zvuky kolem sebe a taky slova vlků, kteří se bavili v mé blízkosti. Těm jsem sice ještě nerozuměla, ale líbilo se mi, jak ta slova krásně zní.
Vnímala jsem taky kromě zvuků i světlo. Bylo ho víc a víc. Sice byl venku večer, avšak právě tahle skutečnost byla možná dobře, protože tak moje očka nedostala pořádnou pecku přímo do zorniček, když se mi konečně začala rozlepovat moje světlá očička. Nejdříve jenom v koutcích. Dokonce jsem v jednu chvíli byla i jen jednoočko.
Svět kolem mne začínal nabírat na kráse, hloubce a tvarech. Už to nebyl jenom temný a méně temný svět, ale dostal prostor. Naštěstí jsem hned po otevření očka neviděla moc dobře. Zrak se musel prostě uzpůsobit. Takže jsem začala vidět jakési čmouhy, které pomalu nabíraly na tvarech. Ocásek se mi třepal od vzrušení a od posilování.
Neviděla jsem moc daleko, ale za to jsem cítila lehoučký vánek vzduchu, který mě šimral a voněl. Přinášel mi k nosánku mnoho zajímavých vůní a pachů, jež jsem sice neznala, ale celkově mě uspokojovalo, že je cítím. Bylo to příjemné.
Zaznamenala jsem dva větší fleky a pak i třetí. Líbil se mi ten tmavý a tak jsem se pomaloučku batolivě, za občasného spadnutí, vydala ke svému otci. Měla jsem ho pěkně na očku, které bylo otevřené, zatímco to druhé bylo ještě přivřené. Byla to namáhavá cesta, ale já ji zvládla, z mého pohledu hravě, z pohledu dospělých zřejmě neohrabaně. Radostně jsem vypískla a zakmitala proutkem na svém zadečku. Podívej, ty velkej, jak jsem šikovná! Jde mi to dobře viď? Pomyslela jsem si, když jsem udělala to kňournutí.
Pak jsem začala u toho velkého vlka hledat zdroj dobrého mléka, ale on ho patrně vůbec neměl. Jak je to možné? Kde máš mléko? Měl bys ho mít! A mělo by být moje, všechno, protože jsem tady byla první! Ano, to dávalo smysl. Jenomže velkej mlékem nevoněl. Nu co, když nemáš, tak nemáš. A co ty? Zadívala jsem se na světlý flek neznámé velké a zamířila jsem k ní. (k Ayshi) Velice mě zajímali tihle velcí vlci. Byli noví a zároveň nebyli, ale nově jsem je mohla vidět, byť ještě špatně.

na Deinell
Mám 67 bodů, čili si vezmu:

60b - 2 tlapky do vzduchu
a 7 KŠM

děkuji ♥

Bylo to lepší, cítila jsem to moc dobře. Sice moje tělíčko bylo pořád těžké a od doby, co mě to vyplivlo do chladného, ale svěžího vzduchu, přesto jsem se dokázala odrážet rychleji a silněji, takže bojování o mléko se stávalo hračkou. Kdykoliv jsem se dostala do kontaktu s mrtvým sourozencem, snažila jsem se od něj dostat co nejrychleji pryč. Byl zkrátka moc studený a nevoněl. Za to ostatní sourozenci byli zajímavější. Často jsme hráli hru na přetlačovanou nebo kdo bude nejvýš. Tohle všechno nám zabralo vždycky tolik času a vyčerpalo tolik sil, že jsme potom vždycky usli. To se střídalo.
Nic méně novinkou bylo, že že se mi dařilo se už i hezky nadzvedávat a případně i tak nějak hopsat. No, nečekejte, že to bylo nějaké úchvatné, ale dařilo se, což byl úspěch. Přelézání sourozenců šlo prostě mnohem snadněji. Byli jsme jako malí hadi s nožičkama žáby, co se odrážejí jako tuleni.
Ucítila jsem olíznutí něčeho velkého, vlhkého a teplého. Skoro mě to převrátilo, ale to mi nevadilo, páč jsem se zase hned přetočila na tlapičky. Někdo na nás mluvil, zřejmě. Jak to ti známí neznámí dělají? Jak kňučí jinak? Znělo to dobře. Líbilo se mi to a tak jsem se otáčela hlavičkou za zvukem své mámy.
Potom jsem ucítila neznámý pach. Ale byla jsem v bezpečí a tak jsem neměla strach. Vlastně, co to byl ten strach? Cítila jsem se dobře i když jsem ještě neviděla. No to už nemělo mít dlouhého trvání. Temnota se měla brzy proměnit na světlo. Vlastně už to začínalo, ale nejspíš si toho nikdo nemohl všimnout. Víčka už nebyla tak pevně srostlá.

Všude kolem byla tma. Ale už to nebyla taková tma, jako ještě před pár dny, kdy jsem se nacházela uvnitř své maminky, aniž bych o tom věděla. Nebo, věděla, ale vnímala to úplně jinak, to je jasné. Rozhodně mi bylo předtím pořád příjemně teplo. Pořád jsem slyšela silný uklidňující zvuk, který byl rytmický a jak už jsem řekla, příjemný a uklidňující. A taky hlas jsem vnímala i když ne ještě tak dobře, natož, abych mu třeba rozuměla. Jen jsem věděla, že mě je příjemný a cítila jsem se proto dobře. Cítila jsem spojení, ale teď? Teď to bylo jiné. Moje tělíčko bylo těžké a ne, jako předtím. Bylo nutné se hodně snažit a když jsem měla hlad, musela jsem se, opět, ano, hádáte správně, usilovně snažit. Nic už jsem nedostala, tak říkajíc, zadarmo. Vždycky jsem se musela odrážet, sunout své tělo vpřed a nosánkem pátrat po lahodném mléce. A že to byla fuška, kolem mě se zmítala další tělíčka, jako to moje a voněla podobně jako já. Občas jsem musela překonat něco tuhého, co bylo studené a nepříjemné. Později to zase změklo, ale studené to bylo pořád a taky to moc dobře nevonělo. Byla to překážka, ale vždycky se mi nakonec podařilo ji zdolat a dostat se do teploučka k sladkému mléku. To jsem horlivě pila a nikdy jsem se nenechala odstrčit i když další podobná stvoření se o to snažila. Možná nedopatřením, možná stejnou touhou po tom dobrém mléce, ale já se nedala a svůj zdroj jsem si chránila. Však jich máma měla dostatek.
Jak ubíhaly dny, byly pořád jednotvárné, ale já rostla a hlavně sílila. Moje odrážecí schopnosti byly lepší a i když se moje malé tělíčko třepalo od té veliké snahy se přesunout odněkud (od bříška) někam (do chlupů na hrudi), tak bylo určitě znát pokrok. Moje očka byla stále zavřená, ale vnímání dne a noci, to bylo možné jako větší a menší tma. Nic víc. Ale nic víc jsem nepotřebovala. Až na teplo, mléko a bezpečí, co jsem i měla.
Dokonce jsem i velice slabě slyšela. Bylo to asi takové, jako když máte v ouškách strčené tampónky, no, možná nevíte co to je, možná ano, já tedy ne, ale tak pro představu. Slyšela jsem hlasy, ale nevěděla jsem co říkají, ani že by to také mohlo něco znamenat. Byl to prostě zvuk, jako to rytmické bušení, které už jsem, mimochodem, tak moc neslyšela. Jenom když jsem byla přitisknutá k teplému břichu velké bezpečné nádrže na mléko a i tak to bylo slabé, jako by bylo mnohem dál, než bývalo před pár dny.
Když tedy maminka něco říkala, jenom jsem se vrtěla a z tlamičky mi vycházely kníkavé zvuky. No, k řeči to mělo hodně, ale opravdu hodně daleko, ale co byste od tak malého vlčátka chtěli, že? Rozhodně, když mi bylo třeba zima, tak jsem to dala znát kňučením. Když jsem se probudila, protože mi některý sourozenec lezl přes záda, hlavu nebo zadek, tak jsem to dala najevo mručením nebo vypísknutím a když jsem měla hlad, za hlasitého kníkání jsem se drala horlivě ke zdroji mléka. Tak to prostě bylo.