Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(III)× Ubraň svůj úlovek (5 postů o sama) (3b) 3/5
(III)× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty (3b) 2/3

Chňapla jsem po kožichu ono tvora, tedy kuny, ale netrefila jsem se, protože mě proud strhnul bokem. Zamračila jsem se a zabrala jsem packami, abych se opět dostala blíž k malé šelmě a k mému úlovku. Ono to nebylo vůbec snadné, ale já jsem se nehodlal vzdát. No nebyla by to škoda? Nechat svou slípku, aby mi ji snědl někdo jiný? No, byla, že jo a tak jsem bojovala o svůj úlovek. "Kde je vlastně Vilémek? Neměl by tady být se mnou? Měl," ale já opět netušila, kde jsem toho veselého kloučka ztratila. Bylo mi to mocinky líto, ale prostě tady teď nebyla já musela dělat zrovinka něco jiného. Bránit nám večeři. Večeři, oběd nebo cokoliv. Alespoň jsem měla dojem, že mě ten hloupoučký proud už tolik neodnáší pryč. Slábl? Možná. Dostala jsem se znovu ke dvěma bodům mého úsilí, abych znovu kousla hnědé tělo kuny.

(III)× Ubraň svůj úlovek (5 postů o sama (3b) 2/5
(III)× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty (3b) 1/3

Všichni, skoro všichni zmizeli, a já tu prostě zůstala sama a vůbec se mi to nelíbilo. Nechtěla jsem být zase sama. Všichni v mém životě mizeli kamsi do pryč a už mi to začínalo vadit. Tak jak jsem byla před chvílí šťastná a veselá, že ze mě to veselí tryskalo i ušima, tak jsem nyní byla naštvaná. Ne na ně, ale na to, že jsem tady zase osaměla a ještě se mi malý šelmák snažil odcizit můj těžce získaný úlovek! Vrhla jsem se do vody za hnědým kožichem. Plavala jsem za malou šelmou. Cestou vodní masou jsem si uvědomila, jak té vody je už i tady na louce moc a také to, že mě ta voda kamsi táhne. Táhla mě i toho malého zlodějíčka. Je, co jsem byla blíž, pokusila jsem se kuňáka polapit do tlamy, abych ho od své kořisti dostala pryč.

(III)× Setkej se tváří tvář s predátorem (1b)
(III)× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (5 postů o sama (3b) 1/5

Ezra
Zavrtěla jsem ocasem na toho rezlýho vlka, co mi řekl, že jsem chytrá. No jistě, že jsem byla chytroučká, no, kdyby ne, tak bych přeci tady už nebyla, že jo? A taky bych se nedostala do Noramskýho světa! Ha? Byla jsem mocinky chytroučká. Usmívala jsem se na něj i když on se mračil. "Že jo? Ale ty jsi nějaký nabručený, hm, musíme tě rozveselit." Přece by se vlci nepoddali takovému počasíčku.
Camiya
Bylo moc hezké jméno. I jí jsem věnovala široký úsměv. "Camiya z pouště je mocinky pěkné jméno. Takže byla mladá, ta liška. hm, lišky asi budou mít moc divnou zálibu v napadání vlků." Fakt měly lišky tak divné hry? Asi ano.
Illyrian
I tenhle byl tak trošku bručounek, no nevadilo mi to. Vrtěla jsem ocasem a usmíval se na něj. "Naprosto normální, méďo." zasmála jsem se. Jo, kdyby tohle byla provokace, mohla bych zchytat, ale já to tak nebrala, ba co víc, ani jsem netušila, co to provokace je, že jo.
Faust
I tenhle se šklebil, pohlédla jsem na světlounkou vlčici Electru se slovy: "Ti chlapci jsou ale nerudní co? Vsadím se, že ty taková bručounice nejsi, že ne?" Vrtěla jsem ocasem a usmívala se na ni a no, prostě na všechny.

Všechny jsem musela obdařit pořádnou dávkou veselí. Potřebovali to jako sůl. Jenomže se začali rozcházet a každý jinam. "Hej, kam to jdete? Počkat, ne, musíme se všichni držet pohromadě. Ale noták! Méďo, Zlatko, no... no.. no!" Každý se prostě rozutekl na jinou stranu a já jsem z toho byla u vytržení. Běhala jsem sem a tam, na všechny strany, až jsem proste neměla kam už běžet. Tu kolem mě proplul můj krocan - no ne, byl to nějaký kur, krocan ne, ale prostě můj opeřený úlovek, co jsme ho s Vilémem honili. Vlastně asi spíš už jen já, no. A za ním proplava jakási kuna. "Tak to teda ne! To je moje slípka!" štěkla jsem naštvaně na zvíře, co bylo menší, ale očividně se hnalo po mé kořisti.

(II)× Po promočení si udělej horký odvar z trychtýřku

Sledovala jsem nadšeně, jak strakatá vlčice hledá Trychtýřek, tedy spíše už to, jak ho našla. "Ten znám, ten umím, ano, zahřeje, ale je potřeba oheň." Pronesla jsem smutně. Ovšem někdo, kdo oheň přeci jen měl tu byl a tak jsem radostně zavrtěla ocasem a přiskočila k rudavému vlku (Illyrian) Byla jsem jako blesk a už jsem mu olízla tvář. "Bezvadňoučký, jsi pašák!" No, a už jsem zase odskočila pryč. Musela jsem poňuchňat všechny přítomné. Ale také jsem si chtěla dát odvaru, aby mi zahřál bříško. Takže jsem se také napila. "Trychtýřek je parádní když se podává v listu z Šedivky plovoucí a pylem z jejich květů." podotkla jsem.
Nezapomněla jsem políbit na tvářičku i flekatého vlka (Faust), co měl flíčky jako zrzeček. "I ty jsi pašák ohnivej. Hele, ty nemáš rudý očička, jak to?" Zajímala jsem se.
(Camiya)
"Och! Napadla vás liška? No teda ty lišky už neví co by. A nebyl to takovej starej lišák? Mě jednou takhle kousl, když jsem byla maličká. Chtěl si hrát, ale vůbec to neuměl." Postěžoval jsem si hnědé vlčici.
(Kara)
Přimotala jsem se k šedé vlčici a usmála se na ni, vrtíc ocasem: "Ano, určitě jsme se tady sešli kvůli té vodičce. Je jí moc. No i náš úkryt je vytopený, ale úplně." Přiznal jsem zdrceně.
(Electra)
"Do hor, to bude asi nejlepší, ale je tam dost vlků."

(II)× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy (ve čtyřech vlcích) (3b)

Hraniční pohoří >>>

Nikdo takový tady asi nebyl, nebo mě neslyšel. Nu což, možná nebyl nikdo tak blízko. Navadí. Popadla jsem ocásek a pokračovala jsem dál do hor. "Aha, tak tady jste. Co, že jsi to našla?" Zavětřila jsem a měla pravdu. Noemos cítila mnoho vlků. Pohybovali se horami tam a sem a tu a pak zase tam. "Na louku? Chtěla by ses podívat na louku? No dobře, tam najdeme trychtýřek a trošku se třeba zahřejeme, hm?" Vesele jsem zamávala ocasem a kráčela po pěšině. Překonala jsem vrchol a zase se pustila dolů na louku. Noemos pořád něco povídala. Co viděla a kde a co dělala. Přikyvovala jsem a Mosnoe se zase tvářil, že sestra moc povídá. "Ale jak to teda je? Neviděli jsme mámu a tátu? Oni, doma nebyli."
No a pak jsem si všimla skupiny vlků a zamířila k nim.
"Ahoj, ahoj, co tady tak řešíte? Asi tu vodičku padající z nebe, že? No, už jí je moc. Neměli by jste zamířit do hor? Ale je tam hodně vlků. Jenže kde jinde se schovat? Některá místa už jsou zaplavená." Ano, byla. Já toho sice tak moc neprošla, ale stačilo mi to, co jsem už viděla.
"Mohli bychom se trošku zahřát, že jo? Být v teple je základ." Ohlédla jsem se po sestře a bratrovi, ale zase byli fuč. Tak byli skuteční, nebo byli opravdu jen iluzemi?

Temný les (přes Nížinu hojnosti) >>>

(II)× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody (1b)

Vydala jsem se k horám, doufaje, že Vilém tam bude, nebo že ho zachytím cestou. Přeci věděl, kam jdu? Ne? Inu, kdo ví. Jak jsem šla, našla jsem si jeden ten ocásek a tak jsem si ho utrhla. Líbilo se mi jak hezky vypadá. A tak jsem šla dál a hory se už blížily. Dělilo mě od nich vodstvo. Tedy vodička maličká. "Tenhle potok byl rozhodně menší, že ano? No jistě. Mosí? Kde ses toulal. Víš, že mi někdo řekl, že jsi mrtvý, možná? Že tady nejsi? Ale jak to mám zjistit?" Zeptala jsem se imaginárního bratra. "A kde je Noe? Aha, támhle je!" Uviděla jsem ji jak plave přes potok a tak jsem se vydala za ní, jenže ejhle, voda byla o něco hlubší, než jsem vůbec si uměla představit a tak jsem zahučela do ní jako ryba. Proud mě odnesl kousek dolů k lesu, tak se mi však podařilo se na břeh dostat.
"Bráško? Sestřičko? Kde jste?" Už jsem je neviděla. Jak jsem zahučela do vody, moje magie se vypnula, jako když utrhneš kytku. Zamířila jsem do pohoří a ještě se otřepala, abych z kožíšku dostala přebytečnou vodu. Pak jsem si nechala kožíšek profouknout větrem.
"Haló? Je tady někdo kdo má oheň?" Vykřikla jsem do hor.

Temný les >>>

Pohyb v lese, kde bylo pořád přítmí a to i tehdy, když už byl den a slunce svítilo, jako, že teď vůbec nesvítilo, ale kdyby ano, by bylo stále temno a nepříznivo. Někdo by se toho lesa mohl bát, nebo se v něm cítit nekomfortně. Ani bych se mu nedivila. Vlastně mě se tady také až tolik nelíbilo, ale byla jsem zvyklá. Byl tady můj domov, ačkoliv byl nyní zatopený, ou jé, co naplat.
A tak ani nebylo, proč se divit, když jsem se vynořila na nížině a ne pod kopci. "Ejhle, Vilémku, trochu jsme se odklonili od naší cestičky. Nevadí. Hory jsou támhle, tak šup, jdeme!" Vybídla jsem vlka a vyrazila kupředu. Čvachty čvacht, čvachty čvacht!
A přede mnou se objevil vlk, co se brouzdal v kaluži s kytkou v tlamě. "Jé, zdravíčko. Copak to máte? To je ocásek? Oh, ne, to je květina. Miluji květiny. Co to je za kytištu? Povíte mi to prosím? A je to léčivé? Totiž já budu léčitelka! Fakticky. Ale musím se učit." A tohle jsem na toho chudáka vybalila. "Lišší ocas? No, jo, to je pravda, vypadá tak. Hihi, takže tuhle kytištu nepřehlédneme nikde na louce." Zavrtěla jsem ocasem jako šílenec a zářivě se na vlka usmívala. "Štětce, povídáte? Takže třeba na nátěry zraněných by se daly pouřít. No jo, báječné, nějaký si najdu, děkuju mocinky, oh už odcházíte? Jaká škoda, že jo Vílo? Vílo? Ah, Vílo! Pardón, já ho zase ztratila, musím ho najít. Papa," A rozběhla jsem se k lesu a horám, abych našla Vilémka.

>>> Hraniční pohoří

Asshiřin labyrint >>>

(II)× Ulov si na horší časy (2b)
(II)× Zamiř do bezpečí (1b)

Tak jsme se zase našli, to bylo báječné. "Vilémku, tady jsi. Už jsem se bála, že jsem tě znovu ztratila. Cestičky v labyrintu jsou nebezpečné." Vlastně jsem ani nevěděla, proč máme úkryt tam, ale možná proto, že ho takto jen málo kdo mohl najít. Kdo ví, že jo? "Jsi v pořádku Viléme? Jsi celý mokrý," starostlivě jsem si ho prohlížela. Ale ani já jsem nebyla suchá, samozřejmě.
Když se nám podařilo dostat se z labyrintu do lesa, konečně jsem mohla posoudit, že prší. A že prší asi už dlouho. "To jsme v tom labyrintu byli tak dlouho? Podívej, prší asi opravdu vydatně. Cítíš, jak je hlína mokrá?" Byl sice podzim, to ano, ale i tak mi připadalo, že takový déšť tu ještě nebyl.
"Chtěli jsme jít k horám, tak půjdeme tam. Zjistíme cestou, co se vlastně děje. Ani bych se nedivila, kdyby v tom měli tlapky bohové." Zachichotala jsem se. "Doma jsem naše nenašla a myslím, že tam nebyli už hodně dlouho. Musí pobíhat po ostrovech." Takže nebylo jinak, než na ně třeba narazit jinde. Zkrátka jsem neměla tušení, kde jsou ani kde by mohli být.
Cestou jsem zachytila čerstvou stopu nějakého kuru, který do lesa zaběhl asi v naději, že se tady ukryje. Normálně by tady nebyl, ale teď ano. "Támhle je nějaký kurovitý pták. Ulovíme ho a pak si ho dáme ke snídani někde v bezpečí, ano?" Kývla jsem na Viléma a po těch slovech se už soustředila na samotný lov. Plížit se, našlapovat tiše i když jako kočka jsem to neuměla, neboť jsem nebyla kočka, že jo. Kočka by se k opeřenci, který vypadal jak mokrá slípka, dostala hravěji, než já, jako vlk, ale takové už karty rozdané byly. Jakmile to bylo možné, mrkla jsem na Vílu a vyrazila kupředu. Pták se vylekal, pochopitelně, avšak aby nám neunikl, použila jsem vítr, aby kolem něj rotoval tak, že nemohl jednoduše roztáhnout křídla a vzlétnout. Rozběhl se tedy po svých, ale to už jsme ho, hádám dohnali oba a já po něm skočila. Podařilo se mi ho ulovit, nebo zasáhl i Víla?

>>> Hraniční pohoří (odbočka na Nížinu hojnosti a pak do hor)

//update: Lov květiny, proto ta odbočka, ale platí, že jdou do hor.

Túmap přes Asshiřin labyrint >>>

× Projdi se po zatopeném území (1b)
× Pokus se plavat (1b)

Odfrkla jsem si, když jsem vylezla z úkrytu opět do chodeb labyrintu, překvapilo mě, že je tu mnohem víc vody, než ještě před chvílí. Co se to jako děje? Kde se tady ta voda vzala? Vždyť tu nikdá nebyla! Zastříhala jsem oušky a snažila jsem se ve tmě spatřit kožich mého vlčího společníka Viléma. "Vílo! Viléme, kde jsi? Musíme odtud pryč! Teče tady někudy voda!" Snažila jsem se hučet do tunelů, protože jsem netušila, kde Vilém je.
A tak jsem se snažila najít Viléma a procházela se chodbami labyrintu. Moje tlapky se čvachtaly ve vodě a někde byla voda i hlubší. Bylo na čase prostě labyrint opustit, nebo hrozilo, že v něm utoneme. Tak se také stalo, že jsem šlápla so hlubší díry a celá jsem skončila pod vodou a musela jsem plavat. Ono stejně nebylo zbytí. Musela jsem plavat některými chodbami, abych se mohla dostat ven z labyrintu. "Vílo! Vílo, Viléme! Kde jsi? Je tu voda!" Jako by to snad nevěděl, že?

>>> Temný les

(200)
Asshiřin labyrint >>>

Najít cestu do našeho rodinného úkrytu pro mě nebylo těžké. Znala jsem ji a tak jsem mířila, prakticky na jistotu. Takže jsem vesele kráčela kupředu. Něco povídala, což bylo vlastně pořád, že? Tlamu jsem skoro nezavřela a pak zahnula za sloup a šup do škvíry ve skále a byla jsem tam. Konečně doma. Budou tady všichni? "Mami, tati, jsem doma, jste tady?" Zvesela jsem se rozhlédla po úkrytu. Ocásek se mi kmital ze strany na stranu. "Noemos, Mosnoe?! Haló, kde jste všichni?! Viléme? Tak tady bydlíme, ups?" Jak se zdálo, nikdo v úkrytu nebyl Začenichala jsem, ale známky toho, že by tu někdo byl v nedávné době jsem nezaznamenala. Ani na stěnách ne. A co víc, jezírko bylo větší. Rozhodně se plnilo větším množstvím vody. Už ji ani nestačilo pobírat. Vlastně skoro, po celé podlaze už bylo jedno velké jezírko. Otočila jsem se lítostivě na Viléma. "A safra... Vílo? Vilémku?!" Nebyl za mnou, tak jsem se vydala ho hledat!

>>> Asshiřin labyrint

Spáleniště přes Temný les >>>

Zachichotala jsem se, když řekl, že nemusím tak utíkat. "Oh, to máš pravdu, já se vždycky tak rozvášním při tom běhu, že pak koukám, a ostatní jsou někde pryč. Ale měla bych s tím něco udělat. To je pravda." No, ano, stávalo se mi to. Asi jsem byla moc nadšená, což jsem byla.
Všude, kam oko dohlédlo, bylo ošklivo. Ty stromy byly tak hnusné a mě napadlo, "šlo by tohle místo nějak vyléčit? Co myslíš, Vilémku?" Spáleniště působilo nemocně, mrtvě. Ale kdyby se vlci spojili, jistě by z něj šlo udělat mnohem hezčí místo.
Ale třeba to příště zkusím, jen teď mě trápily ty informace o rodině a chtěla jsem se podívat do úkrytu, jestli tam najdu mámu s tátou. "Jo, to máš pravdu, tyhle ostrovy jsou hodně dobrodružné. A ano, ty jsi rytíř. Rytíř Víla první Mois Grissský." Zachcichotala jsem se a líbilo se mi to. "A já jsem Lečitelka Kouzelnice Deinell Mois Grisská." To bylo báječné. Ovšem, ještě jsem se toho měla hodně co učit.
Zamířili jsme do lesa a já šla tak nějak insinktivně, než že bych před sebou měla jasnou cestu. "Objevují se náhle. Hm..." zamyslela jsem se nad tím. "Bejčastěji na místech kde je mlha nebo když prší. Nevím proč." Vlastně to tak bylo vždycky. A přicházel podzim, mohli se začít zjevovat prakticky každý den. "Ale jestli je to magií, tak bych měla přijít na kloub jak ji ovládat. Rozumím větru, to ano. Ale iluzím? Přeludům? Jak by to mělo fungovat?"
Pak jsme zamířili k nenápadné jeskyni, která byla docela jako díra, ale když jsme se ocitli uvnitř, tak to bylo hotové bludiště. "Tohle je Asshiřin labyrint. Tady někde je náš úkryt. A tvoje sestřička se má určitě dobře. Co ty víš, třeba ji taky potkáš tady na ostrovech. Totiž, potkáme. Můžeme ji zkusit hledat. Určitě bude vonět podobně jako ty. Takže až ucítíme podobnou vůni, vydáme se za ní. jojo." Jemně jsem drcla do Viléma, jako povzbuzení.
"Ah, tady to je." Tak nenápadná skulinka a šup dovnitř.

>>> Túmap

Temný les >>>

Počkala jsem na Vilémka. Nechtěla jsem mu utíkat, ale to víte, když máte vítr doslova v tlapkách, je velice snadné se mu poddat a nechat se jím unášet jak je libo kam. Kam vás vítr zavane. Nemít domov a vlastně ho mít všude. Ale zpátky k Vilémovi.
"Jo, přesně tak! Přivedem je na tu lepší cestu. Vždyť, kdo by se chtěl neustále mračit a vrčet kolem sebe na všechny, kdo kolem projdou? Viď, Vílo, že je mnohem lepší si s někým krásně, krásňoučce popovídat." Alespoň tak jsem to vnímala já.
Hlavou se mi chvilku mihlo i to podivné setkání s šedým vlkem Seginem. "Ty, Vilémku? Myslíš že když někdo vidí své sourozence a pak je vidí i někdo další, ale řekne ti, že je to nějaká iluze, že to tak skutečně je? Totiž..." chvíli jsem přemýšlela, jak nejlépe to vysvětlit, ale sama jsem tomu příliš nerozuměla. "Jako jak to poznám, že je to třeba magie, kterou mám, aniž bych o ní věděla? Já vím jistě, že od toho Wua ji nemám. Ale ten vlk, co jsem ho před chvílí potkala, mi tvrdil, že je to jenom iluze a netvářil se, že by si dělal legraci. Totiž on taky byl trošičku takový bručounek morousek, hihi. Škoda jen, že se mi ztratil v lese. Fákt, stačila jen chvilička a neminuli by jste se." Rozhlížela jsem se, ňufala, ale Segin byl pryč stejně jako ta údajná iluze. "Taky mi řekl, že jsou třeba mrtví. Ale jak to zjistím?" Věděla jsem, že by to třeba mohli vědět rodiče, avšak věděli to opravdu?
To už jsme došli na místo, kde les vypadal ještě mrtvěji, než ten temný les ze kterého jsme přišli. "Jéje, co se to tady stalo? Vypadá to, jako by to někdo spálil?" Ve vzduchu poletoval popel a stromy vypadaly jako torza ohořelých kmenů. Historii ostrovů jsem vážně neznala. Zastřihala jsem oušky, pohlédla na Vilémka. "Tady moc kytiti mytiti nenajdeme. Vrátíme se do lesa, že?"

>>> Asshiřin labyrint přes Temný les

Les u Mostu (přes Most) >>>

"Tak to musíme nějak napravit! Musíme hledat vlky. Ale tam u toho jezera jich bylo nějak moc, myslím. Musíme si najít nějakého jednoho, co je sám a kdyby něco, tak bychom na něj byli dva! Ale oni ti vlci vlastně jen bručí a dělají medvědí ramena, víš, Vílo? Takže je musíš prokouknout. On každý je ve svém srdéčku vlastně dobráčisko, jen někteří to neví. Někdy jsou to ňoumínkové, víš? No a náš úkol je ukázat jim, že nemusí být medvědi, že?" Zazubila jsem se opět vesele. Přišlo mi to jako suprový nápad, ukazovat vlkům, že mohou nechat vykvést svou milou stránku.
Švihla jsem radostně ocasem a horlivě přikivovala: "To máš pravdu, to máš pravdu, Vílo. Jsou jako kouzlo, ó ano!" Květinky vlastně byly opravdu taková kouzla. "To jsi řekl tak krásně!" I kdyby přišel znovu déšť, můj úsměv a nadšení by nedokázal smýt.
"Jasně, jasňoučce. Ale měla bych je najít..." zamyslela jsem se. Dlouho jsem je už neviděla, ale třeba budou doma. "Máme úkryt v tom temném lese, takže se můžeme zastavit doma, jestli tam máma a s tátou budou." Uzavřela jsem to jako další bod na naší pomyslnou trasu.
"Výborně! Tak honem, přes most a dál do temnot!" Zvolala jsem a zvesela se rozběhla na most, ačkoliv nepůsobil nijak pěvně.
Překonání Mostu byla pro mé tlapky brnkačka! Fakt! Stačilo aktivovat gekončí nožičky a vítr si mohl dělat co chtěl a já měla jistotu jistoucí, že neslítnu. A i kdyby ano, ve vzduchu jsem se cítila skoro jako doma. No, ne, to kecám, asi jsem ve vzduchu nikdy nebyla, ale určitě by to bylo nežůžovější žůžičko, no ne?
Na druhé straně Mostu jsem zahlédla sestru s bratrem. "Mosnou! Noemos! ahoooj!" Zvolala jsem vesele a ještě přidala do kroku.

Zápis rychlohry - Deinell a Segin (1.4.2024 - 24.4.2024) +3 herní posty:

Byla jsem opět doma. Tenhle les byl vždycky tak tichý a dost temný i ve dne. Tady jsme měli s rodinou úkryt a potkala některé vlky, přišla k jizvě na zadní noze, úplně přesně jsem si to už ani nevybavovala. Ale tenhle les se zapomenout nedal. Zrovna jsem si hrála se svým imaginárním bratrem a sestrou, někde v závěsu byl i Víla, pokud jsem ho neztratila na Mostě. když jsem narazila na Segina, který zkoumal stromy, jako by pro něj byly důležité. Zpočátku se nezdál moc otevřený, ale postupem času se ukázalo, že dokáže být i trochu empatický, i když ke mě to muselo být pro něj dost těžké. Tolik hyperaktivní energie a šílenství se mu zřejmě jenom tak hned nedostane. A tak od představení se jsme došli k názoru, že oba máme rádi léčivé rostlinky. Že vidím něco, co on ne, a že mám možná magii o níž jsem do této chvíle nevěděla. Jak jsem ji získala, když ne u Wua? Inu, někdy se to tak vyvine asi samo. Možná z mého šílenství? Tak či tak, po rozhovoru se Seginem jsem začala pohlížet na své vidiny, byly-li to vidiny, mých sourozenců, jinak. Možná, že byli mrtví. Chtěla jsem si o tom promluvit s rodiči, nebo někým, kdo skutečně ví, co se s nimi stalo. A kdo jiný by to měl lépe vědět, než rodiče?
Chtěla jsem Seginovi ukázat léčivou rostlinu. Rozběhla jsem se Temným lesem směrem k pohoří.

>> Konec zápisu rychlohry <<

Nakonec jsem však zahnula úplně jinam a navíc jsem si uvědomila, že Segin už tu za mnou není! "Kam zmizel? Segine! Vílo!" Volala jsem jednoho i druhého. No, nakonec měl Vilém nejspíš dost času na to přejít ten bláznivý most a já ho konečně uviděla. "Tady jsi! To jsem ráda, že ses mi neztratil. Ale ztratil se nám Segin. Možná šel támhle!" Houkla jsem a zamířila nějakým směrem. Pochopitelně nešel k horám, musel tedy jít opačným směrem. Že těch směrů bylo víc, to už mi bylo jedno. Možná ho Vilém potkal na Mostě. Možná zamířil do Nížiny hojnosti, nebo se ztratil v Asshiřiném labyrintu, či se zatoulal do Pouště! Tak či tak, já se hnala, snad i s Vilémem na místo, kde jsem ještě nebyla.

>>> Spáleniště

Křišťálové jezero (přes Luka) >>>

Zastříhala jsem ušima a věnovala Vilémovi vřelý úsměv a nadšeně máchla ocasem: "To bys měl. Je to zvláštní vlk. Ale takových prapodivných vlků je na ostrovech taky dost. Ale každý jsme nějaký, že?"
Na rostlinky odpověděl, že nějaké zná, což způsobilo, že jsem nadšeně vyskočila do vzduchu a kdybych uměla dělat salta, nejspíš bych nějaké udělala právě teď. "Báječňoučké! Tak to mi o nich vyprávej, psosím, prosím, každá kytiti mytiti je totiž nejúžasnější." Chtěla jsem znát všechno a květinky byly prostě tou nejkrásnější přírodní věcičkou. "Expert být nemusíš, já také nejsem expert, ale jednou, jednou budu pomáhat vlkům. Chci být léčitelka, jako mojí rodiče." Zavrtěla jsem ocasem a otevřela tlamičku, vlastně zavřela jsem ji vůbec někdy? "Jo, jo, to máš úplnou úplničkou pravdu pravdoucí! Čarodějové by je znát měli. Nu, a proto se snažím zjistit o rostlinkách co jenom je možné."
Z louky od jezera jsme se ocitli v lese, ale než se tak stalo, zastihl nás déšť. Bylo to docela překvapení. Náhlé pršení, nevadilo mi a já jsem začala skotačit mezi kapkami deště: "Prší, krásně, nebe změnilo se v jezero plné vláhy..." Zanotovala jsem si a oběhla Vilémka kolem dokola. Jak ale déšť přišel, tak i rychle odešel a bylo poměrně dusno.
"Ukážu, ukážu, všechno ti ukážu. Ale musíme tady přes tenhle legrační kývací most a přes černý les, hihi, nemáš doufám strach z temných míst, že ne?" S tím jsem zamířila přímo k místu, kde visel most mezi ostrovy.

>>> Temný les (přes Most)

Nerovy vodopády >>>

Vrtěla jsem ocasem a usmívala se. "No jasně, že tě tam vezmu, to se rozumí." Zmkla jsem, vlastně ani nebylo poznat, že jsem na krátký zlomek vteřiny utichla, neboť jsem se potřebovala nadechnout. "Jmenuje se Setekh'oe a možná se bude zdát trošku uzavřený a zamračený, když ho potkáš, ale nenech se odradit. Je to dobrák, jen to neumí dát dost dobře najevo. Hm, myslím, že ho to budu muset ještě naučit." Zvonivě jsem se zasmál, jako by tahle moje představa vůbec nebyla naivní a já snad doopravdy dokázala změnit charakter druhého vlka. Inu, tak či tak, nebránilo to, abych si neměla své představy, že?
"Vážně, to je skvělé! Taky mám ráda květiny a ty se na rozkvetlých loukách nacházejí! Víš, že jsem se na jedné takové louce narodila? No, sice pod stromem, ale ano." Tu mě napadlo, že vlastně ani nevím, jestli jsem se na to Víly už ptala nebo ne, ale co se může pokazit, když se jeden zeptá dvakrát? "Taky máš rád léčivé rostlinky? Znáš nějaké?" Zajímala jsem se nadšeně.
"To je pěkné. Tvůj domov musel být úžasný." Úplně jsem si představila ty vůně i takové, které jsem třeba neznala. "Tak i hory můžeme navštívit. Jestli chceš, ukážu ti, kde jsem se narodila! To všechno můžeme stihnout při jedné cestě." Však to tak nějak při cestě bylo a ostrovy byly přeci rozmanité, ačkoliv já je ještě neměla prošmejděné. "No, to bude asi tím, že jsi v horách vysoko a všechno je tam dole. Možná je ten pocit daný tím, že jsi na hoře jako na mraveništi." Zachichotala jsem se.
Vylezli jsme poblíž jezera. Ale protože jsem ucítila poměrně dost vlčích pachů, raději jsem naše tlapky navedla pryč od těch pachů, které byly u jezera. Ještě, že mě vzduch varoval. Také byla noc, tak jsme se mohli, možná i nečekaně, vytratit.

>>> Les u Mostu (přes Luka)