Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měla jsem nepředstavitelnou radost, že se mi Víla neztratil. Ty tunely totiž nebyly nic moc. Ne, že bych se nějak bála, ale příjemné nebyly a nelíbily se mi. Oproti tomu tato jeskyně byla mnohem lepší. I když mě docela dopálilo, že žádný portál zde nebyl, ba ani náznaky toho, že by zde kdy nějaký vůbec byl! A teď jsem tady byla za blázna.
No co, tohle mě přece nerozhodí! Nebudu se za to zlobit. Nač si kazit náladu. Postavila jsem se tlapkami Vilémkovi na záda a olízla jsem mu hlavu i s ušima, přičemž jsem nezapomněla vrtět ocasem, tedy, přesněji jím řádně švihat, jen ať to hezky sviští.
"Nevíš? Tak to bych tě do jedné mohla vzít. A ano, je i tady. No a proč to říkám? Napadlo mě to, když jsem si vzpomněla na jednoho kamaráda. On je má rád, pouště. Tak mě zajímalo, jestli i ty je máš rád. Je to takové zvláštní. Písek protéká mezi prstíky. Lechtá to a hřeje do tlapiček." Zavzpomínala jsem na pocity z pouště.
"Ale pojďme odtud. Portál ani Nero tady nejsou, tak můžeme jít. Schválně, kde vylezeme?" To jsem tak trochu nevěděla. Ale měli jsme to zjistit. "A co máš tedy nejraději za prostředí? Les? Hory? Louky?"

>>> Křišťálové jezero

Tak obrovskou radost jsem měla, když jsem uslyšela Vílův hlásek. Och, neztratil se v těch mokrých a studených chodbách. Bylo to nepříjemné místo, ale zavedlo mě na místo, které jsem se snažila najít. Ne jen kvůli sobě, ale také kvůli Setekh'ovi. Jo, jo, Tygřík! Kdepak asi je? Snad se taky neztratil. Ale mohla bych ho najít v poušti, ne? Tam to má rád. A Víla? Má rád poušť? A jak mi tak myšlenky létaly, prostě jsem se ho rovnou zeptala: "Hihi, nene, ty se neomlouvej. To já se omlouvám tobě. Páč jsem našla tohle místo, tuhle jeskyni. Tady byl ten portál víš? Do toho jiného světa, ale, ale nic tu není! Možná se mi to jenom zdálo a vlastně to nebylo skutečné a jenom sen. Chjó! Kdybych tak věděla, jak to bylo. Ale tohle místo, to je určitě ono! Musí být! Jo, a Vílo, máš rád poušť?" Vychrlila jsem na toho mladíka všechno to co se mi hlavou honilo.
Kdybych mohla, asi bych ho zavalila dalšími a dalšími slovy, ale sama jsem se potřebovala nadechnout a tak měl Vilém alespoň šanci na některé ty otázky odpovědět a možná i zareagovat na další mé myšlenky, které jsem na něj tak vychrlila, skoro až na jeden nádech.

Katakomby >>>

Skutečně jsem se ocitla v oné jeskyni. Tohle místo bylo správné! Věděla jsem to. Jenomže portál, který zde měl být tu nebyl. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. "Byl přesně tady! Tady na tomhle místě jsem se ocitla a támhle," kývla jsem hlavou k vodopádu, který byl v pohybu stejně jako tehdy, "támhle byl portál! Ale kde je teď? A kde je Nero?" pamatovala jsem si to. Tehdy jsem zde nebyla sama. Objevilo se tady několik vlků, podobně jako jsem se zde objevila já. A potom jsme všichni prošli portálem.
Nero zde momentálně nebyl a ani portál. Posadila jsem se. Našla jsem cestu k místu, které jsem hledala, ale nikam dál jsem se nedostala. No, alespoň o tomhle místě budu moci říci Sethovi. Pokud na něj někdy zase narazím.
To mi připomnělo, že mi na to Víla nic neřekl a tak jsem se otočila. "Vílo? Jsi tam?" doufala jsem, že je hned za mnou, ale zatím z chodeb nevyšel. Snad nezabloudil.
"Vílo, tady jsem!" zvolala jsem na svého kamaráda. Nemohl být přece daleko.

Rokle >>>

Ponořily jsme se do jeskyně, která se spíše podobala chodbě. "Hele, ono to někam vede. Musíme to prozkoumat, protože jinak bychom nebyli ti správní průzkumníci, že jo? Tak jdeme." Pobízela jsem Vilémka a doufala, že se nebude bát, protože, upřímně? Po pár krocích to začínalo tady vypadat poněkud strašidelně. Cítila jsem zatuchlý vzduch a bylo tady vlhko. Rozhodně zde bylo vlhko, ale možná že tu bylo míň vody, než v létě. Ale co já vím, nikdy jsem tu nebyla ani v létě ani v zimě. "Je to tu docela strašidelné. Asi, ale na druhou stranu, možná to není tak strašidelné." Něco mi přeběhlo před packami. Myš? Krysa? Pavouk? Copak jsem to v té tmě mohla vidět?
"Musíme to prostě projít skrz. Cítím, že to má druhý východ, na to já mám nos, věř mi, Vílo!" I přes tu zatuchlinu jsem totiž dokázala vycítit, že slabý závan vzduchu je čerstvější, než zbytek prostředí, kterým proudil.
Připadalo mi, že se těmito, docela nevábně vonícími chodbami, motáme už tak dlouho, že den už musela vystřídat noc a možná, že venku už byl další den, nebo dokonce noc, copak jsem to mohla vědět? Když jeden kráčí ve tmě, přijde mu, že čas a prostor je úplně jinak velký a rychlý, než normálně. A tu se konečně chodba změnila na jeskyni. A ne ledajakou. Něco mi na ni přišlo povědomé. Hodně povědomé a tak jsem zavrtěla ocasem a nadšeně, aniž by on tušil o čem to najednou melu, spustila: "To je ono! To je to místo! Určitě je to to místo, kde je brána do jiného světa! Přísahám!" Tím jsem si byla jista. Podařilo se mi ono místo najít, ale bylo zcela prázdné. Nyní tady žádný portál nebyl!

>>> Nerovy vodopády

Běžet s větrem o závod byl úžasný pocit. Někdy jsem si ale připadala, že běžím časem a prostorem. Vadilo mi to? Snad ani ne, jenom to přinášelo chvilky překvapení, když jsem se objevila náhle za úplně jibých podmínek, než-li z jakých jsem vystartovala. Vilémek se připojil k našemu běhu a tak i on se musel prořítit prostorem a časem a když jsem se zastavila v rokli a ohlédla se za sebe, kolem panovala zima.
Ať už byly znaky šlechty specifické nebo ne, bylo to vlastně jedno. "Možná." Z rozevlátého Vilémka jsem se začala rozhlížet kolem. "Je docela chladno, viď, Vílo?" Přeci jenom kde bylo léto? Dávno pryč. "Měli bychom si najít nějaký supr čupr pelíšek, co říkáš?" V tom jsem si všimla nepatrné díry ve stěně srázu. Asi proto, že v zimě bylo křoví řídké a bez listí. "Hele, co támhle?" Zvědavě jsem se zadívala na Viléma a potom jsem se rozešla k otvoru, abych ho prozkoumala blíž.

>>> Katakomby

Ostříží zrak >>>

Zavrtěla jsem nadšeně ocáskem. Byl sice trošku kratší, na místní poměry vlčích ocásků, ale vlastně v porovnání s většinou vlků, které jsem neměla šanci potkat, byl právě tak akorát. Neřešila jsem jeho délku, protože ta byla suprová, stejně jako barva kožíšku a vůbec celá jeho funkce. Ocásek byl k vrtění, že jo. Jak jinak. "To si pěkně pamatuj. Všechno všecičko prozkoumáme a už nikdy nám nikdo nebude moci říci, že jsme ostrovů neznalí. Budou z nás ti nejlepšejší cestovatelé ostrovní, jací se kdy na ostrovech zjevili." Byla jsem z toho nadšená.
Chvíli mě ta úvaha přišla jako suprová a správná, ale potom jsem si uvědomila, "Moje mamka taky má znaky. Myslíš, že je urozená princezna?" Tož, v žádné smečce nebyla a to už jsem měla tu čest zjistit, že nějaké smečky existují, což jsem jako malá vůbec nevěděla. "Možná nejsme obyčejní." Usmála jsem se, ale znělo to tak legračně, že jsem se musela začít smát. "Ale copak bych mohla být z nějakého urozeného rodu? Vždyť jsem úplně obyčejná." Tyto úvahy byly legrační. Kdybych byla princezna, asi by mi to žíly vůbec nijak netrhalo a bylo by mi to naprosto jedno. Chovala bych se pořád stejně.
Další úvahy jsem pustila z hlavy, protože jsem měla chuť vyrazit a nechat své tělo letět nad zemí tryskovou rychlostí. To už jsem se ale řítila plání až k útesům. "Víííí, Vílo, poběž, to je úžasné."

Les Alf >>>

Zaradovala jsem se a ocásek se mi rozkmital ze strany na stranu, jako nějakému veselému pejskovi. Klidně by mě za pejska mohli považovat, neb takový blázínek, jako jsem byla já, to by se dalo se psíkem zaměnit jedna dvě. Vlci totiž normálně nemrskali ocáskem pořád a každou chvilku, za to psi jo. Možná jsem byla pes a ani o tom neměla tušení. "To je báječné, báječňoučké! Jsem moc ráda, že se ti ten nápad líbí, tak jako mě, protože já se moc těším, až spolu prošmejdíme každý kout těchto ostrovů." Nadšení ze mě pryštělo, jako jarní potůček, když si prorazí cestu mezi skalkami.
Naslouchala jsem pěkně, jak mi Víla popisoval princeznu vlčí. "Ó, vážně? To musela vypadat moc hezky. Já myslím, že nějaké znaky už jsem viděla. Někteří vlci je mají. Ale nikdy jsem neuvažovala nad tím, jestli je mají jen princezny a princové, nebo i jiní vlci obyčejní, tak jako jsme my." Ačkoliv čarodějka, přeci jenom jsem byla pořád obyčejná vlčice.
Střihla jsem oušky. Cože to? Podivný? Aha, pěkný, jo, to jo. "Děkuji. Můj kožíšek je pěkný, to je pravda, ale to tvůj taky, Vílo. Myslím si, že každý kožíšek je perfektní, když plní svůj účel, že jo." Oběhla jsem ho, abych trochu popustila energii.
"Jistě, že mám, to přeci dává rozum. Bylo by nepraktické, neumět popsat tvory a bytosti, kdyby neměli jména." Tím jsem to jednoduše uzavřela a znovu do Vilémka jemně drcla čenichem. "Pojď, dáme závod?" k rokli? Myslím, že jsem ji viděla někdy dříve z nějaké výšky? Možná, nebo jsem si jen myslela, že tam je? Než jsem ale vystartovala, odpověděla jsem mu na otázku. "Portál je takové okno, kterým se dostaneš odněkud někam jinam."

>>> Rokle

Vesele jsem zavrtěla ocasem a na Vílu jsem se usmívala. Byl tak neskutečně milý a pohodový jako já, že to skoro až možné nebylo. Měla jsem to ale štěstí, že jsme se potkali. "No jo, ale já se na ostrovech narodila a skoro je neznám," vlastně to bude asi trošičku také tím, že jsem půl roku strávila jinde. Zároveň jsem ostrovy mohla prozkoumat mnohem víc, že jo. "Tak je trošku společně prozkoumáme a příště, až někoho potkáme, budeme vědět o ostrovech víc. To zní celkem fajn, že jo?" Mrkla jsem na něj a vyrazila lesem tam, odkud jsem předtím přišla.
"Corinne? O té jsem ještě neslyšela. Zajímavé. A byla hezká? Jak vlastně taková princezna vypadá. Liší se nějak od nás obyčejných vlků?" Zajímala jsem se dál. Byly princezny nějak nastrojené? Chovaly se jinak? "Možná, že Nera nezná. To asi možné je." Pokud jsou ostrovy velké, tak by se nemuseli znát. "Nevadí." Konec konců, co jim bylo do toho, jestli se princezna ostrovů zná s bohem Nerem.
"A proč by ho neměl mít? Všechno se nějak jmenuje. Tráva, vzduch, vlci, proč ne bůh?" Zamrkala jsem pobaveně a jemně do Viléma drcla čumáčkem. "Odkud se však vzal to nevím. Asi tu je už dlouho."
Kam půjdou? "Prozkoumat jeden takový portál. A potom? Kam nás tlapky povedou." V tom jsem měla jasno. Půjdu někam, kde jsem ještě nebyla.
Přimhouřila jsem na něj očka. "Vážně? Byla velká jako stromy? Tak to potom by měla Nera znát. Zajímavé. Možná v tom bylo nějaké kouzlo." Bylo to zajímavé. Představila jsem si vlka velkého jako strom. "Ale být tak veliký je asi nepraktické."

>>> Ostříží zrak

Líbilo se mi, že dokázal přijmout, že nejsem blázen. Nebo se mi to zdálo? Já sama jsem si nebyla jistá, ale i kdyby ano, nejspíš by mi to nevadilo. Byla jsem taková, jaká jsem byla, co na tom, jak jsem působila na ostatní. "Asi máš pravdu. Já tomu chci věřit. A ano, nevzpomínám si během té doby na nic odtud. Byl by to dlouhý sen. Pamatuji si, že když jsem se vrátila, byl tu sníh a já nevěděla, co to je. Studilo to a byla zima." Zasmála jsem se při vzpomínce. A od té chvíle zase nic nového z Noramu. "Co jsem zase tady, nepřicházejí mi vzpomínky z Noramu, takže, asi to tak opravdu bude." Teď mi zbývalo najít tu jeskyni.
Zastříhala jsem oušky. "Princezna těchto ostrovů? O té jsem neslyšela. Ale já toho tady ještě tolik také neznám." S tím by se mělo něco udělat. "A jak se jmenovala? Znala také Nera?" zajímala jsem se.
Zašvihala jsem ocasem. "Tak dobrá, princi Vílo. A jakožto tvá čarodějka, půjdeme se někam podívat?" Být tady bylo sice hezké, ale už tu byli dlouho. "Pověz mi něco o té princezně, Vílo, prosím."

Jak to bylo možné? Inu, jednoduše proto, že: "Nepodařilo se nám splnit misi. Nevím proč. Bylo to jako sen, ale skutečný. Abych byla upřímná, pořád v tom mám trochu zmatek." Jak bych neměla? Vždyť se pořád jevilo jako sen. "Ale když si nevzpomínám na nic z toho období, co by se mi přihodila tady na Mois grisu, tak to přeci muselo být skutečné, ne?" Jednoduše jsem musela najít ty vlky, kteří tam se mnou byli také. A pak budu mít jasno, nebo snad ne?
"Spíš ne. Nevím, jak se takové princezny chovají." Muselo to být něco extra. Ale jak? To jsem netušila. A kdybych nebyla v Noramu, nejspíš ani nevěděla, že by něco, jako princezna existovat mohl. "Ale to nevadí. Jestli to nevadí tobě, tak mě to tedy nevadí, že nejsem princezna. Kdo ví, možná by mohla být s princeznami nuda. A nebo taky ne." Tohle jsem ale nevěděla. Jaké jsou, jak se chovají co se od nich čeká. Nic. A byla tady nějaká princezna? Jestli ano, musela být ze smečky. Určitě to nebyla tulačka.
"Takový čaroděj umí bojovou magii. Hromy a blesky a i jiné." Moc toho jsem asi neuměla, ale něco málo ano. "A taky se trochu prát, ale ne zase tak moc jako bojovníci, no jo." Povzdychla jsem si: "Je to už dlouho a byla jsem malá."
Víla chtěl ale slyšet víc, takže jsem spustila: "Můj kamarád Ingrid by ti to dokázal přednést i se zpěvem mnohem víc epicky, ale není tady takže: Bylo nebylo, ale spíše bylo. V jedné jeskyni se sešel Nero, jeden z Mois Grisských bohů s bohem z jiného světa a dohodli se, že někteří vlci z ostrovů, pomůžou vlkům z Noramu," pohlédla jsem na něj, co na to říká. Tak nějak jsem si ten začátek představovala, protože tak nějak by měl předcházet tomu, co se stalo mně, že?

"A mě těší také," dodala jsem radostným hlasem. Možná zněl můj hlas i lehce melodicky. Však té radosti bylo dostatek pro oba a veselá nálada mi nechyběla. Rozhlédla jsem se kolem, co kdyby tady těch kamarádů bylo víc? Avšak čich mi nic takového neříkal. Ne, že bych svým smyslům nevěřila, jako jo, ale jeden nikdy neví, kdy se otevře portál a nějaký vlk se tady, jednoduše a zcela prostě, nevykutálí z něj ven, že jo? No posuďte sami. Copak se nic takového zde nikdy nestalo? Já bych řekla že stalo a stává a stávat se bude i v budoucnosti!
Zavrtěla jsem ocasem - přestala jsem s ním vůbec kmitat? Huh, no kdo ví, copak na tom záleží? "Tak jo, ráda ti prozradím příběh, který by býval stál za to, kdyby měl jasného konce, ale ten se nekonal. Stejně jako u snů, když spíme. To je na tom to divné." Neustále mě zaráželo, jestli to nebyl jenom sen, ale, ne, přece nemohl být kus mého života jenom snem! Nebo jsem snad byla snílek, který si své představy jen vysnil tak silně, že se mu zdály skutečné? "Musím najít Scallii a Zeirana a Gwyna a Ingrida! Jo, musím je najít." Hlesla jsem zamyšleně. Inu ano, kdybych s nimi o tom mohla promluvit, třeba by se mi rozjasnilo.
Věnovala jsem mu vřelý a široký úsměv. "Ale ne," mávla jsem tlapkou. "Já nejsem princezna. Dokonce nemám ani smečku," i když jsem pořád ještě nezjistila, co taková smečka vlastně je. Sice jsem se dostala na hranice Daénu, nicméně, nebyl vhodný čas na zkoumání, co smečky nabízí nebo k čemu jsou. "Jsem vlastně spíše čarodějka, víš? Nebo nejsem? Ch?" Zamyšleně jsem dala hlavu na stranu a lehce se zadívala na oblohu. "To je fuk! V Noramu jsem byla učeň na čaroděje, víš? Žádná princezna, Vílo," Stejně jsem ani moc netušila, co princezna je. Neměl by to být někdo velevážený? Někdo pro koho pracují žoldáci?
"Jo, ten příběh, princi Vílo, no, ten začíná zde na ostrovech v neznámé jeskyni," začala jsem. "I když, on začal ještě jinde. V doupěti mých rodičů."

Vrtěla jsem ocasem a velice mě potěšilo, když i hnědavý vlk zavrtěl tím svým. Znamenalo to, že je přátelský a to bylo skvělé. Další suprový kamarád. V duchu jsem se radovala, ale nadšení ze mě sršelo i z mého těla. Ocáskem jsem vrtěla tak vehementně, že se mnou ocásek vrtěl nazpátek. "To je báječné, potkat dalšího kamaráda." Zastavila jsem se před vlkem a prohlížela si ho, stejně jako on mě.
"Och, tohle? To je šála a je z Noramu," odpověděla jsem mu. On asi netušil, kdo či co, Noram je. "To je jiný svět. Takový dlouhý příběh, ale klidně ti ho povím." Vlastně zase až tak dlouhý nebyl. "I když je to zvláštní, protože nebýt té šály, nevěděla bych, jestli to bylo skutečné nebo jestli se mi to jen nezdálo." Málo kdo by uvěřil, že jo?
"Deinell, jméno mé, princi a jak říkají tobě?" Zastříhala jsem oušky a stále vrtíc ocasem jsem naklonila hlavičku lehce ke straně s tím zvídavým kukučem.

Daénská smečka >>>

Těšilo mě vědomí, že je o Nuntis postaráno. Že se dostala domů, kde to znala a kde měla přátele, kteří se o ni dokázali postarat a já věřila, že dokonce mnohem lépe, než-li bych to svedla já sama. No, nebylo divu, na své cestě stát se léčitelkou jsem byla na začátku. Moc nového jsem se nedozvěděla, i když třeba informace o Rumněnce byly užitečné hodně. Problém byl, že tuto rostlinu nebylo jednoduché jen tak získat.
Běžela jsem lesem a zastavila jsem se až notný kus od hranic smečky. Nechtěla jsem dělat problémy a znepokojovat zdejší obyvatele lesa. Ovšem představa, že zase budu sama mi trochu naháněla strach. Divné, neměla jsem strach z nepřítele, ale strach ze samoty, to bylo něco jiného. Jednoduše jsem samotu neměla ráda a když do mého nosánku narazil čerstvý pach vlka, zabrzdila jsem a začala větřit. Majitel této mužské vůně musel být docela blízko.
A skutečně, brzy jsem jej uviděla, jen se stačilo mnohem lépe rozhlédnout a zaposlouchat se do zvuků přírody a odhalit tak zvuky pohybu. Ale abych byla upřímná, mnohem užitečnější mi byl vzduch, než-li sluch.
Už z dálky jsem zavolala na hnědavého vlka: "Ahoj!"

Nechávala jsem prostor Excelsiorovi. Ale když tedy hnědá vlčice upřela pozornost na mě, zamyslela jsem se. Ucházet se o místo ve smečce? Měla bych? Jaké by to bylo? Neměla jsem sebemenší potuchy. Tak jako nebyl dobrý čas na růst bylin a rostlin všeobecně, tak nebyl dobrý čas ani na úvahy o vstupu do společenství, které jsem si prakticky ani neuměla představit jaké je.
"Ne, nejsem, i když on by byl skvělý otec. Je můj kamarád." Ano, byl. Já měla kladný vztah ke všem, asi. "Já... abych byla upřímná," sklonila jsem hlavu níž v jakési úctě, jak jsem si myslela, že jsem pochopila. "nemám nejmenší znalosti o tom, co vlastně smečka je. Neumím se ve smečce chovat. Nevím, co se sluší a moc ráda bych o smečce zjistila víc. Tedy v té všeobecné rovině." Jak bych mohla vůbec vědět, když ani nevím, co pořádně je rodina, natož smečka. "Ale chápu, že nyní není vhodné o tom mluvit. Nechci Vás zdržovat. Šlo mi o to, aby se kamarádka Nuntis a kamarád Excelsior dostali do bezpečí. A nyní, když dovolíte, půjdu." Ohlédla jsem se ještě na Siora: "Dávej na sebe pozor, ano? Snad se ještě uvidíme." Udělala jsem krok k němu a otřela se o jeho krk. Olízla jsem mu čumák z boku, tak jak to dělají štěňata a potom jsem se otočila a odběhla do lesa.

>>> Les Alf

Netrvalo dlouho a první člen smečky se zjevil. Tedy z počátku jsem nevěděla, kde. Ale vítr se změnil a právě tohle změna mi neunikla. Jak by také mohla, když vítr byl mou vrozenou magií, že ano? Něco se děje, to mi bylo hned jasné. Podívala jsem se na Siora, ale on určitě s magii vzduchu v tuto chvíli nemanipuloval. Musel to být někdo jiný.
Konečně se prozradil a já se hned podívala směrem, odkud přicházela slova. Přikývla jsem na její slova díků. Byla to totiž vlčice. "Ráda jsem pomohla," zareagovala jsem.
Nuntis byla za pomocí magie odnesena pryč z dohledu, přičemž po celou dobu, co to bylo možné jsem to sledovala. Zajímavá magie.
Sior začal mluvit a dokonce se i klaněl. Já se na něj podívala a dala jsem hlavu lehce na stranu s otazníkem. Tohle se dělá před členy smečky? Nikdy jsem nevěděla, co se sluší nebo jak vlastně smečky fungují. Já osobně jsem mohla být vůbec ráda, že žiji.
Sior hovořil dál a já přikývla, že to tak skutečně bylo. "Ano, to je pravda. Ale k naší smůle ta léčivá rostlina roste jenom na podzim a maximálně na začátku zimy. Nyní jsme prostě hledali, ale marně." Také rostla jen na jednom místě a tak nemělo už smysl hledat dál.
Stáhla jsem ouška k hlavě a tu snížila, po vzoru Siora - když se to tak dělá - "Není dobrý čas na byliny. A já se teprve učím." Bylo milé, že mi tak věří, ale já toho věděla méně než třeba Zeiran. Musím jej zase vidět. Problesklo mi opět hlavou.