Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(30-1)
Vločky se stále snážely z nebe a dokonce bych si troufla tvrdit, že byly hustší. Sníh brzy pokrýval celou plochu, která se před námi rozprostírala, ale já jsem se nevzdávala. Střihla jsem uchem k šedému kamarádovi. Někdy by klidně mohl tipovat, že to je můj otec nebo strýček či tak něco, ale byl kamarád. "To ano, ale co?" Ráda bych věděla, co nám potřebovala sestra ukázat, jenže zmizela a nestačila mi to říci. Dovedla nás však sem, a bylo tady i víc vlků, nějaký důvod to mít muselo.
"Setekh'oe je také kamarád. Někde tady bude," rozhlédla jsem se, ale musela bych ty vlky oběhnout, abych zjistila, který to je. Mezi tím, jsem se snažila pátrat po Trychtýřku. Ve sněhu to nebylo zrovna ideální. "Takhle jsem si to hledání nepředstavovala!" postěžovala jsem si. "Pokud Trychtýřek nenajdeme, tak se můžeme podívat ještě po Siobě horské, ale museli bychom támhle na tu horu," kývla jsem hlavou k mohutné hoře. I tak by nebyla jistota, že ji najdeme. I kdy, možná, že trochu větší než Trychtýřek. Kdo ví.
Také jsem si všimla, že kus od nás je dvojice vlků. Jeden si právě sedl a druhý něco hledal pod sněhem. Kytky? "Zdá se, že támhle ti dva, asi taky hledají byliny," poznamenala jsem k Siorovi. Nemohla jsem to vědět s jistotou, jen to tak vypadalo. Taky jsem neviděla, jak na tom vlk, který si sedl, je. Byli od nás přeci ještě několik kroků tak, že detaily jsem nemohla spatřit.
Podívala jsem se na Siora. "Chceš jít zjistit, co dělají?" Byli sice dál, ale zdaleka ne tak daleko, jako ostatní vlci.

(29)
Byla jsem ráda, že to tak vidí. Pravda, Noemos s Mosnoem byli trochu zvláštní, co se objevování a mizení týkalo, ale nikdy ne zbyteční. Takže se zřejmě ani teď Excelsior nemýlí. "Asi máš pravdu. Nějaký důvod to mít musí. A je tady dost vlků všude kolem, takže to vypadá, jako by se tady všichni sešli?" Uvažovala jsem nahlas. Zdálo se to tak. Dokonce, jak jsem zavětřila, mi do nosu udeřil jeden známý pach. "Setekh'oe." Vyslovila jsem jeho jméno. Musel tady někde být a ani ne moc daleko. Cítila jsem ho. Zůstala jsem však po boku Excelsiora.
"Když budeme mít štěstí, tak ano. Můžeme se po nějakých podívat." S tím jsem začala pátrat po květinách, které zde mohly být, ale museli jsme je hledat. Mezi jinými červenokvětými kytkami se hledali ne snadno, ale proč to nezkusit, že?

(28)
Pozorovala jsem ho, jak se v jeho tváři měnil výraz na něco nepopsatelného. Tedy pro mne zatím byl záhadou. Možná proto, že to pro něj nebylo tak běžné. Kdo ví. Nebála jsem se, jen jsem nevěděla, co si myslet, dokud se nezačal smát. Natočila jsem ouška dopředu k němu. Očka se mi rozzářila. "No, jo, ale, stejně netuším, proč nás sem vedla." Rozhlédla jsem se. Cítila jsem poměrně velký chlad. Jeden by čekal, že když se přesune z hor do nížiny na louku, že bude pociťovat spíše výrazné oteplení. Zde tomu ale bylo jinak. A přes to všechno se nejednalo vůbec o žádnou záhadu. Ochladilo se. Prostě začal s přicházejícím ránem padat sníh. "Hele, oblíbený sníh!" Zajásala jsem a vrtěla ocáskem.
Když řekl, že zde snad i byl, pronesla jsem: "Možná ano. Vzpomínáš si na tuhle louku?" Já tady rozhodně předtím nebyla. No ano, I já jsem se postavila po jeho boku.
"Och, ano, máš pravdu. A teď budou pomrzlé!" Přimhouřila jsem oči. Mé nadšení mírně opadlo. Ale co už. Počasí si zvolilo svou cestu a my s tím nemohli moc dělat. Možná si nějaké nasuším, pokud přijdu na to, jak a tak.

(27)
Byla jsem ráda, že je v pořádku. Tedy v rámci možností, že jo. Jeho kašel se mi nelíbil, ale byli jsme na louce. Pozvedla jsem oči k jeho tváři, když mi huboval, že jsem ho hnala. Copak já, já ne, to sestra, že jo. Ano, to ona nás hnala přes louky a hory k portálu a potom si prostě a jednoduše, zmizela! Jako vždycky. Stáhla jsem ouška k hlavě a mírně ji sklonila: "Omlouvám se. Já netuším, proč nás sem hnala." Tušila jsem ale, proč zmizela i když mé tušení bylo mylné. Netušila jsem, že by v jejím objevení a zmizení mohla mít práci magie. Myslela jsem si, že Noemos zmizela jednoduše proto, že zde bylo hodně vlků.
Pohlédla jsem do mlhy. Marně, jen tak někoho jsem zahlédnout nemohla, avšak, zavětřila jsem. "Ano, nejsme tady sami. Asi proto Noe zmizela," poznamenala jsem. "Cizím vlkům ona nedůvěřuje." Nechtěla jsem rovnou říci, že se jich bojí, ale vyplynulo to z toho. I když i celé chování sestry bylo ve skutečnosti mé potlačené chování. Možná proto jsem se tak nebála, že jsem tyto emoce přesunula ve svém mozku na imaginární představu sestry. Pochopitelně jsem nemohla vědět, jak by se zachovala, kdyby byla živá.

Sněžné Tesáky >>>

(26)
Výstup do hor byl, po pravdě i pro mě docela náročný. Slyšela jsem za sebou Excelsiora, jak heká. No, nechtěla jsem ztratit setru a po pravdě, nějak jsem pociťovala slabost. Takové divné vyčerpání. Konečně jsme se dostali všichni na vrchol a před námi se objevilo něco, co mlze svítilo. Nejdříve to bylo takové žluté rozptýlené světlo. Takže jsem nedokázala určit co to je. Až když jsme se dostali tak blízko, že mlha byla řidší, poznala jsem, že se jedná o něco, co v Noramu nazývali portálem.
Noemos řekla Excelsiorovi, že ho ráda poznává, no, držela si od něj přeci jen odstup. Vlastně i ode mne. Najednou zmizela v portálu a já na chvilku zaváhala, ale potom jsem do portálu skočila taky.
V portálu se mi málem zatočila hlava a iluze sestry zmizela. Prostě se v portálu roztříštila, tak, jak moje magie přestala v ten moment fungovat. Když jsem doskočila na louce, sestra nikde a já skončila na zemi, jak se mi podlomily tlapky. "Ugh!" Posadila jsem se a potřepala hlavou. Div, že na mě neskočil Excelsior. Jen jsem se přikrčila, jak nade mnou proletěl.
"Noemos?" Oslovila jsem sestru, ale iluze už pominula v tom portálu, takže jsem nikoho neviděla. Tedy kromě skutečného Siora. "Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se ho a konečně se postavila a došla k němu, abych se o něj otřela hlavou.

Tichá zátoka (přes Mlžné pláně) >>>

(25)
V zátoce jsem si na chvíli oddechla, protože má sestra se zastavila. Excelsior mě také dohnal, za což jsem byla nesmírně ráda. Nerada bych ho ztratila jako Setekha. Pohlédla jsem na něj a zavrtěla ocasem. Byla jsem ráda, že tady je. "To je má sestra Noemos," vysvětlila jsem mu. "Někam mě vede, že prý to musím vidět, ale netuším, kam to jdeme." Usmála jsem se na sestru a zvolala do mlhy: "Noemos, tohle je můj kamarád Excelsior." Trochu mi vrtalo hlavou, proč za námi nepřijde a nepozdraví se s ním, tak jako já. Že by ten strach z cizích vlků byl u ní takhle velký? Možná byl vážnější, než jak jsem si doposud myslela.
"Dobře, my s tebou půjdeme, ale trochu zpomal, ano? Excelsiorovi není nejlépe a nerada bych, aby se mu přitížilo. A vůbec, tobě je dobře? Necítíš se nějak dušně?" Starostlivě jsem se optala sestry. Ona mi odpověděla, že je ji fajn. Že se s ničím neobvyklým, tak jako já nesetkala. Nebo možná ano, možná to je to, kam nás vede.
V tom se zase dala do pohybu a já se ohlédla na Excela a pak se vydala za přeludem sestry. Ze zátoky nás vedla přes pláně k horám, které jsme neviděli dokud jsme nezačali stoupat. Taková byla mlha a tma kolem nás.

>>> Červená louka

Kvílivec (přes Kvetoucí louku) >>>

(24)
Ohlédla jsem se za sebe, jestli mě Excelsior následuje. I když ta mlha byla docela zrádná. Taky jsem takhle ztratila Setekha. Ale slyšela jsem, že za mnou běží a ještě jsem mu pomohla tím, že jsem na něj zavolala. Sluch měl možná i o něco lepší, než zrak, takže by se mohl orientovat dobře: "Tudy, poběž!" Trochu jsem zpomalila, aby mě mohl dostihnout. Přeci jen jsem rychlost milovala, ale mohla jsem být svižnější, než starší vlk, takže bylo na místě, abych trochu ubrala. Jenomže moje setra kamsi pádila.
Ani nevím jak, ale náhle se přede mnou objevilo moře. Prostě vykouklo z mlhy a já měla co dělat, abych neskončila ve vodě.
Zastavila jsem na břehu a rozhlížela jsem se kolem sebe. "Noemos?" promluvila jsem do ticha mlhy. Konečně jsem ji uviděla! Stála u břehu kousek dál, jen co mi mlha dovolovala ji zahlédnout. Byla trochu zastřená, jako duch, ale to určitě byl jenom klam oné mlhy. Kdybych jen tušila, že je to spíš tak trochu moje magie o níž jsem vůbec netušila, že ji mám a nyní ji mohl vidět i Excelsior. Ten ji ale nejspíš viděl jen jako skvrnu. Hodně tmavou, snad ještě tmavší než jsem byla já.

>>> Snežné Tesáky (přes Mlžné pláně)

(23)
Na mé dotazy neodpověděl, ale podle všeho nad něčím hluboce přemýšlel, proto jsem ho ponechala jeho úvahám. Doufala jsem, že něco vymyslí a třeba přijdeme té záhadě se sobem na kloub. Asi tak jako já, jsem přemýšlela, jenom já ty myšlenky občas říkala nahlas. Byla jsem stočená v klubíčku a brzy jsem si i hlavu položila na tlapky a sledovala mlhu a tmu, dokud se mi nezavřely oči a já jsem se nepohroužila do spánku. Jak dlouho jsem spala, nevím. Když jsem náhle vystřelila hlavu vzhůru. Rozhlédla jsem se. Jako bych opět viděla něco v mlze. Tma byla pořád, ale patrně se mohla brzy proměnit ve svítání. Ovšem za jak dlouho...?
Vyskočila jsem na tlapky. "Cože? Počkej, na mě, půjdeme s tebou!" Zvolala jsem do mlhy, jako by tam někdo byl. Excelsior ale sotva mohl někoho zahlédnout. "Siore, poběž!" Ani já jsem neviděla sestru tak jasně, jako obvykle. Mlha mi její tělo halila do závoje šedočerné tmy. Vyběhla jsem do mlhy: "Noemos!"

>>> Tichá zátoka (přes Kvetoucí louku)

(22)
Jestli bylo varováním, možná ano. "Rozdíl mezi tím sobem a zvířaty, byl v tom, že u nich nebyla ta zem seschlá, jako u toho soba. Ano. Ta zvířata byla zkrátka jen mrtvá bez známek zranění." Ovšem ten sob byl podivný. Nad ním jsem musela přemýšlet. Pokusil ho někdo spálit? Ale to by ta zem byla spíš ohořelá, ona však vypadala jako vyprahlá, ale jako by centrum toho vyprahnutí byl onen sob. "Myslíš, že je možné, aby zvíře v sobě vyvinulo takový žár, že by dokázalo, aby zem pod ním seschla, ale zároveň nezačala hořet?" Zeptala jsem se ho.
Jeho významný pohled jsem zachytila a zavrtěla jsem na něj ocasem. "Já se vynasnažím, jak jen budu umět a moci. Pokud jsme se nakazili my dva, určitě můžou být nakažení i další vlci. Ráno bude moudřejší večera." Po tom, co řekl, mě začaly napadat další a další úvahy. "Myslíš, že nejdříve ta nemoc skolila malá zvířata a teď to postihuje vlky?" Trochu jsem dostala zvláštní pocit. Co to za divný pocit byl? Svíralo mě v krku, ale neměla jsem nutkání, že by mě onen divný tlak dusil. Bylo to trochu jiné. Co jen to bylo? Strach? Strach o Excelsiora?! "Ty neumřeš. Ani já jsem neumřela a ty také ne." Kdyby ano, patrně by byl další, koho bych vídávala i po jeho smrti. Ale ne, nemohla jsem propadnout pocitům strachu. "Ráno uvidíme. Po tom výluhu by ti mělo být lépe. Víc toho stejně asi nesvedu. Potom bych musela hledat v horách ještě jednu léčivou rostlinu. Siobu horskou. Ale to nejde v takové tmě a mlze."
Se spánkem jsem souhlasila a když si lehl a připravil pelíšek pro mě, přišla jsem k němu a uvelebila jsem se v tom místečku. Stočila jsem se do klubíčka. "Dneska je možná temná noc, ale zase bude dobře." povzbuzovala jsem ho i sebe.

(21)
Zamyslela jsem se nad jeho otázkou. Bylo tady něco zvláštního? Jak jsem mohla posoudit, jestli se na ostrovech děje něco zvláštního, když jsem ostrovy a jejich způsoby neznala. Jaké byly kde normálnosti a jaké odlišnosti? Nic z toho mi nebylo jasné. "Um..." Přemýšlela jsem dál. "Změny? Jaké přesně máš na mysli změny? A nejsme tu sami? Jako, že nás někdo v té mlze pozoruje?" Možná bylo neobvyklé, že mlha se vyskytuje všude častěji. "Co bylo zvláštní, že v poslední době jsem narazila na několik mrtvých zvířat. U jezera, v Temném lese, v Lese u Mostu, na Lukách, všude tam byl cítit pach mrtvých těl a někdy jsem o ta zvířata málem zakopla. To bylo zvláštní. Vlk nejspíš nenarazí na tolik mrtvých zvířat v tak krátkém čase." Inu, to byla ona odlišnost od normálu. Někdy zvíře uhyne. Ale nestává se, že by se mrtvolky zvířat válely dlouho po mnohých územích.
Na jeho pocit dušnosti jsem přikývla. "Určitě to přejde. Jen si odpočineme a bude ti lépe, uvidíš." Uklidňovala jsem ho.
"Souhlasím. Přečkáme zde noc a snad bude ta mlha ráno pryč. Nebo, alespoň bude světlo." Takhle by s klidem mohli zahučet do nějaké díry jako nic. Zlomit si nohu v horách, to nebyla pěkná vyhlídka. Lehla jsem si kousek dál od vody. "Možná bych se i vyspala. Ale i ty bys měl."

(20)
Pozorovala jsem Excela, jak si pečlivě prozkoumává rostliny, když neměl dobrý zrak, tak čichem a jinými vjemy, které mi byly možná trochu skryté. Bylo úžasné, vidět, že handicap nemusí být tak výrazný, pokud se vlk začne spoléhat i na jiné vjemy. Přitom jsem mu byla na blízku, ale i se dívala občas do mlhy. Přeci jenom noc byla temná, dneska. Takže pokud šlo o vidění, byly jsme na tom podobně. No, nedokázala jsem si představit, jak vlastně takovou noc vnímá on, ale i když já měla oči v pořádku, v mlze bylo vidět opravdu špatně. Střihla jsem oušky k Excelsiorovi, "Jo, to je dobrý nápad. Možná potkáme někoho, kdo bude také potřebovat lék." Souhlasila jsem s ním. "Neboj, všechno bude dobré. Já se o tebe postarám. Mě už je o dost lépe. Sice jsem cítila jakousi těžkost na hrudi, ale myslím si, že teď už to je lepší." Připustila jsem, když jsem si zpětně přehrála, jak mi bylo v těch pláních. Bylo to super, ale také jsem se necítila nejlépe a tušila jsem, že počasím to nebylo. Zima mi nevadila. "To, co mě předtím tlačilo, mě svíralo zevnitř. Když mi nebylo dobře. Myslíš, že to bylo od toho zvířete?" Mohlo, ale nemuselo. Kdo ví.
"Nyní? Kdyby už bylo světlo, bylo by to veselejší, takhle v té mlze moc daleko nevidím. Hvězdy nesvítí a ta mlha, vypadá zvláštně." Zadívala jsem se do ní, ale proniknout tou mléční v téměř dokonalé tmě bylo dvojnásobně nemožné.

• Zbav se mrtvých zvířat (pouze osud) Tajga společně s Excelsiorem
• Onemocněte 8.11.2022 Tajga
• Připravte léčivý odvar nemocnému 18.11.2022 Kvílivec
• Začněte zjišťovat, jaké má nemoc příznaky Kvílivec, Excelsior

(19)
Zachichotala jsem se jeho slovům. "Ale ty přeci nejsi dědek, že ne?" I kdyby byl, mohl se tak cítit třeba jenom kvůli té nemoci. Podle mě to byl docela pohledný tatík, ale dědek? Kde že. "Už ho máš v tom nápoji," připomenula jsem mu. "Společně s tím pylem, jsem ho rozmačkala tím kamenem a přidala do toho výluhu." Možná si toho nevšiml. "Ale, nějaký do rezervy by se možná mohl hodit. Třeba by se dal nasušit a po té znovu použít v zimě, kdy květiny nebudou." No, už jsem se cítila lépe, takže jsem se mohla o něj s klidem postarat. "Tohle? To je Šedivka plovoucí." Možná bych tomu mohla říkat "Šedý trychtýř". Pousmála jsem se tomu názvu. Na otázku jsem zareagovala: "Ano, zdá se, že i teď ještě jsem měla štěstí. Možná, že na jiných loukách bychom ho už v tuto dobu nenašli, ale tady ano."

(18)
Podívala jsem se na něj. Podle jeho reakce to vypadalo, jako by něco nebo někdo byl v okolí. Byl? Okamžitě jsem se začala rozhlížet. Ve tmě, kde chyběly hvězdy a měsíc to však nebylo zrovna ideální. Moc dobře do dálky jsem nemohla vidět. A navíc se zde objevila opět mlha, která protékala loukou kolem nás. Zavětřila jsem tedy, ve snaze odhalit pach možného znepokojení mého přítele Excelsiora. Po burácivém zavrčení, které mí znělo v uších i po té, co přestal, se zřejmě upokojil. Ani já jsem nezaznamenala nic, kromě srnčího pachu.
"Asi ano." Odpověděla jsem. Kdy naposledy to bylo? Dávno. Ne sice tak dávno, jako by třeba mohl říci on, ale v rámci mého života to bylo dávno.
"Havrana? To nevím. Asi na něj můžeme natrefit všude." Vlastně jsem nevěděla, že někam patří. Když pole působnosti bylo všude, jen těžko jsem mohla usuzovat o nějakém uskupení vlků. Navíc jsem se o smečkách dozvěděla vlastně teprve před pár dny a to jsem ani netušila, kolik smeček tady může existovat.
"Ta červená květina, která připomíná trochu tulipány - Trychtýřek, patří mezi léčivé rostliny. Dá se z ní udělat výluh, odvar, když máš oheň a vhodný kámen s dolíkem. Dá se potom pít a vytváří příjemné teplo v těle. Dá se ale také použít na výplach ran. Podporuje hojení a čistí rány. Já jsem ho využila, když mě pokousal ten lišák, o kterém jsem se ti už zmínila." Dala jsem mu výklad. "Trychtýřek je běžná květina a roste na loukách. Vyskytuje se i mimo ostrovy."

(17)
Co přesně bylo podstatou jeho otázky, tedy na co konkrétně se ptal, to jsem netušila a tak jsem pozvedla oči k němu. Bylo příjemné, cítit něčí blízkost. Kdy naposledy jsem tohle pocítila? Už to bylo opravdu dlouho. Zavrtěla jsem ocasem. Cítila jsem teplou kapku, která ale na větru rychle chladla. Potom jsem ucítila jeho hřejivý jazy, který se mi snažil očistit hlavu.
"Není třeba se omlouvat. Vlastně... je to příjemné." Usmála jsem se na něj a jemně mu zavrtala čenich do srsti na krku.
Střihla jsem oušky: "Cože? Otrávit tě? Neee! Sama jsem Trychtýřek chutnala. Proto vím, že v bříšku hřeje a to ti určitě nyní prospěje." Přinejmenším jsem si to myslela. Přeci, teplo v bříšku bylo vždycky fajn, nebo ne?
"Ano. O Trychtýřku, mi řekli rodiče, ale třeba o tomhle leknínu zase on. Zajímavý vlk." Ráda bych ho zase potkala a něco nového se naučila. Ale nyní jsem byla se svou společností naprosto spokojená a na nějaký odchod jsem nepomýšlela.