Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kvetoucí louka >>>

(16)
Sledovala jsem, jak se vypořádává s těmi záchvaty kašle. Snažil se to nejspíš ukrývat, jak jen to bylo možné, ale do nekonečna to prostě nešlo. Chtěl být jistě silný, což jsem dokázala pochopit. "Dobře, to bude dobré." Kdybych tady měla misku, ale neměla. Ani oheň. Musela jsem si vystačit s tím, co jsem měla k dispozici a tak jsem vyhledala šedoucí leknín a vrhla se za ním do vody. Já už jsem se cítila o něco lépe. Tedy na žádné sportovní výkony typu lov srnčí, by to asi nebylo, ale pro Šedivku jsem se vrhla bez váhání. Voda byla docela studená. No, aby taky ne. Ale co bych neudělala pro kamaráda, že jo?
Vylezla jsem z jezera a otřepala ze sebe studenou vodu. "Já? Asi ano. Necítila jsem se moc dobře, ale myslím, že je to už lepší." Odpověděla jsem mu a potom jsem před něj položila květ. "Vezmi si ten pyl. Zkus to rozžvýkat. Mělo by se ti udělat lépe od žaludku." Tedy, ještě jsem to sama nezkoušela, ale věděla jsem, že by to mělo takto fungovat. "Tahle květina je vlastně leknín. Jmenuje se Šedivka plovoucí a její pyl z květů je dobrý právě na potíže s trávením." Vysvětlila jsem Excelsiorovi. "Měla by se vyskytovat na všech jezerech. Sladkovodních." Když jsem se nad tím ale zamyslela, tak jsem se opravila: "Počkej, zkusíme ten pyl rozpustit ve vodě. Tady z listů si uděláme mističku a do ní dáme vodu," vzala jsem list Šedivky a donesla ho k vodě a nabrala do něj trochu vody. Potom jsem vzala do tlamy květ a vymáchala ho v misce z listu. "Nebo můžeš počkat a já tam ještě přidám tu druhou květinu. Ta by měla být léčivá a udělá ti v bříšku teplo." Ale jak ji nadrtit? Nějaké kameny zde byly, tak jsem se vrátila pro květinu. "A tahle se jmenuje Trychtýřek." Po té jsem ji položila na kámen a druhý kámen na ni a tlapkami jsem se snažila ji rozmělnit. Nějak to dopadlo a pomačkanou květinu jsem přenesla do misky z Šedivky. "Chvíli počkáme až uvolní léčivé látky a potom to vypiješ." Teplo by tomu jistě pomohlo, ale oheň jsem neovládala. "Jak vidíš. Tak listy Šedivky lze využít jako misku." Doplnila jsem ještě.

Ledové pláně (přes Tajgu) >>>

(15)
Jakmile jsme se dostali do lesa, teplota vzrostla - minimálně pocitově. Bylo to způsobeno tím, jak stromy vytvářely přirozený větrolam a vítr se tak nemohl do našich těl opírat vší svoji silou. Kráčeli jsme lesem mlčky až jme se dostali na louku. Nemohla jsem si nepovšimnout, jak se postoj a řeč těla mého kamaráda změnila. Byl ve střehu. No jistě, otevřené prostranství k tomu mělo co dodat.
Nasála jsem pachy okolí. I teď na podzim, byla louka cítit příjemnou květinovou vůní, ačkoliv zde rostly květiny podzimní a tech nebylo jistě tolik, co jarních a letních. Zastavila jsem se. Jezero bylo na dohled. "Mrknu se ještě po jedné bylině, ano? Nebudu daleko. Pořád na dohled." Tedy já ho budu mít na dohled. Doufala jsem, že Trychtýřek najdu i teď. Pátrala jsem po květině s rudým květem, který připomínal tak trochu tulipán. Našla jsem ho tady. Tady mi ho rodiče ukázali. A tady jsem ho našla opět. Zavrtěla jsem ocasem a chňapla jsem po květině. Vytrhla ji a rozběhla se k jezeru.
"Tady jsem. Jsi..." Zarazila jsem se, když jsem viděla v jakém je stavu. "Jsi v pořádku?" Pustila jsem rudý květ na zem a přiskočila k Excelovi.

>>> Kvílivec

Dvojčata >>>

(14)
Nevadilo mi, že vedl on. Naopak, užívala jsem si padajícího sněhu a mlhovina nám trochu bránila v dalekém výhledu, takže jsme možnosti vidět měli omezené. No, tedy já je měla možná nyní podobné těm jeho normálním. Brzy nám pohled na dvě hory, které byly na chlup stejné, zahalila úplně. Ani to mi nevadilo. Prostě jsme šli kupředu. Ledovými pláněmi jsme se prodírali, jako saňoví psi. Kdybych jen znala jejich existenci.
Mířili jsme k Tajze. Tam , kde jsme se potkali. V tuto chvíli Excelsior mlčel. Jak jsme se blížili k teplejšímu podnebnému pásmu, vnímala jsem, že se otepluje. Opustili jsme krajinu ledu a sněhu a skryl nás lesní porost.

>>> Kvetoucí louka (přes Tajgu)

(12)
Mračna pomalu, ale jistě halila nebe, na kterém se slunce již chystalo schoulit dolů, kamsi na západě. Cítila jsem, jak mi na záda dopadají sněhové vločky. Tentokrát to nebyla práce mého společníka Excela, nyní toto lehké sněžení, mělo na starost prosté počasí. Jinde by to byly kapky vody, ale tady? Tady se měnily v sněhové vločky. Všechny úchvatné svým vzezřením.
"Ano, maminka se jmenuje Noelle a tatínek je Deimos, ale stejně si říkají přezdívkami. Možná jsi je někdy potkal. Proužka a Mrazivku." Možná je někdy skutečně potkal. Otázkou zůstávalo, zda by si je pamatoval či nikoliv i kdyby měl to štěstí se s nimi setkat. A možná je neznal.
S přesunem jsem souhlasila a tak s posledním pohledem na ty hory, jsem se potom vydala za Excelsiorem. Nasadili jsme tempo, které vyhovovalo jemu a já poslouchala hvízdání větru v uších. Myslím, že mému společníku nebylo nejlépe. Vážně jsem vnímala, že má problém s dechem. Ale bylo to tím, že byl nemocný, nebo tím, že měl svůj věk? Netušila jsem. Věděla jsem jen to, že mu chci pomoci.

>>> Ledové pláně

Ledovcové jezero >>>

(11)
Jestli on vidí něco co já ne? No, možné to bylo, proč ne? Jen jsem přikývla na ta slova. Stejně jsem přemýšlela, co tak mohl v té mlze vidět. Pro jistotu jsem se snažila čumáček natáhnout vzhůru a ve vzduchu zachytit jakýkoliv náznak pachu, který by mi mohl prozradit, co, že to šedý vlk mohl vidět. Samozřejmě, pokud by šlo skutečně jen o přelud, necítila bych nic. A nic, kromě zimy, sněhu a možná slaného vzduchu vanoucího od moře, jsem ani necítila.
"Zvláštní jména, že? Ale vycházejí ze jmen rodičů." Vysvětlila jsem mu s nadšením. Jen jsem už tak nějak zapomněla, jak se ten druhý bratr jmenoval. Pro mne nebyl ničím. Nestihla jsem k němu získat jakýkoliv vztah než jako ke kusu hnijícího masa. "Možná...?" Zareagovala jsem na to. Ani jsem pořádně netušila, co to mrtvý znamená. Tedy, jako jo, naučila jsem se v Noramu, co jsem nenašla tady, ale že ten druhý bráška je mrtvý mi nedocházelo stejně, jako, že jsou mrtví další dva sourozenci, které jsem znala o něco lépe a které jsem si tak nějak dokázal představit i jako velké i když jsem je v plné velikosti nikdy nemohla vidět. Moje představivost mi prostě nedokázala vidět je stále jako vlčata. Mozek si tuto informaci upravil a vytvořil jim podoby, které byly stvořeny na základě toho, jak vnímal mě samotnou.
"Určitě ano. Na kvetoucí louce jedno takové jezero je. Ráda ti ho ukážu." Hory se zvětšovaly, jak jsme se k nim blížili. "Páni, ty hory vypadají jako dvojčata. No fakt. Jedna stejná, jako druhá!" Nadšeně jsem zamávala ocasem. Lézt nahoru ale asi nebyl dobrý nápad. Pohlédla jsem na svého společníka. "Jestli ti je zle, můžeme najít to jezero."

(10)
Střihla jsem ouškem. A potom jsem se zadívala tam, co Excel. Snažila jsem se v bílé krajině, kde se mlha začala válet a koulet po zemi zahlédnout něco, co upoutalo Siorovu pozornost. Nic jsem však neviděla. Nebo ano? Mžourala jsem do dálky. "Co by to mělo být? Vlk?" Zeptala jsem se opatrně. Neviděla jsem ani soba, zajíce, ptáka. Cokoliv, co by se mohlo pohybovat. Pláň se nyní zdála jako bílé a mléčné moře. "Pokud jsi něco viděl, neznamená to, že blouzníš. Třeba to zase ukryla mlha? Myslím, že se právě zvedá." Jestli tady zůstaneme, asi nás zahalí.
"Ano, mám bratra Mosnoeho a sestru Noemos. Měla jsem ještě jednoho bratra. Tedy myslím. Ale ten byl divný a když jsem konečně otevřela očka, už tam s námi nebyl." Odpověděla jsem Excelsiorovi.
Přikývla jsem a víc se k němu natiskla. Bylo to příjemné. Ale spát v takové zimě na nechráněném místě byl nejspíš risk. Excel byl opatrný, aby mě nezavalil. No, já jsem pružně vyskočila na tlapky. Byla jsem mladá, takže mi to nedělalo takové potíže. Protáhla jsem se a vítr se o mé tělo ihned opřel. Zamyslela jsem se nad jeho otázkou. "Možná, trošku. Kdyby tady tohle jezero nebylo zamrzlé, mohli bychom si slíznout trochu pylu ze Šedivky plovoucí. Ale ta v takových podmínkách neroste. Je to leknín." Vysvětlila jsem mu.

>>> Dvojčata

(9)
Slovo neovlivněný jsem sice zaslechla, ale co tím šedý vlk mínil mi bylo záhadou. Možná, nebo možná zcela určitě, myslel tím něco jiného, než já. Já to vzala tak, že tím měl na mysli vítr. Vzduch kolem nás. Měla jsem dojem, že se k odpoledni vítr začal ozývat s ještě větší intenzitou, než v průběhu dne. Možná byl i o něco teplejší, ale tady na severu byl i tak chladný dost na to, aby udržel sněhovou vrstvu v celku.
Zavrtěla jsem ocasem, když mi dal za pravdu, že vítr je dobrým společníkem.
Spokojeně jsem se natiskla na jeho hruď, aby mi bylo tepleji. "Inu, když jsem zrovna sama, tak to není příjemné, ale často se stane, že se objeví bráška nebo sestřička. Ale obvykle někam odběhnou, stejně nečekaně, jako když se objevují." odpověděla jsem mu s úsměvem. Netušila jsem, že jde jen o přeludy a že mí sourozenci jsou již dávno po smrti. Já je prostě vídala čas od času. Za silného deště to bylo běžným jevem.
Zima mi zatím nebyla. Jeho tělo pěkně hřálo. Ale spát tady by bylo možná nevhodným nápadem. "Zatím ne, ale až budeš připravený, tak se můžeme podívat k těm dvěma bílým horám."

(8)
Mě tedy nevadilo, že se mě dotkl. Vlastně mi kontakt nevadil vůbec. "Snad ano. Já si ale nestěžuji. Mám ho ráda. Napovídá mi, kde se co děje. Je to dobrý společník. Umí tě učesat, pohladit. A když je ti smutno, tak ti zahvízdá v uších." Vítr byl prostě skvělý a já jsem si na svou magii opravdu nestěžovala. Poslouchala jsem, jak říká o přírodě hezká slova. Vlastně ano. Měl pravdu. "Příroda je mojí matkou i otcem zároveň. Víš, jak jsem mluvila o tom velkém modrém stromě? Já se narodila právě tam u něj. Žádná nora, žádná jeskyně. Jen strom, louka a vítr." Usmívala jsem se, když jsem to říkala.
Zavrtěla jsem ocasem, když mi říkal, že mám být opatrná. No, zkusila jsem si na ledě se pohybovat. Zkusila jsem do ledu zahrabat tlapkami. Potom jsem se rozběhla a nakonec se sklouzla po břiše. Smála jsem se a testovala odolnost a vlastnosti ledu.
Potom jsem střihla uchem a podívala se na vlka ležícího ve sněhu. Přesunula jsem se k němu a lehla jsem si vedle něj. Přesněji tedy jsem se schoulila k jeho hrudi. Byl velký, já byla menší, ale nevadilo mi to.

(7)
Byla jsem nadšená a potěšilo mě, když mi odsouhlasil, že led jako léčebný prostředek se opravdu dá dobře využít. To jsem si chtěla zapamatovat. Tedy jsem si to dala do pomyslného dolíčku ve své paměti. A kde se dal sehnat? Zdálo se, že tady v těchto končinách bylo možné led najít i bez magie. Pak mě ale napadlo, že když není o kus níž, asi nevydrží. A vlastně to řekl i Excel. "Bez magie asi bude těžké ho získat a udržovat, když bude potřeba." Musela bych se přestěhovat někam tady nebo do míst, kde se led dal získat i v létě.
"Ano, ano, tyto elementy se hodí. Jak jsem zmínila toho Havrana. Tak s ním jsme dělali takový experiment a k němu jsme použili jeho vodu a oheň." Prozradila jsem. "Ale já těmto elementům nevládnu. Miluji vítr. Už od malička je mi věrným společníkem." čili jsem mu prozradila, jaký element je ten můj vrozený. "Později jsem přišla na to, že i příroda je fajn." O tom, že jsme měla i magii iluze jsme zatím nevěděla. Vlastně kdo ví, kdy na to přijdu a jestli to poznám. Určitě to bude ovlivňovat okolí, ale jestli si to uvědomím já, to budu muset potkat někoho, kdo tomu bude rozumět a pozná to.

(6)
Jeden krok, druhý, ano led mě udržel. Na čumáku se mi objevil široký úsměv, to jak, mě to pobavilo. Bylo to studené, kluzké a pevné. Poslouchala jsem a zároveň se i podívala na šedého, co se mi snažil vysvětlit. Zaujalo mě, především to, jak vytvořil vodní loužičku, která následně zmrzla. Užasla jsem. "Páni! Led? To je úžasné. Tohle by se určitě dalo nějak využít. Že ano? Příjemně to chladí." Ano, určitě by se led dal využít k chlazení ran. "Když jsem měla poraněnou tlapku, studená voda byla příjemná. Myslím, že tohle," Nadšeně plácla jsem tlapkou o led, "by bylo ještě lepší!" Potom mi ukázal ještě sníh. "Tý jo! Vidět ho takhle, jak se snáší, je skvělé. Netušila jsem, že je sníh tak krásný, když není na sobě napadaný ve vrstvě." Nadšením jsem vrtěla ocasem a občas mi i tlapky uklouzly, jak jsem vrtěla zadkem tak silně, až to se mnou škubalo. "Miluji ho!" Blafla jsem nadšeně a poskočila si, načež jsem měla co dělat, abych udržela rovnováhu. "Klouže." Oznamovala jsem Excelsiorovi.
Po té jsem zpozorněla a snažila jsem se pochopit, jak přesně ta slova myslí. Asi si to budu muset ještě promyslet. Se slovy: "Tak jo," jsem tedy potvrdila, že nad tím přemýšlet budu, kdy se ptát a jak moc. I když pořád mi to bylo záhadou. Bylo to něco s rodinou?

(5)
Dívala jsem se na tu ledovou plochu. Nikdy jsem neviděla něco takového. Vypadala jako plocha jezera, ale vůbec se na ni nehýbaly vlnky. Pomalu jsem došla na okraj a očichala ho. Šel z něj chlad, jako ze sněhu kolem. Položila jsem tlapu na ledovou plochu. Nijak se nepohnula. Byla pevná. "Co je to? Jak to, že to je tvrdé?" Byla jsem překvapená z ledové plochy. Vsadila bych se, že to je voda, ale když jsme přišli až k jezeru, bylo tvrdé.
"Maliny mám ráda." Také jsem byla pojídač bobulek. "Bobulky jsou dobré a zdravé." Vlastně jsme si v tomhle byli dost podobní. Nezbývalo nám, než jíst to, co nám příroda poskytla. On byl možná starý, ale já zase nezkušená.
Na d vhodností či nevhodností otázek jsem přemýšlela, ale netušila jsem, co by mohlo šedého vlka takhle... rozesmutnit? Zamrkala jsem a tázavě na něj hleděla. "Dobře, ale nejsem si jistá, co jsem řekla špatně." Vážně jsem neměla nejmenší tušení.
Místo toho jsem se pokusila postavit na ledovou plochu.

Ledové pláně >>>

(4)
"Proč ne?" Zepatala jsem se ho. Proč by to nešlo opravit? "Nějaká bylina by mohla existovat, která by dokázala pomáhat. Neho houba nebo něco, cokoliv." Něco existovat muselo. Jen kdybych potkala někoho, kdo by mi o tom mohl něco říci. "To bych ráda. Už nějaké byliny znám, třeba Trychtýřek, nebo Siobu horskou, Šedivku plovoucí či Hadí tělo přilnavé." Prozradila jsem rostliny, které jsem stihla zatím poznat. No jo, nebylo toho moc, ale něco přeci jenom.
Střihla jsem uchem k šedému. Do tváře mi narazil vítr. "Po čem jsi toužil?" zeptala jsem se se zájmem. Určitě měl také přání, to by nebylo divné. Naopak, každý určitě chce něčeho v životě dosáhnout. "A kde je tví rodina?" Opravdu tady byl úplně sám? "Nemáš sourozence? Rodiče?" Netušila jsem, že třeba rodiče jednou nebudou. Nikdo mi to neřekl.
Usmála jsem se na něj. "To zní jako dobrý plán." Kdyby mi pomáhal, bylo by to skvělé, no ne? Už jsem si to představovala. Deinell léčitelka a její věrný asistent Excelsior bobulkový krmič.
Zastavila jsem se a zavětřila jsem. Vítr mě šlehal do tváře, ale kromě zimy sněhu a možná několika zvířat, která tudy nejspíš prošla, jsem necítila nic konkrétního. Ale možná ten vlk nemyslel konkrétní pach. "Jen vítr, studený vítr." Odpověděla jsem a sledovala jej. Vypadal, že zima mu nevadí. Dokonce bych si i tipla, že si to užíval. "Máš zimu rád?"
Potom jsme se dali do kroku a já potvrdila ta města. "Nevím, jak to nazvat tady, ale tam se tomu říkala města. Proč? Netuším, ale bylo to takové přirozené." Potom zmínil, že bychom mohli zastavit. Jistě, to jsem schvalovala. Nějak hůře se mi dýchalo a tak jsem měla už nějakou dobu otevřenou tlamu, jako bych právě vystoupala na Hraniční pohoří. "Jasně, tady si můžeme odpočinout." Zavrtěla jsem ocasem a zadívala se na hladkou plochu ledového jezera.

Tajga >>>

(3)
Netušila jsem, co měl se svou pamětí. Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by něco s pamětí měl a nikdy jsem o tom nepřemýšlela, tak jak bych mohla tušit, co vlastně s ní má. Jen jsem zkrátka pochopila, že si moc dobře nepamatuje koho kdy potkal? Bylo to vůbec možné? Přemýšlela jsem nad tím. "A co by ti dokázalo pomoci, aby tvoje pamět nebyla hladová?" Zajímala jsem se.
Přikývla jsem na souhlas. "Jenom v málo, ale doufám, že se naučím víc. Chci léčit vlky, víš? A kdybych našla něco, co by ti mohlo pomoci ukojit tvou paměť, bylo by to úžasné, nemyslíš?" I když kdo ví. Třeba je taky někdy výhoda nevědět, třeba ošklivé věci. Já na to měla jiný fígl. Pozitivní náladu. Ta léčila všechno.
Pod tlapkami se mi začal objevovat sníh a jeho vrstva byla souvislejší. Studený vítr se začal opírat do mého těla. Byli jsme na ledových pláních.
"Co tam bylo úžasného? Asi mí společníci. Fakt se mi líbilo, když jsme společně cestovali. Ingrid nádherně zpíval. A Gwyn? to byl takový tatínek. Hrozně rád jedl." Usmívala jsem se, když jsem si na to vzpomínala. "Cítila jsem se s nimi fakt dobře. Byli jako moje rodina." Inu, pokud šlo o ten svět samotný: "Noram byl dost podobný, ale zároveň úplně jiný. Stromy tam byly jako tady. Lesy, louky, ale jiné bylo to, že tam byla města a putyky, přístavy a mosty."
Lehká zátěž, když jsme šli, trochu mě to tlačilo na plicích, ale přikládala jsem to ledovému vzduchu.

>>> Ledovcové jezero

(2)
Hm, ano, mohl sníst opravdu něco zlého, ale vsázela bych na tu magii. Ovšem kdyby ho někdo zasáhl úmyslně magii, proč by ho tu takhle nechal ležet? Udělal to jen tak? Možná. Bylo to dost otázek, které si nezodpovíme. Jediné, co můžeme, se o nich dohadovat. Hádat, jak to mohlo být. "Asi to nerozluštíme. Snad tedy nebylo to, co ho zabilo nakažlivé." Kdybychom jenom tušili, že nákaza už v našich tělech je.
Podívala jsem se na Excelsiora. "Zmizí? Já nechci zmizet z tvé paměti. To abych se postarala o to, abys na mě nezapomněl." Usmála jsem se na šedého vlka. "Možná jsi ho tady znal jen jako Gwyna. Nevíš, kde by mohl být?" Jestli se tady vůbec vrátil. Netušila jsem, kde bych ho vůbec mohla hledat a vlastně ani jestli by on hledal mě. Co když si na Noram nepamatuje? Co když to považuje jen za pouhý sen? "Je možné, že si Gwyn vůbec neuvědomuje, že Noram byl skutečný. Já totiž měla z počátku pocit, že to byl jenom sen. Ale vlci, kteří byli tam, byli odtud. Některé jsem znala a jen díky tomu mi došlo, že se nejednalo jen o sen." Vysvětlila jsem mu.
"Havrana poznáš. Je to hodně velký černý vlk s modrými znaky na těle. Možná umí být bručoun, ale zná hodně bylin." Což mi připomenulo, že bych se s ním zase chtěla někdy setkat. Mohl by mě naučit zase něco nového.
"Půjdeme se podívat na sever?" Nikdy jsem tam nebyla.

>>> Ledové pláně

(1)
Měli jsme tedy něco společného. Dost možná jsme toho měli společného víc, než jsme sami v tuto chvíli věděli, však tohle bylo nyní vyjeveno nám oběma. Měla jsem radost, když vyjádřil, že by mohli společně prozkoumávat tyto, jistě krásné, ostrovy, které oba dva, jaksi, neznali pořádně. "To je skvělé." Upřímně jsem měla radost. Mohla jsem mu dělat oči a on mi společnost a dávat rady. Dokázala jsem rady přijímat. Byla jsem vlčice, která měla ego až moc nízké na to, aby byla neochotná přijímat poučky.
Pohlédla jsem na kosti, které byly již dosti ožrané také. Moc toho ze zvířete nezbývalo. Jen smrad a zmrzačené okolí. "Je to možné. Snad se nám nestane něco podobného." Zmínil magii. 6e by to mohla způsobit, tedy i já si to myslela, ale jakým způsobem? "Myslíš, že ho rozložila nějak zevnitř? Otrávila? Mohl by jed způsobit, že rostliny vypadají seschlé?" Kdybych znala Randap, asi bych měla jasno. Ale takhle?
Přikývla jsem na Gwyna. Znal ho snad? "Ty znáš mistra Gwyna? Měl by být také odtud." Vlastně všichni z té výpravy museli být odtud. Vzpomněla jsem si, že jsem je viděla v jeskyni. "Také Havran tam byl. A Ingrid."
Znovu jsem se podívala na kostru a i okolí. Potom jsem začala chodit kolem mršiny a pátrat čichem, jestli zachytím nějaké stopy. Vítr se jemně zvedl a trošku mi tak napomohl, abych dokázala zachytit pachy zvířat a vlků, co by byli v okolí. Nejvíc mě zajímaly ale pachy od mršiny.