Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To nevadí, ani já to zde pořádně neznám. Polovinu svého života jsem strávila v Noramu, takže jsem to tady ještě nestačila prošmejdit. Znám jenom pár míst. Tam dole na jihu je louka a roste na ní velký modrý strom. Tak tam jsem se narodila." Prozradila jsem s vrtěním ocasu. "Můžeme to tady prozkoumávat společně, jestli chceš." Já jsem byla ráda za společnost. Ve chvílích, kdy jsem byla sama nebo byl déšť, jsem vídávala přeludy svých příbuzných, takže bylo lepší, když jsem byla s někým.
"Rozhodně to tak vypadá. Mistr Gwyn by to zkoumal důkladně, jako ty." Poznamenala jsem. Ano, prostě se to tak jevilo. "Není náhoda, že ta tráva je taková divná jenom na tomhle místě. Ale netuším, co by to, kromě magie, mohlo způsobit. Blesk?" Bouře však nebyla. Spáleně to však nevypadalo. "Kdyby to byl blesk, bylo by to spálené, že ano? Ale já to spálené nevidím. Jen seschlé, odumřelé a podstatně dříve než by ta tráva seschla kvůli ročnímu období." Tak trochu jsem přemýšlela, jak mě Gwyn učil.
Zamyslela jsem se nad jeho slovy. "Jizvy?" Myslel jizvy? Asi ano. "Je to možné. Ale nikdo není dokonalý." Bylo nutné to tolerovat. Někdo to prostě neuměl a potřeboval více trpělivosti, než se naučí, jak si správně hrát. A ten starý opelichaný lišák měl v životě asi smůlu, když se mu nepodařilo se naučit si správně hrát ani v takovém věku.

Že byl vlk skoro slepý, jsem zase tak dobře nevěděla. Ale samozřejmě jsem si všimla, že jedno oko měl takové zakalené. "Moc mě těší, Excelsiore." Zareagovala jsem a zavrtěla ocasem. "Také jsem nic podobného neviděla. Ale vypadá to, jako by ta krev opravdu tohle udělala. Ale zvířata tady přece nevládnou magií, tak co by to mohlo způsobit?" I já jsem nad tím jednoduše přemýšlela.
"Vypadá to, jako by ta kostra byla středem tohoto podivného jevu." To mě vedlo k myšlence, jestli bylo moudré to zvíře ochutnat. Ale vlci ve své podstatě jedli i mršiny. Nic zvláštního jim zkažené maso nedělalo. Tak jsem doufala, že i tady to bude stejné. "Ještě tady ten strom, je takový, jako by usychal." Zase až tak vzrostlý, že by to bylo prostě stářím toho stromu, se to nezdálo.
Od stromu a trávy a kostry jsem se opět podívala na Excelsiora. "Och, ano, to je starší zranění. Byla jsem ještě vlče, když jeden takový mrzutý lišák si neuměl pořádně hrát. Tedy jako, pochopil, že honička je super hra, ale nějak neuměl ovládat sílu stisku." Vysvětlila jsem šedému. Jizva se samozřejmě zvětšila, tedy natáhla, když jsem vyrostla. Dříve bývala menší, ale to i já.
Ovšem i on vypadal, jako by si s ním neuměli hrát ostatní. "A tvé jizvy? Zeptala jsem se zvědavě.

"V jednu chvíli jsem si to i myslela, ale, ne. Tohle je důkaz, že se mi to nezdálo. I když připouštím, zpočátku jsem nevěděla, co je skutečné a co ne. Teď jsem si ale jistá, že oba světy jsou skutečné." Usmála jsem se na šedého vlka. "Jmenuji se Deinell a ty?" Zeptala jsem se vlka.
Otočila jsem se znovu na kosti a zkusila to tak, jak šedý vlk zmínil.
Pozorovala jsem co dělá a po té se pokusila vyjíst morek z oné kosti, kterou šedý rozlomil. Nebylo to špatné. Chutnalo do vlastně docela dobře. "Hm, je to dobré." Když jsem vše snědla, poděkovala jsem mu: "Děkuji."
Pak se začal zajímat o trávu? Byla zvláštně seschlá, ano. "Proč je tak podivně suchá jen okolo té mršiny?" Zajímala jsem se. Jo, to bylo zvláštní, ano.

Zašvihala jsem opět ocasem a potom se zvedla zase na všechny čtyři. Udělala jsem krůček kupředu. Vlk totiž odpověděl a dokonce mi nabídl, abych si také vzala. Měla bych? Olízla jsem si čumák a potom jsem přišla blíž k mršině. Očichala jsem kosti. Některé byly nahryzané a skrze ty bylo vidět červenavé cosi, co šedý nazval morkem. Zahryzla jsem se do kosti a pokračovala jsem v drcení tam, kde šedý přestal. Chvíli to trvalo, ale byla jsem mladá a zuby jsem měla dobré.
Když se zeptal, posadila jsem se k němu čelem a odpověděla jsem mu. "To je šál. Mám ho z Noramu. Je to jen taková ozdoba." Tedy pro mne znamenala víc. Byla to vzpomínka na jiný svět, kde jsem mohla něco znamenat.

Vlk vypadal mohutně a když se zvedl s naježenou srstí, mělo by mě to vyděsit. Z Noramu jsem měla instinkty trochu vycvičené na jakousi opatrnost a obezřetnost, ale odtud z Mois Grisu můj strach zmizel kamsi... v nenávratnu? Vrtěla jsem ocáskem a sklonila jsem hlavu, jako štěně, co žebrá o kus žrádla nebo vítá člena smečky vracejícího se z lovu. Potom jsem se posadila a když se vrátil k mršině, se zájmem jsem pozorovala, jak hryže kost.
"Zbylo tam ještě něco?" Zeptala jsem se. Přesto, že jsem se ho nebála, nevrhla jsem se bezhlavě ke kořisti. Jestli jsem měla hlad? Ani tak ne, ale pokud by něco zbylo, nepohrdla bych tím, že jo. Vlk, který žije z toho, co mu příroda poskytne, si nevybírá.

Hraniční pohoří >>>
Reakce na osud

První, co mě po nějaké době, co jsem do lesa vstoupila, praštilo do čumáku, byl strašný smrad. Ten smrad jsem znala. Byl to smrad smrti. Ale něco na něm bylo přeci jenom trochu až moc výrazné. Někde blízko muselo být ne jen mrtvé zvíře. Možná těch zvířat bylo dokonce víc. To jsem zatím nevěděla, ale ten silný zápach tomu mohl napovídat.
Zarazila jsem se. Mrtvola nebyla daleko a stačilo pár kroků a už jsem ji uviděla. Byla téměř sežraná, takže na ni toho, zřejmě, moc nezůstalo. I tak smrděla a když jsem měla tu možnost prozkoumat její okolí, všimla jsem si té seschlé trávy i stromu. To bylo zvláštní. Teprve po chvilce jsem zaznamenala přítomnost něčeho šedivého, co se krčilo za tělem velkého zvířete severu.
Nastražila jsem ouška a nasadila úsměv. I když přes smrad ostatků to nemuselo být snadné. "Ahoj," zvolala jsem na vlka a zašvihala vesele ocáskem.

Most (přes Temný les) >>>

Temný les byl takový, jaký jsem si ho pamatovala. Temný ať byl den nebo noc. Ale já v něm neměla špatné pocity. Však zde byla jeskyně mých rodičů. Nenarodila jsem se v ní, ale byla jsem v ní a věděla jsem, že je to můj domov. Tedy tak jsem to cítila. S úsměvem jsem se vydala lesem směrem k horám. Vrátil se snad Set na místo, kde jsme se potkali? Možná, nebo také ne. Ale spíš ne, protože jsem necítila nikde jeho stopu, která by vedla směrem, kterým jsem šla.
Když jsem došla k horám, rozhodla jsem se jít skrze ně. Byla to dlouhá cesta, ale jednou jsem tudy šla k takovému slanému jezeru. Nyní jsem však neměla v plánu jít k němu. Stejně se z něj nedalo pít. Zkrátka jsem chtěla jít někam jinam. Moc míst jsem neznala a tak jsem se smířila s tím, že Setekha jsem ztratila, však věřila jsem, že se někde objeví.
V jednom místě jsem začala scházet kopce dolů. Přede mnou byl les.

>>> Tajga

Luka (přes Les u Mostu) >>>

Po bratrovi také nebylo ani vidu ani slechu. "Mosnoe?! Noemos!?" Zkusila jsem to jen tak, zavolat v lese, jestli se mí sourozenci nezjeví. Prozatím se nezjevili. Byl krásný slunečný podzimní den a po vlcích kolem nebyly ani památky. "Setekhu?!" Také jeho jsem zkusila zavolat, jestli se neobjeví. Neobjevil. Pohodila jsem hlavou a vstoupila na most. Tuhle stavbu jsem začínala přecházet nějak moc často. Ale asi jsem byla jediná vlčice, které tento most vůbec nedělal vrásky na čele. Bylo to něco, na co jsem z Noramu byla zvyklá a ani trochu mě neděsil. Ale co mě vlastně děsilo? Asi nic moc. Jediné snad strach o přátele. "Ach, mistře Gwyne, kdepak jsi? Ingride? Scall." Posteskla jsem si po svých přátelích.
Nakonec most skončil a já zmizela v Temném lese.

>>> Hraniční pohoří (přes Temný les)

Setekh mě neslyšel. Rozhlédla jsem kolem sebe. Ani já jsem neslyšela jeho. Přes mlhu jsem také nikam neviděla. Chvíli jsem tam jen tak stála a jak jsem tam civěla do mlhy, ta postupně začala blednout a mizet. Mlha z louky se pomalu, ale jistě vytrácela, až se rozplynula úplně a z mlhy se vyloupl slunečný den.
Konečně jsem mohla vidět hory na jihu a východě. Také ty další na západojihu. Po Sethovi nebylo ani vidu ani slechu a ani čichu. Mlha s sebou odnesla i pachy. Nějak jsem neměla, co bych tady dělala. Po bratrovi také nebylo ani vidu ani slechu. Proto jsem se rozešla zpátky do lesa, jestli tam nenarazím na čerstvé stopy svého kamarádíčka Tygříka.
V lese jsem však jeho stopu nenašla. Kdo ví, kdy se ztratil. "Však on se zase najde. Jako setra a bratr." Ti také mizeli a zjevovali se, jako by byli jen přízraky.

>>> Most (přes Les u Mostu)

Les u Mostu >>>

Mlha, mlha a zase mlha. Ráno se už chýlilo ke konci, ale mlha pořád byla všudypřítomná. A tím, že byla opravdu všude kolem, jen podtrhávala atmosféru jakéhosi tajemna. Rozběhla jsem se za stínem, který měl kožíšek jako bratr. Tedy jako bratr tak, jak jsem si ho já představovala jako dospělého, tedy skoro dospělého to dávalo rozum. Byl stejně starý jako já. "Mosí, počkej na mně!" Zvolala jsem a potom se obrátila na Seta. "Myslím, že to je bráška." Vysvětlila jsem, ale potom už jsem se hnala za přeludem. No, kdo ví. Třeba to tentokráte byl skutečně on. Jeho pravá a nefalšovaná duše. Když byl ve skutečnosti mrtvý, klidně jsem ho mohla vidět a nebyla to třeba vůbec žádná halucinace. Ale to mi bylo jedno, protože jsem stejně nevěděla, že mrtvý je. Pro mě byl živý.
Dorazila jsem na louku. Ale i tady byla mlha. Nakonec ani nebyly vidět hory na jihu ani jezero téměř uprostřed. Nic jen mlhavý závoj. Zastavila jsem se: "Setekhu?!" Ztratila jsem ho snad? Nebo se mu podařilo se mně držet?

Naštěstí jsem měla orientační smysl dobrý, takže jsem tušila, kterým směrem jít a když mi Set potvrdil i mou myšlenku, tak jsem vesele zavrtěla ocáskem. Setekh se zdál, že most moc nemusí. Ale neříkala jsem na to nic. Konec konců to byly jeho chmury, které ho na mostě trápily. Mě to přišlo jako v pohodě.
Rozhlédla jsem se, "hmmmm, tudy!" Rozhodla jsem tedy kudy jít. Ale co potom? No, potom budeme mít rozhled do krajiny, tedy pokud se rozestoupí mlha. Jak se totiž zdálo, mlha z mostu jako by nás následovala. Všude se válely drobné chomáčky oné chladivé vodní páry.
"Zajímavé, tady jsem mlhu minule nepotkala. Skoro se zdá, že se nás ta mlha nepustí." Zachichotala jsem se. Dokonce se zdálo, jako by zde poletovali duchové. "Hele, viděl jsi to?" Zahlédla jsem zase, ale tentokráte, bratra. Jenomže jsem ho neviděla jasně. Vyrazila jsem za bratrem a zároveň směrem na Luka.

>>> Luka

Temný les (přes Most) >>>

Jestli je v pohodě, mi Set neodpověděl, ale dál jsem ho s tím neotravovala. Místo toho jsem s úsměvem překonávala dřevěný most. Konečně nastalo ráno a i když bylo zatažené hustými mraky, bylo alespoň vidět. A jak jsme se vymotali z Temného lesa, bylo o vidění postaráno i tak.
Zastavila jsem se, abych se ohlédla, jak se můj společník vypořádává s houpající překážkou. Opět se do dřevěné konstrukce opíral vítr. Tady asi téměř vždycky. Mi to však nevadilo. Prostě jsem se s houpáním dokázala vypořádat.
Nakonec jsem pokračovala kupředu, až se mé tlapky dotkly pevné půdy na druhé straně mostu. Řídký les nás mohl přivítat v pošmurném ránu. Olízla jsem si čumák a znovu se ohlédla na tmavý bod za mnou. "Kde myslíš, že bychom měli pokračovat?" Uvažovala jsem, že možná bude jako výchozí bod dobré se vrátit na místo, kde jsem se probudila? Na Luka?

Temný les >>>

Když jsem byla se zahrabáváním hotova, zvedla jsem hlavu k Setekhovi. "Já, ani nevím. Přišlo mi to, správné?" Netušila jsem proč jsem toho ptáka zahrabala. Asi proto, že on hodil tu krysu do jezera? Možná. Švihla jsem ocasem a popošla jsem blíž k němu. "Snad nic nechytíme. Ale asi máš pravdu, možná bychom se od nich měli držet dál." Nějaká logika v tom byla, to rozhodně. Když se toho nenadýcháme nebo se o to nezraníme, asi se nám nic nestane. "A ty jsi v pohodě?" Dělala jsem si starosti, jestli se o tu mršinu neporanil.
"Jasně, půjdeme hledat." Zavrtěla jsem ocasem a vykročila jsem směrem místu, kde jsem očekávala, že bude most. Netrvalo dlouho a skutečně se ta stavba, která do přírody sama o sobě nezapadala, objevila přede mnou. S úsměvem na tváři a vrtícím ocasem jsem vykročila přímo vpřed na most. Tenhle most mě tedy neviděsí.

>>> Les u Mostu (přes Most)

Jezero Smrti >>>

Příležitost dne:
Voda byla opravdu smrdutá. Ale těžko říci, jestli to bylo tím jezerem, jeho obsahem, nebo těmi mrtvými zvířaty. Pohlédla jsem na hladinu jezera, když tam Set hodil tu mrtvou krysu. I já jsem si všimla těch pohybů pod hladinou. Kdo ví, co to bylo. Pozorovala jsem pohyby i to, jak klesá krysa, než zmizela, což bylo rychle, neboť ta voda sama o sobě vypadala temně.
Pak jsem se vydala za Setem do lesa. Temný les působil stejně strašidelně, jako vždycky, ale mě neděsil. Byla jsem zvyklá, Bylo to místo, kde mí rodiče měli úkryt a já se neměla důvod bát. Jamile jsme vstoupili do lesa i zde byla mrtvá zvířata. "Myslíš?" Snad měl pravdu. Tak jsme pokračovali dál, ale o kus jinde jsem si všimla opět několika mrtvol. Tentokráte to byli ptáci. "Hele, támhle jsou další." Bylo to skutečně divné. Takhle to vypadalo, jako by se otrávili z jezera, ale že by hned tolik zvířat? I v lese? Kde byl zdroj vody možná blíž než jezero? "Já ti nevím, je to ale divná náhoda." Jestli to byla náhoda.
Přišla jsem k jednomu z mrtvých ptáků. Ani ten neměl zranění a dokonce nebyl ani ožraný mrchožrouty. "Buď všichni umřeli nějak v podobnou dobu, nebo... nic je neožralo." Už by měli být přece lákadlem pro vše, co se v okolí vyskytovalo a nenechalo si mršinu ujít, ale tady ano. Byla ta těla nejedlá?
Začala jsem hrabat do hlíny vedle mrtvoly ptáka a zároveň jsem se zkusila soustředit na magii země. Hlína se stala měkčí a tak se mi snáz hloubila jamka, do níž jsem pak mrtvolu ptáka šoupla tlapkou a zahrabala, jako ohlodanou kost.

Poušť >>>

Příležitost dne:
Noc byla chladná, ale zdála se být klidnou. Dokonce tak klidnou, že jsme se brzy mohli setkat s klidnými mrtvolami, lemujícími břehy Jezera Smrti. Jako by to bylo nenormální.
"Vypadala jako my, třeba tam byla liška. Ale mluvila jsem dokonce i s kočkou. Všechna tato zvířata na sobě měla výstroj nebo hábity. Nebylo to divné. A povětšinou nikdo nechodil nahý." To bylo opravdu divné. Tady byli všichni jen s vlastním kožichem. "Srnou? No, ne, srny, zřejmě nemluvily, ale šelmy ano."
Kostry a pozůstatky těl se u jezera vyskytovaly celkem běžně, což jsem já přirozeně nevěděla, když jsem tudy prošla jen jednou, ale přece jen bylo dnešní noci jinak. Zakopla jsem o jednu z mršin, která se zdála čerstvá. Nezapáchala, jen slabý závan pachu smrti se z ní linul. To zvíře muselo pojít během několika minulých hodin.
Zastavila jsem se a teprve tehdy jsem si všimla, že je jich tu víc než dost. "Ty, Setekh‘u, nepřijde ti tohle divné? Tolik mrtvých zvířat." Poznamenala a dívala se na břehy jezera. Mohlo to způsobit ono jezero? "Když jsem tudy šla nedávno, nebylo to tady až tak ponuré."

>>> Temný les