Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Přesně." Stavba. Jak se ale takový most stavěl, to mi bylo záhadou. Navíc tenhle byl dlouhý a nebylo vidět z jednoho ostrova na druhý v tom místě. Muselo být obtížné, aby něco takového vzniklo. Leda opravdu tou představivostí za pomocí magie.
"Jako tady, akorát, že existovaly takové, osady a města, se tomu říkalo a tam se scházeli nebo tam i žili další vlci a ne jen vlci, ale i jiná zvířata, co uměla mluvit." Když jsem to začala takhle vyprávět, přišlo mi to vážně zvláštní. Tady určitě kromě vlků nemluvila žádná další zvířata. Na něco takového jsem nebyla zvyklá! Zároveň mi to tehdy přišlo úplně normální. Že můj společník narážel na lidi a jejich přítomnost, to jsem nemohla tušit.
Zaradovala jsem se a zavrtěla ocasem. "Skvělé!" Okamžitě jsem vyrazila a ještě jsem stihla Seta oběhnout dokola. Cestou jsem napínala smysly, aby mi žádný ušák v dosahu neunikl.

>>> Jezero smrti

Souhlasně jsem přikývla hlavou, což jsem také doprovodila slovy. Jak jinak. Byla jsem asi hodně ukecaná. Nebo, alespoň mi to nečinilo problémy, mluvit: "Jo, most. Taková, no stavba, vypadal jako vystřižený z toho druhé světa. Je s podivem, že se nachází něco takového i tady." Ale jestli to bylo nějaké pojítko nebo jen hříčka bohů? O lidech jsem neměla sebemenší tušení. Jak bych mohla? Tady žádní nežili a já nikde jinde, kromě Noramu nebyla. A to tam také nebyli.
"Za tím Temným lesem. To jo, po něm jsem přišla, ale kde je ta jeskyně, to fakticky nevím." Mohla být kdekoliv. Třeba i v Temném lese, kdo ví? "Půjdu s tebou. Zajímá mě, jestli se nám ji podaří najít." Zazubila jsem se na něj vesele a také jsem se porozhlédla, jestli tady nebude nějaký další zajíc. Na antilopy jsem nezapomněla, ale hádám, že nakonec k nim nedojdeme.
"Takže?" Položila jsem otázku v očekávání, jestli vyrazíme na cestu, nebo budeme dál kojit naše hladové žaludky. Obě varianty byly bezvadné.

"Ano, to je. Upřímně, jsem podobné magie tady neviděla." Ale pravdou bylo, že já tady neviděla hodně věcí. Hodně míst, natož magií, takže tahle informace mohla být stejně bezpředmětná. No, ale v něčem se tamten svět lišil. V tom, kde vlci žili, co tam dělali a jak žili. To bylo hodně odlišné, že bych mohla tvrdit, že tady takové místo není. Ani bych nemusela znát ostrovy.
"Ani ne, nezkoušela. Když mě to uneslo z úkrytu rodičů, objevila jsem se v nějaké jeskyni," vzpomínala jsem. "Byl tam vodopád. Ale když jsem se vrátila sem, po té, co jsem se probrala, tak jsem byla na místě, kde jsem předtím ještě nikdy nebyla, na louce." Nejdříve jeskyně, pak louka. Nebylo to stejné místo. "Nevím, kde ta jeskyně je. Pokud ji najdu, poznám ji, ale nemám tušení, kde hledat, takže ani jak se do toho světa zase dostat." Možná to ani nešlo. Možná to nebylo o místě, ale o osobě. "Kousek od té louky byl les a pak tam byl takový zvláštní most, který byl, jako by z toho jiného světa, ale pořád jsem tady." Takže nejsem v Noramu, to mi bylo jasné.
Sledovala jsem, jak se vlk blíží k zajíci. Fascinovalo mě to. Byl fakt dobrý. Ta rychlost, to se mi líbilo. "Ó, to bylo úchvatné." Pronesla jsem k Setovi. "Děkuji." Bylo to od něj milé a netušila jsem, jaký vnitřní boj se v něm musel odehrát. Spokojeně jsem se zakousla do ušáka a když z něj zbývala půlka, nabídla jsem mu ji. "Půlka je tvá. A když narazíme na dalšího, můžu to zkusit?" Chtěla jsem vyzkoušet lovit stejně elegantně, jako to předvedl Setekh‘oe. Rychlost jsem milovala.

Ano, na tom něco bylo. A určitě budu mít příležitost to poznat sama. Ale prozatím mě poušť docela okouzlila. I když, mě dokázalo okouzlit snad všechno. I ten prašivej lišák, co mě chtěl sežrat, nikdy jsem se na něj za to nezlobila. Jiné vlče by možná mělo z lišek od té události strach, ale já? Ja ne. Jako bych strach ani neznala. Neměla jsem strach ne proto, že bych byla tak moc odvážná, ale proto, že jsem moc nechápala, co by měl strach znamenat.
I když kdo ví. Možná v Noramu jsem měla strach o své přátele. To bylo ale asi jiné.
"Asi jo. Ten písek odráží teplo, taskže je to možné." Že bych snad byla až tak moudrá? No, spíše všímavá, než moudrá. Každý všímavý tvor musel dříve či později dojít k poznání, že písek odráží teplo, stejně jako dokáže nasát chlad. A to všechno aniž by znal skutečné fyzikální zákonitosti a uměl je pojmenovat.
"V té lahvi byla uvězněna bouře." Zavzpomínala jsem na výstroj z Noramu. "A já jsem tam dokázala něco jako, šoky? Prostě jsem mohla na nepřítele zaútočit a ještě mu dát ránu proudem." Ale to, co jsem uměla tam, tady ne. "Vlastně... když nad tím přemýšlím, tam jsem uměla jiné věci než tady. Je to zvláštní a všechno bylo stejně přirozené jako tady."
Inu, blížili se k antilopám, ale něco se k nim blížilo z nějakého houští. Zajíc? Deinell zbystřila a okamžitě zmlkla.

Setekh‘oe nebyl zrovna dvakrát mluvný vlk, ale to mi problémy nečinilo. Chvíle, kdy mlčel, jsem využívala pro zkoumání krás pouště. Všechno kolem mělo takovou zvláštní barvu. Oranžové, žluté a červené tóny, připomínaly mi barvy ohně. Usmála jsem se při té představě. Opravdu nic necítil? Žádné spojení s prostředím, které mu bylo blízké? Třeba mě se tady líbilo. Vítr, který se proháněl nad písečnými dunami byl příjemný.
Zbystřila jsem, když promluvil. Zvedla jsem hlavu od nějakého zajímavého křoví a podívala se na něj. Našel nějaké stopy a já jsem došla k němu, abych si je také prohlédla. Zvíře, které je tu zanechalo, jsem neznala. Ale Set tvrdil, že je to to nejlepší, co jedl. "Tak doufám, že se nám podaří ho ulovit." S nadějí jsem se zadívala směrem, kam stopy vedly, ale v dálce jsem neviděla nic. Použila jsem vítr, abych zjistila, jestli jsou ta zvířata opravdu moc daleko nebo ne. Vítr mi přinesl jejich pachy, dokázala jsem poznat, že jsou v této oblasti. Byly asi dál, než by jsme je mohli cítit, kdybych neměla magii vzduchu, ale díky ní jsme je mohli ucítit jasněji.
"Víš, že poušť vypadá jako oheň? Jako barevně." Řekla jsem zdánlivě mimo téma, ale pro mě to bylo v návaznosti nad tím, k čemu jsem před chvílí dospěla uvnitř svých myšlenek.
Pak se zeptal na šál. "Jo, tam jsem ho získala. Dostala jsem ho od mistra. A ještě k tomu byl takový, jak bych to... nazvala, postroj a taková lahvička s magií uvnitř." Bylo to opravdu zvláštní. Ale tady mi zůstal jenom ten šál.

Setův chladný přístup mě vážně nedokázal rozhodit. Ani jsem si patrně neuvědomovala, že žárlil na můj um. Ale určitě by dokázal také dost, kdyby se magie nebál. Nic méně, já neměla tušení, že to s magií neumí.
Písek se mi vážně líbil. Alespoň teď, a neměla jsem vůbec žádný strach. Písečné bouře jsem nezažila, co jsem mohla tak vědět? Líbilo se mi, jak se písek při větším poryvu větru převalil přes dunu a sunul se dolů po jejím svahu. Vydával takový zvláštní zvuk. Nikdy jsem takový zvuk neslyšela. Připadal mi zajímavý, stejně jako písek poletující ve vzduchu. Na jeho slova jsem přikývla a potom jsem jej následovala do míst, kde by se měla dát najít nějaká lovná zvěř. Když jsem vyrůstala zde, nic jako lov jsem neznala. To až v Noramu jsem se naučila, co to lov vlastně je. Použila jsem magii větru, aby mi přivanul pachy z okolí, abych zjistila, co za zvěř a kde asi tak je. Tohle bylo snadné. těžší už byla ta další část. Cítila jsem nějaké hlodavce, ale takové jsem asi ještě dříve necítila. Jen jsem dokázala poznat, že jsou to býložravci. Ovšem z jiného směru jsem rozpoznala i zajíce, jak pravil Set. "Máš pravdu, nějaká zvířata zde jsou." Poznamenala jsem.

Co mi písek říká? Žádná konkrétní slova neříká. "Že je jemný a když budu chtít, bude mě poslouchat." Usmála jsem se. Tak jako jsem to udělala poprvé, tak to fungovalo. A tak se stalo, že se vznesl do vzduchu. Místo menšího kamene, jsem vyzdvihla mnoho miniaturních částic. "Písek je tak jemný. Oproti štěrku v horách." Oznámila jsem Setovi zjevnou věc, ale pro mě to byla novinka. Asi by se dal použít jako zbraň, ovšem na to jsem zatím nepomýšlela. Stejně dobře by se dal písek využít jako štít.
"Jasně, jdeme na lov." Pak jsem se zarazila. "Ale co se v poušti dá lovit?" žilo tu vůbec něco? Určitě ano. Neměla jsem však tušení, jaká zvířata zde žijí. Byla jsem však připravená na akci.

Kvetoucí louka >>>

Zatím, co jsme šli, jsem si všimla, že vidím mnoho zajímavých květin. Ty jsem měla ráda. Jak pěkně voněly i teď jich zde bylo mnoho i když byl prakticky podzim. Jak se to jenom mohlo stát? Ještě nedávno bylo jaro a už tady byl podzim. Set jen poslouchal a nekomentoval můj příběh. Ale vadilo mi to? Jasně, že ne. Však jsem jen zkompletovala jeho dotazy. Na tváři mi pohrával stále pohodový úsměv. No někdo by možná řekl, že přiblblý, ale existovalo něco, co by nebylo hezké? Podle mě bylo všechno krásné.
Tu se louka začala měnit na chudobnější verzi. Občas mi pod tlapkami zakřupal písek. Nyní jsem mu ještě nevěnovala toliko pozornosti, ale Setekh‘oe mě ujistil, že se blížíme. Těšila jsem se jako malé vlče.
"Poušť, poušť, pustina a houšť, kdepak asi je." Zanotovala jsem si, co mě blesklo hlavou.
A pak přišla otázka lovu. "Netuším. Ale jím všechno, na co narazím a dá se sníst. Tedy jako, lovím, to jo, ale jestli dobře?" To byla otázka. Možná jsem na tom byla lépe než strýček, ale kdo ví. Když už začal o jídle, docela mi zakručelo v břiše. No jo, něco bych si dala.
A pak se písek dostal pod mé tlapky víc a víc, až nakonec byl úplně všude, kam jenom oči mohly dohlédnout. Zastavila jsem se, zatímco Set šel dál a vylezl na dunu. Já jsem přešlapovala pod ní a nechávala jsem písek protékat mezi prsty. Byl příjemně vyhřátý sluncem. Chvíli jsem tam jenom tak stála a zírala na písek. Pak jsem do něj hrábla packou. Pak druhou packou a nakonec jsem začala v písku hrabat jak v hlíně. Písek odletoval a já zjistila, že pod vrstvou teplého je chladnější. Přestala jsem hrabat a pohlédla na Seta, jak mě pozoruje. Rozběhla jsem se za ním na vrcholek duny. U něj jsem se prudce zastavila, až se písek rozlétl na všechny strany. Začal jsem se smát: "To je legrační!"
Cítila jsem to. Jak ke mě mluví. Tedy ne slovy, to fakt ne, ale byl příjemný - písek.
Když oblak písku dopadl na zem a pomalu se sesouval po duně do ztracena, jen jsem zavřela oči a poslouchala. Jak jsem poslouchala vítr a písek, najednou se začal písek kolem nás zvedat. Prostě se zrnka písku vyzvedly do vzduchu, aby chvilku levitovaly a opět spadly zemskou přitažlivostí. Otevřela jsem oči a zasmála se. "Funguje to! I písek mluví!" Zaradoval jsem se.

Modrák >>>

"Upřímně? Většinu času jsme strávili u toho modrého stromu. Pak jsme se vydali pře to pohoří do lesa, co připomínal noc i ve dne a pak do úkrytu mých rodičů. Následně mě unesl nějaký portál a já se objevila v jeskyni s vlky, co jsem znala i neznala a hups, byla jsem v úplně jiném světě." Vysvětlila jsem mu tedy znovu svůj příběh ve zkratce. "Pak jsem se objevila na druhém ostrově, ale to jsem ještě nevěděla, že jsem zase doma a ani kde vlastně jsem. Až když jsem se dostala přes most do lesa noci, tak jsem si uvědomila, kde jsem. A pak jsem potkala tebe, to je celé." Vynechala jsem nepodstatné detaily, jako potkání se s Arrow a lišákem, co mi udělal doživotní jizvu na zadní tlapce a Zeiranem, který mi poskytl informace ohledně některých rostlin, což se událo mezi tím, co jsme dorazili k úkrytu rodiny a portálovým přenosem. Prostě jsem se do pouště nikdy nedostala.
Na jeho otázku jsem přikývla. "Jo, myslím, že si budu rozumět se zemí." Ale té jsem ještě nerozuměla tak dobře, jako vzduchu. O iluzích jsem zatím ani moc netušila. Třeba se projeví někdy teď. Možná až se zase objeví mí mrtví sourozenci. "Jak? No, tak nějak cítím, že mě to oslovuje. Třeba si sedneš a jen vnímáš okolí a pak najednou víš, kde se co nachází. Že třeba nalevo od tebe se pohybuje zajíc a o několik metrů dál se schovává bratr za keřem a tak." Snažila jsem mu to vysvětlit. "Ty to tak s ohněm nemáš? Třeba pokud někde blízko tebe něco hoří, ale ty to nemůžeš cítit čumákem ani vidět, protože to je daleko, ale ne zase tak daleko, necítíš že tě k ohni něco táhne? Nebo, nelíbí se ti ty oranžové plamínky, neuklidňují tě?" Zkusila jsem vymyslet, co by se asi stalo, kdybych začala vnímat oheň uvnitř sebe sama.

>>> Poušť

Opravdu mi chtěl ukázat poušť? Zřejmě ano a to způsobilo, že jsem začala vrtět ocasem jako štěně, kterému někdo nabídne kus flákoty od oběda. No, prostě nadšení jak se patří. Horlivě jsem kývala hlavou na souhlas. "To bude skvělé!" Ani jsem nečekala, a rovnou jsem následovala svého průvodce.
"Vážně?" Obdivně jsem se na něj podívala. Bohužel jména mi nic neříkala, natož když mí vlastní rodiče se nazývaly přezdívkami a já a mí sourozenci jsme měli jména složená z jmen našich rodičů. Žádná vznešenost a úcta v tom nebyla. Ale mě to nevadilo. Vážně ne. Byla jsem ze svého jména nadšená, jakožto z jmen mých rodičů. Takže mi ani nemohlo dojít jakákoliv souvislost mezi jeho jménem a místa, odkud pocházel.
"To je skvělý." byla reakce na to, že umí v poušti žít. Od někoho jiného by mohla tahle věta vyznít jinak, ale u mě to bylo prostě nadšení. Pak jsem bedlivě naslouchala popisu léčení pomocí ohně. "Snad to někdy vyzkouším. Tedy jestli se mi podaří získat magii ohně."

>>> Kvetoucí louka

Zamyslela jsem se na d jeho otázkou. Poušť?! Viděla jsem někdy poušť? Tady ani v Noramu... "...vlastně ne. Neviděla. A myslím, že jsem o tom ani neslyšela." To, že jsem vyrůstala tady a pak v Noramu, ale neznamenalo, že bych měla život lehký. Vlastně přežila jsem snad jen díky zázraku, neboť moji rodiče nechápali, jak se o vlčata starat. Možná proto přežilo jen jedno, já. A možná, že žiji jen díky tomu jinému světu. Možná bych teď byla už taky mrtvá, kdybych se nedostala do péče rozumově vyzrálejších vlků, kteří chápali, potřeby k životu a přežití? Možná. "A ty z pouště jsi?" Musel ji vidět, když o ní hovořil, ale to ještě nutně neznamenalo, že z ní pochází.
Povytáhla nad těmi slovy obočí. "A proč bys to vlastně dělal?" Zajímavá otázka. "Nezemřel bys také ty?" Hm, možná, že ne, ale nebyla by to nuda, kdyby byl sám? "Počkej, a co bys pak jedl?" Vždyť ani hloupý mech by nikde pak nerostl. No další věta byla zajímavější. "Vypalování ran? Pověz mi o tom víc, prosím?" Inu, tady už se rýsovalo něco, co by mi mohlo býti ku prospěchu. Zavrtěla jsem ocasem a myšlenka, že budu vědět něco nového se mi líbila.

Nad jeho vnitřními úvahami jsem já přemýšlet nemohla, neboť si je nechával pro sebe. Dokonce jsem mu to ani nemohla mít za zlé. Ono nebylo jednoduché, hovořit o všem, co se vám zrovna honí hlavou. To by tlama ani nestíhala vynášet ven, protože ty myšlenky někdy běží až moc mócinky rychle.
"Úplně celou? Nebyla by to škoda? A šlo by to vůbec? Země je veliká, asi." No jo. Musela být veliká. Máma s tátou říkali, že někde ztratili své rodiče a sourozence, takže musela být veliká. Logicky. "Nejsem si jistá, že by šlo, ale... zajímavé." Zasmála jsem se.
Pak se mě zeptal, proč bych chtěla ohněm léčit. "No, protože Zeiran mi ukázal, že když se zapálí oheň pod příhodným kamenem, v němž je voda a byliny, je možné vytvořit takto léčivý odvar. Jo, myslím, že to nazýval tak nějak. Odvar nebo vývar?"

"Asi máš pravdu." Opravdu, pokud jsme to nedokázali rozlišit, nebo možná na tom nezáleželo a každá realita byla jen pouhým snem, museli jsme věřit, že tohle je skutečné. A nebo jsme se mohli smířit s tím, že nikdy nebudeme mít jistotu, co je reálné. Nejlepší bylo žít pro to, co máme v přítomnosti. Déle jsem o tom ale přemýšlet nemusela. Vlastně ani nechtěla. Stejně budu žít přítomností a jestli byl tamto sen nebo ne, co na tom záleželo? Já Noram budu stále brát jako skutečný. Vždyť důkazem jsou všichni mí společníci.
Setekh‘oe se nad odpovědí ani moc nezamýšlel, asi v tom měl jasno. "Slunce? To zní zajímavě. Takže kdyby tě někdo naštval, nechal bys slunce zapadnout za obzor a bylo by?" Zasmála jsem se. Ani já neměla tušení, co by taková magie mohla přinášet. "Já bych se chtěla ještě naučit oheň jako má táta." Sice jsem netušila, co bych s tím mohla dělat. Ale Zeiran oheň dokázal využít. "K léčení by se mi určitě hodil." Pronesla jsem zasněně.

Odpověď byla zajímavá. I já jsem se musela nad tím zamyslet. Pravda. Ale co když je tohle jen snem? "Pokud tamto sen nebyl a stalo se to několika vlkům, co je potom tohle? Je to skutečnost nebo se mi tohle zdá? Jak poznám, že tohle není sen?" Další možností bylo, že ani tamto nebyl sen. Pohlédla jsem na něj s docela zoufalým výrazem.
Dobře, když to řekl takhle, dalo se to pochopit. Možná, paradoxně právě díky tomu, že jsem navštívila jiný svět, jsem dokázala něco jako tradice chápat. Kdyby se to nestalo, nejspíš bych netušila o čem to mluví, asi tak jako on netušil, o čem jsem mluvila já, když jsem mluvila o hostincích a putykách. Chápavě jsem tedy přikývla a více ho tím netrápila. Tedy ne tím, aby mi to ukázal. Místo toho jsem mu položila jinou otázku. "A jaká magie se ti líbí, nebo co bys chtěl umět ovládat?" Mě by se líbilo asi hodně kouzel. Kouzla byla impozantní. Chápala jsem však, že není jednoduché se naučit ovládat vícero magií. Ale Zei to uměl! Měla bych se to naučit také.

Zpěv se mi vždycky líbil. Alespoň co se týkalo Noramu, tam to bylo běžné. Tady na Mois Grisu to bylo nejspíš něco nezvyklého. Asi tak, jako když se nějaký pes občas naučí výt nějakou melodii. Prostě něco zvláštního a ne tak obvyklého. Usmála jsem se na Seta a řekla s nadšeným zavrtěním ocasu: "Děkuji. Ani jsem nevěděla, jak to bude znít, už je tomu dlouho, co jsem naposled zpívala. To bylo ještě... No, když jsem byla na tom místě, o němž si teď nejsem jistá, jestli to nebyl jenom sen." Vysvětlila jsem mu. Bylo to zmatené, ale byla jsem si jistá, že ti vlci byli skuteční. Byl tam přece Zeiran a toho jsem potkala ještě tady! S těmito myšlenkami jsem se podívala na Setekh'oa s otázkou: "Myslíš, že je možné, aby několik vlků mělo jeden stejný sen? Jako, současně a aby ten sen vypadal jako realita?"
Předvedení své magie se, podle mě, úpěnlivě bránil. Prostě ji nechtěl ukázat. "Když je tvá smečka hodně daleko, myslíš, že by se dozvěděla, že jsi svou magii někomu ukázal?" Položila jsem mu otázku s nevinným úsměvem. Možná jsem byla naivní, možná pořád s vlčecím duchem v těle dospělé, ale hloupá úplně jsem nebyla.