Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pousmál jsem se na Mielei a kývnul jí na větu o tom, že bude třeba území více poznat. A pak přišlo zavytí a následné zavytí zpět... Bylo zvláštní se takto... hlásit. Neznal jsem to. U nás nikdy nikdo moc přítomnost dalšího neoznamoval a co víc? Já byl doma vždycky vítán. Přeci jen jsem byl syn alfy a mé zbarvení i pach většinou toto dost jasně oznamovaly. Ale tady? Tady to bylo všechno jinak. Na nový začátek jsem se těšil, ale nikdy jsem neměl ani nejmenší tušení, jak moc jiné to je.
Když jsme stanuli před Citrou, byla na mě vidět velká nervozita. Mielei mi stála po boku a byla mi oporou. I její úsměv mi dodal odvahu k tomu se představit jak nejlépe jsem mohl... ale evidentně to nebylo dost.
Citra mě sice přijala, ale měla mnohem více otázek, než jsem čekal. Na chvíli jsem ztuhl a mírně sklopil uši. Co jsem jí na to měl říct? Sám jsem nevěděl, v čem jsem vlastně byl dobrý. Skrze mou tvář se prohnala hromada emocí z nichž jedna jasně převažovala... zlomení, bolest... Nikdy jsem se nikomu takhle nemusel představovat. Nikdy na mě nikdo neměl tolik otázek ohledně toho, co jsem byl zač. Co jsem jí na to měl říct? Zkrachovalý syn mrtvého alfy ze Zlaté smečky? Vlk, který viděl za celý svůj krátký život víc smrti svých nejbližších, než někteří zažijí za celý život? V čem jsem byl dobrý? V tom, že za mě jiní, třeba jako Blind, pokládali život, protože jsem byl slabý?
Oklepu se a trhavě se nadechnu. Musel jsem na chvíli zavřít oči, abych zklidnil bušící srdce, které mi tepalo až v hlavě. Panika během chvíle odezněla a já se pomalu podíval zpět na Citru. "Upřímně... nevím, co úplně o sobě říct. Kdybych mohl, nejraději bych zapomněl celou svou minulost krom poznání Mielei. Zatím netuším, v čem bych mohl být největším přínosem pro smečku. Mám... mám pocit, že nejsem dobrý v ničem, ale zároveň vím, že jistě v něčem budu. Jen budu potřebovat čas to asi zjistit. Dáte mi prosím, Citro, čas zjistit, v čem bych této smečce byl nejprospěšnější? Dáte mi prosím čas si vše... urovnat více v hlavě?" řeknu nakonec a můj přímý pohled na Citru značí prosbu a zároveň upřímnost. Krutou jasnou upřímnost, která mě stála mnoho sil. Pomalu sklopím hlavu v očekávání verdiktu. Bylo mi jasné, že z tohohle asi nebude nadšená, ale... vážně jsem potřeboval čas. Jediné, čím jsem si byl jistý bylo to, že se chci do této smečky přidat, být s Mielei a mít možnost začít znovu. Povolí mi to však tato alfa?
Koutkem očka pohlédnu provinile na Mielei. Bude se za mě stydět? Bude se na mě zlobit za to, jak moc neschopný jsem v tuhle chvíli byl?

← Mlžná džungle

Opatrně jsem následoval Mielei a proplétal se mezi stromy a liánami. Se zájmem jsem občas sledoval život kolem sebe. Různé ještěrky, hmyz,... Sice jsme šli tiše, ale džungle kolem nás rozhodně tak tichá nebyla. Bylo zvláštní slyšet tolik zvuků, tolik šustnutí... Vlastně jsme v tomhle území nikdy pořádně nebyl. Vždy jen rychle do svatyně a zase zpět. Přitom místní les byl... úchvatný. Zajímavý ve všech ohledech.
Zastavilo mě na chvíli až zavytí a já si až teď uvědomil změnu pachů. Byli jsme na hranicích smečky, jejíž pach jsem cítil z Mielei. Takže jsme tu již byly. Teprve teď jsem ty všechny pachy začal vnímat více. Když se po oznámení přítomnosti vydáme dál, opět se začnu rozhlížet kolem sebe až do chvíle, než na mě Mielei promluví. Pohlédnu na ní a usměji se. "Už teď se mi tu líbí... nikdy jsem si nevšiml jak je tohle místo... záhadné... plné prapodivného života." přiznám a přitom se rozhlédnu. Dojdu blíž k Mielei a jemně ji čumákem šťouchnu do boku, aby věděla, že to myslím upřímně a že je mi s ní dobře.
Když pak dojdeme k nějaké vlčici, mírně sklopím uši a zůstanu stát uctivě trochu stranou. Citra...podle slov Mielei to byla alfa. Nejistě přešlápnu a nechám mluvit svou partnerku, alespoň dokud neutichne. Pomalu zdvořile kývnu hlavou na pozdrav a polknu. V krku se mi vytvořil "knedlík" a před očima se mi mihlo několik vzpomínek na mrtvá těla mých blízkých. Rychle zavrtím hlavou a zavřu oči, než je znovu s hlubokým nádechem a výdechem otevřu. "Já... zdravím... rád bych patřil do smečky se svou partnerkou... rád bych... rád bych tu s ní v budoucnu založil i rodinu." řeknu a nejistě pohlédnu na Mielei.

Mírně se pousměji, když vyvrátí jakékoliv mé obavy o tom, že jsem se měl bát, že bych ji ztratil. Na chvíli zavřu oči a užívám si tu chvíli, že ji mám u sebe. Když se pak zeptala, co dále, pohlédnu na ní a upřímně odpovím. Potřeboval jsem někam patřit. Navíc... pokud bychom pak našly úkryt a já měl pocit, že do smečky zapadnu... že budu již na bezpečném místě, kde se za mnou nebudou táhnout vzpomínky a má traumata... věděl jsem, že pak je čas na to, založit s Mielei rodinu. Již jednou to navrhla a já čím déle a dále jsem byl od svého rodného domova a od vzpomínek, tím více jsem si uvědomoval, jak moc bych si to přál. Jak moc bych si přál své vlastní potomky, kterým nikdy nechci dopřát to, co se stalo mě. A tahle smečka, která si uzmula srdce Mielei? Vypadala jako příhodné místo, kam by mí potomci mohli patřit a být v bezpečí. Ne že by Zlatá smečka byla špatná, ale kolik jejích členů jsem znal? Kdo vlastně znal mě? Kdo se o mě zajímal, když jsem na tak dlouho zmizel? Kdo mi pomohl, když jsem sám bloudil na dně? Nikdo.
Pohlédnu na svou partnerku a kývnu. Otřu se o její bok a pak se za ní vydám vstříc novému osudu.

→ Maingar

Musel jsem se šťastně usmát, když mi odpověděla, že u mě se jí spalo lépe. "To mě u tebe taky... strašně moc jsem se bál, že jsem o tebe přišel." šeptnu a poňuchám čumákem její srst na krku. Už takhle jsem přišel o příliš mnoho blízkých vlků... přijít ještě o ní, ať už jakkoliv... nedokázal jsem si představit, co by to se mnou udělalo.
Na její otázku o připravenosti se ušklíbnu a pomalu protáhnu rozbolavělé svaly. "Ale jo, víc být asi připravený neumím." zasměji se a rozhlédnu se. Při jejích nabídkách na ní pohlédnu a na chvíli se zamyslím. Najít s ní vlastní domov? To znělo lákavě, ale... celý život jsem patřil někam do smečky a nepatřit teď nikam mi přišlo... zvláštní. Nová smečka pro mě znamenala nový start. Dát minulost stranou a pak? Pak jsem mohl být vším, co Mielei potřebovala. A já taky. "Asi bych se nejraději šel podívat na území, jestli tam není někdo, kdo by mě mohl přijmout. Pak? Pak budu nejšťastnější vlk na ostrovech, až si najdeme společné doupě." řeknu s pousmáním a doufám, že tím pochopila, že nejprve chci zahodit minulost za hlavu, abych pak s ní mohl být v klidu sám bez toho, aniž by mě minulost strašila ve snech.

I když mě bolelo celé tělo, takhle dobře jsem už velmi dlouho nespal. Vedle mé milované se spalo úplně jinak. Ten pocit byl srovnatelný s vědomím, že jsem někde, kam patřím. Po její bok.
Když otevřu oči, chvíli mžourám, než Mielei jemně šťouchnu čumákem. Sleduji, jak i ona otevře oči a šťouchnutí mi oplatí na znamení přivítání. "Dobré ráno, lásko." šeptnu tiše do její srsti, kam na alespoň malý okamžik zabořím hlavu. Takhle bych se chtěl probouzet každý den. Vedle ní.
"Jsem sice rozbolavělý, ale... spalo se mi dobře. Co ty? Jak se ti spalo?" zeptám se a pohlédnu na ní. V očích mi hrála starostlivost, jestli i ona měla tak dobrý čas odpočinku jako já a jestli se jí u mě leželo také tak dobře. Třeba to tak nemusela cítit... Třeba to měla jinak...

Už dlouho jsem nebyl takhle vyčerpaný a proto jsem byl rád, když jsem si vedle Mielei mohl lehnout. Navíc jsem od ní dostal pochopení. Pohlédnu jí hluboce do očí a pak k ní přitulím hlavu. Bylo... osvobozující být ji nablízku. Po tom všem, co se mi stalo jsem netušil, co bych bez ní dělal. Kdyby se rozhodla pro někoho jiného? Kdybych ji už nikdy neviděl? Asi bych zůstal zlomený, ztracený... a neschopný ničeho. Ale s ní? S ní jsem měl nějakou budoucnost. Byla pro mě pohonem, proč žít. Ze srázu bych samozřejmě úmyslně neskočil, na to jsem si až moc vážil oběti Blinda, který za můj život položil ten svůj... ale po tom všem jsem bez Mielky moc chuť žít neměl.
"Děkuji" šeptnu tiše a zavřu oči ukolíbán její blízkostí.

Když je otevřu, cítím snad všechny svaly v těle. Bolelo to, ale byla to už jen čistá únava svalů a ne únava mně samotného. Pohlédnu na mou partnerku a jemně do ní dloubnu čumákem, jestli spí, nebo ne.

← Svatyně

Pomalu jsem se šoural k východu. Můj dech byl stále zrychlený a celé tělo mě bolelo od námahy, kterou jsem si před pár momenty prošel. Na chvíli se zastavím a naberu dech. Nechtěl jsem před Mielei vypadat tak slabě a vyčerpaně. Když se mi dech zklidnil, pomalu se vydám ven k ní. Třes svalů jsem schovat nemohl, ani zpocenou srst, ale sama přiznala, že ji po poslední návštěvě bolelo celé tělo.
Věnuji ji mírný úsměv a pomalu k ní dojdu a lehnu si vedle ní. "Dej mi prosím chvilku, než se mi svaly trochu zregenerují a pak... pak bych vyrazil na to území tvé nové smečky?" zeptám se jí a pohlédnu na ní. Tázavě a zároveň s nadějí v očích, ve kterých se zároveň zračila bolest a touha po novém začátku. Občas jsem si přál, abych jednoduše ztratil paměť. Zapomněl na svojí minulost a pamatoval si jenom Mielei. Zahladil tak veškeré jizvy na svém srdci, které tam zanechala ztráta všeho, kvůli čemu jsem něco byl a něco znamenal. Ztrátu rodiny krom sourozenců, se kterými jsme se stejně pořádně neznali a pochopení mezi námi bylo proto většinou dost... mizivé.

← Mlžná džungle

Deiron - 5 mincí -> 40%
Síla 56 %/90 % → +8% = 64%
Vytrvalost 48 %/80 % → +8% = 56%
Rychlost 23 %/50 % → +8% = 31%
Obratnost 24 %/55 % → +8% = 32%
Schopnost lovu 41 %/65 % → +8% = 49%

Pomalu vstoupím do jeskyně a pohlédnu na Mistra, který jako vždy seděl na kameni a jeho vědoucí staré oči mě sledovaly. Jen k němu pokorně přistoupím a pomalu mu přidám své našetřené mince. Věděl jsem již, jak to chodí. Nebylo třeba dalších slov.
Jakmile si Mistr k sobě přihrábl mince, místnost se proměnila v ring. Věděl jsem, že mě čeká zápas a tak jsem se připravil do útočného postoje a jakmile dal Mistr znamení, vrhl jsem se na něj. Snažil jsem se ze všech sil mu ukázat, jak moc jsem se zlepšil a jak moc se zlepšit chci. Samozřejmě, že jsem nemohl vyhrát. Když byl však Mistr spokojený, svět se opět přeměnil.
Stál jsem nyní v lese a Mistr mi hlavou ukázal na poblíž se pasoucí srny. Nu dobrá. Kývnu mlčky na něj a pak se pomalu plížím směrem ke stádu, abych nadělal co nejméně hluku. Zároveň jsem si dobře hlídal vítr, aby nemohly ucítit můj pach příliš brzy. Když jsem si vyhlédl nejslabší kus, vrhnu se po něm a začne lovná honička. Po velké snaze a námaze se mi nakonec srnu podaří ulovit. Stihnu si sotva olíznout čenich od krve, když se svět kolem opět promění.
Strmé skály. Povzdychnu si. Opět jsem měl za úkol vydrápat se co nejvýš. Nestěžoval jsem si a mlčky jsem se dal do výšlapu, dokud se mi svaly na nohou netřásly námahou. Náročnost tréninku udělala alespoň to, že se mi z hlavy vyplavily myšlenky na to, kdo jsem a co vlastně od života chci. Místo toho mě hnala nahoru jediná myšlenka. Musel jsem zesílit, abych smečce mohl něco přinést a hlavně abych mohl chránit svou milovanou... Skoro jsem si ani nevšiml, že na mě Mistr odněkud kývnul a já najednou stál někde jinde.
Vydýchával jsem se a sledoval před sebou trasu na překážkový běh v džungli. Mistr byl trpělivý a když jsem na něj konečně kývnul, že jsem připravený, dal mi znamení a já vyrazil. Bolelo mě již skoro celé tělo, ale i tak jsem se snažil překonat veškeré překážky, které mi džungle naskýtala. Občas jsem lehce zavrávoral, ale jinak jsem si vedl rozhodně lépe, než jsem si pamatoval minule. A pak se svět opět změnil.
Louka. Poslední z úkolů. Opět jsem nabral dech a následně na znamení Mistra vyrazil, jak nejrychleji to šlo. Nikdy jsem v rychlosti nevynikal, ale i tak jsem do tohohle závodu dal všechno. Konečně jsem dorazil do cíle a málem se zhroutil vyčerpáním, když jsem se ocitl zpět ve svatyni.
Rychle jsem oddychoval a na Mistra zvládl jen děkovně kývnout, než jsem pomalu zamířil zpět k vlčici, která na mě venku čekala.

→ Mlžná džungle

Schváleno

← Severní hory (přes Luka)

Mlčky jsem šel a hlavou mi prolítaly všemožné myšlenky. Honily se mi hlavou možnosti, k čemu bych byl vlastně dobrý. Možná přeci jen nějaký ochránce? Bojovník? Nebo lovec? Chtěl jsem se spíš upoutat na území, abych se dal do pořádku a zvykl si na nové prostředí a vlky? Abych se mezi nimi naučil být sám sebou? Nebo jsem potřeboval spíše volnost a potulování? Ne, potulování bylo dost. Teď jsem měl Mielei a nechtěl jsem se s ní hledat zase po celých ostrovech. Tiše si povzdychnu tak, aby mě má partnerka neslyšela.
Když promluví, pohlédnu na ní a pomalu kývnu. "Už jsem tu párkrát byl." odpovím jí s mírným pokusem o úsměv. Když pak ale vidím ten její, její lehkost a optimismus, můj úsměv se změní ve skutečný a já o ní jemně otřu hlavu. Netušil jsem, co bych si bez ní počal. Jemně ji olíznu na čele. "Budu hned zpátky, i když mám pocit, že pak budu rád, když si vedle tebe jen lehnu a zavřu oči." pokusím se o vtip o tom, co za náročný trénink mě čeká. S tím pak vstoupím do svatyně.

→ Svatyně

← Rokle

Bylo skvělé mít ji opět po svém boku. Teď navíc, po všech okolnostech... pomáhala mi zapomínat na bolest, která se uhnízdila v mé hrudi. Tolik smrti kolem mě bylo. Už mi zůstali jen mí sourozenci, které jsem povětšinou pořádně už ani moc neznal. Bylo nás tolik... A nikdy jsme se pořádně nesešli... A pak tu byla Mielei. Můj celý svět. Byl jsem rád, že ji mám. Byl jsem rád, že i po době odloučení chtěla stále zůstat se mnou. Bez ní bych se asi zbláznil...
Takhle? Takhle jsem mohl začít od znovu. Někde jinde. Zjistit kdo vlastně jsem. Možná proto jsem sám netušil, jakou roli ve smečce chci zastávat. Když mi navrhne možnosti, pohlédnu na ní. Obránce? Bojovník? Takový post jsem vlastně zastával ve své rodné smečce. Opravdu jsem to chtěl? Jen se na ní usměji a mírně kývnu. Asi jsem se na to hodil nejvíce, ale... Jak jsem si mohl vybrat roli, když jsem netušil, co vlastně od světa očekávám a co očekává on ode mě? Doufal jsem, že Alfa té smečky bude shovívavá a nechá mi čas na zjištění, co vlastně jsem zač, než si budu muset vybrat roli.

→ Mlžná džungle (přes Luka)

← Červená louka

Poslouchal jsem slova své milované a na tváři se mi objevil mírný úsměv. "V tom případě předpokládám, že to bude skvělá alfa a velmi dobrá smečka." odpovím jí. Opravdu jsem si to myslel. Pokud dokázal někdo přesvědčit tuláka, že se chce někam přidat, konkrétně Mielei, která občas byla stále nejistá co vlastně chce stejně jako já, tak alfa musela být skutečně skvělá a členové také. Bude stát za usazení i pro mě? Určitě. Patřila tam Mielei a ta tam byla šťastná... a tahle šedivá vlčice, která konečně stála po mém boku, byla můj nový domov, nový život... Nový začátek bez bolesti a ran, které mi život zatím uštědřoval. Alespoň jsem v to doufal. Pohlédnu na nebe a v hloubi duše prosím všechny místní bohy o slitování, aby mi už se všemi smrtmi dali pokoj.
Pokývu na další její slova a když se pak zeptá na funkci, na chvíli se zastavím. "Upřímně? Zatím netuším, ale... na to je ještě chvíli času... co si myslíš... v čem bych byl dobrý?" zeptám se trochu bezradně a pohlédnu na ní.

→ Severní hory (přes Ostříží zrak)

← Vlčí jezero (přes Sněžné tesáky)

Usmál jsem se, když má slova pochopila a evidentně ji uklidnila. Byl jsem za to opravdu rád. Kývnu na její slova a pak se vydám za ní do hor. Bylo mi jasné, kam jsme mířili. K portálu, abychom se dostali na druhý ostrov, odkud to bylo do džungle blíže než abychom obcházeli velký ostrov a šli po nebezpečném mostě.
Vstoupím za ní do portálu a pohlédnu na ní, když promluví. Zdálo se mi to, nebo ji něco trápilo? Zavrtím mírně hlavou na její otázku. "Možná ano, ale upřímně si nikoho nepamatuji, že by mi říkal, že je z Daénu." odpovím jí i slovně a pak poslouchám její další slova. Když domluví, trochu povzbudivě do ní šťouchnu. "Tvá minulost tě nedefinuje... a pokud jsi spokojená v momentální smečce, nemáš důvod ji opouštět. Vždycky můžeš poprosit alfu o nějaký úkol, kdy bys mohla dál z území a být tam déle. Třeba předat vzkaz nebo tak. A s hledáním rodiny ti milerád pomohu. Najdeme je." řeknu jako podporu.
Mírně do ní šťouchnu. "Ať je tvá rodina jakákoliv, je to stále tvá rodina." šeptnu slova, která mi vysvětlil už dávno Blind a mí sourozenci i můj otec jim dávali za pravdu... ať už byli jakýkoliv a ať už mezi námi byly neshody jakékoliv.

→ Rokle (přes Nejvyšší horu)

S mým vysvětlením se zdálo, že je Mielei víc než spokojená. Na její slova kývnu. Ano. Tenhle vzhled byl rozhodně promyšlenější než všechny předchozí. Jakpak by také ne? Již jsem přeci jen byl "dospělejší"... a to i díky ní.
Při jejích dalších slovech a ťuknutí se usměji. Byl jsem rád, že to všechno bylo při cestě a abych pravdu řekl, těšil jsem se. Kdybych mohl, přenesl bych se na to území už jenom proto, abych svou minulost na chvíli mohl odložit stranou. Ne, nikdy jsem na ně nechtěl zapomenout, ale bylo potřeba se zaměřit také trochu na mojí budoucnost. Bylo to sobecké? Možná.
Když jsem zmínil, že na hledání vlastního úkrytu, bude čas potom, Mielei se zdála... nesvá. Stáhla duši dozadu a její další slova mi vykouzlila malý úsměv na tváři. Šťouchnu jemně do ní a na chvíli jí jemně položím hlavu na její krk. "Budoucnost s tebou je něco, čím na mě nikdy nespěcháš, Mielei. Jen bych rád byl součástí smečky co nejdříve, abych si na chvíli mohl upustit od své minulosti. Nechat ji na chvíli plavat... Asi to zní sobecky, ale potřebuju nejdříve být oficiálně partnerem i před tvou alfou. Součástí nové smečky, abych mohl sám objevit trochu sebe a mohl ti být plnohodnotným partnerem který se neuzavře do sebe kvůli něčemu, co ho uvnitř trápí. Neboj, kdyby jsi na mě byla "moc rychlá", určitě ti to dám vědět. Slíbil jsem ti, že k tobě budu vždycky upřímný. Život s tebou a i posun našeho vztahu trochu dál, se tak sice trošičku zpozdí, ale už teď ti mohu říct, že posunout ho dál, je můj největší sen." šeptnu tiše a pak zvednu hlavu a kývnu, že se můžeme vydat k portálu.
Když vyrazila, hned se vydám za ní a její zubatý úsměv ji oplatím upřímným úsměvem také.

→ Červená louka (přes Sněžné tesáky)

Mielei byla z mých slov evidentně šťastná a za to jsem byl rád. Tak moc jsem toužil s ní někde začít nový život a žít si podle svého... S ní. Když pak pronese, že je psel Meingarské smečky a ještě se mi lehce ukloní, nechápavě naklopím hlavu na stranu. Proč se mi...? Pak se mírně pousměji, když změní téma a mně dojde, že to byla snaha mě pobavit. Šťouchnutí do tváře ji oplatím mírným otřením hlavy o tu její. "Já tebe taky." šeptnu jí do ucha.
Když pak zmíní můj vzhled až nyní si uvědomím, že vlastně vypadám jinak než posledně. "Eh... jo... potkal jsem toho obchodníka a vrátil jsem se tak nějak k mým původnějším barvám... byl jsem světle hnědý s bělavým bříškem... jen jsem do toho přidal ještě trochu více barev po otci a znaky matky." řeknu trochu posmutněle, protože můj nový kožich byl už jediná vzpomínka na vlky, které jsem ztratil. "A ty černavé blesky na nohách... takové měl Blind..." povzdychnu si a pohlédnu na již téměř noční oblohu.
Z mých vzpomínek mě vytrhne opět její hlas. "Myslím, že bychom měli jít nejprve najít tvojí alfu, ať mohu být oficiálně s tebou... a co se týče cesty, rád bych se stavil ve svatyni... potřebuju trochu zesílit, abych nebyl přítěží." řeknu nejistě. Styděl jsem se za to, jak slabý jsem byl. "Pak... pak si můžeme najít nějaké soukromí jen pro nás dva."

Kývnu na její slova. Opravdu jsem ji nemínil už opouštět. Ne po smrti otce. Merlin si také šla svou cestou a Atray s Aly mojí cestu také pochopili a schválili. Otec to v podstatě schválil také... byť jsme si o tom nemohli promluvit více. Možná za nějaký čas se přijdu na ně podívat, možná mě někdo, kdo mě nezná, vyžene, ale věřil jsem, že pokud na hranicích počkám na některého sourozence, přístup do smečky mít budu.
A pak Mielei zmínila budoucnost a v mém pohledu svitla naděje. Už mě zde nic nevázalo, jenom ona. Pozorně jsem poslouchal její slova. "Já... velmi rád bych se přidal Mielei. Zní to kouzelně... jako místo, kde budu moci začít znovu. Místo, kde si budu moci uvědomit kdo jsem a jakým směrem bych se chtěl ubírat bez očekávání ostatních, protože jsem synem alfy. Nynější alfě, mé starší sestře, jsem to říkal ještě před smrtí otce, svému bratrovi také a... mé rozhodnutí mi oba schválili. Kdyby bylo nějaké nebezpečí, věřím, že bychom kdyžtak případně ve Zlaté smečce spojence měli. Věřím, že rodinné vztahy by se o to postaraly." řeknu upřímně. Alespoň tohle jsem nové smečce mohl přinést než zesílím. Věřil jsem, že kdyby nastaly problémy, má rodina by se za mě postavila. A kdybychom se potřebovali někam schovat, že na tom území bychom chvilkový azyl tak mohli kdyžtak najít.