Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Rokle

Bylo skvělé mít ji opět po svém boku. Teď navíc, po všech okolnostech... pomáhala mi zapomínat na bolest, která se uhnízdila v mé hrudi. Tolik smrti kolem mě bylo. Už mi zůstali jen mí sourozenci, které jsem povětšinou pořádně už ani moc neznal. Bylo nás tolik... A nikdy jsme se pořádně nesešli... A pak tu byla Mielei. Můj celý svět. Byl jsem rád, že ji mám. Byl jsem rád, že i po době odloučení chtěla stále zůstat se mnou. Bez ní bych se asi zbláznil...
Takhle? Takhle jsem mohl začít od znovu. Někde jinde. Zjistit kdo vlastně jsem. Možná proto jsem sám netušil, jakou roli ve smečce chci zastávat. Když mi navrhne možnosti, pohlédnu na ní. Obránce? Bojovník? Takový post jsem vlastně zastával ve své rodné smečce. Opravdu jsem to chtěl? Jen se na ní usměji a mírně kývnu. Asi jsem se na to hodil nejvíce, ale... Jak jsem si mohl vybrat roli, když jsem netušil, co vlastně od světa očekávám a co očekává on ode mě? Doufal jsem, že Alfa té smečky bude shovívavá a nechá mi čas na zjištění, co vlastně jsem zač, než si budu muset vybrat roli.

→ Mlžná džungle (přes Luka)

← Červená louka

Poslouchal jsem slova své milované a na tváři se mi objevil mírný úsměv. "V tom případě předpokládám, že to bude skvělá alfa a velmi dobrá smečka." odpovím jí. Opravdu jsem si to myslel. Pokud dokázal někdo přesvědčit tuláka, že se chce někam přidat, konkrétně Mielei, která občas byla stále nejistá co vlastně chce stejně jako já, tak alfa musela být skutečně skvělá a členové také. Bude stát za usazení i pro mě? Určitě. Patřila tam Mielei a ta tam byla šťastná... a tahle šedivá vlčice, která konečně stála po mém boku, byla můj nový domov, nový život... Nový začátek bez bolesti a ran, které mi život zatím uštědřoval. Alespoň jsem v to doufal. Pohlédnu na nebe a v hloubi duše prosím všechny místní bohy o slitování, aby mi už se všemi smrtmi dali pokoj.
Pokývu na další její slova a když se pak zeptá na funkci, na chvíli se zastavím. "Upřímně? Zatím netuším, ale... na to je ještě chvíli času... co si myslíš... v čem bych byl dobrý?" zeptám se trochu bezradně a pohlédnu na ní.

→ Severní hory (přes Ostříží zrak)

← Vlčí jezero (přes Sněžné tesáky)

Usmál jsem se, když má slova pochopila a evidentně ji uklidnila. Byl jsem za to opravdu rád. Kývnu na její slova a pak se vydám za ní do hor. Bylo mi jasné, kam jsme mířili. K portálu, abychom se dostali na druhý ostrov, odkud to bylo do džungle blíže než abychom obcházeli velký ostrov a šli po nebezpečném mostě.
Vstoupím za ní do portálu a pohlédnu na ní, když promluví. Zdálo se mi to, nebo ji něco trápilo? Zavrtím mírně hlavou na její otázku. "Možná ano, ale upřímně si nikoho nepamatuji, že by mi říkal, že je z Daénu." odpovím jí i slovně a pak poslouchám její další slova. Když domluví, trochu povzbudivě do ní šťouchnu. "Tvá minulost tě nedefinuje... a pokud jsi spokojená v momentální smečce, nemáš důvod ji opouštět. Vždycky můžeš poprosit alfu o nějaký úkol, kdy bys mohla dál z území a být tam déle. Třeba předat vzkaz nebo tak. A s hledáním rodiny ti milerád pomohu. Najdeme je." řeknu jako podporu.
Mírně do ní šťouchnu. "Ať je tvá rodina jakákoliv, je to stále tvá rodina." šeptnu slova, která mi vysvětlil už dávno Blind a mí sourozenci i můj otec jim dávali za pravdu... ať už byli jakýkoliv a ať už mezi námi byly neshody jakékoliv.

→ Rokle (přes Nejvyšší horu)

S mým vysvětlením se zdálo, že je Mielei víc než spokojená. Na její slova kývnu. Ano. Tenhle vzhled byl rozhodně promyšlenější než všechny předchozí. Jakpak by také ne? Již jsem přeci jen byl "dospělejší"... a to i díky ní.
Při jejích dalších slovech a ťuknutí se usměji. Byl jsem rád, že to všechno bylo při cestě a abych pravdu řekl, těšil jsem se. Kdybych mohl, přenesl bych se na to území už jenom proto, abych svou minulost na chvíli mohl odložit stranou. Ne, nikdy jsem na ně nechtěl zapomenout, ale bylo potřeba se zaměřit také trochu na mojí budoucnost. Bylo to sobecké? Možná.
Když jsem zmínil, že na hledání vlastního úkrytu, bude čas potom, Mielei se zdála... nesvá. Stáhla duši dozadu a její další slova mi vykouzlila malý úsměv na tváři. Šťouchnu jemně do ní a na chvíli jí jemně položím hlavu na její krk. "Budoucnost s tebou je něco, čím na mě nikdy nespěcháš, Mielei. Jen bych rád byl součástí smečky co nejdříve, abych si na chvíli mohl upustit od své minulosti. Nechat ji na chvíli plavat... Asi to zní sobecky, ale potřebuju nejdříve být oficiálně partnerem i před tvou alfou. Součástí nové smečky, abych mohl sám objevit trochu sebe a mohl ti být plnohodnotným partnerem který se neuzavře do sebe kvůli něčemu, co ho uvnitř trápí. Neboj, kdyby jsi na mě byla "moc rychlá", určitě ti to dám vědět. Slíbil jsem ti, že k tobě budu vždycky upřímný. Život s tebou a i posun našeho vztahu trochu dál, se tak sice trošičku zpozdí, ale už teď ti mohu říct, že posunout ho dál, je můj největší sen." šeptnu tiše a pak zvednu hlavu a kývnu, že se můžeme vydat k portálu.
Když vyrazila, hned se vydám za ní a její zubatý úsměv ji oplatím upřímným úsměvem také.

→ Červená louka (přes Sněžné tesáky)

Mielei byla z mých slov evidentně šťastná a za to jsem byl rád. Tak moc jsem toužil s ní někde začít nový život a žít si podle svého... S ní. Když pak pronese, že je psel Meingarské smečky a ještě se mi lehce ukloní, nechápavě naklopím hlavu na stranu. Proč se mi...? Pak se mírně pousměji, když změní téma a mně dojde, že to byla snaha mě pobavit. Šťouchnutí do tváře ji oplatím mírným otřením hlavy o tu její. "Já tebe taky." šeptnu jí do ucha.
Když pak zmíní můj vzhled až nyní si uvědomím, že vlastně vypadám jinak než posledně. "Eh... jo... potkal jsem toho obchodníka a vrátil jsem se tak nějak k mým původnějším barvám... byl jsem světle hnědý s bělavým bříškem... jen jsem do toho přidal ještě trochu více barev po otci a znaky matky." řeknu trochu posmutněle, protože můj nový kožich byl už jediná vzpomínka na vlky, které jsem ztratil. "A ty černavé blesky na nohách... takové měl Blind..." povzdychnu si a pohlédnu na již téměř noční oblohu.
Z mých vzpomínek mě vytrhne opět její hlas. "Myslím, že bychom měli jít nejprve najít tvojí alfu, ať mohu být oficiálně s tebou... a co se týče cesty, rád bych se stavil ve svatyni... potřebuju trochu zesílit, abych nebyl přítěží." řeknu nejistě. Styděl jsem se za to, jak slabý jsem byl. "Pak... pak si můžeme najít nějaké soukromí jen pro nás dva."

Kývnu na její slova. Opravdu jsem ji nemínil už opouštět. Ne po smrti otce. Merlin si také šla svou cestou a Atray s Aly mojí cestu také pochopili a schválili. Otec to v podstatě schválil také... byť jsme si o tom nemohli promluvit více. Možná za nějaký čas se přijdu na ně podívat, možná mě někdo, kdo mě nezná, vyžene, ale věřil jsem, že pokud na hranicích počkám na některého sourozence, přístup do smečky mít budu.
A pak Mielei zmínila budoucnost a v mém pohledu svitla naděje. Už mě zde nic nevázalo, jenom ona. Pozorně jsem poslouchal její slova. "Já... velmi rád bych se přidal Mielei. Zní to kouzelně... jako místo, kde budu moci začít znovu. Místo, kde si budu moci uvědomit kdo jsem a jakým směrem bych se chtěl ubírat bez očekávání ostatních, protože jsem synem alfy. Nynější alfě, mé starší sestře, jsem to říkal ještě před smrtí otce, svému bratrovi také a... mé rozhodnutí mi oba schválili. Kdyby bylo nějaké nebezpečí, věřím, že bychom kdyžtak případně ve Zlaté smečce spojence měli. Věřím, že rodinné vztahy by se o to postaraly." řeknu upřímně. Alespoň tohle jsem nové smečce mohl přinést než zesílím. Věřil jsem, že kdyby nastaly problémy, má rodina by se za mě postavila. A kdybychom se potřebovali někam schovat, že na tom území bychom chvilkový azyl tak mohli kdyžtak najít.

Stál jsem tam opřený čelem o svou milovanou a když mi odpověděla, že mě miluje, jako by na tu ránu v krvácejícím srdci nalepila záplatu. Zahřálo to. Blind měl pravdu. V životě nebylo místo pro nenávist a bolest vždycky utlumí silnější cit. V tomhle případě to byla láska, kterou jsem choval k vlčici, která byla u mě.
Když pak prohlásila, že není tak silná, pomalu otevřu oči a zahledím se do těch jejích. "Pravda, neviděli, ale... v hloubi duše jsem byl stále s tebou... já... hledal jsem tě." řeknu tiše. Nezazlíval jsem jí, že pochybovala, i když mě to trochu bodlo, stejně jako cítit její pach tehdy u toho jezera s cizím samcem. Důležité bylo, že si ke mně našla cestu. Že se rozhodla pro mě. A to všechno čišelo z mých dvoubarevných oček.
Když pak zmíní budoucnost, mírně nastražím uši. Ano, možná se to teď nehodilo, ale... cožpak jsem se měl celý život rmoutit? Však jsem ze smečky chtěl odejít již dávno. Všichni to věděli. Aly, nová alfa smečky, to věděla. Říkal jsem jí to a tak nějak jsem doufal, že to vezme. Povzdechnu si. Možná jsem zbaběle utekl, ale... zasloužil jsem si novou budoucnost ne? Zasloužil jsem si nový život, od začátku... žít za tři mrtvé rodinné příslušníky. Dva, kteří mi dali život a jeden, který mě naučil žít. Pochopili by to? Snad. Blind sice říkal, že rodina je důležitá a že by měla držet při sobě, ale mou rodinou teď byla Mielei. Zlatá smečka pro mě znamenala zůstat ve stavy, jakým jsem byl. Zlomený vlček, který by se možná raději nenarodil.
"Našla... našla jsi místo, kde bychom spolu mohli žít?" zeptám se tiše s nadějí jak v hlase, tak v očích. Místo, kde bych mohl začít od začátku... s Mielei.

← Zlatý les

Tohle celé setkání jsem si teda představoval rozhodně jinak. Měla mě vidět silného a ne totálně zdrceného tím, že mi osud a život opět hodili pod nohy všechny klacky, které našly. Když jsme se zastavili u jezera, mírně se o ní otřu jako vděk za její slova útěchy. Co bych si bez ní počal? Asi bych se vrhnul z nejbližšího srázu... jenže to jsem přeci nesměl. Blind položil život, abych já mohl žít. Zhluboka se nadechnu a pak zvednu hlavu k nebi a dlouze smutně zavyju. Poslední rozloučení se všemi, kteří mi umřeli. Všechny, které jsem měl rád.
Pak se pomalu podívám na Mielei a otřepu se, abych zahnal poslední slzy. "Promiň, měl bych být silný... měl bych být oporou já tobě... " zhluboka si povzdychnu. "Děkuji, že tě mám. U všech bohů... nevím, co bych si bez tebe počal. Jsi hnací silou mého života. Miluji tě, Mielei." řeknu a opřu si čelo o to její a na chvíli zavřu oči.
"Zesílím... budu silný pro tebe. Pro budoucnost s tebou." šeptnu a v mých slovech zazní i nevyřčené. 'Chci být silný jako ty.'

Byl jsem... zdrcený. Kolikrát už v životě? Až mockrát. Tohle se nemělo stát. Doufal jsem, že stihnu s otcem prohodit ještě pár slov a pak? Pak ho najdu u nějaké neznámé vlčice s malými vlčaty a on mrtvý opodál. Co to všechno mělo znamenat? Co se to stalo? Ne, nemohl jsem tam déle zůstat. Těsně jsem se minul i s Atrayem. Nikdo mě nezastavil. Chápali to? Budu se jim někdy moci podívat do očí? Netušil jsem. Zbaběle jsem utekl, protože bolest, kterou jsem si s sebou celý život táhl jako kouli na řetězu, byla nyní ještě větší.
Zabořil jsem proto hned hlavu do srsti Mielei a byl jsem schopný jí jen prosit, ať mě odvede někam pryč. Pochopila to. Zvednu hlavu a pak, se svěšenou hlavou a bokem lehce natisklým ke své partnerce, jsem se vydal tam, kam mě jen vedla. Bylo mi to jedno.
Když se zeptá na tu otázku, jen na malý moment zavřu oči. "Matka... Blind... Otec... všichni... všichni jsou mrtví. Když jsem přišel na území... Leželo tam bezvládné tělo mého táty... já... nestihl jsem se ani pořádně rozloučit." šeptnu, když se trochu vzpamatuji a zastavím příval slz. Neměl jsem brečet. Však jsem nebyl žádný uplakánek... ale ten pohled na bezvládné tělo mi znovu roztrhlo tu velmi těžko hojitelnou ránu na duši. Viděl jsem smrt tří nejbližších vlků.. S otcem jsem měl neshody a neměl jsem čas je ani pořádně vyžehlit. Ale... měl mě rád... a já měl jeho. Alespoň to jsem mu stihl říct...

→ Vlčí jezero (přes Zubří pláň)

<- Území

Pádil jsem mezi stromy a po tvářích mi stékaly z očí slzy. Nebo snad se rozpouštěly vločky na mé tváři a dělaly vodnaté cestičky? Možná obojí najednou. Cítil jsem, jak mám zrychlený dech a srdce mi buší, když jsem vyběhl a zastavil se před Mielei. Můj pohled... byl zdrcený, zničený... bezradný. "Mielei... já... musíme pryč. Prosím. Pojďme někam pryč." šeptnu a po tvářích se mi valí slaná voda, ve které se rozpouští vločky, které mi na tvář dopadají. Muselo ji být jasné, že jsem potřeboval od tohoto místa plného bolesti. Že se stalo něco v rodině...
Potřeboval jsem pryč. Naše konverzace musela počkat. Veškerá slova, která jsem jí chtěl říct, jak moc mi chyběla... to vše muselo počkat. Nemohl jsem dýchat a potřeboval jsem co nejdále to šlo. Nechat za sebou tu bolest, která byla spojená s tímto místem... Dojdu až úplně k ní a zabořím jí hlavu do srsti, ať nevidí mé slzy. "Prosím... pojďme pryč." šeptnu lapajíc po dechu a snažíc se tlumit vzlyky, které se draly na povrch. Nechtěl jsem být uplakánek. Nechtěl jsem řvát hystericky jako tehdy Aileen na pohřbu naší matky... ale... tohle místo... Stále jsem viděl před sebou bezvládné tělo mámy... Medvěda a Blinda... a teď nehybné tělo otce, kterého jsem nechal jít na území napřed... Ne... musel jsem pryč. Daleko, dokud se má duše a mé srdce nezahojí.

<- Zlatý les

Proběhnu mezi stromy a když se dostanu na území, zpomalím, aby si někdo nemyslel, že chci narušovat hranice území. Avšak jakási zlá předtucha mě hnala rychlým krokem dál. Netušil jsem proč, ale jednoduše jsem potřeboval vědět, že jsou vlci z mé rodiny v pořádku. Že otec, se kterým jsem před nějakou dobou mluvil, je ještě v pořádku... že se můžu rozloučit a třeba oficiálně říct, že odejdu, že jsem konečně potkal svoji milovanou a najdeme místo, kde spolu můžeme žít...
A pak jsem zahlédl tu sešlost. Neznámá vlčice, vlčata, Barnatt a má sestra Alyanna. A otcovo nehybné tělo... Zarazím se a zůstanu stát jako by mě právě někdo přimrazil. Jako by led v mých žilách zmrazil veškerou krev. Co se tu stalo? To, jak zoufale seděla Barnatt nad jeho tělem a to, jak se k ní Alyanna tiskla... Nespal. Pomalu se pohnu a dojdu blíž, abych si ověřil svou teorii. Ne, nedýchal. Zoufale, s bolestným pohledem se otočím ke dvěma vlčicím. "Já... já... omlouvám se... musím... musím pryč... sbohem." a s tím jsem se vyřítil pryč. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl brečet. Nechtěl jsem tohle zažít znovu. Už bylo příliš mnoho smrti v mém životě. Neměl jsem sem chodit. Měl jsem zůstat u Mielei a zůstat žít v blahé nevědomosti, co se stalo. Tady už pro mě skutečně nebylo místo. Neslo si s sebou příliš mnoho bolesti, která mě rvala na kusy. Máma... Blind... otec... Byl jsem prokletý? Možná.
Ať už to kdokoliv bral jakkoliv, byl ze mě zmatený a zoufalý vlček, kterému umřeli hned tři velmi důležití blízcí s příliš mnoho zanechanými nevyřčenými slovy. Snad to alespoň někdo někdy pochopí...

-> Zlatý les

<- Sněžné tesáky (přes Zubří pláň)

Blížil jsem se pomalu ke zlatému lesu, ve kterém se ukrýval můj rodný domov. Nešlo se mi tam snadno a možná tomu tak chtěl osud, zachytil jsem pach své milované. Vrátila se pro mě? Také mě hledala všude po ostrovech? To mé kroky poněkud zrychlilo. Byla tam stále? Snad. Můj krok se mezi sněhovými vločkami změnil v běh. Potřeboval jsem ji vidět. Po tom všem, co se stalo jsem potřeboval známé objetí. Ucítit znovu její pach. Přitisknout se k ní a zapřísáhnout jí, že už jí nikam nepustím, protože ta doba bez ní bylo čiré utrpení.
A pak jsem ji zahlédl sedící mezi stromy. Na chvíli jsem se zastavil a lehce zatřepu hlavou abych si byl jistý, že to není jen klam. Ne, stále tam seděla. "Mielei..." vydechnu, ale dostatečně nahlas na to, aby to slyšela a pak k ní přiběhnu a zabořím čumák do její srsti. Doufal jsem, že mě neodežene. Vypadal jsem jinak, ale pach jsem měl snad stále stejný, že?
"Já... už tě nikdy..." než jsem to však dořekl, zaslechl jsem teskné vytí Barnatt z místa smečky. Prudce zvednu hlavu a nastražím uši. Co se stalo? Podívám se na Mielei. "Prosím, ještě... ještě chvíli tu vydrž." řeknu zoufale k ní. Možná jsem již neměl právo se na území objevovat, když jsem tam tak dlouho nebyl a Atrayovi i Alyanně jsem řekl, že už se nevrátím, ale... otec mi řekl, že tam vždy budu mít domov, ne? A tak se zoufale podívám na svou milovanou a pak se vyřítím mezi stromy rychle zkontrolovat, co se stalo...

-> Zlatá smečka

Táta měl spoustu otázek a já byl dost zmaten všemi událostmi ohledně té vody a pak i toho, že tu táta stál, přímo přede mnou. Možná proto jsem se zmohl jen na to, že jsem kývnul. Ano, své sourozence, alespoň některé, jsem potkal. Bylo těžké odpovídat s knedlíkem v krku, protože jsem se takhle před otcem cítil... nesvůj. Zoufalý ze svého rozhodnutí, že se do smečky už nevrátím.
To už ale otec musel jít a já pomalu kývnu. Ano, záležitosti ohledně smečky. Jako vždy. Chápal jsem to ale... jen jsem doufal, že nikdy takovou starost poznat nebudu muset a své partnerce i svým snad budoucím vlčatům jednou budu moci věnovat více času, než on. "Taky tě mám moc rád tati... děkuji." řeknu nakonec pomalu. "Já, za chvíli přijdu za tebou." odpovím mu a pak sleduji, jak mi mizí před očima směrem ke smečce.
Stálo mě mnoho sil, než jsem pomalu vstal a vydal jsem se za ním. Možná mě osud zastavil, možná mě nějaký skrytý instinkt zdržel, zlá předtucha skrytá za knedlíkem a úzkostí z toho, že jsem si s ním nemohl promluvit více... že mezi námi zůstane vždy něco nepochopeného a že se oddálím od své rodiny a půjdu hledat své štěstí...

-> Zlatý les (přes Zubří pláň)

Byl jsem vyčerpaný natolik, že jsem pravděpodobně na chvíli usnul. Co mě však vzbudilo byl známý hlas. Pomalu zvednu hlavu. Byl to...? Ne, nebyl to Blind, ale můj táta. Zamrkám překvapeně a mírně zatřepu hlavou, aby ze mě opadla únava. Táta vypadal... staře. Jak dlouho jsem ho neviděl? Chvíli na něj koukám, než se vzpamatuji a uvědomím si, že se mě na něco ptal. "No.. já... ano, jsem." řeknu a mírně sklopím hlavu, abych uhnul jeho pohledu. Pomalu se posadím, aby se mohl Aetas posadit vedle mě, i když se zdálo, že déšť konečně pomalu ustával a brzy bude po všem.
"Já... jak se máš?" zeptám se a pohlédnu na oblohu. Bál jsem se na něj podívat? Možná. Říct Atrayovi i Aly o tom, že už ve smečce zůstat nechci bylo něco jiného než náhle vidět otce. Nahrnulo se do mě tolik emocí a vzpomínek, že jsem se ztratil sám v sobě, natož abych ze sebe dokázal vysoukat jakoukoliv jinou souvislou větu než otázku, jak se vůbec má.

← Kvetoucí louka (urychlený přesun)

Když jsem se konečně prodral zabahněným a již zaplavujícím se územím, dostal jsem se konečně k horám, které jsem skrze mlhu hledal. Byl jsem celý zadýchaný, avšak musel jsem nahoru. voda se poměrně rychle zvedala, takže jsem skutečně neměl moc šancí si kde odpočinout.
Plíce mě po tom rychlém přesunu pálily a mé tělo se lehce třáslo únavou a zároveň promočením. Proč jsem neovládal třeba magii ohně? Alespoň bych se mohl zahřát... jenže s mojí momentální zesláblostí bych sotva vyvolal plamínek... navíc, neuhasnul by v tomto dešti?
A tak zvednu hlavu a zamířím opatrně výš. Díval jsem se pouze před sebe, jako kdybych hledal konec té cesty. Vrchol, na který bych se mohl schovat před potopo dole. Nakonec se pomalu doplížím ke skalní římse, která byla částečně krytá převisem, takže tam bylo alespoň trochu sucho. Pomalu si lehnu a oddechuji. Byl jsem slabý... Byl jsem sinem alfy a přesto jsem byl po podobném pochodu vyčerpaný a nebezpečný výšlap po kluzké skále tomu moc nepomohl.