Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Překvapilo mě, jak náhle odhodlaně začala bránit toho Chaosana. Jen trochu uhnu hlavou dozadu a možná i trochu přiklopím uši a nejistě sleduji její náhlý výlev emocí. Pomalu však uši zase zpátky napřímím a svou sestru sleduji. Nečekal jsem, že po mně takto vyjede a tak nějak jsem v hloubi duše věděl, že tenhle její proud slov čiší z emocí, které já zatím ještě s nikým nepoznal, ale jsou dost podobná tomu, co já cítím ke své rodině. Jen tohle bude ještě vážnější. Jako otec s mámou. Pár. Zamilovala se. Sice mi to bylo trochu proti její srsti, ale její slova mi čím dál tím víc říkala, že její city k němu jsou opravdové a ona pevně věřila tomu, že ty jeho k ní také. Jen se mírně usměji, i když v očích mám stále jisté obavy a nesouhlas. Přeci jen, válčili proti nám.
"A co když ses do něho zamilovala? Mer... já jen slyšel, že Chaos proti nám bojoval. Pokud mluvíš pravdu a pokud on je schopný za tebe položit život stejně jako evidentně ty za něj, udělám všechno proto, abyste spolu mohli být... ať si o tobě myslí kdo chce co chce. Ano, mám strach... vím, že jsi silná, vím že budeš silná, ale furt mám o tebe strach, stejně jako o ostatní." řeknu a do očí se mi opět vkrade bolest a smutek z toho, že zemřel další mně blízký vlk. Matka. Už se ji nikdy neomluvím, nikdy neuvidí, jak jsme dospěli... Do očí mi opět vhrknou slzy, když si uvědomím, že nikdy neuvidí, jak jsme silní.
Ano, chtěl jsem se pomstít, ale Mer dokázala to, že jsem zchladnul, alespoň trochu. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Vzpomněl jsem si i na slova Blinda a celkově na vše, co jsem si od něj za tu krátkou chvíli mohl vzít než za mě nasadil život. Strýc za mě nasadil život napřímo a já věděl, že ten můj má o to větší cenu. Jako by mi tím činem prostě řekl, že mám žít. Že mám chránit rodinu, že mám pokračovat tak, jak on nemohl a mám se vydat tou správnou cestu, kterou on nevybral a do konce života toho litoval. Už jenom kvůli tomu jsem byl ochotný případně poznat toho Chaosáka, o kterém Mer mluvila. Byl jsem ochotný jejich vztah bránit vlastním životem, pokud si to ten Chaosák zaslouží a pokud to s Mer myslí smrtelně vážně. To vše mi čišelo z očí, když jsem hleděl do těch sestřiných.
Když přiložím čelo k tomu jejímu a slíbím, že ji budu chránit, náhle se mi před očima objeví obraz malé Mer. Takové, jakou jsem si pamatoval. Po chvíli se rozpadla a já tak nějak tušil a cítil, že je to magie. Jen jsem vyslechl její slova. "Vím, že už nejsi vlče... A vidím, že jsi opravdu silná, to ti neberu Mer. Ale to neznamená, že tě nebudu bránit. Jsem tvůj bratr." řeknu a pomalu od ní oddálím magii. "Budu mít na tebe pak prosbu, budu potřebovat pomoci s mými magiemi. Mám vodu a led..." touhle prosbou o pomoc s posílením magií dám vlastně jasně Mer najevo, že ji jako silnou beru. Jen prostě budu mít potřebu nasadit vlastní život, pokud to bude znamenat, že ona budě žít. Udělal bych to teď pro všechny z rodiny.
Když se mě zeptá na to, jestli to pochopí ostatní, její postoj, pomalu kývnu. "Pochopí, musí... Budu stát při tobě... měl by mít chvíli pro sebe, potřebuje to." šeptnu. Také bych to potřeboval. Potřeboval bych se zvednout a prostě odejít pryč, vypořádat se se svou bolestí, ale potřeba stát po boku mé sestry přehlušila všechno okolní. Měl jsem potřebu tu být pro ni. Být tu pro otce alespoň jako opora v tom, že bude mít chvilku klidu.
Kývnu na její přání se přesunou blíž ke vchodu úkrytu a tak chránit otce před případnými dotazy, co se stalo. Pomalu se rozejdu za Mer a stoupnu si po jejím boku. Bylo to neuvěřitelně načasované, protože mezi stromy se náhle objevili vlci. Podle pachu tedy spíš vlčice. U dvou jsem měl pocit, že ty pachy jsou mi povědomé. O starších sourozencích jsem věděl, byly to oni?

Docházelo mi až moc dobře, že rozhodně jsem nebyl jediný, kdo si toho vytrpěl dost jako vlče. Mrzelo mě to a štvalo mě, že zlý osud potkal i Merlin. Možná jsem se za to svým způsobem i nenáviděl, že jsem tu nebyl, abych ji chránil. Tyhle své myšlenky jí dávám najevo svým opřením si hlavy o ní a jen vnitřně doufám, že to pochopí.
Na to, kdo ji to udělal a kdo zabil matku jsem se zeptat prostě musel. Při jejích prvních slovech sebou trhnu Chaos. Z hrdla se mi vydere tiché zavrčení, avšak Mer pokračovala dál a ve finále vysvětlila, že za to nemohl Chaosák, ale liška. Jen se zamračím. Liška byla nebezpečná šelma a o to víc mě štvalo, že jsem pro ni tam nebyl. Abych ji s ní pomohl, i když by to možná ve finále dopadlo podobně jako s Blindem. Trochu mě překvapila i tím o magii. Pokud měla pravdu znamenalo to, že bych se magii mohl teď naučit také daleko lépe. Ale stále ve mně rezonovalo to slovo Chaos, které mi naježilo srst.
A rozhodně k tomu nepřidalo ani zjištění, že otec si myslí, že za smrtí matky je opět Chaos. "Od Chaosu by ses měla držet dál, Mer... Jsou nebezpeční... Naše smečka se po boku ještě jedné s Chaosem utkala..." řeknu tiše. Netušil jsem, co jsou zač, ale pamatoval jsem si ty dva od modrého stromu a rozhodně se o Chaosu nevyjadřovali dobře. A tohle mi řekli. Chaos bojoval proti naší smečce. Ani jsem si nedovedl představit, co by se Mer mohlo stát, kdyby natrefila na nesprávného vlka. Podle všeho nebyli všichni zlí, ale rozhodně jsem nedůvěřoval ani tomu jejímu Iridanovi, kterého se chtěla ptát.
Cloumal mnou stále vztek, ale již umírněnější, protože to nebylo jisté a protože Mer nikdo neublížil, alespoň nikdo z vlků, které bych mohl dohledat a pochroumat já je.
"Pomstím matku." šeptnu tiše. Musel jsem ji pomstít, chtěl jsem ji pomstít, ale... teď bylo přednější pro mě to, co jsem chtěl udělat už dřív, ale díky bolesti jsem to málem zapomněl. "Promiň Mer, že jsem tu pro tebe nebyl. Promiň, jestli jsem na tebe byl někdy zlý... Slibuju... slibuju, že nás všechny ochráním." šeptnu a opřu si čelo o to její a zahledím se ji do očí. Možná jsem teď nebyl nejsilnější, možná jsem neuměl používat magii tak jako má sestra, ale... byl jsem odhodlaný ubránit to, co mi zbylo. A to za každou cenu. I za cenu vlastního života. Má slova byl jakýsi příslib, že kvůli ní, otci a sourozencům zesílím. Zesílím jak nejvíce mohu, abych je všechny ubránil.

Snažil jsem se vypadat silně jako byla Merlin, ale jednoduše se mi to nedařilo. Cloumala mnou dvojnásobná bolest, protože rána ze smrti matky otevřela i ránu po Blindovi a ještě jako by do ní někdo přihodil sůl při představě, jak je na tom asi otec. Pálilo mě i to, že jsem se nemohl mámě omluvit. Nestihl jsem to. Nestihl jsem se vrátit. Selhal jsem. Už podruhé jsem selhal.
Jen kývnu na to, že rozumím té jeho bolesti. Ano, skutečně jsem moc dobře chápal, proč mě Mer za ním nechce pustit. Chápal jsem to až moc dobře. I kvůli tehdy Blindovi. Spíše jsem cítil, než že bych viděl, jak se ke mně blíží. Můj pohled byl rozmazaný slzami, které se mi do očí draly, aniž by vyšly ven, páč jsem se silou vůle zatlačoval dovnitř. Nechtěl jsem plakat. Máma by si to zasloužila, ale tak nějak jsem věděl, že stejně jako Blind by si nepřála, abychom brečeli. Chtěla nás vidět šťastné... určitě to tak bylo.
Když se ke mně Merlin přivine, opřu si lehce hlavu o její krk a zabořím čumák do její srsti. Vnímal jsem její blízkost, teplo a pach. Dlouho jsem ji neviděl. Při jejích slovech náhle lehce strnu. Rány... Až teď jsem si uvědomil, co mi na ní připadalo jiné. Jizvy. Měla jizvy... Další její slova mi opět jen matně zněla v mysli. Měla pravdu, proti silám, které nad námi vládli jsme byli jen jako suchá větývka. Když některá překážela v jejich cestě, prostě ji zlomili. Slova o tom, že to není má vina ke mně doléhala skoro z dálky. Nebyla to má vina že zemřela, i Blind se pro to rozhodl sám, ale já mohl za to, že nebyl dost silný a já mohl za to, že jsem matku nenašel už dříve. Opět lehce zatnu zuby a trochu se odtáhnu jenom abych si mohl lépe prohlédnout jizvy, které na sobě měla má sestra. Doznívala v mé hlavě navíc její slova o tom, že matku někdo skutečně zabil, zabil a nejspíše na její přání dotáhl až sem. Ale zabil. I kdyby snesl modré z nebe, zabil ji a to se nedalo žádným činem smazat.
"Kdo... kdo ti to udělal..." můj hlas byl stále ochraptěný, ale slzy zmizely. Bolest vystřídal mířený hněv proti někomu, kdo ublížil mé sestře. A za ním se jako bouře nesl ještě větší hněv a touha po pomstě vůči tomu, kdo zabil naši matku. "Ví se... Ví se, kdo ji zabil?"

Když jsem se k sestře blížil, začlo na mě cosi syčet. Byla to malá lasice, která se snažila... bránit mou sestru a varovat ji? Bylo to divné, avšak moc dlouho jsem nad tím přemýšlet nemohl. Slova, která řekla Merlin skoro ledově, i když jsem si byl jist, že jsem v nich slyšel bolest, kterou měla vepsanou v očích a co se tak snažila skrýt, mě zamrazila na místě. Na malou chvíli, jako by mi vypadl i dech. Jen náhle vycením zuby. V dvoubarevných očích se mi zračí čirá zloba a bolest. I přes náhlé vycenění zubů jsem však nevydal ani hlásek. I přesto má mysl řvala na celé širé okolí. Proč... PROČ?!!!
Skoro jsem ani nevnímal, jak sestra lasici oslovila, ale mé podvědomí si zafixovalo to, že k ní to malé stvoření asi patří. Lehce sklopím hlavu a stále mám vyceněné zuby v nesmírné zlobě a bolesti. Nestačil strýc. Tušil jsem to. Jako by jim nestačilo, že si vzali i Blinda! Zavřu silou oči a zatlačím tak slzy. Nesnášel jsem v tuhle chvíli Mer za to, že dokáže být tak v klidu, ale... Její slova jsem vnímal skoro stejně jako oslovení té její lasice. Matně. Nedovolí mi vstup za otcem, tak nějak jsem se za to na ni zlobil, ale chápal jsem ji. Věděl jsem, v jakém stavu jsem otce opustil, protože pohled na mě ho evidentně více rozptyloval. Chtěl jsem tu pro něj být, ale chápal jsem, že potřebuje být i sám.
Její další slova se ke mně dostala už víc. Jen pokývu hlavou a pomalu otevřu oči. Skelné oči, plné slz a přesto jsem se vynasnažil, aby neskápla ani jedna. Bolest v hrudníku, cítil jsem ji. Opět rozežírala celé mé tělo, jako by to nestačilo při zlobě na celou rodinu, kterou však zahnal Blind... nebo při ztrátě strýce, který mi pomohl pochopit sebe samého. "Nezní to hnusně...chápu to... nemusí nic líčit... ani ty. Už jsem viděl zemřít vlka. Proto byl otec asi tak skleslý, když jsi ho viděla." řeknu a můj hlas je lehce ochraptělý bolestí. "Zlobil jsem se... Zlobil jsem se na vás všechny... za to, že jsem vám nerozuměl a nerozuměl jsem ani sobě... tehdy mi otec představil Blinda, jeho bratra... utekl jsem za ním a... nedávno jsem přišel se zprávou o jeho smrti. Zabila ho medvědice." slova ze mě lezou pomalu a v každém se skrývá nekonečná bolest a nenávist ke všem bohům, kteří tohle dopustili.

← Zlatý les

Musel jsem už zpomalit. Sotva jsem popadal dech a rozhodně jsem nechtěl chcípnout někde na naprosté vyčerpání. To by mi otec s Merlin asi opravdu nepoděkovali, kord pokud se stalo něco tak vážného. Chvíli jsem uvažoval, jestli to třeba nebylo ještě vytí za strýce? Ale ten byl už dlouho pryč. Bylo to celkem dlouho, co jsem naposledy viděl svého otce. Navíc, Merlin ho neznala, tak proč by kvůli němu takto vyla?
Neměl jsem nejmenší ponětí, ale začínal jsem se čím dál tím víc zdráhat, zda-li to chci vědět. Zda-li chci vědět, co se stalo. Pokud to sebralo i Merlin, bude to pořádná rána. Podívám se na modrou oblohu skrze koruny stromů a lapám po dechu. Při chvilkové téhle pauze přemýšlím a tak nějak v hloubi duše nadávám bohům, co mi způsobili za další bolest. Jako by nestačil Blind s jehož smrtí se mi povedlo se smířit teprve nedávno a i tak jsem si stále vyčítal, že jsem byl malý, nebyl jsem silný a že umřel při obraně mě. Místo abych slepého vlka bránil dál.
Konečně mi naskočí plíce a srdce trochu zpomalí do přijatelných mezí a já se opět rozběhnu lesem dál, když si všimnu u úkrytu stojící vlčice s hodně známým pachem. Mer. Byla to určitě Mer a vyrostla... V její tváři byla vepsaná bolest, i když se evidentně snažila ji zakrýt, či ji ovládnout... Pohled mi spočine na vodní kuličce, která tančila před ní. Rozhodně se narozdíl ode mě zlepšila v magiích. Budu ji pak někdy muset poprosit o pomoc, ale... k tomuhle mi teď myšlenky rozhodně nesměřovaly. "Mer... sestřičko... co... co se stalo?" řeknu zadýchaně a zůstanu stát mezi dvěma stromy kus od ní.

← Kvetoucí louka (přes Tichou zátoku)

K otcovu vytí se přidal i jeden známý hlas... Už dlouho jsem ji neviděl a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že je to hlas mé sestry. Vyla s ním... také hlasem plným bolesti. 'Co se to stalo... co se to u všech bohů stalo?!' tohle byla jediná myšlenka, která mi tepala v mysli. Možná si mysleli, že já jsem mrtvý? Ne, to by určitě nevyli takto. Něco se smečkou? Ne, to by přeci otec tolik nevyváděl a rozhodně ne Merlin, která už i tehdy tak nějak opovrhovala všemi ostatními. Alespoň tak se mi to tedy zdálo.
Jen polknu. Nohy mě už bolely, plíce pálily a já přesto běžel dál. Lapal jsem po dechu, ale hnal jsem se dál. Teďkon už mezi známými stromy se zlatým listím. Mířil jsem na území, mířil jsem nejkratší cestou k úkrytu, protože jsem tak nějak tušil, že pokud je najdu, tak někde poblíž právě tohoto místa.

→ Zlatá smečka

← Hraniční pohoří

Spokojeně jsem si to ťapkal vedle Dagara. Těšil jsem se, že mu ukážu zlatý les a celkově, že půjdeme kolem toho modrého stromu a já mu ho ukážu, aby lépe pochopil, o čem jsem mluvil. Cestou přes louku jsem i dle jeho samotných slov pomalu přešel do vedení a začal jsem mu ukazovat cestu. Bylo opravdu krásně a já se vlastně těšil, až se dostanu na území smečky a konečně třeba se mi poštěstí narazit i na matku a zbytek sourozenců.
Při té myšlence na ně ve mně však náhle hrklo. Možná to byly instinkty, možná to byla vzpomínka na tu hroznou bouřku a ten pocit starosti o rodinu? Nedokázal jsem to říct, ale tenhle pocit ve mně cosi vyvolal a já prostě musel běžet. Náhle přidám rychle do kroku a na Dagara v podstatě už jenom houknu. "Já... já, promiň... musím jít... mám divný pocit..." a s těmito slovy jsem si to taky už pelášil pryč.

Asi jsem to vzal trochu zkratkou, páč jsem tentokrát neběžel přes ten divný barevný les, ale po okraji té slané vody, která se nedala pít. Trnulo ve mně, že se stalo něco špatného, což mi po chvíli potvrdil zvuk, který jsem slyšet nechtěl. Otcovo vytí... Otcovo vytí, které dosáhlo až sem a bylo v něm tolik nářku, až mi z toho mrazilo. Přimhouřím lehce oči a i když už teď jsem běžel ze všech sil, snad ještě o trochu přidám. Plíce mě pálily, ale ten otcův nářek ve vytí mě hnal dál. Hlava se mi vyprázdnila... musel jsem se dostat domů...

→ Zlatý les (přes tichou zátoku)

Konečně se Dagar doprotáhl a vypadal i docela funkčně! Zavrtím zvesela ocasem a sleduji, jak se oproti mně starší vlk dává dohromady. Evidentně by snesl třeba klidně i hodinku spánku navíc, ale to by nesměl ležet vedle mladého vlka, který sice vypadal již jako dospělý, ale duše vlčete se prostě nezapře.
Když mě konečně vyzval k tomu, že půjdeme, zastříhám ušima. "Dobře!" poskočím radostí a vylezu rychle z našeho úkrytu. Musel jsem lehce zamžourat, protože venku bylo opravdu světlo oproti šeru skrýše. Navíc bylo po dlouhé době opět krásně. Bylo opravdu teplo a slunce mě příjemně hřálo do kožichu. Podívám se na Dagara, který se také vyšourá ven a usměji se. "Cestu si jakž takž pamatuji. A neboj, o území tě informuji. A i kdybys vkročil, přivedl jsem tě já." řeknu s úsměvem a vykročím za Dagarem, který si pamatoval místo, kde jsme se oba potkali. Brzy jsme sešli z hor na louku, když se vlk zeptal, jestli nemám hlad. Do chvíle, než to vyslovil, jsem na něco takového vlastně zapomněl, ale teď? Místo odpovědi se ozvalo zakručení v břiše. "No, asi hlad mám... Alespoň žaludek to tvrdí." řeknu zvesela a už se rozhlédnu po louce, jestli neuvidím nějakého toho ušáka, jak mě učil lovit táta a teta Vačice.

→ Kvetoucí louka

Jasně že jsem si ráno nemohl odpustit trochi té vlčecí provokace a tak nějak se mi povedlo Dagara vzbudit. Choval jsem k němu již takovou důvěru, že jsem ani nepředpokládal, že by mi od něj hrozilo nějaké nebezpečí. Podle výšky slunce vstávali celkem pozdě a slunce se teď vyhouplo do polohy poledne a možná i kus za něj.
Když se Dagar konečně vzbudí, zavrtím vesele ocasem. Musel to být vtipný pohled, vzhledem k tomu, že jsem vypadal už v podstatě jako dospělý vlk, jen má duše patřila stále tomu malému hravému vlčeti, kterému se vrátila chuť do života. Sice jsem měl před očima stále vzpomínky na Blinda a stále mě mrzelo jak jsem se choval, ale to se přeci vyřeší! Už jsem se omluvil otci, teď se jen omluvit mámě a sourozencům a můžeme být jedna šťastná rodinka. Ani jsem si nedovedl představit, že by se někomu z nich mohlo něco stát...
"Nejsem vzhůru dlouho, také jsem se před chvílí probudil." řeknu zvesela a poodstoupím, aby se Dagar mohl protáhnout. Při nabídce doprovodu zvesela zastříhám ušima a zavrtím ocasem. "To bych byl moc rád... alespoň si budu mít s kým povídat." řeknu našeně. Měl jsem dalšího kamaráda, který mě tentokrát neměl potřebu opustit!

Jen se zamyslím nad Dagarovou poznámkou a pak kývnu. "Možná." odpovím se zájmem a pak hlavu opět položím na přední tlapky. už se mi klížily oči. Únavu však přehlušil i strach o mé sourozence a vlastně o celou rodinu, tu však zahnal Dagar s tím, že jsou určitě všichni v pořádku. Zamávám ocasem a spokojeně se usměji v důvěře, že má pravdu.
"Své smečky si vážím, hlavně svých rodičů a rodiny." řeknu a na chvíli posmutním. Stále jsem měl před očima umírajícího Blinda a tak nějak jsem věděl, že tu vzpomínku nikdy z hlavy nevymažu. A ani jsem už nechtěl. Blind by to tak taky nechtěl. Chtěl jsem si ho pamatovat. Zachránil mi život a pomohl mi lépe pochopit své city a myšlenky.
Pak padne debata na magii, kdy Dagarovi ochotně řeknu, co ovládám. "Tyjo, oheň a led?" řeknu a zaplácám ocasem. Byl jsem sice unavený, ale zvědavost byla veliká. "No, já vlastně ještě nic moc neumím... teprve se vším začínám." přiznám nejistě. "Ale povedlo se mi jednou udělat vločku! A lehce zmrazovat vlnky... páč se mi ty dvě magie neustále spojují dohromady." poslední informaci řeknu spíše sklesle, páč jsem chtěl jen vlnky vytvářet a ne mrazit vodu.
Když si na mě vlk všimne, že jsem unavený, ujistí mě, že mi nehrozí žádné nebezpečí a že klidně spát můžu. Pobízet mě dvakrát nemusel. Se zívnutím mu popřeji dobrou noc a upadnu do hlubokého bezesného spánku...

Ráno mě vzbudí paprsky slunce. Jen se protáhnu a pak rychle vyskočím na nohy a dojdu k Dagarovi a položím mu packu na čenich a skloním k němu hlavu. "Spííííš?!"

"Ten strom je tady kousek, hned za tou loukou, co jsme se potkali." řeknu a zamávám párkrát opět ocasem a sleduji vlka, který mě vlastně zachránil před tím nečasem venku. Ten se teď již více méně uklidnil a kroupy přešly spíše v déšť. A nastala noc soudě podle tmy, která se rozhostila. Předtím byla díky bouřkovým mrakům také, ale teď zhoustla a mě se pomalu zhostila únava, což dám najevo zívnutím.
"Co ten strom dělá jsem nezjistil. Ani ti dva to nezjistili, třeba to někdy objevíš ty." odpovím mu ještě ke stromu a pak sebou plácnu na bok. Leželo se mi tak asi možná líp.
"Jo, to máš pravdu, měl bych pak běžet zpět... řekl bych, že se o mě budou bát o to víc i kvůli tomu nečasu, co byl venku. Také doufám, že jsou všichni mí sourozenci v pořádku." řeknu skoro až zamyšleně a možná i s jistými obavami? Skutečně jsem se o své sourozence bál, i když jsem ještě do nedávna měl vůči některým smíšené pocity.
Když Dagara varuji před chaosem s tím, že je fajn, pochválí mě nazpět a já opět zaplácám zvesela ocasem párkrát o zem. "Děkuji... ano, svou smečku mám moc rád. Můj otec je dobrý alfa. Sice neměl čas moc na nás, ale staral se o smečku. A Aerrav říkala, že se to málokdy vidí. Že se sice měl věnovat víc nám, ale že takový alfa je skutečně dobrý... když jenom nesedí, ale stará se o smečku." řeknu se zívnutím.
Při otázce na kouzlení nastražím uši a pohlédnu jeho směrem. "Zatím moc ne, ale učím se! Mám prý magii vody po mámě a pak mám ještě magii ledu. A ty? Umíš taky kouzlit?"

"Ano, modrý strom! A faaaakt obrovský!" řeknu a nastražím ušiska. V dvoubarevných očích se mi rozsvítí hravé jiskřičky. "Opravdu obrovský, největší strom co jsem kdy viděl. Kůru má teda normální, ale listí je úplně modré! Fakt hezky modré. A ty plody mezi těmi listy moc hezky svítí." popisuji dál. "Na co to chtěli, to nevím, ale... ten strom byl modrý, měl divné plody, možná je kouzelný? Chtěli teda plody hlavně ochutnat, jestli jsou jedlé, to mě upřímně také zajímá, ale... Co když jsou kouzelné?" řeknu a zavrtím lehce ocasem. Na otázku, jestli to sundali, zavrtím hlavou. "Ne, nepovedlo se jim to. Ta vlčice se dokonce proměnila ve vzduch a vylítla tam, aby jeden plod sundala, ale nešel ji utrhnout." řeknu možná i trochu zklamaně.
"Jo, to by asi chtělo, se vrátit. Asi o mě mají strach. Sice mi už je skoro rok, ale... po všech událostech kolem." naznačím opět jen něco málo, protože se mi na poslední chvíli povedlo si to uvědomit a krotit se trochu. Nemuseli všichni vědět o našem rodinném neštěstí. Trochu posmutním a přemýšlím, jak to táta vlastně zvládá. A mámu jsem dlouho neviděl. Té jsem se chtěl také omluvit za to, že jsem se nechoval úplně nejlíp a vyčítal jsem ji věci za které nemohla a otci také. Tiše si povzdychnu.
Docela mě uklidnilo, že Dagar není z Chaosu, což na mě bylo vidět. "Upřímně? Nevím, ale nejspíše jo... prý bojovali proti mojí smečce a ještě jedné... a protože ta vlčice byla z té druhé, proti komu šli a byla milá, řekl bych, že budou ti zlí. Jsem rád, že od nich nejsi... A asi bych ti radil se k nim nepřidávat, páč by tě byla škoda. Jsi fajn." má upřímnost malého vlčete stále nebrala mezí.

"Těší mě Dagare." řeknu a na potvrzení svých slov se usměji a lehce párkrát zavrtím ocasem. Sleduji vlka, jak si pomalu také lehne a hlavu na tlapách otočím směrem k němu, abych na něj viděl. Vlastně jsem byl možná až příliš málo opatrný. Co kdyby se vlk přede mnou přetvařoval a chtěl by mi pak ublížit? Jenže... nikdy jsem agresivního ani lstivého vlka s úmyslem mi ublížit nepotkal a tak jsem i k Dagarovi velice rychle získal důvěru a jistou otevřenost.
"Kroupy? Hm, zajímavé." řeknu a koutkem oka pohlédnu ven do tmy, odkud se stále ozývalo bubnování deště a krup rozbíjejících se o kameny. Byl to docela rachot. Podívám se zpět na Dagara trochu zamyšleně. Přemýšlel jsem převážně hlavně o tom, že pokud jsou z ledu, možná je jednou budu moci ovládat, či je dokonce také vytvořit. Rozhodně to byla zákeřná věc... Nebezpečná věc padající z nebe, co je schopná někoho omráčit. A i jen škrtnutí té kroupy docela bolelo, což jsem si moc dobře vyzkoušel.
Mé myšlenky však zarazí Dagarova nabídka o pomoci s cestou. Jen se usměji a zastříhám ušima. "Já vlastně, asi vím, kudy se dostat domů. Jen jsem byl zamyšlený. Víš, potkal jsem takový obrovský modrý strom... Byli u něj dva vlci a snažili se utrhnout ovoce, co tam na něm roste. Tedy pokud to vůbec ovoce je. Ale nepovedlo se to ani té vlčici, co ovládala magii fakt dobře, tak toho pak nechali. Docela by mě zajímalo, co to je za strom. Možná je kouzelný? A
jak asi chutnají ty plody? Víš, ten strom má modrou korunu a ty plody jsou červené, velké, takové hezké." pustil jsem se do vyprávění a vlastně jsem skoro motal páté přes deváté, zrovna jak mi myšlenky chodily na mysl. Stále jsem měl před očima tu velikost toho stromu a prostě se mi nezdálo, že je to jen obyčejný strom.
Při další otázce náhle znejistím a možná i posmutním. "Nemám cíl, slíbil jsem otci, že se nebudu moc vzdalovat od území smečky." řeknu nejistě a pohlédnu na vlka. Celkově při debatě o smečce jsem vždy alespoň v tomhle ohledu zpozorněl a čekal jsem na reakci vlka. Nechtělo se mi úplně prozradit co za smečku to je. Protože... co když je to nepřítel? Až teď jsem si vzpomněl na slova těch dvou a náhle polekaně zvednu hlavu. "Nejsi z chaosu, že ne?" vyhrknu na Dagara. Dobře jsem si zapamatoval slova těch dvou o tom, že naše smečka proti chaosu bojovala.

← Kvetoucí louka

Utíkal jsem za vlkem a doufal jsem, že ho v tom dešti a při mém poskakování mezi kroupami prostě neztratím. Byl jsem už celý zadýchaný a abych pravdu řekl, docela i unavený. Však byl také večer. Už jsem vlastně netušil, jak dlouho jsem byl na nohou.
Konečně se přiblížily hory a stejně jako vlk přede mnou, i já si všiml převisu, do kterého jsem hnedka zamířil. Pelášil jsem o sto šest a už jsem si myslel, že jsem vyvázl se zdravou kůží, když mě těsně před úkrytem zasáhla jedna z těch ledových koulí, co padaly z nebe. Naštěstí ne do hlavy, ale do stehna. Zakňučím bolestí a pod převis v podstatě dopadnu a zrychleně oddechuji. Když se podívám na svou zadní nohu, žádný šrám na ní nebyl. Ta koule mě jen škrtla, ale rozhodně to bolelo. Naštvaně zafuním a pak se pomalu zvednu a oklepu se. Přitom lehce zatřesu i zadní nohou. Místo, kam mě trefila ta divná ledová věc stále bolelo, ale už to pomalu ustávalo. "Jo, asi jsem." odpovím konečně vlkovi a naklopím lehce hlavu na stranu, když si ho konečně prohlédnu. No, prohlédnu, bylo pěkně šero, ale i tak jsem se snažil si nějak zapamatovat, jak vypadá. "Jsem Deiron a ty?... A co jsou ty divné ledové věci, co padají z nebe spolu s kapkami?" řeknu a pomalu přejdu až ke skalní stěně, kde si pomalu po pár kroužcích lehnu.
"No, chvíli jsem se ztratil, ale spíš se toulám..." přiznám po jeho další otázce a položím si hlavu na přední tlapky.

Vlk místo vrčení se spíš staral o to, jestli jsem v pořádku. Lehce se oklepu a přikývnu. Byl jsem v pořádku a i vlk se zdál být v pohodě a ještě ke všemu přátelský. Jen napřímým uši. Pak však cosi v mých očích potemní smutkem. Vzpomněl jsem si na Blinda. A vzpomněl jsem si na to, co mu udělala medvědice a jak jsem se schovával za kamenem. 'Nic jsi nemohl dělat!' okřiknu se v mysli a oklepu se. Tuhle větu mi vštěpovali všichni, co o tom věděli. Blind mi také nic nikdy nevyčítal, ani ve svých posledních slovech.
Opět se zaměřím na vlka, který teď nabídl, že najdeme úkryt spolu. Jen přikývnu, protože se zdálo, že vlkovi můžu věřit. To už mi ale na čumáku přistála první kapka a hned v závěsu přistávaly další na mém kožichu a prostě všude. Zvednu pohled přimhouřený k nebi a můj pohled zahlédne mezi kapkami něco dalšího... bylo to velké a řítilo se to na nás. Během chviličky těsně vedle mě dopadne obrovská kroupa. Polekaně uskočím a pohlédnu na vlka, který se už rozběhl a vyzval k tomu i mě. Teď už jsem věděl, že běžím dál od domova, ale bylo rozhodně lepší svěřit svůj život vlkovi, co se zdál v pohodě, než umřít ranou do hlavy té divné ledové věci, co padala z nebe! To mě donutí k rychlému běhu s občasnými úskoky, když se přede mnou objevila ledová koule co padala z nebe. Vypadal jsem možná trochu jak vyplašená srnka, ale rozhodně mi to teď bylo jedno. Chtěl jsem přežít už jenom kvůli otci, mámě a sourozencům. A tak jsem pelášil za tím vlkem seč mi síly stačily.

-> Hraniční pohoří