Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tělo bylo pohřbeno, dokonce přišli konečně i další vlci smečky. Nechápal jsem, že jim to tak trvalo po tom otcově vytí. Ale... mohli být dost daleko na to, aby to třeba neslyšeli. Vše bylo možné. Pohřeb mé matky se nějak vlekl a já... Bylo mi zle. Bylo mi zle za to, že někdo Athai zabil. Dýmal mnou stále vztek. Potřeba se mstít, ale pamatoval jsem si na slova Merlin, která jsme si vyměnili, když jsem sem doběhl.
Pomalu se rozhlédnu. Kde vůbec byla má sestra? Nejspíše už odešla. Nedivil jsem se. Zhluboka se nadechnu a podívám se na nebe prosvítající mezi větvemi stromů. Přimhouřím lehce oči. Musel jsem být chvíli opět sám. Zazdít potřebu pomsty. Netušil jsem, kam odešla Merlin. Nějak jsem měl potřebu ji najít a na druhou stranu jsem věděl, že tomu musím dát chvíli čas. Vzpomněl jsem si i na strýce. Na pohřbu museli být i další sourozenci, jen jak jsem byl myšlenkami pryč, asi jsem je propásnul. Teď by stejně asi nebyl dobrý nápad řešit naše vztahy... na to jistě bude ještě příležitost.
Naposledy se zadívám na hrob matky a pak se pomalu mezi stromy vypařím pryč...

→ Tichá zátoka (přes Zlatý les)

Aly, Sisi, Mer

Bylo divné o mrtvé matce smýšlet jen jako o čisté mrtvole. Na jednu stranu mi to přišlo jako nejvíc snesitelné řešení mého trápení se s tím, že je mrtvá, na druhou stranu jsem měl tak nějak pocit, že je to možná trochu... neuctivé? Ale jak jinak jsem to měl brát, aniž bych puknul žalem, nebo se nezhroutil jako otec? Ano, bolelo mě to k roztrhání hrudi, ale momentálně jsem měl jiné věci na řešení a to třeba i myšlenku na to, kde je k sakru zbytek smečky, aby se šel rozloučit s mrtvou alfou. Dalším bodem k soustředění byla pomoc při tažení mrtvoly ven z úkrytu. Radši jsem si nechtěl představit výraz otce, když mu Merlin sebrala tělo. Bylo to na jednu stranu dobře, na druhou stranu jsem s ním soucítil. Dalším bodem, který si vyžadoval mou pozornost, byli ostatní vlci, teda především dvě sestry a další dvě vlčice, z nichž zde zbyla jen Alyanna a Sisi. Ty našly skvělé místo.
Jen jim potvrdím, že místo vybraly dobré. Na další otázku Alyanny však lehce zavrtím hlavou. Když Merlin také prohlásí, že nepotřebujeme, trochu smutně se na Alyannu usměji. byl to můj první úsměv od celé téhle sešlosti. Bylo však v něm tolik bolesti, prázdnoty a smutku... možná i zmatení z mých myšlenek, že se to úsměvu skutečně jen vzdáleně podobalo. "Běžte prosím začít hrabat jámu, tělo tam dotáhneme s Mer." řeknu k nim a podívám se na svou sestru, která dotáhla tělo plně ven.

Merlin, Sisi, Alyana

Aileen se nakonec sebrala a šla s Akiko. Stále jsem byl trochu vykolejený z toho, že ačkoliv byla o docela dost starší než my, chovala se daleko více jako vlče. Ale... kdo ví, čím si vším prošla? My si prošli svým a udělalo to z nás vlky jací jsme byli. Merlin táhla matku a když jsem ji viděl, na chvíli jsem musel odvrátit zrak. To však Merlin náhle zavolala, abych ji pomohl. Otočím se na ní a pomalu vklouznu částečně ještě do úkrytu za ní a čapnu mrtvé tělo. Ten pocit byl... divný. Tělo bylo už dávno studené, krev už dávno zaschlá... barvila na místě ran matčinu bílou srst do ruda až hněda. Její srst... stále byla hebká, i když místy slepená právě krví.
Při těch poznatcích se mi lehce naježí hřbet na zádech... bylo to... divné. Opravdu divné. Jen se zamračím a pak zaberu spolu s Merlin a vytáhneme mrtvé tělo ven. Vlastně jsem se snažil si úplně nepřipouštět, že je to tělo matky. Byla to mrtvola. Kdybych si to takhle v hlavě nepřebral, asi bych s jejím vytažením měl docela velký problém. Už mě napadaly pomalu i děsivější myšlenky, ale ty naštěstí zahnala druhá starší sestra, Alyanna a pak Sisi, které byly najít místo. Podívám se na ně a pak na místo, které naznačili. Mer mezitím dotáhla matku ještě více z úkrytu. Já její tělo pustil na malou chvíli už jenom kvůli těm dvěma. Pomalu kývnu. "Myslím si, že to je dobrý nápad. Myslím, že jste vybraly dobře." odpovím a podívám se na Mer a na tělo mat... na mrtvolu.

Nevražvost mezi přítomnými se přeměnila spíše na bolest a smutek, které rozhostila zpráva o Athaině smrti a návrhu Merlin ji důstojně pohřbít. Nechal jsem k sobě se tisknout svojí sestřičku a trochu mě překvapila reakce starší sestry, kterou jsem znal Aileen. Alyanna se snažila být silná stejně jako oni. Mrzelo mě, že na první setkání nebyla lepší příležitost a že se mezi námi kvůli názorům a chování možná vztyčila nějaká stěna, doufal jsem však, že ta stěna půjde v budoucnu třeba i nějak shodit.
Aileen se ke mně přisunula a s pláčem se ke mně přivinula do jistého objetí. Byl jsem z toho trochu vykolejený, protože jsem to od staršího sourozence nečekal, ale rozhodně jsem ji v tom nebránil a tak nějak i trochu omluvně se o ni otřu. Nikdy jsem ji tam nechtěl nechávat samotnou... ostatně jako už nikdy nikoho ve svém životě, na kom mi bude záležet.
Otřu se pak ještě jednou o Merlin, abych ji jemně dokázal, že na ni též nezapomínám a že vím, jaké nese břímě, i když se snaží být silná, možná trochu ledová, ale... věděl jsem, že to je tak trochu její obrana před světem.
Pohlédnu na zbytek přítomných. Mrzelo mě, že víc vlků nepřišlo. Tak nějak to i bolelo a sžíralo mě to. Možná v tom byl i vztek? Nejspíše. Rozhodně jsem čekal, že alfa jako je můj otec, který pro smečku dělá vše, si zaslouží více pozornosti, konkrétně při takovémhle srdcervoucím vytí, které vydal. Mezi tu dobu se snesla navíc noc, avšak jako by nebe schvalovalo plán pohřbít matku, měsíc a hvězdy díky čisté obloze osvětlovaly okolí velmi dobře. Možná to vypadalo díky lehkému prosvítání měsíce mezi listy stromů až kouzelně. Pohlédnu na oblohu a na chvíli se vytratím. Bylo zvláštní, jak se příroda velice rychle smiřovala s odchodem tvorů... Jako by se nic nestalo, všude byl hrobový klid. Slunce se nezastavilo, měsíc a hvězdy na obloze stále zářily,...
Trochu zatřepu hlavou a pohlédnu na ostatní a kývnutím jim poděkuji za návrh, aby se šli podívat po květinách. Mer se pak rozhodla, že od otce odtáhne mrtvolu naši matky. Nakročím, že bych ji pomohl, ale při pohledu Merlin na mě se zastavím a opět jen kývnu. Chápal jsem její vzkaz, měl jsem hlídat, dokud se nevrátí.
Postavím se tedy zpět před úkryt a s polknutím poslouchám zvuky, jak Merlin táhne mrtvé tělo. Když je konečně venku a na matčino tělo dopadnou paprsky měsíce, musím odvrátit pohled. Ne, že by se mi z toho dělalo zle, spíše se ve mě vzedmul vztek a touha po pomstě, kterou jsem však i díky uhnutí pohledu velice rychle potlačil. Zhluboka se nadechnu a podívám se opět na tělo matky a pak na zbylé. "Osobně nevím, které místo by bylo vhodné k jejímu pohřbu, ale měla by zůstat na území smečky, aby za ní každý člen smečky mohl dojít a aby se nenašel nějaký vlk, který by hrob nějak zneuctil." řeknu nakonec a pomalu se rozhlédnu po nejbližším okolí. Také mě zajímalo, jak chceme hrob vykopat. Ještě nemrzlo, ale i tak půda vlivem teplot nebyla nejměkčí. Podívám se nejistě na Merlin v jisté naději, že má nějaký nápad třeba i s nějakou magií, který by nám mohl usnadnit práci.

Možná jsem byl trochu tvrdý, ale... samotného mě spalovala bolest a snažil jsem se být hlavně oporou Merlin, která to z nás nesla nejhůře, ačkoliv to na ni bylo vidět nejméně. K tomuhle zjištění mi stačila ta malá chvíle, kterou jsme pro sebe předtím měli. Tak nějak jsem pochopil, že Blind měl pravdu. Nebyl jsem jediný, kdo to měl těžké jako vlče. Já alespoň chvíli s mámou byl, Merlin tehdy odešla, zůstala sama a jak to dopadlo? Má jizvy na těle i na duši. Možná i proto jsem vystupoval tvrději než jsem musel.
Jen zůstanu pevně stát, i když mě trochu rozklíží to, co řekla Aileen. My jsme ji tam nenechali... alespoň já ji tam nenechal, sám jsem pak utekl, sám jsem pak byl s Blindem, kterého většina z přítomných ani neznala, protože se snažil držet dál a napravit své chyby...
Pevně stojím v trochu ochranitelské póze i když promluví Merlin. I když její slova dokázala propálit díru do duše, jako by byla ledová, já cítil, jak se ke mně pomalu tiskne. Vnímal jsem i tu lasičku, jak je chvíli naštvaná, jako by měla stejné pocity jako Merlin. Ale... tak nějak jsem věděl, že celkový hněv, co se odvíjí momentálně v těle mé sestry je jen pouhá obrana před bolestí, co má uvnitř. Alespoň tak jsem si to vynaložil. Už jenom pro to, že při každém odmlčení se ke mně natiskla víc. A já tam stál, mlčky a v očích se mi zračila bolest a jakási něha vůči sestře, která byla silná natolik, aby dokázala starším sourozencům říct svůj názor.
Když si zaboří hlavu do mé srsti, jemně se o ni hlavou otřu v němém gestu, že jsem tu pro ni... a že ji skryju před světem, když si to bude přát. Podívám se na zúčastněné. "Aileen, mrzí mě, že jsme tehdy zmizeli s otcem... já... sám jsem se s otcem pohádal a odešel jsem pak s Blindem... nechtěli jsme tě tam nechat... Já tehdy viděl svět trochu jinak." snažím se nějak vysvětlit a objasnit chybu, které jsem tehdy nerozuměl a teď jsem ji tak nějak litoval. Bylo mu tak nějak jasné, že tohle možná až trochu nepřátelské chování je mohlo zaskočit, ale bylo způsobené hlavně bolestí a rozhodností nechat otce v klidu. Jemně se opět otřu o Merlin, aby věděla, že ji stále vnímám a že tu jsem pro ni a pak se zadívám na ostatní.
Chtěl jsem být alespoň trochu podobně silný jako Mer, která z nás toho viděla nejvíc a i se to na ni podepsalo. Byla silná, a já si ji vážil... jen naprosto lhostejného surového vlka by se takováhle záležitost nedotkla. "Bylo by dobré ji skutečně pochovat. Společnými silami. Už jenom proto, že na nás rodiče neměli moc času a věnovali čas smečce je znát, že dávali oba do smečky mnoho. Vždycky na úkor sebe samých. Blind tohle v našem otci viděl a proto vás k němu skutečně nechceme pustit. Otec musí někdy skutečně býti sobcem, alespoň v podobných případech... nemůže jen neustále utěšovat jiné aniž by sám dal najevo bolest." pomalu se nadechnu, dělalo mi problém znovu opakovat a dovysvětlovat slova Merlin, aby i sestry pochopily, že to není mířeno zle proti nim. Nebylo to mířeno proti nikomu. "Ani mě za ním Merlin nepustila... A jsem za to rád... už jednou mě utěšoval, když jsem mu přinesl zprávu, že Blind zemřel při záchraně mého života..." polknu, ta slova stále bolela, protože část mého ochranitelského já se rvala na kusy za to, že nejsem silnější, že jsem mu nemohl pomoci a že zemřel abych já mohl žít. "Jak jsem řekl, Aetas i Athai dělali pro smečku všechno na úkor sebe samých. Proto budeme rádi za každého člena, který pomůže naši matku pochovat." pohlédnu hlavně na sestry. "Budu rád, když nám pomůžete... a... jsme tu pro vás, i když to tak možná nevypadá."

//Oprava postu - patří jestě před Aileen//

Když se k nám konečně dostaly, poznal jsem alespoň jednu a o druhé jsem usoudil, že je to naše sestra. "Aileen..." řeknu a hlas se mi skoro zlomí, když se mi oči zaplní bolestí. Byly to naše sestry a já věděl, že je to bude nejspíše bolet stejně, jako nás. Byly s nimi ještě další dvě vlčice, nejspíše členky smečky. Aetasovo volání nejspíše mělo vliv skutečně na všechny a jakpak by ne? Zemřela jedna z Alf.
Vystupování mé druhé sestry se mi už tolik nelíbilo. Možná i proto trochu ochranitelsky popojdu lehce před Mer, abych jim ukázal, že za slovy mé sestřičky si stojím. Ač jsem věděl, že je to bude bolet nechtěl jsem, aby vlítly za otcem. V tomhle jsem Merlin chápal a stavěl jsem se za ní.
"Jsem Deiron a tohle je Merlin. Jsme také děti Aetase a Athai." odpověděl jsem Alyanně, i když ta to dávno musela vědět podle našich pachů. Tak nějak jsem ji chtěl dokázat, že i když je možná jako sourozenec starší, neměla by se nad náma povyšovat a rozhodně ne nad Mer, které připadla z nás dvou nejtěžší starost. Ona jediná viděla mrtvolu, ona jediná přesně věděla, co se stalo a ona to musela nést spolu s otcem.
"Athai... naše matka... je mrtvá." odpovím konečně na dotaz jich všech ať už vyslovený nebo skrytý v jejich očích. "Otec si přeje být sám... nedávno zemřel náš strýc a jeho bratr Blind... o to víc potřebuje chvilku pro sebe, ztratil až příliš blízkých... Ví, že tu jsme pro něj, ale... teď opravdu potřebuje být sám." hlas se mi občas lehce třásl, ale snažil jsem se být odhodlaný a statečný jako Merlin. Snažil jsem se, abych nevypadal jako troska zhroucená smrtí dvou svých příbuzných, které jsem oba miloval. I tak má bolest se zračila v mých dvoubarevných očích.

Překvapilo mě, jak náhle odhodlaně začala bránit toho Chaosana. Jen trochu uhnu hlavou dozadu a možná i trochu přiklopím uši a nejistě sleduji její náhlý výlev emocí. Pomalu však uši zase zpátky napřímím a svou sestru sleduji. Nečekal jsem, že po mně takto vyjede a tak nějak jsem v hloubi duše věděl, že tenhle její proud slov čiší z emocí, které já zatím ještě s nikým nepoznal, ale jsou dost podobná tomu, co já cítím ke své rodině. Jen tohle bude ještě vážnější. Jako otec s mámou. Pár. Zamilovala se. Sice mi to bylo trochu proti její srsti, ale její slova mi čím dál tím víc říkala, že její city k němu jsou opravdové a ona pevně věřila tomu, že ty jeho k ní také. Jen se mírně usměji, i když v očích mám stále jisté obavy a nesouhlas. Přeci jen, válčili proti nám.
"A co když ses do něho zamilovala? Mer... já jen slyšel, že Chaos proti nám bojoval. Pokud mluvíš pravdu a pokud on je schopný za tebe položit život stejně jako evidentně ty za něj, udělám všechno proto, abyste spolu mohli být... ať si o tobě myslí kdo chce co chce. Ano, mám strach... vím, že jsi silná, vím že budeš silná, ale furt mám o tebe strach, stejně jako o ostatní." řeknu a do očí se mi opět vkrade bolest a smutek z toho, že zemřel další mně blízký vlk. Matka. Už se ji nikdy neomluvím, nikdy neuvidí, jak jsme dospěli... Do očí mi opět vhrknou slzy, když si uvědomím, že nikdy neuvidí, jak jsme silní.
Ano, chtěl jsem se pomstít, ale Mer dokázala to, že jsem zchladnul, alespoň trochu. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Vzpomněl jsem si i na slova Blinda a celkově na vše, co jsem si od něj za tu krátkou chvíli mohl vzít než za mě nasadil život. Strýc za mě nasadil život napřímo a já věděl, že ten můj má o to větší cenu. Jako by mi tím činem prostě řekl, že mám žít. Že mám chránit rodinu, že mám pokračovat tak, jak on nemohl a mám se vydat tou správnou cestu, kterou on nevybral a do konce života toho litoval. Už jenom kvůli tomu jsem byl ochotný případně poznat toho Chaosáka, o kterém Mer mluvila. Byl jsem ochotný jejich vztah bránit vlastním životem, pokud si to ten Chaosák zaslouží a pokud to s Mer myslí smrtelně vážně. To vše mi čišelo z očí, když jsem hleděl do těch sestřiných.
Když přiložím čelo k tomu jejímu a slíbím, že ji budu chránit, náhle se mi před očima objeví obraz malé Mer. Takové, jakou jsem si pamatoval. Po chvíli se rozpadla a já tak nějak tušil a cítil, že je to magie. Jen jsem vyslechl její slova. "Vím, že už nejsi vlče... A vidím, že jsi opravdu silná, to ti neberu Mer. Ale to neznamená, že tě nebudu bránit. Jsem tvůj bratr." řeknu a pomalu od ní oddálím magii. "Budu mít na tebe pak prosbu, budu potřebovat pomoci s mými magiemi. Mám vodu a led..." touhle prosbou o pomoc s posílením magií dám vlastně jasně Mer najevo, že ji jako silnou beru. Jen prostě budu mít potřebu nasadit vlastní život, pokud to bude znamenat, že ona budě žít. Udělal bych to teď pro všechny z rodiny.
Když se mě zeptá na to, jestli to pochopí ostatní, její postoj, pomalu kývnu. "Pochopí, musí... Budu stát při tobě... měl by mít chvíli pro sebe, potřebuje to." šeptnu. Také bych to potřeboval. Potřeboval bych se zvednout a prostě odejít pryč, vypořádat se se svou bolestí, ale potřeba stát po boku mé sestry přehlušila všechno okolní. Měl jsem potřebu tu být pro ni. Být tu pro otce alespoň jako opora v tom, že bude mít chvilku klidu.
Kývnu na její přání se přesunou blíž ke vchodu úkrytu a tak chránit otce před případnými dotazy, co se stalo. Pomalu se rozejdu za Mer a stoupnu si po jejím boku. Bylo to neuvěřitelně načasované, protože mezi stromy se náhle objevili vlci. Podle pachu tedy spíš vlčice. U dvou jsem měl pocit, že ty pachy jsou mi povědomé. O starších sourozencích jsem věděl, byly to oni?

Docházelo mi až moc dobře, že rozhodně jsem nebyl jediný, kdo si toho vytrpěl dost jako vlče. Mrzelo mě to a štvalo mě, že zlý osud potkal i Merlin. Možná jsem se za to svým způsobem i nenáviděl, že jsem tu nebyl, abych ji chránil. Tyhle své myšlenky jí dávám najevo svým opřením si hlavy o ní a jen vnitřně doufám, že to pochopí.
Na to, kdo ji to udělal a kdo zabil matku jsem se zeptat prostě musel. Při jejích prvních slovech sebou trhnu Chaos. Z hrdla se mi vydere tiché zavrčení, avšak Mer pokračovala dál a ve finále vysvětlila, že za to nemohl Chaosák, ale liška. Jen se zamračím. Liška byla nebezpečná šelma a o to víc mě štvalo, že jsem pro ni tam nebyl. Abych ji s ní pomohl, i když by to možná ve finále dopadlo podobně jako s Blindem. Trochu mě překvapila i tím o magii. Pokud měla pravdu znamenalo to, že bych se magii mohl teď naučit také daleko lépe. Ale stále ve mně rezonovalo to slovo Chaos, které mi naježilo srst.
A rozhodně k tomu nepřidalo ani zjištění, že otec si myslí, že za smrtí matky je opět Chaos. "Od Chaosu by ses měla držet dál, Mer... Jsou nebezpeční... Naše smečka se po boku ještě jedné s Chaosem utkala..." řeknu tiše. Netušil jsem, co jsou zač, ale pamatoval jsem si ty dva od modrého stromu a rozhodně se o Chaosu nevyjadřovali dobře. A tohle mi řekli. Chaos bojoval proti naší smečce. Ani jsem si nedovedl představit, co by se Mer mohlo stát, kdyby natrefila na nesprávného vlka. Podle všeho nebyli všichni zlí, ale rozhodně jsem nedůvěřoval ani tomu jejímu Iridanovi, kterého se chtěla ptát.
Cloumal mnou stále vztek, ale již umírněnější, protože to nebylo jisté a protože Mer nikdo neublížil, alespoň nikdo z vlků, které bych mohl dohledat a pochroumat já je.
"Pomstím matku." šeptnu tiše. Musel jsem ji pomstít, chtěl jsem ji pomstít, ale... teď bylo přednější pro mě to, co jsem chtěl udělat už dřív, ale díky bolesti jsem to málem zapomněl. "Promiň Mer, že jsem tu pro tebe nebyl. Promiň, jestli jsem na tebe byl někdy zlý... Slibuju... slibuju, že nás všechny ochráním." šeptnu a opřu si čelo o to její a zahledím se ji do očí. Možná jsem teď nebyl nejsilnější, možná jsem neuměl používat magii tak jako má sestra, ale... byl jsem odhodlaný ubránit to, co mi zbylo. A to za každou cenu. I za cenu vlastního života. Má slova byl jakýsi příslib, že kvůli ní, otci a sourozencům zesílím. Zesílím jak nejvíce mohu, abych je všechny ubránil.

Snažil jsem se vypadat silně jako byla Merlin, ale jednoduše se mi to nedařilo. Cloumala mnou dvojnásobná bolest, protože rána ze smrti matky otevřela i ránu po Blindovi a ještě jako by do ní někdo přihodil sůl při představě, jak je na tom asi otec. Pálilo mě i to, že jsem se nemohl mámě omluvit. Nestihl jsem to. Nestihl jsem se vrátit. Selhal jsem. Už podruhé jsem selhal.
Jen kývnu na to, že rozumím té jeho bolesti. Ano, skutečně jsem moc dobře chápal, proč mě Mer za ním nechce pustit. Chápal jsem to až moc dobře. I kvůli tehdy Blindovi. Spíše jsem cítil, než že bych viděl, jak se ke mně blíží. Můj pohled byl rozmazaný slzami, které se mi do očí draly, aniž by vyšly ven, páč jsem se silou vůle zatlačoval dovnitř. Nechtěl jsem plakat. Máma by si to zasloužila, ale tak nějak jsem věděl, že stejně jako Blind by si nepřála, abychom brečeli. Chtěla nás vidět šťastné... určitě to tak bylo.
Když se ke mně Merlin přivine, opřu si lehce hlavu o její krk a zabořím čumák do její srsti. Vnímal jsem její blízkost, teplo a pach. Dlouho jsem ji neviděl. Při jejích slovech náhle lehce strnu. Rány... Až teď jsem si uvědomil, co mi na ní připadalo jiné. Jizvy. Měla jizvy... Další její slova mi opět jen matně zněla v mysli. Měla pravdu, proti silám, které nad námi vládli jsme byli jen jako suchá větývka. Když některá překážela v jejich cestě, prostě ji zlomili. Slova o tom, že to není má vina ke mně doléhala skoro z dálky. Nebyla to má vina že zemřela, i Blind se pro to rozhodl sám, ale já mohl za to, že nebyl dost silný a já mohl za to, že jsem matku nenašel už dříve. Opět lehce zatnu zuby a trochu se odtáhnu jenom abych si mohl lépe prohlédnout jizvy, které na sobě měla má sestra. Doznívala v mé hlavě navíc její slova o tom, že matku někdo skutečně zabil, zabil a nejspíše na její přání dotáhl až sem. Ale zabil. I kdyby snesl modré z nebe, zabil ji a to se nedalo žádným činem smazat.
"Kdo... kdo ti to udělal..." můj hlas byl stále ochraptěný, ale slzy zmizely. Bolest vystřídal mířený hněv proti někomu, kdo ublížil mé sestře. A za ním se jako bouře nesl ještě větší hněv a touha po pomstě vůči tomu, kdo zabil naši matku. "Ví se... Ví se, kdo ji zabil?"

Když jsem se k sestře blížil, začlo na mě cosi syčet. Byla to malá lasice, která se snažila... bránit mou sestru a varovat ji? Bylo to divné, avšak moc dlouho jsem nad tím přemýšlet nemohl. Slova, která řekla Merlin skoro ledově, i když jsem si byl jist, že jsem v nich slyšel bolest, kterou měla vepsanou v očích a co se tak snažila skrýt, mě zamrazila na místě. Na malou chvíli, jako by mi vypadl i dech. Jen náhle vycením zuby. V dvoubarevných očích se mi zračí čirá zloba a bolest. I přes náhlé vycenění zubů jsem však nevydal ani hlásek. I přesto má mysl řvala na celé širé okolí. Proč... PROČ?!!!
Skoro jsem ani nevnímal, jak sestra lasici oslovila, ale mé podvědomí si zafixovalo to, že k ní to malé stvoření asi patří. Lehce sklopím hlavu a stále mám vyceněné zuby v nesmírné zlobě a bolesti. Nestačil strýc. Tušil jsem to. Jako by jim nestačilo, že si vzali i Blinda! Zavřu silou oči a zatlačím tak slzy. Nesnášel jsem v tuhle chvíli Mer za to, že dokáže být tak v klidu, ale... Její slova jsem vnímal skoro stejně jako oslovení té její lasice. Matně. Nedovolí mi vstup za otcem, tak nějak jsem se za to na ni zlobil, ale chápal jsem ji. Věděl jsem, v jakém stavu jsem otce opustil, protože pohled na mě ho evidentně více rozptyloval. Chtěl jsem tu pro něj být, ale chápal jsem, že potřebuje být i sám.
Její další slova se ke mně dostala už víc. Jen pokývu hlavou a pomalu otevřu oči. Skelné oči, plné slz a přesto jsem se vynasnažil, aby neskápla ani jedna. Bolest v hrudníku, cítil jsem ji. Opět rozežírala celé mé tělo, jako by to nestačilo při zlobě na celou rodinu, kterou však zahnal Blind... nebo při ztrátě strýce, který mi pomohl pochopit sebe samého. "Nezní to hnusně...chápu to... nemusí nic líčit... ani ty. Už jsem viděl zemřít vlka. Proto byl otec asi tak skleslý, když jsi ho viděla." řeknu a můj hlas je lehce ochraptělý bolestí. "Zlobil jsem se... Zlobil jsem se na vás všechny... za to, že jsem vám nerozuměl a nerozuměl jsem ani sobě... tehdy mi otec představil Blinda, jeho bratra... utekl jsem za ním a... nedávno jsem přišel se zprávou o jeho smrti. Zabila ho medvědice." slova ze mě lezou pomalu a v každém se skrývá nekonečná bolest a nenávist ke všem bohům, kteří tohle dopustili.

← Zlatý les

Musel jsem už zpomalit. Sotva jsem popadal dech a rozhodně jsem nechtěl chcípnout někde na naprosté vyčerpání. To by mi otec s Merlin asi opravdu nepoděkovali, kord pokud se stalo něco tak vážného. Chvíli jsem uvažoval, jestli to třeba nebylo ještě vytí za strýce? Ale ten byl už dlouho pryč. Bylo to celkem dlouho, co jsem naposledy viděl svého otce. Navíc, Merlin ho neznala, tak proč by kvůli němu takto vyla?
Neměl jsem nejmenší ponětí, ale začínal jsem se čím dál tím víc zdráhat, zda-li to chci vědět. Zda-li chci vědět, co se stalo. Pokud to sebralo i Merlin, bude to pořádná rána. Podívám se na modrou oblohu skrze koruny stromů a lapám po dechu. Při chvilkové téhle pauze přemýšlím a tak nějak v hloubi duše nadávám bohům, co mi způsobili za další bolest. Jako by nestačil Blind s jehož smrtí se mi povedlo se smířit teprve nedávno a i tak jsem si stále vyčítal, že jsem byl malý, nebyl jsem silný a že umřel při obraně mě. Místo abych slepého vlka bránil dál.
Konečně mi naskočí plíce a srdce trochu zpomalí do přijatelných mezí a já se opět rozběhnu lesem dál, když si všimnu u úkrytu stojící vlčice s hodně známým pachem. Mer. Byla to určitě Mer a vyrostla... V její tváři byla vepsaná bolest, i když se evidentně snažila ji zakrýt, či ji ovládnout... Pohled mi spočine na vodní kuličce, která tančila před ní. Rozhodně se narozdíl ode mě zlepšila v magiích. Budu ji pak někdy muset poprosit o pomoc, ale... k tomuhle mi teď myšlenky rozhodně nesměřovaly. "Mer... sestřičko... co... co se stalo?" řeknu zadýchaně a zůstanu stát mezi dvěma stromy kus od ní.

← Kvetoucí louka (přes Tichou zátoku)

K otcovu vytí se přidal i jeden známý hlas... Už dlouho jsem ji neviděl a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že je to hlas mé sestry. Vyla s ním... také hlasem plným bolesti. 'Co se to stalo... co se to u všech bohů stalo?!' tohle byla jediná myšlenka, která mi tepala v mysli. Možná si mysleli, že já jsem mrtvý? Ne, to by určitě nevyli takto. Něco se smečkou? Ne, to by přeci otec tolik nevyváděl a rozhodně ne Merlin, která už i tehdy tak nějak opovrhovala všemi ostatními. Alespoň tak se mi to tedy zdálo.
Jen polknu. Nohy mě už bolely, plíce pálily a já přesto běžel dál. Lapal jsem po dechu, ale hnal jsem se dál. Teďkon už mezi známými stromy se zlatým listím. Mířil jsem na území, mířil jsem nejkratší cestou k úkrytu, protože jsem tak nějak tušil, že pokud je najdu, tak někde poblíž právě tohoto místa.

→ Zlatá smečka

← Hraniční pohoří

Spokojeně jsem si to ťapkal vedle Dagara. Těšil jsem se, že mu ukážu zlatý les a celkově, že půjdeme kolem toho modrého stromu a já mu ho ukážu, aby lépe pochopil, o čem jsem mluvil. Cestou přes louku jsem i dle jeho samotných slov pomalu přešel do vedení a začal jsem mu ukazovat cestu. Bylo opravdu krásně a já se vlastně těšil, až se dostanu na území smečky a konečně třeba se mi poštěstí narazit i na matku a zbytek sourozenců.
Při té myšlence na ně ve mně však náhle hrklo. Možná to byly instinkty, možná to byla vzpomínka na tu hroznou bouřku a ten pocit starosti o rodinu? Nedokázal jsem to říct, ale tenhle pocit ve mně cosi vyvolal a já prostě musel běžet. Náhle přidám rychle do kroku a na Dagara v podstatě už jenom houknu. "Já... já, promiň... musím jít... mám divný pocit..." a s těmito slovy jsem si to taky už pelášil pryč.

Asi jsem to vzal trochu zkratkou, páč jsem tentokrát neběžel přes ten divný barevný les, ale po okraji té slané vody, která se nedala pít. Trnulo ve mně, že se stalo něco špatného, což mi po chvíli potvrdil zvuk, který jsem slyšet nechtěl. Otcovo vytí... Otcovo vytí, které dosáhlo až sem a bylo v něm tolik nářku, až mi z toho mrazilo. Přimhouřím lehce oči a i když už teď jsem běžel ze všech sil, snad ještě o trochu přidám. Plíce mě pálily, ale ten otcův nářek ve vytí mě hnal dál. Hlava se mi vyprázdnila... musel jsem se dostat domů...

→ Zlatý les (přes tichou zátoku)

Konečně se Dagar doprotáhl a vypadal i docela funkčně! Zavrtím zvesela ocasem a sleduji, jak se oproti mně starší vlk dává dohromady. Evidentně by snesl třeba klidně i hodinku spánku navíc, ale to by nesměl ležet vedle mladého vlka, který sice vypadal již jako dospělý, ale duše vlčete se prostě nezapře.
Když mě konečně vyzval k tomu, že půjdeme, zastříhám ušima. "Dobře!" poskočím radostí a vylezu rychle z našeho úkrytu. Musel jsem lehce zamžourat, protože venku bylo opravdu světlo oproti šeru skrýše. Navíc bylo po dlouhé době opět krásně. Bylo opravdu teplo a slunce mě příjemně hřálo do kožichu. Podívám se na Dagara, který se také vyšourá ven a usměji se. "Cestu si jakž takž pamatuji. A neboj, o území tě informuji. A i kdybys vkročil, přivedl jsem tě já." řeknu s úsměvem a vykročím za Dagarem, který si pamatoval místo, kde jsme se oba potkali. Brzy jsme sešli z hor na louku, když se vlk zeptal, jestli nemám hlad. Do chvíle, než to vyslovil, jsem na něco takového vlastně zapomněl, ale teď? Místo odpovědi se ozvalo zakručení v břiše. "No, asi hlad mám... Alespoň žaludek to tvrdí." řeknu zvesela a už se rozhlédnu po louce, jestli neuvidím nějakého toho ušáka, jak mě učil lovit táta a teta Vačice.

→ Kvetoucí louka

Jasně že jsem si ráno nemohl odpustit trochi té vlčecí provokace a tak nějak se mi povedlo Dagara vzbudit. Choval jsem k němu již takovou důvěru, že jsem ani nepředpokládal, že by mi od něj hrozilo nějaké nebezpečí. Podle výšky slunce vstávali celkem pozdě a slunce se teď vyhouplo do polohy poledne a možná i kus za něj.
Když se Dagar konečně vzbudí, zavrtím vesele ocasem. Musel to být vtipný pohled, vzhledem k tomu, že jsem vypadal už v podstatě jako dospělý vlk, jen má duše patřila stále tomu malému hravému vlčeti, kterému se vrátila chuť do života. Sice jsem měl před očima stále vzpomínky na Blinda a stále mě mrzelo jak jsem se choval, ale to se přeci vyřeší! Už jsem se omluvil otci, teď se jen omluvit mámě a sourozencům a můžeme být jedna šťastná rodinka. Ani jsem si nedovedl představit, že by se někomu z nich mohlo něco stát...
"Nejsem vzhůru dlouho, také jsem se před chvílí probudil." řeknu zvesela a poodstoupím, aby se Dagar mohl protáhnout. Při nabídce doprovodu zvesela zastříhám ušima a zavrtím ocasem. "To bych byl moc rád... alespoň si budu mít s kým povídat." řeknu našeně. Měl jsem dalšího kamaráda, který mě tentokrát neměl potřebu opustit!