Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Deiron - 13 postů
-> 12 = 15 kšm

Cinder - 11 postů
-> 10 = tlapka do Aury

Zapsáno

13

Fascinovaně jsem sledoval Dail a když mi nabídla učení, ale jen když umím tu magii, trochu posmutním. Měl jsem dvoubarevná očka, jedno fialkové prozrazovalo magii po mamce-vodu, druhé očko bylo ledově modré díky získané magii ledu, kterou jsem ani netušil, kde se vzala. Prostě jsem ji jednoho dne objevil a ať jsem dělal co jsem dělal, vždy se mi pletla do všech pokusů o ovládnutí alespoň trošky vody, jak mě učil Blind. I tehdy, když po mně chtěl něco otec, vytvořil jsem spíš vločku, než abych udělal něco s vodou. Mrzelo mě to, ale co jsem s tím měl dělat? Asi k sobě ty dvě magie prostě patřily, nebo to tak bylo minimálně u mě. "To bohužel neovládám... mám prý vodu a led.... myslíš, že budu také schopný pak udělat něco, jako před chvílí ty?" zeptám se s nadějí v hlase.
Otázka ovoce mě už ani tolik nezajímala, jako právě ta magie. Viděl jsem i Blinda, co s tím vším dokázal... kdyby tehdy alespoň viděl a nebyl slepý, jistě by mě hravě ubránil! A já být starší a silnější, tak bych mu pomohl a nemusel umřít... I když táta tvrdil, že i dva vlci by mohli tlapou jedné medvědice umřít..
Dail pak hned pozná smečku, o které mluvím. Pomalu kývnu. "Jsem synem Aetase." řeknu po chvilkové úvaze, jestli to mám zmínit, ale... ta vlčice nejspíše bojovala po boku naší smečky? Naklopím hlavu lehce na stranu. "Proti chaosu?" zeptám se zvědavě.

12

Noir z toho byl vskutku nadšený a evidentně do toho byl hoodně zapílený. Abych pravdu řekl, vzbudil ve mně veliký zájem o ovoce také. "Jo tak, to už chápu." řeknu a opět se zadívám na to nejspíš ovoce mezi listy toho stromu. Byl vskutku obrovský a i teď v noci se zdálo, že rozhodně nebude nijak přirozeně zbarvený.
Noir se pak náhle zmíní o magii větru. Našpicuji náhle uši a podívám se na Dail, o které Noir v souvislosti s magií mluvil. "Magie větru?" v očích mi zajiskří touha po poznání. Vlastně mě vlčice nenechala ani dlouho čekat a náhle změnila podobu a mohla lítat! Ani si neuvědomím, že jsem úžasem otevřel tlamu a celou dobu ji sledoval. Když se vrátila sice s ovocem bez úspěchu, rychle zavřu tlamu a zavrtím ocasem. "Wooow! Jak... jak jsi to udělala? Naučíš mě taky takovou magii?" stále jsem netušil, kde se vlastně magie úplně získává, věděl jsem, že se dá koupit u toho vlka se spoustou předmětů, ale co když se dala i nějak naučit nebo získat jinak? Dail si tímhle rozhodně vysloužila mou neuvěřitelnou zvědavost že jsem málem zapomněl, že se mě Noir na něco ptal.
Rychle se oklepu a podívám se na něj. "Ne, žádnou vlčici jménem Rain jsem nepotkal a ani ji neznám... jinak... jsem z toho Zlatého lesa, ze smečky, co tam sídlí." odpovím nakonec, i když pohled mi obdivně sjíždí na vlčici, na kterou jsem měl tolik otázek ohledně magie!

11

Při mém pohledu do listí stromů tam bylo něco zvláštního, ale bylo toho tam víc a rozhodně se to nehýbalo. Vysvětlení však přišlo od toho vlka poměrně rychle. "Aha, to je ovoce?" zeptám se přeci jen zvědavě pro jistotu. O ovoci jsem už něco málo slyšel. Věděl jsem o bobulkách v lese, které se dají jíst. Tehdy otec mi to ukazoval, ale... tohle rozhodně nebylo na malém keříčku, ale na velkém stromě. Přemýšlel jsem, jestli se to dá také jíst nebo ne. Už už jsem měl otázku na jazyku, zda-li je to jedlé, když mi došlo, že vzhledem k tomu, že si ani nebyli jistí, zda-li to ovoce je, asi o tom vědí stejně málo jako já.
Při vzpomínce na pohled, jak se snažili vyšplhat na strom jsem se musel usmát a zavrtět zvesela ocasem. "Je opravdu hodně vysoký... zatím největší strom, co jsem viděl... Asi bychom museli být veverky, abychom se tam vůbec dostali." řeknu zadumaně. Když jsem kmen sledoval, vskutku mě nenapadalo jak se tam dostat.
Vlčice pak oba představí a já svou pozornost přesunu zpět na ně. Zastříhám ušima a pak odpovím. "Já jsem Deiron... také mám sourozence, ale nevím, kde jsou." při vzpomínce na rodinu mě bodne u srdce. Svého bratra jsem někde ztratil. Sestry jsem většinu života ani neviděl. Prý jsem měl i starší sourozence a s jedním jsem se i setkal, ale ne moc dlouho. A pak tu byl strýc, Blind... který už vlastně nebyl...

10

Ten černobílý vlk se se náhle začal smát a to mě donutilo otočit zvědavě hlavu na druhou stranu, zastříhat ušima a zamávat lehce ocasem. Co mu přišlo tak k smíchu? Asi snaha lézt po stromech byla vskutku zábavná. Vlk si mě po chvíli všiml a vyhrkl na mě pozdrav. Nejistě udělám krok dopředu. "Ahoj...?" řeknu po odpovědi ještě jeho společnice. Alespoň tedy podle pachu se jednalo o samce a samici.
Normálně bych byl asi daleko víc vlezlý, ale takhle divně se chovající vlky jsem ještě neviděl. Rozhodně nevypadali nepřátelsky, ale tím lezením na strom se podobali spíš vlčatům než dospělým vlkům na které vypadali. Přeci jen se však po chvíli osmělím a pár hravými přískoky trávou se dostanu k nim. "Co to tu děláte?" zeptám se zvědavě a mávnu ocasem. Vskutku mě to zajímalo. Mou předchozí ostýchavost totiž vyměnila zvědavost. Což je také vidět, když zvednu hlavu a snažím se ve větvích stromu najít důvod, proč tam vylézt. Přimhouřím při tom lehce oči a naklopím hlavu na stranu. Nic jsem odtamtud necítil a neviděl jsem ani žádný pohyb. Proč tam tedy lezli?

9

← Tichá zátoka (přes začarovaný les)

Krajina se pomalu změnila v les, ale rozhodně to nebyl Zlatý les, kam jsem se měl v úmyslu vrátit. Únava mě však hnala dál a instinkty nabádaly, abych v tomhle lese nezůstával moc dlouho. Se zívnutím tedy jdu rychlým tempem, občas poklusem, zase dál.
Když se konečně dostanu z lesa, zůstanu stát jako přikovaný. Přede mnou byl osamocený jeden velký strom a u něj byli dva vlci. Naklopím hlavu na stranu a sleduji, co to vyvádí. 'Oni se snaží lézt po stromě?!' nejistě zastříhám ušima a stojím poblíž stromu. Má únava zmizela náhlým zájmem, co to ti dva vlastně dělají. V životě jsem neviděl vlka, co by šplhal po stromech, dokonce ani vlka, co by chtěl umět šplhat po stromech. Mají tam snad nějakou veverku? Na ty se ale číhalo na zemi, nebo ne?

8

← Zlatý les

Pomalu začala noc a já bedlivě hltal všechna slova od Aerrav, která mi říkala. O vodě, rostlinách, dokonce i o nějakém broukovi... Na popud vlčice jsem nedůvěřivě dokonce zkusil vodu a byla opravdu slaná! Oklepu se a dál poslouchám její rady. Ta voda byla opravdu hnusná, ale jinak na tomto místě bylo vskutku krásně a to i přes to, že padla noc. Bílá vlčice se se mnou nakonec rozloučila a já tak nějak pocítil únavu též. Nejistě se rozhlédnu a po rozloučení se s Aerrav si zalezu do místa, kde jsem byl alespoň trochu schovaný a usnu.
Probudila mě jedna z mnoha nočních můr. Znovu a znovu se mi v hlavě přehrávala smrt Blinda. Jen rychle vstanu s prudce bušícím srdcem a když zjistím, že to jsou vskutku už jen sny založené na mých vzpomínkách, pohlédnu zoufale na hvězdy. Bylo horko. U ucha mi zabzučel komár a jeho pisklavý zvyk mě donutil se oklepat. Spát jsem již nemohl a tak se nejistě a pomalu rozejdu dál. Mé rozespalé oči moc nevnímaly krajinu kolem a tak jsem šel prostě rovnou za čumákem.

→ Modrák (přes Začarovaný les)

7

Můj zájem o její zkušenosti byl vskutku velký. Toužil jsem poznat další věci a tahle vlčice mi to evidentně mohla ukázat. Byla z toho mého zájmu možná trochu překvapená, ale nijak se nebránila a já byl rád. Horlivě přikývnu, že o to opravdu stojím a nastražím uši v naprostém odhodlání zapamatovat si co nejvíce věcí mi řekne.
Když se tak rozhlížela po zlatém lese, nakloním hlavu na stranu a při její poznámce, že ho jistě už znám se jen usměji. "Ale... ano, asi převážně ano." řeknu. Pro mě byly tyhle stromy naprosto normální, ale tak nějak jsem ušil, že asi nejsou úplně všude alespoň podle pohledu vlčice, který jim věnovala a nic k nim neřekla. Nezazlíval jsem jí to ani nevyčítal. Už jenom proto, že sama říkala, že zkušenosti teprve sbírá, ale už teď jich má jistě víc než já.
Při nápadu jít trochu dál se zamyslím, ale pak kývnu. Už jsem nebyl nejmenší a rozhodně jsem se jistě už potuloval i dál, než mě vezme Aerrav. "Dobře, budu za to rád... kdysi jsme s bratrem chtěli taky cestovat." řeknu zvesela a pak se pomalu vydám za svou novou průvodkyní.
Při zmínce, že by na mě otec mohl mít nyní více času jen kývnu a z tlamy mi vyletí tichá slůvka "Snad."

→ Tichá zátoka

6

Jen bedlivě a s jistým nadšením poslouchám vlčici, jaké všechny má už zkušenosti. Podle jejích slov toho neuměla moc a neměla své zkušenosti kompletní, ale i tak toho uměla o mnoho víc jak já. I přes smutek a bolest se ve mně zapálila jakási touha něco poznat a zvědavost. Jen lehce švihnu zvesela ocasem. "A mohla by ses prosím podělit o to, co víš už teď? Rád bych se dozvěděl nové věci... potřeboval bych někoho, kdo mi to ukáže." poslední větu řeknu opět již smutně. Doufal jsem, že mě dost věcí naučí Blind, ale... vše se změnilo. Možná jsem o to mohl poprosit otce, ale ten měl teď problémů dost a já mu jeden další vlastně přinesl sdělit. Nebyl to problém, ale byla to rána do života, se kterou se oba budeme muset vypořádat. Cítil jsem se trochu blbě, že jsem ho zas opustil, ale... to bych nepotkal tuhle vlčici. Kdybych tam zůstal, akorát bychom se víc utápěli ve smutku a to já teď nechtěl. Nechtěl to Blind a já se snažil ho poslechnout a žít.
Když vyprávím o tom, jak jsme s bráchou zdrhali, musím se smutně usmát. Kde tomu byl konec? Chyběl mi. Jako jediný z rodiny stál vždy při mně. Když se mě zeptá, jestli jsem neutekl znovu, zavrtím hlavou. "Ne, jsem už větší... a potřeboval jsem si pročistit hlavu." řeknu se snahou opět o úsměv. Zari jsem vskutku dlouho také neviděl. Možná ve smečce byla jiná vlčata o která se musela starat?
Když Aerrav vysvětlím, že se mi skutečně otec věnovat nemohl, zeptá se na to, jestli je vše už v pohodě. Nejistě zvednu zadní tlapu a podrbu se za uchem. Pak se oklepu a pohlédnu na ní. Přemýšlel jsem, co všechno cizímu vlkovi, který nepatří do smečky, mohu říct. "Netuším co přesně se tam stalo, ale myslím, že se to už vyřešilo." řeknu nakonec po pravdě. Minimálně otec na to vypadal už tehdy, než jsem od něj zdrhnul za Blindem a i teď než jsem mu sdělil tu zprávu vypadal... vesele...

5

Jen chvíli uvažuji o její srsti, ale další její slova o názoru o životě mě zaujmou daleko víc. Nastražím uši a naklopím hlavu na stranu. Tak nějak říkala i věci, o kterých mě poučoval Blind a svým způsobem mi dělalo dobře, že jsem je slyšel i od někoho jiného. Nejspíš skutečně vlci, kteří toho zažili o dost víc jak já, se v tomhle názoru shodovali. Asi na tom něco i bylo. Blind by si nepřál, abych pro něj celý život smutnil. Když prohlásí to, že sbírá zkušenosti aby je převzala, lehce zastříhám ušima. "Já... já bych o ty zkušenosti stál... Ztratil jsem někoho, kdo mi je už nestihl předat všechny." řeknu a v očích se mi mihne opět bolest, která mě doprovázela celou dobu, ale na tu chvilku byla jasnější a pak opět jakoby otupěla.
Zari jsem skutečně znal a přiznal jsem, že jsme ji zlobili. Aerrav tomu sice nevěřila, ale já se pod srstí lehce začervenal. "Nooo... utíkali jsme jí... byla zima, mohlo to být dost nebezpečné." vysvětlím. "Ale je pravda, že zlobit se na nás nemohla. Spíš o nás měla strach."
Debata se stočí k otci a k alfování. Aerrav stejně jako já před ještě pár dny netušila, jak to, že na nás neměl čas. "Můj otec je vlk, který se zabývá víc všemi ostatními, než sám sebou. Myslím, že se ve smečce něco stalo a on to musel řešit. Alespoň to my myslím naznačil můj strýc..." při slově strýc se mi opět v očích mihne bolest a smutek. Lehce se oklepu, abych vyhnal slzy, co se mi draly do mých dvoubarevných očí.

4

Poslouchám slova Aerrav o tom, že přichází z míst hodně sněhu. "Možná i kvůli tomu máš tu bílou barvu... že ses narodila v místě, kde bylo více sněhu." řeknu zamyšleně. Vlastně krom chvilek s Blindem jsem neměl moc příležitostí být s někým, povídat si a přemýšlet. Možná i proto jsem byl vždy na začátku tak rozpačitý a až potom mé věty nabyly dojmu, že jsou již od skoro dospělého vlka a ne vlčete. I teď mé vyjadřování bylo trochu pomalejší, ale už nabíralo daleko více souvislejší mluvy bez přestávek a já začínal nabírat jistotu.
Přítomnost vlčice mě uvolňovala, možná za to mohl i její náběh na mou drzou poznámku. Lehce zastříhám ušima a zvesela mávnu ocasem když vidím, že si to nevzala nijak zle, spíš naopak. "Nooo... upovídaná opravdu jsi, ale to je dobře ne? Chci říct... potkat milého vlka, co dokáže druhého rozpovídat a třeba i zlepšit náladu, to je fajn umění." řeknu trochu i zamyšleně. Při její zmínce o vylizování uší se však nespokojeně oklepu. "Brrr... to olizování by hrozně lechtalo." řeknu při té představě. Dokázal jsem si to představit až moc a momentálně to pro mě moc příjemná představa nebyla. Ne že by šlo o to, kdo to dělá, spíš o ten lechtivý pocit.
Na slova Aerrav jsem musel přikývnout, i když se mi ve tváři objevil trochu smutný výraz. "To jo, ale... moc dlouho jsme s ní nebyli. Tak trochu jsme zlobili. Osobně bych byl ale radši, kdyby se nám tehdy víc věnovali rodiče. Teď už vím, že to prostě nešlo, ale i tak mi to mrzí. Máma nás chvílemi hlídala, ale pak jsme ji vždy ztratili, ale třeba tátu jsem většinu času neviděl... On je totiž... alfa. Měl hromadu starostí a bohužel se nám věnovat nemohl." řeknu nejistě. Ta poslední slova ze mě vyšla tak nějak sama. Bolela. Bolela už jenom proto, že to bylo to poslední, co jsme s Blindem vlastně řešili... O čem jsme mluvili a co mi pomohl pochopit.

3

Po mé omluvě si z toho bílá vlčice snaží udělat radost a její poznámka o lepším maskování mi nahnala hravý úsměv na tvář. Jen naklopím hlavu a zastříhám ušisky. "Řekl bych, že v zimě ti to půjde víc než dobře." do smíchu mi sice nebylo, ale rozhodně můj úsměv a hravý záblesk v očích znamenal pokrok. Na jednu stranu mi přišlo blbé se přestat smrtí strýce bránit, na druhou stranu jsem se však neměl trápit zbytek celého života. Blind by si to tak nepřál. Věděl jsem to. Sám mi přeci říkal, že nemám pro něj plakat... a stejně jsem brečel. I otec za něj brečel, spolu s nebem. To také plakalo. Ale teď už ne. Oteplilo se, i zde v lese začlo být skutečně horko a já náhle tak nějak zalitoval, že už neprší.
Vyhnu se odpovědi, zda-li se něco děje a místo toho se představím a vyzvídám, co je vlčice zač. Místo prostého jména o sobě začne mluvit a nakonec prohlásí, že je cestovatelka a že ji to vystihuje. Jen opět naklopím hlavu na stranu. "Takže jsi... Aerrav, upovídaná cestovatelka?" usměji se možná trochu přidrzle, ale je vidět, že to nemyslím nijak zle, spíš naopak. Pobavilo mě to a pomohlo mi to dokonce skutečně překlenout tu smutnou náladu.
Při zmínce o Zari zastříhám ušima a zamyslím se. "Zari... ááá... teta Vačice! Jo, patřím do smečky, kde je i ona. Starala se o mě a o bratra chvíli, když jsme byli ještě mrňaví." řeknu, když si na ní konečně vzpomenu. Na chvíli jsem zaváhal, jestli bych měl říct, že jsem synem alfy, ale přišlo mi to trochu jako vychloubání a navíc jsem si úplně nemyslel, že by bylo správné to říkat někomu, koho jsem sotva znal. Přeci jen jsem v tomhle už trochu dospěl.

2

Jen po srážce zůstanu nejistě stát kus dál, abych zachoval pro vlčici dostatečný osobní prostor a nejistě se jí omluvím. Sice mě stále trápily mé vlastní myšlenky a problémy, ale také jsem si za to pěkně nadával. Jen se pomalu nadechnu a vydechnu a napřímím lehce hruď. Možná jsem měl ještě stále rysy vlčete, ale rozhodně jsem měl od slabého bezbranného malého vlčete daleko. Alspoň jsem si to myslel, nebo jsem možná i chtěl, aby to tak nebylo. Potřeboval jsem zesílit a to co nejdříve, aby se neopakovala situace s Blindem. Už jen při vzpomínce na to jméno mi bodalo v hrudi a já jsem se nějak neudržel a koutkem oka jsem se podíval na pásku uvázanou kolem nohy.
Když vlčice promluvila nejistě se usměji. Bylo divné po dlouhé době mluvit s někým cizím. Vlastně jsem nikdy pořádně nemluvil s nikým cizím. Vždy jsem tam byl minimálně s bráchou nebo s někým a vždy se jednalo o člena smečky. "Nemyslím si, že... jsi přehlédnutelná... já nedával jen pozor." přiznám nejistě. Vůbec se mi nelíbilo před cizí vlčicí přiznávat, že jsem nebyl dostatečně pozorný a že se mi mohlo něco stát. Nechtěl jsem, aby mě na první pohled někdo neznámý považoval za nezodpovědného a nepozorného vlka, který se dostane díky tomu velice brzy do nebezpečí. Ne, už jsem nechtěl, aby se to opakovalo... Stačila chvilková nepozornost, jedna medvědice s mládětem a Blinda to stálo život...
Její další otázka mě vykolejila, i když jsem se to snažil skrýt. Cítil jsem, jak mi při ní projela bolest a zoufalství hrudí. Měl jsem chuť křičet. 'ANO, VŠECHNO SE POKAZILO!' ale naštěstí se mi povedlo tak nějak udržet výraz aniž by mi do očí vhrkly slzy a já dal nějak výrazně najevo, že se mi hroutí svět. Nadechnu se a vydechnu a zavrtím vlčici v odpověď hlavou.
"Jmenuji se Deiron a ty?" řeknu poměrně rychle a tím tak nějak dám najevo, že chci změnit téma. Zajímalo mě, co tu vlčice dělá a jak se jmenuje. Zlatý les byl z větší části územím smečky mého otce a pach vlčice tu byl nový... Byla nová ve smečce? Patřila vůbec do nač smečky? Nevěděl jsem, ale rozhodně jsem to hodlal zjistit.

Rychlohra s Aetem - 8 postů (2 herní)

<- Zubří pláň

Deiron běžel s Blindovou páskou v tlamě, aškoliv jeho síly a dech pomalu docházely. Nebylo se čemu divit, běžel až od Vlčího jezera a navíc jeho zrak byl zakalen slzami, které se mu hnaly do očí. Už na první pohled bylo jasné, že dobrou zprávu nenese a páska jasně naznačovala, čeho se jeho žal bude týkat.
Hledal svého otce na kterého jako zázrakem narazil. Přihnal se k němu a chvíli popadal dech, než se ke svému otci s pláčem přivinul a předal smutnou zprávu o Blindově smrti, kterou tak těžce nesl. Zpráva o smrti Atase ochromila natolik, že i jemu se vehnaly slzy do očí. Přeci jen, byl to jeho bratr a pro Deie to byl někdo, kdo mu pomohl se svými pocity. Kdo mu pomohl pochopit, na co je vlastně naštvaný a zároveň mu ukázat, že rodina je to nejdůležitější, co mu v životě vždy zůstane. Pomohl mu se na svět podívat jinýma očima.
Otec i syn nesli v tu těžkou chvíli stejnou bolest. Deiron konečně vyslovil slova, která potřeboval říct celý život. Miluje svého otce a miluje celou svou rodinu. Omluvil se za sví chování, protože díky Blindovi pochopil, že spoustu věcí uchopil nejspíše špatně a ne všechno se zdá takové, jaké si myslel, že to je. Díky přítomnosti rodiny snášel bolest daleko lépe a to mu slova strýce daleko víc potvrdila. V jednu chvíli měl dokonce pocit, že ho duch Blinda sleduje.
Blindovu pásku měl podle posledního přání předat práve Aetovi, ale protože chtěl také na něj nejakou památku, pomalu se osmělil, zda-li si na svého strýce může nechat nějakou památku. Aetas, i když ho to bolelo, mu pásku nakonec přenechal. Deiron se pro jistotu ještě několikrát optal, jestli si ji skutečně může nechat, a když mu to bylo povoleno, povedlo se mu ji si ji omotat kolem pravé přední tlapy a slíbil svému otci, že až pochopí vše, co mu Blind řekl, až bude vědět sám za sebe, že strýcovu pomoc již nepotřebuje, pásku otci vrátí, jak to chtěl právě Blind. Pak se omluvil, že potřebuje chvíli být sám, ale slíbil tátovi, že se vrátí. Že už nechce utéct a že se bude potulovat po okolí, nebo že se nikde nebude prostě zdržovat dlouho... S těmi slovy odešel a několikrát se ještě otočil, jestli ho otec přeci jen nezastaví. Když však viděl, že ne, poklusával lesem dál... I přes to se však stále otáčel do míst, kde nechal svého tátu.

Postovaná 1 - Aerrav
Má chůze byla už mnohem pomalejší než předchozí běh do Zlatého lesa. Stále jsem měl v hrudi tu neutuchající bolest, která jen tak nezmizí. Věděl jsem to. Věděl jsem, že Blind se už neobjeví, už nikdy se k němu nebudu moci přitisknout a poděkovat mu i jen za těch pár slov, která mi pomohla pochopit svět, na který jsem byl naštvaný a netušil jsem, co s těmi pocity a celým světem mám vlastně dělat.
Páska na mé noze se mi povedla zavázat tak, že mi ani nepřekážela ani nepadala. Občas na ni při chůzi pohlédnu a přemýšlím, jestli bylo přeci jen dobrý nápad si ji nechat, když měla být pro mého tátu. A co víc, bylo správné tam nechat otce smutnit samotného? Já sám jsem stále nebyl daleko od pláče, ale prostě... potřeboval jsem se nadechnout čerstvého vzduchu a být sám. Sám se svými myšlenkami. Skutečně jsem se chtěl potulovat zatím jen po okolí a co víc, brzy se třeba i vrátit a být tam pro tátu a pro celou rodinu. Zapřísahal jsem si to už jenom kvůli tomu, že jsem slíbil Blindovi, že to prostě zkusím.
Při chůzi jsem se stále ohlížel do míst, kde jsem nechal otce. Už jsem ho neviděl, avšak uši jsem měl nšpicované, abych v případě nějakého zavytí či volání hned přiběhl. Věděl jsem, že ho to dostalo... Vděl jsem, že můj otec Blinda miloval stejně jako miluji já své sourozence, ačkoliv k Sill jsem se při posledním setkání nechoval zrovna nejlépe. Mrzelo mě to. I jí jsem potřeboval co nejdříve najít a promluvit si s ní.
Náhle jsem do nčeho vrazil. Podle toho, že to bylo měkké, a mělo to srst jsem poznal, že strom ani nic takového to nebude. Možná za to mohlo mé neustálé otáčení, hlídání pouze nějakého volání otce a celkově hlava plná myšlenek, ale absolutně jsem si nevšiml vlčice, do které jsem drcnul. "Já.... pardon." řeknu nejistě a rzchle poodstoupím, abych nenarušoval její prostor. Podle pachu to byla určitě vlčice, ale ve zdejším lese jsem ji ještě neviděl. Nastračím uši a naklopím hlavu na stranu a sleduji ji svýma dvoubarevnýma očima (jedním ledově modrým a druhým příjemně fialkovým). Možná už jsem byl skoro tak velký jako dospělý vlk, možná jsem některé už i trochu převyšoval, ale... nebylo se čemu divit, když za dva měsíce mi měl být jeden rok. I tak má nemotornost a celkové rysy dávaly ještě stále najevo, že jsem vlče.

← Vlčí jezero

Běžel jsem. Přes slzy a déšť jsem skoro neviděl na cestu. Naštěstí jsem si ji nějak pamatoval. Zas tak často jsem tu po okolí nepobíhal a přesto mě instinkt vedl dál. Věděl jsem, že tím směrem mám domov... A díky Blindovi jsem si i začal uvědomovat, jak moc je pro mě důležitý. I přes mé chyby, přes chyby rodičů i sourozenců, potřeboval jsem je. Potřeboval jsem je a oni mě. Alespoň to jsem z toho všeho pochopil. Tak nějak jsem doufal že za to na mě je strýc hrdý.
Bylo pro mě těžké přiznat si, že tady už není, ale... co když existují jiné světy, kam vlci po smrti odchází? Byl toho důkazem úsměv Blinda, když vydechl naposledy? Vypadal, jako kdyby konečně někoho viděl, nebo se usmíval jen na mě? Netušil jsem, ale vzpomínka na jeho poslední slova... na jeho všechna slova a čas, který se mnou byl mě hnal dál. Musel jsem splnit jeho přání... Plíce mě pálily, nohy bolely, srdce divoce bilo... ale já běžel dál se slzami v očích...

→ Zlatý les