Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jen se zamyslím nad Dagarovou poznámkou a pak kývnu. "Možná." odpovím se zájmem a pak hlavu opět položím na přední tlapky. už se mi klížily oči. Únavu však přehlušil i strach o mé sourozence a vlastně o celou rodinu, tu však zahnal Dagar s tím, že jsou určitě všichni v pořádku. Zamávám ocasem a spokojeně se usměji v důvěře, že má pravdu.
"Své smečky si vážím, hlavně svých rodičů a rodiny." řeknu a na chvíli posmutním. Stále jsem měl před očima umírajícího Blinda a tak nějak jsem věděl, že tu vzpomínku nikdy z hlavy nevymažu. A ani jsem už nechtěl. Blind by to tak taky nechtěl. Chtěl jsem si ho pamatovat. Zachránil mi život a pomohl mi lépe pochopit své city a myšlenky.
Pak padne debata na magii, kdy Dagarovi ochotně řeknu, co ovládám. "Tyjo, oheň a led?" řeknu a zaplácám ocasem. Byl jsem sice unavený, ale zvědavost byla veliká. "No, já vlastně ještě nic moc neumím... teprve se vším začínám." přiznám nejistě. "Ale povedlo se mi jednou udělat vločku! A lehce zmrazovat vlnky... páč se mi ty dvě magie neustále spojují dohromady." poslední informaci řeknu spíše sklesle, páč jsem chtěl jen vlnky vytvářet a ne mrazit vodu.
Když si na mě vlk všimne, že jsem unavený, ujistí mě, že mi nehrozí žádné nebezpečí a že klidně spát můžu. Pobízet mě dvakrát nemusel. Se zívnutím mu popřeji dobrou noc a upadnu do hlubokého bezesného spánku...

Ráno mě vzbudí paprsky slunce. Jen se protáhnu a pak rychle vyskočím na nohy a dojdu k Dagarovi a položím mu packu na čenich a skloním k němu hlavu. "Spííííš?!"

"Ten strom je tady kousek, hned za tou loukou, co jsme se potkali." řeknu a zamávám párkrát opět ocasem a sleduji vlka, který mě vlastně zachránil před tím nečasem venku. Ten se teď již více méně uklidnil a kroupy přešly spíše v déšť. A nastala noc soudě podle tmy, která se rozhostila. Předtím byla díky bouřkovým mrakům také, ale teď zhoustla a mě se pomalu zhostila únava, což dám najevo zívnutím.
"Co ten strom dělá jsem nezjistil. Ani ti dva to nezjistili, třeba to někdy objevíš ty." odpovím mu ještě ke stromu a pak sebou plácnu na bok. Leželo se mi tak asi možná líp.
"Jo, to máš pravdu, měl bych pak běžet zpět... řekl bych, že se o mě budou bát o to víc i kvůli tomu nečasu, co byl venku. Také doufám, že jsou všichni mí sourozenci v pořádku." řeknu skoro až zamyšleně a možná i s jistými obavami? Skutečně jsem se o své sourozence bál, i když jsem ještě do nedávna měl vůči některým smíšené pocity.
Když Dagara varuji před chaosem s tím, že je fajn, pochválí mě nazpět a já opět zaplácám zvesela ocasem párkrát o zem. "Děkuji... ano, svou smečku mám moc rád. Můj otec je dobrý alfa. Sice neměl čas moc na nás, ale staral se o smečku. A Aerrav říkala, že se to málokdy vidí. Že se sice měl věnovat víc nám, ale že takový alfa je skutečně dobrý... když jenom nesedí, ale stará se o smečku." řeknu se zívnutím.
Při otázce na kouzlení nastražím uši a pohlédnu jeho směrem. "Zatím moc ne, ale učím se! Mám prý magii vody po mámě a pak mám ještě magii ledu. A ty? Umíš taky kouzlit?"

"Ano, modrý strom! A faaaakt obrovský!" řeknu a nastražím ušiska. V dvoubarevných očích se mi rozsvítí hravé jiskřičky. "Opravdu obrovský, největší strom co jsem kdy viděl. Kůru má teda normální, ale listí je úplně modré! Fakt hezky modré. A ty plody mezi těmi listy moc hezky svítí." popisuji dál. "Na co to chtěli, to nevím, ale... ten strom byl modrý, měl divné plody, možná je kouzelný? Chtěli teda plody hlavně ochutnat, jestli jsou jedlé, to mě upřímně také zajímá, ale... Co když jsou kouzelné?" řeknu a zavrtím lehce ocasem. Na otázku, jestli to sundali, zavrtím hlavou. "Ne, nepovedlo se jim to. Ta vlčice se dokonce proměnila ve vzduch a vylítla tam, aby jeden plod sundala, ale nešel ji utrhnout." řeknu možná i trochu zklamaně.
"Jo, to by asi chtělo, se vrátit. Asi o mě mají strach. Sice mi už je skoro rok, ale... po všech událostech kolem." naznačím opět jen něco málo, protože se mi na poslední chvíli povedlo si to uvědomit a krotit se trochu. Nemuseli všichni vědět o našem rodinném neštěstí. Trochu posmutním a přemýšlím, jak to táta vlastně zvládá. A mámu jsem dlouho neviděl. Té jsem se chtěl také omluvit za to, že jsem se nechoval úplně nejlíp a vyčítal jsem ji věci za které nemohla a otci také. Tiše si povzdychnu.
Docela mě uklidnilo, že Dagar není z Chaosu, což na mě bylo vidět. "Upřímně? Nevím, ale nejspíše jo... prý bojovali proti mojí smečce a ještě jedné... a protože ta vlčice byla z té druhé, proti komu šli a byla milá, řekl bych, že budou ti zlí. Jsem rád, že od nich nejsi... A asi bych ti radil se k nim nepřidávat, páč by tě byla škoda. Jsi fajn." má upřímnost malého vlčete stále nebrala mezí.

"Těší mě Dagare." řeknu a na potvrzení svých slov se usměji a lehce párkrát zavrtím ocasem. Sleduji vlka, jak si pomalu také lehne a hlavu na tlapách otočím směrem k němu, abych na něj viděl. Vlastně jsem byl možná až příliš málo opatrný. Co kdyby se vlk přede mnou přetvařoval a chtěl by mi pak ublížit? Jenže... nikdy jsem agresivního ani lstivého vlka s úmyslem mi ublížit nepotkal a tak jsem i k Dagarovi velice rychle získal důvěru a jistou otevřenost.
"Kroupy? Hm, zajímavé." řeknu a koutkem oka pohlédnu ven do tmy, odkud se stále ozývalo bubnování deště a krup rozbíjejících se o kameny. Byl to docela rachot. Podívám se zpět na Dagara trochu zamyšleně. Přemýšlel jsem převážně hlavně o tom, že pokud jsou z ledu, možná je jednou budu moci ovládat, či je dokonce také vytvořit. Rozhodně to byla zákeřná věc... Nebezpečná věc padající z nebe, co je schopná někoho omráčit. A i jen škrtnutí té kroupy docela bolelo, což jsem si moc dobře vyzkoušel.
Mé myšlenky však zarazí Dagarova nabídka o pomoci s cestou. Jen se usměji a zastříhám ušima. "Já vlastně, asi vím, kudy se dostat domů. Jen jsem byl zamyšlený. Víš, potkal jsem takový obrovský modrý strom... Byli u něj dva vlci a snažili se utrhnout ovoce, co tam na něm roste. Tedy pokud to vůbec ovoce je. Ale nepovedlo se to ani té vlčici, co ovládala magii fakt dobře, tak toho pak nechali. Docela by mě zajímalo, co to je za strom. Možná je kouzelný? A
jak asi chutnají ty plody? Víš, ten strom má modrou korunu a ty plody jsou červené, velké, takové hezké." pustil jsem se do vyprávění a vlastně jsem skoro motal páté přes deváté, zrovna jak mi myšlenky chodily na mysl. Stále jsem měl před očima tu velikost toho stromu a prostě se mi nezdálo, že je to jen obyčejný strom.
Při další otázce náhle znejistím a možná i posmutním. "Nemám cíl, slíbil jsem otci, že se nebudu moc vzdalovat od území smečky." řeknu nejistě a pohlédnu na vlka. Celkově při debatě o smečce jsem vždy alespoň v tomhle ohledu zpozorněl a čekal jsem na reakci vlka. Nechtělo se mi úplně prozradit co za smečku to je. Protože... co když je to nepřítel? Až teď jsem si vzpomněl na slova těch dvou a náhle polekaně zvednu hlavu. "Nejsi z chaosu, že ne?" vyhrknu na Dagara. Dobře jsem si zapamatoval slova těch dvou o tom, že naše smečka proti chaosu bojovala.

← Kvetoucí louka

Utíkal jsem za vlkem a doufal jsem, že ho v tom dešti a při mém poskakování mezi kroupami prostě neztratím. Byl jsem už celý zadýchaný a abych pravdu řekl, docela i unavený. Však byl také večer. Už jsem vlastně netušil, jak dlouho jsem byl na nohou.
Konečně se přiblížily hory a stejně jako vlk přede mnou, i já si všiml převisu, do kterého jsem hnedka zamířil. Pelášil jsem o sto šest a už jsem si myslel, že jsem vyvázl se zdravou kůží, když mě těsně před úkrytem zasáhla jedna z těch ledových koulí, co padaly z nebe. Naštěstí ne do hlavy, ale do stehna. Zakňučím bolestí a pod převis v podstatě dopadnu a zrychleně oddechuji. Když se podívám na svou zadní nohu, žádný šrám na ní nebyl. Ta koule mě jen škrtla, ale rozhodně to bolelo. Naštvaně zafuním a pak se pomalu zvednu a oklepu se. Přitom lehce zatřesu i zadní nohou. Místo, kam mě trefila ta divná ledová věc stále bolelo, ale už to pomalu ustávalo. "Jo, asi jsem." odpovím konečně vlkovi a naklopím lehce hlavu na stranu, když si ho konečně prohlédnu. No, prohlédnu, bylo pěkně šero, ale i tak jsem se snažil si nějak zapamatovat, jak vypadá. "Jsem Deiron a ty?... A co jsou ty divné ledové věci, co padají z nebe spolu s kapkami?" řeknu a pomalu přejdu až ke skalní stěně, kde si pomalu po pár kroužcích lehnu.
"No, chvíli jsem se ztratil, ale spíš se toulám..." přiznám po jeho další otázce a položím si hlavu na přední tlapky.

Vlk místo vrčení se spíš staral o to, jestli jsem v pořádku. Lehce se oklepu a přikývnu. Byl jsem v pořádku a i vlk se zdál být v pohodě a ještě ke všemu přátelský. Jen napřímým uši. Pak však cosi v mých očích potemní smutkem. Vzpomněl jsem si na Blinda. A vzpomněl jsem si na to, co mu udělala medvědice a jak jsem se schovával za kamenem. 'Nic jsi nemohl dělat!' okřiknu se v mysli a oklepu se. Tuhle větu mi vštěpovali všichni, co o tom věděli. Blind mi také nic nikdy nevyčítal, ani ve svých posledních slovech.
Opět se zaměřím na vlka, který teď nabídl, že najdeme úkryt spolu. Jen přikývnu, protože se zdálo, že vlkovi můžu věřit. To už mi ale na čumáku přistála první kapka a hned v závěsu přistávaly další na mém kožichu a prostě všude. Zvednu pohled přimhouřený k nebi a můj pohled zahlédne mezi kapkami něco dalšího... bylo to velké a řítilo se to na nás. Během chviličky těsně vedle mě dopadne obrovská kroupa. Polekaně uskočím a pohlédnu na vlka, který se už rozběhl a vyzval k tomu i mě. Teď už jsem věděl, že běžím dál od domova, ale bylo rozhodně lepší svěřit svůj život vlkovi, co se zdál v pohodě, než umřít ranou do hlavy té divné ledové věci, co padala z nebe! To mě donutí k rychlému běhu s občasnými úskoky, když se přede mnou objevila ledová koule co padala z nebe. Vypadal jsem možná trochu jak vyplašená srnka, ale rozhodně mi to teď bylo jedno. Chtěl jsem přežít už jenom kvůli otci, mámě a sourozencům. A tak jsem pelášil za tím vlkem seč mi síly stačily.

-> Hraniční pohoří

Tak jo, tak já to zkusím znovu, sice jsem s tím moc nepohla od minula, ale... měla jsem své problémy, které vyústily v co vyústily.
Každopádně, myslím si, že se aktivitu snažím dohnat vždy jak jen to jde a prostě mám sice těžší období, ale snažím se.
Rozhodně bych stála o dospělý charakter (3.) a rozhodně asi všichni už ví, koho bych ráda přivedla. Nového Lokiho, co tu bude lhát, pobíhat, přetvařovat se, navádět ke špatnostem a celkově prostě bude dělat bordel. Nebude to úplně záporná postava jen svá.
Chary mám trochu prohozené, ale... se Cinder jsem dneska krásně překročila počet postů přes 100! (A jsem za to hrdá!)
Cinder - 105
Deiron - 71

Zamítnuto, máš ovšem měsíční lhůtu na dohnání postů a prokázání aktivity.

← Modrák

Zamyšleně jsem si to kráčel dál a ani jsem si nevšiml, že místo očekávaného lesa jsem se ocitl na mnou neznámé louce. Ze zamyšlení mě vytrhlo náhlé zahřmění při kterém zpozorním a sklopím uši. Až teď mi došlo, že jsem byl rozhodně úplně jinde než jsem chtěl. "Doháje." řeknu si potichu a náhle se začnu různě otáčet a rozhlížet a různě popobíhat. Možná že i kvůli tomuhle mému zmatku a stálé duševní nepřítomnosti jsem si nevšiml vlka, který ke mě mířil a doslova jsem do něj omylem vrazil, když jsem se zrovna rozhlížel a poskočil stranou. Musel jsem vypadat jako totální blázen.
Jen polekaně odskočím. "Já... já, omlouvám se... jen... šel jsem se schovat a najednou... nevím kde jsem." řeknu nejistě a lehce sklopím uši. Tentokrát jsem nepotkal milou vlčici, teď přede mnou stál samec, vlk a já se trochu bál, že kvůli svému drcnutí dostanu přes čumák.

Ti dva vlci nakonec odešli a já znovu zkoumal pohledem zespodu to divné ovoce. Ani oni se nedopídili co je zač. Tak nějak jsem se samotou začal přemýšlet. Smutně přemýšlet. Má bujná fantasie se dala do pohybu. Co když to byl kouzelný strom? Rozhodně musel být. V životě jsem přeci takhle velký strom neviděl... Navíc, koruna byla modrá a ty plody... byly červené? Co když plní přání? Ta modrá se mi fakt líbila. Byla krásná jako čisté nebe... ale... Zarazím se. Ani jsem si nevšiml kdy se obloha tak zatáhla těmi hrozivými mraky. Lehce přiklopím uši blíž k hlavě.
"Přál bych si, aby strýc žil... ale teď bych si taky přál, aby to nevypadalo na bouřku." zamumlám si spíš pro sebe, ale to přeci nevadí ne? Pokud je ten strom kouzelný, měl by mě slyšet také. Nebe se však zatáhlo ještě víc a začaly dunět hromy a nebem projelo světlo, blesk. Bouřku už jsem zažil, ale tahle vypadala fakt hrozivě. Ne že bych se bál, ale... rozhodně jsem se chtěl jít někam schovat.
Pln myšlenek jsem se však vydal jaksi na opačnou stranu, než jsem měl v plánu...

→ Kvetoucí louka

Deiron - 13 postů
-> 12 = 15 kšm

Cinder - 11 postů
-> 10 = tlapka do Aury

Zapsáno

13

Fascinovaně jsem sledoval Dail a když mi nabídla učení, ale jen když umím tu magii, trochu posmutním. Měl jsem dvoubarevná očka, jedno fialkové prozrazovalo magii po mamce-vodu, druhé očko bylo ledově modré díky získané magii ledu, kterou jsem ani netušil, kde se vzala. Prostě jsem ji jednoho dne objevil a ať jsem dělal co jsem dělal, vždy se mi pletla do všech pokusů o ovládnutí alespoň trošky vody, jak mě učil Blind. I tehdy, když po mně chtěl něco otec, vytvořil jsem spíš vločku, než abych udělal něco s vodou. Mrzelo mě to, ale co jsem s tím měl dělat? Asi k sobě ty dvě magie prostě patřily, nebo to tak bylo minimálně u mě. "To bohužel neovládám... mám prý vodu a led.... myslíš, že budu také schopný pak udělat něco, jako před chvílí ty?" zeptám se s nadějí v hlase.
Otázka ovoce mě už ani tolik nezajímala, jako právě ta magie. Viděl jsem i Blinda, co s tím vším dokázal... kdyby tehdy alespoň viděl a nebyl slepý, jistě by mě hravě ubránil! A já být starší a silnější, tak bych mu pomohl a nemusel umřít... I když táta tvrdil, že i dva vlci by mohli tlapou jedné medvědice umřít..
Dail pak hned pozná smečku, o které mluvím. Pomalu kývnu. "Jsem synem Aetase." řeknu po chvilkové úvaze, jestli to mám zmínit, ale... ta vlčice nejspíše bojovala po boku naší smečky? Naklopím hlavu lehce na stranu. "Proti chaosu?" zeptám se zvědavě.

12

Noir z toho byl vskutku nadšený a evidentně do toho byl hoodně zapílený. Abych pravdu řekl, vzbudil ve mně veliký zájem o ovoce také. "Jo tak, to už chápu." řeknu a opět se zadívám na to nejspíš ovoce mezi listy toho stromu. Byl vskutku obrovský a i teď v noci se zdálo, že rozhodně nebude nijak přirozeně zbarvený.
Noir se pak náhle zmíní o magii větru. Našpicuji náhle uši a podívám se na Dail, o které Noir v souvislosti s magií mluvil. "Magie větru?" v očích mi zajiskří touha po poznání. Vlastně mě vlčice nenechala ani dlouho čekat a náhle změnila podobu a mohla lítat! Ani si neuvědomím, že jsem úžasem otevřel tlamu a celou dobu ji sledoval. Když se vrátila sice s ovocem bez úspěchu, rychle zavřu tlamu a zavrtím ocasem. "Wooow! Jak... jak jsi to udělala? Naučíš mě taky takovou magii?" stále jsem netušil, kde se vlastně magie úplně získává, věděl jsem, že se dá koupit u toho vlka se spoustou předmětů, ale co když se dala i nějak naučit nebo získat jinak? Dail si tímhle rozhodně vysloužila mou neuvěřitelnou zvědavost že jsem málem zapomněl, že se mě Noir na něco ptal.
Rychle se oklepu a podívám se na něj. "Ne, žádnou vlčici jménem Rain jsem nepotkal a ani ji neznám... jinak... jsem z toho Zlatého lesa, ze smečky, co tam sídlí." odpovím nakonec, i když pohled mi obdivně sjíždí na vlčici, na kterou jsem měl tolik otázek ohledně magie!

11

Při mém pohledu do listí stromů tam bylo něco zvláštního, ale bylo toho tam víc a rozhodně se to nehýbalo. Vysvětlení však přišlo od toho vlka poměrně rychle. "Aha, to je ovoce?" zeptám se přeci jen zvědavě pro jistotu. O ovoci jsem už něco málo slyšel. Věděl jsem o bobulkách v lese, které se dají jíst. Tehdy otec mi to ukazoval, ale... tohle rozhodně nebylo na malém keříčku, ale na velkém stromě. Přemýšlel jsem, jestli se to dá také jíst nebo ne. Už už jsem měl otázku na jazyku, zda-li je to jedlé, když mi došlo, že vzhledem k tomu, že si ani nebyli jistí, zda-li to ovoce je, asi o tom vědí stejně málo jako já.
Při vzpomínce na pohled, jak se snažili vyšplhat na strom jsem se musel usmát a zavrtět zvesela ocasem. "Je opravdu hodně vysoký... zatím největší strom, co jsem viděl... Asi bychom museli být veverky, abychom se tam vůbec dostali." řeknu zadumaně. Když jsem kmen sledoval, vskutku mě nenapadalo jak se tam dostat.
Vlčice pak oba představí a já svou pozornost přesunu zpět na ně. Zastříhám ušima a pak odpovím. "Já jsem Deiron... také mám sourozence, ale nevím, kde jsou." při vzpomínce na rodinu mě bodne u srdce. Svého bratra jsem někde ztratil. Sestry jsem většinu života ani neviděl. Prý jsem měl i starší sourozence a s jedním jsem se i setkal, ale ne moc dlouho. A pak tu byl strýc, Blind... který už vlastně nebyl...

10

Ten černobílý vlk se se náhle začal smát a to mě donutilo otočit zvědavě hlavu na druhou stranu, zastříhat ušima a zamávat lehce ocasem. Co mu přišlo tak k smíchu? Asi snaha lézt po stromech byla vskutku zábavná. Vlk si mě po chvíli všiml a vyhrkl na mě pozdrav. Nejistě udělám krok dopředu. "Ahoj...?" řeknu po odpovědi ještě jeho společnice. Alespoň tedy podle pachu se jednalo o samce a samici.
Normálně bych byl asi daleko víc vlezlý, ale takhle divně se chovající vlky jsem ještě neviděl. Rozhodně nevypadali nepřátelsky, ale tím lezením na strom se podobali spíš vlčatům než dospělým vlkům na které vypadali. Přeci jen se však po chvíli osmělím a pár hravými přískoky trávou se dostanu k nim. "Co to tu děláte?" zeptám se zvědavě a mávnu ocasem. Vskutku mě to zajímalo. Mou předchozí ostýchavost totiž vyměnila zvědavost. Což je také vidět, když zvednu hlavu a snažím se ve větvích stromu najít důvod, proč tam vylézt. Přimhouřím při tom lehce oči a naklopím hlavu na stranu. Nic jsem odtamtud necítil a neviděl jsem ani žádný pohyb. Proč tam tedy lezli?

9

← Tichá zátoka (přes začarovaný les)

Krajina se pomalu změnila v les, ale rozhodně to nebyl Zlatý les, kam jsem se měl v úmyslu vrátit. Únava mě však hnala dál a instinkty nabádaly, abych v tomhle lese nezůstával moc dlouho. Se zívnutím tedy jdu rychlým tempem, občas poklusem, zase dál.
Když se konečně dostanu z lesa, zůstanu stát jako přikovaný. Přede mnou byl osamocený jeden velký strom a u něj byli dva vlci. Naklopím hlavu na stranu a sleduji, co to vyvádí. 'Oni se snaží lézt po stromě?!' nejistě zastříhám ušima a stojím poblíž stromu. Má únava zmizela náhlým zájmem, co to ti dva vlastně dělají. V životě jsem neviděl vlka, co by šplhal po stromech, dokonce ani vlka, co by chtěl umět šplhat po stromech. Mají tam snad nějakou veverku? Na ty se ale číhalo na zemi, nebo ne?