Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lehce zavrtím ocasem. Byl jsem rád, že Blind byl rád za mou společnost. Po dlouhé době se mi díky němu vlil do duše klid a jisté smíření. Možná teď najdu konečně odvahu si pořádně promluvit s otcem. Možná najdu odvahu promluvit si se sourozenci a vysvětlit jim, co se stalo... co se mi honilo hlavou a že tomu teď už trochu více rozumím... Za tohle všechno jsem mu byl vděčný.
Když se Blind napil vody, také jsem to zkusil. Voda byla... ledová. Lehce se oklepu a pohlédnu na svého strýce. Začalo pršet. "Pláče?" zeptám se jen tak aniž bych čekal odpověď. Zvednu hlavu a přimhouřím oči. Sleduji mraky ze kterých padaly kapky deště. Nikdy mě nenapadlo, že déšť můžou být nebeské slzy. Byla to pravda? Proč tedy nebe pláče...? Než jsem se však stihl zeptat, Blind mě začal poučovat o mé magii, že déšť je má výhoda. Měl pravdu, pokud se někdy naučím ovládat skutečně vodu, déšť se bude hodit... bude to voda všude kolem mě.
Pak jsem se soustředil na vlnky a skutečně se mi povedlo vytvořit pár vlnek ale štvalo mě, že se v nich objevují krystalky ledu. "Já, ano... dokázal jsem udělat vlnky, ale... objevují se v nich krystalky ledu co pomalu tají... za to může ta druhá magie." zamumlám spíše pro sebe, ale první informace o mé magii byla nahlas a zřetelně, protože to byla odpověď pro strýce. Musel jsem se trochu usmát, když mě v podstatě pochválil a hnal mě k tomu, abych trénoval dál. Už jsem se chtěl opět soustředit na vodu, ale to náhle od Blinda zazněl povel abych se schoval. "Ale..." než jsem však stihl dopovědět, všiml jsem si obrovské medvědice s medvíďaty. Řev prozradil, že si nás všimla. Schovám se rychle za jeden kámen poblíž a lehce nenápadně vše sleduji. Byl jsem zoufalý, chtěl jsem Blindovi pomoci, ale když jsem viděl co dokáže se svou magií... nemohl jsem se pohnout. Sledoval jsem, jak můj strýc zápasí s medvědicí a věděl jsem, že prohrává... Neviděl ji, i když ji slyšel, byl pomalejší a díky slepotě neobratnější, ale... bojoval. A mně bylo jasné, že nebojuje za sebe... bojuje, abych já přežil.
Doufal jsem, modlil jsem se, aby Blind vyhrál, ale... "BLINDEEEEE!!!!" údolím jezera se nesl můj výkřik, když drápy medvědice pronikly do strýcova krku. Byl bych za ten křik na místě mrtvý také, nebýt Blinda, která zapálil medvědici, co se v tom okamžiku dala na úprk. Na nic jsem nečekal a doběhl jsem k umírajícímu strýci. "Blinde... Strýčku... neodcházej..." šeptnu a i přes slova Blinda, ať nepláču, že to za mě dělá už nebe, se mi hrnuly do očí slzy. Jen zavřu oči a vycením zuby. "Děkuju za všechno..." řeknu tiše s pláčem už nejspíše jen mrtvému tělu...
Netušil jsem, jak dlouho jsem tam seděl se sklopenou hlavou nad jeho tělem. Nevěděl jsem, jak dlouho mi stékaly slzy... Netušil jsem, jak dlouho jsem pak vyl žalem... Mohlo to být hodiny, mohlo to být minuty. Sám jsem netušil... jen když to přestalo tolik bolet, pomalu jsem zvedl v tlamě Blindovu pásku. 'Donesu ji otci... jak sis to přál.' pomyslím si a se slzami v očích se rozběhnu na jediné místo které jsem vlastně docela dobře znal. Na jediné místo kde jsem doufal, že otce najdu...

→ Zubří pláň (Přes mlžné pláně)

← Mlžné pláně

Poslouchal jsem Blinda... trochu zamračeně a možná provinile. Měl pravdu? Možná jsem si s ní mohl promluvit, když ona se ale chovala pro mě tak... povýšeně... Alespoň mi to připadalo. Avšak bylo skutečně možné, že jsem jen žárlil, záviděl a něco si tak namlouval a viděl to černěji než by mělo být?
Jen jsem mlčel a nechával si vše projít hlavou. Byl jsem šíleně rád, že jsem si o tom mohl s někým promluvit. Konečně jsme při tom došli k jezeru a já se rozhlédnu po okolí. Byl jsem tu někdy? Možná ano... rozhodně to tu vypadalo krásně. Pohlédnu na Blinda, který se napije a pak se napiji také a posadím se vedle něj a trochu se o něj opřu. Byl jsem již poměrně velký, i když stále jsem měl rysy vlčete... to pomine s příchodem zimy. Věděl jsem, že někdy s příchodem zimy jsem byl již s Atrayem venku, což znamenalo, že mi začátkem zimy bude už kousek přes rok.
Strašně rychle to uteklo. Při slovech Blinda, že jsem stejnou chybu ale i tak neudělal, se musím usmát. Další jeho slova poslouchám pozorně a pomalu cítím, jak se ve mně sice chvěje bouře emocí, ale postupně se začíná klidnit a tišit jako vodní hladina při odcházející bouři. Byl to zvláštní pocit.
Při jeho nabídce na něj pohlédnu. "Já, rád bych zůstal chvíli s tebou... přeci jen... asi potřebuji čas si vše urovnat v hlavě... ujasnit si věci a sebrat třeba i odvahu odpustit sobě, rodičům i sourozencům za to, že se tolik nevídáme... protože to přeci jen asi z větší části není naše chyba... asi to prostě nešlo... Asi jen potřebuji čas najít i odvahu a sílu si se Sill promluvit... a snést ledovost Mer, kterou jsem také dlouho neviděl... vlastně od doby, co nás s Atrayem opustila a odešla pryč." řeknu a podívám se na vodní hladinu ve které se pomalu odrážela stahující se mračna. Další slova mého strýce jsem v podstatě napůl, protože voda byla cítit ve vzduchu a v podstatě další slova Blinda jsem plnil nevědomky už nyní. Pomalu zavřu oči a zhluboka se nadechnu... cítil jsem vodu... táhlo mě to k ní...
Dvé dvoubarevné oči pomalu otevřu a zadívám se na vodní hladinu, na které se po chvíli na mé přání vytvoří vlnka. Lehce naklopím hlavu na stranu a pohlédnu na Blinda. Cítil to? Pohled však přesunu hned zpět a trochu se zamračím soustředěním... Vytvořila se další vlnka, na ní však hned pak i krystalky ledu, co ale vlivem teploty zas roztály. Zamrkám. Cítil jsem trochu oslabení. Mé magie, o kterých jsem věděl díku tomu obchodníkovi, jsem nevědomky využíval současně... bylo to tím, že spolu tolik souvisely?

Při jeho zavtipkování se přeci jen lehce usměji i přes své zamračení, jistý vztek a smutek. Pozorně poslouchám jeho slova, avšak nad svěřováním se zamračím. "Já mu to ale říkal... snažil jsem se mu to vysvětlit. Chvíli to vypadalo, že mi rozumí, ale... pak přišla sestra a udělal vlastně to samé, co předtím..." možná jsem si to spíš jen tak nějak dovybarvil aniž by ta situace taková opravdu byla, ale... skutečně mě to prostě zraňovalo. Pokaždé, když se vynořila Sill, otec jakoby najednou zjihl, mazlil se, ale... ne se všemi, jenom s ní... Žárlil jsem? Asi ano.
Při dalších slovech našpicuji uši a snažím se je pochopit. Nejspíše tedy bylo normální, že se otec staral víc o dcery a matka o syny, ale proč tedy pak nevěnoval pozornost ani Mer? Trochu se zamračím. Bylo to spíš zamyšlené zamračení než nějak moc naštvané. Při zmínce o tom, že sestra může mít nějaké problémy, se mi provinilostí sevře hrudník. Jistě, že jsem se nezeptal. "Neptal jsem se... viděl jsem ji... podruhé v životě... je... menší než já, ale vypadá zdravě... i to, jak se s úsměvem začala lísat k otci aniž by mi věnovala jediný pohled..." zamumlám trochu naštvaně. "S otcem jsem o tom opravdu mluvil, ale... asi ani z toho absolutně nic nepochopil." další větou jsem si spíš povzdechl. Možná to skutečně bylo jen v mé hlavě, ale cožpak mě mohl někdo soudit? První pořádné vzpomínky byly na to, jak jsem sledoval tátu, jak si hraje a mazlí se se Sill a já a sourozenci jsme byli sami s unavenou nečinnou matkou...
Když jsem se zeptal, co se vlastně stalo, bedlivě jsem Blinda poslouchal. Zajímal mě jeho příběh, už jenom proto, jak moc mi rozuměl. Bedlivě jsem poslouchal a když vyprávěl o mém otci a o tom, jak jejich otec dával vždy za pravdu mému otci, poposednu si blíž k Blindovi a tak nějak se o něj lehce opřu. Možná jsem byl už velký, byl jsem samec, ale... blízkost příbuzného mi chyběla.. Chyběla mi něha matky, chybělo mi mazlení se s otcem... ani jedno jsem v podstatě moc nezažil. Příběh strýce mě navíc rozesmutnil. Chápal jsem ho. Až moc jsem ho chápal a byl jsem rád, že jsem Blinda poznal, protože jsem tušil, že bych podobnou blbost nejspíše udělal také. "Já... jsem rád, že jsem tě poznal... chápu tě... nebýt tebe... asi bych udělal něco podobného." šeptnu. Asi bych to neudělal v důkaz síly, ale prostě něčeho, jako že jsem soběstačný, a prostě asi abych si i získal pozornost.
Při jeho dalších slovech lehce zastříhám ušima. "Ona ani nikdy neprojevila zájem, že by s náma chtěla mít něco společného. Ani v úkrytu si nás nevšímala... když jsme vylezli, první co bylo, že se od nás oddělila a šla si hrát s otcem." řeknu, ale... asi měl Blind pravdu. "Ale... kdyby přeci se mnou chtěla trávit čas, tak by mě alespoň pozdravila." zamumlám. Byl jsem v tomhle přeci jen trochu tvrdohlavý. Možná to prostě bylo i tím, že já bych na jejím místě udělal úplně něco jiného, ale... tak nějak jsem už chápal, že všichni nejsou stejní.
"Když oni všichni říkají, že jsem na cestování stále příliš mladý." řeknu nejistě. "Ale možná bych to potřeboval... nějaký čas mimo ně... jenom proto, abych si nějak všechno srovnal v hlavě... teď to stále bolí... díky tobě míň, ale... stále to bolí, protože já bych se zachoval jinak... A to, jak se chovají oni mě... rve na kusy." bylo těžké to vyjádřit slovy, ale ve finále se mi to nejspíše i povedlo.
Když mi Blind vysvětlí to s emocemi a magií, zastříhám ušima a kývnu. Měl asi pravdu. "Dobře, děkuji." řeknu a když se Blind zvedne, energicky se zvednu také a pomalu mu ťapkám lehce po boku. Prostě tak, aby cítil mou přítomnost a zároveň aby měl prostor mě vést pryč z louky. Stále jsem netušil, jestli ví vlastně kam jde. Viděl přes šátek něco? Třeba díky magii? Na tyhle otázky byl ale asi ještě přeci jen čas...

→ Vlčí jezero

Pomalu se posadím, když se strýc také posadí a mé oči se zabodávaly do jeho šátku. Všechno se ve mně mísilo, bublalo... hněvalo se a zároveň se rvalo na několik mnoho menších nešťastných částí. Když Blind začal mluvit, natočím lehce hlavu na stranu. Začal vyprávět o mém otci, jak je laskavý a jak v Blindovi hořel oheň.
"Myslím si, že vím, že takový otec je, ale... věnoval se prostě víc smečce a hlavně mé sestře než nám ostatním...." řřeknu hodně pomalu. Každé slovo šlo ze mě ztěžka a já cítil, jak se mi hněvem naježila lehce srst. Stále jsem měl před očima výlez z úkrytu, jak jsme tam byli se sourozenci a otec v klidu odešel se mazlit se Sill a nás tam nechal jen s matkou... ani se na nás nepodíval, neotočil... a pak někam odešel a já ho 6 měsíců neviděl. 6 měsíců!
Jen polknu a snažím se vnímat další slova, která mi Blind s klidem říkal. "Co se stalo?" alespoň na chvíli má zvědavost přehlušila zmatené a naštvané pocity, co se ve mně mísily. Zajímalo mě, co se Blindovi stalo, co udělal, že přišel o oči a podle jeho slov i o rodinu.
"Já... já mám rodinu rád, ale jediný, kdo projevil zájem o mě je Atray, můj bratr a ty... Otec byl se mnou chvíli a odešel jsem proto, že opět přišla má sestra, Sill. Neřekla mi ani ahoj, ani se na mě nepodívala a začala se mazlit s otcem. Stejně jako ten první den, co jsme vylezli z úkrytu... Bolí to strýče... tak hrozně moc to bolí... Mám potřebu je chránit a zároveň je... možná až nenávidím za to, že jsem byl sám... jenom s Atrayem a pro celý svět jsme byli... neviditelní..." snažím se vylíčit své pocity jak nejlépe to jde. Možná to nebyla až taková pravvda, ale mně to tak prostě připadalo. Takhle byly zakotvené mé vzpomínky. Už jsem skoro přestával být vlčetem a o čem bylo celých těch 6 měsíců? Že jsme převážně byli s Atrayem sami...A teď jsem neměl ani svého bratra... netušil jsem, kde je.
Když se zmíní o tom, že jsem otci podobný, lehce sklopím hlavu. "Nevím, jestli chci být jako on... mít jiné starosti a nemít čas na rodinu..." šeptnu tiše. Stále to prostě bolelo. Když do mě drcne, opět zvednu pohled. Ta zloba přešla při svěřování v neúprosnou bolest, kterou jsem zažil jako malý. Celá má duše se rvala na cáry, protože jsem chtěl nejspíše něco, co jsem prostě mít nemohl, alespoň se tak všichni chovali...
Při jeho dalších slovech lehce zamrkám. Prohlásil, že mě milují, i když se rodiče občas chovají jako hlupáci... Poslouchal jsem mlčky jeho vyprávění dál. Blind nejspíše chápal, jaké to je být ten druhý v řadě, ale... smířil se s tím. Smířím se s tím někdy já?
Bouřlivý mrak... To jsem teď momentálně asi byl. Byl jsem plný hněvu a hlavně nesmírné bolesti. Když se zmínil o tom, že zbude jen nenávist, trochu provinile sklopím hlavu a uši. Věděl jsem, že něco podobného se frmovalo ve mně a já to nechal a možná jsem tomu i trochu přidával. Ale... cožpak jsem za to mohl skutečně jen a jen já? Na jeho otázku na projití kývnu. "Chci být silný... chci se naučit používat magii... chci chránit ty, kteří o to budou stát." šeptnu tiše a pohlédnu opět lehce na Blinda, i když pohledem se snažím těkat i jinam, stále jsem se cítil dost provinile. Možná jsem neměl tak rychle soudit a hned odejít... ale... stále mi připadalo, že jsem své sestře nestál ani za pozdrav. ani nezavolala, abych počkal, nebo abych nechodil... ona ani Aetas...
"Naučíš mě jak zesílit? Jak zlobu změnit v sílu? ... Já... byl jsem u takového vlka s věcmi... tam jsem se náhodou dozvěděl že mám magie dvě... vodu a led... chtěl bych se to naučit." mé oči se do něj teď zabodnou spíše prosebně. Potřeboval jsem někoho, kdo mi pomůže se ovládat. Kdo mi pomůže najít ztracené části duše, které má minulost poházela všude možně a která mou duši rvala dál...

Ve chvíli, kdy do něj vrazím, vzhlédnu, jestli je to skutečně můj strýc. Otočil se na mně a já hop poznal už jen podle toho šátku. Při jeho větě jsem se musel smutně pousmát. Stále jsem v sobě měl zlost, nenávist, smutek, rozpolcenost a hlavně jsem se cítil pro svět naprosto nepotřebný, postradatelný a hlavně od světa a svých nejbližších zrazený.
Lehce sklopím hlavu a pak mu konečně tiše odpovím "Vlastně... obojí... ale spíš utíkám." řeknu a v hlase mám záchvěv hněvu. Stále mě to žralo. Stále mě to užíralo zevnitř. Jediný, s kým jsem měl dobrý vztah byl Atray a nejsmutnější bylo, že jsem tak nějak cítil snad i víc ke svému strýci než k otci, kterého jsem měl stále před očima, jak se mazlí se Sill. Jako by se nechumelilo. Ani ji nenapomenul, že mě přehlídla, prostě nic... Jako bych opět pro ně neexistoval. Stále jsem si pamatoval to, jak jsme vylezli z úkrytu a otec si odešel hrát se Sill a na nás, na ostatní sourozence, ani jednou nepohlédl... Stále to bolelo a tu ránu má sestra opět otevřela spolu s mým otcem.
Nejhorší na tom všem bylo, že část mě milovala svou rodinu a chtěla ji bránit za každou cenu a druhá číst je nenáviděla za to, že jsem vlastně půl roku byl jenom sám s bratrem... otec byl v tahu, Sill byla v tahu, Mer byla v tahu a máma se snažila s náma unaveně držet krok, ale neudržela ho.
"Jsem... naštvaný... hodně naštvaný... na otce... na všechny." řeknu po chvíli hledajíc v nahněvaných pomatených myšlenkách slova, která by vyjádřila mé pocity. Mé dvoubarevné oči se zabodnou do těch Blindových, které jsou zakryty šátkem. Tušil jsem, že mě nevidí, ale podle všeho cítil, co cítím já.. Ví, že jsem nahněvaný? Chápe to, co cítím?...

←Tichá zátoka

Kroky mě nemohly zavést lépe. Byla už noc a já jsem se ocitl na té proklaté louce zakryté mlhou. Tomu vlkovi jsem nemohl už ani nic nabídnout, tak jsem se nesnažil ho hledat. V mlze jsem byl tak nějak ztracený. Na chvíli se pomalu zastavím a napřímím uši. Nic. Pomalu jsem se v mlze a tmě začínal ztrácet. Odkud jsem vlastně přišel?
Zamračím se. Okolí nemohlo být více podobné mé náladě než teď. Temnota a naprostý chaos, který tvořila mlha. Do toho se ochladilo. Jen se pomalu rozejdu se zachmuřeným výrazem kamsi dál hlouběji do mlhy v naději, že z ní třeba někde zase vyjdu. Nebo se v ní taky ztratím navěky... Komu bych vlastně chyběl? Asi Atrayovi... mámě také... otci nejspíš, podle toho co se mi snažil tvrdit, také... Ale, jak jsem to mohl vědět?
Cosi si zamručím a jdu dál. Můj čenich však náhle zachytí povědomý pach a pak... Narazím čumákem do něčí srsti. Patřila tomu pachu, který jsem měl někde zafixovaný. Mohl to snad být strýc?

←Zlatý les

Jistě, že jsem na sobě cítil pohled, který na mě vrhla i sestra. Konečně si mě všimla, ale na to bylo po víc jak 6 měsících trochu pozdě ne? Ano, chápal jsem, že neměla možnost, ale... mohla mě pozdravit, zas tak malý jsem nebyl... a Aetas, jak se s ní hned lísal... Měl jsem na to přeci plné právo. Dokonce jsem se mu i svěřoval! A stejně to udělal... stejně se k ní měl víc, než ke mně nebo Atrayovi.
Tiše si pro sebe zavrčím a v mých dvoubarevných čích se mihne stín nenávisti, bolesti a rozpolcenosti. Netušil jsem, čím si to procházím a hlavně proč. Já všechny své sourozence miloval! Celou rodinu jsem miloval! A co jsem z toho měl? 6 měsíců nevidění se s otcem, odtažitost Merlin, ztratil jsem Atraye a těch pár chvil s mamkou... a Sill, Sill, která mi nedokázala říct ani ahoj, natož si mě všimnout, přilísat se třeba také...Bylo v tom tudíž i žárlivost? Možná...

→ Mlžné pláně

Při pohledu na hnědého vlčka, co byl o něco starší než já, viditelně však stále více méně vlče, bylo vidět, jak se v něm na chvíli vše napjalo. Mé teď už dvoubarevné oči - jedno ledové a druhé fialkové, se teď zaměřily na něj a lehce zhoupnu ocasem ze strany na stranu. Při pohledu na něj mi tak nějak znovu začala chybět přítomnost Atraye, který si se mnou rád hrával. Jen zastříhám ušima a tak nějak přestanu vnímat, co černá vlčice říkala mému otci.
Při otázce otce se na něj podívám a kývnu. Ano, navštívil jsem vlka se spoustou věcí. Díky němu jsem se tak nějak dozvěděl, proč jsem vytvořil ledovou malou vločku, když jsem se snažil o magii - měl jsem led. Alespoň podle toho, co jsem zjistil, když mi měnil barvu pravého oka a dával vypít lektvar na posílení magie... obou magií. A pak ty znaky... Líbilo se mi to. Zapamatoval jsem si, že až ho potkám příště, určitě si u něj zas něco koupím.
Mou náladu však zmrazil pach, který se k nám blížil. Sestra. Sill. Jistě, že mi nevěnovala skoro ani pohled, natož aby otevřela tlamu a řekla alespoň pitomé ahoj. Místo toho se začala lísat s otcem. Cítil jsem, jak se mi lehce naježila srst a já stěží potlačil zavrčení. Mé dvoubarevné oči se teď zabodly do otce. Ani jsem nevnímal druhou vlčici, kterou jsem možná už někde potkala a která Sill přivedla. Ne, má pozornost byla plně věnována otci a v mých očích se zračily výčitky.
O Sill jsme přeci mluvili. O tom, jak si nás nevšímala... Ano, tvrdil, že nás má ráda, ale cožpak mi to dokázala tím, že si mě skoro ani nevšimla? Ani ahoj říct neumí? Mé oči probodávají otce a když si jeho červený společník přesedne na mě, jen se oklepu, abych ho donutil se zvednout. "Omlouvám se, jdu se projít." nevím, kde se ve mně vzala slušnost. Při těch slovech se hlavně podívám na černou vlčici a hnědého vlčka. Těm jsem omluvu nějakou dlužil.
Podívám se ještě jednou na otce a na svou sestru, která evidentně už od narození neuznávala mou existenci. Cítil jsem, jak se ve mně všechno opět trhá na kusy. Chtěl jsem je chránit, všechny, ale tohle mě ničilo. Vše se ve mně vzpíralo.
Jen se rozejdu kamsi pryč. Byl jsem odhodlán najít buď svého strýce Blinda, nebo Atraye, svého bratra. U těch jediných jsem měl pocit, že mi rozumí...

→ Tichá zátoka

Chyběla mi jen oranžová - 95 bodů
Vše na Deie

70b - 3 tlapky (2 do vody, 1 do ledu)
25b - 10% (po dvou do kazde vlastnosti)

← Mlžné pláně (přes Zubří pláň)

Byl jsem rád, když jsem vyběhl z té propadené mlhy a objevil jsem se zpět na rozlehlé pláni, za kterou se v dálce tyčil známý les. Chvíli jsem zaváhal, jestli se tam vydám. Otec tam chtěl jít. Blind se podle pachu vydal za mnou, ale stihl mě ztratit. Na chvíli se zastavím a našpicuji uši. Ohlédnu se zpět na zamlžené prostranství, kde nejspíše zmizel i Blind. Chtěl jsem se s ním ještě někdy potkat. Možná mi pomůže se vyrovnat s tím, co jsem cítil? Možná mi pomůže si urovnat vše v hlavě, aby se ze mě nestal zlý vlk? Kdo ví...
Pohlédnu zpět na les a poklusem se vydám tím směrem.
Už jenom když jsem vešel do lesa, do čenichu mě uhodilo několik pachů. Nejblíž byl pach otce a nějakých dvou dalších vlků. Slaběji jsem pak cítil mámu, Mer a Atraye. Cítil jsem, jako by mi vyschlo v krku. Pomalu polknu. Opět se mi hlavou rozvířily vzpomínky na to, jak Atray byl vlastně jediný z rodiny, kdo o mě jevil zájem. Mámu a tátu jsem v tomhle tak nějak nepočítal. V hlavě mi navíc stále zněla slova Blinda. "Budeš správný alfa"... Ale, chtěl jsem se vůbec stát alfou? Nemít čas na někoho, kdo se třeba jednou stane mi blízkým? Lehce se zamračím. Nelíbilo se mi to.
Pomalu se rozejdu za pachem svého otce. Narazím na něj, jak si povídá s černou vlčicí a mladým vlkem. Podle toho, co jsem viděl se nejspíše jednalo o jejího syna. Pomalu k nim dojdu, avšak hlavu mám tak nějak hrdě napřímenou, místo abych se cítil nějak provinile. "Promiň." řeknu otci. Byla to reakce na můj útěk a za mé chování, avšak v očích, ve výrazu, ani v postoji těla jsem neměl ani náznak provinění. Celkově mě zajímalo, jak vlastně Aetas bude reagovat na to, že jsem jiný, vypadám jinak...
Můj pohled se stočí na vlčici a vlka u ní. "Zdravím." řeknu jen a přejedu oba nic neříkajícím pohledem. Avšak já se snažil zjistit vše, co na nich uvidím. Vlčice vypadala, že je starší. Možná stejně stará jako moje máma s tátou? Rozhodně nebyla mladá jako některé vlčice, co jsem jako malý viděl. Třeba Vačice, ta byla mladá. Vlk, její syn a stále trochu vlče už vypadal jako dospělý vlk. Byl tak velký a rozhodně musel být starší než já.

Z rozlehlé prosluněné planiny se mi povedlo najednou vběhnout do něčeho, co jsem neznal. Všude kolem mě se rozhostila mlha. Ošiju se a lehce se zamračím a zavrčím. Nelíbilo se mi to, ale rozhodně jsem se nehodlal vzdát. Měl jsem to štěstí, že jsem vpadl od míst, kde mlha zas tolik hustá nebyla a po chvíli se mi v dálce podařilo objevit zvláštní siluetu vlka s nějakým stánkem. Naklopím hlavu na stranu a zavětřím.
Pak se pomalu rozejdu k místu, kde stál. Zajímalo mě, co tam dělá. "Ahoj?" zeptám se a pohlédnu na vlka. Začínal jsem litovat, že nemám lepší interakci s jinými vlky. Další nevýhoda toho, že jsem vyrůstal vlastně jenom s bráškou. Vlk se na mě usměje a ukáže na všemožné věci, které nabízí k prodeji.
Pomalu si vše prohlédnu. Možná jsem měl chabé znalosti interakce, ale něco jsem už věděl a hloupý jsem také nebyl. Zaujme mě zvláštní box ve kterém bylo překvapení. Měl jsem rád překvapení a proto jsem ukázal na něj. "Tohle." řeknu a mé oči se zaměří na něco dalšího. Zesílení magie? To jsem potřeboval. Blind mi svou poznámkou připomněl, že jsem se chtěl seznámit lépe s magií. Třeba to půjde líp, když zesílí? Proto jsem ukázal i na to a Wu mi připravil z těch dvou tlapek divný lektvar, který jsem vypil a oklepal se. Pak se mé oči zaměřily na prášek, který prý dokázal změnit barvu srsti. "Chci změnit barvu srsti..." řeknu jistě a nechám na sebe fouknout prášek panem Wu. Na těle se mi objevily znaky, jaké jsem chtěl. Na čele se objevil zvláštní symbol a kolem očí se mi táhly další znaky. Na levé přední tlapce se ukázal znak také.
Pak si ještě všimnu toho, že můžu mít jinak barevné oko. Díky vypití lektvaru s tlapkami jsem si tak nějak uvědomil, že moje magie není jen voda, ale i led. Proto jsem chtěl, aby to celý svět věděl díky barvě pravého oka.
Wu po tomhle všem nastavil tlapku v očekávání platby a já mu zaplatil. Dávalo mi to zabrat si vše promyslet a spočítat, ale po chvíli jsem to nakonec měl a vše jsem mu předal. Wu byl spokojený a já taky... s tím jsem pomalu odkráčel směrem, kterým jsem doufal, že jsem přišel. Štěstí mi naštěstí hrálo do karet...

→ Zlatý les (přes zubrí pláň)

NÁKUP:
Deiův stav účtu: 221 kšm, 8 r., 1 m.

Nákup:
Znaky: -70 kšm
Tlapka do vody a tlapka do ledu: -2x60 kšm
Mystery box: -50kšm
Změna barvy pravého oka na barvu magie ledu: -10 rubínů
Cena nákupu: 240 kšm a 10 rubínů
-> -220 kšm a -2 rubíny, -1 mince(4 rubíny) a 6 rubínů = zůstatek 1 kšm

Mystery box - 2 - Petardy
Schváleno

Stále jsem byl naoko naštvaný na kytku, kterou jsem uškubnul, ale naštvání bylo na celý svět. Netušil jsem, co se se mnou dělo, ale začínal jsem si uvědomovat, kolik jsem toho v životě za tu dobu mohl mít a kolik jsem toho jenom získal. Věděl jsem, že mě oba rodiče milují, že mě má brácha rád... možná ještě Mer, ale... stejně jsme se rozešli, stejně jsme se rozdělili... Sill dokonce ani neprojevila zájem o mojí existenci.
Když vlk se šátkem promluví ke mně něco o elementu vodě a tom, jak jsem rozbouřený, zvědavě na něj pohlédnu a přimhouřím svá fialová očka. Jak to mohl vědět? Přece nic přes tu věc na očích neviděl. Naklopím hlavu na stranu a když prohlásí to, že budu dobrý alfa, v hrudi mě bodne. Netušil jsem, jestli chci být alfa. Obdivoval jsem za tohle tátu, byl jsem na něj hrdý, ale... kolik jsem toho za těch 6 měsíců ztratil jenom proto, že na mě otec neměl čas? Zamrkám a mlčky Blinda sleduji. Toho jsem si chtěl zapamatovat. Doufal, že ho ještě někdy uvidím. Vypadal moudře. Vypadal jako někdo, kdo mě neodsoudí za mé pocity.
Pohlédnu na tátu, který řekl něco o tom, že je čas jít ke smečce, do lesa... "Nechci..." řeknu pomalu a ve chvíli, kdy se táta otočí na mou starší sestru, rozhlédnu se a vystřelím pryč.
Věděl jsem, že se brzy domů vrátím, ale... teď jsem ještě nechtěl. Mel jsem toho dost, co jsem si chtěl v hlavičce srovnat.

→ Mlžné pláně ( přes Zubří pláň)

Vlčici mi otec představil jako mou starší sestru. Aileen. To jsem vyrozuměl z té debaty. Pozdravila mě nazpět a pak o mně a nejspíš i o mých sourozencích mluvila jako bych tu nebyl. Odfrknu si a má pozornost se obrátí ke kytce v trávě. Odlišovala se. Trávu jsem už nějak znal, ale kytku? Narodil jsem se na podzim, zažil jsem hlavně zimu a jaro pro mě bylo naprostou novinkou. Nemohl jsem tušit, co to je za kytku. Jednalo se nejspíše o petrklíč či tak něco, ale jak to mohla hlava malého vlčete vědět? No dobrá, nebyl jsem už tak malý, ale potulování se jen s Atrayem a pak jen malé interakce s dospělými vlky a rodiči mi rozhodně nemohli dát tolik jako kdybych s nimi celou dobu vyrůstal. Mluva se mi vylepšila za ten čas, kdybych však potkal své sourozence, asi bych byl zahanben, jak vepředu oproti mně jsou.
Možná mě těšilo, že mám starší sestru, ale... na druhou stranu mi řekla jen ahoj a dál si mě nevšímala. Začínal jsem být na svou rodinu opět lehce naštvaný. Merlin se chovala naposledy jak kus ledu. Sill jsem viděl v podstatě jen jednou a naposledy a Atrayovi jsem se ztratil... ale objevil jsem tátu, jehož pozornost se teď přesunula na dalšího vlka.
Černý vlk se zlatavými znaky a šátkem přes oči mě celkem zaujal. Strýc, jak ho představil táta. Blind. Rozuměl jsem všemu co říkají, avšak zůstával jsem potichu. Celkově jsem z nějakého důvodu ztratil zájem cokoliv dalšího říkat. Pohlédnu zpátky na kytku, kterou packou lehce pošťouchnu. Byl jsem už veliký. Asi to nebyl úplně ukázkový pohled na půlroční vlče, jak si hraje s kytkou a přitom mlčí. Možná jsem vypadal trochu tupě, avšak v hlavě se mi honily myšlenky. Začínal jsem si uvědomovat spoustu věcí. To, že odloučení od rodiny nebylo úplně správné. To, že má potřeba být stále se sourozenci a rodinou jaksi pomíjela... Nedával jsem to tolik za vinu tátovi, i když někde v mém podvědomí ho budu neustále vinit za to, že jsem ho vlastně viděl podruhé v životě až teď. Nemohl jsem být naštvaný na mámu, která se nás neustále snažila najít a my jsme ji s Atrayem utíkali... Možná jsem si za to tak nějak mohl sám, ale... Cožpak zbytek mých sourozenců krom Atraye vůbec dali nějaký signál, že by se mnou chtěli strávit dětství? Ne.
Sill si ukradla otce a pak zmizela. Ani jednou se na nás nepodívala. Mer byla ledová a i když jsem tak nějak tušil, že nás má možná i ráda, rozhodně víc než Sill, stále mě bolela její ledová odtažení, která pro mě jako pro malé hravé vlče znamenala "nechci se tě dotýkat, nechci být ve tvé blízkosti". Jediný, kdo mě měl nějak rád byl Atray a toho jsem teď už taky dlouho neviděl.
Hruď mi zaplavila jistá palčivá bolest a... zlost. Poprvé v životě jsem pocítil zlost. Z tlamy mi najednou vyšlo jakési dosti nenávistné zavrčení. Vycením zuby a rychle urvu kytku, se kterou jsem si ještě před chvílí hrál. Možná to mohlo vypadat, že jsem byl naštvaný jen na ní, ale vnitřkem mé duše se spíše začínala rozlévat zlost a nenávist na celý svět.
Možná to bylo divné, náhlé... ale každému se někdy za čas stane, že dojde k nějakému cíli svých myšlenek, uvědomí si nějaké souvislosti a v hlavě mu prostě přecvakne.

Můj čumák zachytil známý pach. Nastražím ouška a otočím se na místo, kde se náhle vynořila Merlin. "Mer..." šeptnu a sleduji ji. Byla větší, daleko větší, než jsme se viděli naposledy. I já byl větší. Stále mě nepřerostla, ale bylo zvláštní ji takhle vidět.
Narozdíl ode mě uměla mluvit už vcelku dobře. Pozorně jsem poslouchal její věty a hltal z nich určité znalosti slovosledu. Nikdy jsem netušil, že to bude možná ve finále Merlin, která mě bude něco učit. Nu což, promarnil jsem většinu svého vlčecího věku téměř sám s Atrayem, se kterým jsme doslova jen žvanili vlčecí řečí. Netušil jsem, kde všude byla Mer, ale... vypadala daleko dospěleji, než třeba já. Mrzelo mě to, trochu mě to hryzalo ve svědomí... Pohlédnu na otce, který ji pozval k nám. Moc se mi to nelíbilo, ale na druhou stranu jsem s ní chtěl strávit nějaký čas. Jen nejistě kývnu. "Jo... s námi." řeknu... připadal jsem si oproti ní jak pitomec. Jen se oklepu. Měl jsem dost věcí co dohánět.
Mer se však rozhodla jít pryč, najít mámu. "Pozdravuj..." řeknu spíš už pro sebe, protože to už se sestra vydala pryč. Pohlédnu zpět na otce a čekám co bude dál. Přeci jen mě měl naučit lovit. "Jo, ulovit zajíce... mám hlad." řeknu a pak sklopím hlavičku ve snaze něco vyčmuchat, jak jsem pochytil z posledních slov mámy, než jsem se ztratil. Do čenichu mě však uhodil pach krve a táta se zadíval někam do dáli. Přimhouřím oči. Byl to další vlk. Pohlédnu na tátu a na jeho slova kývnu. Co mi také zbylo? Vydám se za ním. Pach krve mi probouzel hladový žaludek, který se začal ozývat. Nejistě stojím vedle otce a párkrát zamrkám svýma fialkovýma očima na vlčici, kterou otec nazval Aileen. Měl jsem za to, že toto jméno jsem už někde slyšel. "Ahoj...?"

Jen jsem hrdě vypnul hruď a zvedl hlavu. Jistě že jsem silný! Těšilo mě, že mi táta tolik věřil... i když v hloubi mě tam stále bude ta výtka toho, že jsem polovinu svého dětství tátu vlastně ani neviděl. Nemohl mi nikdy ten čas vynahradit, nešlo to, ale... já mu mohl odpustit a mohl se mi věnovat teď. To mě těšilo. To mě hřálo u srdce i když stále mě v duši hlodala rozpolcenost celé naší rodiny.
Mladší sourozenci byli bůh ví kde, teda hlavně sestry, bráška byl s mamkou a já měl lehké výčitky, že jsem ho takhle rychle ztratil, ale... teď jsem byl u táty. Přál jsem Atrayovi aby s ním taky mohl strávit nějaký čas, ale pro teď jsem měl pozornost jen a jen pro sebe, což mé opuštěné srdíčko na chvíli rozehřálo a zbavilo ho ledu. I s Atrayem jsem byl poslední dobou přehlížený... tedy všemi krom mého brášky. Mamka taky lízala po hlavičce Atraye a já seděl opodál a nechával se ovívat studeným větrem. Mrzelo mě to a zároveň mi to čím dál tím víc přestávalo vadit.
Budu nejsilnější. Budu všechny bránit... tedy všechny co mi za to stojí. Budu lovec, bojovník, ochránce... "Budu trénovat! Pilně!" řeknu sebejistě a pak se rozběhnu za tátou poslouchajíc nové informace o tom, co se dá všechno sníst. Jelena ani zbytek jsem si stále nedokázal plně představit, nikdy jsem je neviděl, ale bylo mi jasné, že až je uvidím, tak je s tímhle popisem jistě poznám!

→ Bašta