Příspěvky uživatele

< návrat zpět

8

← Zlatý les

Pomalu začala noc a já bedlivě hltal všechna slova od Aerrav, která mi říkala. O vodě, rostlinách, dokonce i o nějakém broukovi... Na popud vlčice jsem nedůvěřivě dokonce zkusil vodu a byla opravdu slaná! Oklepu se a dál poslouchám její rady. Ta voda byla opravdu hnusná, ale jinak na tomto místě bylo vskutku krásně a to i přes to, že padla noc. Bílá vlčice se se mnou nakonec rozloučila a já tak nějak pocítil únavu též. Nejistě se rozhlédnu a po rozloučení se s Aerrav si zalezu do místa, kde jsem byl alespoň trochu schovaný a usnu.
Probudila mě jedna z mnoha nočních můr. Znovu a znovu se mi v hlavě přehrávala smrt Blinda. Jen rychle vstanu s prudce bušícím srdcem a když zjistím, že to jsou vskutku už jen sny založené na mých vzpomínkách, pohlédnu zoufale na hvězdy. Bylo horko. U ucha mi zabzučel komár a jeho pisklavý zvyk mě donutil se oklepat. Spát jsem již nemohl a tak se nejistě a pomalu rozejdu dál. Mé rozespalé oči moc nevnímaly krajinu kolem a tak jsem šel prostě rovnou za čumákem.

→ Modrák (přes Začarovaný les)

7

Můj zájem o její zkušenosti byl vskutku velký. Toužil jsem poznat další věci a tahle vlčice mi to evidentně mohla ukázat. Byla z toho mého zájmu možná trochu překvapená, ale nijak se nebránila a já byl rád. Horlivě přikývnu, že o to opravdu stojím a nastražím uši v naprostém odhodlání zapamatovat si co nejvíce věcí mi řekne.
Když se tak rozhlížela po zlatém lese, nakloním hlavu na stranu a při její poznámce, že ho jistě už znám se jen usměji. "Ale... ano, asi převážně ano." řeknu. Pro mě byly tyhle stromy naprosto normální, ale tak nějak jsem ušil, že asi nejsou úplně všude alespoň podle pohledu vlčice, který jim věnovala a nic k nim neřekla. Nezazlíval jsem jí to ani nevyčítal. Už jenom proto, že sama říkala, že zkušenosti teprve sbírá, ale už teď jich má jistě víc než já.
Při nápadu jít trochu dál se zamyslím, ale pak kývnu. Už jsem nebyl nejmenší a rozhodně jsem se jistě už potuloval i dál, než mě vezme Aerrav. "Dobře, budu za to rád... kdysi jsme s bratrem chtěli taky cestovat." řeknu zvesela a pak se pomalu vydám za svou novou průvodkyní.
Při zmínce, že by na mě otec mohl mít nyní více času jen kývnu a z tlamy mi vyletí tichá slůvka "Snad."

→ Tichá zátoka

6

Jen bedlivě a s jistým nadšením poslouchám vlčici, jaké všechny má už zkušenosti. Podle jejích slov toho neuměla moc a neměla své zkušenosti kompletní, ale i tak toho uměla o mnoho víc jak já. I přes smutek a bolest se ve mně zapálila jakási touha něco poznat a zvědavost. Jen lehce švihnu zvesela ocasem. "A mohla by ses prosím podělit o to, co víš už teď? Rád bych se dozvěděl nové věci... potřeboval bych někoho, kdo mi to ukáže." poslední větu řeknu opět již smutně. Doufal jsem, že mě dost věcí naučí Blind, ale... vše se změnilo. Možná jsem o to mohl poprosit otce, ale ten měl teď problémů dost a já mu jeden další vlastně přinesl sdělit. Nebyl to problém, ale byla to rána do života, se kterou se oba budeme muset vypořádat. Cítil jsem se trochu blbě, že jsem ho zas opustil, ale... to bych nepotkal tuhle vlčici. Kdybych tam zůstal, akorát bychom se víc utápěli ve smutku a to já teď nechtěl. Nechtěl to Blind a já se snažil ho poslechnout a žít.
Když vyprávím o tom, jak jsme s bráchou zdrhali, musím se smutně usmát. Kde tomu byl konec? Chyběl mi. Jako jediný z rodiny stál vždy při mně. Když se mě zeptá, jestli jsem neutekl znovu, zavrtím hlavou. "Ne, jsem už větší... a potřeboval jsem si pročistit hlavu." řeknu se snahou opět o úsměv. Zari jsem vskutku dlouho také neviděl. Možná ve smečce byla jiná vlčata o která se musela starat?
Když Aerrav vysvětlím, že se mi skutečně otec věnovat nemohl, zeptá se na to, jestli je vše už v pohodě. Nejistě zvednu zadní tlapu a podrbu se za uchem. Pak se oklepu a pohlédnu na ní. Přemýšlel jsem, co všechno cizímu vlkovi, který nepatří do smečky, mohu říct. "Netuším co přesně se tam stalo, ale myslím, že se to už vyřešilo." řeknu nakonec po pravdě. Minimálně otec na to vypadal už tehdy, než jsem od něj zdrhnul za Blindem a i teď než jsem mu sdělil tu zprávu vypadal... vesele...

5

Jen chvíli uvažuji o její srsti, ale další její slova o názoru o životě mě zaujmou daleko víc. Nastražím uši a naklopím hlavu na stranu. Tak nějak říkala i věci, o kterých mě poučoval Blind a svým způsobem mi dělalo dobře, že jsem je slyšel i od někoho jiného. Nejspíš skutečně vlci, kteří toho zažili o dost víc jak já, se v tomhle názoru shodovali. Asi na tom něco i bylo. Blind by si nepřál, abych pro něj celý život smutnil. Když prohlásí to, že sbírá zkušenosti aby je převzala, lehce zastříhám ušima. "Já... já bych o ty zkušenosti stál... Ztratil jsem někoho, kdo mi je už nestihl předat všechny." řeknu a v očích se mi mihne opět bolest, která mě doprovázela celou dobu, ale na tu chvilku byla jasnější a pak opět jakoby otupěla.
Zari jsem skutečně znal a přiznal jsem, že jsme ji zlobili. Aerrav tomu sice nevěřila, ale já se pod srstí lehce začervenal. "Nooo... utíkali jsme jí... byla zima, mohlo to být dost nebezpečné." vysvětlím. "Ale je pravda, že zlobit se na nás nemohla. Spíš o nás měla strach."
Debata se stočí k otci a k alfování. Aerrav stejně jako já před ještě pár dny netušila, jak to, že na nás neměl čas. "Můj otec je vlk, který se zabývá víc všemi ostatními, než sám sebou. Myslím, že se ve smečce něco stalo a on to musel řešit. Alespoň to my myslím naznačil můj strýc..." při slově strýc se mi opět v očích mihne bolest a smutek. Lehce se oklepu, abych vyhnal slzy, co se mi draly do mých dvoubarevných očí.

4

Poslouchám slova Aerrav o tom, že přichází z míst hodně sněhu. "Možná i kvůli tomu máš tu bílou barvu... že ses narodila v místě, kde bylo více sněhu." řeknu zamyšleně. Vlastně krom chvilek s Blindem jsem neměl moc příležitostí být s někým, povídat si a přemýšlet. Možná i proto jsem byl vždy na začátku tak rozpačitý a až potom mé věty nabyly dojmu, že jsou již od skoro dospělého vlka a ne vlčete. I teď mé vyjadřování bylo trochu pomalejší, ale už nabíralo daleko více souvislejší mluvy bez přestávek a já začínal nabírat jistotu.
Přítomnost vlčice mě uvolňovala, možná za to mohl i její náběh na mou drzou poznámku. Lehce zastříhám ušima a zvesela mávnu ocasem když vidím, že si to nevzala nijak zle, spíš naopak. "Nooo... upovídaná opravdu jsi, ale to je dobře ne? Chci říct... potkat milého vlka, co dokáže druhého rozpovídat a třeba i zlepšit náladu, to je fajn umění." řeknu trochu i zamyšleně. Při její zmínce o vylizování uší se však nespokojeně oklepu. "Brrr... to olizování by hrozně lechtalo." řeknu při té představě. Dokázal jsem si to představit až moc a momentálně to pro mě moc příjemná představa nebyla. Ne že by šlo o to, kdo to dělá, spíš o ten lechtivý pocit.
Na slova Aerrav jsem musel přikývnout, i když se mi ve tváři objevil trochu smutný výraz. "To jo, ale... moc dlouho jsme s ní nebyli. Tak trochu jsme zlobili. Osobně bych byl ale radši, kdyby se nám tehdy víc věnovali rodiče. Teď už vím, že to prostě nešlo, ale i tak mi to mrzí. Máma nás chvílemi hlídala, ale pak jsme ji vždy ztratili, ale třeba tátu jsem většinu času neviděl... On je totiž... alfa. Měl hromadu starostí a bohužel se nám věnovat nemohl." řeknu nejistě. Ta poslední slova ze mě vyšla tak nějak sama. Bolela. Bolela už jenom proto, že to bylo to poslední, co jsme s Blindem vlastně řešili... O čem jsme mluvili a co mi pomohl pochopit.

3

Po mé omluvě si z toho bílá vlčice snaží udělat radost a její poznámka o lepším maskování mi nahnala hravý úsměv na tvář. Jen naklopím hlavu a zastříhám ušisky. "Řekl bych, že v zimě ti to půjde víc než dobře." do smíchu mi sice nebylo, ale rozhodně můj úsměv a hravý záblesk v očích znamenal pokrok. Na jednu stranu mi přišlo blbé se přestat smrtí strýce bránit, na druhou stranu jsem se však neměl trápit zbytek celého života. Blind by si to tak nepřál. Věděl jsem to. Sám mi přeci říkal, že nemám pro něj plakat... a stejně jsem brečel. I otec za něj brečel, spolu s nebem. To také plakalo. Ale teď už ne. Oteplilo se, i zde v lese začlo být skutečně horko a já náhle tak nějak zalitoval, že už neprší.
Vyhnu se odpovědi, zda-li se něco děje a místo toho se představím a vyzvídám, co je vlčice zač. Místo prostého jména o sobě začne mluvit a nakonec prohlásí, že je cestovatelka a že ji to vystihuje. Jen opět naklopím hlavu na stranu. "Takže jsi... Aerrav, upovídaná cestovatelka?" usměji se možná trochu přidrzle, ale je vidět, že to nemyslím nijak zle, spíš naopak. Pobavilo mě to a pomohlo mi to dokonce skutečně překlenout tu smutnou náladu.
Při zmínce o Zari zastříhám ušima a zamyslím se. "Zari... ááá... teta Vačice! Jo, patřím do smečky, kde je i ona. Starala se o mě a o bratra chvíli, když jsme byli ještě mrňaví." řeknu, když si na ní konečně vzpomenu. Na chvíli jsem zaváhal, jestli bych měl říct, že jsem synem alfy, ale přišlo mi to trochu jako vychloubání a navíc jsem si úplně nemyslel, že by bylo správné to říkat někomu, koho jsem sotva znal. Přeci jen jsem v tomhle už trochu dospěl.

2

Jen po srážce zůstanu nejistě stát kus dál, abych zachoval pro vlčici dostatečný osobní prostor a nejistě se jí omluvím. Sice mě stále trápily mé vlastní myšlenky a problémy, ale také jsem si za to pěkně nadával. Jen se pomalu nadechnu a vydechnu a napřímím lehce hruď. Možná jsem měl ještě stále rysy vlčete, ale rozhodně jsem měl od slabého bezbranného malého vlčete daleko. Alspoň jsem si to myslel, nebo jsem možná i chtěl, aby to tak nebylo. Potřeboval jsem zesílit a to co nejdříve, aby se neopakovala situace s Blindem. Už jen při vzpomínce na to jméno mi bodalo v hrudi a já jsem se nějak neudržel a koutkem oka jsem se podíval na pásku uvázanou kolem nohy.
Když vlčice promluvila nejistě se usměji. Bylo divné po dlouhé době mluvit s někým cizím. Vlastně jsem nikdy pořádně nemluvil s nikým cizím. Vždy jsem tam byl minimálně s bráchou nebo s někým a vždy se jednalo o člena smečky. "Nemyslím si, že... jsi přehlédnutelná... já nedával jen pozor." přiznám nejistě. Vůbec se mi nelíbilo před cizí vlčicí přiznávat, že jsem nebyl dostatečně pozorný a že se mi mohlo něco stát. Nechtěl jsem, aby mě na první pohled někdo neznámý považoval za nezodpovědného a nepozorného vlka, který se dostane díky tomu velice brzy do nebezpečí. Ne, už jsem nechtěl, aby se to opakovalo... Stačila chvilková nepozornost, jedna medvědice s mládětem a Blinda to stálo život...
Její další otázka mě vykolejila, i když jsem se to snažil skrýt. Cítil jsem, jak mi při ní projela bolest a zoufalství hrudí. Měl jsem chuť křičet. 'ANO, VŠECHNO SE POKAZILO!' ale naštěstí se mi povedlo tak nějak udržet výraz aniž by mi do očí vhrkly slzy a já dal nějak výrazně najevo, že se mi hroutí svět. Nadechnu se a vydechnu a zavrtím vlčici v odpověď hlavou.
"Jmenuji se Deiron a ty?" řeknu poměrně rychle a tím tak nějak dám najevo, že chci změnit téma. Zajímalo mě, co tu vlčice dělá a jak se jmenuje. Zlatý les byl z větší části územím smečky mého otce a pach vlčice tu byl nový... Byla nová ve smečce? Patřila vůbec do nač smečky? Nevěděl jsem, ale rozhodně jsem to hodlal zjistit.

Rychlohra s Aetem - 8 postů (2 herní)

<- Zubří pláň

Deiron běžel s Blindovou páskou v tlamě, aškoliv jeho síly a dech pomalu docházely. Nebylo se čemu divit, běžel až od Vlčího jezera a navíc jeho zrak byl zakalen slzami, které se mu hnaly do očí. Už na první pohled bylo jasné, že dobrou zprávu nenese a páska jasně naznačovala, čeho se jeho žal bude týkat.
Hledal svého otce na kterého jako zázrakem narazil. Přihnal se k němu a chvíli popadal dech, než se ke svému otci s pláčem přivinul a předal smutnou zprávu o Blindově smrti, kterou tak těžce nesl. Zpráva o smrti Atase ochromila natolik, že i jemu se vehnaly slzy do očí. Přeci jen, byl to jeho bratr a pro Deie to byl někdo, kdo mu pomohl se svými pocity. Kdo mu pomohl pochopit, na co je vlastně naštvaný a zároveň mu ukázat, že rodina je to nejdůležitější, co mu v životě vždy zůstane. Pomohl mu se na svět podívat jinýma očima.
Otec i syn nesli v tu těžkou chvíli stejnou bolest. Deiron konečně vyslovil slova, která potřeboval říct celý život. Miluje svého otce a miluje celou svou rodinu. Omluvil se za sví chování, protože díky Blindovi pochopil, že spoustu věcí uchopil nejspíše špatně a ne všechno se zdá takové, jaké si myslel, že to je. Díky přítomnosti rodiny snášel bolest daleko lépe a to mu slova strýce daleko víc potvrdila. V jednu chvíli měl dokonce pocit, že ho duch Blinda sleduje.
Blindovu pásku měl podle posledního přání předat práve Aetovi, ale protože chtěl také na něj nejakou památku, pomalu se osmělil, zda-li si na svého strýce může nechat nějakou památku. Aetas, i když ho to bolelo, mu pásku nakonec přenechal. Deiron se pro jistotu ještě několikrát optal, jestli si ji skutečně může nechat, a když mu to bylo povoleno, povedlo se mu ji si ji omotat kolem pravé přední tlapy a slíbil svému otci, že až pochopí vše, co mu Blind řekl, až bude vědět sám za sebe, že strýcovu pomoc již nepotřebuje, pásku otci vrátí, jak to chtěl právě Blind. Pak se omluvil, že potřebuje chvíli být sám, ale slíbil tátovi, že se vrátí. Že už nechce utéct a že se bude potulovat po okolí, nebo že se nikde nebude prostě zdržovat dlouho... S těmi slovy odešel a několikrát se ještě otočil, jestli ho otec přeci jen nezastaví. Když však viděl, že ne, poklusával lesem dál... I přes to se však stále otáčel do míst, kde nechal svého tátu.

Postovaná 1 - Aerrav
Má chůze byla už mnohem pomalejší než předchozí běh do Zlatého lesa. Stále jsem měl v hrudi tu neutuchající bolest, která jen tak nezmizí. Věděl jsem to. Věděl jsem, že Blind se už neobjeví, už nikdy se k němu nebudu moci přitisknout a poděkovat mu i jen za těch pár slov, která mi pomohla pochopit svět, na který jsem byl naštvaný a netušil jsem, co s těmi pocity a celým světem mám vlastně dělat.
Páska na mé noze se mi povedla zavázat tak, že mi ani nepřekážela ani nepadala. Občas na ni při chůzi pohlédnu a přemýšlím, jestli bylo přeci jen dobrý nápad si ji nechat, když měla být pro mého tátu. A co víc, bylo správné tam nechat otce smutnit samotného? Já sám jsem stále nebyl daleko od pláče, ale prostě... potřeboval jsem se nadechnout čerstvého vzduchu a být sám. Sám se svými myšlenkami. Skutečně jsem se chtěl potulovat zatím jen po okolí a co víc, brzy se třeba i vrátit a být tam pro tátu a pro celou rodinu. Zapřísahal jsem si to už jenom kvůli tomu, že jsem slíbil Blindovi, že to prostě zkusím.
Při chůzi jsem se stále ohlížel do míst, kde jsem nechal otce. Už jsem ho neviděl, avšak uši jsem měl nšpicované, abych v případě nějakého zavytí či volání hned přiběhl. Věděl jsem, že ho to dostalo... Vděl jsem, že můj otec Blinda miloval stejně jako miluji já své sourozence, ačkoliv k Sill jsem se při posledním setkání nechoval zrovna nejlépe. Mrzelo mě to. I jí jsem potřeboval co nejdříve najít a promluvit si s ní.
Náhle jsem do nčeho vrazil. Podle toho, že to bylo měkké, a mělo to srst jsem poznal, že strom ani nic takového to nebude. Možná za to mohlo mé neustálé otáčení, hlídání pouze nějakého volání otce a celkově hlava plná myšlenek, ale absolutně jsem si nevšiml vlčice, do které jsem drcnul. "Já.... pardon." řeknu nejistě a rzchle poodstoupím, abych nenarušoval její prostor. Podle pachu to byla určitě vlčice, ale ve zdejším lese jsem ji ještě neviděl. Nastračím uši a naklopím hlavu na stranu a sleduji ji svýma dvoubarevnýma očima (jedním ledově modrým a druhým příjemně fialkovým). Možná už jsem byl skoro tak velký jako dospělý vlk, možná jsem některé už i trochu převyšoval, ale... nebylo se čemu divit, když za dva měsíce mi měl být jeden rok. I tak má nemotornost a celkové rysy dávaly ještě stále najevo, že jsem vlče.

← Vlčí jezero

Běžel jsem. Přes slzy a déšť jsem skoro neviděl na cestu. Naštěstí jsem si ji nějak pamatoval. Zas tak často jsem tu po okolí nepobíhal a přesto mě instinkt vedl dál. Věděl jsem, že tím směrem mám domov... A díky Blindovi jsem si i začal uvědomovat, jak moc je pro mě důležitý. I přes mé chyby, přes chyby rodičů i sourozenců, potřeboval jsem je. Potřeboval jsem je a oni mě. Alespoň to jsem z toho všeho pochopil. Tak nějak jsem doufal že za to na mě je strýc hrdý.
Bylo pro mě těžké přiznat si, že tady už není, ale... co když existují jiné světy, kam vlci po smrti odchází? Byl toho důkazem úsměv Blinda, když vydechl naposledy? Vypadal, jako kdyby konečně někoho viděl, nebo se usmíval jen na mě? Netušil jsem, ale vzpomínka na jeho poslední slova... na jeho všechna slova a čas, který se mnou byl mě hnal dál. Musel jsem splnit jeho přání... Plíce mě pálily, nohy bolely, srdce divoce bilo... ale já běžel dál se slzami v očích...

→ Zlatý les

Lehce zavrtím ocasem. Byl jsem rád, že Blind byl rád za mou společnost. Po dlouhé době se mi díky němu vlil do duše klid a jisté smíření. Možná teď najdu konečně odvahu si pořádně promluvit s otcem. Možná najdu odvahu promluvit si se sourozenci a vysvětlit jim, co se stalo... co se mi honilo hlavou a že tomu teď už trochu více rozumím... Za tohle všechno jsem mu byl vděčný.
Když se Blind napil vody, také jsem to zkusil. Voda byla... ledová. Lehce se oklepu a pohlédnu na svého strýce. Začalo pršet. "Pláče?" zeptám se jen tak aniž bych čekal odpověď. Zvednu hlavu a přimhouřím oči. Sleduji mraky ze kterých padaly kapky deště. Nikdy mě nenapadlo, že déšť můžou být nebeské slzy. Byla to pravda? Proč tedy nebe pláče...? Než jsem se však stihl zeptat, Blind mě začal poučovat o mé magii, že déšť je má výhoda. Měl pravdu, pokud se někdy naučím ovládat skutečně vodu, déšť se bude hodit... bude to voda všude kolem mě.
Pak jsem se soustředil na vlnky a skutečně se mi povedlo vytvořit pár vlnek ale štvalo mě, že se v nich objevují krystalky ledu. "Já, ano... dokázal jsem udělat vlnky, ale... objevují se v nich krystalky ledu co pomalu tají... za to může ta druhá magie." zamumlám spíše pro sebe, ale první informace o mé magii byla nahlas a zřetelně, protože to byla odpověď pro strýce. Musel jsem se trochu usmát, když mě v podstatě pochválil a hnal mě k tomu, abych trénoval dál. Už jsem se chtěl opět soustředit na vodu, ale to náhle od Blinda zazněl povel abych se schoval. "Ale..." než jsem však stihl dopovědět, všiml jsem si obrovské medvědice s medvíďaty. Řev prozradil, že si nás všimla. Schovám se rychle za jeden kámen poblíž a lehce nenápadně vše sleduji. Byl jsem zoufalý, chtěl jsem Blindovi pomoci, ale když jsem viděl co dokáže se svou magií... nemohl jsem se pohnout. Sledoval jsem, jak můj strýc zápasí s medvědicí a věděl jsem, že prohrává... Neviděl ji, i když ji slyšel, byl pomalejší a díky slepotě neobratnější, ale... bojoval. A mně bylo jasné, že nebojuje za sebe... bojuje, abych já přežil.
Doufal jsem, modlil jsem se, aby Blind vyhrál, ale... "BLINDEEEEE!!!!" údolím jezera se nesl můj výkřik, když drápy medvědice pronikly do strýcova krku. Byl bych za ten křik na místě mrtvý také, nebýt Blinda, která zapálil medvědici, co se v tom okamžiku dala na úprk. Na nic jsem nečekal a doběhl jsem k umírajícímu strýci. "Blinde... Strýčku... neodcházej..." šeptnu a i přes slova Blinda, ať nepláču, že to za mě dělá už nebe, se mi hrnuly do očí slzy. Jen zavřu oči a vycením zuby. "Děkuju za všechno..." řeknu tiše s pláčem už nejspíše jen mrtvému tělu...
Netušil jsem, jak dlouho jsem tam seděl se sklopenou hlavou nad jeho tělem. Nevěděl jsem, jak dlouho mi stékaly slzy... Netušil jsem, jak dlouho jsem pak vyl žalem... Mohlo to být hodiny, mohlo to být minuty. Sám jsem netušil... jen když to přestalo tolik bolet, pomalu jsem zvedl v tlamě Blindovu pásku. 'Donesu ji otci... jak sis to přál.' pomyslím si a se slzami v očích se rozběhnu na jediné místo které jsem vlastně docela dobře znal. Na jediné místo kde jsem doufal, že otce najdu...

→ Zubří pláň (Přes mlžné pláně)

← Mlžné pláně

Poslouchal jsem Blinda... trochu zamračeně a možná provinile. Měl pravdu? Možná jsem si s ní mohl promluvit, když ona se ale chovala pro mě tak... povýšeně... Alespoň mi to připadalo. Avšak bylo skutečně možné, že jsem jen žárlil, záviděl a něco si tak namlouval a viděl to černěji než by mělo být?
Jen jsem mlčel a nechával si vše projít hlavou. Byl jsem šíleně rád, že jsem si o tom mohl s někým promluvit. Konečně jsme při tom došli k jezeru a já se rozhlédnu po okolí. Byl jsem tu někdy? Možná ano... rozhodně to tu vypadalo krásně. Pohlédnu na Blinda, který se napije a pak se napiji také a posadím se vedle něj a trochu se o něj opřu. Byl jsem již poměrně velký, i když stále jsem měl rysy vlčete... to pomine s příchodem zimy. Věděl jsem, že někdy s příchodem zimy jsem byl již s Atrayem venku, což znamenalo, že mi začátkem zimy bude už kousek přes rok.
Strašně rychle to uteklo. Při slovech Blinda, že jsem stejnou chybu ale i tak neudělal, se musím usmát. Další jeho slova poslouchám pozorně a pomalu cítím, jak se ve mně sice chvěje bouře emocí, ale postupně se začíná klidnit a tišit jako vodní hladina při odcházející bouři. Byl to zvláštní pocit.
Při jeho nabídce na něj pohlédnu. "Já, rád bych zůstal chvíli s tebou... přeci jen... asi potřebuji čas si vše urovnat v hlavě... ujasnit si věci a sebrat třeba i odvahu odpustit sobě, rodičům i sourozencům za to, že se tolik nevídáme... protože to přeci jen asi z větší části není naše chyba... asi to prostě nešlo... Asi jen potřebuji čas najít i odvahu a sílu si se Sill promluvit... a snést ledovost Mer, kterou jsem také dlouho neviděl... vlastně od doby, co nás s Atrayem opustila a odešla pryč." řeknu a podívám se na vodní hladinu ve které se pomalu odrážela stahující se mračna. Další slova mého strýce jsem v podstatě napůl, protože voda byla cítit ve vzduchu a v podstatě další slova Blinda jsem plnil nevědomky už nyní. Pomalu zavřu oči a zhluboka se nadechnu... cítil jsem vodu... táhlo mě to k ní...
Dvé dvoubarevné oči pomalu otevřu a zadívám se na vodní hladinu, na které se po chvíli na mé přání vytvoří vlnka. Lehce naklopím hlavu na stranu a pohlédnu na Blinda. Cítil to? Pohled však přesunu hned zpět a trochu se zamračím soustředěním... Vytvořila se další vlnka, na ní však hned pak i krystalky ledu, co ale vlivem teploty zas roztály. Zamrkám. Cítil jsem trochu oslabení. Mé magie, o kterých jsem věděl díku tomu obchodníkovi, jsem nevědomky využíval současně... bylo to tím, že spolu tolik souvisely?

Při jeho zavtipkování se přeci jen lehce usměji i přes své zamračení, jistý vztek a smutek. Pozorně poslouchám jeho slova, avšak nad svěřováním se zamračím. "Já mu to ale říkal... snažil jsem se mu to vysvětlit. Chvíli to vypadalo, že mi rozumí, ale... pak přišla sestra a udělal vlastně to samé, co předtím..." možná jsem si to spíš jen tak nějak dovybarvil aniž by ta situace taková opravdu byla, ale... skutečně mě to prostě zraňovalo. Pokaždé, když se vynořila Sill, otec jakoby najednou zjihl, mazlil se, ale... ne se všemi, jenom s ní... Žárlil jsem? Asi ano.
Při dalších slovech našpicuji uši a snažím se je pochopit. Nejspíše tedy bylo normální, že se otec staral víc o dcery a matka o syny, ale proč tedy pak nevěnoval pozornost ani Mer? Trochu se zamračím. Bylo to spíš zamyšlené zamračení než nějak moc naštvané. Při zmínce o tom, že sestra může mít nějaké problémy, se mi provinilostí sevře hrudník. Jistě, že jsem se nezeptal. "Neptal jsem se... viděl jsem ji... podruhé v životě... je... menší než já, ale vypadá zdravě... i to, jak se s úsměvem začala lísat k otci aniž by mi věnovala jediný pohled..." zamumlám trochu naštvaně. "S otcem jsem o tom opravdu mluvil, ale... asi ani z toho absolutně nic nepochopil." další větou jsem si spíš povzdechl. Možná to skutečně bylo jen v mé hlavě, ale cožpak mě mohl někdo soudit? První pořádné vzpomínky byly na to, jak jsem sledoval tátu, jak si hraje a mazlí se se Sill a já a sourozenci jsme byli sami s unavenou nečinnou matkou...
Když jsem se zeptal, co se vlastně stalo, bedlivě jsem Blinda poslouchal. Zajímal mě jeho příběh, už jenom proto, jak moc mi rozuměl. Bedlivě jsem poslouchal a když vyprávěl o mém otci a o tom, jak jejich otec dával vždy za pravdu mému otci, poposednu si blíž k Blindovi a tak nějak se o něj lehce opřu. Možná jsem byl už velký, byl jsem samec, ale... blízkost příbuzného mi chyběla.. Chyběla mi něha matky, chybělo mi mazlení se s otcem... ani jedno jsem v podstatě moc nezažil. Příběh strýce mě navíc rozesmutnil. Chápal jsem ho. Až moc jsem ho chápal a byl jsem rád, že jsem Blinda poznal, protože jsem tušil, že bych podobnou blbost nejspíše udělal také. "Já... jsem rád, že jsem tě poznal... chápu tě... nebýt tebe... asi bych udělal něco podobného." šeptnu. Asi bych to neudělal v důkaz síly, ale prostě něčeho, jako že jsem soběstačný, a prostě asi abych si i získal pozornost.
Při jeho dalších slovech lehce zastříhám ušima. "Ona ani nikdy neprojevila zájem, že by s náma chtěla mít něco společného. Ani v úkrytu si nás nevšímala... když jsme vylezli, první co bylo, že se od nás oddělila a šla si hrát s otcem." řeknu, ale... asi měl Blind pravdu. "Ale... kdyby přeci se mnou chtěla trávit čas, tak by mě alespoň pozdravila." zamumlám. Byl jsem v tomhle přeci jen trochu tvrdohlavý. Možná to prostě bylo i tím, že já bych na jejím místě udělal úplně něco jiného, ale... tak nějak jsem už chápal, že všichni nejsou stejní.
"Když oni všichni říkají, že jsem na cestování stále příliš mladý." řeknu nejistě. "Ale možná bych to potřeboval... nějaký čas mimo ně... jenom proto, abych si nějak všechno srovnal v hlavě... teď to stále bolí... díky tobě míň, ale... stále to bolí, protože já bych se zachoval jinak... A to, jak se chovají oni mě... rve na kusy." bylo těžké to vyjádřit slovy, ale ve finále se mi to nejspíše i povedlo.
Když mi Blind vysvětlí to s emocemi a magií, zastříhám ušima a kývnu. Měl asi pravdu. "Dobře, děkuji." řeknu a když se Blind zvedne, energicky se zvednu také a pomalu mu ťapkám lehce po boku. Prostě tak, aby cítil mou přítomnost a zároveň aby měl prostor mě vést pryč z louky. Stále jsem netušil, jestli ví vlastně kam jde. Viděl přes šátek něco? Třeba díky magii? Na tyhle otázky byl ale asi ještě přeci jen čas...

→ Vlčí jezero

Pomalu se posadím, když se strýc také posadí a mé oči se zabodávaly do jeho šátku. Všechno se ve mně mísilo, bublalo... hněvalo se a zároveň se rvalo na několik mnoho menších nešťastných částí. Když Blind začal mluvit, natočím lehce hlavu na stranu. Začal vyprávět o mém otci, jak je laskavý a jak v Blindovi hořel oheň.
"Myslím si, že vím, že takový otec je, ale... věnoval se prostě víc smečce a hlavně mé sestře než nám ostatním...." řřeknu hodně pomalu. Každé slovo šlo ze mě ztěžka a já cítil, jak se mi hněvem naježila lehce srst. Stále jsem měl před očima výlez z úkrytu, jak jsme tam byli se sourozenci a otec v klidu odešel se mazlit se Sill a nás tam nechal jen s matkou... ani se na nás nepodíval, neotočil... a pak někam odešel a já ho 6 měsíců neviděl. 6 měsíců!
Jen polknu a snažím se vnímat další slova, která mi Blind s klidem říkal. "Co se stalo?" alespoň na chvíli má zvědavost přehlušila zmatené a naštvané pocity, co se ve mně mísily. Zajímalo mě, co se Blindovi stalo, co udělal, že přišel o oči a podle jeho slov i o rodinu.
"Já... já mám rodinu rád, ale jediný, kdo projevil zájem o mě je Atray, můj bratr a ty... Otec byl se mnou chvíli a odešel jsem proto, že opět přišla má sestra, Sill. Neřekla mi ani ahoj, ani se na mě nepodívala a začala se mazlit s otcem. Stejně jako ten první den, co jsme vylezli z úkrytu... Bolí to strýče... tak hrozně moc to bolí... Mám potřebu je chránit a zároveň je... možná až nenávidím za to, že jsem byl sám... jenom s Atrayem a pro celý svět jsme byli... neviditelní..." snažím se vylíčit své pocity jak nejlépe to jde. Možná to nebyla až taková pravvda, ale mně to tak prostě připadalo. Takhle byly zakotvené mé vzpomínky. Už jsem skoro přestával být vlčetem a o čem bylo celých těch 6 měsíců? Že jsme převážně byli s Atrayem sami...A teď jsem neměl ani svého bratra... netušil jsem, kde je.
Když se zmíní o tom, že jsem otci podobný, lehce sklopím hlavu. "Nevím, jestli chci být jako on... mít jiné starosti a nemít čas na rodinu..." šeptnu tiše. Stále to prostě bolelo. Když do mě drcne, opět zvednu pohled. Ta zloba přešla při svěřování v neúprosnou bolest, kterou jsem zažil jako malý. Celá má duše se rvala na cáry, protože jsem chtěl nejspíše něco, co jsem prostě mít nemohl, alespoň se tak všichni chovali...
Při jeho dalších slovech lehce zamrkám. Prohlásil, že mě milují, i když se rodiče občas chovají jako hlupáci... Poslouchal jsem mlčky jeho vyprávění dál. Blind nejspíše chápal, jaké to je být ten druhý v řadě, ale... smířil se s tím. Smířím se s tím někdy já?
Bouřlivý mrak... To jsem teď momentálně asi byl. Byl jsem plný hněvu a hlavně nesmírné bolesti. Když se zmínil o tom, že zbude jen nenávist, trochu provinile sklopím hlavu a uši. Věděl jsem, že něco podobného se frmovalo ve mně a já to nechal a možná jsem tomu i trochu přidával. Ale... cožpak jsem za to mohl skutečně jen a jen já? Na jeho otázku na projití kývnu. "Chci být silný... chci se naučit používat magii... chci chránit ty, kteří o to budou stát." šeptnu tiše a pohlédnu opět lehce na Blinda, i když pohledem se snažím těkat i jinam, stále jsem se cítil dost provinile. Možná jsem neměl tak rychle soudit a hned odejít... ale... stále mi připadalo, že jsem své sestře nestál ani za pozdrav. ani nezavolala, abych počkal, nebo abych nechodil... ona ani Aetas...
"Naučíš mě jak zesílit? Jak zlobu změnit v sílu? ... Já... byl jsem u takového vlka s věcmi... tam jsem se náhodou dozvěděl že mám magie dvě... vodu a led... chtěl bych se to naučit." mé oči se do něj teď zabodnou spíše prosebně. Potřeboval jsem někoho, kdo mi pomůže se ovládat. Kdo mi pomůže najít ztracené části duše, které má minulost poházela všude možně a která mou duši rvala dál...

Ve chvíli, kdy do něj vrazím, vzhlédnu, jestli je to skutečně můj strýc. Otočil se na mně a já hop poznal už jen podle toho šátku. Při jeho větě jsem se musel smutně pousmát. Stále jsem v sobě měl zlost, nenávist, smutek, rozpolcenost a hlavně jsem se cítil pro svět naprosto nepotřebný, postradatelný a hlavně od světa a svých nejbližších zrazený.
Lehce sklopím hlavu a pak mu konečně tiše odpovím "Vlastně... obojí... ale spíš utíkám." řeknu a v hlase mám záchvěv hněvu. Stále mě to žralo. Stále mě to užíralo zevnitř. Jediný, s kým jsem měl dobrý vztah byl Atray a nejsmutnější bylo, že jsem tak nějak cítil snad i víc ke svému strýci než k otci, kterého jsem měl stále před očima, jak se mazlí se Sill. Jako by se nechumelilo. Ani ji nenapomenul, že mě přehlídla, prostě nic... Jako bych opět pro ně neexistoval. Stále jsem si pamatoval to, jak jsme vylezli z úkrytu a otec si odešel hrát se Sill a na nás, na ostatní sourozence, ani jednou nepohlédl... Stále to bolelo a tu ránu má sestra opět otevřela spolu s mým otcem.
Nejhorší na tom všem bylo, že část mě milovala svou rodinu a chtěla ji bránit za každou cenu a druhá číst je nenáviděla za to, že jsem vlastně půl roku byl jenom sám s bratrem... otec byl v tahu, Sill byla v tahu, Mer byla v tahu a máma se snažila s náma unaveně držet krok, ale neudržela ho.
"Jsem... naštvaný... hodně naštvaný... na otce... na všechny." řeknu po chvíli hledajíc v nahněvaných pomatených myšlenkách slova, která by vyjádřila mé pocity. Mé dvoubarevné oči se zabodnou do těch Blindových, které jsou zakryty šátkem. Tušil jsem, že mě nevidí, ale podle všeho cítil, co cítím já.. Ví, že jsem nahněvaný? Chápe to, co cítím?...

←Tichá zátoka

Kroky mě nemohly zavést lépe. Byla už noc a já jsem se ocitl na té proklaté louce zakryté mlhou. Tomu vlkovi jsem nemohl už ani nic nabídnout, tak jsem se nesnažil ho hledat. V mlze jsem byl tak nějak ztracený. Na chvíli se pomalu zastavím a napřímím uši. Nic. Pomalu jsem se v mlze a tmě začínal ztrácet. Odkud jsem vlastně přišel?
Zamračím se. Okolí nemohlo být více podobné mé náladě než teď. Temnota a naprostý chaos, který tvořila mlha. Do toho se ochladilo. Jen se pomalu rozejdu se zachmuřeným výrazem kamsi dál hlouběji do mlhy v naději, že z ní třeba někde zase vyjdu. Nebo se v ní taky ztratím navěky... Komu bych vlastně chyběl? Asi Atrayovi... mámě také... otci nejspíš, podle toho co se mi snažil tvrdit, také... Ale, jak jsem to mohl vědět?
Cosi si zamručím a jdu dál. Můj čenich však náhle zachytí povědomý pach a pak... Narazím čumákem do něčí srsti. Patřila tomu pachu, který jsem měl někde zafixovaný. Mohl to snad být strýc?