Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Úbytek energie jsem ještě stále cítil, ale pomalu mi energie vlčete opět dopomohla k tomu, abych tak nějak ožil. Netušil jsem, proč jsem vytvořil zrovna vločku a už vůbec jsem netušil, že to není úkaz toho, že mám magii vody, ale spíš magii ledu o které jsem vlastně ani nevěděl. Rozhodně se mi však líbila tátova magie, díky které bych mohl mít nějakou dobrůtku kdykoliv budu chtít. Klidně i v zimě, kdy je vše pod sněhem!
Jen se opět oklepu a pohlédnu na tátu. "Jsem... v pořádku, jsem silný." řeknu sebejistě a zamlaskám. Netušil jsem, proč mi táta říkal, že vypadám jak borůvka. Nikde jsem neviděl svůj odraz... jediné, co jsem věděl je to, že když si olíznu tlamu, chutná to stále trochu po borůvkách. Jen na tátu zamrkám svýma fialkovýma očima. "Chci se naučit lovit... mám hlad... chci se umět najíst sám." prohlásím a zastříhám ušima. Celkově bylo zvláštní, jak jsem si uvědomoval, že mé tělo je teď už větší, silnější a schopnější, než bývalo kdysi. Tušil jsem, že toho vydržím více, než když jsem byl ještě mrně, ale co všechno dokážu? To jsem zatím netušil.
V tátově slovech opět zaznělo slovo, co jsem neznal a tak naklopím hlavu tázavě na stranu. "Vysoká? co je vysoké? ... Jelen? co je jelen?" řeknu nahlas a čekám trochu netrpělivě a zvědavě na odpověď.

Slova táty jsem vnímal, ale moc nechápal. Já měl potřebu, alespoň zatím, být nablízku rodině a chránit je, ale kdo ví, co bude za pár měsíců či let? Sám jsem netušil a moc jsem o tom zatím ani neměl potřebu přemýšlet. Slova jsem vzal jako fakt, i když mě trochu mrzela. Zajímalo mě, jací mí starší sourozenci jsou. Když do mě táta lehce drcnul, spokojeně jsem se hlavou o něj otřel. Prozatím byly všechny křivdy zapomenuty. Byl jsem šťastný, že se teď věnuje mně.
"Zajíc... Jahody... borůvky..." opakoval jsem slova Aetase, abych si je vštípil a když jsem viděl další keřík, přiskočil jsem k němu, přičichl a s chutí zblajznul i pár borůvek. Srst kolem tlamy teď byla fialová a bylo to docela nápadné už jen kvůli tomu, že jsem jí měl světlou. Spokojeně se olíznu a tím to možná ještě zhorším, avšak já to neviděl, tak jsem se tím moc ani nezabýval, natož aby mě to nějak vadilo.
Další slova mě však zaujala, protože se týkala mé magie. Jen jsem zamyšleně naklopil hlavu na stranu a pak zvedl pomalu tlapku. Po chvíli se na ní vytvořila malá vločka. Prostě jsem se soustředil, ale... místo vody přišla vločka? Bylo to mrazem? Rozhodně se hned na to oklepu. Ne zimou, spíš náhlým vyčerpáním. Cítil jsem, jak jediná malá vločka náhle sebrala mou energii. Nebo se mi to jen zdálo a prostě mě cinkla do čumáku únava? Lehce se oklepu. Celkově mi už nebyla taková zima jako předtím, ale připisoval jsem to spíš tomu, že jsem vyrostl. Velkým vlkům přeci taky nebyla taková zima.
"Mám hlad, pojďme chytit toho zajíce." řeknu po chvíli rozhodně a když chci vstát, únavou sebou plácnu do sněhu. Jednoduše se mi zapletly nohy a já se rozplácl. Jen zívnu a pak opět vstanu a oklepu se, abych to ze sebe setřásl. Ta magie bude zapeklitá věc. Táta měl v tomhle se slabostí pravdu. Opět se oklepu, abych ze sebe setřásl únavu. Trochu to pomohlo. Pohlédnu zpět na tátu v očekávání, že teda půjdem něco chytit. Dokonce mi zakručelo i v bříšku...

Má tvář se pomalu vyjasnila, ne však do úsměvu, spíše do nic neříkajícího výrazu. Má dušička byla ráda, že jsem vyřkl nahlas mé myšlenky a docela se mi ulevilo. Navíc jsem byl náhle zvědavý na odpovědi na všechny mé otázky.
To, že je Merlin v pořádku mě skutečně uklidnilo. Byl jsem rád, že je v pořádku a uvnitř mi tato radost vyplnila to prázdné místo, které tam bohužel i přes mé svěření se otci zůstávalo. Nebylo to přímo kvůli němu. Prázdno v mé duši zůstávalo díky roztrhanosti naší rodiny a kvůli tomu, jak se chovala tehdy Mer a jaká byla na mě a na bráchu Sill, nebo spíš to, že si nás vůbec nevšímala.
Až teď jsem si uvědomil, že je to poprvé, co jsem najednou nebyl poblíž bráchy. Tak nějak mě uklidňovala jen myšlenka toho, že zůstal u mamky a že se o něj postará. To pro mě bylo důležité. Pohlédnu zpět na tátu, který začal vykládat o mých starších sourozencích. Jen lehce naklopím uši. Nedovedl jsem si představit, že jsme měli ještě další sourozence. Navíc to ve mně vyvolalo opět divné pocity samoty. "Proč u nás nebyli? Proč nejsou u nás jako rodina?" zeptám se a dám tím tak nějak najevo to, co ničí mou dušičku vlastně nejvíc. To, že nejsme spolu.
Pozorně pak poslouchám i výklad o tom, že ten vlk není slabý. Na tváři se mi objeví zamyšlený výraz. Na tátových slovech něco bylo, ale stále mi to přišlo trochu divné, protože jsem furt netušil, co to magie je.
Stále jsem byl zamyšlený, když se táta rozhodl vysvětlit, že prostě neměl na výběr a že ji musel hlídat. To jsem chápal. Ochraňovat. Tu potřebu jsem měl taky. Získal jsem tuhle vlastnost po otci? Možná. "Zkoušel jsem chytit... takové... chlupaté... dlouhé uši..." netušil jsem, jak se to jmenuje. Jen při vzpomínce na chuť masa mi zakručelo v břiše. "Ale utekl." dodám a čumákem ukážu na stopy mizející díky padajícímu sněhu. Ani jsem si nevšiml, že se docela ochladilo a že začaly padat vločky.
Při náhlém vysvětlení, co je to magie, nastražím uši. Zajímalo mě to. Stále bylo těžké to pochopit a když náhle začalo cosi růst ze sněhu, rychle poskočím a srst se mi naježí, když sleduji, jak na sněhu náhle vyrostlo cosi zelené s červenými plody... nejistě se k tomu přiblížím a očichám to... Vonělo to báječně! Než by stihl cokoliv táta říct i kdyby to bylo jedovaté, pustil jsem se do toho a tlama se mi od jahod zbarvila do červena. Bylo to sladké a chutné, ale žaludek to úplně nezaplnilo. "Co to bylo? Bylo to moc dobré." řeknu a olíznu si spokojeně tlamu. Další slova mě však zarazí uprostřed pohybu. Pohlédnu na tátu a naklopím hlavu na stranu. "Já mám... magii vody? Jak se to používá? Co dokážu díky ní já?"

Jen jsem zamračeně sledoval tátu, jak se posadil do sněhu a sledoval mě. Při jeho dalších slovech lehce naklopím stranu na hlavu a už už jsem otevíral tlamu, abych mu vyčetl další věci, avšak můj otec pokračoval a tak jsem jí jen zase zavřel a našpicoval uši, abych ho tedy dovyslechl úplně. Přeci jen, měl jsem ho rád, byl to můj táta, i když jsem se na něj skutečně zlobil.
Při zmínce o Sill sebou lehce škubnu. Měl jsem ji rád, to jo, ale střípek zloby patřil i jí. Byla to ona, kdo si otce ukradl hned po odchodu z doupěte. Byla to ona, kdo si nás absolutně nevšímala... Zamračím se ještě trochu víc a pohlédnu do sněhu. "Sill..." zamumlám si pro sebe trochu nahněvaně tak, aby to sotva táta slyšel. Při zmínce o Merlin však opět vzhlédnu a napřímím uši. V mých očích se objevila jakási starost. "Merlin... je v pořádku?" zeptám se. Sice byla dost chladnokrevná a její odmítání mě bolelo, ale narozdíl od Sill se na mě a na bráchu nevykašlala a strávila s námi alespoň kousek svého vlčecího života... Pak jsem si však uvědomil ještě jednu věc. Zmínil se o dalším bráchovi? Starším? Lehce přimhouřím očka. "Starší brácha?" zeptám se podezíravě a zároveň zmateně. Nikdy mi nikdo neřekla, že mám ještě nějaké sourozence. Nebo minimálně jednoho. Jak byl velký? Jak se jmenoval? Byl nám podobný...?
Pak se zmínil o dalším vlkovi. Ten příběh jsem už slyšel. Říkala nám ho Vačice a myslím, že ho zmiňovala i mamka už tehdy v lese, když s náma byla ještě Mer. "To říkali... Mer řekla, že je slabý, když se mu tohle stalo." její chladná slova si má hlava dobře pamatovala i to, jak jí hned mamka pak vyčetla, že se to nemá říkat. Ale... přišlo mi, že v tom nejspíš asi měla pravdu.
Vzhlédnu zpět k otci ve chvíli, kdy mi olízl hlavu. Bylo to... příjemné a mé srdíčko na chvíli poskočilo. Párkrát bouchnu spokojeně ocasem o sníh, pak se však opět zachmuřím, protože mou myslí proběhla vzpomínka na to, jak si hrál se Sill a nás nechal s mamkou a ani si nás nevšiml. "Vyměnil... za Sill... nevšímal sis nás..." řeknu opět mrzutě. Skutečně mě to trápilo. Bylo na mě i vidět, že z hravého vlčete se stal poměrně vážný malý vlček, kterého něco trápilo. Bylo to stále to samé, čeho si všimla při cestě i mamka. Prázdno. Vnitřní prázdno, které vyvolalo roztrhání rodiny na několik mnoho menších skupinek. Odchod a nevšímavost sester... a to, že jsem vlastně tátu viděl naposledy jako skutečně ještě mrňavé vlče.
Jen uhnu pohledem, abych nemusel čelit pohledu otce a pohlédnu na stopy ušáka, který mi utekl. "Mám hlad a... co je to magie?" po všech těch myšlenkách se mi vybavilo právě tohle slovo z toho, co řekl otec. Nevěděl jsem, co přesně magie znamená a... měl jsem to taky? Budu kvůli tomu taky slabý jako ten vlk ze smečky?

Má očka prozkoumávala okolí ve snaze objevit znovu toho ušáka, když v tom mi do čumáku cinkne známý pach, který mi připomněl to, že jsem tátu neviděl už v podstatě od výlezu z doupěte. Má tvář se mi lehce nahněvaně zakabonila, když se mezi stromy objevil otec. Až teď jsem si uvědomil, jak jsem vyrostl. Byl jsem skutečně mrňavý, když jsem viděl tátu naposledy, jak si hraje s nejmenší sestrou... se Sill.
Věděl jsem, co nám mamka říkala, že měl táta hodně povinností, ale ten vnitřní pocit zrady jsem ze sebe nedokázal shodit. Má fialová očka byla plná hněvu, když sledovala, jak se táta blíží. Pak promluvil. Jen si sednu a oklepu se, abych ze sebe shodil poslední otupělost po nárazu do stromu. "Ahoj." zabručím mu za odpověď.
Snažil jsem se si vštípit do hlavy slova mamky o všech těch starostech alefy, ale... možná i díky jeho dalším slovům jsem se nedokázal ubráit všem svým pocitům, které jsem choval hlavně k němu a nejmenší sestře. Věděl jsem, že ona za to úplně nemohla a byl jsem si jistý, že ji chci mít nablízku a ochraňovat jí, jak vysvětlovala mamka, ale... na tátu jsem nahněvaný byl. "Bál jsem se... že nás nechceš." tato slova mi z tlamičky ujela stejně rychle jako mi ta myšlenka prolítla hlavou. Má fialková očka se zabodla do těch Aetasových. Bylo slyšet, že mé vyjadřování není na úrovni jako nejspíše u sestřiček. Toho kontaktu jsem s vlky neměl moc. Vždyť nás mamka objevila teprve skoro nedávno a neuměl jsem ještě si ani chytit jídlo! Slov jsem také moc neznal, ale v mé hlavě se myšlenky třídily už daleko rychleji a pocity jsem dokázal již rozeznat a dokonce jsem i věděl, která slova a jak je přiřadit.

Jen se otočím na brášku Také něco postřehl a já jsem byl na nás oba pyšný. Jen radostně pohlédnu na mamku a zamrkám na ni svýma modrýma očkama. Čekal jsem na pochvalu, jenže pak jsem náhle uslyšel šustnutí. Lehce naklopím uši dozadu, abych lépe slyšel a pak otočím celou hlavu. Mé fialkové oči uvidí pohyb. Netušil jsem ani, kde se to ve mně najednou vzalo. Možná to bylo hladem, či zapracovaly konečně nějaké instinkty... prostě jsem náhle vystartoval. Tak nějak jsem se v zápalu soustředění zapomněl podívat, jestli za mnou běží bráška nebo máma a tak jsem jim během chvilky zmizel z očí díky křovisku.
Běžel jsem, seč mi síly stačily. Bylo to ušaté jako to, co nám jednou ulovila Vačice. Chtěl jsem to chytit, chtěl jsem to zabít, chtěl jsem to sníst... Už jsem to skoro měl, ale... co dál? Než má hlava stačila něco vymyslet, ušák náhle změnil směr a mě zastavil náraz do stromu. Cítil jsem, jak jsem spadl do sněhu a bolela mě hlava a vlastně celé tělo. Stromu jsem si všimnul na poslední chvíli, ale než jsem stihl dobrzdit, narazil jsem do jeho kmenu. Nebýt mého pokusu o zabrždění, mohlo to dopadnout možná i hůř. Takhle jsem byl spíš jen otřesen.
Pomalu vstanu a oklepu se od sněhu. Pohlédnu na strom a tiše zavrčím. Jistě se mi postavil do cesty schválně. Měl jsem zlost. Bolela mě hlava, ušák mi utekl, měl jsem hlad a začínal jsem zjišťovat, že jsem v lese sám...

Pomalu jsem ťapkal vedle mamky a její další slova mi vyhnala z hlavy myšlenky na odplatu bráškovi. Zaujalo mě hlavně slovo skolit a boj. V kontextu jsem vyrozuměl, co to asi znamená, ale... cítil jsem, jak mi v hrudi poskočilo srdíčko. Ne strachem spíš... měl jsem představu sebe, jak hrdině stojím nad mrtvým zvířetem, co jsem zabil já, nebo jak jsem hrdinně zabil nepřátelského vlka...
V mé hlavičce se pomalu rodily sny o tom, kdo vlastně budu a tak trochu i zaplňovaly mou prázdnou dušičku. Přemýšlel jsem, jak budu chránit sestřičky a brášku... pak mi ale došlo... zaslouží si vůbec sestřičky ochranu? Merlin byla odtažitá a ledová a Sill dělala že ani s bráškou neexistujem... a zabrala si tátu. Z mé tlamičky vyšlo něco jako tiché zavrčení. Bylo to snad poprvé, co jsem pocítil něco jako zlobu? Žárlivost? Ty pocity se mi nelíbily a tak se oklepu a místo toho se radši zasoustředím na úkol, který nám mamka dala. Nejistě se rozhlédnu a na její radu se zhluboka nadechnu... Do čumáčku mě opět cinkne mnoho pachů... mé oči však spatří něco zajímavějšího... Pohyb v křoví dál od nás... a k tomu křoví vedly stopy, které rozhodně nebyly mé ani brášky a byly příliš malé na matčiny stopy. Podívám se na mamku a tlapkou nejistě ukážu směrem ke křoví s otázkou, jestli jsem našel to, co mám.

← Sněžné tesáky

Jen jsem pelášil za bráškou s lehce vyplazeným jazykem a zrychleným dechem. Snažil jsem běžet co nejrychleji, ale bráška byl stejně rychlý jako já... Chtěl jsem mu šíleně moc oplatit to štípnutí, ale pomalu mi docházely síly. Nebylo divu. Měl jsem žízeň a začínal jsem mít opět hlad. Bylo to zas poměrně dlouho, co jsme nejedli.
Možná i proto přeci jen zpomalím a kouknu na mamku, vedle které teď cupitám. V očích se mi opět objeví jistý smutek, zklamání a tak nějak i hlad a únava. Vypadala dost znaveně také a hlavně... ustaraně. Trápilo ji to samé, co mě? Že jako rodina máme ke společnému žití dost daleko? Že sestřičky jsou bůh ví kde... nebo spíš, jedna si někde užívá s tátou, co si nás od výlezu z úkrytu s bráškou ani nevšiml?
Jen lehce sklopím ouška a hledím kamsi dopředu. Na brášku jsem však dával pozor. Možná jsem byl zas zachmuřený, ale rozhodně jsem měl v plánu, kdyby se náhodou neopatrně přiblížil, mu to štípnutí oplatit...

→ Zlatý les

Nechal jsem mámu mluvit a to, že ji poslouchám, značila jen nakroucená ouška lehce dozadu směrem k ní. Vnímal jsem dobře, její slova a začínal jsem je i chápat. Už jsem věděl, co je to ten respekt a... to slovo se mi líbilo. Můj pohled však zůstával kdesi na krajině. Očka jsem měl lehce přimhouřená, protože vítr byl docela nepříjemný.
Teprve po chvíli jsem zamžoural zpět na brášku a mamku. Mrzelo mě, že si nevšímala, že z nezbedného vlčete, jakým jsem byl na začátku, docela energického a hravého, se ze mě pomalu stávalo vážné a poměrně smutné vlče, které momentálně cítilo kdesi v hloubi srdce prázdnotu, které nerozumělo ale umělo si ji moc dobře spojit s pocitem, že mu chybí táta, který si všímal sestřičky a smečky a chybějících sourozenců.
Má fialková očka se přesunou na Atraye, když se snažil mámě vysvětlit, že nás to oba mrzí. Že si táta vzal stranou jen sestřičku a hrál si jen s ní... Máma se mohla snažit nám to vysvětlit jakkoliv. Letmo jsem sice chápal, že má táta jisté povinnosti, měl na starost jiné vlky, ale na druhou stranu... mohl si přece hrát i s námi a ne aby odešel jen se sestřičkou a nás si už ani nevšiml...
Sleduji brášku, jak si to míří ke mně a v očích mi trochu svitne. Alespoň Atraye jsem na světě měl. Ani mě nepřekvapilo, že bráška přišel, jen aby mě ve finále štípl a hravě odběhl. V očkách se mi rozzářila jiskra radosti. "No počkej!" zamumlám a pak se rozběhnu za ním. Bylo vidět, že na hraní nemám moc náladu, v očích mi stále zůstával smutek a vážný výraz, ale... plápolala tam opět alespoň jiskřička mé bývalé radosti.

→ Zubří pláň

Měl jsem na tátu podobný názor. Už jen proto, že v mé dušičce bylo divně pusto, prázdno a jediný, kdo to prázdno vyplňoval byl bráška, trochu mamka a pak Vačice. Přeci jen... díky tomu, že nám dala najíst a bála se o nás, pro mě momentálně možná znamenala i víc, než táta, kterého jsem skoro neviděl, nebo než sestřička, co si nás ani nevšimla a zdrhla hned za tátou... Merlin... Merlin jsem měl furt o něco radši, než Vačici. I když mě odstrkovala při každé příležitosti, co jsem se snažil ji ukázat svou sourozeneckou lásku a starostlivost.
Jen pohlédnu do sněhu a když mamka začne vše vysvětlovat, jen k ní zvednu hlavičku s jistým prázdným smutným pohledem odrážejícím přesně to, co jsem cítil uvnitř sebe. Smutek a prázdnotu. Jen pozorně poslouchám její slova. Takže táta měl na starost něco většího než nás. Smečku. Má očka lehce zajiskřila zaujetím, nad tím, co smečka je a co náš táta pro smečku znamená. Už jen v tomhle pohledu bylo jasně vidět, jak moc pro mě znamená mé okolí. Že se pro své okolí budu i rvát, když bude potřeba... Toto zaujetí však po chvíli zmizí, když bráška řekne opět svůj názor s nímž jsem... souhlasil. Pamatoval jsem si na to, jak jsme vyšli z úkrytu a táta si šel hrát jen s tou Sill, mezitím co my jsme zůstali bez jeho povšimnutí u mámy a málem jsme se ztratili, umrzli, umřeli hlady...
Mlčel jsem. Bylo to na mě dost neobvyklé, protože při prvním prozkoumávání jsem byl docela dost užvaněný a hravý. Místo jakýchkoliv slov otočím hlavičku a zadívám se na krajinu v dálce. Vítr si pohrával s mým kožíškem a já vypadal, jako kdybych přemýšlel nad celým životem. Samozřejmě, že jsem tak jen vypadal. Skoro nic jsem nezažil, byl jsem malé vlče a má hlava byla spíš momentálně úplně prázdná. Stejně jako vnitřní pocit, co jsem cítil.
Vítr pomalu zesílil a ochladilo. "Vítr... je větší." řeknu po celkem velké době mlčení a zahledění se do dálky. Seděl jsem celou dobu o kus dál od mamky, pohroužen do svým pocitů a myšlenek.
Když mamka zmínila jít dál, pomalu se postavím a svýma fialkovýma očkama na ni zamrkám. K objevování jsem nemusel nic říkat. Vše vyjádřil dokonale bráška. Pomalu se za ním rozejdu a v hlavě mi zůstala jediná věc. Smečka. 'Vlci... vzhlížet...starat se...' ta slova mi utkvěla v paměti a vynořilo se tam ještě jedno, buď jsem ho již někde slyšel, nebo na něj možná má mysl přišla sama...? 'Dohlížet...'. S těmito myšlenkami jsem se pomalu brodil sněhem po boku brášky a mamky a jen letmo jsem vnímal, jak se ochladilo a vítr skutečně o dost zesílil.

Přešlápnu z nožky na nožku a sleduji svou mámu a dvě vlčice. Ta světlá se mi z nějakého důvvodu líbila. Možná to bylo tím, že si mě všimla a řekla mi ahoj. Jen na ni pomrkávám svýma fialkovýma očkama a pak se přesunu zpět na tu šedivou tetu Vačici.
Když začal bráška mluvit o tátovi, lehce nastražím ouška a pak je sklopím. "Jo, táta má rád jen sestřičku... tu světlou... Silla...Sill." prohlásím. Na můj vkus měla pro mě až příliš těžké jméno, tak prostě pro mě bude Sill, to ještě říct umím. Atray, ani mé jméno, natož Merlin, nebyla tak těžká jména, ale Sill něco? Navíc jsem ani nevěděl, jestli si její jméno chci pamatovat. Byla jediná, kdo si nás vůbec nevšimnul, ukradl si tátu pro sebe a pak prostě zmizela. Dobře jí tak! Zamračím se, ale... i tak mě to bolelo, přeci jen... byla to sestřička. Jen pohlédnu zpět na mamku a vmých fialkových očích se opět značí smutek.
Smutek na chvíéli zmizí, když nám Vačice povolí říkat jí teta Vačice. Jen spokojeně zavrtím ocáskem a olíznu si čumáček. "Teta Vačice..." zarazím se však, protože následovala jeji podmínka. Lehce se zamračím. "Ale... Ale! My objevovatelé!" zamumlám nazlobeně. Takhle nám dávat podmínky. To se dělalo? Nelíbilo se mi to.
Jen pohlédnu zpět na mamku a mé fialkové oči ji možná trochu až nešťastně sledují. Čekal jsem, co bude dál. Chtěl jsem si někde odpočinout. Byl jsem docela dost unavený a mé zívnutí to jen potvrdí všem okolo.

Byl jsem neskutečně rád, že jsme mamku vyděsili, ale... Zmínka o sestřičce mě trochu zarazila a hlavně zasáhla. Připomnělo mi to, jak moc prázdno uvnitř sebe mám a je mi divně. Jen stojím vedle ležící mámy a sleduji, jak se s ní bráška mazlí. Neměl jsem nějak teď na hru náladu. Bylo mi... mizerně. V mých andílkovsky fialových očích se zračila jistá bolest a hlavně smutek.
Při jménech a bráškově pohledu na chvíli nastražím ouška. "Deiron... to se mi líbí." zamumlám spokojeně a v mých očkách na chvíli bleskne radost a já si dřepnu do sněhu. "Atray, Deiron... moc hezké." řeknu se spokojeným zabrumláním a na chvíli se usměji, pak ale opět posmutním. "Nevím kam šla... sestřička... Merlin... ta druhá... ani nevím, jak jmenuje." řeknu a pohlédnu na mamku. Teď už bylo jasné, co mě trápí. Zbyli jsme dva. Já a Atray. "Kde vůbec táta?" zeptám se. Toho jsme vlastně taky skoro neviděli. V očích se mi na chvíli objeví jisté rozzlobení a zamračím se. To však hned zmizí a objeví se opět smutek...
Teda do chvíle, než jsem uslyšel docela známý hlas, ucítil známý pach a pak se objevila ta vlčice. "To je ta Vačice." řeknu a nakroutím k ní hlavičku. Bráška měl pravdu. Vačice znělo lépe než Zari něco. Konec jména jsem si nezapamatoval, páč jsem měl myšlenky trochu jinde. "My objevovat." řeknu a lehce zavrtím ocáskem v odpověď vlastně na to, že jsme zdrhli. Cítil jsem se na chvíli důležitě. Měli jsme plnou pozornost a to se mi líbilo. Alespoň pro teď šly myšlenky na zbytek rodiny stranou. Měl jsem tu brášku, mámu a tu Vačici... sice úplně do rodiny nepatřila, ale dala mi najíst. A to bylo pro mě taky důležité. Té druhé vlčice, co přišla s Vačicí jsem si moc nevšímal. Ta mi najíst nedala... a ani jsem ji neznal. I když má očka k ní občas taktéž zbloudila. Přeci jen, byl jsem zvědavé vlče.

← Zubří pláň

Spokojeně jsem ťapkal vedle svého brášky. Tlapky mě zábly, začínala mi být zima a výšlap do hor byl obtížnější a obtížnější, ale... byl jsem s bráchou a to bylo to hlavní. "Nevím, kdo z nás to je." přiznám nejistě a oklepu se. Při přejmenování té vlčice se ušklíbnu. "Pravda, Vačice lepší." řeknu s hravým smíchem a poskočím ve sněhu.
Pak mé uši zaregistrují až moc dobře známý hlas. Byla to mamka a zas na ně volala těmi jmény. Tentokrát víc odděleně. Ale... kdo z nich dvou byl Atray a kdo Deiron? To jsem netušil.
Ve chvíli, kdy bráška začal výt, přidal jsem se k němu taky. "Aúúúúúúú" vyjde mi z tlamičky a pak pohlédnu zpátky na bráchu, kterému to v hlavičce teď asi dost šrotovalo. O čem to přemýšlí? Jeho plán jsem se dozvěděl hned vzápětí! Hra na schovku! Mamka taky nebyla skoro vidět, takže oni se ve sněhu určitě taky schovají! Jen pomohu bráškovi vyhrabat ve sněhu díru a přitisknu se v ni k němu. Mám lehce sklopená ouška, ne strachem, ale rošťácky a sleduji s lehce vystrčenou hlavou přicházející mamku.
S Atrayem vyskočíme oba naráz. Jeho výskok však doprovádí "Baf!" kdežto můj výskok doprovázel jen radostný a hravý výraz. Na chvíli jsem zas díky bráškovi ožil. Když jsem si však uvědomil, že mamka volala i sestřičku, sklopím lehce uši a přešlápnu z tlapky na tlapku. Nešťastně se podívám na mamku. "Sestřiška pryč... odešla pryč." řeknu zkroušeně. Bylo vidět, že mě to trápí.

← Bašta

Běžel jsem za bráškou co mi síly stačily. Byli jsme stejně rychlí a tak měl přede mnou stále dostatek odstupu. "Pofkej! Necu sám! Ci s tebou!" zavolám na něj. Bráška byl dost zavalitější a přesto se sněhem prodíral víc než dobře. Já po chvíli přišel na to, že když poběžím v jeho stopě, tak je to daleko snazší. Přeběhnu tedy do stopy brášky a s nově nabranou energií se opřu do tlapek a peláším za ním.
Tu však náhle zastavil a já do něj málem naboural. Takhle ho trochu oprášil sníh, čehož si nejspíše ani nevšiml, byl zahleděn kamsi před sebe."Kdo utek?" zeptám se zmateně. Věděl jsem, že brácha něco zaregistroval, ale absolutně jsem netušil co.
Pak prohlásil něco o tom, že bude objevovatel a já zvesela švihnu ocáskem. Ne, že bych chtěl všude běhat za bráchou, ale... nechtěl jsem být sám, bylo mi s ním dobře a jako jediný z rodiny si mě všímal. Pro ostatní jako bych byl neviditelný, nebo fuj. Třeba pro Merlin jsem byl fuj. U té jsem alespoň věděl, jak se jmenuje.
Když ukázal k horám, lehce sklopím ouška. Netušil jsem, jestli je to dobrý nápad, ale rozhodně jsem se chtěl vydat za bráškou, který se zas rozťapkal směrem kam chtěl. Jen ho doběhnu a po chvíli uvažování odpovím na jeho otázku. "Ona Zari... něco... my... Atrayideirone" řeknu po chvíli podle toho, co jsem slyšel od mámy. Víc jsem nevěděl a možná i proto jsem to zkomolil tak divně do sebe...

→ Sněžné tesáky

Skutečně mě zajímalo, co říkala ta vlčice, ale, bylo to divné. Jak mohla vědět, co jsem cítil? Zamračím se. Vůbec se mi nelíbilo, ani v nejmenším, že se mi snaží číst myšlenky. Ty přeci byly jen a jen moje! Jen jsem obrátil hlavičku na svého hladového brášku. Ten pomalu končil se svým jídlem, když naše průvodkyně opět promluvila a snažila se vysvětlit, co znamená to "jmenovat se". Moc mi to toho neřeklo, protože jsem vlastně netušil, jak nám rodiče říkají. Táta na nás vlastně ani jednou pořádně nepromluvil... a máma, když běhala po lese a našla je s touhle vlčicí, tak volala "Atrayi! Deirone!" ale kdo byl kdo? A nebylo to jedno jméno dohromady? Netušil jsem, ale tak nějak jsem věděl, že Merlin patřilo jejich strakaté sestřičce. Švihnu ocáskem.
Vlčice se představila Zarina, alespoň ta evidentně věděla, jak se jmenuje. V tom však bráška náhle něco spatřil a někam se rozběhl. Napřímím ušiska a nehledě na vlčici se rozběhnu za ním. Ta vlčice mi byla ukradená, ale... bez brášky jsem na světě prostě zůstat nechtěl... Stačilo, že rodiče byli v tahu a sestřičky taky...

→ Bull meadow