Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když se ke mně přidá i bráška, spokojeně se k němu přitisknu. Oběma nám evidentně již byla opět zima, ale když jsme byli takhle u sebe, nebylo to tak hrozné. I Atray se vrhnul na maso stejně hladově jako já a ani on si nestěžoval. Skutečně to bylo moc dobré, možná i lepší než mamčino mléko, ale furt mi vadilo to chlupaté na povrchu. Nechápal jsem, jak se k tomu masu dostala vlčice přes to chlupaté, když nám to s bráškou nešlo.
"Maso ne ble... tohle ble." řeknu v odpověď na vlčici a dloubnu tlapkou do povislé kůže, pod kterou jsem vyjedl maso. Byl jsem již sytý a tak si olíznu čumák a sleduji, co kde lítá... Nebo spíš, co se v okolí děje. Zůstával jsem však u brášky, protože mi u něj bylo teplo... Navíc, fakt jsem ho nechtěl ztratil, byl jediný z rodiny, který mi zbyl. Netušil jsem, co je se sestřičkami... ani s rodiči... tátu jsem neviděl od té doby, co odešel se Sill a pak někam zmizel a máma se vždy objevila a zmizela... o sestřičkách radši ani nemluvím.
Pohlédnu na brášku a lehce se o něj otřu. Můj zaplněný žaludek mi trochu vylepšil náladu, ale o moc ne. V mé dušice bylo stále... pusto.
Pak vlčice opět promluvila a já se na ní pomalu podíval, něco nám slíbila. "Co to... jmenujete?" zeptám se, abych připomněl, co nám to vlastně slíbila, když se najíme...

Evidentně pochopila, že stále netušíme co s tím. Jen se podívám na balíček, pak zpět na vlčici a nakonec na mrtvolu. Hlasitě mi zakručí v bříšku, měl jsem fakt už hlad.
Vlčice pak znovu přišla k mrtvole a kousla do ní. Jí evidentně to chlupaté vůbec nevadilo, ale... jejím kousnutím se náhle odkrylo maso. Zeleskne se mi v očích a přejdu k mrtvole. Propletu se tím tak trochu mezi nohama naší průvodkyně a pak se zakousnu do odhaleného masa. Chvíli s tím docela zápasím, ale nakonec se mi povede si urvat kousek pro sebe. Začnu to spokojeně přežvykovat. Trvalo mi to stále trochu déle, než té vlčici a dělalo mi to tak trochu problém, ale mé zoubky byly už dostatečně ostré na to, aby to přeci jen zvládly.
Trochu se posunu, aby mohl na odhalené místo i bráška a znovu zabořím hlavičku do mrtvoly a utrhnu si další kus masa a spokojeně ho přežvykuji. Pomalu se mi plnil žaludek a to tak nějak trochu spravilo mou náladu. Stále jsem byl naštvaný na celý svět a na dvě sestřičky... a na maminku s tatínkem, ale... alespoň mizel můj hlad.
Když jsem konečně cítil plný žaludek, trochu poodstoupím a věnuji pohled na krajinu. Přimhouřím očka, abych snesl paprsky slunce, co se odrážely od bílé plochy sněhu. Naklopím hlavu na stranu a lehce si odfouknu. Byl to krásný pohled, líbil se mi, ale mou dušičku opět zachvátila prázdnota...

//post kvůli adventnímu kalendáři//

Jen obrátím pohled a náhle mě něco zaujme. Byl to nevyrostlý malý stromek co koukal ze sněhu. Nejspíše se zde usadil z nějakého semínka a ptáci ani hlodavci nezlikvidovali semínko. Možná byl trochu okousaný, ale, to jsem ani tolik nevnímal jako spíš ten pohyb, co jsem u něj viděl.
Lehce se otočím a náhle k němu skočím. Ve sněhu přede mnou stál divný malý vlk. Takový maličký, úplně maličký, ale vlče jako já to nebylo. Měl na hlavě takovu divnou červenou věc s bambulkou a před ním byl balíček, který ke mně ze vší síly přistrčil a pak prostě zmizel.
Naklopím hlavu na stranu a zkoumám, co to j. Lehce do toho sťouchnu packou a nakonec se rozhodnu ho opatrně vzít do tlamy a přinést ho k mrtvole od té vlčice. Třeba v tom bude něco jedlého?

Takže penízky tedy zapsat
Tlapku do vody
30% sleva do svatyně
A prosila bych o led k Deiovi

Zapsáno

I když jsem se na to sebou plácnul, ve finále to vlastně už ani moc nehřálo a můj brácha se snažil to sníst. Evidentně mu to nešlo a tak pomalu vstanu, stále ještě lehce zamračení a kouknu na vlčici. Evidentně nepochopila, že to mému bratrovi nejde a jeeště nás přesvědčovala, že je to dobré.
Pomalu skloním hlavu a očichám to. Pak otevřu tlamičku a začnu to žužlat...V ten samý moment vlastně začnu i vztekle prskat, páč jsem měl náhle tlamičku plnou protivných chlupů ze srsti mrtvoly. Jen tiše zavrčím a vrhnu se po tom. Zahryznu se a různě škubu hlavičkou, avšak mé zoubky buď nebyly dost ostré na prokousnutí, nebo jsem na to šel prostě špatně. Vztekle to pustím a vyplivnu další chomáč chlupů a olíznu si čenich. Ulpělo na něm pár kapek krve z té mrtvoly. Byla dobrá, ale...nebylo ji víc! Jen pár kapek.
Naštvaně praštím tlapkou do mrtvoly. "Nejde, málo!" řeknu a míním tím pár kapek, co jsem z toho jen dostal. Pohlédnu vzhůru k vlčici. Měl jsem hlad, byl jsem naštvaný za celou svou rodinu a ještě jsem dostal něco, co nemohu ani roztrhat. Možná by to i šlo. Velcí jsme byli dost, ale nikdo nám to nikdy neukázal a na první kousky masa bylo tohle skutečně velké a ty chlupy byly fuj.

← Zlatý les

Viděl jsem a slyšel jsem dost. Bráška se za mnou vydal narozdíl od sestřičky, která která je evidentně neměla tolik ráda, jak si myslel. Oddělila se, šla někam pryč. Na mé vlčecí tvářičce se poprvé objevilo mračení. Poprvé jsem pocítil něco jako zlobu. Byl jsem naštvaný na otce, že si všímal jen Sill. Byl jsem naštvaný na Sill, která si nás od svého narození ani jednou nevšimla. Dalo by se říct, že jsem ji za to možná trochu i nenáviděl, páč mě to bolelo. Přál jsem si, abychom zůstali všichni spolu. Kord když jsem měl potřebu je chránit. Sice jsem tomu chránění moc nerozuměl, ale bylo to tak. Byl jsem naštvaný i na mamku. Přišla, zraněná, unavená a to si s náma ani nehrála! Místo toho si nejspíš hrála s nějakým vlkem o kterém furt mluvili. Podle všeho mu možná nebylo dobře, ale mě se přeci taky nikdo nezeptal, jestli je mi fajn... Nebylo. Mer, o které si myslel, že je má alespoň trochu ráda, se od nich distancovala úplně jinak. Citům jsem sám nerozuměl, ale Mer je doslova neměla. Nemohl jsem ji ani vyjádřit sourozeneckou lásku, páč to nenáviděla. A mě to bolelo. Moc mě to bolelo.
Jako by nestačilo, že jsem měl prázdno v žaludku... teď se prázdnota prohnala celou mou dušičkou. Ta vlčice, co nás vedla, nepatřila k rodině. Slíbila jídlo, neměl jsem k ní co víc cítit... Zbyl mi jen bráška.
Mé myšlenky přehlušily i volání vlčice. Vnímal jsem jen to, co se mi honilo mou hlavičkou a to, že mi byla zima, měl jsem šílený hlad a chvíli jsme se ještě museli prodírat bílým čimsi, co padalo z nebe a bylo to teď všude. Zábly mě z toho packy, byla mi od toho zima, protože jsem toho měl plný kožíšek...
Celkově jsem toho měl dost. Nejhorší bylo, když se vše přehnalo a já viděl, jak se od toho bílého třpytí paprsky slunce. Bylo to dokonce až hezké... určitě by se v tom dalo se sourzenci dobře hrát... sourozenci... Opět se v mé dušičce ozvala ta prázdnota, bolelo to. Jen si tiše odfrknu a tvářička se mi zakaboní ještě víc a já ťapu dál.
Na chvíli se ohlédnu, jestli stále máme alespoň mého brášku, byl za náma a cosi si mumlal. Dost nespokojeně. Na chvíli mě to rozjasní a v očích mi hravě blikne. Pak však očka pohasnou a opět se zamračím. Možná spíš i víc nešťastně.
Vlčice se nás náhle na něco zeptala. Jen na ní lehce zamračeně pohlédnu. V mých andílsky fialkových očích se už nezračila radost ze života, byl tam jistý odraz bolesti a naštvání. "Co je to jmenujete?" zeptám možná trochu zabručením než normální odpovědí. Na ní jsem přímo naštvaný nebyl, spíš na celý svět kolem. Lehce se klepu zimou a čekám tedy, až vlčice přijde. Slíbila jídlo. Mluvila o tom, že bychom teoreticky měli umět sehnat jídlo taky, ale já netušil jak, nikdo mi to nikdy neukázal.
Šedá vlčice se po chvíli vrátila s čímsi chlupatým. Rozhodně to nevypadalo jako matčino mléko, ale... bylo to ještě teplé. Měli jsme to sice sníst, ale mně to k snědku moc nepřipadalo. Lákala mě však to teplo, které velice rychle ale vyprchalo... Jen sebou rychle plácnu na chladnoucí mrtvolky a odfouknu si do sněhu. Už to bylo skoro studené, ale alespoň ta trocha tepla...
Cítil jsem z toho krev a další pachy... sbíhaly se mi z toho sliny, ale stále jsem viděl spíše výhodu v tom teple, možná i proto, že stále nevím, proč bych to měl jíst.

Opět mě trochu zarazilo, jak se ke mně sestřička zachovala a lehce sklopím ušiska. Bylo mi z toho upřímně dost na nic. Nezazlíval jsem jí to, jen jsem to fakt nechápal. Navíc mi už začínala být zima a máma mlela něco o jiném vlkovi. Upřímně? Přestával mě zajímat, stejně jako všichni kolem. Klepal jsem se zimou a kručelo mi v bříšku.
Mí dva sourozenci toho evidentně měli taktéž akorát tak dost. Atray se začal vztekat, že chce najíst a Merlin se k němu přidala. "Jo... hááád." zakňučím a oklepu se od sněhu, který napadal. Teď sice už nesněžilo, ale trocha sněhu se mi i tak usadila v srsti. Vlastně jsem netušil, že se to jmenuje sníh, ale studilo to a vypadalo to trochu podobně jako tehdy to na listu, co jsme s Atrayem slízali. Možná proto jsem se shýbl k té hromádce bílého a zkusil ochutnat. "Brrr!" studilo to, ale... opět jsem pocítil vodu v ústech, tentokrát bez pachuti spadaného listí. Oklepu se . Můj žaludek, do kterého se teď dostala voda, hlasitě zabručel, aby se připomněl, že voda není jídlo a on je poměrně prázdný.
V tom se však opět ozvala ta vlčice, co je našla a Deiovi blýsklo radostně v očích. "Jídlo! Teplo!" vyštěknu a rychle se rozpeláším za onou vlčicí-zachránkyní. Pohyb mi udělal dobře na tu zimu, trochu jsem se zahřál, ale hlad přetrvával a já doufal, že vlčice dodrží to, co právě teď řekla.

→ Bašta

Velká vlčice evidentně souhlasila a z mé tlamičky vyšlo spokojené zabroukání, když si mě vlčice přitiskla blíže. Svou spokojenost jsem jasně vykazoval i rychlím máváním ocásku ze strany na stranu. Bráška navíc se vším souhlasil. Znovu mi zakručí v bříšku, když tu náhle má ušiska zaregistrují ťapkání a když se ohlédnu...SESTŘIČKA! Mer!
Tlamička se mi roztáhne v širokém úsměvu a v tu chvíli se odlepím od nohy šedé vlčice a vrhnu se k sestřičce. Věděl jsem, že minule uhnula, věděl jsem, že se jí to nebude líbit, ale... byl jsem šťastný, že je tu s námi, že je v pořádku. "Ségjááá... já rád, že ty tu." zamumlám, když se k ní přilísám. Otřu se hlavičkou o její srst na krku. Trochu jsem se upřímně začínal bát, že se opět odtáhne a strašně jsem doufal, že to tentokrát neudělá. Evidentně byla taktéž ráda, že nás našla. Když si začala ukazovat na čenich, naklopím hlavu na stranu. Mohla nás najít ve změti toho, co cítila? Nejspíše ano soudě jejích slov a i když ji dospělá nepochválila, já to udělal za ni a spokojeně ségře olíznul tvář a sednul si na zadek vedle ní...
V tu chvíli se přiřítil další vlk a já i jen podle pachu poznal, kdo jím je. MÁMA! Zvednu hlavičku k bílé vlčici, jejich mámě, která se k nim teď přiřítila. "Máma!" zaskučím radostně a už jsem opět na nožičkách. V bříšku mi kručelo, ale teď jsem byl hlavně šíleně rád, že nás našla. Přiběhnu k ní a ... chtěl jsem se ji přivinout k noze, všimnul jsem si však něčeho... divného... Rány. Naklopím hlavu na stranu a prohlížím si tu divnou ránu v její srsti. "Co stalo?" řeknu trochu nejistě a zvednu hlavičku se zvědavýma fialkovýma očima trochu naplněnýma jakýmsi nepochopeným strachem.

Z našich řečí o hladu byla náhle vlčice dost nejistá a rozhlížela se. Naklopím zvědavě hlavu na stranu. Chtěla snad sežrat ona nás? Netušil jsem protože se vlčice po chvíli nějak vzpamatovala a už náhle vůbec nezněla přísně, spíš naopak. Zvesela zavrtím ocáskem. Jistě na ní působil můj andílkovský kukuč! "Hááád." potvrdím její slova o mém hladu spolu s bráškou. Pochopila nás a to bylo důležité. Její další otázka mě však očividně dosti zaskočila. Máma. Netušil jsem, ke mám svou mámu. Lehce sklopím opět uši, tentokrát však z čirého neštěstí. "Nefím, kde máma." řeknu vlčici a pomalu vstanu a oklepu se. Tělíčko se mi lehce třáslo zimou. Potřeboval jsem zahřát. Možná i proto, když se k nám náhle sklonila, jsem rychle přicupital k ní a přitiskl jsem se k její noze ve snaze ji ukrást alespoň trochu tepla. "Je mi brrr." prohlásím. Bráška to pochopil, přeci to musela pochopit i ona.
Pak náhle z jejích úst vyšlo slovo "hra". Prudce napřímím uši a má hlavička se k ní zvedne ze zvědavosti. Miloval jsem hry... hry s bráškou. Podívám se na něj a pak na svého brášku, myslím, že jsme oba měli jasno, alespoň jsem v to doufal. Nechtěl jsem přeci připustit, aby se nám další dospělý vlk ztratil... možná proto jsem ze své tlamičky hned na to vychrlil: "Š tebou!!!"
Dál jsem se tiskl k noze vlčice a sledoval jsem svého brášku, jestli skutečně měl v plánu to samé, co já.

Nikdo se neobjevil a já se svěšenou hlavičkou se tedy rozejdu dál za svým bratříčkem, který byl evidentně odhodlán najít něco k snědku. V bříšku mi hladově škrundlalo a mé tělíčko se už opět třáslo zimou. V tom jsem však uslyšel něčí hlas a má ušiska i hlava vyletěly vzhůru a otočily se směrem za hlasem. V mých fialových očkách zablýskla radost, když se tu vynořil dospělý vlk! Netušil jsem, jestli je někdo zlý nebo ne... teď jsem neměl potřebu vrčet... byl to dospělý vlk! Záchrana! "HEJE!" houknu na brášku a sleduji vlčici, která evidentně vyslyšela mé zavytí. Byl jsem na sebe hrdý.
Držela se podivně dál a pak spustila znovu... její slova sice zněla medově, ale přísnost se v nich ozývala taky. Ale to mi opět zakručelo v bříšku a já si jen dřepl na zadek na místě, kde jsem stál. Mé tělíčko se lehce třáslo. Netušil jsem co dělám, ale doufal jsem, že by to mohlo vyjít... Sklopím lehce ouška a vykulím na vlčici nevinná andílkovsky fialová očka. "Hááád" postěžuji si nešťastně a má slova opět potvrdí zakručení. Otočím se na brášku a pak zpět na vlčici. Čekal jsem na její reakci a pro jednou jsem byl trochu i rád za tu vzdálenost... mohl jsem sledovat její reakci na mé chování. Přeci jen... trochu mi ten její přísný tón nahnal strach...

Bráška mě evidentně pochopil. Jeho kožíšek a zavalité tělíčko ho evidentně hřálo trochu lépe. "Jo." odpovím mu na jeho otázku a má fialová očka ho sledují. Objevování s ním je sice skvělé, ale... chtěl jsem za mámou... do tepla a chtěl jsem jíst. Na tyto myšlenky bylo ale tak nějak pozdě. Vrátit jsme se snažili a místo toho jsme se od mamky dostali nejspíše ještě dál. Nebyl to nejlepší nápad, ale... byl jsem tak nějak rád, že jsem šel za svým bratříčkem, co by asi dělal, kdyby zůstal úplně sám?
Otřepu se, ta myšlenka se mi nelíbila. Možná bych tím navždy přišel o bratříčka... takhle budeme alespoň spolu. Hrozbu smrti jsem si neuvědomoval, ale divný tíživý pocit na hrudi mi nebyl úplně příjemný. Byl to strach, kterému jsem nerozuměl. A jak bych mohl... něco jako smrt jsem neznal.
Pomalu se rozejdu za bráškou. Také netušil, co vůbec máme hledat. "Nefím." řeknu nešťastně a zoufale zavyju. Bylo to zoufalé, hladové a nešťastné zavytí. Třeba někdo uslyší mě...

Bráška se ke mně přidal a i jemu to evidentně trochu ulevilo. Začínala mi být skutečně zima i jen díky tomu studenému a mé tělíčko se lehce rozechvělo. Prudce se oklepu, ale třes stejnak nezmizel. Nelíbilo se mi to, ale evidentně jsem s tím nemohl nic dělat. Tělíčko se snažilo se zahřát. Mé klepání však vyvolalo další zakručení žaludku, díky čemuž nespokojeně zakňučím. Vůbec se mi to nelíbilo a začínala mi být zima. Jediné co, tak ta divná věc trošičku hlad zmírnila, alespoň na chvilku... teď však bylo vše při starém.
"Je to... brrr." řeknu. Nevěděl jsem, jak jinak vyjádřit, že je to studené. Opět se oklepu a rozhlédnu se. Nikde nikdo nebyl. Pohlédnu na brášku. Bylo jsme oba ztracení a hladoví. "Mufíme... najít... někoho..." vypadne ze mě s pauzami, jak jsem se snažil vymyslet, jak to říct.
Párkrát poskočím a oklepu se, abych ze sebe setřásl zimu. Tepleji mi o moc víc nebylo, ale alespoň jsem se přestal třást...

Bráška zkusil sníst to barevné listí... evidentně mu to nechutnalo a já jsem se mu notnou chvíli smál... dokonce i když už jsme byli na cestě.
Byli jsme vlčata a i když jsem zamířil směrem, odkud jsem si myslel, že jsme přišli, zamířili jsme někam úplně jinam. Alespoň jsem soudil podle toho, že jsem stále nikde neviděl to shromáždění před úkrytem... neviděl jsem nikde mamku. Nezbývalo mi, než ťapkat dál. Své tempo jsem však zpomalil i jen kvůli svému bráškovi, protože jemu ta cesta přeci jen dávala zabrat více než mně. Navíc pomalejší tempo umožnilo to, že jsem otáčel hlavičku s napřímenými ušisky na všechny strany. Občas jsem dokonce i trochu zavětřil, ale v okolních pachách jsem se jednoduše nevyznal. A jak bych mohl, že?
Jednou za čas jsem se vždy podíval na brášku, abych s ním kdyžtak srovnal tempo. V bříšku mi už nehezky kručelo a na mé vlčecí tváři to vyvolalo nespokojený, možná až trochu zamračený, výraz.
Pak však náhle něco upoutalo mou pozornost. Bylo to cosi bílého na listí na trochu více otevřené mýtince v lese. Okamžitě jsem tam zamířil a chvíli jsem bělostnou věc zkoumal. Dospělý vlk by mě asi poučil, že to je jinovatka, nebo omrzlé listí, něco na ten způsob, ale... žádný tu nebyl. Chvíli jsem to bílé zkoumal a pak jsem to olíznul. Bylo to ošklivě studené a já jsem se okamžitě oklepal a trochu jsem pomlaskával tlamičkou... bylo to studené, ale svlažilo to mé hrdlo. Hlad to rozhodně nezahánělo, ale žízeň ano... "Bváško!" zavolám na svého sourozence a zvesela zavrtím ocáskem... pak spokojeně olizuji list dál, dokud mi na jazyku nezůstane odporná pachuť listu a já se oklepu...

Chvíli to vypadalo, že se lekl, což pro mě bylo největší uspokojení a spokojeně to dám vědět tichým zavrčením a žužláním dál ucha. Během chvíle však zjistil, že jsem ho přepadl já a svou radost dal docela dobře najevo svým mrskajícím ocáskem. I mně ocásek lítal spokojeně ze strany na stranu.
Chvilku to krásně vypadalo, že mám nad ním bezmeznou moc a trpí jen on, v tom se však do mých plecí zatesly jeho zoubky a já trochu zaskučel a trochu zavrčel a zalezl jsem na něj ještě víc. Byl mohutnější do šířky, jinak měl postavu přibližně jako já... možná o něco málo menší, ale bylo jasné, že výškově budeme velice podobně. Váhově měl však převahu. Možná i proto jsem instinktivně využil celou váhu svého těla, abych ho udržel pod svou nadvládou. Spokojeně žužlám jeho ucho, když tu náhle napřímím uši a koukám, co se to stalo. Bráška se převalil a já měl náhle zadní tlapky kdesi ve vzduchu a opíral jsem se o přední. Musel jsem pustit i jeho ucho! Nespokojeně zabručím, když mě ještě šlehne vrtícím ocasem. Jen po něm chňapnu a tak trochu i omylem vytrhnu bráškovi pár chlupů z jeho ohonu.
Rychle z něj už slezu a s jistým odfrkováním, které bylo snahou zbavit se bráškovi srsti z tlamičky, jsem se na něj podíval. "Jooo... ale... hááád..." řeknu trochu nešťastně a přešlápnu z tlapičky na tlapičku. Znovu se ozve mé hladové bříško a já si odfrknu a rozhlédnu se. Trochu sklopím uši, když si uvědomím, že jsme tu... sami... příliš jsme se vzdálili rodině. Měl jsem trochu strach kvůli jisté potřebě ochraňovat bráchu a své sestry.. .ale o té nejmenší jsem stejnak nic už nevěděl, odpojila se od nás jako první... ale... bál jsem se o Mer... strachu jsem furt moc nerozuměl, ale ten divný tíživý pocit v hrudi mě trápil....
Otřepu se a podívám se na brášku. Pohled na mého oblíbeného sourozence mi vyžene všechny starosti z hlavy, tedy až na hlad. Opět napřímím uši a pak proti němu hravě poskočím a pak se mírným poklusem vydám kamsi dál... ve snaze najít někoho nebo něco, co mi dá najíst...
Tak nějak jsem věděl, že bráška půjde za mnou... však bychom se jeden od druhého nehli ne?

→ Zlatý les

Athai (okrajově) + Atray

Možná jsem měl hlad, ale byl jsem příliš neposedný... To, co upoutalo mou novou pozornost od hladového bříška, byl bráška. Stihnul se vzdálit a já už viděl jenom jeho ocásek jak mizí mezi stromy. Rychle se oklepu a kouknu na mamku. Ta zrovna na chvíli ztratila pozornost. Zahrabu nožičkama a rozeběhnu se za bráškou. Vždy jsem viděl alespoň jeho ocásek. On byl zabrán do lovení něčeho jiného...
Bylo už chladno, hodně chladno a já cítil, že mě pěkně zebou tlapičky a i přes běh se mi chlad dostával pod kožíšek. Toto malé vychýlení pozornosti stačilo k tomu, abych ho na chviličku ztratil z dohledu. Lehce sklopím ouška, chvíli se rozhlížím... pak však zaslechnu opět těžkopádné kroky svého mohutnějšího brášky. Nešel stejnou cestou, ale i tak jsem viděl mezi stromy jeho siluetu. Sám jsem si už pořádně nepamatoval, odkud jsme přesně vyběhli, ale... mým cílem teď byl bráška. Ten se asi zoufale snažil vrátit, když jsem se k němu náhle přiřítil a skokem ho povalil na zem a začal jsem mu kousat ucho...
Možná bylo vhodnější zůstat u mámy, ale... chtěl jsem být se svým bráškou... a utíkat mi, to jsem přece nemohl nechat jen tak! Vše jsem mu chtěl spočítat tímhle jedním přepadením... I když mi při tom docela škrundlalo v bříšku hlady, byl jsem relativně spokojený...