Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pomalu jsem ťapkal vedle mamky a její další slova mi vyhnala z hlavy myšlenky na odplatu bráškovi. Zaujalo mě hlavně slovo skolit a boj. V kontextu jsem vyrozuměl, co to asi znamená, ale... cítil jsem, jak mi v hrudi poskočilo srdíčko. Ne strachem spíš... měl jsem představu sebe, jak hrdině stojím nad mrtvým zvířetem, co jsem zabil já, nebo jak jsem hrdinně zabil nepřátelského vlka...
V mé hlavičce se pomalu rodily sny o tom, kdo vlastně budu a tak trochu i zaplňovaly mou prázdnou dušičku. Přemýšlel jsem, jak budu chránit sestřičky a brášku... pak mi ale došlo... zaslouží si vůbec sestřičky ochranu? Merlin byla odtažitá a ledová a Sill dělala že ani s bráškou neexistujem... a zabrala si tátu. Z mé tlamičky vyšlo něco jako tiché zavrčení. Bylo to snad poprvé, co jsem pocítil něco jako zlobu? Žárlivost? Ty pocity se mi nelíbily a tak se oklepu a místo toho se radši zasoustředím na úkol, který nám mamka dala. Nejistě se rozhlédnu a na její radu se zhluboka nadechnu... Do čumáčku mě opět cinkne mnoho pachů... mé oči však spatří něco zajímavějšího... Pohyb v křoví dál od nás... a k tomu křoví vedly stopy, které rozhodně nebyly mé ani brášky a byly příliš malé na matčiny stopy. Podívám se na mamku a tlapkou nejistě ukážu směrem ke křoví s otázkou, jestli jsem našel to, co mám.

← Sněžné tesáky

Jen jsem pelášil za bráškou s lehce vyplazeným jazykem a zrychleným dechem. Snažil jsem běžet co nejrychleji, ale bráška byl stejně rychlý jako já... Chtěl jsem mu šíleně moc oplatit to štípnutí, ale pomalu mi docházely síly. Nebylo divu. Měl jsem žízeň a začínal jsem mít opět hlad. Bylo to zas poměrně dlouho, co jsme nejedli.
Možná i proto přeci jen zpomalím a kouknu na mamku, vedle které teď cupitám. V očích se mi opět objeví jistý smutek, zklamání a tak nějak i hlad a únava. Vypadala dost znaveně také a hlavně... ustaraně. Trápilo ji to samé, co mě? Že jako rodina máme ke společnému žití dost daleko? Že sestřičky jsou bůh ví kde... nebo spíš, jedna si někde užívá s tátou, co si nás od výlezu z úkrytu s bráškou ani nevšiml?
Jen lehce sklopím ouška a hledím kamsi dopředu. Na brášku jsem však dával pozor. Možná jsem byl zas zachmuřený, ale rozhodně jsem měl v plánu, kdyby se náhodou neopatrně přiblížil, mu to štípnutí oplatit...

→ Zlatý les

Nechal jsem mámu mluvit a to, že ji poslouchám, značila jen nakroucená ouška lehce dozadu směrem k ní. Vnímal jsem dobře, její slova a začínal jsem je i chápat. Už jsem věděl, co je to ten respekt a... to slovo se mi líbilo. Můj pohled však zůstával kdesi na krajině. Očka jsem měl lehce přimhouřená, protože vítr byl docela nepříjemný.
Teprve po chvíli jsem zamžoural zpět na brášku a mamku. Mrzelo mě, že si nevšímala, že z nezbedného vlčete, jakým jsem byl na začátku, docela energického a hravého, se ze mě pomalu stávalo vážné a poměrně smutné vlče, které momentálně cítilo kdesi v hloubi srdce prázdnotu, které nerozumělo ale umělo si ji moc dobře spojit s pocitem, že mu chybí táta, který si všímal sestřičky a smečky a chybějících sourozenců.
Má fialková očka se přesunou na Atraye, když se snažil mámě vysvětlit, že nás to oba mrzí. Že si táta vzal stranou jen sestřičku a hrál si jen s ní... Máma se mohla snažit nám to vysvětlit jakkoliv. Letmo jsem sice chápal, že má táta jisté povinnosti, měl na starost jiné vlky, ale na druhou stranu... mohl si přece hrát i s námi a ne aby odešel jen se sestřičkou a nás si už ani nevšiml...
Sleduji brášku, jak si to míří ke mně a v očích mi trochu svitne. Alespoň Atraye jsem na světě měl. Ani mě nepřekvapilo, že bráška přišel, jen aby mě ve finále štípl a hravě odběhl. V očkách se mi rozzářila jiskra radosti. "No počkej!" zamumlám a pak se rozběhnu za ním. Bylo vidět, že na hraní nemám moc náladu, v očích mi stále zůstával smutek a vážný výraz, ale... plápolala tam opět alespoň jiskřička mé bývalé radosti.

→ Zubří pláň

Měl jsem na tátu podobný názor. Už jen proto, že v mé dušičce bylo divně pusto, prázdno a jediný, kdo to prázdno vyplňoval byl bráška, trochu mamka a pak Vačice. Přeci jen... díky tomu, že nám dala najíst a bála se o nás, pro mě momentálně možná znamenala i víc, než táta, kterého jsem skoro neviděl, nebo než sestřička, co si nás ani nevšimla a zdrhla hned za tátou... Merlin... Merlin jsem měl furt o něco radši, než Vačici. I když mě odstrkovala při každé příležitosti, co jsem se snažil ji ukázat svou sourozeneckou lásku a starostlivost.
Jen pohlédnu do sněhu a když mamka začne vše vysvětlovat, jen k ní zvednu hlavičku s jistým prázdným smutným pohledem odrážejícím přesně to, co jsem cítil uvnitř sebe. Smutek a prázdnotu. Jen pozorně poslouchám její slova. Takže táta měl na starost něco většího než nás. Smečku. Má očka lehce zajiskřila zaujetím, nad tím, co smečka je a co náš táta pro smečku znamená. Už jen v tomhle pohledu bylo jasně vidět, jak moc pro mě znamená mé okolí. Že se pro své okolí budu i rvát, když bude potřeba... Toto zaujetí však po chvíli zmizí, když bráška řekne opět svůj názor s nímž jsem... souhlasil. Pamatoval jsem si na to, jak jsme vyšli z úkrytu a táta si šel hrát jen s tou Sill, mezitím co my jsme zůstali bez jeho povšimnutí u mámy a málem jsme se ztratili, umrzli, umřeli hlady...
Mlčel jsem. Bylo to na mě dost neobvyklé, protože při prvním prozkoumávání jsem byl docela dost užvaněný a hravý. Místo jakýchkoliv slov otočím hlavičku a zadívám se na krajinu v dálce. Vítr si pohrával s mým kožíškem a já vypadal, jako kdybych přemýšlel nad celým životem. Samozřejmě, že jsem tak jen vypadal. Skoro nic jsem nezažil, byl jsem malé vlče a má hlava byla spíš momentálně úplně prázdná. Stejně jako vnitřní pocit, co jsem cítil.
Vítr pomalu zesílil a ochladilo. "Vítr... je větší." řeknu po celkem velké době mlčení a zahledění se do dálky. Seděl jsem celou dobu o kus dál od mamky, pohroužen do svým pocitů a myšlenek.
Když mamka zmínila jít dál, pomalu se postavím a svýma fialkovýma očkama na ni zamrkám. K objevování jsem nemusel nic říkat. Vše vyjádřil dokonale bráška. Pomalu se za ním rozejdu a v hlavě mi zůstala jediná věc. Smečka. 'Vlci... vzhlížet...starat se...' ta slova mi utkvěla v paměti a vynořilo se tam ještě jedno, buď jsem ho již někde slyšel, nebo na něj možná má mysl přišla sama...? 'Dohlížet...'. S těmito myšlenkami jsem se pomalu brodil sněhem po boku brášky a mamky a jen letmo jsem vnímal, jak se ochladilo a vítr skutečně o dost zesílil.

Přešlápnu z nožky na nožku a sleduji svou mámu a dvě vlčice. Ta světlá se mi z nějakého důvvodu líbila. Možná to bylo tím, že si mě všimla a řekla mi ahoj. Jen na ni pomrkávám svýma fialkovýma očkama a pak se přesunu zpět na tu šedivou tetu Vačici.
Když začal bráška mluvit o tátovi, lehce nastražím ouška a pak je sklopím. "Jo, táta má rád jen sestřičku... tu světlou... Silla...Sill." prohlásím. Na můj vkus měla pro mě až příliš těžké jméno, tak prostě pro mě bude Sill, to ještě říct umím. Atray, ani mé jméno, natož Merlin, nebyla tak těžká jména, ale Sill něco? Navíc jsem ani nevěděl, jestli si její jméno chci pamatovat. Byla jediná, kdo si nás vůbec nevšimnul, ukradl si tátu pro sebe a pak prostě zmizela. Dobře jí tak! Zamračím se, ale... i tak mě to bolelo, přeci jen... byla to sestřička. Jen pohlédnu zpět na mamku a vmých fialkových očích se opět značí smutek.
Smutek na chvíéli zmizí, když nám Vačice povolí říkat jí teta Vačice. Jen spokojeně zavrtím ocáskem a olíznu si čumáček. "Teta Vačice..." zarazím se však, protože následovala jeji podmínka. Lehce se zamračím. "Ale... Ale! My objevovatelé!" zamumlám nazlobeně. Takhle nám dávat podmínky. To se dělalo? Nelíbilo se mi to.
Jen pohlédnu zpět na mamku a mé fialkové oči ji možná trochu až nešťastně sledují. Čekal jsem, co bude dál. Chtěl jsem si někde odpočinout. Byl jsem docela dost unavený a mé zívnutí to jen potvrdí všem okolo.

Byl jsem neskutečně rád, že jsme mamku vyděsili, ale... Zmínka o sestřičce mě trochu zarazila a hlavně zasáhla. Připomnělo mi to, jak moc prázdno uvnitř sebe mám a je mi divně. Jen stojím vedle ležící mámy a sleduji, jak se s ní bráška mazlí. Neměl jsem nějak teď na hru náladu. Bylo mi... mizerně. V mých andílkovsky fialových očích se zračila jistá bolest a hlavně smutek.
Při jménech a bráškově pohledu na chvíli nastražím ouška. "Deiron... to se mi líbí." zamumlám spokojeně a v mých očkách na chvíli bleskne radost a já si dřepnu do sněhu. "Atray, Deiron... moc hezké." řeknu se spokojeným zabrumláním a na chvíli se usměji, pak ale opět posmutním. "Nevím kam šla... sestřička... Merlin... ta druhá... ani nevím, jak jmenuje." řeknu a pohlédnu na mamku. Teď už bylo jasné, co mě trápí. Zbyli jsme dva. Já a Atray. "Kde vůbec táta?" zeptám se. Toho jsme vlastně taky skoro neviděli. V očích se mi na chvíli objeví jisté rozzlobení a zamračím se. To však hned zmizí a objeví se opět smutek...
Teda do chvíle, než jsem uslyšel docela známý hlas, ucítil známý pach a pak se objevila ta vlčice. "To je ta Vačice." řeknu a nakroutím k ní hlavičku. Bráška měl pravdu. Vačice znělo lépe než Zari něco. Konec jména jsem si nezapamatoval, páč jsem měl myšlenky trochu jinde. "My objevovat." řeknu a lehce zavrtím ocáskem v odpověď vlastně na to, že jsme zdrhli. Cítil jsem se na chvíli důležitě. Měli jsme plnou pozornost a to se mi líbilo. Alespoň pro teď šly myšlenky na zbytek rodiny stranou. Měl jsem tu brášku, mámu a tu Vačici... sice úplně do rodiny nepatřila, ale dala mi najíst. A to bylo pro mě taky důležité. Té druhé vlčice, co přišla s Vačicí jsem si moc nevšímal. Ta mi najíst nedala... a ani jsem ji neznal. I když má očka k ní občas taktéž zbloudila. Přeci jen, byl jsem zvědavé vlče.

← Zubří pláň

Spokojeně jsem ťapkal vedle svého brášky. Tlapky mě zábly, začínala mi být zima a výšlap do hor byl obtížnější a obtížnější, ale... byl jsem s bráchou a to bylo to hlavní. "Nevím, kdo z nás to je." přiznám nejistě a oklepu se. Při přejmenování té vlčice se ušklíbnu. "Pravda, Vačice lepší." řeknu s hravým smíchem a poskočím ve sněhu.
Pak mé uši zaregistrují až moc dobře známý hlas. Byla to mamka a zas na ně volala těmi jmény. Tentokrát víc odděleně. Ale... kdo z nich dvou byl Atray a kdo Deiron? To jsem netušil.
Ve chvíli, kdy bráška začal výt, přidal jsem se k němu taky. "Aúúúúúúú" vyjde mi z tlamičky a pak pohlédnu zpátky na bráchu, kterému to v hlavičce teď asi dost šrotovalo. O čem to přemýšlí? Jeho plán jsem se dozvěděl hned vzápětí! Hra na schovku! Mamka taky nebyla skoro vidět, takže oni se ve sněhu určitě taky schovají! Jen pomohu bráškovi vyhrabat ve sněhu díru a přitisknu se v ni k němu. Mám lehce sklopená ouška, ne strachem, ale rošťácky a sleduji s lehce vystrčenou hlavou přicházející mamku.
S Atrayem vyskočíme oba naráz. Jeho výskok však doprovádí "Baf!" kdežto můj výskok doprovázel jen radostný a hravý výraz. Na chvíli jsem zas díky bráškovi ožil. Když jsem si však uvědomil, že mamka volala i sestřičku, sklopím lehce uši a přešlápnu z tlapky na tlapku. Nešťastně se podívám na mamku. "Sestřiška pryč... odešla pryč." řeknu zkroušeně. Bylo vidět, že mě to trápí.

← Bašta

Běžel jsem za bráškou co mi síly stačily. Byli jsme stejně rychlí a tak měl přede mnou stále dostatek odstupu. "Pofkej! Necu sám! Ci s tebou!" zavolám na něj. Bráška byl dost zavalitější a přesto se sněhem prodíral víc než dobře. Já po chvíli přišel na to, že když poběžím v jeho stopě, tak je to daleko snazší. Přeběhnu tedy do stopy brášky a s nově nabranou energií se opřu do tlapek a peláším za ním.
Tu však náhle zastavil a já do něj málem naboural. Takhle ho trochu oprášil sníh, čehož si nejspíše ani nevšiml, byl zahleděn kamsi před sebe."Kdo utek?" zeptám se zmateně. Věděl jsem, že brácha něco zaregistroval, ale absolutně jsem netušil co.
Pak prohlásil něco o tom, že bude objevovatel a já zvesela švihnu ocáskem. Ne, že bych chtěl všude běhat za bráchou, ale... nechtěl jsem být sám, bylo mi s ním dobře a jako jediný z rodiny si mě všímal. Pro ostatní jako bych byl neviditelný, nebo fuj. Třeba pro Merlin jsem byl fuj. U té jsem alespoň věděl, jak se jmenuje.
Když ukázal k horám, lehce sklopím ouška. Netušil jsem, jestli je to dobrý nápad, ale rozhodně jsem se chtěl vydat za bráškou, který se zas rozťapkal směrem kam chtěl. Jen ho doběhnu a po chvíli uvažování odpovím na jeho otázku. "Ona Zari... něco... my... Atrayideirone" řeknu po chvíli podle toho, co jsem slyšel od mámy. Víc jsem nevěděl a možná i proto jsem to zkomolil tak divně do sebe...

→ Sněžné tesáky

Skutečně mě zajímalo, co říkala ta vlčice, ale, bylo to divné. Jak mohla vědět, co jsem cítil? Zamračím se. Vůbec se mi nelíbilo, ani v nejmenším, že se mi snaží číst myšlenky. Ty přeci byly jen a jen moje! Jen jsem obrátil hlavičku na svého hladového brášku. Ten pomalu končil se svým jídlem, když naše průvodkyně opět promluvila a snažila se vysvětlit, co znamená to "jmenovat se". Moc mi to toho neřeklo, protože jsem vlastně netušil, jak nám rodiče říkají. Táta na nás vlastně ani jednou pořádně nepromluvil... a máma, když běhala po lese a našla je s touhle vlčicí, tak volala "Atrayi! Deirone!" ale kdo byl kdo? A nebylo to jedno jméno dohromady? Netušil jsem, ale tak nějak jsem věděl, že Merlin patřilo jejich strakaté sestřičce. Švihnu ocáskem.
Vlčice se představila Zarina, alespoň ta evidentně věděla, jak se jmenuje. V tom však bráška náhle něco spatřil a někam se rozběhl. Napřímím ušiska a nehledě na vlčici se rozběhnu za ním. Ta vlčice mi byla ukradená, ale... bez brášky jsem na světě prostě zůstat nechtěl... Stačilo, že rodiče byli v tahu a sestřičky taky...

→ Bull meadow

Když se ke mně přidá i bráška, spokojeně se k němu přitisknu. Oběma nám evidentně již byla opět zima, ale když jsme byli takhle u sebe, nebylo to tak hrozné. I Atray se vrhnul na maso stejně hladově jako já a ani on si nestěžoval. Skutečně to bylo moc dobré, možná i lepší než mamčino mléko, ale furt mi vadilo to chlupaté na povrchu. Nechápal jsem, jak se k tomu masu dostala vlčice přes to chlupaté, když nám to s bráškou nešlo.
"Maso ne ble... tohle ble." řeknu v odpověď na vlčici a dloubnu tlapkou do povislé kůže, pod kterou jsem vyjedl maso. Byl jsem již sytý a tak si olíznu čumák a sleduji, co kde lítá... Nebo spíš, co se v okolí děje. Zůstával jsem však u brášky, protože mi u něj bylo teplo... Navíc, fakt jsem ho nechtěl ztratil, byl jediný z rodiny, který mi zbyl. Netušil jsem, co je se sestřičkami... ani s rodiči... tátu jsem neviděl od té doby, co odešel se Sill a pak někam zmizel a máma se vždy objevila a zmizela... o sestřičkách radši ani nemluvím.
Pohlédnu na brášku a lehce se o něj otřu. Můj zaplněný žaludek mi trochu vylepšil náladu, ale o moc ne. V mé dušice bylo stále... pusto.
Pak vlčice opět promluvila a já se na ní pomalu podíval, něco nám slíbila. "Co to... jmenujete?" zeptám se, abych připomněl, co nám to vlastně slíbila, když se najíme...

Evidentně pochopila, že stále netušíme co s tím. Jen se podívám na balíček, pak zpět na vlčici a nakonec na mrtvolu. Hlasitě mi zakručí v bříšku, měl jsem fakt už hlad.
Vlčice pak znovu přišla k mrtvole a kousla do ní. Jí evidentně to chlupaté vůbec nevadilo, ale... jejím kousnutím se náhle odkrylo maso. Zeleskne se mi v očích a přejdu k mrtvole. Propletu se tím tak trochu mezi nohama naší průvodkyně a pak se zakousnu do odhaleného masa. Chvíli s tím docela zápasím, ale nakonec se mi povede si urvat kousek pro sebe. Začnu to spokojeně přežvykovat. Trvalo mi to stále trochu déle, než té vlčici a dělalo mi to tak trochu problém, ale mé zoubky byly už dostatečně ostré na to, aby to přeci jen zvládly.
Trochu se posunu, aby mohl na odhalené místo i bráška a znovu zabořím hlavičku do mrtvoly a utrhnu si další kus masa a spokojeně ho přežvykuji. Pomalu se mi plnil žaludek a to tak nějak trochu spravilo mou náladu. Stále jsem byl naštvaný na celý svět a na dvě sestřičky... a na maminku s tatínkem, ale... alespoň mizel můj hlad.
Když jsem konečně cítil plný žaludek, trochu poodstoupím a věnuji pohled na krajinu. Přimhouřím očka, abych snesl paprsky slunce, co se odrážely od bílé plochy sněhu. Naklopím hlavu na stranu a lehce si odfouknu. Byl to krásný pohled, líbil se mi, ale mou dušičku opět zachvátila prázdnota...

//post kvůli adventnímu kalendáři//

Jen obrátím pohled a náhle mě něco zaujme. Byl to nevyrostlý malý stromek co koukal ze sněhu. Nejspíše se zde usadil z nějakého semínka a ptáci ani hlodavci nezlikvidovali semínko. Možná byl trochu okousaný, ale, to jsem ani tolik nevnímal jako spíš ten pohyb, co jsem u něj viděl.
Lehce se otočím a náhle k němu skočím. Ve sněhu přede mnou stál divný malý vlk. Takový maličký, úplně maličký, ale vlče jako já to nebylo. Měl na hlavě takovu divnou červenou věc s bambulkou a před ním byl balíček, který ke mně ze vší síly přistrčil a pak prostě zmizel.
Naklopím hlavu na stranu a zkoumám, co to j. Lehce do toho sťouchnu packou a nakonec se rozhodnu ho opatrně vzít do tlamy a přinést ho k mrtvole od té vlčice. Třeba v tom bude něco jedlého?

Takže penízky tedy zapsat
Tlapku do vody
30% sleva do svatyně
A prosila bych o led k Deiovi

Zapsáno

I když jsem se na to sebou plácnul, ve finále to vlastně už ani moc nehřálo a můj brácha se snažil to sníst. Evidentně mu to nešlo a tak pomalu vstanu, stále ještě lehce zamračení a kouknu na vlčici. Evidentně nepochopila, že to mému bratrovi nejde a jeeště nás přesvědčovala, že je to dobré.
Pomalu skloním hlavu a očichám to. Pak otevřu tlamičku a začnu to žužlat...V ten samý moment vlastně začnu i vztekle prskat, páč jsem měl náhle tlamičku plnou protivných chlupů ze srsti mrtvoly. Jen tiše zavrčím a vrhnu se po tom. Zahryznu se a různě škubu hlavičkou, avšak mé zoubky buď nebyly dost ostré na prokousnutí, nebo jsem na to šel prostě špatně. Vztekle to pustím a vyplivnu další chomáč chlupů a olíznu si čenich. Ulpělo na něm pár kapek krve z té mrtvoly. Byla dobrá, ale...nebylo ji víc! Jen pár kapek.
Naštvaně praštím tlapkou do mrtvoly. "Nejde, málo!" řeknu a míním tím pár kapek, co jsem z toho jen dostal. Pohlédnu vzhůru k vlčici. Měl jsem hlad, byl jsem naštvaný za celou svou rodinu a ještě jsem dostal něco, co nemohu ani roztrhat. Možná by to i šlo. Velcí jsme byli dost, ale nikdo nám to nikdy neukázal a na první kousky masa bylo tohle skutečně velké a ty chlupy byly fuj.

← Zlatý les

Viděl jsem a slyšel jsem dost. Bráška se za mnou vydal narozdíl od sestřičky, která která je evidentně neměla tolik ráda, jak si myslel. Oddělila se, šla někam pryč. Na mé vlčecí tvářičce se poprvé objevilo mračení. Poprvé jsem pocítil něco jako zlobu. Byl jsem naštvaný na otce, že si všímal jen Sill. Byl jsem naštvaný na Sill, která si nás od svého narození ani jednou nevšimla. Dalo by se říct, že jsem ji za to možná trochu i nenáviděl, páč mě to bolelo. Přál jsem si, abychom zůstali všichni spolu. Kord když jsem měl potřebu je chránit. Sice jsem tomu chránění moc nerozuměl, ale bylo to tak. Byl jsem naštvaný i na mamku. Přišla, zraněná, unavená a to si s náma ani nehrála! Místo toho si nejspíš hrála s nějakým vlkem o kterém furt mluvili. Podle všeho mu možná nebylo dobře, ale mě se přeci taky nikdo nezeptal, jestli je mi fajn... Nebylo. Mer, o které si myslel, že je má alespoň trochu ráda, se od nich distancovala úplně jinak. Citům jsem sám nerozuměl, ale Mer je doslova neměla. Nemohl jsem ji ani vyjádřit sourozeneckou lásku, páč to nenáviděla. A mě to bolelo. Moc mě to bolelo.
Jako by nestačilo, že jsem měl prázdno v žaludku... teď se prázdnota prohnala celou mou dušičkou. Ta vlčice, co nás vedla, nepatřila k rodině. Slíbila jídlo, neměl jsem k ní co víc cítit... Zbyl mi jen bráška.
Mé myšlenky přehlušily i volání vlčice. Vnímal jsem jen to, co se mi honilo mou hlavičkou a to, že mi byla zima, měl jsem šílený hlad a chvíli jsme se ještě museli prodírat bílým čimsi, co padalo z nebe a bylo to teď všude. Zábly mě z toho packy, byla mi od toho zima, protože jsem toho měl plný kožíšek...
Celkově jsem toho měl dost. Nejhorší bylo, když se vše přehnalo a já viděl, jak se od toho bílého třpytí paprsky slunce. Bylo to dokonce až hezké... určitě by se v tom dalo se sourzenci dobře hrát... sourozenci... Opět se v mé dušičce ozvala ta prázdnota, bolelo to. Jen si tiše odfrknu a tvářička se mi zakaboní ještě víc a já ťapu dál.
Na chvíli se ohlédnu, jestli stále máme alespoň mého brášku, byl za náma a cosi si mumlal. Dost nespokojeně. Na chvíli mě to rozjasní a v očích mi hravě blikne. Pak však očka pohasnou a opět se zamračím. Možná spíš i víc nešťastně.
Vlčice se nás náhle na něco zeptala. Jen na ní lehce zamračeně pohlédnu. V mých andílsky fialkových očích se už nezračila radost ze života, byl tam jistý odraz bolesti a naštvání. "Co je to jmenujete?" zeptám možná trochu zabručením než normální odpovědí. Na ní jsem přímo naštvaný nebyl, spíš na celý svět kolem. Lehce se klepu zimou a čekám tedy, až vlčice přijde. Slíbila jídlo. Mluvila o tom, že bychom teoreticky měli umět sehnat jídlo taky, ale já netušil jak, nikdo mi to nikdy neukázal.
Šedá vlčice se po chvíli vrátila s čímsi chlupatým. Rozhodně to nevypadalo jako matčino mléko, ale... bylo to ještě teplé. Měli jsme to sice sníst, ale mně to k snědku moc nepřipadalo. Lákala mě však to teplo, které velice rychle ale vyprchalo... Jen sebou rychle plácnu na chladnoucí mrtvolky a odfouknu si do sněhu. Už to bylo skoro studené, ale alespoň ta trocha tepla...
Cítil jsem z toho krev a další pachy... sbíhaly se mi z toho sliny, ale stále jsem viděl spíše výhodu v tom teple, možná i proto, že stále nevím, proč bych to měl jíst.