Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Opět mě trochu zarazilo, jak se ke mně sestřička zachovala a lehce sklopím ušiska. Bylo mi z toho upřímně dost na nic. Nezazlíval jsem jí to, jen jsem to fakt nechápal. Navíc mi už začínala být zima a máma mlela něco o jiném vlkovi. Upřímně? Přestával mě zajímat, stejně jako všichni kolem. Klepal jsem se zimou a kručelo mi v bříšku.
Mí dva sourozenci toho evidentně měli taktéž akorát tak dost. Atray se začal vztekat, že chce najíst a Merlin se k němu přidala. "Jo... hááád." zakňučím a oklepu se od sněhu, který napadal. Teď sice už nesněžilo, ale trocha sněhu se mi i tak usadila v srsti. Vlastně jsem netušil, že se to jmenuje sníh, ale studilo to a vypadalo to trochu podobně jako tehdy to na listu, co jsme s Atrayem slízali. Možná proto jsem se shýbl k té hromádce bílého a zkusil ochutnat. "Brrr!" studilo to, ale... opět jsem pocítil vodu v ústech, tentokrát bez pachuti spadaného listí. Oklepu se . Můj žaludek, do kterého se teď dostala voda, hlasitě zabručel, aby se připomněl, že voda není jídlo a on je poměrně prázdný.
V tom se však opět ozvala ta vlčice, co je našla a Deiovi blýsklo radostně v očích. "Jídlo! Teplo!" vyštěknu a rychle se rozpeláším za onou vlčicí-zachránkyní. Pohyb mi udělal dobře na tu zimu, trochu jsem se zahřál, ale hlad přetrvával a já doufal, že vlčice dodrží to, co právě teď řekla.

→ Bašta

Velká vlčice evidentně souhlasila a z mé tlamičky vyšlo spokojené zabroukání, když si mě vlčice přitiskla blíže. Svou spokojenost jsem jasně vykazoval i rychlím máváním ocásku ze strany na stranu. Bráška navíc se vším souhlasil. Znovu mi zakručí v bříšku, když tu náhle má ušiska zaregistrují ťapkání a když se ohlédnu...SESTŘIČKA! Mer!
Tlamička se mi roztáhne v širokém úsměvu a v tu chvíli se odlepím od nohy šedé vlčice a vrhnu se k sestřičce. Věděl jsem, že minule uhnula, věděl jsem, že se jí to nebude líbit, ale... byl jsem šťastný, že je tu s námi, že je v pořádku. "Ségjááá... já rád, že ty tu." zamumlám, když se k ní přilísám. Otřu se hlavičkou o její srst na krku. Trochu jsem se upřímně začínal bát, že se opět odtáhne a strašně jsem doufal, že to tentokrát neudělá. Evidentně byla taktéž ráda, že nás našla. Když si začala ukazovat na čenich, naklopím hlavu na stranu. Mohla nás najít ve změti toho, co cítila? Nejspíše ano soudě jejích slov a i když ji dospělá nepochválila, já to udělal za ni a spokojeně ségře olíznul tvář a sednul si na zadek vedle ní...
V tu chvíli se přiřítil další vlk a já i jen podle pachu poznal, kdo jím je. MÁMA! Zvednu hlavičku k bílé vlčici, jejich mámě, která se k nim teď přiřítila. "Máma!" zaskučím radostně a už jsem opět na nožičkách. V bříšku mi kručelo, ale teď jsem byl hlavně šíleně rád, že nás našla. Přiběhnu k ní a ... chtěl jsem se ji přivinout k noze, všimnul jsem si však něčeho... divného... Rány. Naklopím hlavu na stranu a prohlížím si tu divnou ránu v její srsti. "Co stalo?" řeknu trochu nejistě a zvednu hlavičku se zvědavýma fialkovýma očima trochu naplněnýma jakýmsi nepochopeným strachem.

Z našich řečí o hladu byla náhle vlčice dost nejistá a rozhlížela se. Naklopím zvědavě hlavu na stranu. Chtěla snad sežrat ona nás? Netušil jsem protože se vlčice po chvíli nějak vzpamatovala a už náhle vůbec nezněla přísně, spíš naopak. Zvesela zavrtím ocáskem. Jistě na ní působil můj andílkovský kukuč! "Hááád." potvrdím její slova o mém hladu spolu s bráškou. Pochopila nás a to bylo důležité. Její další otázka mě však očividně dosti zaskočila. Máma. Netušil jsem, ke mám svou mámu. Lehce sklopím opět uši, tentokrát však z čirého neštěstí. "Nefím, kde máma." řeknu vlčici a pomalu vstanu a oklepu se. Tělíčko se mi lehce třáslo zimou. Potřeboval jsem zahřát. Možná i proto, když se k nám náhle sklonila, jsem rychle přicupital k ní a přitiskl jsem se k její noze ve snaze ji ukrást alespoň trochu tepla. "Je mi brrr." prohlásím. Bráška to pochopil, přeci to musela pochopit i ona.
Pak náhle z jejích úst vyšlo slovo "hra". Prudce napřímím uši a má hlavička se k ní zvedne ze zvědavosti. Miloval jsem hry... hry s bráškou. Podívám se na něj a pak na svého brášku, myslím, že jsme oba měli jasno, alespoň jsem v to doufal. Nechtěl jsem přeci připustit, aby se nám další dospělý vlk ztratil... možná proto jsem ze své tlamičky hned na to vychrlil: "Š tebou!!!"
Dál jsem se tiskl k noze vlčice a sledoval jsem svého brášku, jestli skutečně měl v plánu to samé, co já.

Nikdo se neobjevil a já se svěšenou hlavičkou se tedy rozejdu dál za svým bratříčkem, který byl evidentně odhodlán najít něco k snědku. V bříšku mi hladově škrundlalo a mé tělíčko se už opět třáslo zimou. V tom jsem však uslyšel něčí hlas a má ušiska i hlava vyletěly vzhůru a otočily se směrem za hlasem. V mých fialových očkách zablýskla radost, když se tu vynořil dospělý vlk! Netušil jsem, jestli je někdo zlý nebo ne... teď jsem neměl potřebu vrčet... byl to dospělý vlk! Záchrana! "HEJE!" houknu na brášku a sleduji vlčici, která evidentně vyslyšela mé zavytí. Byl jsem na sebe hrdý.
Držela se podivně dál a pak spustila znovu... její slova sice zněla medově, ale přísnost se v nich ozývala taky. Ale to mi opět zakručelo v bříšku a já si jen dřepl na zadek na místě, kde jsem stál. Mé tělíčko se lehce třáslo. Netušil jsem co dělám, ale doufal jsem, že by to mohlo vyjít... Sklopím lehce ouška a vykulím na vlčici nevinná andílkovsky fialová očka. "Hááád" postěžuji si nešťastně a má slova opět potvrdí zakručení. Otočím se na brášku a pak zpět na vlčici. Čekal jsem na její reakci a pro jednou jsem byl trochu i rád za tu vzdálenost... mohl jsem sledovat její reakci na mé chování. Přeci jen... trochu mi ten její přísný tón nahnal strach...

Bráška mě evidentně pochopil. Jeho kožíšek a zavalité tělíčko ho evidentně hřálo trochu lépe. "Jo." odpovím mu na jeho otázku a má fialová očka ho sledují. Objevování s ním je sice skvělé, ale... chtěl jsem za mámou... do tepla a chtěl jsem jíst. Na tyto myšlenky bylo ale tak nějak pozdě. Vrátit jsme se snažili a místo toho jsme se od mamky dostali nejspíše ještě dál. Nebyl to nejlepší nápad, ale... byl jsem tak nějak rád, že jsem šel za svým bratříčkem, co by asi dělal, kdyby zůstal úplně sám?
Otřepu se, ta myšlenka se mi nelíbila. Možná bych tím navždy přišel o bratříčka... takhle budeme alespoň spolu. Hrozbu smrti jsem si neuvědomoval, ale divný tíživý pocit na hrudi mi nebyl úplně příjemný. Byl to strach, kterému jsem nerozuměl. A jak bych mohl... něco jako smrt jsem neznal.
Pomalu se rozejdu za bráškou. Také netušil, co vůbec máme hledat. "Nefím." řeknu nešťastně a zoufale zavyju. Bylo to zoufalé, hladové a nešťastné zavytí. Třeba někdo uslyší mě...

Bráška se ke mně přidal a i jemu to evidentně trochu ulevilo. Začínala mi být skutečně zima i jen díky tomu studenému a mé tělíčko se lehce rozechvělo. Prudce se oklepu, ale třes stejnak nezmizel. Nelíbilo se mi to, ale evidentně jsem s tím nemohl nic dělat. Tělíčko se snažilo se zahřát. Mé klepání však vyvolalo další zakručení žaludku, díky čemuž nespokojeně zakňučím. Vůbec se mi to nelíbilo a začínala mi být zima. Jediné co, tak ta divná věc trošičku hlad zmírnila, alespoň na chvilku... teď však bylo vše při starém.
"Je to... brrr." řeknu. Nevěděl jsem, jak jinak vyjádřit, že je to studené. Opět se oklepu a rozhlédnu se. Nikde nikdo nebyl. Pohlédnu na brášku. Bylo jsme oba ztracení a hladoví. "Mufíme... najít... někoho..." vypadne ze mě s pauzami, jak jsem se snažil vymyslet, jak to říct.
Párkrát poskočím a oklepu se, abych ze sebe setřásl zimu. Tepleji mi o moc víc nebylo, ale alespoň jsem se přestal třást...

Bráška zkusil sníst to barevné listí... evidentně mu to nechutnalo a já jsem se mu notnou chvíli smál... dokonce i když už jsme byli na cestě.
Byli jsme vlčata a i když jsem zamířil směrem, odkud jsem si myslel, že jsme přišli, zamířili jsme někam úplně jinam. Alespoň jsem soudil podle toho, že jsem stále nikde neviděl to shromáždění před úkrytem... neviděl jsem nikde mamku. Nezbývalo mi, než ťapkat dál. Své tempo jsem však zpomalil i jen kvůli svému bráškovi, protože jemu ta cesta přeci jen dávala zabrat více než mně. Navíc pomalejší tempo umožnilo to, že jsem otáčel hlavičku s napřímenými ušisky na všechny strany. Občas jsem dokonce i trochu zavětřil, ale v okolních pachách jsem se jednoduše nevyznal. A jak bych mohl, že?
Jednou za čas jsem se vždy podíval na brášku, abych s ním kdyžtak srovnal tempo. V bříšku mi už nehezky kručelo a na mé vlčecí tváři to vyvolalo nespokojený, možná až trochu zamračený, výraz.
Pak však náhle něco upoutalo mou pozornost. Bylo to cosi bílého na listí na trochu více otevřené mýtince v lese. Okamžitě jsem tam zamířil a chvíli jsem bělostnou věc zkoumal. Dospělý vlk by mě asi poučil, že to je jinovatka, nebo omrzlé listí, něco na ten způsob, ale... žádný tu nebyl. Chvíli jsem to bílé zkoumal a pak jsem to olíznul. Bylo to ošklivě studené a já jsem se okamžitě oklepal a trochu jsem pomlaskával tlamičkou... bylo to studené, ale svlažilo to mé hrdlo. Hlad to rozhodně nezahánělo, ale žízeň ano... "Bváško!" zavolám na svého sourozence a zvesela zavrtím ocáskem... pak spokojeně olizuji list dál, dokud mi na jazyku nezůstane odporná pachuť listu a já se oklepu...

Chvíli to vypadalo, že se lekl, což pro mě bylo největší uspokojení a spokojeně to dám vědět tichým zavrčením a žužláním dál ucha. Během chvíle však zjistil, že jsem ho přepadl já a svou radost dal docela dobře najevo svým mrskajícím ocáskem. I mně ocásek lítal spokojeně ze strany na stranu.
Chvilku to krásně vypadalo, že mám nad ním bezmeznou moc a trpí jen on, v tom se však do mých plecí zatesly jeho zoubky a já trochu zaskučel a trochu zavrčel a zalezl jsem na něj ještě víc. Byl mohutnější do šířky, jinak měl postavu přibližně jako já... možná o něco málo menší, ale bylo jasné, že výškově budeme velice podobně. Váhově měl však převahu. Možná i proto jsem instinktivně využil celou váhu svého těla, abych ho udržel pod svou nadvládou. Spokojeně žužlám jeho ucho, když tu náhle napřímím uši a koukám, co se to stalo. Bráška se převalil a já měl náhle zadní tlapky kdesi ve vzduchu a opíral jsem se o přední. Musel jsem pustit i jeho ucho! Nespokojeně zabručím, když mě ještě šlehne vrtícím ocasem. Jen po něm chňapnu a tak trochu i omylem vytrhnu bráškovi pár chlupů z jeho ohonu.
Rychle z něj už slezu a s jistým odfrkováním, které bylo snahou zbavit se bráškovi srsti z tlamičky, jsem se na něj podíval. "Jooo... ale... hááád..." řeknu trochu nešťastně a přešlápnu z tlapičky na tlapičku. Znovu se ozve mé hladové bříško a já si odfrknu a rozhlédnu se. Trochu sklopím uši, když si uvědomím, že jsme tu... sami... příliš jsme se vzdálili rodině. Měl jsem trochu strach kvůli jisté potřebě ochraňovat bráchu a své sestry.. .ale o té nejmenší jsem stejnak nic už nevěděl, odpojila se od nás jako první... ale... bál jsem se o Mer... strachu jsem furt moc nerozuměl, ale ten divný tíživý pocit v hrudi mě trápil....
Otřepu se a podívám se na brášku. Pohled na mého oblíbeného sourozence mi vyžene všechny starosti z hlavy, tedy až na hlad. Opět napřímím uši a pak proti němu hravě poskočím a pak se mírným poklusem vydám kamsi dál... ve snaze najít někoho nebo něco, co mi dá najíst...
Tak nějak jsem věděl, že bráška půjde za mnou... však bychom se jeden od druhého nehli ne?

→ Zlatý les

Athai (okrajově) + Atray

Možná jsem měl hlad, ale byl jsem příliš neposedný... To, co upoutalo mou novou pozornost od hladového bříška, byl bráška. Stihnul se vzdálit a já už viděl jenom jeho ocásek jak mizí mezi stromy. Rychle se oklepu a kouknu na mamku. Ta zrovna na chvíli ztratila pozornost. Zahrabu nožičkama a rozeběhnu se za bráškou. Vždy jsem viděl alespoň jeho ocásek. On byl zabrán do lovení něčeho jiného...
Bylo už chladno, hodně chladno a já cítil, že mě pěkně zebou tlapičky a i přes běh se mi chlad dostával pod kožíšek. Toto malé vychýlení pozornosti stačilo k tomu, abych ho na chviličku ztratil z dohledu. Lehce sklopím ouška, chvíli se rozhlížím... pak však zaslechnu opět těžkopádné kroky svého mohutnějšího brášky. Nešel stejnou cestou, ale i tak jsem viděl mezi stromy jeho siluetu. Sám jsem si už pořádně nepamatoval, odkud jsme přesně vyběhli, ale... mým cílem teď byl bráška. Ten se asi zoufale snažil vrátit, když jsem se k němu náhle přiřítil a skokem ho povalil na zem a začal jsem mu kousat ucho...
Možná bylo vhodnější zůstat u mámy, ale... chtěl jsem být se svým bráškou... a utíkat mi, to jsem přece nemohl nechat jen tak! Vše jsem mu chtěl spočítat tímhle jedním přepadením... I když mi při tom docela škrundlalo v bříšku hlady, byl jsem relativně spokojený...

přihláška za Deie

Jméno: Deiron
Počet účastí: možná kdysi za Tiriona, ale nic si nepamatuji, takže asi nikdy
Preference, tým?: netuším... asi spíš abys mě někam přidělila, víš jaká jsem, tak ať se nezabijem xD Dík <3

Lokimu prosím 25% rozdělit spravedlivě mezi všechny jeho vlastnosti - po 5% do každé vlastnosti
díky

Zapsáno

Athai, okrajově zbytek vlčat + všichni, kdo maj na ně výhled

Máma si mě konečně začala všímat! Má fialová očka k ní v ten moment zamíří a já zvesela našpicuji uši a zavrtím ocáskem, čímž rozvířím listí, které bylo kolem mě a i na mně. Spokojeně zaňafám, ale pak se můj pohled přenese jinam. Něco se míhalo v listí! Nezajímalo mě, že je to můj vlastní ocásek. Provokovalo mě to a já to potřeboval chytit.
Prudce vstanu, zahrabu packama a pak se náhle začnu pohybovat během dokolečka a tiše vrčím. Bůh ví, co jsem to do toho vrčení vůbec mumlal, pro mě to však mělo významy: Stůj! Já tě chytím! Sežeru tě!... a podobně.
Konečně se mi povedlo ho chytit! Mé zoubky se zatesly do té provokativní věci a... bolestně zaskučím a náhsle se rozplácnu jak velký tak široký zpět do listí. Jen nejistě zamrkám a podívám se okolo ve snaze, že to nikdo neviděl. Netušil jsem, ale... rychle jsem se posadil na zadek a hrdě jsem vztyčil hlavičku s lehkým výrazem "Já nic!".
Tato póza by mi asi i vydržela, kdyby se mi náhle neozvalo hlasitě bříško. Tiše zakňučím a má fialová, roztomilá a hladová očka se zabodnou do mamky. "Mamííí... hááád." zakňučím nejistě a neposedně přešlápnu z tlapky na tlapku.

Táta kolem nás někam odběhl. Bez sestřičky. Kde ji asi nechal? Netušil jsem, ale vnitřně jsem byl neskutečně spokojený. Když však proběhl kolem nás a věnoval nám jen jeden jediný pohled došlo mi, že to rozhodně nebylo jen kvůli ně. Nespokojeně zamrskám ocáskem a pohlédnu na svého brášku.
Druhá sestřička nijak nevnímala, ale mamka se konečně pohla. Zvednu k ní hlavičku a nespokojeně zakňourám. Vůbec si nevšimla mého předchozího stěžování si na tátu, který nás tu v klidu nechal a věnoval se jen jednomu ze sourozenců. Začínal jsem být plně nespokojený. Nějak jsem měl potřebu, abychom všichni byli spolu... Tohle se mi vůbec nezamlouvalo. Jediný, kdo vždy držel při mně byl bráška a ten byl teď zabraný do barevného listí.
Nikdo neocenil ani mé zavytí! Teď už jsem neměl potřebu nikomu odpovídat. Nic mě nenutilo znovu zavýt, ale přesto jsem zavyl. "Aůůůůů" bylo to spíš na ukázání. Hele! Podívejte co umím! Než aby tomu prostě bylo jinak...
Otočím svou hlavičku a fialková očka pět na mamku a lehce naklopím hlavu na stranu ve snaze, že mě nějak pochválí, nebo si mě víc všimne... nebo cokoliv. Pak se pohlédnu na své sourozence... byli jsme tu na jednom místě alespoň 3, když už nic jiného.
Má pozornost se však po pohledu na brášku přesune i na listí... Bylo poměrně chmurno a já si až teď všiml, že mi je poměrně chladno. Lehce se oklepu a odfouknu si. Až teď si všimnu, že mi jde od tlamičky lehce pára. Naklopím hlavu na stranu a pak se zas zaměřím na krásně barevné listí. Pomalu se přikrčím k zemi, párkrát zavrtím zadečkem a pak náhle skočím těsně před brášku až několik barevných lístků odlítne všude kolem. Já jsem teď ležel zavalen listím a ven mi koukala jen hlavička. Rychle se otřesu a vstanu. V kožíšku mi zůstalo trochu bahna a celkově špíny, která ulpěla na mokrých listech...

Máma nijak nereagovala. Buď si sama nevěděla rady s tím, co si počít, nebo si toho prostě nevšimla, či to nepochopila. Už jsem si chtěl začít hlasitě stěžovat, když tu se náhle "dokutálel" bráška a mé ušiska v ten moment hned vyletí hravě vzhůru a lehce zavrtím ocáskem. Byl to můj asi nejoblíbenější sourozenec. Nemohl jsem si pomoci, ale... byl prostě jediný, kdo si se mnou chtěl hrát. Evidentně ho zaujalo barevné listí stejně jako mě na začátku.
Pochopil jsem co říká. Vyzíval mě k další naší lumpárně. Byl jsem pro, to se ví! Ale měl jsem potřebu dát najevo nelibost směrem k otci a jediné naší sestře, která si nás absolutně nevšímala a evidentně si ukořistila otce celého jen pro sebe. Natočím tedy jejich směrem hlavičku a odfrknu si. "HMMMPF!"
Když jsem byl se svou reakcí plně spokojený, udělám pár veselých krůčků k bráškovi a otočím se na naši druhou sestřičku. Mer. Zamrkám na ní svými fialovými očky a lehce se oklepu. "Pooof" vyjde mi z tlamičky cosi, čímž jsem jí chtěl dát najevo, aby šla s námi, pokud bude chtít jít. Pak se obrátím směrem od všech dospělých, když se náhle ozve v dálce, nebo to bylo blíž, zavytí. Znělo dost zoufale a já si nemohl pomoci a náhle jsem zvedl hlavičku a z mé tlamy vyšlo něco jako první tiché zavytí. Měl jsem potřebu tomu volání odpovědět, netušil jsem proč, nevěděl jsem, jak si ho vyložit a už vůbec jsem netušil, jak bych měl pomoci.

← úkryt

Mé kmitající se nespokojené nožky se konečně dotkly země, když mě mamka pustila na zem. Nespokojeně proběhnu malé kolečko a oklepu se. Teprve pak se začnu pomalu rozhlížet. Pomalu mžourám po okolí a než si zvyknu na světlo, už tu mám zbylé dva sourozence.
Ta bílá, nejmenší, se od nás oddělila. Chvíli jí sleduji a pak si odfrknu. S náma evidentně nechtěla mít nic společného, ale... žárlil jsem na její pozornost otce. Ten se od nás totiž oddělil a měl doslova oči jen pro ní. Mně nepřipadala tak zajímavá... byla zvědavá, ale... byla nejmenší a navíc. Nechtěla si s náma ani hrát. To Metlin se alespoň snažila, i když i ta trochu ranila mé city, když se odtáhla po mém pomazlení. Trochu jsem to nechápal, ale nepřipisoval jsem si to tak úplně sobě. Třeba se lekla?
Netušil jsem. Místo toho jsem nespokojeně vrtěl ocasem a sledoval vzdalující se sestřičku a tátu. Své sourozence jsem měl rád, měl jsem potřeb je chránit aniž bych tušil proč a nějak tomu víc rozuměl. Ale... mrzelo mě to. Možná i proto se náhle otočím na matku a lehce sklopím uši. Vykulím na ní svá fialková očka a z mé tlamičky vyjde něco mezi ňafnutím a zakňučením. Otočím se na chvíli směrem k těm dvěma a pak na mámu. Byl to smutný pohled, který měl znamenat nejspíše něco jako "Dívej mami! Táta má oblíbence a nás si nevšímá!"... sice to ode mně byl možná trochu vypočítavý počin, ale... Tak nějak jsem si přál, aby se otec věnoval i nám...