Příspěvky uživatele

< návrat zpět

přihláška za Deie

Jméno: Deiron
Počet účastí: možná kdysi za Tiriona, ale nic si nepamatuji, takže asi nikdy
Preference, tým?: netuším... asi spíš abys mě někam přidělila, víš jaká jsem, tak ať se nezabijem xD Dík <3

Lokimu prosím 25% rozdělit spravedlivě mezi všechny jeho vlastnosti - po 5% do každé vlastnosti
díky

Zapsáno

Athai, okrajově zbytek vlčat + všichni, kdo maj na ně výhled

Máma si mě konečně začala všímat! Má fialová očka k ní v ten moment zamíří a já zvesela našpicuji uši a zavrtím ocáskem, čímž rozvířím listí, které bylo kolem mě a i na mně. Spokojeně zaňafám, ale pak se můj pohled přenese jinam. Něco se míhalo v listí! Nezajímalo mě, že je to můj vlastní ocásek. Provokovalo mě to a já to potřeboval chytit.
Prudce vstanu, zahrabu packama a pak se náhle začnu pohybovat během dokolečka a tiše vrčím. Bůh ví, co jsem to do toho vrčení vůbec mumlal, pro mě to však mělo významy: Stůj! Já tě chytím! Sežeru tě!... a podobně.
Konečně se mi povedlo ho chytit! Mé zoubky se zatesly do té provokativní věci a... bolestně zaskučím a náhsle se rozplácnu jak velký tak široký zpět do listí. Jen nejistě zamrkám a podívám se okolo ve snaze, že to nikdo neviděl. Netušil jsem, ale... rychle jsem se posadil na zadek a hrdě jsem vztyčil hlavičku s lehkým výrazem "Já nic!".
Tato póza by mi asi i vydržela, kdyby se mi náhle neozvalo hlasitě bříško. Tiše zakňučím a má fialová, roztomilá a hladová očka se zabodnou do mamky. "Mamííí... hááád." zakňučím nejistě a neposedně přešlápnu z tlapky na tlapku.

Táta kolem nás někam odběhl. Bez sestřičky. Kde ji asi nechal? Netušil jsem, ale vnitřně jsem byl neskutečně spokojený. Když však proběhl kolem nás a věnoval nám jen jeden jediný pohled došlo mi, že to rozhodně nebylo jen kvůli ně. Nespokojeně zamrskám ocáskem a pohlédnu na svého brášku.
Druhá sestřička nijak nevnímala, ale mamka se konečně pohla. Zvednu k ní hlavičku a nespokojeně zakňourám. Vůbec si nevšimla mého předchozího stěžování si na tátu, který nás tu v klidu nechal a věnoval se jen jednomu ze sourozenců. Začínal jsem být plně nespokojený. Nějak jsem měl potřebu, abychom všichni byli spolu... Tohle se mi vůbec nezamlouvalo. Jediný, kdo vždy držel při mně byl bráška a ten byl teď zabraný do barevného listí.
Nikdo neocenil ani mé zavytí! Teď už jsem neměl potřebu nikomu odpovídat. Nic mě nenutilo znovu zavýt, ale přesto jsem zavyl. "Aůůůůů" bylo to spíš na ukázání. Hele! Podívejte co umím! Než aby tomu prostě bylo jinak...
Otočím svou hlavičku a fialková očka pět na mamku a lehce naklopím hlavu na stranu ve snaze, že mě nějak pochválí, nebo si mě víc všimne... nebo cokoliv. Pak se pohlédnu na své sourozence... byli jsme tu na jednom místě alespoň 3, když už nic jiného.
Má pozornost se však po pohledu na brášku přesune i na listí... Bylo poměrně chmurno a já si až teď všiml, že mi je poměrně chladno. Lehce se oklepu a odfouknu si. Až teď si všimnu, že mi jde od tlamičky lehce pára. Naklopím hlavu na stranu a pak se zas zaměřím na krásně barevné listí. Pomalu se přikrčím k zemi, párkrát zavrtím zadečkem a pak náhle skočím těsně před brášku až několik barevných lístků odlítne všude kolem. Já jsem teď ležel zavalen listím a ven mi koukala jen hlavička. Rychle se otřesu a vstanu. V kožíšku mi zůstalo trochu bahna a celkově špíny, která ulpěla na mokrých listech...

Máma nijak nereagovala. Buď si sama nevěděla rady s tím, co si počít, nebo si toho prostě nevšimla, či to nepochopila. Už jsem si chtěl začít hlasitě stěžovat, když tu se náhle "dokutálel" bráška a mé ušiska v ten moment hned vyletí hravě vzhůru a lehce zavrtím ocáskem. Byl to můj asi nejoblíbenější sourozenec. Nemohl jsem si pomoci, ale... byl prostě jediný, kdo si se mnou chtěl hrát. Evidentně ho zaujalo barevné listí stejně jako mě na začátku.
Pochopil jsem co říká. Vyzíval mě k další naší lumpárně. Byl jsem pro, to se ví! Ale měl jsem potřebu dát najevo nelibost směrem k otci a jediné naší sestře, která si nás absolutně nevšímala a evidentně si ukořistila otce celého jen pro sebe. Natočím tedy jejich směrem hlavičku a odfrknu si. "HMMMPF!"
Když jsem byl se svou reakcí plně spokojený, udělám pár veselých krůčků k bráškovi a otočím se na naši druhou sestřičku. Mer. Zamrkám na ní svými fialovými očky a lehce se oklepu. "Pooof" vyjde mi z tlamičky cosi, čímž jsem jí chtěl dát najevo, aby šla s námi, pokud bude chtít jít. Pak se obrátím směrem od všech dospělých, když se náhle ozve v dálce, nebo to bylo blíž, zavytí. Znělo dost zoufale a já si nemohl pomoci a náhle jsem zvedl hlavičku a z mé tlamy vyšlo něco jako první tiché zavytí. Měl jsem potřebu tomu volání odpovědět, netušil jsem proč, nevěděl jsem, jak si ho vyložit a už vůbec jsem netušil, jak bych měl pomoci.

← úkryt

Mé kmitající se nespokojené nožky se konečně dotkly země, když mě mamka pustila na zem. Nespokojeně proběhnu malé kolečko a oklepu se. Teprve pak se začnu pomalu rozhlížet. Pomalu mžourám po okolí a než si zvyknu na světlo, už tu mám zbylé dva sourozence.
Ta bílá, nejmenší, se od nás oddělila. Chvíli jí sleduji a pak si odfrknu. S náma evidentně nechtěla mít nic společného, ale... žárlil jsem na její pozornost otce. Ten se od nás totiž oddělil a měl doslova oči jen pro ní. Mně nepřipadala tak zajímavá... byla zvědavá, ale... byla nejmenší a navíc. Nechtěla si s náma ani hrát. To Metlin se alespoň snažila, i když i ta trochu ranila mé city, když se odtáhla po mém pomazlení. Trochu jsem to nechápal, ale nepřipisoval jsem si to tak úplně sobě. Třeba se lekla?
Netušil jsem. Místo toho jsem nespokojeně vrtěl ocasem a sledoval vzdalující se sestřičku a tátu. Své sourozence jsem měl rád, měl jsem potřeb je chránit aniž bych tušil proč a nějak tomu víc rozuměl. Ale... mrzelo mě to. Možná i proto se náhle otočím na matku a lehce sklopím uši. Vykulím na ní svá fialková očka a z mé tlamičky vyjde něco mezi ňafnutím a zakňučením. Otočím se na chvíli směrem k těm dvěma a pak na mámu. Byl to smutný pohled, který měl znamenat nejspíše něco jako "Dívej mami! Táta má oblíbence a nás si nevšímá!"... sice to ode mně byl možná trochu vypočítavý počin, ale... Tak nějak jsem si přál, aby se otec věnoval i nám...

Smál jsem se a smál, když v tom se celá neplecha obrátila proti mně a náhle jsem byl zavalen svým bratrem. Tedy... má hlava jím byla zavalena. Vrčel jsem a prskal. Mé nožičky se marně hýbaly ve snaze dostat hlavu zpod mého zavalitého bráchu. Škubal jsem sebou a pak náhle se slavným zavrčením byla má hlava osvobozena!
Oklepu se a rychle vstanu, abych to bratrovi vrátil, ale v tom jsem si všiml sestřičky, která se k nám blížila. Na tváři se mi objevil dovádivý úsměv a já povyskočil směrem k bráchovi, a pak jsem změnil směr a místo toho jsem skončil u Merlin, o kterou jsem se otřel. Chtěl jsem ji pak ještě ožužlat ucho, páč se mi líbilo a bylo hodno ulovení, když tu jsem viděl nejmladšího sourozence, sestru, jak náhle míří k tomu světlu ve kterém předtím zmizela ta vetřelkyně. Tedy nejspíš. Pozornost k ní jsem ztratil díky bratrovi.
Jala mě zvědavost a zvýšila se ještě víc, když náhle táta vstal a vzal malou sestřičku do tlamy a vynesl ji ven...
"Cuuuuu!" vyšlo z mé tlamičky cosi, co mělo znamenat "chci taky" a pak jsem se na stále ještě trochu vratkých nožkách rozběhl ven. Rostli jsme jako z vody a nohy mi sílily, ale jak jsem rostl, byl jsem trochu nemotorný a tlapky se mi zamotaly. Rozplácl jsem se po chvíli jako žába a koukal jsem směrem k východu. Pomalu se oklepu, jenže než jsem stihl vstát, vzala mě máma náhle do tlamy, jako předtím mé dva sourozence.
"NĚĚĚĚĚĚĚCH!" Vyšlo z mé tlamičky nespokojeně. Chtěl jsem tam dojít sám! Vůbec se mi nelíbilo, že mě nosí! A tak jsem marně kopal packama, abych se vyprostil z mámina sevření...

→ území

Vetřelec mi byl vrcholně nesympatický a nelíbil se mi její pohled. Byl tak povýšenecký! Sice jsem netušil, co to tak nějak znamená, ale rozhodně jsem věděl, že ji ve svém životě už nechci. Vtrhla sem bez pozvání... slovům rodičů jsem nerozuměl, ale otcova nelibost mi přišla dost jasná na to, že tahle osoba tu neměla co dělat. Matka sice byla klidná, ale... její prvotní ostražitost jsem si uvědomoval až moc dobře...
Navíc se ke mně přidal i můj bráška. Ta velká chlupatá koule, kterou jsem předtím chtěl tolik ulovit, se po mě náhle vrhla. Rostli jsme jako z vody a tak jsem cítil, jak mi pomalu vykoukávaly nové zoubky. Bolelo to, ale... stálo to za to... vycením na něj svou čerstvě ozubenou tlamu a pustím se do něj. Z mé tlamičky se linou všelkijaké zvuky. Mé nové zoubky zkoumají bráškovu srst, uši... povedlo se mi ho plácnout lapkou i přes čumák! Nechtěl jsem mu ublížit a ani on mě. Byl rozhodně zajímavější, než ta cizinka. Alespoň pro teď. Měl značnou převahu ve váze, ale bojoval jsem ze všech sil! Přeci se nevzdám!
Naši hru však přerušil... třetí element. Jedna ze sester se k nám dostala a... bráška dostal po hlavě!
Netušil jsem proč, ale... rozesmálo mě to. Bylo to poprvé, co jsem se začal smát a bylo to něco mezi kňučením, štěkáním a dušením se. Nemohl jsem si pomoc. Velice vážný výraz sestry a překvapení mého bratra bylo tak veliké, že jsem to nemohl udržet. Smál jsem se a věděl jsem již moc dobře, že to od bráchu nejspíš schytám... nebo že by se smál se mnou...?
Ani jsem si nevšiml, že otravná vetřelkyně už zmizela. Dobře pro ni... s novými zubisky bych ji jinak určitě dostal!

Spokojeně jsem oddychoval po tom převelikém úkonu převalit se zpět na tlapky. Nějak mě to úplně vysílilo a spánek zaručil i to, že jsem zapomněl, co jsem chtěl. Ulovit brášku.
Ze spánku mě probudí zakručení v bříšku. Nespokojeně zamlaskám svou bezzubou tlamičkou a pomalu otevřu očka. Opět lehce zamžourám. Tma zavřených očí byla lákavá, ale barevný svět okolo byl přeci jen o dost zajímavější a tak očka po chvilkovém mžourání otevřu dokořán a začnu se sunout zpět k mamce a jejím strukům. Hlad jsem měl převeliký a tak, když jsem tam konečně doťapkal/doplazil se na vratkých nožkách, které ale den ode dne sílily, spokojeně se přisaju a hltám mléko. Cítil jsem to uspokojené teplo a plnící se žaludek. Spokojeně si u toho cosi bručím. Všichni jsme teď byli spokojeně u mamky, já a mí sourozenci. Byl jsem za to rád a proto, když se konečně nasytím, schoulím se mezi svými sourozenci tak, abych jim byl co nejblíž. Měl jsem jistou potřebu je chránit, i když jsem netušil, co to vlastně znamená...
Už jsem pomalu znovu usínal, když do úkrytu vešel nějaký další vlk. Moc by mě to nezajímalo, kdyby však otec nezačal vrčet. Zvednu pomalu hlavičku a fialkovýma očima se podívám na vetřelce v doupěti a zkusím napodobit otce a zavrčet. Místo toho mi však z tlamičky vyšlo pár podivných zvuků. Lehce se oklepu a zkusím to znovu, ale jinak. "KNĚK!" vyšlo ze mně cosi jako nespokojené štěknutí. Nelíbilo se mi, jak táta vrčel, cítil jsem z něj nelibost a mamka na tom nebyla o moc líp, i když její poměrně klidný hlas to zase vyvrátil. Jen natáčím zvědavě hlavičku z mámy na tátu a můj fialkový pohled se pak zabodne do vetřelce. Trochu se šoupnu tak, aby sourozenci byli za mnou.

Herní akce
Jméno vlka: Loki
S kym:zatim nejspis sam
NPC - kdyz stihnu neco sepsat a vymyslet, asi se s tebou domluvim
Místo: zakotvím asi u Křišťálového jezera

Neherní akce
Jmeno: Deiron (at ma taky nejake odmeny)
Kategorie: radin se spise k zacatecnikum/pokrocilym (pac me cmaranice jsou cmaranice)

P.S. fakt se budu snazit to fakt nakreslit!

Nespokojeně zaskučím. Očka mě pálila a bolela. Tlapičkou se snažím si otřít tu divnou hmotu, co mi očka předtím držela zavřená. Mamka byla evidentně už v pohodě, tak jsem si mohl dovolit kňourat, aby mi někdo pomohl dostat ty zaschlé slzičky pryč. I když tou packou se mi pomohlo to dostat z jednoho oka a tak to tentokrát již s nespokojeným odfukováním zkusím i u druhého oka a pak se oklepu. To však mělo za následek, že se převelím vedle mámina břicha na bok.
Položím si hlavičku na zem a otevřu očka. Celý okolní svět byl náhle na boku!!!
Jen otevřu lehce tlapičku v jistém nadšení. Má očka si sice stále ještě velmi pomalu zvykala na to, že jsou otevřená, ale nový poznatek mi vlil energii do žil. S tichým zakníknutím se převalím na záda a zamrkám. Teď byl svět vzhůru nohama! Máma s tátou leželi hlavami dolů!
Otevřu pobaveně tlamičku a zahýbu lehce packami. Pomalu otáčím lehce hlavičku tak, abych viděl i své sourozence. Dvě sestřičky byly u mamky, takže byly v bezpečí, kdo mě však zaujal, byl baculatý bráška, co teď chrněl mezi předními tlapami táty.
Chtěl jsem se překulit zpět, ale náhle jsem netušil jak. "Grhhh." vycházelo cosi z mé naštvané tlamičky, když se mi to nedařilo. Až náhle se mi povedlo se převal na bok. Sláva. Spokojeně zafuním a zívnu. Byla tu sice takhle mezi rodiči zima, ale... byl jsem po svém výkonu a objevu světa vzhůru nohama příliš vyčerpán a tak se mi náhle zavřou očka a já usnu uprostřed plánu jít ulovit svého brášku.

Jen jsem se pomalu sunul k tomu druhému teplu, totiž otci. Začínal jsem vnímat okolí více, než těch pár předešlých dní. Už jsem si tak nějak pamatoval pach matky a teď i otce. Lépe jsem vnímal i své sourozence, i když jsem je neviděl, uvědomoval jsem si, že k nim něco cítím. Bylo to jiné, než co jsem cítil k mámě a tátovi, ale... Měl jsem potřebu být blízko nich a dávat na ně pozor, i když jsem netušil, jak a co přesně to znamená.
A tak jsem se plazil dál k otci, když ke mně promluvil. V hlavě mi zněla jeho slova "Ty jseš ale silák..." netušil jsem, co to znamená, ale... z jistého hlediska jsem byl na to hrdý. Když mě však otec nejspíše olízl, nespokojeně zafuním a tiše zakňučím. Bylo to mokré a brrr... Sice jsem si pak připadal... čistější, ale i tak. Lehce se oklepu, což má za následek to, že sebou plácnu na zem. Mé neohrabané tlapičky vypověděly službu. Opět nespokojeně zafuním, ale pak pomalu otočím hlavičku směrem, kterým jsem slyšel matku.
Důvod, proč jsem náhle tiše, smutně a nespokojeně zakňučel, byl ten zvuk, co vydala máma po těch slovech, kterým jsem nerozuměl. Cítil jsem, že něco není v pořádku... Měl jsem hlad, ale... Matčin pláč se mi nelíbil. Netušil jsem proč a jak, ale měl jsem potřebu se k ní přikolébat a přitulit se k ní...k jejímu teplu.
Pomalu se dostanu zpět na nožky a svou divnou chůzí, něco mezi chůzí a plazením, se pomalu vydám zpět za matkou s tichým zakňučením. Po chvíli cítím, jak mě na čumáčku lechtá její srst a tak se k ní více natisknu a schoulím se k ní. Cítil jsem za sebou své sourozence. Tiše zakňučím. Chtěl jsem matčinu pozornost. Co se však nestalo, s mým zakňučením se náhle lehce pootevřela má očka. Měl jsem lehce zvednutou hlavičku směrem někam, odkud vycházel mámin pláč, hlavičku jsem měl tudíž nasměrovanou k matčině hlavě.
Nespokojeně zamžourám... Očka jsem měl stále zalepená, pohled byl rozostřený a zamlžený a navíc to světlo! Nebylo úplně světlo, ale stále to byl rozdíl od tmy zavřených oček. Nespokojeně zafuním a opět zamžourám.
Pak mi to došlo. Sice jsem neviděl moc jasně, i když pohled se lepšil, poprvé v životě jsem uviděl své dva rodiče a kdybych otočil hlavičkou, uvidím i své sourozence...

Bylo to poměrně rychlé. Jeden malý zlom a vše bylo jinak. Náhle jsem byl... venku. Nebylo tu takové teplo, skoro nic jsem nevnímal. A jak asi. Byl jsem čerstvě narozené vlče. Cítil jsem jenom teplo. Blízké teplo mé matky, která mě hned začala očišťovat. Protestoval jsem proti tomu a tiše kníkal na důkaz, že se mi to moc nelíbí. Mám hlad, chci jíst! Nech mě!
Možná něco takového mé kníkání, pískání a kdo ví, co to bylo vlastně pořádně za zvuky, znamenalo. Když jsem byl konečně propuštěn, instinktivně jsem se doplazil k matčiným strukům. Trvalo to jenom chvíli, než jsem jeden konečně našel a začal tišit svůj hlad matčiným mlékem. To mě také uklidnilo. Jen matně jsem vnímal, jak mi matka řekla. Deiron... Brzy se ke mně připojili i mí sourozenci. Věděl jsem, že tam uvnitř jsem byl i s někým dalším a teď tu byli opět se mnou... a já za to byl rád.
Jen okrajově jsem vnímal přítomnost jiného vlka, která se po chvíli vystřídala za jiného. Ten zatím nejspíše zůstával. Mým jediným zájmem však na pár dní byl jen spánek, choulení se ke svým sourozencům a důležitý byl pro mě matčin struk a mléko z něj, kterým jsem kojil svůj hlad a nabíral síly.
Cítil jsem, jak sílím. Netušil jsem, jak ubíhal čas. Neznal jsem střídání dne a noci. Očka jsem měl stále zalepená, ale už jsem se mohl plížit, plazit... Pro mě to byl pohyb a bylo mi jedno, jak to může vypadat. Nedovedl jsem si představit sám sebe, natož okolí, matku... Matčin sem znal jen pach a příjemné teplo. A mléko.
Nyní jsem však trochu lépe vnímal přítomnost i někoho jiného. S matkou tu byl i někdo další a já ho nějak automaticky pokládal za otce. Byl blízko. Cítil jsem jeho teplo a tak jsem se pomalu plížil směrem k němu.