Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stál jsem strnulý u jezera a snažil se zpracovat ty pachy, které jsem cítil. Byla tu... musela to být ona. Nikdo jiný přeci takto nevoněl! Ale s kým to byla? Kam se vydala... proč jsme se tak dlouho míjeli? Cítit její pach bylo jako... jako kdyby mě někdo praštil do čumáku. A ten pach vlka, který tu pravděpodobně byl s ní? Ten divný šimravý a svíravý pocit v hrudi jsem nikdy nezažil... až se mi z něho zježila srst na hřbetě. Žárlivost. Skutečně jsem žárlil na někoho, kdo s ní mohl trávit dny, když já se jí marně snažil najít...
Stál bych tam jako socha asi do konce života, kdyby mě z myšlenek nevytrhl známý hlas. Trhnu sebou a zamrkám, když se podívám za hlasem Atraye. Atray... bratr, kterého jsem pokládal za mrtvého a najednou se opět objevil. Snažil jsem se mu vyhýbat kvůli všemu, co mezi námi nebylo vyřčeno a teď tu stál. Hledal mě? Nejistě lehce sklopím uši a pak je hned zas napřímím. "Ahoj Atrayi." odpovím mu nakonec po chvíli a snažím se znít alespoň trochu sebejistě.

← Kvetoucí louka

Nevšímal jsem si moc okolí, protože mé myšlenky se zaměřily na obchodníka, ke kterému jsem skoro až přiběhl. Ani nevím, co mě k tomu vedlo, ale... potřeboval jsem něčím zaměstnat hlavu a tak jsem si začal prohlížet věci, které měl. Nezapomněl jsem ho samozřejmě pozdravit pokývnutím hlavy! Když jsem se tak díval na věci, které nabízel, zrak mi padne na ten kouzelný prášek, který dokázal měnit barvu srsti. Na chvíli se zarazím. Byl čas na změnu? Možná... možná mi to třeba pomůže. Byla to viditelná změna, která mi mohla pomoci změnit sebe i zevnitř. Snad. Podívám se na obchodníka a pak mu popíši, co přesně bych chtěl na svém kožichu změnit. Jak bych chtěl vypadat. Jaké upomínky na vlky, kteří nějak ovlivnili můj život, jsem na sobě chtěl. Nechtěl jsem se změnit úplně, odlišit se od svých rodičů. Spíš se možná vrátit ke svým původnějším barvám a hlavně... nechat si do srsti zaznamenat něco, co mi bude navěky připomínat vlka, který pro mě obětoval život a byl někým, kdo pro mě znamenal po Mielei možná nejvíce v mém životě...
Zaplatím Wuovi požadovanou cenu a nechám ho na sebe fouknout. Změna byla hotova...
Rozloučím se kývnutím děkovně hlavou a vydám se si na chvíli odpočinout o kus dál od jezera. Až na to, že mě něco zarazí... Zdálo se mi to, nebo tu byl matně pach Mielei? Byla to ona? Nebo se mi to všechno jenom zdálo? A s ní... s ní tu byl pach ještě někoho cizího. Lehce se mi zježí chlupy na zádech. Žárlivost? Možná... do teď jsem tenhle pocit neznal...


NÁKUP:
Změna vzhledu -> Rowy ví co a jak
Cena: 270 kšm
Účet Deie před nákupem: 191 kšm, 10 rubínů, 3 mince
191 kšm + 8 rubínů = 271 kšm
Zůstatek po nákupu: 1 kšm, 2 rubíny, 3 mince

Schváleno

← Zubří pláň (přes Tichou zátoku)

Z planiny jsem se rychle dostat do zátoky, kde jak jsem věděl, voda voněla po soli a nebylo radno ji pít. Musel jsem se tam na chvíli zastavit u místa, kde jsem tehdy byl se Sill. Tam jsem zjistil, že mi nejde moc ovládat magie samostatně. Vždy to bylo tak nějak spojené dohromady. Možná z toho pramenila má nejistota v sebe samotného? Možná. Vnitřně jsem ale věděl, že za to mohlo mnoho událostí a ne jen tento faktor. Proto se naposledy podívám směrem ke Zlatému lesu a nakonec se vydám dál.
Obejdu zátoku a dostanu se na louku plnou květin. Tahle louka by mohla být skvělou oázou pro vlky, kteří nenáviděli stísněný prostor a kteří milovali květiny. Možná bych tu na chvíli i zůstal, nebýt toho, že jsem si při svých krocích všiml u jezera známé postavy. Obchodník Wu... možná... možná bych tam našel něco, co bych potřeboval...

→ Kvílivec

← Zlaťák (přes Baštu)

Ani jsem nevěděl, kam jsem mířil. Chtěl jsem snad dojít na druhý ostrov přes portál? Nebo jen obejít mou rodnou smečku a utápět se v myšlenkách, jak to otci sdělím? Asi jsem si vybral možnost číslo dvě. Místo abych zamířil k horám a k portálu v nich, rozhodl jsem se pokračovat přes planinu k zátoce, ve které mě kdysi Sill učila ovládat magie. Jak ta se měla? Bude se na mě zlobit? A kde byl konec Merlin? A Atray... dlouho jsem se s ním neviděl, nebo spíš dlouho jsem s ním nemluvil. Bál jsem se změn, bál jsem se, že mi něco ublíží stejně, jako smrt Blinda a mé matky. Vážně jsem byl takový strašpytel? Možná. Ale... i debatu s Alyannou jsem zvládl, ale... pro tu jsem mohl být přijatelný i se svými chybami, jako já jsem přijal Merlin s Chaosanem... a jak to dopadlo... Co když mě otec seřve?
Trhnu hlavou a radši se vydám pryč... snažil jsem se neohlížet ke Zlatému lesu, ale oči mi tam stejně vždy lehce sklouzly a já? Cítil jsem ve vnitru pocit trhajícího se srdce. Potřeboval jsem odejít, ale... jak jsem to měl udělat? Jak jsem s tím měl předstoupit před otce a všechny?

→ Kvetoucí louka (přes Tichou zátoku)

Nevěděl jsem, proč jsem vyhrkl docela důležitou informaci, ale vlk přede mnou na to evidentně měl svůj názor. Při všech těch pro mě neznámých slovech, co dle tónu byly urážky, sklopím nejistě uši k hlavě. Takhle jsem vlka teda ještě nikdy mluvit neslyšel a upřímně jsem ani netušil, co si z toho mám vlastně vzít. "Uhm... asi ano." odvážím se souhlasit s alespoň většinou věcí, které jsem stihl pochytit z jeho názoru na Chaos.
Když pak chtěl zpropagovat zlatou smečku, na chvíli ztuhnu. Jak jsem mu měl říct něco hezkého o smečce, kterou jsem pořádně neznal? O smečce, ve které měl otec příliš mnoho práce na to, aby se nám věnoval? O smečce ve které jsem přišel o Blinda i matku? O smečce, ze které jsem já měl převážně velmi špatné vzpomínky a chtěl jsem odejít? Ustoupím nejistý krok dozadu. "Eeeem... já si nemyslím, že jsem ten pravý vlk, který by ji měl propagovat. Jistě musí být skvělá, ale... mně se tam nestaly úplně nejšťastnější situace." řeknu nakonec pomalu, zadrhávaně a nejistě. Skoro jako bych se vracel do doby, kdy jsem měl kvůli malé komunikaci velký problém vyjádřit své myšlenky.
Nakonec si povzdychnu a podívám se směrem, kde byly v dálce vidět zlaté stromy. "No já... budu muset jít." řeknu nakonec a s nejistým úsměvem se s vlkem rozloučím. Místo abych však zamířil k domovu, radši se mu vyhnu obloukem. Nechtěl jsem se ještě potýkat s otcem, abych mu sdělil, že mě již nemá čekat. Třeba se to... nějak vyřeší samo. Třeba jim to dojde... nebo snad někoho možná potkám.

→ Zubří pláň (přes Baštu)

Byl jsem stále zmatený z objevení vlka a naštvaný sám na sebe, že nedávám větší pozor. Avšak vlk se zdál přátelský a hledal jen nějaké odpovědi. Netušil jsem, co všechno mu mohu za informace poskytnout, ale přeci jen jsem se zde narodil a něco málo jsem o tomto místě věděl. Tedy o ostrovech, ne o tomto konkrétním jezeře.
Kývnu tak na jeho slova o jezeře a následně mě potěší, že skutečně myslel zdejší ostrovy. "Ano, Mois Gris." potvrdím mu jeho otázku, i když byla pravděpodobně pouze řečnická. Trochu se po tom všem uklidním a nakonec si sednu s pohledem upřený na cizince.
"Jedna smečka je kousek odsud. Ve zlatém lese. Další tu jsou také, ale s jejich polohou ti moc nepomohu. A pak... pak je tu Chaos. Tam bych ti nedoporučoval jít... ti... mi zabili matku." ani jsem netušil, proč jsem Chaos zmínil. Věřil jsem, že ne všichni tam byli zlí. Merlin se přece zamilovala do jednoho z nich! A vypadala... že ho má opravdu ráda. A Merlin by nemohla mít ráda někoho zlého.

Užíval jsem si chladivých doušků vody a když zvednu hlavu, tak jenom proto, abych dál upíral zrak na hladinu a nechal omývat kotníky svých tlapek. Bylo to... příjemné. Písek se již usadil, takže hladina byla zase krásně čistá a když jsem přestal být, tak se i zpět vyhladila jako zrcadlo. V tom pohledu na svůj tmavý obraz a odraz oblohy bylo něco poklidného. Tiše si povzdychnu.
Byl jsem tak zamyšlený a neopatrný, že jsem si nevšiml příchozího. Když na mě promluví, rychle vyskočím zpět na pevný břeh a v duchu si nadávám do nepozorných pitomců. Kdy konečně dospěju? Stále jsem si připadal jako nevycválané neopatrné vlče.
Pohlédnu na příchozího a konečně můj mozek pobere jeho otázku. "Ehh... záleží jak to myslíte. Pokud mluvíte o tomto jezeře, nemám tušení, co je zač, ale je příjemně poklidné. Jestli myslíte kde se nacházíte obecně, tak jste se dostal na ostrovy Mois Grisu." řeknu a lehce se napřímím, abych nevypadal jako vystrašený králík.

← Zubří pláň (přes Baštu)

Z pláně plné vysoké trávy jsem došel na pláň, která byla opět plná všemožných bobulí. Už jsem se nechtěl moc zdržovat jejich sběrem, ale když jsem zrovna narazil mezi svými kroky na nějaký keř, pár bobulí jsem si vždy tlamou utrhl a snědl. Vážně byly dobré.
S povzdychem pohlédnu na noční oblohu a nechám se zanést svými kroky dál, hlouběji do míst, která jsem pořádně neznal. Brzy jsem tak nakonec dospěl k menšímu jezeru, které odráželo noční oblohu. Výborně. Sice jsem měl dost sladkých bobulí, které obsahovaly šťávu, ale při pohledu na vodní hladinu jsem dostal žízeň. Zamířím proto k vodní hladině a když zjistím, že mám pod tlapami písek, zpomalím chůzi a našlapuji opatrně, abych nerozvířil dno jezera, ze kterého se následně napiju.

← Červená louka (přes Sněžné tesáky)

Průchod portálem mi krom divného šimrání a naježení srsti nedělal již problémy. Ani jsem nechtěl počítat, kolikrát jsem jím vlastně prošel. I když to nebyla úplně příjemná přeprava z jednoho ostrova na druhý, byla tato cesta rozhodně bezpečnější než most na druhé straně. Upřímně? Už jsem začínal přemýšlet, kdy se ten most zhroutí.
Když sejdu z hor, rozhodnu se vyhnout se mlžným pláním a tak jsem stočil krok přes hrbatou planinu plnou vysoké trávy. Pomalu ale jistě jsem mířil ke zlatému lesu na obzoru. Na chvíli se zastavím. Chtěl jsem se vrátit mezi ty zlaté stromy? Co řekne otec na to, že možná ve smečce nezůstanu? Zoufale a nešťastně nasucho polknu a nakonec stočím kroky jinam, na místa, kde jsem pravděpodobně pořádně ještě ani nebyl. Bylo mi to teď ale jedno, potřeboval jsem jednoduše jinam, než do rodné smečky.

→ Zlaťák (přes Baštu)

← Ostříží zrak (přes Rokli a Nejvyšší horu)

Byl jsem posilněn a odpočat a tak mi zdolání rokle a obejití té obrovské hory nedělalo takový problém. Dojdu zpět na louku, která by byla za světla zbarvená do ruda rozkvetlými máky. Nyní však byla ponořená v temnotě noci a jinak červené květy se zdály jako tmavé onyxy v moři šedivé trávy. Byl to zvláštní a zároveň nádherný pohled. Na chvíli se zastavím a sleduji černo-šedý výjev před sebou, který osvětloval měsíc a hvězdy. Ne však dost na to, aby se světu vrátily původní barvy.
Když se mi podaří konečně se vytrhnout ze svých myšlenek a zahledění, s povzdychem se vydám k portálu na konci louky a projdu jím.

→ Zubří pláň (přes Sněžné tesáky)

Když jsem s vlčkem domluvil, rozhodl jsem se vydat se prozkoumat tuto oblast. Narazil jsem na pár drobných hlodavců, kteří sami o sobě by byly tak maximálně jednohubkou, ale když jsem ulovil již čtvrtého, tak i na mezery mezi chycením a snězením jsem se docela nasytil. A co víc? Našel jsem, že zde roste spousta sladkých a jedlých bobulí. Černé šťavnaté ostružiny byly rozhodně skvělé zpestření mé potravy.
Nakonec si po lovu vyčerpaně zalezu do trochu krytějšího místa a usnu.

Když se vzbudím, měl jsem opět pocit, jako by někdo posunul čas více, než by měl, ale... vadilo mi to? Ne. Jediné co, tak jsem začínal mít pocit, že Mielei nikdy nenajdu. Kde mohla být? Jak se měla? Povzdychnu si a s protažením vstanu. Přemýšlel jsem kam dál. Nakonec jsem se rozhodl radši se vrátit zpět na větší ostrov.

→ Červená louka (přes Rokli a Nejvyšší horu)

Jen se usměji, když vlk pochopí, mé vysvětlení. Kývnu na něj, že chápu jeho zmatení a jsem rád, že o této informaci nyní ví. Přeci jen, ještě před nějakou dobou by mě taky objevil se znaky na těle. Vlastně, když jsem nad tím tak přemýšlel, bylo už dávno, kdy jsem vyměnil barvy na kožíšku. Víc mi připomínaly... mé rodiče. Trochu si sám pro sebe tiše povzdychnu. Vše se zkomplikovalo. Celý můj život byl komplikovaný už od mého narození. Možná... možná bych si měl vážně promluvit s Atrayem. Třeba by pak vše bylo lepší. Třeba alespoň nějaká část by se srovnala.
Opět kývnu, když se za to vyjadřování omluví a lehce zavrtím ocasem. "To je asi v pořádku... a ano... nádherná je." šeptnu tiše a v očích se mi mihne cit, který jsem k ní choval. Láska. Byl jsem do ní stále jak zamilovaný blázínek a nijak jsem to neskrýval, byť jsem ho nahlas neopravoval, že už není jen pouhá kamarádka.
Když si pak vyžádám podrobnější popis, lehce zavrtím hlavou na znamení, že jsem jí opravdu neviděl. Upřímně bych jí možná podle popisu ani nepoznal. Ono občas se někteří vlci velmi špatně popisovali.
Když se pak představí, opět zavrtím ocasem. "Já jsem Deiron." usměji se na něj.

Když jsem toho vlka uviděl, potřeboval jsem se na ní zeptat. Jestli nezahlédl Mielei. Když jsem ji popsal, koukal na mě... divně. Jako bych byl nemocný nebo měl halucinace nebo tak. Naklopím hlavu na stranu. "Ehm... ano... s modrými znaky na srsti." řeknu a pak zatřepu hlavou a mírně se pousměji. "Na ostrovech je takový obchodník. Dá se tam přebarvit srst, víš? A dají se použít i jiné než přirozené vlčí barvy. Třeba zelená, modrá, fialová... a tak." řeknu nakonec, protože vypadal, že by to jinak nepochopil a já byl za blázna. Už jsem nechtěl být za blázna. Chtěl jsem být dospělý, sebevědomý... Tiše si pro sebe povzdychnu.
Vlk mi konečně i odpoví, že ji neviděl. Povzdychnu si tentokrát víc nahlas. Vlk se navíc zeptal na hnědou vlčici. Teď se na něj podívám dost nechápavě já. "No... víš... ten popis je dost... nejasný. Po ostrovech běhá spousta hnědých vlků i vlčic. Má něco specifického na sobě? Třeba bílou skvrnku na krku? Jakou má barvu očí?" zeptám se. "Ne, že bych teď v dohledné době viděl někoho jiného, než svou sestru Alyannu, ta je spíš bílá než hnědá. Ale lepší popis by ti mohl lépe pomoci s jejím nalezením."

← Nejvyšší hora (přes Rokli)

Po obejití té hory mě zas čekal poměrně nebezpečný sestup do rokle. Tahle rokle obecně byla velmi zvláštní a podle skal kolem bylo jasné, že tu kdysi protékala voda. Bylo neskutečné, co voda všechno dokázala. O to jsem byl hrdější na to, že jsem vlastnil její element. Budu někdy schopen ovládat magii natolik, abych byl silný jako Merlin? Snad. Opatrně slézám do rokle a pak mě čekal zase výšlap. Tady jsem za něj byl skoro rád, protože byl rozhodně o dost bezpečnější. Obecně jsem měl pocit, že v horším terénu byly výšlapy lepší než sestupy.
Když se se zrychleným dechem konečně vyškrábu nahoru, hluboce vydechnu, abych zklidnil dech a pak se rozhlédnu. Kousek ode mne divně poposkakoval nějaký hnědý vlk. Trochu znejistím, ale pak se k němu rozejdu s mírným přátelským úsměvem. "Ahoj! Mám na tebe otázku, neviděl jsi náhodou takovou šedivou vlčici s modrými znaky, co kolem ní polétává taková hnědá sovička?" spustím hned, protože když už jsem se odvážil promluvit, nutně jsem se potřeboval zeptat, jestli náhodou neviděl Mielei. Dost by mi to usnadnilo její hledání.

← Sněžné tesáky (přes Červenou louku)

Průchod portálem mi už po tolikáté nepřipadal tak divný a tak jsem nepotřeboval ani tolik času, abych se z průchodu vzpamatovával. Ano, trochu se mi zatočila hlava, ale jinak krok zůstával jistý. Portál mě jako vždy vyplivl na louce, kde se červené máky pomalu chystaly rozkvést. Měl jsem tuhle louku rád a skoro mě vždy mrzelo, že skrz ní vlastně jen probíhám. I teď jsem měl docela naspěch a tak opět s tichým povzdychem pokračuji dál.
Brzo začne stoupání. Netušil jsem proč, ale tahle hora se mi zdála snad pokaždé větší a větší. Ještě že ji šlo poměrně dobře obejít, i když se stále muselo stoupat. Bylo vůbec možné na vrchol vyšplhat? Měl jsem pocit, že spíše ne. S těmito myšlenkami horu pomalu obejdu a rozejdu se dál.

→ Ostříží zrak (přes Rokli)